Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chtě nechtě se ze mě vydralo zívnutí. Samozřejmě jsem se snažila o nenápadnost. Co kdyby si Aston myslel, že jeho společnost mě nudí? Pravda, byl trochu mlčenlivý, ale zároveň mě neignoroval. Když jsem mu položila nějakou otázku, pohotově na ni zareagoval. Kochala jsem se tím nádherným výhledem a pomalu mi docházelo, že zima už klepe na dveře. Instinktivně jsem hlavu zabořila do srsti na hrudi. Snad abych se přesvědčila, že je už dostatečně teplá, aby mě zahřála.
Podívala jsem se na něj a chápavě pokývla hlavou. Počítala jsem s tím, takže mě neuvedl do žádného vnitřního zmatku. Jen si budu muset najít jiného společníka nebo cestovat sama. To bude dobré. „Nijak ho neznám, ale můj odchod přijal v pohodě. Myslím, že na tebe by taky prudký nebyl,” vydechla jsem a lehce se pousmála. Sice to byla jiná situace, ale vždyť nemohl po všech chtít, aby seděli zalezlí v lese. I když nutno říct, že moc vlků tam nikdy nebylo. Přitom jsme se shodli na tom, že je to docela početná smečka.
Aston mě pobídl k další cestě. Ještě jsem se podívala do údolí a vydechla. Sem se budu muset někdy vrátit. Byla jsem si jistá, že na tohle místo nikdy nezapomenu. Olízla jsem si čumáček a užuž chtěla vykročit, ale do cesty se mi připletl nějaký hnědý vlk. Hlavně neznámý. Snažila jsem se o vřelý pohled, ale nedařilo se mi to. Vždyť mě málem povalil. Cosi k nám prohodil a pustil se dolů z Vyhlídky. Jenže trochu nezvyklým způsobem. Roztáhl křídla, jako by se nechumelilo, a nechal se unášet větrem. Zírala jsem na místo, kde před chvilkou stál. Hlava mi to nebrala. Ze zamyšlení mě vytrhl až Aston, který byl stejně zmatený jak já. „Viděla a... Nerozumím tomu,” vykoktala jsem ze sebe a váhavě se rozešla směrem ke Kaskádám, které odsud byly vidět. „Raději pojďme, než se tu semele ještě něco divnějšího,” prohodila jsem k šedivému vlčkovi a dávala pozor na každý kámen, na který jsem chtěla vkročit.

// Kaskády

// I tady omluva...

Ani bych se nedivila, kdyby mě příště s takovým výletem poslal k houští. Za nepříjemného mrholení ještě stoupat po kamenech, to tedy byl nápad. Ovšem kdyby nechtěl ztrácet čas, počkali bychom pod vrcholem. Buď se na Vyhlídku tak těšil, nebo ho to mrholení štvalo natolik, že radši bude pochodovat, aby jej tolik nevnímal.
Lehce jsem si olízla tlamu a podívala se na to nádherné zvíře, od kterého nás dělilo pár metrů. Tak majestátní. Holt asi jsem jediný vlk, který ve zvířatech nevidí jen svůj oběd. Podobně jsem se cítila, když jsem poprvé narazila na stádo laní s jelenem. Velkým a nádherným. Vydechla jsem a podívala se na Astona. Pochybovala jsem, že byl tak unesený jako já. Protože v tomhle mi nikdo nemohl rozumět.
Usadila jsem se na jednom plochém kameni, na kterém se za tu dobu udělala jedna velká louže. A já právě v ní koupala svůj ocas i zadní nohy. Více zmoklá už býti nemohu. Postěžovala jsem si na škaredý výhled. Ačkoliv byla tma, ten opar se nedal přehlédnout. Zastříhala jsem ušima a hlavu otočila k Astonovi. „To je výborný nápad,” drobně jsem se usmála a své nadšení dala najevo vrtěním ocasu. Až jsem vyčvachtala téměř všechnu vodu nalitou v prohlubni kamene. Opět jsem se podívala na krajinu pod námi. „A když budeme mít štěstí, uvidíme východ slunce,” poznamenala jsem, ale v tomhle oparu? Vážně bychom museli mít kliku.
„Kam budeš chtít jít, až uvidíš i Kaskády?” zeptala jsem se trochu nejistě. Přeci jen to byla věc, do které mi nic nebylo. Jen bych ráda věděla, jak se mám zařídit. Asi bych mohla jít na jih. Sice sama, ale Gallirea byla tak frekventovanou zemí, že bych jistě někoho potkala.

// Zelené nory

Společně jsme se vydali po ne příliš příjemném terénu k Vyhlídce. Už jsem se těšila, mé srdíčko přímo poskakovalo radostí. A možná i trochu obavou. Kameny byly kluzké a mně to mnohdy podjelo tak, že jsem zůstala rozcapená a nevěděla, kde mám jakou nohu. Když jsem se podívala do údolí, tiše jsem zakňučela. Držel se tam opar a nešlo nic vidět. Ani ty zlaté vrcholky, dokonce ani blízké jezero. Ale to jsme byli pořád v polovině cesty. Nahoře snad bude lepší viditelnost, zadoufala jsem a zhluboka se nadechla. Milovala jsem ten čerstvý vzduch po dešti. Nyní vlastně ještě za deště.
„Vidíš ho?” zastavila jsem se těsně pod vrcholem a tiše promluvila k Astonovi. Hlavou jsem přitom pokyvovala směrem ke kamzíkovi, který stál nedaleko od nás. Zrovna se rozhlížel. Trochu jsem se přikrčila za jeden větší kámen a položila si na něj hlavu. Mlsně jsem si olízla tlamu, ale lov rozhodně neplánovala. Tady? Kamzík by spíše ulovil mě než já jeho. „Je zajímavé, že tady dokáží žít,” sdělila jsem a ohlédla se po Astonovi. Drobně jsem se usmála a znovu vykročila. Kamzík mezitím odskákal někam za vrchol, tudíž jsme měli volné prostranství.
Posadila jsem se na jednom širokém kameni a zadívala se do údolí. Opar se drobátko zvedl, ale kvůli mrholení nebylo vidět až na úplný jih. A červená louka už dávno nebyla červená. Spíše zelená jako všechny ostatní. „Když je hezky, naskytne se opravdu nádherný výhled až k pískovým kopcům. Teď ale bohužel nemáme štěstí,” povzdechla jsem si a podívala se na oblohu. Zlobila jsem se na ni. Když konečně někoho přemluvím, aby se sem šel podívat, zrovna musí být tak uplakaná.

Dívala jsem se dolů do lesa a přemýšlela. Když už jsme se tu zastavili, rovnou jsem se zeptala, zda se bude chtít vrátit při zpáteční cestě. Ve skutečnosti jsem stále nevěděla, kudy půjdeme, ale tímhle jsme si to mohli ulehčit. Pokud bude chtít s tebou pořád někde trajdat, mé nadšení úplně utlumil vnitřní hlásek. Jistě, měl povinnosti vůči smečce. Já byla naprosto volná.
Ale Aston se odpojit nechtěl, což mě potěšilo. Oplatila jsem mu spokojený úsměv, ale spíše decentně. Pořád jsem nebyla na to, abych se usmívala od ucha k uchu. Pomalu jsem vykročila směrem k Vyhlídce, která už byla opravdu blízko. Jen jsme ji neměli možnost vidět celou, protože byla zahalená v dešti a mracích. Nízká oblačnost dělá divy. Ještě jsem se na svého společníka podívala a zastříhala oušky. „Dobře, ale kdyby náhodou...” pověděla jsem nakonec a naposledy se podívala k lesu. Drobně jsem se usmála, snad až zasněně. Někdy se tam budu muset znovu podívat. Až najdu odvahu, možná konečně najdu i Fina!
Když jsem si byla jistá, že se zde ani jeden z nás nechce zdržet, vyklusala jsem směrem k místu, kde země stoupala do nebe. Uši jsem měla lehce svěšená k zemi a nechala na sebe padat kapky vody. Naštěstí mi zatím nebyla zima. Dokud nezačne foukat.

// Vyhlídka

// Řeka Mahtaë

Aston mě naštěstí následoval a já byla pořád dost vyjukaná z toho, co jsem zjistila u řeky. A to jsem se s rodiči ani nepotkala! Páni, co bych dělala potom? Zkrátka se jim postavila a řekla jim, že mi to nemohou mít za zlé. Jsem mladá, chci si užívat života. Stejně jako to dělali oni. Zjistila jsem, že otec v trochu jiném smyslu, než jsem si doposud myslela, ale tak jsem měla aspoň vodítko k tomu, proč se na Arta lepí stále více a více vlčic. Zřejmě se potatil, což mně se nelíbilo. Kdo chtěl v rodině někoho, kdo bude lámat vlčí srdce? Samozřejmě obrazně řečeno.
Dlouze jsem vydechla a zastavila na jednom z menších kopečků. Podívala jsem se dolů na Borůvkový les a následně zrak přenesla na Astona, který se mezitím objevil u mě. „Jestli se budeš chtít vrátit, až půjdeme cestou zpátky, rozhodně řekni. Nechci tě obírat o čas a už vůbec ne ti přidělávat starosti,” což jsem právě teď dělala. Chtěl jít za smečkou, ale kvůli mně si to rozmyslel. Od té doby už několik dní uplynulo a opravdu jsem nechtěla, aby měl pak problémy s alfou. „Klidně to sveď na mě, kdybys dostal vyhubováno,” pověděla jsem a trochu se zastyděla.
Švihla jsem ocasem a podívala se na nebe. Vůbec nevypadalo příznivě, ba naopak. Mračilo se a na naše kožichy padaly kapičky deště. Za chvilku jsem vypadala ještě hubeněji než se srstí, protože ta veškerý objem ztratila. Ta vlhkost vzduchu mi nedělala dobře. „Chceš tu chvilku zůstat, nebo můžeme pokračovat dál? Ale nebude to příjemná cesta,” zeptala jsem se svého společníka a podívala se na Vyhlídku. Věděla jsem, jak špatně se tam jde a kameny určitě budou mokré a kluzké. Budeme si muset dávat pozor, jinak bychom se mohli dostat do nebezpečí. Nelíbilo se mi klouzání po sněhu, a tohle mohlo být ještě horší.

// Západní Galtavar

Ťapala jsem dál a vesele švihala ocasem. Na krajinu opět padla noc. Kdybychom ještě chvilku posečkali v Ageronském lese, viděli bychom ten zářivý úkaz. Někdy se tam opravdu budu muset vrátit. Olízla jsem si tlamu a ohlédla se na Astona. Nyní jsem na něj koukala trochu zmateně a nechápavě. „Asi ano,” vydechla jsem a podívala se na své packy. „Jen jsem se s takovým označením ještě nesetkala. Inu, jsi zkušenější, pravděpodobně to poznáš,” dodala jsem. S většinou pojmů jsem se ještě nesetkala, Aston jich znal rozhodně více. I třeba ze života v minulé smečce. Já jinou zemi než Gallireu nepoznala.
Došli jsme až k řece a můj společník si zatím vybral cestu. „Dobré rozhodnutí,” zkonstatovala jsem a zamávala ocasem. Trasa byla kratší, ale neméně zajímavá. Jen mi vrtalo hlavou, co bude dál, až mu ukážu obě místa. Se vší pravděpodobností se bude chtít vrátit zpátky ke smečce, ale nemohla jsem mu v tom bránit. Sklonila jsem hlavu a dlouze se napila. Měla jsem žízeň. Už jsem taky nepila několik dlouhých hodin. Zhluboka jsem se nadechla a trochu se mi naježily chlupy. Cítila jsem zde ne tolik starý pach matky i otce. Mířili domů, pokud se to tak dalo nazvat. Nebyli tam dlouho. Co když je odtamtud vyžene? No, to už nebyla má věc. Rozpačitě jsem zakroutila hlavou a rychle vykročila kupředu. Co když si toho Aston všiml? „Tak mě následuj,” pronesla jsem tiše a zamířila k lesu. Jen ne do jeho centra, ale spíše po kraji, abychom nevpadli na území. Já už tam neměla co dělat.

// Zelené nory

// Ageronský les

S tím záhadným místem jsem se rozloučila a tak jsme mohli pokračovat dál v naších cestách. Tentokrát trochu jižněji v našich cestách. Olízla jsem si čumák a zpomalila, aby mě Aston doběhl. Přeci jsem jej nechtěla celou dobu za ocasem. To by mi bylo docela nepříjemné. Otočila jsem se na něj a poslouchala. „Hmm, velmi dobrá otázka,” pověděla jsem zadumaně a trochu přivřela oči. V tu chvíli jsem neviděla na cestu, ale co se může stát? Vždyť jsme šli po rovince. Po nějaké době mlčení a přemýšlení jsem našla ta správná slova: „Nevím přesně, jak to popsat. Představ si skalnatý převis, přes který teče voda. Padá několik metrů, než narazí na řeku a v ní pokračuje dál, už mnohem klidnějším tempem.” Přes vysvětlování jsem byla docela levá. Docela dost. „A je tam docela hluk, ale taková sprška je příjemná. Při nějakém úhlu světla se ve vodě objeví mnoho barev. Asi nějaký světelný jev,” řeč jsem opět rozvedla a drobně se usmála.
Začala jsem přemýšlet nad naší cestou. Byly dvě možnosti. Opět jsem se na vlka ohlédla, aniž by se zastavovala. Chtěla jsem mu dát na výběr. „Ke Kaskádám vedou dvě různé cesty. Jedna vede po jižních hranicích smečky a jako první narazíme na Vyhlídku. Nebo můžeme pokračovat proti proudu řeky, přes jezero a rovnou ke Kaskádám,” popsala jsem mu cestu a s úsměvem dodala: „Vyber si.” Muselo mu být jasné, že druhá možnost je sice delší, ale narazili bychom na lesík, který mi ukázala Indil. Tam se mi hrozně líbilo. Mávla jsem ocasem a pokračovala dál k řece. Tam se rozhodneme.

// Řeka Mahtaë

Ačkoliv jsem jídlo jen uvítala, stejně jsem si nemohla odpustit, že jsem nechala Astona o hladu. Jistě, jedl před chvilkou, ale kdo ví, kdy zase narazíme na nějakou živou kořist. Už jsem si plánovala, že mu tuto laskavost někdy nějak oplatím. Doufala jsem, že nyní se nevidíme naposledy. Třeba to není přání jen z mé strany.
Jakmile jsem dojedla, byla jsem připravená na další cestu. Energie jsem měla na rozdávání. Nejen díky snídani, ale hlavně díky spánku. Sice nebyla nejdelší, ale nechci život prospat! Postavila jsem se na všechny čtyři a začala mávat ocasem. Předal mi štafetu vedení. Sice jsem se mnohdy téměř neorientovala, ale k bývalé smečce a rodnému lesu přeci najdu cestu pokaždé. Až tak špatně jsem na tom nebyla. „Dobře, tudíž mě následuj,” pronesla jsem s lehkým úsměvem a otočila se k odchodu, směrem k místu, kde bylo postavení stromů stále řidší. Šla jsem pomalu krokem a přitom koutkem oka sledovala svého společníka. Nechtěla jsem mu utéct a přeci nemusíme nikam spěchat. Kdyby Aston tak moc toužil ke smečce, nebyl by tu se mnou.
Před posledními stromy jsem se zastavila a vydechla. Nejen proto, aby mě Aston dohnal, pokud byl trochu pozadu. Chtěla jsem se s tímto místem rozloučit. Sklonila jsem hlavu k mechu a čelem se o něj opřela. Zhluboka jsem se nadechla té vůně. Ačkoliv se mi odsud moc nechtělo, věděla jsem, že tady nejsem naposledy. Opět jsem vykročila kupředu.

// Západní Galtavar

Vyjeveně jsem na něj zůstala zírat. Opravdu se mne lekl? Vždyť to mé žuchnutí bylo vcelku hlasité. Možná byl tak zahleděný do svých myšlenek, že si mě zkrátka nevšiml. Jen jsem se usmála, abych mu snad dodala klid v duši. Nebo to jsem tak hrozně děsivá? pomyslela jsem si a rozhlédla se po lese. Dobrá, má červená barva byla více než nezvyklá, ale (proboha!) snad ne děsivá. Kdyby mi tekla krev z koutku tlamy a měla bych oči bez zorniček, tak prosím, klidně mě nazvěte strašidelnou a dech beroucí. Ale tak prosím ne...
Nakonec pokynul k lasici a vybídl mě ke snídani. Znovu jsem se vděčně usmála. To se mi jen tak nestává, aby po probuzení přede mnou leželo něco k jídlu. Abych si na to náhodou nezvykla. „Opravdu moc děkuji,” hlesla jsem a sklonila hlavu k lasičce. Uchopila jsem ji a následně si k ní lehla. Objala jsem ji packami a začala hodovat. Samozřejmě ve vší slušnosti. Nehltala jsem, protože se mě nezmocnila obava, že by mi ji Aston sebral. Zatímco jsem zvíře stahovala z kůže, vlk už přemýšlel nad dalším cestováním. Ani jsem nedoufala, že bych mohla nají někoho podobně zapáleného! Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a jakmile sousto polkla, se širokým úsměvem jsem pověděla: „Jistě, mohla.” Copak počítal se zápornou odpovědí, když jsem ho prakticky sama vyzvala k výletu? Ne, jediné společnosti jsem se opravdu zbavit nechtěla.
Jakmile jsem dojedla, olízla jsem si tlamu a opět vstala. Krev na mé červené srsti byla docela málo patrná. Aspoň jedna výhoda! „Tak můžeme?” zeptala jsem se jej a mávla ocasem. Nepotřebovala jsem odpočívat. Lasička opravdu nebyla tak velká, abych se po jejím snědení nemohla hýbat celé dvě hodiny. Stejně půjdeme pomalu, nemusíme nikam spěchat.

Nepřestávalo mě to fascinovat. Ta unikátní záře, která vycházela na první pohled z tak křehké rostlinky. Kdo by ji chtěl zničit, měl by co dělat se mnou. Navíc, kdo by měl to srdce? Olízla jsem si čumák a podívala se na Astona. Nerušeně pozoroval mech stejně jako já. Drobně jsem se usmála a otočila se na záda. Předními packami jsem párkrát zašermovala ve vzduchu. Dívala jsem se na hvězdy a naivně se jich snažila dotknout. Další velká záhada. Proč jsou krásné věci tak daleko? To mi zkrátka rozum nebral. Už jsem se nemusela ptát, proč září jen v noci. To jsem totiž dávno věděla. S tím polemizováním už bych si měla dát pokoj, sama na sebe jsem se zamračila. Pořád jsem ale hypnotizovala noční oblohu, ačkoliv se má mysl vyčistila. To taky zapříčinilo ponoření se do světa snů. Po neustálém pochodování jsem si zasloužila odpočinek.
Ani jsem nezaregistrovala, že Aston se někam vypařil. Spokojeně jsem spala s packami vykopnutými k výšinám. Na zádech byl spánek překvapivě příjemný. Jak se začaly sluneční paprsky probíjet přes větve stromů, jeden zbloudilý mi zasvítil přímo do obličeje. Instinktivně jsem s hlavou cukla do strany. A přitom jsem celým tělem žuchla na bok. Jak jsem nic nečekala, vcelku to zabolelo. Zamžourala jsem a když se mi doostřila postava Astona, okamžitě jsem se zastyděla. Takhle sebou plácnout, to umím opravdu jenom já, vydechla jsem a sesbírala se na nohy. V srsti jsem měla kusy mechu, ale to já vůbec neřešila. Spíše jsem se překvapeně podívala na lasičku, která ležela nedaleko ode mě. Rozhodně blíže než k Astonovi. „To je pro mne?” zeptala jsem se rozespalým tónem a pomalu se k ní dokolíbala. Ještě předtím jsem si jej prohlédla. Hledala jsem nějakou známku toho, že on už jedl. Jenže ni srst pod tlamou neměl zaneřáděného od krve. „Ty už jsi něco jedl?” položila jsem mu další otázku. Tentokrát ale mnohem zásadnější. Jistě, já se tu budu cpát a on na mě bude hladově koukat. Připadala bych si blbě. Když už, tak se o lasičku rozdělíme.

Koutkem očka jsem sledovala okolní les. Přesto jsem veškerou svou pozornost obracela právě k mechu. Přemýšlela jsem, zda jich existuje několik druhů. Tento byl například měkký a hebký, ale co když takové nejsou všechny různé podskupiny? Až jsem z toho přemýšlení musela zase vyskočit do reálného světa. Jako obvykle mě to úplně polapilo a nedovolilo zdravě vnímat. Aston svou pozici nezměnil. Ležel kousek ode mě. Na delší dobu jsem se na něj zadívala. Byla vidět jeho únava, zvláště když si zívl. Drobně jsem se usmála a pak pohled obrátila opět k mechu.
Na les padala čím dál tím větší tma. Snad po jedné vteřině se krajina opět rozzářila. Jak jsem ležela na mechu, byl to trochu zrada. V první chvíli mi to málem vypálilo oči, jak jsem na takové pronikavé světlo nebyla zvyklá. Očka jsem automaticky přimhouřila a koukla na Astona. Vesele mi sděloval novinku, které jsem si již všimla. Tohle se nedalo jen tak ignorovat. Víčka jsem odtrhla od sebe a rozhlédla se po lese. Všude, kde ležel mech, bylo nyní světlo. Krásné a už ne tak otravné jako v první chvíli. Bylo dokonce příjemné. Mávla jsem ocasem a prohlédla si mechovou rostlinku. Hledala jsem zdroj toho záření, ale nenacházela jej. Asi to měly geneticky dané. „Je to nádherné,” hlesla jsem v úžasu a stále se rozhlížela. Mech byl prakticky všude, takže i části stromů zářily. Takovou podívanou jsem tedy ještě nezažila.
„Každou noc?” zopakovala jsem a pořád se dívala všude možně. Až po nějaké době jsem se na Astona podívala, aby si nemyslel, že mě najednou nezajímá. Jen já se prostě nemohla nabažit! „Myslím, že bych si tu zvykla. I přesto, že bych si musela zalézt někam pod balvan, abych dokázala usnout,” zazubila jsem se a spokojeně vydechla. Otočila jsem se tentokrát na záda a dívala se na nebe. Takhle mě mech moc neoslňoval.

Nejistě jsem se podívala po svém společníkovi. Čekání mu snad vadilo? Byl tu už asi poněkolikáté, takže věděl, o co jde. Dál jsem se v tom nedloubala. Zkrátka nám nezbude nic jiného, než tu sedět a doufat, že se něco stane. A i kdyby se nic nestalo, aspoň jsem našla dokonalé místo na odpočinek. Takové tiché, příjemné, s uklidňující vůni. Zkrátka jako pro mě dělané! rozveselila jsem se a automaticky zavrtěla ocasem. Pokud se naskytne možnost, určitě sem zavítám ještě několikrát.
Opět jsem se svalila do mechu a podívala se na Astona. „Zcela upřímně,” zachumlala jsem se více do měkké rostliny a natáhla se do celé délky, „mně tohle čekání naprosto, ale naprosto vyhovuje.” Ačkoliv jsem měl tlamu položenou v drobných stoncích, stejně mi šlo dokonale rozumět. Blaženě jsem vydechla a úplně se uvolnila. Takhle příjemně mi už dlouho nebylo. Z nějakého důvodu jsem se zde cítila v bezpečí, i když jsem tohle místo navštívila poprvé.
Aston mi odpověděl na otázku ohledně Smrti. Podívala jsem se na něj a pokývla hlavou. Též ulehl a sledoval trs mechu. Z jeho tónu jsem vyčetla, že k vlčici ani nemá namířeno. Kdo by taky měl? Už jen ty povídačky mi stačily. Opravdu jsem nepotřebovala mít na tváři nějaký škrábanec od jejího drápu. A ponižovat se... Vlastně nechám. Holt odvrácená strana mé povahy. Jsem poněkud splachovací.
Jakmile mě upozornil, upřela jsem pohled na mech, na kterém jsem ležela. Zorničky se mi přirozeně zvětšily. Zírala jsem do jednoho místa a snad ani nemrkala. Ano, až tak jsem se bála, že bych ten okamžik promarnila. Nohy jsem měla natažené před sebe a ocas jsem měla položený na místě. Nechtěla jsem to něco vyplašit a tak jsem ležela nehybně, pomalu ani nedýchajíc.

Zdálo se, jako by si Aston něco vyčítal. „To je v pořádku. Trpělivosti mám pořád dost,” věnovala jsem mu povzbudivý úsměv. Vždyť nebylo kam spěchat. Čas stejně nemůžeme urychlit. Ačkoliv mi připadalo, že se hrozně táhne, ale nic jsem na sobě nedala znát. Vesele jsem mávala ocasem ze strany na stranu. Možná teď ve mně bylo vidět malé vlče. Aspoň malý útržek z něj ano. Moc se u mě neprojevovalo, ale tohle místo přímo vybízelo k zábavě. Došlo mi, že až zapadne slunce, asi se něco stane. Jinak by mi nedoporučoval navštívit toto místo v noci.
Překvapeně jsem zastříhala ušima. Jeho slova mě přinutila změnit polohu ze zcela ležérní na nějakou trochu upravenou. Posadila jsem se a zpříma se mu koukla do obličeje. „Vůbec se neomlouvej, není za co. Tak jsme si trochu pospíšili, abychom o nic nepřišli,” pověděla jsem a mávla ocasem. Pak by nás mrzelo, že bychom si celý proces nemohli vychutnat už od samého počátku. Podívala jsem se na mech pod svými tlapkami a nenuceně se usmála. „Aspoň les poznám i z jiné stránky,” dodala jsem a rozhlédla se. Každý má přeci své kouzlo a je jedno, jestli se projev za světla nebo tmy.
Vzpomněla jsem si na zříceninu, která byla vidět z předchozích luk, pokud byla dobrá viditelnost. Nyní jsem ji ale ztratila. „Sídlí poblíž Smrt?” zeptala jsem se. Věděla jsem, že se nachází tímhle směrem. Položila bych za to tlapku do ohně. Vždyť mi ji Neyteri ukazovala!

Zhluboka jsem se nadechla a ohlédla se na svého společníka. Měla jsem trochu více našlápnuto. O půl délky jsem byla napřed. Projevila se má nedočkavá stránka. Vážně jsem byla dychtivá po nových znalostech. Tohle se snad k nim také zapíše. Olízla jsem si čenich a po vkročení do lesa se nijak nezastavila. Pach smečky, o které se Aston zmiňoval, jsem necítila. Tudíž se potvrdila má domněnka o jejím zániku. Mnoho vlků tu cítit nebylo. Možná tak staré pachy, ale to bylo všechno.
Položila jsem se do té měkké hmoty a možná i slastí přivřela očka. Zároveň jsem ale pocítila nashromážděnou vodu, kterou mech zadržoval. Srst na bříšku jsem měla trochu mokrou, ale nijak mě to netrápilo. Zastříhala jsem oušky a podívala se na vlka. „Mech,” zopakovala jsem polohlasně a naklonila hlavu na stranu. Ne, nic takového jsem neznala. A právě v tomhle lese byla tato rostlina více rozšířená. Aston se posadil nedaleko. Jako by na něco čekal. Zastříhala jsem oušky a prohlédla si ho od drápků k čenichu. „A co je zvláštnější?” otázala jsem se po chvilce a už poněkolikáté se rozhlédla po lese. Cítila jsem sice několika pachů lovné zvěře, ale to bylo tak všechno. Nic zajímavějšího jsem zde neviděla, ani necítila.
Opět jsem se položila do mechu a zhluboka se nadechla vůně, která z něj vycházela. Blaženě jsem švihala ocasem a natáhla packy před sebe. Následně jsem se více zadívala na mech. Nebyl čím dál tím tmavší, jak bych čekala. Vždyť sluníčko zapadalo, všechno by se mělo ponořit do tmy. Ale místo toho mech začínal být světlejší. Zatím ne tak rapidně, ale jistá změna byla pozorovatelná. Přimhouřila jsem oči a nedůvěřivě se dívala na ten úkaz.

// Překlep, překlep. Vážně bych se sebou měla něco dělat :D

// Západní Galtavar

Cupitala jsem vedle něj a poslouchala. Moc mi toho neřekl, ale nic jiného jsem nečekala. Nedala jsem mu moc podnětů na mluvení. Slunce postupně zapadalo, takže jsme měli jedinečnou možnost se do lesa podívat. Tedy, pořád jsme nevěděla, co nás tam čeká, ale jistě to bude něco famózního. Jinak by mi to nesděloval tak nadšeně. K lesu jsme se pomalu blížili. Instinktivně jsem trochu zpomalila, abych si jej prohlédla ještě z dálky. Na první pohled se nezdál nijak zvláštní. Obyčejný les. Částečně mi připomínal ten, který se nacházel na druhé straně propadliny. Ještě jsem se váhavě podívala na svého společníka a pak se kolem mě prohnal jeden ze stromů.
Vůně zde byla opravdu nádherná, taková zajímavá. Každý les voněl jinak, což se mi osvědčilo i nyní. Olízla jsem si čenich a zastavila se kousek od okraje lesa. Rozhlížela jsem se a zkoumala vysoké stromy. Takto zaujatá jsem se rozešla opět dopředu, ale nedívala jsem se na cestu. Najednou se mi packy propadly a já se zabořila čenichem napřed do něčeho měkkého. Odfrkla jsem si a opět se postavila. Pod packami jsem měla něco, co jsem nikdy necítila. Bylo to měkké, možná až nepřirozeně. Ale aspoň mi to zbrzdilo náraz. „Co to je?” podívala jsem se na Astona tázavým pohledem. Mé oblíbené spojení slov. Tu hmotu jsem začala opět zkoumat a nakonec se do ní opatrně položila. Zdálo se mi, jako by mě objala a hřála. Vážně pecka!