Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stejně jsem si pořád myslela, že nad něj není, že nikdo silnější nechodí po zdejší krajině. Ale na druhou stranu jsem chápala, že je ctižádostivý. Nikdo přeci nechce být úplný outsider. Ani já, ač se na to mnohdy netvářím. Můj pohled opět směřoval k vrcholkům. S tím zamračeným nebem dohromady závaly nesmírně krásný kontrast. Bohužel se nikdo takovými detaily nezabývá, pomyslela jsem si a smířeně otočila hlavu zase ke Coffinovi.
A přesně v pravou chvíli! Sice jsem nevěděla, jak dlouho naše hraní potrvá, ale jedna hravá nálada za rok mi neublíží. Možná úplně naopak. Nechtěla jsem čekat, než se rozhodne zaútočit a raději jsem se toho ujala sama. S nadšeným zavrčením jsem proti němu vyskočila a zakousla se mu do ouška. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Jeho chlupy se mi dostaly do tváře, tím pádem i do očí. Kus ucha, které jsem držela, jsem okamžitě pustila a odfrkla si. Vdechnout cizí těleso do čenichu, to opravdu nebylo příjemné.
Najednou jsem se ocitla na zemi. Přední packy jsem okamžitě natáhla směrem k útočníkovi, abych znemožnila jeho další přiblížení. Ne že bych se tomu bránila zrovna v jeho případě, ale co kdyby tu místo něj byl někdo jiný? Zkrátka pud sebezáchovy. Ovšem to mi stejně bylo k ničemu. Pohled z očí do očí jsem mu vřele opětovala, ale v mých nemohl najít nic laškovného. Hrám jsem nikdy moc nerozuměla a pořád nevím, jaký mají vlastně smysl. Když mi zmáčel celou tvář, musela jsem se zasmát. Ten pocit byl vážně nezvyklý.
Nečekala jsem, až zahřmí, a rovnou se pustila do protiútoku. Na nohou jsem byla cobydup a vyskočila naproti jemu. Mé propočty mi ale nějak nevyšly a já skončila jen přední částí těla na jeho hřbetě. Zadníma nohama jsem pořád stála na zemi a mé břicho se dotýkalo jeho boku. Zasmála jsem se a zafuněla mu do kožichu.

// Ohnivé jezero

„Myslíš, že je potřeba ještě něco zlepšovat?” zeptala jsem se s lehkým úsměvem. Tím jsem chtěla naznačit, že on už skvělým lovcem je. Minimálně rozhodně lepším než já. Pohlédla jsem na písčité kopce a snažila se dohlédnout na jejich vrchol. Nemusela jsem dlouho přemýšlet nad tím, že ta nahoře už bude pěkná vrstvička sněhu. Větší než tady dole určitě ano.
Coffina zimní krajina moc nebrala, jak se zdálo. Olízla jsem si špičku čenichu a zastavila se. „To máš pravdu, ale já mám ráda rozhled do široké krajiny. To bude něco pro mě,” libovala jsem si. Zároveň jsem chtěla zjistit, zda je voda v tom blízkém jezeře skutečně červená. Z výšky to půjde vidět ještě lépe než na zemi.
Naklonila jsem hlavu na stranu, když na mě dopadl sníh. Zastříhala jsem ušima a podívala se na flekatého vlčka. Přední část těla měl připlácnutou k zemi a vesele vrtěl ocasem. Tohle jsem neviděla už tak hrozně dlouho, že jsem nevěděla, jak správně zareagovat. No jo, s kým jsem si naposledy hrála? To už byla pěkná doba. Nakonec jsem taky začala vrtět ocasem a udělala tu samou pózu. Oči mi začaly postupně zářit nadšením. Chvilku jsem takhle zůstala a pak proti němu vyskočila. S hravým zavrčením jsem se mu jemně zakousla do ucha a tlapku si položila na jeho hřbet, jako bych ho chtěla připlácnout k zemi. To se mi samozřejmě nepodařilo, protože jsem na jeho tělo nevyvíjela žádný tlak a i kdyby ano, stejně by to s ním nic nedělalo.

// Středozemní pláň

Už jsem se začínala pomalu uklidňovat. Stále jsem ale byla ostražitá. Nikdo nemůže vědět, odkud se ta příšera znovu vyhrabe. Minule se taky zjevila znenadání. Odfrkla jsem si a zhluboka se nadechla. Neušlo mi, že tady je výrazně tepleji než na té louce. Možná až nepřirozeně na to, že v okolí se už snáší sníh.
Pokývla jsem hlavou a trochu se pousmála. „Za Životem,” zamumlala jsem si pro sebe a mávla ocasem. O sourozencích už jsem toho slyšela hodně, ale nějak jsem nevěděla, co bych si od nich přála. A jestli by mě brali vážně. Přeci jen jsem byla opravdu ještě hodně mladá. „A co po něm chceš?” zeptala jsem se zvědavě a v tu chvíli pustila nějakou příšeru z hlavy. Spíše mi to v ní šrotovalo, jak se takový Život chová. Věděla jsem jen to, že je stokrát lepší než jeho sestra. To mi ale nestačilo.
Zadívala jsem se na zlatavé kopce. O nich mluvil Aston. Prý je to jedno z nejhezčích míst. Zasněně jsem se usmála a povzdechla si. Asi si budu muset rozmyslet, zda vyšplhat až na úplný vrchol, i když už je sníh, nebo s tím počkat do jara. Ovšem to byla hrozně dlouhá doba. Aspoň pro mě, hrozně zvědavou vlčici dychtíc po prozkoumání, ano.
Pak jsem se ohlédla do strany a spatřila jezero s velmi nepřirozenou barvou. Červená. Trochu jsem zpomalila a k tomu jezeru se přiblížila. Nechala jsem tak jít Coffa trochu napřed, ale jemu to určitě vadit nebude. Zkoumavě jsem k němu natáhla krk. Tak tohle zapříčinilo to teplo. Ušklíbla jsem se a chtě nechtě spolkla všechny otázky, které se týkaly jak jezera, tak té barvy. Raději jsem svého přítele doběhla, aby mi neodešel moc daleko.

// Narrské kopce

Měla jsem přimhouřené oči a kdybych mohla, klidně bych se propadla do země. Jen aby nás ta příšera znovu nenašla. Můj tep byl pořád zrychlený a vnímala jsem zvuky okolo, abych tentokrát mohla rychle zareagovat. Pravděpodobně útěkem.
Coffin do mě šťouchl a sám se pomalu rozešel dál na jih. Automaticky a bez váhání jsem se vydala po jeho stopě. Během pár metrů jsem se ocitla po jeho boku, ke kterému jsem se choulila. Levou tvář jsem měla zabořenou do jeho srsti a krátkými nožičkami se snažila udržet jeho tempo. Přitom jsem sledovala okolí na mé pravé straně, jestli se náhodou něco neblíží. Po rozlehlé rovné louce se nemůže nic schovat. Pokud by to nedokázalo rychle zahrabat a zároveň po sobě zamést stopy.
Opět jsem se zachvěla a od svého přítele se drobet odtáhla. „Kam máš vlastně namířeno?” zeptala jsem se, abych řeč svedla na nějaké příjemnější téma a zároveň jsme se dozvěděla, kam přesně chceme až dojít. Olízla jsem si čenich a svůj krok trochu zrychlila. Z téhle až strašidelně rozprostřené krajiny jsem chtěla pryč. Zdála se jako fajn, ale svou pověst si rázem sama pokazila. Doufala jsem, že najdu způsob, jak se dostat z jihu na sever, aniž bychom museli jít právě přes tohle území. Třeba přes pláž, na které jsem byla naposledy s matkou.

// Ohnivé jezero

// Opraveno :)

// Řeka Midiam

Olízla jsem si čenich a pousmála se. Na tu věc s Indil reagoval... Rozpačitě? Ani jsem nevěděla. Zkrátka nějak, jak jsem asi čekala. Mlčela jsem, protože na to jsem nic říct nemohla. Více mi o nich vlčice ani neřekla a už jsem to dál nechtěla vířit.
„To máš pravdu,” okamžitě jsem přitakala a zamyslela se nad tím. Inay s magií země úplně vybočovala z okruhu magií, o kterých jsem věděla, že je rodiče ovládají. V tomhle smyslu jsem je vůbec neznala. „Ale myslím, že v jejich krvi koluje více magických předpokladů, než jsem si myslela,” dodala jsem a olízla si čumáček. Tohle čekání na tu svou vyvolenou schopnost bude ještě zajímavé. Dál jsem se optala, jaký má vztah s rodiči. Odpověděl tak, jak jsem čekala. Teda aspoň z části. Jeho matku jsem neznala. Nebude to ta vlčice s kameny zaraženými v hlavě? ta vlčice aspoň byla alfova partnerka. Ovšem Stella se nejmenovala. To bych si pamatovala. Její jméno znělo ale až podezřele podobně. Jen jsem pokývla hlavou a kráčela dál.
Trochu jsem zpomalila, protože jsem zkoumala novou oblast. Na takové rozlehlé pláni, kde jsou všechny lesy daleko, jsem ještě nebyla. Sice tu trochu více pofukovalo, takže v zimě to nebude mé cílené místo, ale v rámci možností tu bylo hezky.
Zamrkala jsem a podívala se na svého přítele. V ten samý moment se krajina kolem zabarvila do červena. Ovšem takový jev trval sotva pět sekund. Zamrkala jsem a okamžitě zatřepala hlavou. Jenže tím to neskončilo. Mezi mnou a Coffinem se zjevilo něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Bylo to odporné a smrdělo to zatuchlinou. Když se to něco blížilo k mému příteli, snažila jsem se ho nějak varovat, ale z otevřené tlamy nevyšel ani hlásek. Jako bych ztratila hlas. Tak jsem se aspoň dala do pohybu, abych mu stihla nějak pomoct. Marně. Příšera ho sežrala.
Ještě jsem zaslechla cizí hlas v mé hlavě. To mě vyděsilo ještě víc. Neuteču před čím? Najednou příšera zmizela a místo ní se objevil můj přítel bez jakékoliv známky fyzického zranění. Popoběhla jsem k němu a usadila se u jeho předních pacek. Jak jsem byla zvyklá za svých štěněcích let. „Co to bylo? Proč nás to pronásledovalo?” ptala jsem se s chvějícím se hlasem, holý strach a vyděšení. Čenich jsem zabořila do jeho srsti a zachvěla se. Když nepřítele nevidím, on nevidí mě. To je logické. Jenže teď jsem takový pocit neměla. „Objeví se to znovu?” zakňučela jsem a najednou si připadala jako dvouměsíční vlče, kterým jsem byla před rokem.

// Kaskády

Když jsme vyšli z toho nejkrizovějšího místa, trochu jsem popoběhla, abych byla Coffinovi blíže. Při cestě dolů jsem totiž šla o něco pomaleji než on a nechtěla jsem si nechat ujít jediné slovo. Ačkoliv měl delší nohy, pořád jsme mu kupodivu stíhala. „Piraně?” zopakovala jsem a nevěřícně se podívala do vody. Instinktivně jsem udělala pár kroků bokem, abych nešla tolik u břehu. Něco, co kouše vlka, nebude nic přátelského. Jako například ti hadi a zmije v lese před úkrytem na severu.
Nevěděla jsem, zda byl dobrý nápad, se o Indil zmínit a ještě se u toho tvářit tak kysele. Jenže tehdy na mě koukala jako vrah, a já jí přitom nic neudělala. Když se Fin zastavil, trochu jsem uskočila stranou. Naštěstí na tu více do lesa, ne k řece. Nevěděla jsem, že něco takového udělá. „Jen o tobě hezky mluvila. A navzájem jsme si slíbily, že když tě potkáme, vyřídíme pozdravy od té druhé,” odpověděla jsem už s lepším výrazem. Jen mi pořád vrtalo hlavou, proč mi měla za zlé, že jsem se zmínila o svém nejlepším příteli. Ačkoliv teď mě trochu přepadla obava, že bude chtít trávit čas s ní, a se mnou ne. To se taky mohlo stát.
Olízla jsem si tlamu a natočila uši k němu. Prý magii objevil až po třech letech. To mě nezděsilo, protože jsem byla smířená s tím, že u mě si magie dá naschvál čas. „Bylo by to logické, když je má matka,” poznamenala jsem a trochu se ušklíbla. Pořád jsem jí nedokázala odpustit, že mi téměř nic nedala. Když jsme byli za tetou v Narviniji, najednou se sama otočila a odešla bez nás. A přitom nás k té výpravě sama donutila. Rázně jsem mávla ocasem. „Jaký máš vztah s rodiči?” zeptala jsem se, protože mě to zajímalo. Asi jsem se i chtěla přesvědčit, že naše rodina je opravdu výjimečná. Nikdo není závislý na nikom a když už se jednou za půl roku potkáme, děláme, že se neznáme.

// Středozemní pláň

Nekoukej na něj jako na obrázek boží, napomenula jsem sebe samotnou a odvrátila pohled někam ke svým tlapkám. Jenže nemohla jsem se tomu ubránit. A on tomu moc nepomohl. Když mi olízl tvář, usmála jsem se a nadšeně zavrtěla ocasem. „Jdi ty, kecko. Přeháníš,” zamumlala jsem a rozhlédla se kolem nás. Nevěděla jsem, co na to říct. Lichotky jsem totiž přijímat neuměla a vlastně by bylo lepší, kdybych v tu chvíli držela jazyk za zuby.
V nadhozeném tématu jsme pokračovali. Zastříhala jsem ušima a lehce pokývla hlavou. „Ano, pomáhala mi jedna vlčice. Indil se jmenovala” užuž jsem se nadechla k pokračování, když jsem si uvědomila, jak hezky se o Coffinovi vyjadřovala. „Určitě ji znáš,” dodala jsem bez rozmýšlení a uši trochu sklopila k hlavě. Ten její pohled, když jsem flekatého vlčka zmínila, byl k nezaplacení. V tu chvíli jsem se jí i bála. Zatřepala jsem hlavou, abych se trochu začala soustředit. „Zkoušela jsem nechat rozkvést květinu, ovládnout vzduch a vodu. Všechno marně. Cizí myšlenky v hlavě neslýchávám a oheň mi nikdy blízký nebyl. A naposledy se Aston zmínil o magii iluzí, ale i po jeho popisu si nedokážu představit, jak by se projevila zrovna u mě,” odpověděla jsem a mávla ocasem. Byla jsem ráda, že mi chce pomoct, ale bůhví jestli to bude úspěšné. „To budu jedině ráda. Mí dva sourozenci už magii objevili,” dodala jsem a neubránila jsem se úšklebku. Dobrá, trochu jsem na ně žárlila.
Coffin mě vyzval k odchodu z Kaskád. Přikývla jsem a postavila se na nohy. Ještě jsem se podívala po té krásné padající vodě. V létě to tu bude ještě hezčí. Olízla jsem si tlamu a už se pomalu rozešla za svým společníkem. Pro jistotu pomaleji, abych mi nepodjela packa na čerstvě napadaném sněhu.

// Řeka Midiam

Zamávala jsem ocasem a spokojeně se usmála. Taková grimasa v jeho společnosti snad nezmizí. Měla jsem pocit, že je mi tím nejbližším vlkem, jelikož rodina se ode mě naopak vzdálila. Možná i mou vinou, ale co naplat. Nechci a nikdy jsem nechtěla celý život proležet v jednom lese se stejnými tvářemi, které potkávám dennodenně. To bych se unudila k smrti.
Jeho povzbudivá slova mi dodala trochu sebevědomí. „Vážím si tvé nabídky,” pověděla jsem zcela upřímně a pousmála se. Jistě ji někdy využiji, až mi bude ouvej. Když mě šťouchl čenichem, udělala jsem k němu pár kroků a posadila se vedle něj. Ne těsně, na to jsem se neodvážila, ale nechtěla jsem od něj být tolik vzdálená.
Překvapeně jsem zastříhala ušima. Opravdu mi bude dělat společnost! Nadšeně jsem zamávala ocasem a zlatá očka se mi rozzářila štěstím. Tak nakonec ode mě nechce dát tlapky pryč. „Na jihu jsem ještě nebyla a určitě se tam ráda podívám,” jeho nabídku jsem tedy přijala. Milovala jsem poznávání nových míst a třeba narazíme na stejně okouzlující oblast jako třeba Vyhlídka. Aston ještě zmiňoval žluté kopce, ale na ty bych v zimě raději nelezla. Inu, uvidíme. „Více než milá?” zopakovala jsem se zářivým úsměvem. Zastříhala jsem oušky a položila si hlavu na jeho hřbet. Jen na malou chvilku, abych mu dala najevo, že jeho společnost je mi ta nejmilejší.
Snažila jsem se nezpanikařit, když se zeptal na citlivé téma. Ale co, jednou se přes to přenesu. „Zatím jsem na ni nepřišla, a abych pravdu řekla, docela mě to trápí,” povzdechla jsem si, ale pak se usmála a myšlenkami se vrátila k vlčici, která se jako jediná pokusila mě s magiemi seznámit v praxi. „Snad to přijde časem,” vydechla jsem doufajíc, že to znělo aspoň trochu optimisticky.

Moc jsem nevěděla, o čem se ti dva baví. Pamatovala jsem si, že Coffin měl přední packy černé, nyní jsou bílé. Už to mi přišlo docela zvláštní, ale v téhle krajině bych se asi neměla divit ničemu. A Astona už jsem potkala s hezky fialovýma očima, takže to šlo také mimo mě. Omotala jsem si ocas kolem tlapek a dívala se z jednoho na druhého.
Po chvilce se šedý vlček postavil a rozloučil se s námi. Nemělo cenu mu jeho rozhodnutí rozmlouvat. Věděla jsem, že s Coffinem toho máme až moc k řešení a nechtěla jsem, aby se Aston cítil jako páté kolo u vozu. Což by se asi stalo. „Ráda jsem tě poznala, Astone,” rozloučila jsem se s ním a zamávala ocasem. Těšilo mě, že se z něj vyklubal vlk na úrovni, se kterým je konverzace zábavná. A dlužím mu ulovenou snídani. Příště to budu muset napravit.
Odvrátila jsem pohled od odcházejícího vlka a všechnu pozornost věnovala Coffinovi. „Zatím nad moje očekávání,” přiznala jsem a drobně se usmála. Všimla jsem si, jak se mu rozzářily oči, ale nic jsem v tom nehledala. V takové detailní řeči těla jsem se pořád nevyznala. Já se vlastně neorientovala ani v té nezákladnější. „Ale myslím, že to nejhorší mne teprve čeká,” vydechla jsem a ustaraně sledovala padající vločky sněhu. Ovšem ani na jednu sekundu jsem svého rozhodnutí nepřestala litovat.
Rozpačitě jsem mu úsměv opětovala. S něčím pomoct? zopakovala jsem si v hlavě a hluboce se zamyslela. „Ani nevím, nemám toho moc na srdci. Jen bych byla ráda za společníka,” nadhodila jsem s nevinným výrazem a uculila se. „Ale je mi jasné, že máš povinnost vůči smečce,” dodala jsem chápavě a možná i trochu smířeně. Co jsem si představovala? Že opravdu svolí a bude se mnou aspoň pár týdnů, než budu mít pocit, že už mě má plné kecky.

Obvykle jsem si nepouštěla vlky do svého osobního prostoru a už vůbec jsem se do ničího nevkradla, ale v teď jsem nemohla jinak. Té náhlé emoci se nedalo bránit. Ačkoliv jsem očekávala nějaké odšťouchnutí, za risknutí to stálo. Coffin se ke mně naopak podobně přitulil. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Zastříhala jsem oušky a zhluboka se nadechla. K omluvě měl asi důvod. Aspoň mě tím ujistil, že na mě i po tak dlouhé době nezapomněl. A nemohu říci, že bych ho v daných situacích nepotřebovala. „Teď už si to nevyčítej,” šeptla jsem k němu a pak se odtáhla. Posadila jsem se někam do středu vzdálenosti mezi oběma vlky a zatřásla hlavou, abych si nějak uspořádala srst na hlavě, kterou mi Coffin úspěšně rozcuchal.
Zvrátila jsem hlavu dozadu, abych viděla na zamračené nebe. K zemi se pomalu snášely sněhové vločky. Odfrkla jsem si a trochu se zamračila. Po fyzické stránce jsem na zimu byla připravená, ale to se nedalo říct o té psychické. Osamostatnila jsem se a budu muset nést tu tíhu všech povinností, abych během mrazů nezmrzla, nebo neumřela hlady. Na tohle mě nikdo nepřipravoval, ale takovou cestu jsem si sama zvolila. Dlouze jsem vydechla a hlavu vrátila do normální polohy. Budu to řešit, až nadejde správný čas.
Astonova upřímnost mě docela zaskočila. Střihla jsem pohledem po Coffinovi, který se jal slova jako první. Měl pravdu. K projednání toho bylo opravdu dost. Já osobně jsem se nemohla dočkat, až mu všechno povyprávím. Lehce jsem kývla hlavou a podívala se na šedivého vlčka. Ani jeden z nás ho nechtěl vyhánět, vždyť jsme k tomu neměli důvod. Ale naše řeči by ho určitě nudili. „Jestli s námi chceš zůstat, ani jeden se zlobit nebudeme,” pousmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Doteď mi dělal příjemnou společnost a nechtěla jsem ho od nás odehnat. Rozhlížela jsem se po okolí a sledovala padající vločky. Zatím to bylo krásné a sympatické. Uvidíme, až bude sněhu až po břicho.

„Děkuji,” vděčně jsem se na Astona pousmála. Už jen tím mi zlepšil den o několik procent. V tu chvíli mi bylo ukradené, že by na to mohl zapomenout. Třeba by to flekatého vlčka nakoplo a my se konečně přestali míjet. No, jak dlouho jsme se neviděli? Po napadnutí sněhu jako by se po něm slehla zem, takže jsem tipovala, že rok už to bude. Zatraceně dlouhá doba, kterou jsem ale strávila lépe, než jsem předpokládala. A říkala jsem si, že tuhle zimu bude všechno jiné. Osamostatnila jsem se, i když k dospělosti a vyzrání mi zbývá ještě pěkný kus cesty.
Hleděla jsem na ubíhající vodu pod námi a přitom přemýšlela. Vrátila jsem se k tomu, odkud se bere takové množství vody. Vybíhala ze skály, tam musela mít nějaký pramen. Zadívala jsem se právě a místo, ze kterého tryskala. Tak kouzelné. A spolu s ranním sluníčkem vytvářelo barevnou mlhu. Jen když jsem naklonila hlavu doprava a do stejné strany s nahnula. Velmi komplikovaný proces, ale stálo to za to.
Bylo na mě patrné, že jsem mimo a tak není divu, že jsem sebou trochu škubla, když na mě Aston promluvil. Cože? zastříhala jsem ušima a zhluboka se nadechla. Až teď mi došlo, o čem to mluví. „To asi ne,” přitakala jsem a v každém slově se zadrhávala. Mohl si to spojit s překvapenou reakcí, ale já se ve skutečnosti spíše bála, jak na mě bude reagovat. Vždyť jsme se neviděli nějakou dobu a třeba se změnil. V nitru jsem začala panikařit. Panika se stupňovala, jakmile jsem zjistila, že má namířeno k nám.
Když se přiblížil, bedlivě jsem si ho prohlédla. A přeci jen se na něm něco změnilo – tlapky. Zírala jsem na jeho, kdysi dávno černé, předky a až po chvilce se odhodlala a očima jsem zakotvila do těch jeho. Nad jeho lichotkou jsem se jen ošila. No, co k tomu říci? Vykročila jsem k němu a temenem hlavy se opřela o jeho plec. Stejně velká jako on stejně nikdy nebudu. Automaticky jsem zavřela oči a celá se uvolnila. „Kde ses celou dobu toulal? Hledala jsem tě, ale marně,” zamumlala jsem mu do srsti, čímž jsem mu dala najevo, že mi chyběl. A jak! Jen jsem nenašla odvahu mu to říci přímo. Ještě nějakou dobu jsem zůstala na jeho hrudi. Pak jsem se ale odtáhla a natočila se tak, abych na oba vlky viděla. Aston se přeci nesměl cítit, jako nějaké páté kolo u vozu.

Vypadal, jako by viděl samotnou matku Boží. Konečně jsem narazila na někoho, kdo se dokáže radovat z přírody podobně jako já. Hlavu jsem odvrátila, abych na něj dlouho necivěla. V tomhle stavu by si ale ničeho nevšiml, takže jsem mohla zůstat klidná. Olízla jsem si čumák a spokojeně vdechovala tu nádherně čistou vůni. Nakonec Aston přitakal, že se mu to líbí. Nyní jsem vážně nemohla být spokojenější. „To jsem ráda,” hlesla jsem a mile se na něj usmála.
Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a tím se lépe usadila. Ocas jsem si omotala kolem pacek a nejistě se na svého společníka podívala. Čekal, co ze mě vypadne. Ještě nějakou chvilku jsem mlčela a snažila se zformulovat myšlenku tak, aby ji správně pochopil. „Až se vrátíš zpátky ke smečce a potkal bíločerného flekatého vlka, mohl bys mu vyřídit mé pozdravy? Prosím,” zamrkala jsem a vykouzlila až štěněcí výraz. Na mé rodiče nikdy moc nezabíral, ale na něj by mohl. Věděla jsem, že to cpu každému, ale mě na Finovi vážně záleželo. Hlavně jsem potřebovala vysvětlit, proč mě tehdy opustil a už se neukázal. Naivně jsem doufala, že ho to vyburcuje ke opětovanému hledání, ale proč by to dělala, že? „On snad bude vědět. A ještě o něco bych tě poprosila. Řekl bys mu, že bych s ním ráda mluvila?” dodala jsem po chvilce, tentokrát bez tak přehnaného výrazu. Ale letmo jsem se stále usmívala.
Vydechla jsem a podívala se k nebi. Už jsem dokonce čekala, že za pár týdnů začne sněžit. Hustota mého kožichu by tomu odpovídala. Hlavně se mi začal zbarvovat více do hnědé. Aspoň tak mi dala příroda možnost si v zimě něco ulovit. Se zářivě červeným kožichem bych byla na bílém sněhu opravdu, opravdu nenápadná.

Snažila jsem se jí opatrně, aby mi tlapky nepodjely a já nehodila parádní kotoul směrem dolů z Vyhlídky. Po kamenech by to bylo opravdu nepříjemné a pár boulí bych si určitě odnesla. Aspoň to počasí nám přálo. Jedno ucho jsem měla natočené k Astonovi a poslouchala ho. Sice toho moc neříkal, ale nechtěla jsem promarnit něco důležitého. Houpání na ocase se mu moc nelíbilo a já se vůbec nedivila.
Cestu jsem si nakonec pamatovala bez problémů. Věděla jsem, kam přesně jít, abychom se dostali do místa s nejlepším výhledem. Olízla jsem si čumáček a trochu zpomalila. Já neměla kam spěchat. Na rozdíl od mého společníka. Podle rytmu jeho chůze jsem poznala, že zrychlil. Usmála jsem se a nakonec trochu přidala, abych zbytečně nezdržovala. Z převisu, na kterém jsme se usadili, byl krásný výhled a kapky vody nám dělaly osvěžení. Mávla jsem ocasem a podívala se na Astona. Ten snad ztratil schopnost mluvit. Takové místo se přeci ani popsat nedá.
„Takže,” začala jsem nejistě, „líbí se ti tu?” Nerada jsem přerušovala to ticho, ale chtěla jsem vědět aspoň nějakou odezvu. Dívala jsem se dál na padající vodu a občas švihla ocasem. Přemýšlela jsem, jak Kaskády vznikly a odkud se ta voda bere. Ovšem šplhat nahoru, abych to zjistila, jsem moc nechtěla. Ještě bych spadla a při mém štěstí si i něco zlomila. „Mohla bych tě o něco poprosit?” zeptala jsem se a zastříhala ušima. Chtěla jsem počkat na odezvu a mezitím jsem si všechno srovnala v hlavě, aby následující věta dávala aspoň trochu smysl.

// Vyhlídka

Pečlivě jsem naslouchala a nakonec jen pokývla hlavou. Alfu jsem nestihla tolik poznat a o jeho partnerce jsem nevěděla už vůbec nic. Jen mě zaujaly ty kameny zaražené v hlavě. Asi se už nikdy nedozvím, při jaké nehodě si takto mohla ublížit. „Však nepředbíhej. Skutečnost třeba bude jiná, růžovější,” snažila jsem se ho nějak povzbudit. Ovšem zrak jsem nespouštěla z toho nádherného výhledu.
Ten vlk s křídly zaujal nás oba. Kdyby jen chvilku posečkal, hned bych ho zavalila salvou otázek. Bohužel, pro něj bohudík. Olízla jsem si čenich a podívala se na Astona. „Nemyslím si, že by to pro někoho byla zábava. Akorát by se mu točila hlava,” poznamenala jsem a trochu se ušklíbla. „Ovšem tímto jsou ty divné věci snad vyčerpané, aspoň pro dnešek,” dodala jsem a už se vypravila směrem ke Kaskádám.
Na cestu nám svítilo ranní sluníčko a dalo by se říct, že i hřálo. Ne tolik, ale aspoň jsme nemrzli. I když bychom si měli zvykat. Nemuseli jsme cestovat dlouze. Naše cílová místa od sebe nebyla tak vzdálená. Právě proto jsme se k nim vydali. Zastavila jsem se na skalnatém převisu a podívala se dolů. Tam už pokračovala řeka, která byla zásobena vodou právě z Kaskád. „Tak jsme tady,” oznámila jsem úplně nepotřebně, ale nechtěla jsem jen tupě zírat na svého společníka. Pak jsem se znovu podívala na padající vodu a kochala se, jak jinak.