Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Vrchol

Poklusem jsem se vydala od mostu do mírného kopce. Přitom jsem se rozhlížela po okolí a stále přemýšlela nad tím, co se odehrálo před chvilkou. Život mě zkrátka uchvátil a překvapil. Jednoznačně se zapsal na můj imaginární seznam vlků, u kterých jsem byla ráda, že jsme se seznámili. A že těch jedinců moc nebylo.
Pomaloučku jsem doběhla až ke svému příteli. Na tváři jsem vykouzlila šťastný úsměv. Nevěděla jsem, zda se na mé dobré náladě podílel Život nebo jsem byla taková sama od sebe, ale měla jsem chuť něco provést. Se šibalským úsměvem jsem ještě trochu zrychlila, aby se ve mně nahromadila potřebná energie. Těsně před ním jsem se odrazila, předními tlapkami dopadla na jeho tělo a srazila ho k zemi. Po asi dvou kotoulích jsme se zastavili. Musela jsem se začít smát. Tohle chování pro mě bylo úplně netypické, ale za takovou jednu srandu za rok snad nebude oheň na střeše.
„Tak co jsi za tu dobu vyzkoumal?“ zeptala jsem se s úsměvem a postavila se na packy, aby se i on mohl zvednout. Doufala jsem, že mé tělo není tak těžké. Setřásla jsem ze sebe sníh a zůstávala stát asi metr a půl od něj. Naklonila jsem hlavu na stranu a vyčkávala, až začne mluvit a seznámí mě s něčím kloudným.

// Narrské kopce

Našla jsem si jednu vyšlapanou cestičku a řekla si, že z ní nesejdu, ani kdyby trakaře padaly. Vlků tu muselo proudit mnoho a všichni chodili stejnou cestou. Zkoušela jsem najít aspoň lehký závan pachu hnědého vlka, který se sem vypravil už před nějakou dobou. Nikde ho nebylo, jako by úplně zmizel z povrchu zemského. Možná za to mohl vítr, který vanul v můj neprospěch. Zmocnila se mě nejistota. Co když kopce žerou vlky na počkání a já jsem jen další z mnoha? krátce jsem se podívala po cestičce, kterou jsem přicházela. V dálce jsem zahlédla flekatý kožich svého přítele. Kdyby věděl, že je to tu nebezpečné, nepouštěl by mne sem, že ne?!
Na takový nestabilní povrch jsem nebyla zvyklá, a tak mě první podklouznutí zadní tlapky docela vyděsilo. Zůstala jsem strnule stát a můj hrudník se zběsile zvedal. Tohle přeci zvládnu! Když už jsem se k tomu odhodlala, snažila jsem si dodat sebevědomí. Přimhouřila jsem oči a soustředěně se podívala na cílový bod, který aktuálně představoval zvláštní objekt – lidé by jej nazvali mostem. Coffin mě naštěstí dovedl opravdu blízko, takže jsem neměla problém s blouděním. Jen mě děsila představa, že mi zadní packy podjedou a já skončím někde pod tím pískovcovým tělesem. Konekrétně úplně mimo něj a budu opravdu ztracena. Když jsem uklidnila svůj srdeční tep, opět jsem vykročila. Tentokrát sebevědoměji a odhodlaněji. Tohle přeci jen tak nevzdám! Jenže takové tempo mi vydrželo sotva sto metrů. Po chvilce mi sjela přední noha a zabořila se do nějaké díry. Tím pádem jsem ve sněhu skončila až po uši. Doslova. Mým tělem proletělo nepříjemné chvění. Žaludek se mi stáhl. Jako by mi všechno kolem našeptávalo, že tady nemám co pohledávat, ať se okamžitě obráním a peláším zpátky. A možná bych to měla udělat, ale věděla jsem, že sem na jih se už dlouho nepodívám. Sever mi byl pořád bližší.
Podél prošlapaného koridoru jsem ťapala dál. Přede mnou se začalo formovat těleso, které se jen tak nevidí. Spojovalo dvě vyvýšená místa, mezi kterými byla propast. Ne hluboká, ale kdyby tu ta věc nebyla, mé nožky by dostaly pěkně zabrat. Zároveň jsem si všimla, že nedalo protéká nějaký potůček. Nevypadal jako nijak obrovsky. Že by z toho vzniklo jezírko, o kterém mi Fin povídal? Možná bych si neměla představovat nic, co by se jen trochu podobalo tomu slanému jezeru. Nedůvěřivě jsem kladla tlapky na ten rovný povrch. Srst mi jemně cuchal vítr, který byl tady trochu silnější. Pod mostem se tvořily víry, které sebou braly písek. Vypadalo to opravdu zvláštně, ale zároveň hezky. Nechtěla bych být tam dole. Jakmile jsem se dostala doprostřed mostu, na který mě Coff vyslal, zrychlila jsem. Měla jsem takový divný pocit, že by se pode mnou mohl snadno prolomil. Dostala jsem se na jeho konec. Tady se cesta ztrácela. Snad byla zavanuta dalším pískem nebo se tu již netvořila z nějakého důvodu. Ať byl jakýkoliv, já nevěděla, kam se dát dál. A nedokázala jsem udělat ani krok zpátky. Nedovedla jsem zvednout tlapku od země. Cítila jsem, jako by byla z betonu.
Kolem mě se prohnal zbloudilý poryv větru. Přivřela jsem oči a nechala se hýčkat. Bylo to totiž příjemné. Jako nějaký láskyplný dotek. „Vítej v Narrských kopcích, Litai,” zaslechla jsem cizí hlas za mými zády. Naučila jsem se, že cizince bych si měla držet před očima, a ne za zády. Zachvěla jsem se a pomalu se otočila. Stál tam statný bílý vlk s černými tlapkami, tmavě fialovými odznaky a očima stejné barvy. Zachichotal se. Tím vydal ještě zvláštnější zvuk. Když jsem se pečlivěji podívala, všimla jsem si malých rampouchů, které zdobily snad každý chlup. „Vy mě znáte?” vykoktala jsem ze sebe a snažila se skrýt svou nervozitu a možná i trošek strachu. Cizinec mi věnoval hřejivý úsměv a přiblížil se. Překvapivě jsem neudělala stejný počet kroků od něj, abych si udržela bezpečnou vzdálenost. Jindy jsem na svém osobním prostoru dosti dbala. „Znám tě, vím o tobě všechno. Slyším i tvoje nejskrytější myšlenky, které nevnímáš ani ty sama. Pozoruji tě už od narození,” znovu kolem mě prosvištěl teplejší vzduch, „jsem ten, koho hledáš – Život.” Když mi sdělil své jméno, nejraději bych se zahrabal pod sníh i písek, který byl všude kolem nás. Styděla jsem se. Měla jsem jej okamžitě poznat! Sklopila jsem uši k hlavě a omluvně se usmála. Sice mě trochu děsilo, že ví o každém mém špatném i dobrém rozhodnutí. Ví o mně naprosto všechno!
„Pověz mi, co máš na srdci, maličká,” poznal, že já sama od sebe nezačnu. Zastříhala jsem oušky a nervozita ze mě opadla. Nechtěl mi ublížit. Byl ke mně milejší než většina vlků v Gallirei. „Mám pár otázek a přání,” řekla jsem pevnějším hlasem a zpříma se na něj zadívala. Byl vysoký a mohutný. Já proti němu vypadala jako trpaslík, ačkoliv už jsem svou výškou mohla konkurovat starším vlčicím. Holt mi bylo něco přes rok. Už mě nemohli považovat za zrovna narozené mládě. Mlčel, jen pokývl hlavou a opět se mile usmál. Jeho dobrá nálada asi nikdy neopouští. Také bych chtěla mít takovou vlastnost. Tím naznačil, abych začala mluvit. „Nejvíce by mě zajímalo... Jaká magie je mi souzená?” položila jsem mu první otázku a natočila uši k němu. Teď nebudu vnímat nic jiného, jen jeho slova. Život nemusel dlouho přemýšlet. „Zdědila jsi ji po své matce, která ale ovládá opravdu nespočet magií. Neřeknu ti, jaká je tvá vyvolená. Ona si tě najde sama, až uzná za vhodné, až přijde správný čas. Mohu tě ale ujistit, že ta správná doba nadejde, ale nic podrobnějšího ti neřeknu,” pověděl mi s nemizejícím úsměvem. Přitom tohle nebyla věc, při které bych se já usmívala. Myslela jsem si, že mi k tomu poví více. Až přijde čas? To může být kdykoliv, klidně i hodinu před mou smrtí! A že mi nic podrobnějšího neřekne? Tím pádem jsem si tu otázku mohla nechat pro sebe. Bohužel jsem nedošla ke kloudné odpovědi. Jen bych se asi měla zamyslet nad tím, že bych mohla od matky vyzvídat, jaké všechny magie ovládá. Než ji najdu a ona si na mě vybije zlost, uběhne další rok. Smířlivě jsem přikývla a pokusila se o letmý úsměv. Nicméně byl chabý. Takový si Život opravdu nezasloužil.
Druhou otázku jsem chtěla nechat na později. Ta nebyla tak důležitá. „Už nechci být to slabé vlče, za které mě všichni považují. Přála bych si zesílit, abych si mohla troufnout na vyšší zvěř a úspěšně ji ulovit. Klidně i ještě s nějakým dalším spolulovcem,” začala jsem a trochu se narovnala. Život byl mnohem statnější než já, ale nebyl výjimkou. „Nemyslím tím, že mi pomůžeš vyrůst do metru a půl. To snad ani nejde. Chtěla bych být schopnější a rychlejší,” uvedla jsem všechno na pravou míru. Co kdyby ze mě chtěl místo toho udělal nabušeného Hulka? Život mi věnoval další hřejivý úsměv a pokývl hlavou, abych pokračovala. Vycítil, že mám toho na srdci ještě hodně. „A také bych chtěla ovládat více magií. Ráda bych více souzněla s přírodou a pochopila všechny ty jevy. Přála bych si nechávat rozkvést celou louku květin a nadechovat se jejich vůně. To by pro mě bylo něco nepopsatelně krásného,” sdělila jsem mu a nadšeně zamávala ocasem. Toužila jsem po vědění a kdybych byla s krajinou spojená aspoň vnitřně snad by mi to pomohlo. „A co já vím, klidně i něco úplně jiného. Ráda bych měla pocit, že nejsem tak úplně obyčejná,“ i když ten můj kožich byl sám o sobě dost neobvyklý. Originality ale nebylo nikdy dost! „Dobře, Litai. Tvá přání budou jednoho dne vyslyšena,” mluvil tak nezvykle a zvučně. Byla radost se zaposlouchat do jeho hlasu. Na jeho tváři se na krátko mihl potutelný úsměv a v očích mu zajiskřilo. Má snad jiné plány? A i kdyby, nebála jsem se ho. On by mi přeci neublížil. „Co za to všechno budete chtít?” špitla jsem a zakmitala oušky. Teď bych neměla od něj odvrátit pozornost. Život se mile usmál a udělal ke mně pár kroků. „Já rád květiny a mušle, co se válejí na břehu moře. Ty se ale už o nic nestarej,” pověděl a díval se mi do očí. Usmála jsem se a přikývla. Nevěděla jsem sice, jak všechno získá, ale byl to Život – on si vždycky poradí. Když jsem u slaného jezera byla naposledy s Artem, nějakou takovou mušli jsem našla a schovala si ji pod jeden z kamenů. Ta ale má sběračská schopnost končila. Většinou jsem všechno zapomněla.
„Ještě něco máš na srdci, má drahá?” položil mi další otázku. Snad nepoukazoval na to, že ho zdržuji už pěkně dlouho. Mně se zpátky zkrátka nechtělo! Zatím jsem mlčky přikývla a ještě chvilku mlčela, abych si srovnala myšlenky. „Je dost možné, že svým chováním ztratím rodinu a otočí se ke mně zády?” nemluvilo se mi o tom nejjednodušeji a můj hlas se trochu třásl. Byla jsem nervózní a bála se jeho odpovědi. „Všechno, úplně všechno záleží na tvém rozhodnutí. Rodina je ale od toho, aby byla kdykoliv s tebou, aby ti pomohla, i když budeš v koncích. Správně bys u nich měla najít zázemí, ačkoliv váš vztah není jeden z nejlepších. Jsi jejich dcera a sestra. Mají tě rádi a nenechají na tebe dopustit, i přes to všechno,” jeho slova mě znovu zahřála. Mají mě rádi! I když jsem je posledně sobecky opustila. Jen jsem se nechtěla seknout na jednom území. „Děkuji. Nezbývá mi nic jiného, než doufat, že máte pravdu,” hlesla jsem a mile se na něj usmála. Nechtěla jsem o něm pochybovat. To bych si koneckonců ani nedovolila!
Postavila jsem se na nohy a otočila se k němu zatím bokem. Něco mě k němu poutalo. Nic fyzického, spíše něco uvnitř mě. Chtěla jsem odejít, ale neměla jsem motivaci. Co hezčího mě dole čekalo? Když nepočítám svého jediného přítele, nemám vůbec nic! Ještě jsem se na Života otočila a sklopila uši k hlavě. Můj pohled jasně naznačoval, že dolů zkrátka nechci. Najednou se kolem mě prohnal teplý vánek. Vlkovi jsem ještě věnovala poslední úsměv a pak konečně vykročila směrem k mostu. Odtamtud jsem přišla. Zprvu jsem šla trhaně, pomalu jako stroj. Jak jsem vstoupila na pevný pískovec, najednou všechna pouta odpadla a já s čistou hlavou šla zpátky do mírného kopečka za Coffinem.

// Narrské kopce

OBJEDNÁVKA:
Výměna:
Ze Suerta 193 → 161 k Litai
Ze Storma 2 → 100
Ze Storma 30 drahokamů → 25
Ze Suerta 6 → 100

4 → 2
60 → 6
20 → 10
100 → 10

V01/rychlost/20 % - 100 (Počítám ještě s jednou hvězdičkou z filmového večírku, spolu s ní by se mělo jednat o 5 plných hvězdiček – snad ti v tom neudělám velký bordel)
V01/taktika lovu/3* - 15
V01/síla/30 % - 150
M05/Země – 10 , 100
M05/Předměty – 10 , 100

Celkem:
+ 161
+ 50
+ 16
- 119
- 160
- 220
- 8

Děkuji, snad jsem nic nespletla :)

Zvědavě jsem zastříhala ušima. Velmi zajímavý poznatek o jezírku. Tady na vrcholu písečných kopců bylo opravdovým unikátem. Jeho lokace mi byla tak trochu jedno, spíše mě zarazilo, proč jej nazval vlivným. Měla bych si představovat mýtickou křišťálovou kouli, ze které Život věští? Dokázal s její pomocí řídit chování jistých vlků? Jak hloupá a naivní představa. Pak byla řeč o květinách, které má jejich majitel snad plnou jeskyni. Tak to aspoň vyznělo. „Pokud mají trvalý přísun vody, jakože z jezírka určitě ano, je tu pravděpodobnost, že ještě doteď neuhynuly,“ pravila jsem a cítila se aspoň trochu chytře. Taková pravidla přírodních jevů by mi šla. Ovšem to je tak všechno. Jinak jsem si připadala hrozně k ničemu. Vždyť ani magie si mě nenašla, to určitě bylo nějaké znamení. Proč by to tak být nemohlo, že?
Od naší společnice jsme se vzdálili. Rozhlížela jsem se po kopcích a snažila se dohlédnout až na sever. Při takovém počasí však nebyla viditelnost nijak slavná. Aspoň to zvláštně rudé jezero jsem na malou chvilku zahlédla. Coffin se zastavil snad až na samém vrcholku. Uši jsem natočila dopředu a podívala se trochu níž. „Jak ohleduplné, díky,“ vděčně jsem se na něj usmála a ještě chvilku postávala po jeho boku. Sváděla jsem vnitřní boj, zda se k tomu mám skutečně odhodlat. Ale jak už jsem řekla – kdy jindy se sem dostanu? Nyní se mi naskýtala snad neopakovatelná možnost. Tu bych přeci neměla promarnit! Čenich jsem krátce zabořila do jeho srsti a usmála se. „Zatím vymýšlej, kam půjdeme potom,“ řekla jsem tišším hláskem a pak se od něj odtáhla. Rozvážně jsem se vydala kupředu. Tam, kde jsem viděla ten podivný úkaz z pískovce. Raději jsem se ani neohlížela. Úplně bych se tím rozhodila. Aktuálně jsem potřebovala čistou mysl a cílevědomost.

// Vrchol

// V pohodě

Takhle dobrá nálada už se mě dlouho nezmocnila. Musela jsem uznat, že mi chyběla. Vlk pak vidí věci úplně jinak, než když je takový nemastný neslaný. Dokonce i ten sníh, který už nebyl tak nadýchaný, vlastně se proměnil v břečku, jsem shledávala za poměrně zábavnou záležitost. Držela jsem se rady, kterou mi dal Aston. Už nikdy se nenechám ovlivňovat názorem někoho jiného, i když by byl z mé rodiny. Měla jsem svou hlavu, ačkoliv mnohdy hrozně paličatou, ale tak to má být, ne?
Zastříhala jsem ušima a zlatýma očima sklouzla ke Coffinovi. „Vlivné jezírko?“ zopakovala jsem polohlasem a podívala se hlouběji do kopců. Pod těžkým sněhem byl jen písek. Jak by se tu dostal malý potůček vody, natož pak celé jezírko? „Ne že bych toužila po jiné společnosti,“ spiklenecky jsem na něj mrkla, „ale kdy jindy se sem zase dostanu? Myslím, že na jih moc často nezavítám. Se Životem bych se chtěla seznámit ještě před návštěvou jeho sestry, abych tak nějak věděla, co od ní čekat. A vlastně mám na něj pár otázek, které bych Smrti nepoložila ani ve snu.“ Domnívala jsem se, že s tím mi bude moct pomoci jen on. Z vyprávění jsem ho znala jako vlka, který stojí nad všemi ostatními a hodně toho ví. Co se takhle přesvědčit, zda zná i mne?
Také jsem věnovala modravé vlčici pozornost. „Těšilo mě,“ krátce jsem jí pokynula hlavou na rozloučení a přátelsky se usmála. Pak jsem se rozešla ke Coffinovi a zamyslela jsem se. Z opačné strany kopců se k nám přivanul pach. Kupodivu jsem ho znala. Ačkoliv jsem jeho nositelku neznala tolik, naše jediná vzpomínka mi vždy zůstane v paměti. Ještě nyní jsem si pamatovala, jak se přede mnou objevila na půl průhledná zvířata. „No, je to na tobě,“ dodala jsem po nějaké chvilce a otočila hlavu na flekatého vlčka. Pokud bude chtít jít pryč, ochotně jej budu následovat. Ale zároveň mě hrozně zajímalo, jak by mi Život odpověděl na dlouho kladené otázky.

Slízla jsem si z čenichu sněhovou vločku a přivřela očka. Jednu polovinu tváře jsem měla zahrabanou do kožichu svého přítele. Vyzařovalo z něj příjemné teplo. Mnohem lepší než nějaká kožešina mrtvého zvířete, která se už léta válí někde v jeskyni. Nechtělo se mi od něj odtáhnout, ale věděla jsem, že u něj nemůžu zůstat napořád. Už jen proto, že si položil hlavu na můj hřbet. Tím odehnat mé obavy z toho, že by to snad nemohl myslet vážně, že by si ze mě dělal srandu. Pravděpodobně bych tak zůstala ještě déle nebýt Perenelle. Odtáhla jsem se tak, abych mu viděla do zlatých oček. Neviděla jsem nic záporného, což mě trochu uklidnilo.
Mávla jsem ocasem a postavila se k jeho boku, abych byla čelem k namodralé vlčici. Samozřejmě jsem se na něj nelepila jako nějaké klíště. To by bylo docela nevhodné. Navíc jsem nechtěla najednou něco řešit, nedej bože se začít chovat jinak. Perenelle už jsme nijak zvlášť nezajímali, jak se zdálo. „Neposuneme se někam dál?“ broukla jsem ke Coffinovi a oči upřela dál do kopců. Původně jsme sem šli za Životem a toho jsem se taky chtěla držet. Konečně jsem byla blízko k tomu, abych se zeptala někoho pověřenějšího. Nějaká magie navíc, i když ani nevím, jakou ovládám už od narození, se taky vždycky hodí.

Nikdy bych nevěřila, že mě kreslení v takovém tempu bude bavit :3 A že se umístím, s tím nepočítala vůbec.
Poprosila bych o 8 * do vlastností (4 vytrvalost, 2 obratnost, 1 rychlost, 1 taktika lovu), protože magii volnou nemám.
Děkuji jak za odměny, tak za obrázky se Stormem. Ani jsem nečekala, že jich bude takové množství Jsou vážně povedené.

Nejistě jsem se dívala před své tlapy a snažila se najít i malý důkaz o tom, že hnědý vlk nechal přede mnou vykvést květinu, abych nevypadala jako nějaký lhář. Nikdy by mě nenapadlo cokoliv zapírat. Holt jsem byla upřímnost sama. „Asi nemá...“ Perenelle mě uvedla do nejistoty. O žárlivosti jsem toho věděla vážně málo na to, abych o ní dokázala rozumně mluvit. Ačkoliv už asi dvakrát jsem ucítila její hlod.
Zastříhala jsem ušima a zlatá očka upřela na modrou vlčici. Její další poznámku můj mozek trochu nepochopil, a tak jsem jen mlčky přikývla. Přidala jsem k tomu ještě milý úsměv aneb když něčemu nerozumíš, jen pokyvuj hlavou a blbě se usmívej.
Zdálo se, že takového hesla se držel i Coffin, protože právě on se usmíval opravdu zvláštně. Jako měsíček na hnoji. Tlamu jsem pozvedla k nebi a zahleděla se na zamračené nebe, ze kterého se pomalu snášely sněhové vločky. Když už jsem byla u nich, energicky jsem se oklepala, aby z mého kožichu opět vynikla ta nahnědlá červená barva, a ne nějaká bílá, která na mém těle byla opravdu v menšině. Když jsem vlkovi položila otázku, jež mi utkvěla v hlavě, začal opravdu ochotně mluvit. Až mě to zaráželo. Váhavě jsem se podívala na Perenelle. Věděla jsem, že v tom má drápky, ale nedokázala jsem odhadnout do jaké míry, a to mě docela děsilo.
Coffin mluvil dlouho a v souvislých větách, aniž by se jakkoliv zasekl. Zůstala jsem na něj zírat téměř s otevřenou tlamou , div mi slina nestékala dolů k zemi. Stáhla jsem uši k hlavě a podívala se do země. Jeho slova jsem potřebovala trochu filtrovat. Líbila se mi, to ne že ne, ale obávala jsem se, že to nemyslí vážně. Ta zrada by mi ublížila více než cokoliv jiného. Nakonec jsem mu věnovala milý, ačkoliv trochu rozpačitý úsměv a přiblížila se k němu. Položila jsem si hlavu na jeho bok. Na hřbet jsem ještě pořád nedosáhla, až tak byl mohutný a já maličká. „Ty jsi můj přítel a nikdy jsem o tom nezačala pochybovat,“ zamumlala jsem mu do srsti a pousmála se. Znovu mi v hlavě problikla dvě poslední slova, která vypustil z tlamy. Zatím jsem si s nimi nedokázala poradit. Nevěděla jsem, jak na to zareagovat, protože jsem nedokázala poznat, zda k němu cítím něco víc. Jedna věc se ale zapřít nemohla – byl nejdůležitějším vlkem v mém životě. Možná i proto, že rodina se na mě vykašlala a jiné přátele jsem neměla. Maličko jsem se odtáhla, zastříhala ušima a podívala se mu do tváře.

Vlčice jen zamyšleně opakovala slova, která pronesl Coffin. Jako by si je snažila vrýt do paměti. Kdo ví, třeba o toho hnědého vlka stála, i když se přitom divně šklebila. Tiše jsem se posadila, omotala si ocas kolem tlapek a oči upřela na oba vlky.
Její otázka mě zahnala do kouta. Nevěděla jsem, jak na ni reagovat, aniž bych si ji proti sobě nepoštvala. Nakonec jsem nejistě přikývla a záležitost okomentovala: „Nechal mi tu na památku rozkvetlou květinu.” Chtěla jsem ukázat čumákem na místo před svými tlapkami, ale rostlinky náhle nebylo. Zasypal ji sníh a když jsem se ho snažila odhrábnout, narazila jsem akorát na pochmurně zbarvený písek. Magie asi přestala fungovat. Na vlčici jsem se pousmála. Měla pravdu, ten vlk vypadal jako gentleman.
„Ale on nemá důvod žárlit,” hlesla jsem a pohledem střelila po Coffinovi. I když jsem sama nemohla říct, že mě se taková nálada nezmocnila. Už jen jak vlčici zbarvenou do plísňové barvy přirovnal k něčemu královskému. A taky jak se tvářil, kdykoliv jsem se zmínila o Indil. Žárlivost byla pravděpodobně oboustranná.
Chtěl demonstrativně ukázat, jak jejich rozhovor probíhal. Když jsem ve své hlavě uslyšela jeho hlas, trochu jsem sebou cukla. Nebyla to ta nejpříjemnější věc pod sluncem, ačkoliv jinak mi jeho hlas zněl hezky melodicky a příjemně.
Vlčice se představila jako Perenelle. Mávla jsem ocasem a přátelsky se na ni uculila. „Já jsem Litai, těší mne,” sdělila jsem jí své jméno z pouhé slušnosti. Nechtěla jsem obdržet nějakou netrefnou přezdívku, jak bylo u ostatních zvykem. Zároveň mě Perenelle vyzvala, abych se Coffina zeptala na cokoliv. On na mě upřel svá zlatavá očka a tvářil se dosti otevřeně a výřečně. Měla bych toho využít? sama jsem nevěděla. Rozpačitě jsem těkala očima mezi svým kamarádem a zemí. Bylo toho víc. „Nazval jsi mne svou vlčicí a žárlíš na vlka, který neměl nic v úmyslu. Proč to všechno?” naklonila jsem hlavu na stranu a zastříhala ušima. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala, a proto jsem měla potřebu se na všechno zeptat.

Sfingy? nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Takový termín jsem nikdy neslyšela. Zároveň mne nikdo sfingou nenazval. Jedině služkou, ale na to už jsem si zvykla. Coffin tentokrát mluvil pravdu. To bude přepínat mezi lživostí a jejím opakem? Vždyť to přeci nešlo. Stáhla jsem ouška k hlavě a zrak raději sklopil k zemi. Bylo to snazší, než se vyznat v chování obou vlků. Zkrátka jsem nedokázala odhadnout, jak budou na co reagovat.
Vlčice se mého přítele zeptala, o čem se bavil s hnědým vlkem. Najednou z něj vypadlo všechno, co se tématu týkalo. Nestačila jsem se divit. A taky jsem na to vypadala – sotva jsem si dokázala uhlídat údivem pootevřenou tlamu. Když do toho Coffin zakomponoval i mě, hodlala jsem se taky ozvat, aby vlčice z něčeho nepodezřívala: „Měl starosti, aby se Vám zavděčil.” Mluvila jsem pravdu, a dokonce jsem jeho obavám začala rozumět. Takové vlčici se do přízně nedostane jen tak někdo. Mávla jsem ocasem a na barevnou vlčici upřela zrak. Zrovna mě začala zajímat.
Následně se Coffin otočil ke mně s opozdilou odpovědí. Čekala bych ji před několika minutami, ale nemohla jsem říct, že by mě přestala zajímat. Ba naopak, přišla mi ještě atraktivnější. „Mluvil jsi s ním za pomoci myšlenek?” zastříhala jsem ušima. Věděla jsem, že dokáže číst v hlavě vlků jako v otevřené knize, ale mým smyslům nějak ušlo, že dokáže komunikovat bez použití jakýchkoli verbálních a neverbálních prostředků, které jdou rozeznat pouhým okem. Přivlastňuje si mě? Žárlí? jeho chování jsem zkrátka nedokázala pochopit. Velkou roli hrála má nezkušenost v této oblasti a jistě i nízký věk, který mi moc nedával příležitost něco takového poznat. Jestli si Coffin myslel, že tímhle mé dumání skončilo, byl na pěkném omylu. Vždyť ho sám mohl slyšet, pokud by se zaměřil na mou mysl.

Coffin na mou otázku neodpověděl. Zdálo se, že ji vůbec neslyšel. Nebo ji nechtěl slyšet? Nechápala jsem, proč se jí vyhýbal. Nebyla špatně položená a ještě ze mě sálala zvědavost. Ta má očka vyplněná zlatými zářivými otazníky už musel znát. Nyní jsem je na něj nepřetržitě upírala. Neovládala jsem telepatii, či cokoliv podobného, abych mohla číst mezi řádky a zjistila, co má za problém.
Když jsem se nadechovala k ještě nějakému dodatku v nejspíše nespokojeném duchu, ucítila jsem hned několik nových pachů. Zamračila jsem se a rázně mávla ocasem. Aston se nezmiňoval o kopcích jako o velmi frekventovaném místě, kde za den projde tucet vlků. Popisoval je jako klidné a jedny z nejhezčích přírodních úkazů v okolí. A ještě více mě naštvalo, že další vlčice mířila k nám. Podobně jako hnědý vlk, který se nyní pravděpodobně trmácí někde na nejvyšším bodě písečných kopců. Narušitelka, tak jsem ji velmi pohotově pojmenovala, se nás začala vyptávat na onoho cizince. Coffin jí sice odpověděl, ale ne popravdě. Střihla jsem po něm tázavýma očima. Pokud tomu vlčice uvěří, jakože se vší pravděpodobností ano, tak vlk si už u ní zřejmě neškrtne. Nevypadala v chování jako já. A nebyl to právě Finův záměr? Jaké „překvapení“. Přešlápla jsem z jedné tlapky na druhou, abych jim trochu uvolnila od té tíhy nervozity, která na mě padla.
Něco tak královského, znělo mi v hlavě pořád dokola jako nějaká zaseknutá nahrávka. Až jsem se musel otřást, abych tu ozvěnu dostala ven. Pohled jsem upírala do země a tiše si povzdechla. Nevěděla jsem, co to byl za pocit, ale vlčici jsem chtěla odehnat. To nutkání ve mně přímo řvalo. Měla jsem za to, že s Coffinem budeme sami, naženeme ten ztracený čas, ale přesně to se nějak nedařilo. Teď jen zbývala otázka, zda je to způsobeno neobvyklou náhodou, nebo jeho bojkotováním. Bolelo to.

Vlka jsem svým názorem překvapila, jak se zdálo. Měla jsem z toho všeho dost zvláštní pocit. Byla jsem úplně jiná než zbytek vlčí populace, mé názory se lišily od raného věku. Co když jsem se spletla i teď? Zastříhala jsem ušima a pohledem skočila z hnědého vlka na Coffina. O čem to mluví? naklonila jsem hlavu na stranu. Tvoji vlčici? zaraženě jsem se podívala na cizince. Myslel si, že my dva k sobě patřím,nebo co? Kde to vzal? Nikdo se o tom přeci nezmiňoval. Před mými packami se objevila květina. Nadšeně jsem zamávala ocasem a sklonila k ní hlavu, abych si ji mohla prohlédnout, aniž bych jí ublížila. Na tom sněhu vypadala opravdu nezvykle a moc jsem po podobné schopnosti toužila. „Nemáte za co. Přeji hodně štěstí s tou Vaší milou,” přátelsky jsem se na vlka usmála. Ještě se s nějakou poznámkou otočil po Coffinovi a pak od nás zmizel.
Flekatý vlček se mi omluvil. „Za co se mi omlouváš?” naklonila jsem hlavu na stranu a zadívala se do jeho zlatavých očí. V těch mých bylo vidět zmatení. Nevěděla, kde hnědý vlk vzal informace, které ani jeden z nás neřekl nahlas. Hlavička mi pracovala až příliš pilně. „O čem to ten vlk mluvil?” vydechla jsem po chvilce a podívala se na tu květinu, která mi ho připomínala. Pak už jsem z Coffina nespouštěla zrak. Stojím mu za to, aby mi řekl pravdu. Nebo snad ne?

Sice jsem zaregistrovala Coffinův pohled v mých očích, ale nijak zvlášť na to nereagovala. Jen jsem se mile usmála. V jeho přítomnosti jsem úsměv brala jako samozřejmost. S nikým jiným jsem se necítila tak uvolněně. Ještě jsem k tomu přidala nevinné zavrtění ocasem a hlavu jsem po dlouhé době pootočila stranou. Tím jsem náš oční kontakt přerušila. Kdo ví, jak dlouho vlastně trval, ale tak intenzivní zkoumání mých očí mi vadilo. I když to byl Coffin, kterému jsem nechala v tlapkách celou svou křehkou duši a důvěru.
„Izar mi o svém bratrovi povídal,” lehce jsem pokývla hlavou a svou tlamu včas zavřela. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Chovali se divně, když přišla řeč na toho druhého. Jak Indil, tak Fin. Oba na tom byli stejně. Nerozuměla jsem tomu, proč to dělají. Z jakého důvodu mě vlčice probodávala pohledem a teď se můj přítel až nepřirozeně zarazil? Možná, že to spolu nějak souviselo. Nevěděla jsem, co dělat. Nakonec jsem rozhoupala ohon a hlavu si položila na jeho ramena. „Jestli chceš, dovedu tě k ní. Stačí říct,” šeptla jsem a sama zavřela oči. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dobrovolně bych ho zavedla k někomu, kdo mi ho už nevrátí a nebude se o něj dělit. Ale udělala bych vše proto, aby byl šťastný.
Bohužel (bohudík) nás někdo vyrušil. Sundala jsem hlavu z Coffinova hřbetu a zadívala se na hnědého vlka, který se k nám přiblížil. „Zdravím,” opáčila jsem se a zastříhala ušima. Nevypadal nebezpečně a i kdyby, věřila jsem, že flekatý vlček by mě nedal. Na cizince jsem zůstala zírat jako puk. Žádal radu... Ode mě! Pochopila jsem, že byl na procházce se svojí vlčicí, když se mu v zápalu boje ztratila. Cvaknutí zuby mi taky neuniklo. Stejně tak Coffinova zpětná reakce. Mávla jsem ocasem a stáhla uši k hlavě v bojácném gestu. Ještě aby se tu ti dva porvali, to by mi ještě scházelo. „Nerozumím tomu, proč by se na Vás měla zlobit. Kdybych byla v její kůži, asi bych se rozzlobila jen proto, že jste mi utekl z dohledu,” rozhlédla jsem se, aby se přesvědčila, že žádná vlčice mezitím nepřiběhla, „a neohlížela bych se na to, že jste mne nenechal vyhrát. Na tom přeci nezáleží.” Toť názor mladičké vlčice, která s ničím takovým nemá zkušenost. Vydechla jsem a přikývla. K Životu jsem sice namířeno měla, ale vlkovi bych pomohla, i kdyby mi nenabídl protekci.

Nadšeně jsem zamávala ocasem a horlivě pokyvovala hlavou. „To by byla paráda!” souhlas s jeho nápadem jsem potvrdila i slovně, kdyby mu má přehnaná reakce nebyla dostatečně jasná. Věděla jsem, že jen dva neulovíme tu nezdravější a největší zvěř, ale o maso mi ani tak nešlo. Hrozně mě lákal ten zážitek.
„Já ho přeci neodsuzuji,” hlesla jsem a znovu se posadila. Uchýlila jsem se k té samé grimase, jakou jsem měla před spontánním výbuchem nadšení. Letmo jsem si olízla tlamu a podívala se směrem k již zmíněnému jezeru. Neušlo mi, že Coffin se mu pohledem vyhýbal. „Mrzí mě, že s ním máš špatnou zkušenost,” řekla jsem zcela upřímně a krátce stáhla uši k hlavě, abych vyjádřila soucítění. Sice jsem chtěla vědět, co se stalo, ale nepotřebovala jsem zabrousit do citlivého tématu. Na to jsem totiž měla bohužel štěstí. „Ale barevně bych se k němu hodila,” zazubila jsem se. Aspoň trochu nadsázky, nad kterou by se i můj společník mohl pousmát.
Překvapeně jsem zastříhala ušima a dlouze se na něj podívala. „Ano, myslím,” přikývla jsem, „znáš se s nimi?” Zajímalo mě to. I když bych se spíše divila, kdyby někdo takové osobnosti neznal. Byla jsem zvědavá, co mi k tomu všemu poví. Nechtěla jsem odbíhat od načatého tématu, ale se zamyšleným výrazem jsem se podívala na nejvyšší vrchol. Přijal by Život i mě? přeci jen jsem měla na srdci pár témat, které jsem potřebovala probrat s někým, kdo ví více než my všichni dohromady.

Ačkoliv mi řekl, že se nic neděje, stejně jsem se cítila provinile. Co kdybych mu něco udělala? Kvůli mé nešikovnosti by byl zraněný, a to bych si vyčítala do konce svých věků. Mile jsem se pousmála, když do mě šťouchl čumákem. Tím mi snad konečně dokázal, že mu to vážně nevadí.
Zvědavě jsem zastříhala ušima a naklonila hlavu na stranu. Mnohdy se zdálo, že úhel naklonění mé hlavy je přímo úměrný tomu, jak mě daná věc zajímá. Pokud by to tak skutečně bylo, nyní bych si zlomila krk. Nikdo mi nikdy neřekl, že bych mohla být dobrým lovcem. Až teď Coffin. Vděčně jsem se na něj usmívala. „Ještě nikdy jsem vysokou zvěř nelovila,” přiznala jsem bez okolků. Neměla jsem se za co stydět. Navíc ještě před rokem jsem neulovila ani zajíce. Ze skupinového lovu jsem měla ve skutečnosti strach. Nechtěla jsem něco pokazit. Kvůli mně by se třeba lov nevydařil a všichni bychom byli o hladu. To mi za to nestálo. A už vůbec jsem nechtěla vidět pohledy těch ostatních vlků.
Podívala jsem se na rudé jezero, které mě tak zaujalo. To bych nebyla já, abych na něj hned nenavázala řeč. Coffin mi pověděl o zvláštních řasách, které vlky nemají moc rády. Až mi z toho přejel mráz po zádech. Opřela jsem se o Coffův bok a jednu stranu hlavu schovala do jeho husté srsti. „Strašidelné,” hlesla jsem a trochu se zachvěla. Až teď se mi dostávalo poznání, jak je svět nebezpečný. V lese na severu žijí hadi vydávající nepříjemné zvuky s velmi nehezky kulícíma očima. Hnus, velebnosti.
Jeho další otázka byla o poznání příjemnější. Mávla jsem ocasem a přitom přikývla: „Je toho poněkud hodně.” Nechtěla jsem mít nudný život, a tak to taky vypadalo. V hlavě jsem si uspořádala myšlenky a zavzpomínala na dobu, kdy jsme se naposledy viděli. „Neyteri, tehdejší členka smečky, mě vzala konečně mimo smečku. Pověděla mi toho hodně a nabila mě novými znalostmi. Prošli jsme si Kaskády a Vyhlídku, tedy okolí Borůvkového lesa. Poté následovalo období, kdy jsme byli na návštěvě u tety Scarity. Připadala jsem si tam jako páté kolo u vozu, navíc mí sourozenci tehdy objevili magii, a bylo toho na mě moc. Zkráceně řečeno. Další dlouhý kus ničeho. A v neposlední řadě jsem potkala opravdu zajímavou rodinku Mladší vlček než já byl ještě v pohodě, ale jeho matka... Povýšenější princeznu jsem ještě neviděla,” řekla jsem opravdu zkráceně a při poslední větě si i posteskla. Vždyť Izar byl v rámci možností fajn! Z něj už taky musí být o hlavu větší vlk než já. No paráda, vždycky budu ta nejmenší. Čekala jsem, zda se k tomu nějak vyjádří. Popřípadě bych se k dané věci rozpovídala ještě víc.

Musela jsem se zářivě usmát. Ta poloha, ve které jsme se ocitli, byla vážně komická. Měli jsme jediné štěstí, že široko daleko nikoho nebylo. Jinak by se ten dotyčný válel na zemi smíchy, nebo by na nás nechápavě koukal. Obě varianty byly dosti pravděpodobné. Sama jsem se divila, když Coffin mou váhu nevydržel a skončil na břiše. Já samozřejmě vykuleně zůstala ležet předními packami na jeho hřbetě. Páni, to musela být komedie. „Moc se omlouvám, promiň mi to!” vydechla jsem a sklopila ouška k hlavě. Zatvářila jsem se velice provinile a raději sklopila pohled k zemi.
„Lovec ze zálohy?” trochu mi tím zlepšil náladu. Mrskla jsem ocáskem a vesele se usmála. „Z čeho tak soudíš?” optala jsem se a v mých očích poletovaly jiskřičky zvědavosti. Opět jsem se posadila a našpicovala uši jako správný a poslušný posluchač. Tím mi připomněl, že nic většího jsem nelovila. Nepočítaje přežrané zajíce před zimou.
Vstala jsem a pokračovala dál na svým přítelem. Stále jsem se držela za ním, protože cestu jsem neznala a určitě by to nedopadlo dobře, kdybych někde zabloudila. „Bahno nebahno, je to výhled do širokého okolí, ty já ráda,” pronesla jsem a zastavila se vedle něj. Dívala jsem se na krajinu pod námi, před námi, zkrátka kolem nás. Oči jsem ukotvila do toho jezera, kolem kterého jsme procházeli. „Proč má tak zvláštní barvu?” tu otázku jsem si nemohla odpustit.