Gallirea - Příspěvky uživatele

Samozřejmě že jsem o něj měla strach. A jaký! Ovšem kdyby nebyl v pořádku, nedal by nám pokyn k lovu. A touhle domněnkou jsem se celu cestu utěšovala, abych zahnala špatné svědomí, které o sobě dávalo jasně znát. Nesmí být zraněný, zkrátka ne! řvala jsem v duchu a rychle se ohlédla na Indil. Následovala mě, ačkoliv mi bylo jasné, že se také pozastavila nad Coffinovým zdravotním stavem. Kdo by ne? Lov jistě nebyl důležitější než zdraví našeho přítele, ale zastavil by nás. Určitě! A pokud jsem se jednalo jen o mé naivní myšlení, to už byla věc jiná.
Koutkem oka jsem sledovala Indil, která se ke zvířeti hnala z druhé strany. Laň začala zpomalovat, což nám jedině hrálo do karet. Dech mi nedocházel, ač ještě před pár týdny bych tohle neudýchala. Možná, že Život nakonec opravdu zasáhl do mé vrozené nešikovnosti. Švihla jsem ocasem a ještě přidala. Indil se marně pokusila zvířeti ukončit chabé bytí. Byla jsem ráda, že neskončila čenichem v blátě. Odhodlala jsem se k tomu, abych se také trochu zapojila. Ještě jsem přidala a vyskočila po svalnatých hýždích laně. Zaryla jsem drápy do její kůže a pevně se zakousla. Po tlamě se mi rozlila horká kůže. Zorničky se mi doširoka rozevřely. Možná, že se můj aktuální stav dal přirovnat k extázi. To je tak, když vlk poprvé ochutná chuť něčeho jiného než jen zajíce. Všechno by se zdálo skvělé, dokud jsem neucítila ránu do mé zadní nohy. Spárka mi nešťastně „lízla“ i část boku. A po chvilce jsem vnímala už jen bláto v mé tlamě a bolest celého těla. Naštvaně jsem zavrčela. Celý ten proces od zakousnutí se trval jen pár sekund, a v mé hlavě působil jako několika hodinový.
Sesbírala jsem se na nohy a zase se dala do běhu. I když trochu těžkopádného. Nikdo mi neřekl, že tak velké zvíře kope! A už vůbec ne, když mu vlk visí za kůži. Jelikož laň viditelně zpomalila, dostihla jsem je docela rychle. Pohledem jsem našla Indil, abych se přesvědčila, že je připravená, a sama se vrhla po krku laně. Ani jsem nevěděla, jestli jsem kousla do správného místa, ale počítala jsem s tím, že druhá vlčice udělá něco podobného a společně to zvládneme. Tělem mi proudila pěkná dávka adrenalinu, takže jsem si ani nevšímala bolesti zadní nohy a boku.

I Indil si všimla, že náš přítel se někam vytratil. Marně jsem se snažila najít jeho pach, ale vypadalo to, jako by nás vůbec nenásledoval. Ale vždyť šel přede mnou! Nemohl se jen tak propadnout do země! rozčilovala jsem se. Přestala jsem se rozhlížet, protože jsem flekatý kožíšek nikde nezahlédla a nechtěla jsem si nadosmrti poškodit krční páteř. Místo toho jsem se zadívala na svou společnici a spolulovkyni v jedné osobě. „A přitom jsem šla za ním, ještě jsem ho předbíhala, abych ti stačila. Dala bych tlapku do ohně za to, že se vážně nepletu!“ zmateně jsem si povzdechla a trochu se přikrčila k zemi, aby mě laně nevypozorovaly.
Zastříhala jsem ušima a zadívala se na plácek, na kterém se lovná zvěř pobývala. K pasení se si nevybrali nejlepší kousek půdy, protože byla pěkně rozbahněná. Ale když roztál sníh, lepší potravu by asi nikde jinde nesehnali. Indil mě upozornila na vzrostlého svalnatého jelena, kterého jsem si předtím ani nevšimla. Pokývla jsem hlavou. „Raději neriskujme. Opravdu bych nechtěla, aby jedna z nás skončila napíchnutá na paroží,“ ušklíbla jsem se a švihla ocasem. Štvalo mě to. Taková výborná příležitost, a my ji nakonec musíme nechat plavat.
Celé stádo se rozešlo k nám. Zastříhala jsem ušima a ještě více se přikrčila k zemi. Jak jsem zjistila, vítr hrál v náš prospěch, tím pádem by se nic nemuselo pokazit. Ovšem, Indil říkala, že samy je nezvládneme. Neměla bych se tedy začít bát, jestli nám tak velká hromada zvěře nemůže něco udělat? Najednou se tam vzadu cosi rozsvítilo a chvilku potom se ozvalo zavytí. Zastříhala jsem ušima a automaticky popoběhla dopředu. Ten statný jelen byl fuč, jako by se propadl do země. Podobně jako Coffin před nějakou dobou... Souvislost tam určitě byla! Stádo se dalo na úprk a jedna laň vlčka kopla do hlavy. Vytřeštila jsem oči a rychle se k němu rozeběhla. „Proboha, jsi v pořádku?“ houkla jsem na něj už zdálky. Jeho rozkaz jsem slyšela, ale on byl pro mě důležitější než nějaká laň. Ale pravděpodobně se mu nic nestalo, protože se rozklusal dál. Ohlédla jsem se za Indil a čelisti přitiskla k sobě. Rozhodla jsem se, že teď nic nemůžu pokazit. Naběhla jsem lani zprava a snažila se neuklouznout na blátivém podkladu. Inu, jednou se mi to málem povedlo, ale své tempo jsem nezpomalila.

Hádka Lothiela a Shaa po nešťastném osudu jejich rodiny, smečky.

Běžel jsem za pachem svého bratra. Měl jsem na něj tak velký vztek, že jsem si byl jistý, že ho na místě roztrhám. Jen co se naše oči střetly, začal jsem se ptát. Odpovídal mi šalamounsky, zaobaleně, což mě ještě více vytáčelo. Myslel si, že za nic nemůže, že krev nebyla prolita kvůli němu. Naivní mizera! Neudržel jsem se a vrhl se na něj. Začali jsme si drásat kožichy a bylo nám všechno jedno.
S krvavými rankami jsem se od něj vzdaloval. Tedy aspoň fyzicky. Psychicky jsem celou věc nezvládl. Jeho hlas mi prohlodával mozek a stal se noční můrou.

// Narrské kopce

Tiše jsem následovala své společníky a přitom přemýšlela, jak asi takový lov vypadá. Přitom jsem samozřejmě dávala pozor na tlapky, aby se mi náhodu nějak nesmotaly a já nespadla čumákem přímo do země. To bych se tedy moc nepředvedla. Olízla jsem si tlamu, když jsem ucítila intenzivnější pachy, které se mísily do sebe. Navíc rozhodně nepáchly po vlkovi. Tahle zvířata nádherně voněla a já si byla jistá, že jsme našli to, co jsme hledali.
Podívala jsem se na Indil, která šla trochu jiným směrem, než jsem si představovala. Asi zachytila jiný pach, který já už nebrala v potaz. Zmateně jsem zastříhala ušima a nakonec se vydala za ní. Po nějaké době zastavila a konečně jsme byly na stejné vlně. Usmála jsem se na ni a došla k jejímu boku. Snažila jsem se chodit tiše, jak mě to tehdy učila Neyteri. „Já vím, že to vyzní asi hrozně blbě, když jsem ten lov navrhla, ale v lovení vysoké jsem opravdu amatér,“ tiše jsem promluvila k vlčici vedle sebe a povzdechla si. Začínala jsem být docela nervózní. Co když se něco pokazí? Co když něco pokazím já?
Ohlédla jsem se za sebe s vědomím, že Fin bude stát za mnou, ale tam prázdno. Zmateně jsem se rozhlížela kolem nás. „Kam zmizel Coffin? Viděla jsi ho odcházet?“ odfrkla jsem si a snažila se nahledat jeho pach. Jenže toho jsem se nedokázala dobrat. Zmizel, odešel? Nerozuměla jsem tomu. Copak se jen tak zvedl a nechal nás tu samotné, když jsme se domluvili na společném lovu? Ve dvou jsme na vysokou nestačily, zvláště když já ani nevěděla, jak se to dělá. Hloupoučká mladá vlčice, vskutku.

(// Pokud můj OpenOffice počítá správně slova, mělo by jich být přesně 1 000)

Mé hnědé packy se dotýkaly rozbahněné půdy, která pod nimi nepříjemně podkluzovala. Oči jsem měl strachy vytřeštěné a můj zběsile rychlý dech nezpůsobila jen fyzická námaha v podobě běhu. Všechno, co se stalo před několika minutami, se mi vracelo. Detaily, které bych nejraději nevěděl. Běžel jsem za pachem svého bratra. Jeho stopa směřovala k řece, která se vlévala do nedalekého jezera. Cestu dál už ani jeden z nás neznal. Byl zcela obklíčen, nemohl utéct před tou tíhou nedávného činu. A mé srdce bylo staženo zlostí a zoufalostí.
„Lothieli!“ zařval jsem jeho jméno, jen co se mezi stromy mihl jeho odporně zrzavý kožich. Obvykle jsem takhle zkreslené vnímání neměl, ale zloba mnou přímo lomcovala. Bratr se zastavil na břehu jezera a tvářil se tak nevinně, jak jen to šlo. Jako by ho to celé vůbec nepoznamenalo. „Shao...“ oslovil mne nejistým hláskem. Tak, jak to uměl jen on. Zůstal jsem stát několik metrů od něj. Opět se v mé hlavě odehrávala ta vlna vzpomínek, kterým jsem se marně snažil utéct. „Jak jsi mohl?! Kde jsi ty vlky potkal a proč jsi je tahal na naše území?!“ zavrčel jsem a uši okamžitě stáhl k hlavě. Nikdy jsem na něj nebyl tak zlý, ale zasloužil si to. Samozřejmě se z toho snažil vykroutit. Avšak můj nátlak byl tak intenzivní, že se nakonec dal do řeči: „Potkal jsem je několik dní odsud. Měli u sebe tu nádhernou, hřejivou a světélkující věc, kterou dokáží vytvořit jen ti vyvolení. A já chtěl být jedním z nich. Dokážeš si to představit? Mocný Lothiel, kterému nikdo nesahá ani po drápek! Žádal jsem je, aby mě naučili něco podobného, ale jak sám víš, nic není zadarmo. A tak jsem jim nakecal, že naše smečka má krásné nerosty, jejichž cena se nedá vyčíslit. Uvěřili mi a chtěli je vidět, musel jsem je tedy zavést do naší smečky...“ Pak ještě zmínil pár věcí ohledně jeho nově objevené magie a události, které se staly už na území našeho společného domova. Jeho slova mě přímo vytáčela, a nebrala konce. Takový ukecaný Lothiel se jen tak nevidí. Vycenil jsem zuby, už když se zmínil o nerostech, které ani on nikdy nespatřil! Pořád se ze všeho vymlouval a zamotával se do vlastních problémů, které mi sděloval. Mé nervy to již nevydržely, zařval jsem tak, že mě museli slyšet i na opačné polokouli: „Drž už jazyk za zuby!“
A můj bratr přestal s tím svým nezáživným monologem. „Myslíš si, že za všechno mohu já?“ zeptal se. Myslel jsem, že pochopí mé gesto a opravdu bude mlčet, ale nestalo se. Ta jeho otázka už pro mě byla příliš. Připravil jsem se na skok a skočil mu přímo do boku, takže jsem mu mohl snadno poranit jedno z žeber, ale to mi bylo úplně jedno. Svalil jsem ho k zemi a zavrčel mu přímo do tváře: „No fuj, Lothieli! Měl by ses stydět, měla by ti být hanba se vůbec na něco takového ptát!“ Neudržel jsem se a zakousl se mu do krku. Ne jako před několika měsíci, kdy jsme si hráli. Nyní to bylo jiné – opravdové. Měl jsem na něj takovou nepopsatelnou zlost a jeho výraz mi k ní jen pomáhal. „Shae, jsi na omylu. Já jsem nevinný. Navnadil jsem je na něco, co neexistuje, ale neříkej mi, že ty jsi nic takového nedělal,“ přitom se mi zadíval hluboce do očí. Narazil na to nejcitlivější téma. Prakticky vzato jsme si byli velmi podobní a vždycky jsme táhli za jeden provaz. Příroda okolo nás byla náhle tichá, až mrtvolně tichá. Zorničky se mi stáhly do malinkého hrášku, takže na Lothiela koukaly jen bílé oči s malou černou tečkou uprostřed. Na nic jsem nečekal a zakousl se mu do krku, tentokrát mnohem silněji než kdy dřív. „Au! Vždyť jsem tvůj bratr, tohle nemůžeš!“ bránil se, ale nakonec se taktéž zakousl do mého kožichu. „Já můžu všechno, ty zrádce!“ opáčil jsem se. Mezi námi se rozpoutalo něco, co by mezi bratry nemělo nikdy nastat. Měl jsem chuť ho zabít. Cítit jeho krev na svých tesácích. S tím se mi vrátila jeho slova do hlavy. A to nutkání ještě více vzrostlo. Podobně jako on nepřímo zabil naše rodiče. Mezi těmi plameny jsem je už neviděl, a tak jsem si myslel, že už nedýchají. Shodil mě ze sebe, snažil se postavit na nohy, ale nestihl to. Znovu jsem jej povalil, tentokrát mu hlavu přitlačil na kámen. Takhle zvrácené myšlenky jsem nikdy neměl a zvláště když se jednalo o vlastního bratra, o spřízněnou duši. Mé srdce bylo rázem chladné jako kus ledu.
Ta krev, kterou jsem cítil ve své tlamě, mě hnala kupředu. Nikdy jsem si nemyslel, že vůbec budu mít chuť zabít někoho sobě rovného, ale stalo se. Až jsem se děsil svého chování. Ještě několikrát jsme se navzájem pokousali a nakonec se od sebe odtrhli. Oba jsme zrychleně dýchali a z ranek nám tekly malé potůčky krve. „Jsi zrádce!“ zavrčel jsem na něj, k dalšímu výpadu se už ale nechystal. Měli jsme toho dost. „Nemůžu za to,“ byl přesvědčený o své pravdě. Ironicky jsem se zachechtal a nenávistně se na něj díval. Ta slova se znovu vracela, všechny ty jeho výmluvy byly zpátky. Více už mé nervy nevydržely. Otočil jsem se k němu zády a bez dalšího slova odkráčel pryč. Bylo mi jedno kam. Hlavně někam daleko od té zrůdy.
Uchýlil jsem se do tmavého lesa, který zrcadlil mé pocity zoufalství. Za tu dobu jsem nezažil jedinou klidnou bezesnou noc. Vzpomínky se mi pořád vracely. Spoustu ohně, plameny, které dychtily po mém kožichu, a nakonec výhled na mou rodinu pospolu. Úplně naposledy. Od té doby jsem je neviděl, ani jednoho z nich. Společně s těmi nočními můrami jsem v pozadí slyšel Lothielův hlas, jak mi klidně vysvětluje, jak k té zkáze dopomohl. Ta slova mi vadila úplně nejvíc. Představoval jsem si jeho kyselý výraz a pořád toužil po odvetě. Abych navždy umlčel jeho ukecanou tlamu, která vždycky vypustila tak špatná slova. Kdyby jich nebylo, nic takového se stát nemuselo. Pokud by on nespatřil světlo světa, bylo by o několik problémů méně.

Nebyla jsem jediná, komu se Coffinovo hlasité přemýšlení nelíbilo. Indil na něj koukala podobně jako já. Řeči o smrti bychom pravděpodobně snesly lépe od šedivého, pochudlého vlka, ale když se zrovna teď jednalo o našeho kamaráda, nemohly jsme se tvářit nijak pozitivně. Mohlo to vyznít tak, že přemýšlí nad svým koncem, který byl, jako u nás všech, ještě velmi vzdálený.
Zastříhala jsem ušima a zvědavě je natočila k Indil. Písek najednou začal jiskřit. Špičku ocasu jsem stáhla mezi nohy a celá zkoprněla. Ten efekt by býval sice hezký, ale vytvořte ho před vlčicí, která má respekt ze všeho nového, a teď jí něco blýská pod packami. Navíc mi to připomínalo bouřku, akorát bez těch strašlivých zvuků. V hlavě se mi zjevily vzpomínky na Smyrilla, který mi tehdy dělal společnost, a akorát se mi vysmíval. O kousek jsem uskočila, doufaje, že mě to nebude pronásledovat. Když jiskření přestalo, omluvně jsem se na Indil podívala. Nechtěla jsem, aby si to vyložila nějak zle. Příště už budu vědět a možná mě to tolik nevyleká.
Nemohla jsem uvěřit, ale k našemu lovu se opravdu schylovalo. Nadšeně jsem švihla ocasem a ještě před odchodem se podívala na vršek kopců. Vděčně jsem se usmála. Životova milá společnost by se mi hodila častěji do roka. Mávla jsem huňatým ocasem a vydala se dolů do údolí. Nejprve jsem šla poslední, ale vypadalo to, že mě Coffin pouští před sebe, a tak jsem jeho nabídky využila. Gentleman. Asi jsme si nevybrali správný čas, protože jemně mrholilo. Vypadalo to, že zima už se dává na ústup. A já si jí zase vůbec neužila!

// Ronherský potok

1. Moře
2. Vlče
3. Smečka
4. Naježený
5. Dětinský
6. Uražený
7. Haruhi
8. Poctivost
9. Vrrr
10. Hop

Dívala jsem se z jednoho na druhého a občas lehce švihla ocasem, abych tu nestála jako socha s pořád stejným výrazem. Tak jsem totiž aktuálně vypadala. Dobrá, trochu jsem se usmála, když mi hlavou proběhla myšlenka o lovu. Musela jsem ji říci nahlas, protože jsem měla pocit, že naše komunikace tak trochu upadá. Doufala jsem, že budou pro a já si snad konečně zkusím ulovit něco, co je vyšší než já. Jenže to jsem ještě nevěděla, jakou debatu tím vyvolám.
Indil namítla, že tady stejně nic nežije a na území Života bychom neměli nikoho zabít. Toho se chytl Coffin a začal na můj vkus až příliš složitě polemizovat. Nechala jsem ocas volně viset k zemi a ouška mi pomalu klesla do stran. Začínala jsem se v tom zvláštním tématu ztrácet. „Myslím, že smrt ani jednoho z nás ještě dlouho nedostihne,“ zamumlala jsem a podívala se po nich. Proč najednou tohle pesimistické téma? Vždyť ho nebylo zapotřebí, dlouze jsem vydechla a podívala se na své barevné packy. Já se jen ptala, jestli by chtěli lovit a doplnit si tak své prázdné žaludky. Pravděpodobně jsem tu byla jediná hladová.
Po chvilce jsem se sama od sebe zvedla a udělala pár kroků směrem do údolí. Zastavila jsem se a s letmým úsměvem se na ně podívala. „Přidá se ke mně někdo?“ Zeptala jsem se a zlatavýma očima přeskakovala z jednoho na druhého. A nebo mám jít sama a je nechat o samotě, což jsem pravděpodobně měla udělat už dřív? Se svými schopnostmi bych stačila jedině na zajíce, kterým jsem se ale nebránila.

Na oba jsem se dívala přátelsky vypadajícíma očima, ačkoliv v jednu chvíli se v nich zrcadlilo cosi bolestného. Jak mé myšlenky přešly k rodině, má nálada lehce poklesla. Opravdu jsem si nemohla pomoct. Ještě do posledních měsíců pro mě znamenali všechno... Ale problém byl na druhé straně. Vždyť jsem jim byla úplně, úplně ukradená!
Ouška jsem natočila ke Coffinovi. Co to mluví? Vždyť Život říkal, že má matka ovládá spoustu magií, tím pádem je z čeho vybírat, zprvu jsem nevěděla, komu věřit. Zírala jsem na něj jako pružina z gauče, ne-li i s otevřenou tlamou. „Dobrá, tak děkuji za tip,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec a mile se usmála. Byla jsem ráda, že ještě se mnou komunikoval. Mohl se zabejčit jako Indil, nebo se bavit rovnou s ní. Upřímně jsem si nedokázala představit, jaká varianta by byla lepší. Jakmile jsem začala takto přemýšlet, v duchu jsem okřikla sama sebe. Nemohla se ze mě stát žárlivá Litai, kterou by nikdo neměl rád.
Vydechla jsem a na oba vlky se střídavě podívala. „Byla řeč o lovu,“ pronesla jsem klidně a švihla ocasem. „Takže jestli ten tvůj návrh pořád platí, můžeme zkusit ulovit něco většího. Ve třech nám to určitě půjde lépe,“ očkem jsem hodila po Indil. Nechtěla jsem ji odseknout. Když už se k nám přihnala, nebylo by vhodné ji úplně ignorovat. I když přesně tak se ke mně zachovala... Čert to vem.

Nějaké to utěšování samozřejmě proběhlo. Ani já bych nenechala nikoho plakat, ale tady k tomu opravdu nebyl důvod. Postávala jsem nedaleko, protože jsem jim nechtěla kazit tu osobní chvilku, do které jsem nemohla zasahovat. A také jsem se dívala všude možně, jen ne přímo k nim. Ze stejného důvodu.
Následně se od sebe ti dva odtrhli a já se konečně necítila tak hrozně navíc. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a o dva kroky se k nim zase přiblížila. Nyní už jsem mohla. Oběma jsem věnovala přátelský úsměv. Vždyť se nic hrozného nestalo. Jen jsem se cítila navíc, ale to u mě nebyla žádná novinka. Všude jsem byla navíc. U Coffina jsem sice nevěděla, proč se i on musel omluvit, ale raději jsem to nechala plavat. Třeba bych nakonec litovala, že jsem se vůbec ptala. A nebo se může stát i úplný opak – budu litovat, že jsem se nezeptala.
Uši jsem natočila ke Coffinovi a vesele se pousmála. „Přesně tak. Řekla bych, že Život mi nesdělil nic zásadního, co by mi nějak zvlášť pomohlo, ale jedno vím. Magii jsem zdědila po matce, takže ji jen musím najít a...“ v tu chvíli se úsměv ztratil. Koukala jsem někam do blba s pootevřenou tlamou, protože bych bývala ještě mluvila, kdybych si všechno neuvědomila. Vždycky dala přednost Artovi přede mnou. Nebyla jsem u ní vítána. Proč by se starala o mé problémy s magií, když se o ní nikdy nezmínila? Nebýt Neyteri, v tomhle směru zůstanu nepolíbena. „To už je jedno,“ vydechla jsem nakonec a sklopila pohled k zemi. Ouška jsem přitiskla k hlavě.

Dívala jsem se z jednoho vlka na druhého. Snažila jsem se zdejší ne příliš pěknou náladu trochu probourat, ale nedařilo se mi to. Indil na mě vůbec nereagovala. A přitom jsem nemluvila o tématu, které by jí bylo cizí. S magií mi pomáhala právě ona a myslela jsem si, že by ji mohl zajímat můj další pokrok. Ukázalo se, že já ji nezajímám vůbec. Ani se na mě nepodívala, jako bych byl vzduch. To mě přirozeně rozhodilo. Stáhla jsem ouška k hlavě a udělala pár kroků vzad. Opravdu jsem začínala uvažovat o odchodu. Vždyť jsem tu navíc jako páté kolo u vozu, jako překážka mezi dvěma milenci. Jaká možnost byla asi pravděpodobnější...
Indil na Coffina začala naléhat, aby aspoň něco řekl. Ovšem ne tak v klidu, jak jsem zprvu myslela. Ještě nikdy jsem neviděla tak panické zoufalství. Nevěděla jsem, jak si ho vyložit. Následoval další krok vzad. Kdybych nezaregistrovala Coffinův prosebný pohled, asi by mě dávno nebylo. Teď jsem jen nervózně přešlápla z jedné tlapky na druhou. Co ode mne čekal? V tomhle jsem pravděpodobně nebyla o nic zkušenější než on. Nakonec Indil začal utěšovat. Bylo to přirozené, protože k pláči nebyl důvod. Aspoň z mého pohledu ne.
Ve své hlavě jsem uslyšela jeho hlas. Opravdu jsem si nemyslela, že zrovna já bych mu měla radit se vztahy. Sama jsem na tom byla dostatečně bídně. Uši jsem nechala u hlavy a sklopila pohled k zemi. Prostě stůj blízko a řekni jí něco pěkného, doufala jsem, že mou odpověď uslyší. Ani v mých myšlenkách nebyla slyšet žádná emoce. Z toho všeho jsem byla perfektně zmatená a možná jsem se cítila i trochu, drobátko ublíženě. Bohužel, nemohla jsem si pomoct.

Zvědavě jsem zastříhala ušima a naklonila hlavu na stranu. Nejdřív jsem na Coffina hleděla s hrůznou grimasou. Vyděsil mě tím, ale to snad mohl čekat, ne? Automaticky jsem zkontrolovala jeho packy. Naštěstí jen od pohledu. Kdybych se odhodlala k dotyku, působilo by to divně. A vracet se k už tak citlivému tématu, to by byla cesta do vzpomínkového podsvětí. Doufala jsem, že staré rány se již zahojily, nic jiného mi taky nezbývalo.
Na zbytek mých slov se nevyjádřil. Vždyť k tomu neměl ani prostor. Do čumáku mě udeřil známý pach. Strnula jsem podobně jako můj přítel. Začalo mě hryzat svědomí. Ne že by se tak nedělo hned, jak jsem na Fina narazila. Už jen z toho, jak se na mě Indil dívala, když jsem se o něm prvně zmínila. Jako by mě na pár sekund považovala za lovnou zvěř. Ne, to opravdu nebylo nejmilejší zjištění. Jenže žila v domnění, že jsem si toho nevšimla. Tak nechť se tak děje dál.
„Zdravím, Indil,“ pověděla jsem k ní a nenuceně zavrtěla ocasem. Sklopila jsem pohled k zemi, když se ti dva začali vítat. I když jen ze strany vlčice. Coffin byl rázem němý a ani se nehýbal. Bylo to takové zvláštní. Když s tím přestala, znovu jsem se na oba plně podívala. Snažila jsem se vyznat v tom, proč je náš přítel tak ticho. Bohužel jsem se ve vlčím chování nevyznala, nedokázala jsem jej předpovídat. Na to jsem byla ještě mladá a hlavně... Nic tragického, co by mě až tak moc sebralo, se mi zatím nestalo.
Ptala se, jak se máme. Koutkem oka jsem se podívala na flekatého vlčka. Nevypadal, že by chtěl mluvit první, tak jsem se slova chopila já. „Já přímo výborně. Představ si, jsem na další stopě k magii!“ nadšeně jsem se pousmála. Obvykle jsem nebývala optimistou, ale když jsem tak sledovala zdejší napjatou atmosféru, nic jiného mi nezbývalo. Snažila jsem se to aspoň trochu rozptýlit, ačkoliv se mi to příliš nedařilo. Užuž jsem se nadechovala, že se Indil zeptám, jak to jde s vlčaty, ale naštěstí jsem si rychle vzpomněla, jak nemá ráda jejich matku. A já bych se jí ani nepříčila. I přesto všechno mi přišla docela v pohodě, možná dky Izarovi. Ten na mě udělal dojem.
Mlčky jsem sledovala, jak se takhle situace vyostří, nebo zase zklidní. Přitom jsem váhavě koukala na Coffina. „Fine? Jsi v pořádku?“ hlesla jsem směrem k němu a zastříhala ušima. No co? Měla jsem o něj obavu.

Měla jsem přímo výbornou náladu, takže nebylo divu, že se mi tak trochu zatemnilo před očima. Ani jsem si nevšimla, že po mém přátelském útoku na mě Coffin zavrčel. Sice jen krátce, ale zřejmě docela zřetelně. Měla jsem v uších špunty, na očích klapky a pakty tlamy jely a jely. Zmocnilo se mě nějaké mé já z paralelního vesmíru.
Když se sesbíral na všechny čtyři nohy, vesele jsem mávla ocasem a čekala, k čemu se za tu dobu rozhodl. „Věkem?“ udiveně jsem na něj zírala. „Ale vždyť nejsi o moc starší než já,“ a měla jsem samozřejmě pravdu. Zastříhala jsem oušky a trochu nad tím popřemýšlela. Ne že bych jeho věk nějak zvlášť studovala, ve skutečnosti jsem ani přesné číslo neznala, ale kdyby byl o moc starší než já, přeci by se se mnou tolik nebavil. To totiž starší vlci dělali - nebavili se. A když už ano, věčně nerozuměli mým myšlenkovým pochodům. Například takový Tavarillë byl toho živým důkazem. „Vážně si toho cením,“ usmála jsem se na něj, když na mě nijak netlačil. Aspoň se nebudu cítit jako ve zpovědnici. Počkala jsem, než dopoví všechno, co má na srdci. Skákání do řeči přeci nebylo slušné. „Ptala jsem se ho na mou vrozenou magii, ale bohužel mi v hledání nepomohl. Přála jsem si, abych dokázala manipulovat s přírodou kolem nás a abych byla schopnější. V jednu chvíli se zatvářil opravdu podivně, jako by plánoval nějaké pikle, ale zrovna jeho se nemusím bát, že ne?“ všechno jsem mu vylíčila a nic si nenechala pro sebe. Když já si nemohla pomoct, s ním jsem byla vždycky tak otevřená a uvolněná. „A proti lovu rozhodně nic nemám! Vlastně i já jsem už nějaký ten týden o hladu,“ vyjádřila jsem se k jeho nápadu, který nebyl špatný. Doplnění energie bylo přeci důležité a jak jinak se znovu nabudit než jídlem?
„Dobře, když myslíš...“ rozpačitě jsem se usmála. Ale přitom návštěva Života by trvala jen pár minut, já by za tu dobu určitě neshnila, nerozpadla se, nezmizela. Ovšem když upřednostnil mě, budu dělat vše pro to, aby svého výběru nelitoval. „Já vlastně ani nevím, co bych chtěla. Takhle jsem spokojená,“ pousmála jsem se a zavrtěla ocasem. Podívala jsem se dolů z kopců.

Oprava
OBJEDNÁVKA:
Výměna:
Ze Suerta 193