Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zakar byl také dobře informovaný. Fakt, že nějaká tulačka zabila jednu z alf, už určitě oběhl celou Gallireu. Povzdechla jsem si a krátce pokývla hlavou. „Je to ale tragédie, že?“ nadhodila jsem. Tu bolest, kterou vdovec musel prožívat, jsem si nedokázala představit. A vůbec, docela by mě zajímalo, co je to ta Styx zač. Neměla dobrou pověst, rozhodně by neuškodilo si ke jménu spojit i vzhled oné vražedkyně.
Naklonila jsem hlavu na stranu a povzbudivě se na něj usmála, jako kdybych ho chtěla podržet, že ať už se mnou chce probrat cokoliv, nějak to vyřešíme. Mírně jsem pohazovala ocasem ze strany na stranu, ale nervózní jsem, na rozdíl od něj, nebyla. No a potom se konečně vyžvejkl. Dvakrát za sebou jsem mrkla, takže asi dvě tři sekundy trvalo, než mi to v hlavě sepnulo a došlo mi, co to vlastně řekl. „Taky tě miluju, Zakare,“ vydechla jsem a zírala na něj extrémně rozšířenými zorničkami. Pak jsem k němu udělala několik kroků a zase se k němu přitulila. Já o svých citech věděla už dávno a byla jsem moc ráda, že ty jeho taky nějak vykrystalizovaly. Špička ocasu se mi mlela z jedné strany na druhou, srdíčko divoce bušilo, až jsem si myslela, že mi vyskočí z hrudníku. „Hrozně moc,“ šeptla jsem po chvilce. A že jsme to myslela sakra vážně.
Nadšeně jsem se zasmála a postavila se na zadní, abych si přední nohy přehodila přes jeho hřbet. Chtěla jsem ho povalit do mechu, když tu se lesem ozvalo zavytí. Launee, napadlo mě. Krátce jsem sklopila uši k hlavě. Tohle muselo počkat. Zakarovi jsem olízla tvář a krátce si povzdechla. To by to nebylo ono, kdyby nám tu něžnou chvilku někdo nepřekazil. „Myslím, že bychom měli jít. Co když to je důležité,“ navrhla jsem, ale tušila jsem, že Zakar ani nebude odporovat. Seskočila jsem zase zpátky na všechny čtyři, sladce se usmála a pak se vydala směrem, kterým se před chvilkou ozvalo vytí.
Šla jsem pomalu a stále jsem se rozhlížela, protože ten dým snižoval viditelnost. Nakonec jsem ale zahlédla siluety skupiny vlků, a tak jsem se k nim bez přemýšlení vydala. „Zdravím vespolek,“ usmála jsem se na všechny, když jsme k nim dorazili. Všimla jsem si nového šedého vlčete, vlka se srpkem Měsíce na čele jsem také neznala. Na představení jsme ale ještě měli spoustu času. Zlaté oči jsem upřela na Launee a vyčkávala, jestli se ještě někdo nepřipojí.

Zakarův optimismus mi v tu chvíli dost pomohl. Opravdu to nemuselo být tak zlé, jak se mi to jevilo. Děsil mě částečně ten dým a štiplavý zápach, ale mnohem větší podíl na mém strachu měla nevědomost. Z čeho to pochází a je to opravdu v pohodě? Nebude mít vdechování neznámé plynné látky s částečkami nějaký dopad na zdraví? Těmito otázkami jsem si stejně jen zatěžovala hlavu. Nikdo mi na ně nedokázal dát uspokojivou odpověď.
Rozhlédla jsem se a snažila se vypátrat nějakého dalšího člena smečky, ale to bylo už předem nemožné. „S Meinerem, Rzí a Lindasou jsme byli na lovu. Mluvili o tom, že se budou chtít podívat po ostatních smečkách a zjistit jejich situaci. Zvlášť u Asgaarské, kde byla nedávno zabita jedna z alf. Možná, že se vydali tam,“ přemýšlela jsem nahlas. Launee se s vlčaty vypravila mimo smečku a Therion byl už nějakou dobu k nenalezení. Chudinka Isma si o něj dělala starosti. Mrskla jsem ocasem a zhluboka se nadechla. Do čenichu mi vletěl jen štiplavý zápach, který můj čich znovu a znovu ochromoval. „Můžeme se vydat někam za nosem. Třeba na někoho narazíme,“ navrhla jsem. Kdyby se ale něco dělo, nebo se někdo důležitý vrátil, určitě by to dal vědět zavytím stejně jako před chvilkou Zakar.
Zhluboka jsem se nadechla jeho vůně, která mě celou obklopovala, když jsem u něj byla takto blízko. Špička ocasu se mi mírně vlnila a naznačovala tak pocit štěstí, který jsem cítila. Naše mlčení jsem nijak nepřerušovala, protože jsem byla spokojená. Někdy je fajn být potichu a užívat si daný okamžik. Zvlášť když mohl každou chvilku pominout. Tak se taky stalo. Zakar se ode mě oddálil jen na takovou vzdálenost, aby mi viděl do očí. Dlouze jsem vydechla a pohled mu opětovala. Když promluvil, zněl trochu naléhavě. Jako kdyby ho něco tížilo. Několikrát jsem rychle zamrkala a pak pokývla hlavou. „Povídej,“ vyzvala jsem ho.

Shledání se svým milovaným po takové době mi samozřejmě zvedlo náladu. Kouř kolem nás nám připomínal, že ne všechno je v pořádku, ale kdybych dokázala ignorovat tohle podivné nebezpečí, byla jsem zase spokojená a šťastná. Realita ale byla krutá, nemohla jsem si plout na růžovém obláčku.
Zakar byl všímavý, takže mě jeho otázka nepřekvapila. Už jsem ale byla mnohem klidnější, když jsme tu byli spolu. V lese jsem neležela sama a nemusela bloumat v myšlenkách. „Vlastně mi není moc dobře,“ přiznala jsem a krátce si povzdechla. Malinko jsem se odtáhla, abych na něj viděla. Pak jsem se rozhlédla kolem nás a polohlasem dodala: „Z tohohle. Docela mě to děsí.“ Na mlhu jsem byla do určité míry zvyklá za Sarumenu, ale tohle mi ochromovalo čich. Bylo to tedy potencionálně nebezpečné. O tlapce poseté modřinkami jsem pomlčela. Nebylo to důležité.
Poslouchala jsem jeho vysvětlení, a přitom nevěřícně kroutila hlavou. „Ti nahoře mají ale pěkně blbý humor,“ remcala jsem přitom a stříhala oušky. O Smrti se vědělo, jaká zapšklá babice to byla, ale Život? Ten přeci nebyl tak škodolibý, ne? „Když ses rozhodl, že půjdeš něco ulovit, s Ismou jsme si chvilku povídaly a najednou se ozvala taková tupá rána. No a pak ses mi už neozýval. Evidentně jsi zmizel během vteřiny,“ pověděla jsem. Magie někdy dokázaly být zrádné, zvlášť ty od bohů, zásahy shůry, kterým jsme nikdo tak úplně nerozuměli.
Se Zakarem jsme se od sebe odtáhli, ale opravdu jen na chviličku. Při jeho slovech mi poskočilo srdíčko a po těle se mi rozlilo takové příjemné mravenčení. Usmála jsem se. „To ty mě taky,“ řekla jsem a čumákem se dotkla jeho líčka. „A měla jsem o tebe starost,“ hlesla jsem tiše. Zmizel tak náhle a byl pryč dlouho. Jasně, že jsem se o něj začínala bát. Kdyby se neobjevil, šla bych ho brzy hledat. I když by to vzhledem k aktuální situaci mohlo být docela nebezpečné.

// Narvinijský les (přes Kiërb)

Cestou domů jsem měla provinilý pocit, že jsem vlastně v lovu nepomohla. Odtáhnout kořist na území smečky byla z toho všeho snad ta nejsnazší část. Příště si budu muset nutně napravit reputaci. Jakmile byla kořist na místě, počkala jsem, než se nají všichni ostatní a pak jsem si tak vzala kus masa a odtáhla si ho stranou, abych měla klid.
Pak už jsem jen odpočívala a sledovala svou přední tlapu, jestli v ní nezačnu cítit nějakou prudkou bolest. Míra bolestivosti a napuchlosti ale naštěstí odpovídala tak akorát modřinám. Měla jsem ale nepříjemný pocit. Dělo se něco, co jsem úplně nedokázala identifikovat. Na podzim bylo naprosto normální, že se nějací ptáci stěhovali na jih do míst, kde najdou během zimy potravu. Jenže tolik ptáků najednou jsem na obloze snad ještě neviděla. Nejen pěvci, ale i velcí krkavcovití, kteří se na zimu přeci nestěhují. Všichni tak nespokojeně a varovně štěbetali. Ve vzduchu byl cítit štiplavý zápach něčeho cizího. Starostlivý pohled jsem věnovala sopce, ale z ní žádný kouř nestoupal. Původcem tedy bylo něco jiného. A já nevěděla co. Neměla jsem ani zdání a možná bych nad tím radši ani neměla přemýšlet. Ještě bych se dozvěděla něco nemilého, pomyslela jsem si a niterně se zachvěla.
Oči jsem měla přivřené, aby mě z kouře neštípaly, ale ono to nějak nepomáhalo. Kouř jsem měla v očích, v čenichu. Cítila jsem se extrémně nekomfortně, ačkoliv to na jiných místech v Gallirei muselo být ještě horší. Ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, neviděla jsem ani dušičku. Za chvilku jsem ale zaslechla vytí. Nastražila jsem uši a vyrazila kupředu. Ne nijak rychle, protože ve zhoršené viditelnosti bych si mohla tak akorát ublížit, kdyby zbrkle letěla někam do neznáma. Musela jsem na sebe být opatrná, zvlášť když jsem měla na těle modřiny z minulého pádu.
Jak jsem tak šla, zahlédla jsem siluetu tím směrem, kterým se ozývalo vytí. Bez přemýšlení jsem se k ní vydala. Poznala jsem, o koho se jedná, až jen několik metrů před střetnutím. „Zakare! Zakare!“ vykřikla jsem jeho jméno a několik posledních kroků zrychlila, abych byla u něj co nejdřív. Otřela jsem se o něj bokem a hlavu mu položila na hřbet. Trochu jsem se chvěla, ale po chvilce to přestalo. S ním jsem se cítila v bezpečí. Zhluboka jsem se nadechovala jeho vůně a vrtěla špičkou ocasu. Tak dlouho jsme se neviděli!
„Kam jsi zmizel?“ hlesla jsem. Jak jsme se s Ismou chystaly na procházku, on se vypařil. Za dost podivných okolností, nutno dodat. Na jazyku jsem měla další otázku, ale tušila jsem, že ani on nebude vědět, co se to tu děje. Nebo že by věděl?

// Mechový lesík (přes Kiërb)

Bez nějakých keců okolo jsme následovaly Lindasu. Narvinijský les jsem znala. V minulosti jsem tu strávila několik dní na návštěvě matčiny sestry. To už bylo ale opravdu dávno. Les se od té doby pochopitelně nezměnil. Možná trochu zhoustl, keřové patro se zaplnilo, ale žádné výrazné změny se neudály.
Jak se ukázalo, naším cílem se stala vysoká. Olízla jsem si čumák a zhluboka se nadechla. V lovu jsem si věřila, bude to mít určitě hladký průběh. Lindasa dost přesvědčivě sdělila taktiku a nikdo z nás neměl nutkání něco namítat. Vymyslela to vlastně docela dobře. Na to, že se jednalo o Lindasu, že. Byla jsem ve dvojici s Rez, což mi bylo asi nejpříjemnější, když se sem snažila jako jediná komunikovat.
Na povel jsem se rozešla kupředu na východní stranu lesa, jak nám poručila hnědá vlčice. Po očku jsem si kontrolovala Rez. Po čase jsme se dostaly ke stádu vysoké. Jedno zvíře se povedlo Meinerovi a Lindase dostat do úzkých. Snažila jsem se zrychlit, ale nevšimla jsem si jednoho z kořenů a prostě jsem se rozplácla na zemi. Potlačila jsem krátké zakňučení, až jsem se z toho málem kousla do jazyka. Zatraceně! postěžovala jsem si a snažila se co nejrychleji zvednout. Byla jsem plná adrenalinu, takže bych případné zranění nevnímala. Už když jsem se postavila zpátky na nohy, mi bylo naštěstí jasné, že si z tohoto pádu odnesu tak akorát modřiny a potupu. Zatnula jsem čelisti a naštvaná sama na sebe se rozeběhla ke zbytku skupiny. Chtěla jsem jim ještě pomoct, ale bohužel jsem přiběhla pozdě. Na zemi jsem evidentně strávila příliš mnoho času.
Omluvně jsem se na Meinereho s Rez pousmála a čapla kořist, abych jim pomohla aspoň s přesunem.

// Mechový lesík (přes Kiërb)

Jediná šedivá vlčice tak nějak registrovala mé bytí. Aspoň jsem se cítila trochu méně jako vzduch. Doufala jsem, že čím déle budu ve smečce, tím se ty mezivlčí vztahy nějak zlepší. I když v případě Lindasy jsem o tom pochybovala. Ta vlčecí naivita ze mě již vyprchala. „Narodila jsem se tu, takže ano, jsem tu dlouho,“ odpověděla jsem Rzi na otázku a usmála se. Nic bych na tom neměnila, Gallireu jsem milovala a pravděpodobně bych nedokázala žít za jejími hranicemi. I když někdy byla dost zvláštní. Děly se tu jednou za čas podivné věci.
Skupinka se domluvila na tom, že po lovu se vydají do Asgaaru. To jsem z toho odtušila. Já je mile ráda nechám jít, někdo v lese přeci jen zůstat musí, pomyslela jsem si a myšlenkami zabrouzdala k tématu, které jsme nakously s malou Ismou. Kde se jen toulal Therion? Dlouho jsem ho tu necítila. Zkoumání stavu cizí smečky mě nikterak zvlášť nezajímalo, i když by aspoň trochu mělo, ale už jsem se viděla, jak se tu rozvalím do mechu a budu s plným břichem odpočívat.
Zastříhala jsem ušima, když se Lindasa rozmluvila. Neměla jsem nutkání jí nějak oponovat. Byl to skvělý nápad. Ve vedlejším lese určitě seženeme nějakou vysokou. Zvedla jsem se, lehce sebou zatřásla, abych z kožichu dostala malé stélky mechu, a vydala se za ostatními. Už jsem měla hlad, takže na lov jsem se moc těšila. Doufala jsem jen, že se nic nepokazí, že se nikdo nezraní. To by bylo nepříjemné.

// Narvinij přes Kiërb

Zvědavě jsem zastříhala ušima, když se ke mně doneslo jméno oné vražedkyně. Znala jsem ji, tedy ne osobně, ale už jsem o ní slyšela nějaké zvěsti. Napadla tu mladičkou vlčici z Borůvkové smečky, když jsme ji se Zakarem byli navštívit. Asi dělala čest své pověsti, když ubližovala dál a dál, dokonce někoho zabila. Krátce jsem se nad tím zamračila a mrskla ocasem. „Asgaarská smečka bývala vždycky velmi početná a silná, co si tak pamatuji,“ okomentovala jsem Lindasinu poznámku. Pochybovala jsem, že by se rozpadla jen proto, že jim zůstala jen jedna alfa. Alfa Borůvkové smečky byla také jedna a fungovala dlouhá léta. Nyní na tom postu byl sice někdo jiný, ale to situaci, hádám, nezměnilo. Ostatně Meinere mou domněnku tak trochu potvrdil.
Vrátili jsme se k lovu. Zastříhala jsem ušima a v rychlosti se rozhlédla po okolí a vdechla pachy, které se v lese nacházely. Jak zmínila Rez, v takovém počtu bychom si mohli troufnout na něco většího. Podle předchozího prozkoumání se mi nezdálo, že by se v lese nacházela třeba vysoká. „Možná bychom se mohli podívat k řece,“ promluvila jsem a střihla ušima. Nechtěla jsem úplně rozhodovat, přeci jen jsem byla ve smečce oproti nim ještě nováček. „Kde smečka většinou loví?“ zeptala jsem se. Každý totiž měla nějaké lovící teritorium, ne? Já se pídila po informacích, které mi zatím nebyly známé. Nedaleko odsud se nacházel Narvinijský les, tam bylo zvěře vždycky dostatek, co jsem si tak vybavovala.
Dívala jsem se střídavě na vlky ve skupině a čekala, jestli někdo zavelí k odchodu. Možná někdo z nich byl lovec. Obecně jsem se v místní hierarchii ještě nevyznala, ale hádala jsem, že to všechno tak nějak vypozoruji.

Cítila jsem se malinko nesvá. Vyrušila jsem je v debatě. Možná jsem měla chvilinku počkat, pomyslela jsem si. Mé mladší by určitě vyčkávalo na tu nejvhodnější příležitost. Já už ale byla zkušenější, trochu víc jsem si věřila a věděla jsem, že ona vhodná doba ani nemusela přijít. Tak jsem se k nim zkrátka vecpala. Bylo to lepší než se samotná procházet po území a čekat, až se můj milý uráčí vrátit.
Zaregistrovala jsem Lindasin intenzivní pohled, jak si prohlížela snad každý můj chlup a hodnotila, kde jaký přečuhuje, nebo je nějak zakřivený. Nakonec jen neutrálně odvětila, že se přidat mohu. Okamžitě jsem si vzpomněla na jejího bratra Izara. S tím bych se viděla mnohem raději, abych byla upřímná.
Na otázku šedivé vlčice jsem zprvu přikývla a pak se rozmluvila: „Přidala jsem se poměrně nedávno s partnerem Zakarem. Zatím jsem poznala jen alfy a Ismu a ráda bych se seznámila i s dalšími členy smečky.“ Nerada bych udělala tu samou chybu jako v Sarumenu. Tam jsem si nevytvořila žádné bližší známosti. Až na Morfeuse, s tím jsem si vždycky měla co říct.
Rez mě obeznámila o jejich plánu. Pomalu jsem přikývla a přešlápla z jedné nohy na druhou. „K lovu bych se ráda přidala, pokud by vám to nevadilo,“ pousmála jsem se a střídavě se na všechny zadívala, abych zjistila jejich reakci. Obcházet všechny smečky v okolí, to jsem úplně nemusela, ale zalovit bych si chtěla. Čím víc vlků, tím lépe, ne? Nemuseli by se tolik nadřít.
Jak jsem přišla do rozjeté konverzace, příliš jsem se nechytala, takže jsem neměla tušení, o čem se předtím bavili. Nicméně jsem se od Meinera dozvěděla, že jedna z alf Asgaarské smečky byla zabita. To bylo neštěstí, řekla bych. Alfa pár jsem nikdy osobně nepoznala, ale moje rodná smečka byla hned vedle, takže jsem o nich občas něco zaslechla. Nikdy předtím jsem se příliš neangažovala v drbání, ale takhle pasivně poslouchat, to nebylo až tak špatné. Nechtěla jsem se nějak zbytečně vyptávat, Meinere by musel historku vyprávět celou od znova, a to by se mu určitě nechtělo. Rez dodala ještě jméno oné alfy, to mi ale také nic neříkalo. A tak jsem jen dál poslouchala.

// Ještěří lučina

Isma byla rychlejší než já. Když jsem vběhla do Mechového lesíka, okamžitě jsem se pídila po jejím pachu, protože se mi úplně ztratila z dohledu. Cítila jsem, že její stopa mířila směrem na jih a už byla ve společnosti své maminky. Usmála jsem se. S Launee bych se bývala šla pozdravit, ale už opustila území smečky, takže jsem se vydala dál do středu lesa. Na území jsem zaregistrovala ještě nějaké pachy. Ten jeden mi byl známý, zbytek ne. Všichni to ale byli členové smečky, tak jsem se rozhodla, že se s nimi půjdu seznámit. Ale nejprve jsem potřebovala něco prozkoumat.
Dostala jsem se do míst, kde jsme se se Zakarem rozešli. Respektive já se s Ismou vydala na východ, on někam popošel a pak se ozvala ta rána. Chodila jsem po okolí s čenichem přilepeným u země, jestli náhodou neuvidím známky něčeho podezřelého. Nic jsem neobjevila. A podle všeho se ještě nevrátil. Říkal, že šel na lov. Ustaraně jsem se zamračila, ale rozhodla jsem se, že budu doufat, že se mu nic nestalo. Třeba se jen někde zapovídal. Hlavně hned nemalovat čerta na zeď. Vydala jsem se tedy ke trojici, která v lese zbyla.
Z dálky jsem si skupinku prohlédla a ujistila se, že znám opravdu jen hnědou vlčici. Zbytek mi byl neznámý. „Zdravím vespolek,“ pozdravila jsem je s přátelským výrazem a zamávala jsem ocasem. „Lindaso,“ oslovila jsem s pokývnutím hlavy svou starou známou. Známou? Vlastně jsem ani nevěděla, jak ji nazvat. Dlouhé roky jsme se neviděly, ale osud nás evidentně svedl do stejné smečky. „Jsem Litai,“ představila jsem se vlkovi a vlčici, které jsem neznala a kteří určitě neznali mě. Ještě jednou jsem přeskákala pohledem skupinku vlků a střihla oušky. „Mohu se k vám přidat?“ zeptala jsem se. Možná, že jsem tuto otázku měla položit jako první, ale přišlo mi, že je mnohem lepší se nejprve představit. Bylo by fajn poznat další členy smečky, zatím jsem znala jen jedno z vlčat a alfa pár. To bylo málo.

S obavami v očích jsem sledovala Ismino počínání. Kameny mohly být kluzké a dalo by se na nich snadno uklouznout. Maličká si ale počínala velmi obratně. I tak jsem ale byla kdykoliv připravená zasáhnout a spěchat jí na pomoc. Tu ode mě ale naštěstí nepotřebovala. Vážně na sebe byla opatrná. „Jsi moc šikovná,“ pochválila jsem ji a úsměvem a zavrtěla ocasem. Sama jsem věděla, jak jsou povzbuzující slova a pochvaly v raném věku důležité. Vlčátko si je pak takové jistější, dospěje ke zdravému sebevědomí.
Maličká se rozvzpomněla na svého tatínka, kterého jsme nechaly v Mechovém lesíku. Pousmála jsem se, když zmínila Zakara. „Ano, ten by se snad mohl také vrátit,“ přitakala jsem. Pořád jsem si nedokázala vysvětlit způsob, kterým zmizel. Ta rána s tím totiž určitě souvisela a já z toho neměla úplně nejlepší pocit. Doufala jsem, že se mu nic nestalo.
Obrátila jsem se a chvatným klusem se vydala za Ismou zpátky domů. Měla sice krátké nožičky, ale vytvořila si přede mnou úctyhodný náskok. Tak maličká a už tak houževnatá, usmála jsem se. Tohle mě přivedlo na další myšlenku – Isma byla určitě po mamince. Therion takhle nebojácný určitě nebyl, ba naopak. Ne že bych o svém alfovi pochybovala, jen se mi už při prvním setkání v Narrských kopcích zdál takový zakřiknutý.

// Mechový lesík

// Mechový lesík

Při odchodu z území jsem se za sebe ještě ohlédla, abych zkontrolovala situaci. Pak jsem se již plně věnovala své malé průvodkyni. Vydala se směrem, kterým bych se rozešla také, takže jsem se bez obav ponořila do kochání se krajinou. To já dělávala velmi ráda. Nyní jsem se ale s fantazírováním držela při zemi, přeci jen jsem měla na Ismu dohlížet. Ta se zapřísáhla, že nebude dělat problémy, takže jsem se spokojeně usmála. Hlídání hodného, poslušného vlčete šlo přeci jen o něco snáz.
Packy se nám ocitly na o něco tvrdším povrchu a já zvědavě pozorovala Ismino chování. Zvedala nožky do nepřirozené výšky a já se nad tím drobně usmála. Byla roztomilá, srdíčko se mi z ní pomalu ale jistě rozpouštělo. Slyšela jsem její nespokojené zabrblání. „Můžu tě vzít na záda, jestli chceš,“ nabídla jsem se. Princezna by si tak cestu možná užila více, protože by víc viděla do dálky a mohla tak zkoumat nové prostředí.
Isma si přeci jen nějak pomohla a nyní začala skákat po kamenech. „Opatrně,“ vydechla jsem, protože při každém jejím skoku mi mírně zatrnulo. Taková procházka po kamenech nemusela skončit dobře, ale rozhodla jsem se, že malé budu důvěřovat. Sama jsem v jejím věku neměla ráda, když mě někdo komandoval. Tak jsem se to snažila nedělat, ale musela jsem ji upozornit, aby na sebe dávala pozor. „Jen jsem tudy procházela. Vždycky se zdržuji spíš v lesích nebo u vodních toků a ploch,“ odpověděla jsem. Na loukách mi většinou nepřišlo nikdy nic zajímavého natolik, abych tu na nějakou dobu setrvala.
Povzbudivě jsem se na ni usmála a rozhlédla se kolem nás, abych se zorientovala. „Je tu kolem spousta lesů, můžeme se podívat do jednoho z nich. Na jih od našeho domova je Narvinijský les, dříve tam sídlila smečka, kterou vedla moje teta, a v noci tam poletují světlušky. Anebo tu jsou takové kopečky, ze kterých je krásný výhled do okolí,“ rozpovídala jsem se o našich možnostech, kam se vydat dál. Pak jsem zlatá očka upřela na Ismu a poslouchala, kam by se ráda podívala dál.

Obávala jsem se, že tohle téma bude pro maličkou vlčici náročnější na přemýšlení. Rozhodla jsem se vysvětlování pojmout co nejjednodušeji. „Barvu kožíšku vždycky zdědíš po rodičích. Ty jsi béžová po tatínkovi a hnědá po mamince. Můj tatínek měl červenou srst, takže i já jsem červená,“ vysvětlila jsem a podívala se na své vícebarevné tlapky. Věděla jsem ale, že nejsem jediná takto nezvykle barevná. V Sarumenu žila fialová vlčice, bohužel jsem ji nikdy nepotkala. Přitom by to mohlo být zajímavé setkání. „Ale někteří vlci mohou získat barevné barvičky skrz svou vrozenou magii,“ dodala jsem a pousmála se. Moje maminka měla fialovou korunku. S tou se nenarodila.
O svém rodném lese jsem se patřičně rozpovídala, protože i po těch letech jsem to místo milovala. Byla jsem ráda, že tam stále sídlila smečka, ale na druhou stranu mě mrzelo, že jsem se tam nemohla kdykoliv zastavit. Takhle to bylo zkrátka komplikovanější. „Ano, protože borůvková šťáva je také fialová,“ pokývla jsem hlavou. Úplně jsem na jazyku cítila její chuť a trochu se mi zastesklo. Isma mi nahrála svou otázkou. Naklonila jsem hlavu na stranu a na chviličku se zamyslela. „Borůvkový les je borůvkami proslulý, rostou tam doslova úplně všude. Možná, že by mohly růst i v jiných listnatých lesích, ale rozhodně ne v takové míře,“ odpověděla jsem. Upřímně jsem borůvčí nikde jinde neviděla, ale příroda se každý rok měnila, třeba se keříky uchytily jinde.
Bylo nad Slunce jasné, že až se Zakar vrátí, bude mi to muset vysvětlit. Zahnala jsem nějaké známky pochybností a soustředila se na Ismu, která se, na rozdíl od mého druha, nevypařila. Odsouhlasila můj návrh, takže jsme mohly vyrazit. „Jasně,“ souhlasila jsem s její podmínkou, „budu na tebe dávat pozor.“ Gallireu jsem znala, však jsem tu vyrůstala, takže jsem tušila, kde by na nás mohly čekat nějaké trable. Vydala jsem se tedy za ní. Stejně jsem se chtěla vypravit na východ, dál od toho podivného smradu, který na Mechový lesík padl. Držela jsem se těsně za ní, někdy jsem jí šla po boku a rozhlížela se kolem.

// Ještěří lučina

Každý jsme jí pověděli něco nového. Zakar Ismu zasvětil do rodinných vztahů. Maličká měla velkou rodinu, to byla jen a jen výhoda. Noktisielovu rodinu jsem znala, takže jsem pomohla se jmény jeho synků: „Kenai a Cassian.“ V lese jsem tehdy vídala hlavně prvního jmenovaného, ale s jeho bráškou jsem se seznámila tehdy na té smečkové výpravě za Životem.
U úkrytu jsme se na chvilku zastavili a mně bylo jasné, že si cestu sem určitě zapamatuji. Až tak složité to nebylo. Slovo jsem si na chvilku uzmula já. Zakara jsem moc ráda poslouchala, ale chtěla jsem se přes Ismou taky trochu otevřít. Mé srdíčko snad roztálo, když se snažila pečlivě vyslovit to zákeřné slovíčko. Vlčata jsem měla vždycky ráda, ale nyní jsem už měla věk na to, aby se mnou začaly mávat hormony. „To jsou takové nízké keříčky, na kterých rostou fialové bobule. Dají se jíst a jsou výborné! Akorát jsou sladké jen pár týdnů v roce. A je po nich pěkně špinavá tlama, nejde to jen tak smýt,“ vyprávěla jsem a přitom se pobaveně culila, protože jsem si živě vybavovala, jak jinak vcelku bílá Inaya pobíhala po lese celá fialová od borůvek.
Můj návrh ohledně jídla se uchytil. Ještě aby ne, na jídlo slyšeli všichni. Původně jsem si myslela, že se někam vypravíme společně – jeden z nás dohlídne na Ismu a druhý se vydá na lov něčeho menšího. Gentleman Zakar se ale rozhodl, že se vydá lovit sám. Pousmála jsem se, zavrtěla špičkou ocasu a sledovala, jak odchází. Však on se vrátí, musela jsem si připomenout, protože jsem cítila, jak se mi v nitru rozlévá prázdnota. Na jednu stranu jsem s ním chtěla trávit každičkou sekundu svého života, na druhou stranu bude jedině dobře, když si od sebe na chvilku odpočineme.
Najednou jsem ale zaslechla nějakou ránu. Byla hlasitá, takže jsem sebou trhla. Velmi rychle jsem zjistila, že byla slyšet ze směru, kterým nás můj milý opustil. „Zakare?“ zvolala jsem do lesa, ale odpověď se žádná nedostavila ani po chvilce čekání. Rozpačitě jsem přešlápla z nohy na nohu. Neměla jsem tušení, co to bylo, ale musela jsem doufat, že nic zlého. Kdo ví, jaké ovládal magie, třeba ta rána byla v důsledku nějaké z nich.
S jistou ustaraností v očích jsem se podívala na Ismu. Také si té rány všimla, však ono to ani jinak nešlo. „Nevím,“ přiznala jsem a povzdechla si. Na tohle jsem jí odpovědět nemohla, i když bych hrozně ráda. Pak přišla s docela zajímavým nápadem. Bylo jasné, že chce poznávat nová místa. „Můžeme se podívat na nějaké sousední území,“ odsouhlasila jsem jí. Samozřejmě, že muselo přijít to ale, bez něj by to nešlo. „Ale budeš mě poslouchat, ano? Tatínek mi tě dal na starosti, je to velká zodpovědnost. Nechtěly bychom ho přeci rozzlobit,“ pravila jsem a drobně švihla ocasem. Kdyby byla tvrdohlavá a chodila by si, kam by se jí zlíbilo, mohla bych se vytasit s magiemi. To bych ale udělala v tom nejkrajnějším případě. Věřila jsem, že je Isma rozumná slečna a všechno půjde jedna báseň. Počkala jsem ještě na její slib a pak se můžeme někam vydat.

Isma si držela náskok. Rázně cupitala lesíkem a my s ní drželi krok. Já mlčela, protože jsem se kochala tím krásným prostředím a zároveň jsem naši průvodkyni nechtěla rušit. Vypadala totiž velmi soustředěně. Zakar to ticho přerušil a ukázalo se, že to bylo jedině dobře. Získal si Isminu pozornost, a ačkoliv to maličká skrývala velmi dobře, jistě v ní vzbudil zvědavost. Muselo být skvělé mít tak velkou rodinu. Therion tu měl Noktisiela a oba měli již svou rodinu – partnerky a potomky. Mně se rodina rozpustila pod tlapkami, ale těšilo mě, že jiné potkalo větší štěstí.
Vypadalo to, že nás malá Isma přeci jen zavede do úkrytu. Zprvu jsem se bála, že to bude na ni příliš složitý úkol, ale nakonec se ho zhostila velmi statečně. „Abychom věděli, jak k němu trefit. Přeci jen je to docela důležité místo, kde se shromažďuje potrava, kde se spí a tak,“ vysvětlila jsem jí s úsměvem. Nemuseli jsme do něj nutně zalézt, ale cestu tam jsem pečlivě zkoumala a hledala různé záchytné body, podle kterých tam příště trefím sama. Můj smysl pro orientaci byl docela dobrý. Isma se už něco dozvěděla o Zakarovi, nyní jsem přišla na řadu já. „Narodila jsem se na Gallirei stejně jako ty. Jsme tak trochu výjimečné, Ismo, protože většina vlků sem přivandrovala z jiných krajů. Na Galliree se narodila jen hrstka a jen menšina ve svém rodném kraji zůstala. Vyrůstala jsem konkrétně v Borůvkovém lese, který je odsud vlastně nedaleko. Vonělo to tam lesním ovocem a všude, kam ses podívala, bylo borůvčí. Podobně jako tady je všude mech,“ vysvětlila jsem a nadšeně zamávala ocasem při vzpomínce na svůj rodný les. Mechový les mi svou atmosférou připomínal ten Borůvkový, možná proto jsem se tu od začátku cítila tak příjemně.
Nakonec jsme skutečně dorazili do úkrytu. Byla to perfektně skrytá nora, kterou bychom bez Isminy pomoci hledali asi jen těžko. „Jsi moc šikovná, děkujeme,“ pochválila jsem maličkou a zavrtěla ocasem. Byla kouzelná. Asi se ozývaly nějaké mateřské hormony, ale nemohla jsem si pomoct. Mrzelo mě, že je k nám taková chladná. Nechyběl jí tu přeci jen někdo na hraní? Nemohla jsem tušit, že měla ještě bratříčka. Pohlédla jsem na Zakara a drobet naklonila hlavu na stranu. Přitom mi opět začalo rychleji bít srdce a kdyby tu nebyla Isma, asi bych ho povalila do mechu a celá se na něj natiskla, aby se ode mě náhodou o centimetr nevzdálil. Překvapilo mě, co se mi to honilo hlavou? Vlastně ani ne. Jen jsem se nad tím pousmála a podívala se jinam, na Ismu. „Nemáš hlad? Nemáme ti něco ulovit?“ zeptala jsem se starostlivě.

Naše konverzace s alfa párem se pomalu chýlila ke konci. Oni měli určitě důležitější věci na práci a my tak měli prostor na prozkoumávání našeho nového domova. A dokonce jsme na to nemuseli být sami. Vlčátko se na nás tedy od začátku moc netvářilo. Respektive nás bralo jako cizince, což bylo v pořádku a na místě. Každé mládě se přirozeně bojí všeho nového. Avšak ani po tom, co ji Therion ubezpečil, že my pro smečku nepředstavujeme žádné nebezpečí, svůj postoj nezměnila. Stali jsme se součástí smečky, cizí už jsme nebyli. Aspoň teoreticky. Časem, až se seznámíme s ostatními členy, nebudeme cizí ani prakticky.
Odpověděla mi na mou otázku a vydala se neohroženým krokem směrem do lesa. Hlavu jsem opět zvedla. Doufala jsem, že ji svým přátelským přístupem trochu obměkčím, ale nezdálo se, že by to zabralo. Zakar se k ní taky choval mile, nedělo se jí nic špatného. Byla jsem rozhodnutá, že si ten společně strávený čas užijeme a že ji přesvědčíme, že nejsme nebezpeční. Když se nám malá Isma začala pomaličku ztrácet z dohledu, obrátila jsem se na Zakara a naklonila se k němu blíž. „Ta je ale neoblomná, že?“ nadhodila jsem s drobným úsměvem. Věřila jsem, že jak s ní strávíme více času, nějak ji obměkčíme. Pak už jsem se rozklusala za Ismou.
Srovnala jsem s ní tempo, ale zároveň jsem se jí nelepila na ocas. Mít blízko u sebe cizince bylo určitě to poslední, co Isma chtěla. Tlapy mi zapadaly do měkkého mechu a rozhlížela jsem se po okolí. Musela jsem přiznat, že se mi tu opravdu líbilo čím dál tím víc. Už jsem se těšila, až se vykydnu na jeden z mechových polštářů a budu jen tak ležet. „Pamatuješ si cestu do úkrytu?“ zeptala jsem se maličké a pohlédla na Zakara, který už byl v tu dobu po mém boku. V mých očích byl otazník. Nebo bychom se měli zeptat na něco jiného? pomyslela jsem si. Já aktuálně přemýšlela dost prakticky. Hodilo se vědět, kde má smečka úkryt. Mohla nás ale zavést prakticky kamkoliv. Les jsme vůbec neznali a každé místo pro nás bude nové a zajímavé.