Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na krku se mi houpal Coffinův přívěsek, což bylo více než nezvyklé. Nebyl těžký, ale přesto jsem z něj měla takový zvláštní pocit. Možná šlo jen o zvyk, ale já bych s na něj zvykat neměla. Vždyť ani není můj a brzy ho bude chtít jeho vlastník zpátky. Zvesela jsem zastříhala ušima a poslouchala Astona, jak se oklikou ptá, zda mi může dělat společnost. „Samozřejmě že se tu můžeš zdržet, já budu jedině ráda,“ odpověděla jsem a přátelsky mávla ocasem, abych dala najevo svou radost z nové společnosti. Už jsem ale nemyslela na to, jak bude reagovat Coffin, až se vrátí. Jen aby ho nepopadl nějaký pud žárlivosti podobně jako v písečných horách. Ale mohl by být v klidu, když jsou ti dva ze stejné smečky a mohli by se znát. I když teď už je smečka spojovat nebude.
Ptala jsem se, kde se tu bere on, zda je opět na jedné ze svých cest. Přitom jsem se pohodlně usadila, abych si ho mohla v klidu vyslechnout. Vysvětlil mi, že si jen chtěl provětrat hlavu. Přikývla jsem, něco takového je totiž vlčí duši prospěšné. Tedy aspoň mně to vždy pomohlo. A pak se zajímal, kde jsem celou tu dobu byla. To jsem se už musela spokojeně usmát. Věděla jsem, že tohle bude trochu na dlouho. „Byla jsem se podívat v Narrských kopcích za Životem. Panečku, takového sympatického vlka jsem snad ještě nepoznala! Navíc mi pomohl s mými problémy a já bych mu to měla nějak oplatit, ale nevím jak. A asi dvakrát se nám stalo, že se vedle nás objevila nějaká iluze. Nejprve nějakého strašidelného zvířete, jestli to vůbec zvíře bylo, a chtělo sníst mého přítele. A před chvilkou se nám zjevil někdo, kdo se pak doslova rozplynul ve větru. Tahle krajina mě nikdy nepřestane udivovat,“ tiše jsem se zasmála, „jinak jsem žádnou novou krajinu nepotkala. Les, který jsi mi předtím ukázal, zatím nemá konkurenci.“ Když jsem domluvila, uvědomila jsem si, že jsem se trochu mihla tématem jeho otázky, vlastně jsem úplně odbočila, ale snad mu to nebude vadit. Já aspoň na chvilku mohla přemýšlet, zda ty iluze byly mým výtvorem kvůli mé vrozené magii, ale byla jsem na pochybách. Ani jednoho tvora vytvořeného v iluzi jsem neznala.

Ještě jsem se několikrát otočila za Coffinem a viděla, že on udělal to samé. Sice jsem to zaregistrovala jen jednou, ale aspoň jsem mohla doufat, že se za mnou ohlédl několikrát. Usmála jsem se a rozhlédla se po jezeře. Cítila jsem sice trochu známější pachy, ale ty se mi zdály starší. Až jeden novější ve mně vzbudil pozornost.
A po chvilce vyhlížení jsem šedého vlka skutečně zahlédla. Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem se ani nepozastavila nad tím, že mě muselo slyšet celé jezero, včetně něho. Nehledě na to, že kdybych měla kamenný výraz jako většinu času, vlka si sice všimnu, ale nebudu na něj hulákat. Vážně jsem byla pěkný hrubián. Astonovi jsem vykročila naproti a potěšilo mne, že se okamžitě neotočil, jen co zahlédl můj kožich, který se s letní srstí ještě více zvýraznil. Otcovo červená holt nešla zapřít.
Usmála jsem se a taktéž se zastavila kousek od něj, abych neporušila tu naši bezpečnou vzdálenost, kdy si nelezeme jeden druhému do osobního prostoru. To já neměla ráda a většina vlků na tom byla podobně, jak jsem stihla za svůj kratičký život zpozorovat. „Přišla jsem sem s přítelem, který si odběhl něco zařídit, a mám tu na něj počkat,“ osvětlila jsem svůj důvod návštěvy jezera. Při té příležitosti jsem se pořádně rozhlédla. Byl tu nový den, snad bude lepší a příjemnější než ten předchozí. „A co ty? Zase jsi na cestách?“ obrátila jsem se na Astona s otázkou a úsměvem zároveň. Zároveň jsem ale nevyzvídala, kam má opět namířeno. Vzpomněla jsem si, že mi ukázal onen zvláštně osvětlený les. Další návrh na prozkoumání, až se mi samozřejmě zaléčí noha. Tiše jsem si povzdechla a posadila se. Samozřejmě jsem vůbec nedala znát, že se něco stalo. Nemám zapotřebí ze sebe dělat chudáčka.

Neexistují? Zmateně jsem vydechla, ale dál se k tomu už nevyjadřovala. Mlčky jsem tedy pokývla hlavou a starostlivě se zadívala na svou zraněnou packu. Věřila jsem, že se to zlepší, když si nějaký čas odpočinu a nebudu na ni klást tolik nároků. Tiše jsem se zazubila, když se Coff vyjádřil k tomu přivlastňování. Temenem hlavy jsem se opřela o jeho plece a přivřela oči. Chvilku jsme tak zůstala, než se opět on neodtáhl. Naštěstí jsem na něj nepřenesla tolik váhy, takže jsem se nesvalila na zem. Olízla jsem si tlamu a hlavu nechala skloněnou. Dívala jsem se na něj zespoda.
Bavili jsme se o tuláctví a Coffin mi prozradil, že už jednou tulákem byl, že ví, co to obnáší. Pokývla jsem hlavou a znovu se usmála. Tentokrát už jsem měla hlavu v normální pozici. V tu chvíli mi na krku přistál jeho přívěsek. Nevěděla jsem, co ho k tomu vedlo, ale nějakým způsobem se mi to líbilo. „Tak tím pádem u tebe budu oxidovat do konce věků,“ zasmála jsem se. Jeho bych totiž nikdy neodehnala, ne dobrovolně.
Následně se už pomalu vydal směrem k domovu, ale v jednu chvíli přiskočil zase zpátky a olízl mi líčko. Zamávala jsem ocasem a přivřela oči. „Zatím,“ hlesla jsem a usmála se. Ještě chvilku jsem se dívala, jak mi mizí z dohledu. Já zůstala pořád ležet na břehu jezera a hlavu si položila na tlapky, abych ignorovala ten nečas počasí.
Po očku jsem sledovala okolí, dokud jsem nezpozorovala někoho známého. Olízla jsem si tlamu a hlavu z pacek pomalu zvedla. „Astone!“ zhluboka jsem se nadechla a postavila se na nohy. Pomalu jsem se k němu vydala. „Zdravím,“ zazubila jsem se a mávla ocasem. Byla jsem ráda, že zase vidím známou tvář.

Trochu jsem stáhla uši k hlavě a zhluboka se nadechla. „To by asi nebylo dobré, kdyby mi ta noha odpadla. Ale nesmíš být takový pesimista,“ nadhodila jsem s úsměvem. Jenže problém byl asi v tom, že on přemýšlel realisticky. Já žádné zranění doposud nezažila, takže jsem nevěděla, jak se při něm vlčí tělo chová. „A znáš někoho, kdo by mi mohl pomoct?“ ptala jsem se dál a zastříhala ušima. Možná bych pak své myšlenky o dvou nadpřirozených sourozencích řekla nahlas, ale rozhodně ne teď. Chtěla jsem mu dát prostor, třeba přijde na lepší řešení mé situace.
Po tom zvláštním úkazu jsem byla poněkud mimo. I když bych se asi měla připravit na to, že by mě nemělo už téměř nic překvapit. A Coffin na tom nebyl o moc lépe. Asi jsem mu skočila do řeči, ale to jsem si uvědomila až později, takže jsem se na něj omluvně usmála a pokývla k němu hlavou, ať se znovu rozmluví. Měla jsem o něj starosti. Překvapeně jsem zastříhala ušima, když znovu promluvil. „Nechci, aby sis o mně myslel, že jsem sobecká,“ zamumlala jsem nejistě. Zdál se mi najednou bez nálady a já nevěděla, o to způsobilo. Já snad? „A nemohu si tě přivlastňovat,“ ač bych to hrozně ráda udělala. Vydechla jsem trochu ztrápeně a podívala se někam do země před Coffina. Když jsem k němu opět vzhlédla, zaregistrovala jsem jeho zlaté oči hledící do těch mých. Jenže než jsem stačila jakkoliv zareagovat, třeba se mile usmát, pohled zase sklopil.
Zmateně jsem zamrkala a posadila se, abych zadní nohu moc nenamáhala. Už Veseleji jsem švihla ocasem, když řekl, že nechce opustit mě. Jen ten dodatek mě trošku vykolejil. Ale rozmlouvat jsem mu to nechtěla. „Pokud jsi plně rozhodnutý a víš, co to sebou bude nést,“ pousmála jsem se a zastříhala ušima. Rozhodně jsem mu nic nerozmlouvala. Pak se zvedl a natáhl ke mně hlavu. Nadechla jsem se jeho vůně a automaticky přivřela oči. Jeho blízkost se mi líbila. Takhle bych mohla zůstat do konce věků. Ucítila jsem, jak se mi cosi přehouplo přes hlavu a jemně se to dotklo mých plecí. Zastříhala jsem ušima a zamávala ocasem, když jsem pořád cítila Coffinův dotyk. Jemně jsem ho čenichem pohladila po srsti, kam jsem dosáhla, dokud se neodtáhl. Sklopila jsem pohled na tu zvláštní věc, která se mi houpala na krku. „Ale...“ vydechla jsem překvapeně, ale tentokrát on skočil do řeči mně. Stejně bych neřekla nic kloudného a smysluplného. „Já nikam nepůjdu,“ zářivě jsem se na něj usmála a nejraději bych radostí vyskočila pět metrů do vzduchu, ale na to jsem byla poněkud přízemní. Tak jsem svou nesmírnou radost dávala najevo úsměvem a neustálým vrtěním ocasem.

„Určitě to nebude nic vážného. Možná tak natažený sval, který za chvilku přestane bolet. O můj zdravotní stav si nemusíš dělat starosti,“ snažila jsem se ho přesvědčit, možná i samu sebe, a usmála se. V myšlenkách jsem začala přemýšlet, jak jinak by se má situace dala řešit, kdybych s nohou měla opravdu něco vážného? Dojít za Smrtí? Hádala jsem, že ta by mi opravdu moc nepomohla, možná by mě ještě dorazila. A Život? Od toho jsme se před chvilkou vzdálili a jít opět tak dlouhou cestu na jih, to by nemuselo být úplně bezbolestné. Mávla jsem ocasem a podívala se na zadní nožku. Však ona se nějak vzchopí, stejně jako já.
Dala jsem se do olizování svých barevných pacek, abych si s nimi mohla umýt srst za ušima. Sice jsem zaregistrovala nějaký pohyb, ale přiřazovala jsem ho k nějakému dravci, který tudy rychlostí blesku prolétl. Jenže jsem zaslechla Coffinovo zavrčení, což mě automaticky uvedlo v ne příliš příjemný pocit. Zastříhala jsem ušima a ostražitě se rozhlédla. Jenže nikdy nic. Když jsem hlavu vrátila do normální polohy, vedle mě se objevil vlk. Cizí! Vylekaně jsem vyskočila na nohy a udělala další skok směrem od něj. Přitom jsem se naježila. Nejen z toho leknutí, ale i z bolesti, která mi do nohy opět vystřelila. Jenže čím déle jsem se na vlka dívala, tím více mi přišel neškodný. Černý hřbet, bílé packy a břicho, zlaté oči. Radost pohledět, i když možná jen pro mě. Coffin k vlkovi něco pronesl, načež se neznámý otočil a doslova zmizel. Ne v dálce, zkrátka se rozplynul. Možná další přízrak. Povzdechla jsem si a dlouze zavřela oči, abych si urovnala myšlenky, které se pohybovaly v dost silném tornádu.
Otevřela jsem víčka, když se ke mně svalil Coffin. Vypadal psychicky dosti zdeptaně. „Fine, o čem to mluvíš?“ pípla jsem a uši stáhla k hlavě. Udělala jsem k němu pár kroků a zůstala stát u jeho boku. Sklonila jsem k němu hlavu a čenich zabořila do jeho kožichu. Bylo zbytečné ptát se, zda vlka znal. Určitě pro něj nebyl neznámý, jak jsem z jeho slov pochopila. „Nemusíš odejít. Za celý den toho máš určitě plné zuby, odpočívej,“ vlídně jsem k němu promlouvala a nadechovala se jeho pachu. Měla jsem sto chutí říci, že odejít nesmí, ale k tomu jsem neměla právo. Nemohla jsem mu říkat, co má dělat, a co ne.

// Řeka Mahtaë

Po odloučení Indil jsme tu nakonec zbyli dva. Tak jako na začátku. Ještě jsem se ohlédla za sebe a tiše si povzdechla. Upřímně jsem doufala, že se bude mít dobře. A taky jsem překvapivě doufala v brzké shledání. Asi jsem ji za kamarádku úplně považovat nemohla, z určitých důvodů, kterým jsem jsem ani sama pořádně nerozuměla. Zastříhala jsem ušima a zadívala se na Coffina. Vykouzlila jsem na tlamě úsměv a pokývla hlavou. Tak jsem byla nakonec ráda, že se nemusím světem trmácet sama. Nebo aspoň ne u jezera se zraněnou tlapou.
Konečně jsme došli k našemu cíli a já zvesela zavrtěla ocasem. Na rozdíl od svého přítele jsem vodu uvítala. Dopajdala jsem tak, aby mi vlnky jezera omývaly přední tlapky, a hlavu jsem sklonila k vodní hladině. Plnými doušky jsem se napila a pak si olízla tlamu, aby mi z ní netekly proudy slin smíchané s tou blahodárnou tekutinou. Až pak jsem se s civilizovaným výrazem podívala na Coffina a dopajdala k němu. „To nevím,“ odpověděla jsem a ztěžka si lehla. Zadní packu jsem natáhla a nechala ji tak, abych ji zbytečně nezaměstnávala. „Možná bychom si mohli užívat toho krásného sluníčka a nechat se od něj nahřívat,“ zazubila jsem se a zamžourala nahoru na nebe. Dnešní den byl opravdu hezčí než ten předešlý. Museli jsme toho využít. Kdybych nebyla zraněná, jistě by se dalo vymyslet spousty zábavy, jenže takhle jsem nemohla nic.
„A jak bys to chtěl udělat?“ zastříhala jsem ušima a posmutněle se usmála. „Ani nevím, jak se takové svaly dají zpevnit,“ hlesla jsem a podívala se do země. Ačkoliv jsem si myslela, že po tomhle světě se pohybuji už dost dlouho, ještě pořád jsem byla poněkud neznalá. A asi to tak zůstane ještě hodně dlouho.

// Středozemní pláň

V duchu jsem se radovala, když jsme konečně přišli blíže k řece. Proud byl trochu divočejší a voda stoupla díky tání sněhu. Po něm už tu nebylo ani památky, naštěstí. Nedokázala jsem si představit, že bych se nyní musela brodit břečkou, která by mi sahala až po břicho. To bych se raději svalila a počkala, než by se pode mnou neobjevilo bláto. Sníh by mou tlapku ještě více namáhal. Aspoň jsem si vybrala tu lepší část roku pro zranění se.
Trochu jsme pozastavili, když se od nás rozhodla Indil oddělit. Takovou pauzu jsem uvítala a zadní packu trochu nadzvedla, abych na ni nemusela vyvíjet tlak. „Měj se pěkně Indil a přeji hodně štěstí,“ usmála jsem se na ni a přátelsky mávla ocasem. Pak jsem se ještě chvilku dívala za jejím ocasem a rozešla se, až když se dal do pohybu i Coffin. Byla jsem ráda, že zvolil pomalejší tempo než dosud. Už toho bylo na mě moc, ale když jsem došla sem, cestu k jezeru přeci také zvládnu! Olízla jsem si tlamu a pořád se dívala do země, abych nešla přímo tomu větru. Tady mezi dvěma lesy byly poryvy trochu slabší, ale počítala jsem s tím, že jakmile dojdeme na volné prostranství, zase ho zažijeme v plné síle. „Myslela jsem, že i ty se chceš vrátit domů,“ konečně jsem vzhlédla ke svému příteli, který mi šel po boku. Ne že bych ho od sebe odháněla. Proboha, to vůbec ne! Jen jsem mu nechtěla kazit plány.

// Velké Vlčí jezero

// Ohnivé jezero

Odfrkla jsem si a podívala se z jednoho vlka na druhého. I Coffin Indil povzbuzoval, že do smečky určitě patří, ale pak trochu obrátil a poradil ji, že by se možná nějakou dobu měla toulat. Což dělala asi i nyní, ale určitě v ní byl ten zvláštní pocit, který jsem zažila i já, když jsem ještě patřila do své rodné smečky. Někde hluboko duše blikalo poplašné světýlko, které poukazovala na povinnost ukázat se, dát ostatním vědět, že se mnou nic není, a nějakou dobu zůstat. Jak svazující pro někoho, kdo dobrodružstvím žije. „Určitě to neber tak pesimisticky. Tvůj alfa je správný vlk, jak jsem se doslechla. Jistě se nedostaneš do problémů,“ mrkla jsem na ni a drobně se usmála. Kdybych bývala blíže, povzbudivě bych ji šťouchla do boku, ale na můj kulhavý krok byl příliš pomalý.
V jednu chvíli jsem musel odvrátil hlavu do boku, aby mi ten nepříjemný vítr nevadil v očích a ještě do nich nezavál nějaké smítko, které bych odtamtud pak nemohla dostat. „To je protivné,“ utrousila jsem a tiše zavrčela. Přitom jsem pajdala za Coffem i Indil, abych jim stačila a nevypadala jako nějaká brzda. V tuhle chvíli jsem si pomyslela, jak krásně by mi bylo v nějakém úkrytu. Jenže jediný, který jsem znala, se nacházel za tím hadím lesem. A jak jsem řekla, tam já už v životě nevlezu! Už jsem v blízkosti slyšela hučení řeky, a tak jsem trošičku zrychlila. „Doufám, že se u jezera zase nebudou zdržovat podezřelá individua,“ vydechla jsem znovu spíše pro sebe a zakroutila hlavou. Co návštěva, to dosti podivná společnost.

// Řeka Mahtaë

// Ronnherský potok

Byla jsem jim opravdu vděčná za to, že své tempo poněkud zpomalili, abych mohla pajdat vedle nich. Cítila jsem se tak hloupě a bezmocně zároveň. Proč se tohle při prvním větším lovu muselo stát zrovna mně? Odfrkla jsem si a nakonec skoro na jeden dech popsala celý svůj rok. Vynechala jsem nešťastné setkání s rodinou. Neměla jsem náladu své myšlenky vracet zrovna do té chvíle, protože pak bych se začala utápět v tom, že z rodiny nade mnou nikdo nebdí a nikomu na mně nezáleží.
Po chvilce se i Indil rozpovídala. Když zmínila naše první setkání, musela jsem se usmát. Učila mě lovit mořské ryby a já se dozvěděla, že to jde i bez potápění, protože s tím bych kvůli své neplavosti měla hrozný problém. A taky se jako první zajímala o mou magii. Ačkoliv jsem si to doteď neuvědomila, koneckonců toho pro mě udělala hodně a já si nebyla jistá, zda jsem jí svůj dík dala jasně najevo. Chtěla jsem ji podpořit aspoň co se smečky týče, ale obávala jsem se, že by to bylo zbytečné. Kdo by chtěl sdílet smečku společně s Werioblasou? Už ta představa mnou otřásla. „Myslím, že kdybys dostala pod tlapku jiná vlčata, šlo by ti to lépe. Ta svatá trojice si žije vlastním životem, přeci jsou tak samostatní, že pomalu nepotřebují ani svou matku,“ poslední větu jsem pronesla s jasnou ironií a přitom se ušklíbla. I když kdo ví, třeba se za tu dobu změnili. Izara jsem neviděla dobrý půlrok. Tak mladá a tak naivní...

// Středozemní pláň

Oba vlčci se dali do pohybu a já přeci nemohla zaostávat. Vydala jsem se tedy za nimi, na zadní nožku jsem pořád nekladla většinu váhy. Nechávala jsem ji ve vzduchu a už teď se těšila, až ulehnu na břehu jezera a dlouho se nezvednu. Snažila jsem se jít co nejrychleji, abych jim stačila a nemusela je dobíhat. To by se mi ještě přihoršilo. Jemně jsem si olízla tlamu. Coffin chtěl vědět, co jsme celou tu dobu dělaly. Automaticky jsem se podívala na Indil a chtěla jí dát přednost v mluvení. Nebyla jsem ta nejvýřečnější bytost, co si budeme povídat. Ale byla jsem vyzvána já. Sice neverbálně, ale jelikož se druhá vlčice k povídání neměla, nadechla jsem se já. „Myslím, že jsem ti už všechno řekla,“ začala jsem a drobně se usmála. Nikdy jsem mu nic nezatajovala, proč s tím teď začínat? „A ačkoliv jsme se neviděli rok, nedělala jsem nic speciálního. Snažila se přijít na svou vrozenou magii, cvičila jsem své lovecké dovednosti a potkávala vlky, kteří se mi tolik nezapsali do srdce, mysli a života,“ obecné žvásty, ale už jsem se příliš nechtěla vracet k detailům. Opakovala bych se a za jedinou velkou zvláštnost jsem považovala rodinku Stříbrných. A moc dobře jsem věděla, že je Indil nemusí. Vlastně je nenávidí, a tak jsem nechtěla rozdmýchat oheň zlosti.
Pomaloučku jsem pajdala za nimi a už neměla nic v plánu dodávat. Raději jsem dávala pozor na cestu a přemýšlela, co se mnou bude, až se rozdělíme. Nepřipadalo v úvahu, abychom se viděli zase až za rok. Z tohohle se tradice prostě nemůže stát! Podívala jsem se na Indil a pokývnutím hlavou jí naznačila, že nyní je řada na ní.

// Ohnivé jezero

Nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu a pořád se na ty dva dívala. Nevypadlo to mezi nimi růžově. Bývala bych něco řekla, ale mlčela jsem. Dost rychle jsem si připomenula, že jsem na Indil žárlila, a že tenhle evidentní problém je jen mezi nimi. Nepleť se do cizích záležitostí a budeš žít mírumilovný život. A taky že mi to zatím vycházelo.
Jen jsem trochu posmutněla při představě, že bychom se měli rozdělit. Ostatně, žádného dalšího blízkého přítele jsem neměla a kdybychom se my dva měli setkat zase po roce... Ach, ta představa mě zžírala a trápila. Vzpomněla jsem si ale na Neyteri, se kterou jsem se nějaký ten pátek neviděla. Nebylo by špatné, kdybych se za ní zastavila. Problém byl, že jsem nevěděl, kde ji hledat. V Borůvkovém lese? Co když tam narazím na rodiče? Povzdechla jsem si a vztyčila sklopené uši, když se Fin rozmluvil. Jednoznačně mi zlepšil náladu! Usmála jsem se na něj a zamávala ocasem. To byl jasný náznak souhlasu. „Moc dobrý nápad,“ řekla jsem nakonec, abych jeho sáhodlouhý monolog nepřešla jen s pokývnutím hlavy. To mi vůči němu přišlo nespravedlivé. Indil také neměla námitky, což mě potěšilo, a věnovala jsem jí přátelský úsměv. Zvedla jsem svůj zadek a zůstala stát, než se jeden z nich vypraví na cestu na sever. Neměla jsem tendenci vést skupinu, zvláště když sotva uvedu sebe.
Podívala jsem se do země. Trochu jsem se hanbila za to, že jsem tak nešikovná a hned při prvním lovu si něco udělám. Smolař se pozná. Olízla jsem si čenich a uši natočila ke Coffinovi. Jeho slova mě přímo zahřála u srdce. Měla jsem nutkání si hlavu položit aspoň chvilku do jeho kožichu, ale zůstávala jsem na místě. V přítomnosti Indil mi to přišlo trochu neslušné. Nebo jsem se snad jen styděla? To bylo dost pravděpodobnější.

Olízla jsem si čenich a po očku se na ty dva podívala. Vypadali z toho rozhození, a přitom nebyl důvod. Nebo jsem ho jen neviděla. Povzdechla jsem si a sklopila pohled k mrtvé lani. Samozřejmě že jsme ji celou nesnědli. Kdybychom si takový cíl dali, už dávno bychom praskli. Pousmála jsem se nad tou představou a nadechla se pachu té laní krve. Jako bych si ji chtěla uložit do paměti. Tohle byl pro mne opravdu historický okamžik a budu si ho moc dobře pamatovat.
Zastříhala jsem ušima, když se oba vyjádřili k tomu, že by se rádi podívali domů. Trochu jsem posmutněla. Já domov neměla, a taky to byl můj výběr. „Takže se asi budeme muset rozdělit, co?“ sklopila jsem uši a podívala se na ně. Tohle mě mrzelo nejvíce. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a začala přemýšlet, co budu dělat, až se skutečně rozejdeme. Nu, asi si budu muset najít jinou společnost. Ráda bych se podívala po svém bratrovi nebo sestře, ale kdo ví, jestli by mě vůbec chtěli vidět. Tu černou ovci rodiny...
Když Coffin zmínil mou ranku, automaticky jsem se ohlédla po své zadní noze. Netekla z ní krev, takže ta bolest bude vycházet z kosti. Potěšilo mě, že má o mě starost. Pokud ji samozřejmě nepředváděl. Povzdechla jsem si a znovu se na něj podívala. „V rámci možností ano,“ hlesla jsem a pousmála se. Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem snad přecitlivělá. „Myslím, že nějakou dobu mě to bude pobolívat, ale noha mi naštěstí neupadla, to je dobré znamení,“ optimisticky jsem zašvitořila a mávla ocasem. Upřímně, děsila mě jakákoliv delší cesta. Ti dva půjdou přede mnou a já se za nimi potáhnu pomalu jako smrad. Ohavné přirovnání, ale bylo to tak.

Mladičká Její Veličenstvo, jak si sama nechala říkat, se procházela po domovském lese. Všechno krásně vonělo jehličím a deštěm a byla spokojená, dokonce nevnímala ani svůj zmoklý kožich jako špatnou věc. Jen jeden malý háček to mělo. Nudila se, a to ohromně. Její sourozenci nebyli k dohledání, a tak se elegantním krokem vydala směrem do jeskyně, kde se zrovna povaloval alfa smečky Atray.
Princezna mu drze vkročila do pelechu, jak to měla ve zvyku, a poptávala se po někom, kdo by jí pomohl zahnat dlouhou chvíli. Doufala, že právě on se nabídne jako medvídek na hraní, protože ho znala jako energické budižkničemu, které je pro každou špatnost. Ale byla velmi překvapená. Atray se na ni líně podíval, zívl a sdělil, že je tuze unavený, a že v takovém dešti se toho moc dělat nedá. Její Veličenstvo se nesmírně urazila. Pohodila ocáskem, pyšně zvedla tlamu výš a se znechuceným výrazem odešla. Jak rychle se objevila, tak i zmizela. A její dlouhá chvíle stále přetrvávala. Dokonce přemýšlela, že si začne hrát se svým vlastním ocasem. Kdyby mně tak viděla máti! pomyslela si s hrůzou v očích. Takovou možnost tedy okamžitě zavrhla. Nakonec jí nezbývalo nic jiného, než se nechat unášet větrem a čekat, kam ji tlapky zavedou. Ani se neobtěžovala komukoliv sdělit, že se chystá odejít. Aspoň vznikne povyk, všichni ji půjdou hledat a najednou bude znovu hlavním objektem zájmu. To přeci vždycky chtěla!
Dostala se na louku, která sousedila s jejím domovem, a na chvilku se zastavila. Nikdy nevnímala přírodu kolem sebe, ale nyní to bylo jiné. Cítila intenzivní vůni, která se spíše stávala smradem, květin. Zdobily jindy obyčejně zelenou trávu a všechno bylo tak krásně barevné, že se Její Veličenstvo nemohla ubránit bláznivému povyskočení a rozeběhnutí se přímo mezi voňavě-smradlavé rostliny. Díky padající vodě všechny barvy byly ještě intenzivnější a o to krásnější. Tak tohle je to jaro, o kterém všichni v poslední době mluvili, zasněně vydechla a raději ani nevzpomínala na tu odpornou krutou zimu. Tlapky ji nesly dál a dál od domova, ale to si neuvědomovala. Byla v opojení květin a té zvláštní nálady. Nakonec se zastavila v neznámém lese
Byl zcela jiný než ten, který znala již od svého narození. Pod nohama jí šustilo spadané listí ještě z minulého podzimu, které ještě nestihlo shnít. Nad tím detailem, jak to musí být nechutné, se ani nepozastavila. Kdyby mohla, složila by ódu na všechno, co jí přišlo krásné. A že toho bylo hodně. Cítila se, jako by létala na malém měkkém obláčku. Cizí pach, který se linul lesem, ji přitahoval. Už to bylo opravdu nezvyklé. Cupitavými krůčky se vydala za ním.
Objevila se u jeskyně, z níž slyšela nějaké zvuky. Zvědavě zastříhala oušky, ale nejdřív se všude kolem rozhlédla. Na některých kamenech visely kůže a jiné zase byly označkovány nějakým červeným ornamentem. Pomyslela si, že její obyvatel musí být velmi kreativně založený jedinec. Podél vchodu byl vysázen, jí zcela neznámý, druh květin. A určitě bude ovládat magii země, protože svými tlustými nemotornými packami by záhonek těžko vysadil – další z jejích fascinovaných úsudků. Zhluboka se nadechla. Cítila vůni pečeného masa. To už se neubránila a rozešla se dovnitř.
Jeskyní plápolal oheň a před ním postával obyvatel tohoto zapomenutého úžasu. Její Veličenstvo slyšela, jak si sám pro sebe mluví. Kdo by mluvil do studeného kamene? Inu, už to jí přišlo nemálo podezřelé a divné. Zanedlouho se ukázalo, že opravdu nebude mít čest s někým na úrovni. Bědoval a nadával, že už nikdy nedopustí, aby byl jeho domov na dlouho opuštěný, protože takhle se v něm usídlil někdo cizí a celý ho zničil. Nerozuměla tomu, vždyť se tu cítila nádherně a jeskyně vypadala opravdu útulně. Najednou ji vlk zpozoroval a tvářil se opravdu překvapeně. Princezna mu začala vysvětlovat, že se nemá za co stydět, že je jeho domov nádherný. Jenže během svého projevu se začala více zaměřovat na postavu cizince. Měl podivně zdeformovanou hlavu, předkus předních zubů byl jasně patrný a ještě k tomu z jeho kožichu trčely větve a jiné harampádí. No hnus, Velebnosti! O chvilku později přestala mluvit. Jen vnímala, jak šeredně se spletla. Vůně pečeného masa se změnila na podivně dráždivý smrad spáleniny. Celá jeskyně byla zakouřena od dýmu z ohně a nedalo se tu ani dýchat. „Ty špindíro, ty nekňubo, co si myslíš?! Že mě očaruješ a pak ti budu sloužit? Jsi na omylu, bídáku!“ křičela na něj a všechno mu dávala za vinu. I to, o čem neměl sebemenší tušení. Její Veličenstvo se projevila ve své obvyklé náladě. Jako by někdo mávl kouzelným proutkem a její okouzlený výraz zmizel. Nahradil jej ten znechucený, notoricky známý. Pořád nemohla uvěřit tomu, že se nechala takhle zmást a manipulovat se sebou. Vlk na ni ani nestihl zareagovat, protože to už utíkala ven. Celý obrázek dokonalého zjevu jeskyně byl převrácený. Z toho zvláštního druhu květin, který jí ještě před chvilkou přišel spanile krásný, se vyklubaly povadlé listy a květy. Doprovázel je smrad zhnisaných kožešin, které visely vedle. Pomalu z nich lezli červi a jiná havěť. A ty červené ornamenty... Byly z krve! Okamžitě si vsugerovala, že ta červená tekutina je z obětí, které si vlk nalákal podobně jako ji! Pryč, honem rychle pryč! Doslova vzala nohy na ramena. Na zplesnivělých listech jí nohy podkluzovaly, ale nakonec se přeci jen z lesa dostala. A už nikdy v životě se nenechala strhnout něčím tak absurdním, jak je obdivování krás přírody.

Ašlink: Mladá vlčice ucítila nadcházející jaro a rozběhla se napříč Gallireou.
Suzume: Královská krev se rozhodla utéct, v lese na podivína narazila.
Elisa: Všechno prostě není takové jaké se na první pohled zdá.
Art: Podíval se do své jeskyně, byla ve velmi hrozném stavu.
Kurai: Atray je vždy velmi čilý vlček, jenže ne dnes – pršelo.

Nechala jsem Indil, ať dělá, co je potřeba. Nevychytala jsem tak dobrou pozici jako ona a nepotřebovala jsem být nutně ta, která zvířeti utne život. Byla jsem ráda, že se nám nic vážnějšího nestalo. Ztěžka jsem oddechovala a pak se podívala po své zadní noze. Už jsem v ní začínala cítit lehkou palčivou bolest. Zatnula jsem čelisti k sobě a povzdechla si. Tohle se můžeš stát opravdu jen mně, zanadávala jsem a znovu vzhlédla. Podívala jsem se na Coffina. Běžel docela sebejistě, jako by se vlastně nic nestalo. Jen ta rudá rána se na jeho srsti opravdu vyjímala. Starostlivě jsem si ho prohlédla. Vlastně vypadal, jako by se vůbec nic nestalo. Indil k němu vykročila, ale téměř hned se zase odtáhla. Naklonila jsem hlavu na stranu. Takové gesto jsem příliš nepochopila. Ovšem dál jsem se už tím nezabývala. Já se do jejich problémů neměla připlést.
Oba vlci se přiblížili blíže k lani a začali ji uždibovat. Vydechla jsem a také k nim dopajdala. Na zadní nožku jsem nechtěla dávat tolik váhy, aby mě nebolela. Přešla jsem k pleci a začala se pomalu prokousávat k masu. Jakmile jsem se k němu dostala, musela jsem si ho vychutnat. Laň přeci nejím každý den. Uši jsem měla nastražené dopředu a poslouchala oběma vlkům. Nechtěla jsem na ně házet ignor, i když jsem měla před sebou hromadu masa. Jakmile jsem měla plecko úplně zpracované, vrhla jsem se na jednu přední nohu. Ovšem, bylo mi jasné, že celou laň všichni tři nesníme. Já už byla za chvilku plná, a tak jsem se posadila kousek dál.
Překvapeně jsem se podívala na Coffina, když se mi dostalo pochvaly. Možná jsem na chvilku byla ještě červenější než obvykle. „Páni, děkuji,“ hlesla jsem a zamávala ocasem. Po chvilce jsme už všichni seděli s doslova přecpanými žaludky. Podívala jsem se na svého přítele a starostlivě se podívala na jeho hlavu. „Opravdu se cítíš v pořádku?“ řekla jsem tiše a pochybovačně. Holt jsem o něj měla strach.

Neměla jsem tolik zkušeností na to, abych věděla, jak se takové vystresované zvíře chová. Nedocházelo mi, že i laň má pud sebezáchovy a bude bojovat do poslední špetky svých sil o holý život. Chuť bahna smíchaná s bolestí zadní nohy mě dováděla k šílenství. Takový záchvat vzteku mě ještě nikdy nechytil. Sama sebe jsem vůbec nepoznávala. Naštvaně jsem vrčela a cvakala zuby. Odhodlaně jsem se rozeběhla k utíkající lani a Indil, která ji pronásledovala. Když už jsme lov tak hezky zvládly doteď, dovedeme ho do samotného konce!
Po nějaké době se mi povedlo je dohnat na správnou vzdálenost, kdy jsme se mohly o něco pokusit. Na pravou zadní nohu jsem trošičku pajdala, ale vzhledem k množství adrenalinu v krvi mi to tolik nevadilo. Měla jsem vztek na tu pitomou herku, která většinu naší výpravy nějak poranila. To si přeci nemůže dovolovat! zavrčela jsem a koutkem oka sledovala svou kamarádku, jak na tom je. Nacházely jsme se ve velmi výhodných pozicích a dál už jsme otálet nemohly. K lanímu krku jsem se nejprve přiblížila já, ale Indil na sebe nenechala dlouho čekat. Nakonec se z toho vyvinula opravdu dobrá spolupráce. Tělo laně se najednou sesunulo k zemi a já na tom nebyla jinak. Mohla jsem být ráda, že nakonec neležela na mně. Než jsem se sesbírala na nohy, Indil ukončila život našeho cíle. Vytékající krev začala pomalu tuhnout a chladnout. Smrt něčeho tak vznešeného a nádherného se neměnila od té zaječí. Ale co jiného čekat?
„Výborně, Indil,“ hlesla jsem k ní mile a ještě pořád dost udýchaně. Okamžitě jsem se podívala po Coffinovi, zda se na nás zdálky díval a přitom neomdlel nebo tak něco. Měla jsem o něj opravdu obavu, ale to jsem nebyla jediná. Zraněnou zadní nohu jsem nezatěžovala a nechala ji ve vzduchu. Ovšem nerozlomila se mi vejpůl, takže to pravděpodobně nebude nic vážného. Musela jsem v to doufat. Následně jsem se otočila zpátky na Indil: „Tak, co teď s tím?“