Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lehce jsem si olízla tlamu a už nějakou dobu se dívala směrem na západ. Kupodivu jsem byla pevně rozhodnutá, že tu černou darebnost navštívím, ačkoliv to pro mě znamenalo nějaké riziko. Byla jsem poměrně mladá, ovšem na to jsem se vymlouvat nechtěla. Už jsem toho dost zažila a jestliže jsem zvládla návštěvu Života, tohle určitě nebude o moc horší. Ach, jak naivní.
Zastříhala jsem ušima a překvapeně se na svého společníka podívala. „Nevím, jak moc jsi slyšel o Smrti,“ začala jsem a přicupitala k němu. „Nemám představu, jak přesně okolí Zříceniny vypadá, ale sídlí v ní jedna mocná vlčice, pokud se tak dá nazvat. Sestra Života,“ obeznámila jsem ho a mávla ocasem. „Hodně se o ní mluví, ale většina vlků z ní má strach. Už jen kvůli tomu jménu,“ vysvětlila jsem a projednou se cítila velmi znalá. Však aby ne, narodila jsem se tu. Vrátila jsem se o několik let zpátky, kdy mě sem poprvé vzala Neyteri a o Smrti mi vyprávěla. Musela jsem svou kamarádku najít co nejdřív, chyběla mi, ale nevěděla jsem, kde začít. Gallirea byla až moc rozsáhlá.
Souhlasně jsem pokývla hlavou a zářivě se usmála. „Tak pojď se mnou, Astone,“ navrhla jsem a čumákem ho trochu šťouchla do boku. Zavrtěla jsem ocasem a olízla si tlamičku. „Byla by to taková nostalgie,“ dodala jsem a zase se od něj o trochu vzdálila, abych nenarušovala jeho osobní prostor. Pokud jsem se dobře orientovala, Zřícenina byla velmi blízko tomu svítícímu lesíku. Možná bychom to mohli nějak spojit. Během noci se vydal ke světélkům, abychom je měli šanci vidět, a cestou zpátky bych se stavila u Smrti. Výborný plán!

Plně jsem souhlasila s tím, abychom tuto záležitost již neřešili. Zhluboka jsem se nadechla a přivřela očka. „Máš pravdu,“ pokývla jsem hlavou a dál se již k tomu opravdu nevyjadřovala. Ačkoliv jsem tušila, že on na to bude myslet ještě hodnou chvíli. Z mého pohledu by to byl dost traumatizující zážitek, ale byla jsem slabší pohlaví. Samci měli většinou jiný pohled a názor na věc.
Když jsem setak rozhlédla, citelně se ochladilo. Ne najednou, ale pociťovala jsem to již několik dní. Nepřiznávalo se mi to snadno, ale pomalu ale jistě přicházela zima. Jak já ji neměla ráda. V tomhle jsem byla po otci. Povzdechla jsem si a dlouze vydechla. Z nozder mi nešla pára. To bylo jedině dobře, protože pokud by se tak stalo, už bych si měla hledat nějaký teplý úkryt, nebo si nastřádat nějaké zásoby. Jinak zimu přetrpím jako vyžle stejně jako minulý rok.
Zamávala jsem ocasem a značně jsem pookřála. Pokud se mluvilo o cestování, vždy mě přepadla taková veselá nálada. „Možná, že bych se ráda konečně podívala někam ke Zřícenině,“ řekla jsem a čumáčkem poukázala směrem k Jedlovému pásu, ze kterého byla vidět jedna z ještě stojících věží. Sice jen její část, ale to nevadilo. Tenhle čin zřejmě bude vyžadovat nějakou dávku odvahy a energie, ale s tím jsem počítala. „A také bych se ráda podívala do toho zvláštně světélkujícího lesa, který jsi mi tehdy ukázal,“ mávla jsem ocasem a podívala se na něj. Tam se mi opravdu líbilo, byl tam takový klid. Upřímně, přesně v takovém prostředí bych byla schopna klidněi umřít.

Starostlivě jsem se na svého společníka dívala. Vůbec se mi nelíbilo, co se právě odehrálo před mýma očima. Jednoduše a ve zkratce, šílenost několikátého stupně. Možná, že měl zase nějaké halucinace, zamyšleně jsem se rozhlédla kolem. Nehledala jsem jeho, ale možná jen nějaké vodítko, které by mi pomohlo se v tom celém zorientovat. Povzdechla jsem si a konečně se podívala zase na svého šedého přítele.
Zakroutila jsem hlavou a máchla huňatým ocasem. „Pokud neměl svůj den, nesměl si to nelívat na tebe. Zkrátka nesměl, takové věci se nedělají,“ naštvaně jsem si odfrkla. Už jsem z toho celého nebyla otřesná, byla jsem naštvaná, a to opravdu hodně. Jak si něco takového mohl dovolit přede mnou? Dokonce mě děsila představa, že by si něco podobného zkusil na mě. Možná proto odešel, aby mi neublížil, však to sám říkal. Jenže takový vlk potřebuje pomoc, nějakou oporu, ne se sám toulat a následně ublížit dalším vlkům.
Vydechla jsem přebytečný vzduch, který jsem nashromáždila v plicích a olízla si tlamu. Jinks převedl téma někam úplně jinam, což jsem byla ráda. „No, nemám žádné povinnosti, vlastně si můžu dělat, co se mi zalíbí!“ zasmála jsem se a zhluboka se nadechla. Opět jsem se rozhlédla. „Možná, že bych podnikla nějakou výpravu,“ zasnila jsem se. Ovšem sama? To se mi moc nechtělo. Ledaže bych někde cestou potkala někoho známého. Ale ta šance byla minimální, bohužel.

Ouška jsem měla přitisklá k hlavě a přitom se naposledy rozhlédla kolem jezera, zda svého flekatého kamaráda náhodou neuvidím. Nevěděla jsem, kam měl namířeno, ačkoliv mi dal nějaké vodítko. Tam, kde nebezpečné věci patří… zopakovala jsem si jeho slova, ale stále mě nic nenapadlo. Ale možná jsem měla ponětí, kdo by o takovém místu mohl vědět. Samotná královna a fyzické vyobrazení zla. Tedy, aspoň se to o ní říkalo. Drobně jsem se ušklíbla a své tlapky přiměla k nějakému pohybu. Konečně úspěšně.
Pomaloučku jsem doťapala k Astonovi a posadila se v příjemné vzdálenosti od něj. Chápala jsem, že teď by zřejmě neuvítal nějaký těsný kontakt. Krátce jsem si olízla čenich, abych si ho navlhčila, a pak se dala do mluvení. Sice krátkého, ale aspoň jsem prolomila to ticho. Popravdě, nebyla jsem si jistá, jestli by bylo dobré mlčet, nebo ne. Poznala jsem, že je skleslý, ale snažil se to nějak zamaskovat. Zčásti se mu to podařilo, ale mě nemohl jen tak obelhat. Pousmála jsem se na něj, abych mu předala kus pozitivní energie, který ve mně ještě zbýval. Nečekala jsem, že by se zeptal na to samé i mě. „Fyzicky ano,“ řekla jsem tiše a mávla ocasem, jako bych naznačovala, že na mně přeci nezáleží. Nikdy nezáleželo.
Chviličku jsem mlčela, protože jsem nevěděla, jak jinak navázat konverzaci, ale nakonec se ozvalo mé špatné svědomí. Hlodalo ve mně jako nějaký parazit. „Za Coffina se omlouvám,“ začala jsem se zahanbeným výrazem, „opravdu nevím, co mu přepnulo v hlavě. Takhle se nikdy nechoval .“ Flekatý se Astonovi neomluvil, vlastně k němu neprohodil vůbec nic, tak jsem měla nutkání to udělat za něj.

Nevěděla jsem, co se s Coffinem děje. Děsil mě čím dál tím víc. Stáhla jsem ouška k hlavě a tiše zakňučela. Nakonec se ke mně přiblížil, a já doufala, že už bude všechno dobré, ale opak se stal pravdou. Prý by mi nechtěl ublížit. „Ale ty mi neubližuješ," vydechla jsem téměř neslyšně a zorničky se mi úlekem stáhly, když jeho tělo začalo postupně mizet. „Počkej, no tak, o čem to mluvíš?" zoufale jsem se snažila něco vyzjistit, kde jsem zase udělala chybu, ale on nic. Jako by se se mnou nadobro rozloučil. A nakonec jsem jej neviděla. Začala jsem se rozhlížet, převládala ve mně beznaděj a zmatek.
Po několika dlouhých sekundách, snad i minutách, mi došlo, že je skutečně pryč. Jen jsem se nedokázala srovnat s pocitem, že možná navždycky. Nakonec jsem se posadila, hlavu zvrátila dozadu a táhle zavyla. Možná zbytečně, možná ne. Bylo teskné a do nebe volající. Seděla jsem na břehu jezera jako uzlíček nervů a neštěstí. Na mě musel být pohled. Uvědomila jsem si, že nejsem jediná, která na Coffinovo chování doplatila. Pomalým, nejistým krokem jsem se vydala za Astonem. Nevěděla jsem, co si k němu mohu dovolit. Vždyť ho Coffin mohl zabít, kdyby chtěl.
„Astone…" vydechla jsem k němu a posadila se nedaleko od něj. Sklonila jsem hlavu k zemi a uši stáhla k hlavě. „Jsi v pořádku?" starala jsem se. Myslela jsem jak psychicky, tak fyzicky. Taky jsem ho brala jako přítele, ačkoliv on to tak brát nemusel, nechtěla jsem, aby se teď cítil sám. Zastříhala jsem ušima, když jsem zaregistrovala známý pach. Mami? trochu jsem zpozorněla. Jak dlouho jsme se neviděli? Jak na mě bude reagovat?... Hlavou mi běhalo spoustu myšlenek a emoce se všemožně mísily.

// Omlouvám se, mám toho ještě pořád dost. Kdybych nějak dlouho nepsala, kopejte do mě…

Po tom, co dal Aston Coffovi jednu výchovnou facku, bylo ticho. Ticho před bouří, doslova. Se zatajeným dechem jsem skákala pohledem z jednoho na druhého, ale byla jsem si jistá, že to rozhodnutí bylo správné. Jak jinak by se dal pomatený vlk probrat. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Flekatý se obrátil proti šedému, shodil ho na zem a začalo se dít opět něco divného. Z jeho těla vycházel nějaký dým, který mě nutil kýchat. Byl docela omamný, takže jsem se rozhodla dýchat jen minimálně. Registrovala jsem, co všechno se před mýma očima děje. Jako by se tu schylovalo k něčemu nekalému, ke krveprolití. Hlasitě jsem zavrčela a snažila se tím Astona nějak uchránit.
Ta otázka nebyla vyslovena v ne příliš vhodnou dobu, ale pravděpodobně pomohla. Coffin se jaksi zarazil, jako by konečně procitl, a z chudáka Astona slezl. Rychle jsem se na tmavě šedivého vlka zadívala, abych si byla jistá, že utrpěl leda tak maximálně šok. Fin byl zkrátka mimo, všichni jsme to viděli. Sotva jsem dýchala, a to jsem ani nemusela nic dělat. Srdce jsem cítila až v krku, jak jsem byla z téhle situace vystresovaná.
Zorničky se mi stáhly do malých černých perel uprostřed zlatého moře. Začal se ke mně přibližovat a vypadal opravdu zmateně. Zhluboka jsem se nadechla a nakonec mu vykročila vstříc. Šla jsem opatrně, možná až nedůvěřivě, ale svého přítele bych nezradila. Zvlášť ne v případě, že je úplně mimo své obvyklé chování. Něco bylo špatně a to něco se muselo napravit. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že Aston se od nás odtáhl. Nedivila jsem se mu a také jsem měla nutkání všechno napravit. Říct mu, že to Coffin nemyslel vážně, že za normálních okolností by nic takového neudělal. Došla jsem až k flekatému a svým čenichem se dotkla toho jeho. „Ano, jsem. A vždycky budu,“ zašeptala jsem a jemně mu olízla líčko. Pak jsem se o pár centimetrů odtáhla, abych mu dobře viděla do očí. „Chci ti pomoct,“ dodala jsem stejně tiše a krátce zastříhala ušima. Doufala jsem, že teď už bude všechno v pořádku. Ale kdo ví, třeba to bylo jen zbožné přání.

Konečně se Coffin zastavil, takže jsem za ním nemusela cupitat jako blázen. Postavila jsem se kousek od něj a nevěřícně se na něj dívala. Opravdu jsem doufala, že bude zase brzy v pořádku. Zároveň jsem hledala nějaký spouštěč jeho chování, ale žádný jsem neviděla.
A najednou to začalo všechno znovu. Opět se ozval ten příšerný hlas s ještě příšernějšími řečmi. Zlatýma očima jsem kmitla k Astonovi, abych se přesvědčila, že to všechno slyší. Tvářil se stejně jako předtím, takže jsem nepochybovala. O kom to sakra mluví? Čí krev? už jen ta představa situace, která byla právě popisována, mi neudělala dobře. Mluvilo se snad o nějaké vraždě? Vraždě několika vlků, za kterou bude moct někdo bez smyslů? Zorničky se mi stáhly a já se podívala na Fina, který se třásl jako osika. Byl úplně mimo. Lítostivě jsem se na něj podívala, ale tohle jsme museli nějak vyřešit.
Naštěstí se toho ujal Aston, protože mě vůbec žádné řešení nenapadalo. Přistoupil ke Coffinovi a tlapou ho bouchl před čumák. Až kovové náramky zacinkaly. Pokývla jsem hlavou a také k němu přiskočila, ale měla jsem takový pocit, že už není potřeba ho probouzet. „Už jsi v pořádku?“ špitla jsem starostlivě a šťouchla do jeho boku celou svou hlavou. Tak jsem ho chtěl povzbudit k mluvení, ale i mu pomoct v probírání, kdyby ještě potřeboval.

Připadala jsem si opravdu jako vzduch a pomalu jsem začínala být zoufalá. Chtěla jsem svému příteli pomoct, ale jak, když se mnou vůbec nekomunikoval? Kdybych si byla jistá svou sílou, do Coffina vedle sebe bych zatlačila, abych se aspoň zastavil, nebo otočil a hlavně nikam neprchal. Jenže sama jsem moc dobře věděla, že bych nic takového nezvládla. Vždyť on určitě váží daleko více než já, a to hlavně díky svalům. Coffine, sakra vnímej! zařvala jsem sice jen v duchu, ale v jakési nové vlně znepokojení do jeho boku šťouchla čenichem. Ne nijak něžně, vždyť jsem chtěla, aby se probral! Musela jsem na ně trochu zatlačit.
Najednou jsem zaslechla hlasy. Jako by toho nebyl dost. Zastříhala jsem ušima a automaticky se zastavila, abych se na ten dialog mohla soustředit. Nijak jsem mu nerozuměla. Navíc jsem si byla jistá, že mé myšlenky to nejsou. Takhle můj vnitřní hlas nezněl. Znepokojil mne Aston, když promluvil. Slyšel je také. „Ano, slyším,“ pokývla jsem hlavou a pozorně se rozhlédla po břehu jezera. Sice jsem nějaké pachy cítila, ale vlci rozhodně nebyli tak blízko, abychom slyšeli tak zřetelně jejich hlas. „A děsí mě to,“ dodala jsem a na Astona se dlouze zadívala. Taky vypadal znepokojeně. Kdo by nebyl, že jo?!
Přemýšlela jsem, co to mělo znamenat, když se Coffin otočil na patě a zase se k nám vracel. Tentokrát už poněkud normální chůzí. „Halucinace, iluze, nebo... Že by třeba snědl jen nějakou zkaženou borůvku?“ přemýšlela jsem poněkud nahlas, takže mě oba vlci mohli slyšet, ale to mi bylo vcelku jedno. Udělala jsem pár kroků zpátky, abych na ně viděla. Neměla jsem ponětí, jak mu v tomhle mohl Aston pomoct. Vlastně jsem docela pochybovala, že to ví on sám. Ne že bych jej podceňovala. Uši jsem nastražila, aby mi neuniklo jediné slovíčko a mlčela jako hrob.

Nadšeně jsem zamávala ocasem a souhlasně pokývla hlavou. Ano, na prozkoumání toho bylo opravdu spoustu. Byla jsem si jistá, že za svůj život projdu Gallireu křížem krážem a třeba se dostanu až za její hranice. Aspoň bych zjistila, jestli tu jsou nejlepší podmínky k životu, kvůli kterým sem vlci přichází. Tedy pravděpodobně. Olízla jsem si tlamu a starostlivě se podívala na oblohu. Stále pršelo, ale přestávalo, to bylo pozitivní. Doufala jsem, že aspoň nadcházející noc se obejde bez neustálého pršení. Už mi lezlo krkem.
Jednou přední tlapkou jsem hrábla do rozmočené půdy, čímž jsem své břicho lehce ošplíchla vodou smíchanou s bahna. To budu zase fešanda, zazubila jsem se, ale ve skutečnosti mi to vůbec nevadilo. Ta špína by stejně jednou opadala. Co se starat? Nastala mezi námi chvilka ticha, které jsem využila k prohlédnutí si okolí a... Najednou má očka padla k zemi přede mnou. Zahlédla jsem nějaké podivné kroužky na Astonových tlapkách. A to bych nebyla já, abych se okamžitě nezeptala. Můj společník lehce pozvedl packu a ty věci vydaly tichý a příjemný zvuk. Zastříhala jsem ušima a podívala se do jeho tváře. „Takže ses tam vrátil? To jsem opravdu ráda,“ usmívala jsem se jako měsíček na hnoji a přitom jsem ocasem automaticky zavrtěla. Je pěkné se vracet na místa, kde se nám líbilo. Znovu jsem se podívala na ty kroužky a hlavu přitom sklonila k zemi, abych jim byla blíže. „Jsou krásné, takové nenápadné,“ pověděla jsem tichým hláskem a mile se usmála. Pak už jsem je přestala zkoumat. Přeci nemohu na vlkovu nohu civět pět minut, to by vypadalo dost úchylně.
Když už jsme byli u těch ozdob, úplně jsem zapomněla, že se mi na krku houpe Coffinův přívěsek. Nějak jsem si na to narážení do hrudi zvykla. Možná až příliš rychle. „Ano, je jeho. Na chvilku mi ho půjčil,“ přitakala jsem a ještě pokývla hlavou. Nechtěla jsem si ho nechat, vždyť mi nepatřil. Navíc Coffinovi určitě slušel více, v mé už tak barevné srsti se zcela ztrácel.
My o vlkovi a vlk za rohem. Zvesela jsem vyštěkla, když jsem svého kamaráda konečně zahlédla. Rozeběhla bych se mu naproti, kdybych si byla jistá, že mě zraněná packa unese. Přicupital ke mně, olízl mi tvář a okamžitě si lehl. Usmála jsem se na něj a sehnula se k němu. Jemně jsem mu stiskla ouško a urovnala mu srst na boku. Chudáček byl nějaký vyčerpaný. Otočila jsem se k Astonovi s tím, že začneme nějaké další téma, ale rozmyslela jsem si to. Co když už chtěl jít? Zastříhala jsem ušima a podívala se po okolí. To já si ho našla, třeba by se mnou vůbec neztrácel čas, kdybych se neukázala. Čert ví.
Můj klid narušilo podivné blikání v mém zorném poli. Až po otočení hlavy jsem zjistila, že Fin se nám nějak ztrácí před očima. Rychle jsem se zvedla na nohy a téměř okamžitě tiše zavrčela. Bolest pořád neustávala. Třeba se to rozhýbe, teď jsem přeci dlouho seděla. Aston vypadal stejně vyděšeně jako já. „O tom pochybuji,“ starostlivě jsem vydechla a chvilku se na tmavě šedého vlčka dívala, jako bych hledala, co by mi pomohlo. Pak jsem se zase podívala na Coffina a udělala k němu pár kroků. Sklonila jsem k němu hlavu s tím, že ho vzbudím. Třeba to přestane. Ani jsem se čenichem nedotkla jeho kožichu, když se znovu začalo dít něco nevídaného. Odtáhla jsem se a viděla, jak se jeho tělo zahaluje do nějakých kruhových kouřových útvarů. Pomalu vypadal jako nějaká neživá schránka. Uši jsem stáhla k hlavě a krátce zakňučela.
„Coff-“ chtěla jsem ho něžně oslovit a třeba i probudit, když se ale prudce zvedl a začal se potácet někam... Pryč. Zmateně jsem zamrkala a chvilku se na něj dívala, než jsem svou pozornost přenesla na Astona. „Poslední dobou se chová zvláštně,“ zamumlala jsem a povzdechla si. Byla jsem si jistá, že není zlý, ale že má jen nějaké špatné období. Třeba s ním cloumaly hormony. „Coffe, počkej! Kam to jdeš?“ houkla jsem na něj, aby mě slyšel, a vydala jsem se za ním. Ačkoliv jsem pajdala, má chůze byla daleko jistější než ta jeho. Ještě jsem se ohlédla na Astona, jestli mě následuje, nebo má v plánu něco jiného. Svého přítele jsem dohnala a šla mu vedle boku, aby se o mě mohl opřít, kdyby potřeboval.

Opravu jsem nevěděla, jak z téhle nepříjemné situace vybruslit. Zavinila jsem ji sama svou neomalenou otázkou, ale on mi zase odpověděl upřímně a nenuceně. Mohl zkrátka mlčet a říct, že se třeba ničeho nebojí. To bych mu ale nevěřila. Každého někdy ovládne strach, ať už je způsoben čímkoliv. Nikdo není úplný nebojsa. A tak jsem se aspoň omluvila, protože nic jiného jsem dělat nemohla. Kdybych se ho dál ptala, byla bych naprosto hloupá a neempatická. Řekl mi, že se nemám omlouvat, a dokonce se usmál, jako by nic. Zastříhala jsem ušima a neubránila se překvapenému výrazu. Ten ale nakonec zmizel, když jsem si byla jistá, že Aston to myslí upřímně a v dobrém.
Přes tohle téma jsme se nakonec přenesli a začali opět něco jiného. A to jakýsi vlčí koloběh života. Každý jsme měli nějaký názor, ale zároveň se nijak moc nelišily. Ne tak rapidně. Mávla jsem ocasem a zkusila si poposednout trochu jinak, abych se trochu rozhýbala. Jenže jsem tak trochu zapomněla na zranění na zadní pacce ještě z předchozího lovu a raději zůstala sedět na zemi. Stačil jen drobný tlak a už jsem cítila nepříjemný pocit. Ne strach z toho, že by to bolelo, ale skutečnou bolest. To nevypadalo moc dobře, ale co jsem mohla dělat? Nic. Povzdechla jsem si a podívala se na Astona. „Přesně tak, nemám žádné závazky, co by mě stahovaly. Je to nádherný pocit,“ zazubila jsem se a spokojeně zamávala ocasem. Neměla jsem žádné povinnosti, ani zodpovědnost, jedině tak za sebe. A ještě k tomu jsem byla obklopena příjemnými společníky. Nemohla jsem si přát nic hezčího.
Stáhla jsem uši k hlavě, když déšť stále neustával. Oklepala jsem se, čímž jsem se zbavila nějaké vody v kožichu, ale nepomohla jsem si. Stejně se té vody nezbavím, když stále pršelo. Podívala jsem se na své packy a do zorného pole se mi dostaly i Astonovy tlapy. „Páni,“ vydechla jsem a očka se mi znovu rozzářila. „Co to máš na pacce?“ zeptala jsem se a čumáčkem poukázala na ty divné blyštivé věci. Musela jsem vypadat jako straka.

// Tak ještě jednou, doufám naposledy, se moc omlouvám. Zapomněla jsem kontrolovat a později se mi vyskytly nějaké problémy...

Podle Astonovy reakce jsem usuzovala, že ho má slova nějakým způsobem povzbudila. Také jsem se na něj usmála, aby měl ode mě nějakou zpětnou vazbu a mimovolně švihla ocasem. Rozhlédla jsem se po okolí a tak nějak automaticky zkontrolovala převážně ten jižní směr, ze kterého jsem očekávala Fina. Asi se někde zdržel a třeba bych mu za nějakou dobu mohla jít naproti.
Oči jsem znovu vrátila k Astonovi, jelikož jsme se přehoupli zase k jinému tématu. Už jsem si ani nevzpomínala, kdo jej začal, ale na mě nepůsobilo nějak pozitivně. A zas, jak bylo v mém zvyku, jsem plácla něco, co bylo maximálně nevhodné, jak se ukázalo. Páni, Litai, to se ti zase něco podařilo, pokárala jsem sama sebe a pohledem od svého společníka uhnula. Rázem jsem nevěděla, co říct a jak se tvářit. Nakonec jsem se jen zhluboka nadechla a vrhla na něj omluvný výraz. Ještě jsem droboučce otevřela tlamičku a špitla: „Tak to se omlouvám.“ Neměla bych to dělat horší, už takhle jsem se dostala k něčemu, co zavánělo špatnými vzpomínkami.
Přenesla jsem váhu na bok, abych tak ulevila předním packám a obtočila ocas kolem svého těla. Mezitím jsem doplnila Astonovu myšlenku, řekla bych, že snad velmi zdařile. On mi následně sdělil, že období vlčete pro něj bylo nejzáživnější. Usmála jsem se a položenou otázku si chvilku nechala znít v hlavě. „To je těžké říci. Myslím si, že každá životní etapa má své pro a proti,“ začala jsem a zamyslela se. Dospělý vlk se o sebe stará sám a na nikom není závislý. Je tedy úplným opakem vlčete. Jenže o mě se snad nikdo nikdy moc nestaral, jen když to bylo nutné. Vydechla jsem a lehce zastříhala ušima. „Ještě pořád se necítím jako velký dospělák, ale určitě pociťuji volnost, která mi předtím nebyla dovolena,“ pověděla jsem a byla si jistá, že takhle jsem na Astonovu otázku neodpověděla dost jasně. Vzala jsem to trochu oklikou a jen na něm zůstávalo, jak si to všechno pobere.

„Ty nemáš chorou mysl,“ řekla jsem pevným hláskem a zhluboka se nadechla. Naklonila jsem halvu na stranu a ještě si ho prohlédla, abych svou domněnku utvrdila. „Jsi zcela normální vlk a ještě k tomu sympatický!“ dodala jsem značně veseleji a zamávala ocasem. Doufala jsem, že takový náhlý výboj pozitivní energie přenesu i na něj. To by totiž bylo naprosto skvělé. A že jsem ta slova myslela upřímně!
Následně jsme se dostali ke zvláštnímu tématu – paranoia. „Svatá pravda,“ větu jsem proložila krátkým zamyšlením, „ale pak tu jsou takoví blázni, přesně jak zmiňuješ, kteří jsou ve všem extrémní, tudíž i v tomto. Sice jsem nikoho takového nepotkala, ale věřím, že někdo takový existuje. To je potom docela náročné na psychiku dotyčného, nemyslíš?“ Zase takové přemýšlení coby kdyby, které bylo u mě opravdu docela časté. Holt jsem byla zkoumavá hlavička! „Taky jsi měl z něčeho strach?“ zeptala jsem se a zastříhala oušky, stejně jako při každé druhé otázce. Sice se to mohla zdát zcestné, ale i strach přeci souvisel s paranoiou.
Mimovolně jsme přešli k magiím a já Astona vyslechla. Jen jsem k tomu už nic nenamítla, protože jsem neměla co. „Na více věcí je lepší si počkat,“ pronesla jsem smířeně a pousmála se. Krátce jsem se ohlédla k Borůvkovému lesu, abych zkontrolovala, zda se už Coffin blíží. Nevypadalo to tak, ale přeci na něj nebudu pospíchat. Času je až příliš mnoho.
Aston se nějak snažil vyplést z mely, kterou si právě sám vytvořil. Mávla jsem ocasem. „Jako vlčata vidíme, jak je všechno velké. Postupem času se věci kolem nás začnou zmenšovat, což je jasná známka toho, že jsme dospěli. A stářím se zase přibližujeme více a více k zemi, až v ni úplně splyneme,“ pokusila jsem se na něj nějak navázat, ale kdo ví, jestli nějak úspěšně.

// Taktéž v pořádku, stejně bys asi musela čekat :D

Pravděpodobně mě nenapadlo to, co Astona. Abych pravdu řekla, vzbudil ve mně určitou nejistotu. „Doufám, že ne,“ řekla jsem možná trochu roztřeseně a pro své klidné spaní se rozhlédla kolem nás. Nad tímhle jsem nikdy nepřemýšlela. Vždycky mi dělal společnost Coffin, pravděpodobně s těmi podivnými úkazy měl co dělat, ale nevěděla jsem v jak velké míře. „Abych nezačala být lehce paranoidní,“ dodala jsem po chvilce, ale mluvila jsem spíše k sobě samotné. Rozhodně jsem se nenabádala, jinak bych se mohla rozloučit s klidným spánkem. Uvolněně jsem mávla ocasem a občas střihla uchem do strany, abych se ujistila, že neslyším žádné podivné a podezřelé zvuky.
Rozpovídal se o svých problémech s magií. Naklonila jsem hlavu na stranu a drobně povzbudivě se na něj usmála. „Neber to tak pesimisticky, určitě je takových vlků více,“ poznamenala jsem a tlapkou si urovnala srst na krku. Nebo spíše jsem chtěla, aby to tak vypadalo. Ve skutečnosti jsem se chtěla decentně podrbat. Znovu jsem se zaposlouchala do jeho rad. Vážně jsem mu byla víc a víc vděčná, že vůbec se mnou tohle řeší. Na tohle by každý neměl trpělivost. „Přijde mi trochu nefér žádat někoho, kdo mi jasně řekl, že magie přijde, až přijde správná chvíle,“ drobně jsem se usmála a zadívala se do dálky na Zříceninu, která vykukovala z lesa. Takový výhled mi prvně ukázala Neyteri. Měla bych ji najít, začínalo se mi vážně stýskat.
Následně jsme se oba pozastavili nad tím, jak ten čas rychle letí. „To máš tedy pravdu,“ vydechla jsem a rozhlédla se tentokrát po přírodě. Měnila se během roku tak hrozně rychle, až to nebylo možné. Jednou tlapkou jsem lehce hrábla do země. „Je to až k nevíře,“ zamumlala jsem zamyšleně a pohled zase vrátila k Astonovi.

// Moc, moc se omlouvám, ale ve škole mi hoří pod nohama :/

Snažila jsem se Astonovi vysvětlit, jak je to s mou magií. Ani jsem se nedivila, že mi zprvu vůbec nerozuměl. Vydechla jsem a trpělivě ho sledovala. Největší problém byl, že v té magii jsem se pořádně ani já nevyznala. Když znovu promluvil, mávla jsem ocasem a ještě chvilku mlčela. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky. „Poslední dobou se mi ukazovaly dost zvláštní jevy, jak jsem ti popisovala. A nejsem si jistá, jestli to dělám přímo já. A jestli ano, vůbec nevím, jak něco takového dokážu,“ znovu jsem se pokusila o vysvětlení celé věci a opravdu se soustředila na to, abych mluvila srozumitelně a pečlivě.
„Páni, to je opravdu dlouhá doba,“ přitom jsem vydechla a krátce sklopila uši k hlavě. Tak trochu jsem si nedokázala představit, že i má magie by si dala tak načas. V tomhle ohledu jsem nebyla vůbec trpělivá. Ale tak co se dá dělat. Násilím si přeci nikdy nic nevydupu. Navíc jsem k takovému přístupu ani nebyla vychovávána. Počkat, já vlastně nebyla vychovávána...
Zastříhala jsem ušima. „Myslíš, že by se dala přivolat jednoduchým přáním?“ naklonila jsem hlavu na stranu a nechala si ten názor projít hlavou. Ono to bylo vcelku logické a jednoduché. „Časem se snad něco ukáže. Přeci jen jsem ještě hodně mladá a nezkušená. Co se má stát, to se stane,“ zakončila jsem toto téma. Byla jsem Astonovi vděčná, že si se mnou popovídal o magiích, ale byl to koneckonců můj problém. Rozhlédla jsem se kolem. „Zdá se to jen mně, nebo ten čas opravdu letí tak hrozně rychle? Vždyť před chvilkou tu ležel ještě sníh,“ pronesla jsem zadumaně.

Aston snad čekal na to, až mu povolím tu zůstat a dělat mi společnost. Byla bych blázen, kdybych od sebe odehnala někoho známého a ještě tak sympatického a nekonfliktního. Za přítele jsem ho úplně nepovažovala, protože jsme se neznali tak dlouho a tak dobře, ale rozhodně spadal do té lepší části známých vlků. Opačný případ byl třeba u Weriosasy a jejího synáčka. Olízla jsem si tlamu a ocas stočila kolem zadních nohou.
Na jeho vyzvání jsem se rozpovídala trochu více, než asi čekal. Hlavně než jsem čekala já. Překvapila jsem sebe sama. Má dobrá nálada na mě byla dost zřetelně vidět. Zrovna tu jsem skrývat nechtěla. Krátce jsem pokývla hlavou na jeho konstatování, že Život je sympatický vlk. Rozhodně bych si návštěvu u něj zopakovala raději než tu u jeho sestry. Sice jsem ji ještě neměla tu čest poznat, ale už jen podle jejího jména jsem soudila, že nebude moc příjemná. Rozpačitě jsem mávla ocasem a na chvilku uhnula pohledem. „Vlastně se u mě ještě neprojevila. Ani nevím, jak to poznám,“ pronesla jsem zamyšleně a povzdechla si. Neměla jsem v plánu mu něco zamlčovat, stejně by to ničemu a nikomu neprospělo. „Jen jsem si dělala výčet magií, které jsem zkoušela, ale nefungovaly. A zbyla mi jediná logická varianta – magii jsem zdědila po matce. Ta naneštěstí není v dosahu, aby mě v tom trochu podpořila,“ pronesla jsem klidným vyrovnaným hlasem a tu část o Haruhi přešla bez mrknutí oka. Trápilo mě to, ale co jsem mohla dělat?
Na jeho vyzvání jsem zprvu nereagovala. Právě jsem mu vysvětlila, že se u mě magie ještě neprojevila. „Neumím absolutně nic. Tedy ne úmyslně. Nevím, jak v sobě tu magii probudit,“ zastříhala jsem oušky a naklonila hlavu na stranu. Třeba můj jistě zkušenější společník bude vědět. Ale nemínila jsem ho otravovat se svými problémy. To by byl až moc sobecká.