Gallirea - Příspěvky uživatele

Přešlapovala jsem z jedné nohy na druhou. Bylo vidět, že se mě zmocnila nervozita a obava. Musela jsem vypadat jako blázen. Ale rozhodně menší, než kdybych tu chodila z jedné strany na druhou v kruzích. To bych působila ještě hůř než teď. Čelisti jsem měla pevně stisknutá k sobě, až mě kolem svalů u klubu braly křeče.
Když jsem se v jednu chvíli otočila správným směrem, zahlédla jsem siluetu, která se podobala na Astona, ovšem v tom šeru jsem si nebyla ničím jistá. Zhluboka jsem se nadechla, poposkočila o metr dopředu a ocas jsem narovnala. Uši jsem nasměrovala k té postavě, abych případně slyšela každé slovo.
Nakonec silueta opravdu promluvila a světe div se, byl to Aston! Neudržela jsem se a rozeběhla se proti němu. Ani jsem nevěděla, co mě v tu chvíli pohánělo, ale nezabrzdila jsem před ním, jako bych to udělala normálně. Odrazila jsem se a chudáčka povalila na zem. Očka mi zářila a já si až po chvilce uvědomila, že tohle asi není úplně vhodné. „Ehm, omlouvám se, tohle nebylo úplně plánované,“ zamumlala jsem a slezla z něj. Sice trochu nemotorně ale přece. „No, jen jsem o tebe měla starost,“ dodala jsem, když už jsem seděla vedle něj s pohledem upřeným do země. Tohle jsem neměla ve zvyku dělat, právě proto jsem z toho byla sama taková... Překvapená.

// Jedlový pás

Vyděšeně jsem pelášila z lesa plného jedlí. Očka jsem měl vytřeštěná, div mi nevypadla z důlku a tep na takové úrovni, že kdybych patřila mezi staré vlky, určitě by mě kleplo. Přihnala jsem se na pláň a ještě se za sebou ohlížela, zda mě náhodou ta mrcha nepronásleduje. Ta sotva. Za celý svůj život určitě nevytáhla čumák z té smrduté Zříceniny!
Prudce jsem zastavila někde uprostřed a ztěžka oddechovala. Rozhlédla jsem se, ale Astona nikde nebylo. Automaticky se mi hlavou začaly vířit špatné myšlenky. Holt jsem byla naladěná na špatnou strunu. Co když ho někde něco chytlo a drží ho to? Co když se mu stalo cokoliv jiného? byla jsem opravdu poněkud zoufalá. Krátce jsem zakňučela, uši stáhla k hlavě a konečně se posadila.
Po chvilce se můj tep trochu uklidnil, ale pořád jsem se rozhlížela, zda neuvidím Astona. Doufala jsem, že se opravdu žádné mé strachy nenaplnily.

// Jedlový pás

Rozvážně jsem kráčela lesem a stále se kolem sebe rozhlížela, jako bych čekala, že na mě každou chvíli něco vyskočí. Vdechovala jsem vzduch, který se každým metrem měnil. Cítila jsem v něm něco dosud nepoznaného. Plíseň vypadala jako ta nejvoňavější složka toho všeho. Pokrčila jsem čumáček a zastavila se před obrovskými kameny. Ani jsem přes ně neviděla. Moje výška v tom všem sehrála svou roli. No a co teď s tím? povzdechla jsem si při pohledu na tu nekončící překážku, která se nikde v dohledu nesnižovala. Podívala jsem se z jednu stranu na druhou. Nemínila jsem se vracet, to bych se mohla do všeho zamotat a ještě se ztratit. Měla jsem obavu, že smrad té zvláštní zatuchliny za chvilku přebije můj vlastní pach a já se nebudu moct vrátit po své stopě. A tak jsem se vydala kupředu sebevědomým krokem s hlavou natočenou směrem ke kamenům, abych našla jakoukoli skulinku, která by mi umožnila překážku překonat.
Po několika dalších set metrech se mi naskytla příležitost, konečně! Vyskočila jsem na jeden snížený kámen a zůstala údivem stát. Nacházela jsem se přímo před zříceninou. Dělily ji ode mne jen moře obrovských balvanů, jistě velmi kluzkých z tohoto sychravého počasí. Div mi překvapením nezůstala spadlá dolní čelist. Zorničky se mi rázem zvětšily a prohlížely si každý úsek té megalitické stavby. Z každého rohu vedla do výšin mohutná věž. Všude po povrchu světlého kamene, který jsem nikdy předtím neviděla, se táhl mech a různé druhy trav, lišejníků. Bylo vidět, že tu stojí již velmi dlouho. Pohlédla jsem do jednoho z ještě stabilních oken a celé mé tělo polil velmi zvláštní pocit. Zdálo se mi, jako bych tam někoho viděla, ale opravdu jen na zlomek sekundy. Zároveň mi jemný větřík pocuchal kožich. Zhluboka jsem se nadechla, chvilku vzduch v sobě ponechala a následoval dlouhý výdech. Potřebovala jsem se uklidnit.
Hbitě jsem se rozklusala přes balvany. Došlapovala jsem na místa, o kterých jsem si myslela, že jsou stabilní a suchá. Naštěstí bez jakékoliv kolize jsem se dostala až k polorozpadlému vchodu do zříceniny. Tam jsem se zastavila a nenápadně nakoukla dovnitř. Nikde nikdo. Zmateně jsem se podívala zase za sebe, ale vracet jsem se rozhodně nechtěla. Když už jsem sem dorazila. Vykročila jsem dovnitř. Prostor ohraničovaly polorozpadlé stěny zříceniny, nějaké se ale přesto držely v úctyhodném stavu. Švihla jsem ocasem a stále se rozhlížela. V rozích se válely nějaké ožužlané kosti, dokonce jsem zahlédla i jednu lebku. Raději jsem ani nechtěla přemýšlet nad tím, zda je vlčí, nebo nikoliv. Vždyť bych se akorát zbytečně děsila. Popoběhla jsem směrem ke schodišti, které vedla do jedné z věží, ale vchod do ní byl zasypán sutěmi. V polovině schodů jsem zůstala stát a podívala se dolů do dvora. Pořád nikde nikdo, byla jsem z toho nervózní.
Jakmile jsem se podívala zase před sebe, čekalo mě opravdu nepříjemné přivítání. Na pár setin sekundy jsem zahlédla nažloutlé tesáky, které se nacházely přímo před mýma čumákem, a ucítila smradlavý dech. Jenže rázem, než jsem stačila cokoliv udělat, jsem se sesunula ze schodů zpátky dolů. Dopadla jsem zády na tvrdý kámen a tiše zakňučela, jak mě zabolely páteřní obratle. Moc tuku a svalů jsem na nich moc neměla – nevýhoda tuláckého života. „Neubližuj mi...“ vydechla jsem a přimhouřila očka. Před mou hlavou svítily zelené lucerničky, které se vyloženě vysmívaly. A nakonec se ten smích neozýval jen v mé hlavě, ale dokonce i nahlas. Smrt jsem evidentně pobavila. „Já a ublížit ti? Kde to žiješ?” smála se a zelenými drápy hladila kámen kolem mé hlavy tak, až to vydávalo pištivý, nepříjemný zvuk. Stáhla jsem uši k hlavě, v tu chvíli jsem litovala, že jsem se sem vůbec vydala. Z toho všeho mě probrala černá tlapa, která mě bouchla do tlamy a jedním z dlouhých drápů se mi zaryl do kůže u oka. Bolelo to, ale tentokrát jsem v sobě zakňučení potlačila. Naštěstí.
Vzala jsem všechno zbývající sílu a odhodlání a postavila se na nohy. Stejně jsem se třásla jako osika. „Co tě sem přivádí, ty mladičká špíno?” odfrkla si a s tou největší elegancí se posadila na místo, ze kterého mě před chvilkou shodila. Ztěžka jsem polkla a dívala se někam na její tlapky. Neměla jsem odvahu se jí dívat do očí. Zvyk ze smečky, projevení submisivity. Ačkoliv nyní by mi to mohlo tak akorát uškodit. Přešlápla jsem z nohy na nohu a svěsila ocas kolmo k zemi. „R-ráda bych se přesvědčila, zda je pravda, že je Zřícenina osídlená,“ začala jsem a snažila se mluvit co možná nejsebevědoměji, ovšem moc mi to bohužel nešlo. Olízla jsem si čumák a očima krátce kmitla trochu výše. Smrt se tvářila s naprostým nezájmem, ale zloba zatím pohasla. Raději bych tedy měla mluvit, než ji přepadne zase ta špatná nálada. „Chtěla bych být něčím výjimečná. Mým snem je ovládat magii, kterou nikdo jiný neznám,“ krátce jsem se zasnila, „a vím, že my Váš bratr předal nějakou šanci k projevení dalších magií než je ta má vrozená. Myslím, že se jednalo o magii země a ještě jednu další. Ráda bych vás poprosila o to samé. Hrozně mě fascinuje cyklus počasí a kdyby se našel způsobem, jak se s ním propojit, bylo by to naprosto skvělé.“ Možná trochu troufalé, ale chtěla jsem být o něco mocnější. A tak nějak podvědomě jsem si už pár měsíců říkala, že kdybych se mohla v určitých životních situacích propadnout do země nebo jen zneviditelnit, bylo by to daleko lepší než ty mé ničemné pohledy. Tušila jsem, že i tohle Smrt vycítí.
„Chtěla bys být nějak výjimečná, ano?” pronesla a elegantně švihala ocáskem. Ztěžka jsem polkla slinu a jemně pokývla hlavou, jako bych se bála odpovědi. Smrt se zasmála a seskočila ze schodů ke mně. „Ale víš, že to nebude zadarmo,” zašeptala hlubokým hlasem. Strachem jsem stáhla uši k hlavě a čekala, co po mně bude požadovat. Říkala něco o drahých kamenech, oblázcích a křišťálem. Bylo mi jedno, kolik si z toho vezme. Hlavně ať mě nechá žít! „A ještě něco,” zaťala zuby ve zlomyslný úsměv a pomalu se začala pohybovat proti mně. Jelikož jsem si nedovedla představit, že by zrovna ona porušila můj osobní prostor, a tak jsem začala intuitivně couvat. A jak jsem tak pomalu kráčela, nevšimla jsem si, že jsem se přiblížila až moc k okraji. Zdní noha mi zapadla mezi kameny. Pohotově jsem ji chtěla vytáhnout, ale nešlo to! Začala jsem panikařit a drobně jsem zakňučela. Nebolelo to, ale bylo to nepříjemné. Najednou jsem zaregistrovala, že na mých tlapkách se cosi přichytilo. Vypadalo to jako slimák. Vlastně spoustu slimáků. „Co to sakra je?!“ vykřikla jsem a jednou tlapkou zamávala, ale ti živočichové se stále drželi. Smrt se smála. Jenže vyrabovala polovinu mého jmění, ale ještě se bavila na můj účet! „To je tvá nová schopnost, drahá. Vždyť jsi chtěla být v něčem speciální,” dodala na první poslechnutí mile, „a teď už zmiz!”
Samozřejmě že jsem se polekala, vyhodila zadníma nohama a rozeběhla se přes kameny pryč od Zříceniny. Ani jsem si nevšimla, že na předních tlapách už nic nemám, ale na jedné ze zadních se mi blyštilo něco fialového a kolem toho se ovívala bílá látka.

// Západní Galtavar

// Ageronský les

Od Astona jsem se začal vzdalovat v trochu rychlejším tempu, než které měl on sám. Na mě se čekalo, rozhodně jsem nechtěla zdržovat, ač v podstatě nebylo kam spěchat. I kdybychom šli hlemýždím krokem, stejně bychom do cíle někdy došli.
Rozhlédla jsem se po okolí. Stromy byly najednou zase o něco jiné, jehličnaté a vyšší. Zhluboka jsem se nadechla – žádná změna v dýchatelnosti vzduchu. Po chvilce jsem se zastavila u jednoho keře. Nevěděla jsem, kam přesně se vydat. Jít stále za čumákem nebo uhnout trochu doleva, možná doprava? Bylo troufalé jít za Smrtí, když jsem ani nevěděla, kde přesně ji hledat. Špička jedné věže byla vidět od jezera, tím pádem jsem usoudila, že bych se měla hnout trochu doprava, tedy na východ. A tak jsem si vykračovala, jen už ne tak zběsilým tempem.
Podle pachů jsem zjišťovala, že tu nikdo nebyl, tím pádem jsem se nemusela bát, že by mě někdo předčasně přepadl a znemožnil mi návštěvu Smrti. To by bylo docela smutné, kdybych tam ani nedošla, když už jsem se odhodlala.

// Zřícenina

Řeči o mé rodině jsme naštěstí rychle ukončili. Nedokázala jsem si představit, že bych o nich musela přemýšlet znovu a znovu. Takové stavy mě již dávno přešly. Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se po lese. Jelikož bylo odpoledne, proměnil se ve zcela obyčejný. Na první pohled by nikdo nemohl říci, že je to jeden z těch nejkrásnějších lesů v Gallirei. Aspoň tak vypadal v mých skromných očích.
Dokonce bylo i poměrně teplo. Naštěstí nepršelo, tím pádem nám počasí na cestu přálo. Sice se mohlo v průběhu dní ještě pokazit, ale to mi neubralo na energii, která se do mě nějakým impulzem vehnala a rozhodně nebyla krátkodobá. Opravdu bych ji mohla rozdávat po všech čertech. Když se to tak vezme, s tím rudým kožichem jsem jako čert trochu vypadala.
Aston souhlasil s místem srazu. Drobně jsem se usmála a též se podívala tím směrem, snad bych si ho dostatečně zapamatovala. „Slibuji, že se nebudu nijak zdržovat. Aspoň ne dobrovolně,“ poznamenala jsem s trochu rozpačitým úsměvem. O tom bych si vtipkovat neměla. Kdo ví, čeho byla ta bestie schopná. Udělala jsem pár kroků směrem na sever a ještě se na svého přítele otočila. „Tak zatím,“ rozloučila jsem se s přátelským úsměvem na tlamě a rozklusala se kupředu. Snažila jsem se nezakopnout o žádné větvičky nebo kámen, ale ne vždycky se mi to podařilo. Ještě štěstí, že mě při běhu nikdo nepozoroval. A pokud ano, určitě se mi někde za stromem smál.

// Jedlový pás

Aston mě chtěl nějak povzbudit, že s mou rodinou to ještě nemusí být tak špatné. Pousmála jsem se a jemně pokývla hlavou: „Máš pravdu. Třeba jim celé roky jen křivdím a přijde den, kdy se zase shledáme v dobrém.“ Ale věděla jsem o tom své. Ovšem dál už jsem to téma nechtěla rozmazávat. Bylo to pořád docela citlivé. Vědět, že na mě většina část vlků, které jsem znala, zapomněla… To bylo opravdu smutné.
Poslechla jsem si, že Aston má na jihu ještě nevyřešenou záležitost, které se chtěl zbavit. Zvlášť když někomu něco dluží, jak sám řekl. Zhluboka jsem se nadechla a upřímně se na něj usmála. Jemně jsem přitom pokývla hlavou a vyslechla si výzvu, před kterou mne postavil. „Že váháš!“ zazubila jsem se, vesele zamávala ocasem a vyskočila na všechny čtyři. V tu chvíli jsem byla daleko akčnější než Aston, který si protahoval záda. Přešlapovala jsem z jedné nohy na druhou a byla naspeedovaná jako kůň před dostihem, ale v tu chvíli jsem si něco uvědomila.
„Chtěla jsem se ještě vydat za tou Smrtí, tak mě napadlo, že bych si tam sama odskočila a potkali bychom se třeba,“ rozhlédla jsem se a nakonec čenichem ukázala na planinu, která byla znatelná mezi stromy, „támhle.“ Zkrátka před lesem. Aston by si ušetřil ty kroky se mnou ke Zřícenině. Bylo to kousek, věřila jsem, že to skutečně zvládnu sama. Jsem přeci již pomalu dospělá vlčice!

Usmála jsem se nad jeho poznámkou. „Tak díky,“ řekla jsem a zamávala ocasem. Realita byla sice trochu jiná, ale čert to vem. Od rodiny jsem se odloučila, snad i myšlenkami, a hodlala jsem žít svůj vlastní život. Pokud neměli zájem oni, ztrácela jsem jej i já. Bylo to zcela přirozené chování. Nenechám si šlapat po hlavě a dělat ze sebe hlupáka. Jen mě trochu trápilo, jak je na tom Inaya. Byla vždycky o něco citlivější než já. Ale kdoví, třeba se rodiče vykašlali jen na mě....
Jako by se mi zdálo, že mi v mém problému tak trochu rozumí. Rozhodně víc než někteří doposud. Tiše jsem vydechla a drobně se usmála. „Takových vlků bude asi bohužel více,“ poznamenala jsem tiše a odvrátila pohled někam pryč. Art byl problém sám o sobě, strhával na sebe všechnu pozornost. Ne že bych tím nějak zvlášť trpěla, ale pak to vedlo k tomu, že rodiče se věnovali jen jednomu vlčeti a zbytek nechávali růst jako dříví v lese. Zakroutila jsem hlavou, abych se těch myšlenek zbavila a mohla přemýšlet zase racionálně. Hlavně jsem od toho tématu chtěl pryč.
Tahle informace mě opravdu překvapila. Zastříhala jsem ušima a hltala každé Astonovo slovo. „Mně dlouhé cesty nevadí,“ ujistila jsem ho s úsměvem. Sice by bylo nepříjemné, kdybychom se táhli přes celou Gallireu a ještě bez výsledku, ale takový někde život byl - nespravedlivý a krutý. „Ale zase nechci, abych ti tímhle třeba překazila nějaké plány, které máš. Jak říkáš, dotyčného vůbec nemusíme najít, takže by celá cesta vyšla nazmar,“ krátce jsem si povzdechla. Musela jsem počkat, jak se tedy rozhodne.

Řeč se stočila k mé rodině, ovšem jen kvůli mému žvanění, takže jsem si za to mohla sama. Jak já tohle téma nenáviděla. Vydechla jsem a přimhouřila očka. Po chvilce jsem se zase podívala na Astona a drobně se usmála. „Jsem černá ovce rodiny,“ pokrčila jsem rameny. Dobře, jednou jsem se zachovala nevhodně, když jsme byli u tety Scarity, ale naprosto mě rozzlobilo chování mé matky, která odešla ještě přede mnou z naprosto banálních důvodů. No a pak jsem odešla ze smečky. Ani jsem neměla tušení, zda se o tom má rodina doslechla. Upřímně? Bylo mi to jedno. „Nikdy se o mě příliš nezajímali. Byl privilegován můj bratříček, maminčin mazánek,“ krátce jsem si odfrkla a sama byla zděšená z té hořkosti, kterou jsem celou větu říkala. Měla bych se stydět. „Utekl ode mne. Prý mi nechce ubližovat,“ zašeptala jsem a uši sklopila k hlavě. A přitom takhle mi ubližovat ještě víc. Vykašlal se na mě stejně jako všichni ostatní.
Když vyslovil jméno mé kamarádky, souhlasně jsem pokývla hlavou a s jiskřičkami v očích ho sledovala. Jako bych čekala, že o ní opravdu něco bude vědět. Podle jeho následující položené otázky jsem usuzovala, že nějaké povědomí o ní měl. Ovšem jak velké, to byla otázka. „Jak víš, ve smečce už dlouho nejsem, takže nemám tušení, zda se tak ještě zdržuje. Co si tam vzpomínám, její pach už jsem v teritoriu dlouho necítila,“ to ale nemuselo znamenat, že se stala tulákem. O tomhle by se dalo různě polemizovat.
Nakonec všechny mé naděje uhasly. Povzdechla jsem si, ale na Astona se usmála, aby věděl, že neřekl nic špatného. „To nevadí. Poptám se jinde nebo na ni do té doby narazím,“ řekla jsem a odvrátila pohled do lesa. Jaká byla ve skutečnosti šance, že bych ji potkala? Bohužel docela mizivá. Pokud se mi to nedařilo přes rok a půl, co by se tak najednou změnilo?

Zdálo se mi, že můj společník na chvilku posmutněl. Nevěděla jsem z jakého důvodu. Povzbudivě jsem se na něj usmála a natáhla se, abych ho mohla šťouchnout čenichem do ramene. Snad jsem tím chtěla nepřímo naznačit, že chmurnými myšlenkami se může zabývat potom o samotě, ne když tu má společnost, která je pro jednou docela výřečná. Má ukecanost, dalo by se říci, přímo úměrně závisela na mém společníkovi. Ale to už je zase jiný příběh…
Krátce jsem si povzdechla. „Ráda bych žila, ale… Nějak nemám s kým,“ odpověděla jsem s trochu sklíčeným výrazem. Astona jsem od smečky nemohla odtrhávat několik měsíců, jen aby mi dělal společníka. Právě jeho jsem potkala už několikrát, většinou mé známosti byly jen na pár hodin a pak už jsem dotyčného nikdy nepotkala. „Vždyť se na mě podívej. Rodina se na mě vykašlala, můj nejlepší přítel se pomátl a já nikoho jiného nemám,“ dodala jsem a krátce zastříhala ušima, abych jim zabránila se sklopit. Nechtěl jsem se litovat, to vůbec ne! Ale byla to smutná pravda. Do smečky jsem se hnát nechtěla. Možná tak na staré roky, nebo až se budu chtít usadit. Nyní ten čas rozhodně nebyl.
„Jmenuje se Neyteri,“ začala jsem a oči mi zvláštně zazářily nostalgií, „šedá vlčice se zajímavými odznaky na předních tlapách a nádherně zelenými kukadly. Na krku se jí houpe ozdoba, na kterou si už moc nevzpomínám. “ Co když si pod jménem nic nepředstavil, ale vzhled by mu mohl nějak pomoct? Pro jistotu jsem podala všechno, co mi utkvělo v paměti. Možná jsem mohla zmínit, že má partnera jménem Morfeus, ale vlastně jsem vůbec nevěděla, jak bych ho dál popsala. Neznala jsem ho. Viděla jsem ho jednou… Jestli vůbec.

„Třeba jsou vlci tak hloupí, že projdou lesem, aniž by si všimli jeho kouzla nebo jej aspoň pocítili,“ zamumlala jsem a přimhouřila očka, jelikož tahle situace byla docela smutná. Zjistit, že určitě dost vlků už nedbá na krásu přírody a klidně si pochoduje dál někam do neznáma, aniž by se jen na vteřinu zastavili? Takové nezmary jsem nechápala. „Ach ano, smečka,“ pokývla jsem hlavou a rozhlédla se. O ní jsem věděla, měla jsem dokonce i takový pocit, že mi o ní říkal právě Aston. S nikým jiným jsem v tomto lese nebyla, ale o smečkách jsem ještě donedávna byla informována. Nyní už vůbec. Jak jsem nebyla součástí jednoho z těch celků, všechno kolem toho šlo mimo mě. A nebyla to tak trochu škoda?
Zastříhala jsem ušima, když se Aston zvedl a popošel pod strom, aby na něj nepršelo. Byl chytrý, na rozdíl ode mne. Déšť mi nijak nevadil, ale už jsem byla mokrá na kost. Jestli by se druhý den ochladilo, což je více než pravděpodobné, mohla bych nastydnout. Kdyby byl vrchol léta, klidně bych tu takhle dál ležela a nechala se smáčet. Jenže nyní to nešlo. Také jsem vstala a posadila se vedle něj. Samozřejmě tak, abych nenarušovala jeho osobní prostor. Olízla jsem si čumák.
Takže ve smečce ještě pořád byl, jak jsem se dozvěděla. Zhluboka jsem se nadechla a s úsměvem pokývla hlavou. Co víc na to říct? „Nemám v plánu nic víc, než přežít,“ začala jsem s krátkým uchechtnutím, „ale ráda bych se podívala po své kamarádce, kterou jsem viděla… Vlastně už tomu bude nějaký ten měsíc přes rok.“ Krátce jsem si povzdechla při vzpomínce na Neyteri. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, kde ji hledat. Při svých toulkách jsem nikdy její pach neucítila, což bylo poměrně smutné.

Také jsem neměla ponětí, zda by Smrt něco takového udělala. Neznala jsem ji, zatím, ale kdyby někoho zabila, jistě by se o tom někdo zmínil. Třeba Neyteri, protože by nechtěla, aby mi ublížila. Olízla jsem si čumák a více se k tomu raději nevracela. Nechtěla jsem, abych se tímhle zradila a má odvaha by najednou byla pryč. A když už jsem se tolik dní odhodlávala k tomuto důležitému kroku, byla by přeci škoda, kdybych nakonec nikam nešla.
Tiše jsem oddechovala, jako bych zdejší atmosféru nechtěla rušit. Každým hlasitějším výdechem jsem se cítila jako větší parazit v této kouzelné krajině. Měla jsem přivřená očka a užívala si každý nádech i výdech. Zkrátka to, že vůbec žiji. Sice věčně sama, bez smečky, bez rodiny, s přáteli, jejichž počet by se tak přepočítat na jedné pacce, ale byla jsem šťastná. Ačkoliv jsem věděla, že by mohlo být lépe. „Ale kdyby o něm věděli všichni, bylo by tu věčně narváno, a to by taky nebylo moc příjemné a klidné,“ zamyslela jsem se. Přišlo mi, že je tenhle les utvořen pro malou skupinku vlků, kteří by se chtěli usadit. Možná pro pár, který by si zde vytvořil noru. Ale rozhodně ne pro nějakou velkou smečku.
„To máš asi pravdu,“ přiznala jsem a drobně se usmála. Nyní mi trochu polichotil, ale asi si toho nebyl vědom. Jinak jsem se bála opravdu všeho a všech. Třeba takových hadů tehdy v tom zvláštním lese na severu. Anebo bouřek. Sice jsem jich za svůj život nezažila mnoho, ovšem to mi bohatě stačilo k tomu, abych se jich začala bláznivě bát.
„Za chvilku přijde zima. Jak ji budeš přežívat?“ nadhodila jsem zase jiné téma a naklonila hlavu na stranu. On byl na tom podstatně lépe, protože jsem pořád žila v domnění, že má smečku. Pokud ji opustil, neměla jsem možnost se o tom dozvědět. Byla jsem ráda, že jsem lov mi už nebyl cizí, takže bych nemusela pojít hladem. Ale kdoví.

Nad touto otázkou by se opravu dalo polemizovat. Ve své podstatě měl Aston pravdu. „Ale pokud by ten čin měl očitého svědka, který by mi roznášel dál, dozvěděla by se o tom za chvilku celá Gallirea. Jestliže ale nebyl nikdo jiný přítomný, jen Smrt a ten dotyčný, pak by o tom zvěrstvu nikdo nevěděl,“ zamyslela jsem se a automaticky se zahleděla někam hlouběji do lesa. Jako by mi to mělo pomoct , ale samozřejmě nepomohlo. A to jsme do toho všeho ještě nepočítali fakt, že většina vlků má aspoň jednoho vlka, který by ho postrádal. Ale zase... Jak by přišel na to, že byl zabit zrovna Smrtí? Určitě byla dostatečně velká mrcha, aby všechny důkazy zametla pod koberec.
Zasněně jsem vydechla a stále se rozhlížela po lese. „Jsem ti opravdu vděčná za to, že jsi mne sem tehdy vzal. O takový div Gallirei bych nechtěla být ochuzena,“ vděčně jsem se na svého šedého společníka zazubila a protáhla si packy. Hlavu jsem automaticky položila zpátky do mechu a přivřela očka. Teď jsem k životu nepotřebovala vůbec nic dalšího. Vystačila jsem si s tímhle, klidně i do konce svého života. Byla jsem si jistá, že by se tu i nějaký ten zajíc splašil, vodu bych byla z různých potůčků při velkých deštích. No úplná idylka!
„Ty si myslíš, že jsem odvážná?“ překvapením jsem zvedla hlavu z mechu a zadívala se přímo na něj. Pokud ano, byl by první. Však já byla docela strašpytel. Olízla jsem si čumák a usmála se. Ke Smrti chodilo hodně vlků, proč bych nemohla být jedním z nich? Třeba ta návštěva bude poslední, ale rozhodně musí být první. Až pak bych se rozhodla, co je ta potvora zač.

// Západní Galtavar

Pomalu jsme se přibližovali k lesu a přitom se ještě párkrát zmínili o Smrti. „Ale zase na druhou stranu, nikdy se ke mně nedostalo, že by někoho opravdu zabila,“ zamumlala jsem s pohledem zamyšleně upřeným před sebe. Ne že bych chtěla zkoušet její trpělivost, protože jsem se nehodlala dostat na seznam usmrcených vlků, který by mnou začínal, možná i končil.
Olízla jsem si čumáček a podívala se na Astona. Začali jsme značně pozitivní téma. Zhluboka jsem se nadechla a vesele švihla ocáskem z jedné strany na druhou. „Přesně tak,“ usmála jsem se na něj a ještě pokývla hlavou, abych svým slovům dodala patřičný důraz. Až mě překvapovalo, jak moc jsme byli na přírodu vázáni, ačkoliv jen takovou drobností.
Během několika metrů se naše těla ponořila do zářivého prostoru, který nám les nabízel. „A přitom to tu vypadá jako z pohádky!“ zasnila jsem se a ještě nějakou chvilku šla, než jsem nenašla dostatečně prostorný mech pro nás oba. Zasmála jsem se a rovnou se do něj složila. Ne nijak elegantně, nutno uznat. Kusy mechu se mi uchytily všude po srsti, samozřejmě zářily a já v tu chvíli musela vypadat opravdu srandovně. Uvelebila jsem se na boku, packy natáhla všude kolem sebe a závěrem spokojeně vydechla. „Leží se tu jako na obláčku. Přesně na takovém místě v takové pozici bych jednou chtěla skonat,“ oddechla jsem si a podívala se na Astona.

// Velké Vlčí jezero (//Odmlka byla schválně, abychom tam přišli za večera/noci)

Obloha se pomalu ale jistě úplně zbavila jakýchkoli mraků a bylo jasno. To se dalo za poslední dny opravdu málokdy vidět. Olízla jsem si už tak studený čenich a podívala se směrem k Astonovi. Usmála jsem se na něj: „Díky.“ Snad se naše společné přání vyplní. Hlavu jsem na chvilku sklonila k zemi, abych se nadechla pachů tvorů, kteří tudy nedávno proběhli. Zajíci, drobní hlodavci, stádo srnčí zvěře, ale vlci téměř žádní. Jaká škoda.
„Zvědavost hraje velkou roli, to přiznávám,“ chvilku jsem se odmlčela a zhluboka se nadechla, abych nabrala čas k dalšímu povídání, „ráda bych zjistila, co je zase zač a jestli jsou ty řeči, které o ní kolují, pravdivé. A možná bych už ráda vyrostla z toho vlčete a stala se o něco schopnější. A hlavně bych se chtěla ujistit, jaká je má vrozená magie.“ Mí rodiče byli totiž dost mocní vlci, ovládali toho hodně a ještě jsem si nebyla jistá, zda mi něco nezatajili.
Více jsem vyšlápla, abych trochu zrychlila a lehce švihla ocasem. „Ale je zajímavé, že se tvář toho lesa mění jen v noci. Přes den nevypadá nijak speciálně,“ zamyslela jsem se a podívala se na svého společníka. Už jsem se těšila, až uvidím zase tu krásu. „Žilo by se tam krásně,“ krátce jsem se zasnila. Lehnout si do měkkého mechu, nechat kolem sebe lehce poblikávat všechny možné barvy v různé intenzitě. Z toho lesa přímo dýchala magie a na tu já byla ulítlá.

// Ageronský les

Vlčice, která nesla jméno toho, čeho se všichni do jednoho bojíme, mě už z principu velmi zajímala. To, jak se chová, jak vypadá, mi zatím zůstávalo záhadou, ale rozhodně ne na dlouho. Původně jsem tam chtěla jít až později, ale na co to zbytečně protahovat? Když pro jednou nejsem tak daleko. Během několika týdnů jsem zase chtěla zavítat na jih k tomu rudému jezeru. Z něj šlo teplo, tím pádem bych v jeho okolí mohla přečkat zimu, aniž bych umrzla.
„Také se nedivím,“ hlesla jsem, „ale třeba bude mít aspoň trochu dobrou náladu a nesežere mě.“ Pokud jí dám to, co vyžaduje, snad by mě nechala odejít se vemi čtyřmi funkčními tlapkami. A taky jsem pochybovala, že by na mě brala ohled kvůli mému věku. Mé mládí ji zřejmě ještě více rozzlobí, protože ona už je určitě stará stařena.
Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se an Astona. Zvláštně položená otázka. „Jistě že bys mohl,“ odpověděla jsem s úsměvem. Upřímně, já byla ráda za každou normální, přátelskou společnost. Když souhlasil s mým nápadem, vesele jsem zamávala ocasem a trochu povyskočila. Hravá jsem nikdy moc nebyla, ale teď se na mě ta veselá nálada nějak upnula. Lepší být skotačivá než zamlklá jako nějaký bručoun. „Určitě stihneme, není to daleko,“ usmála jsem se a o několik metrů popošla kupředu. Pak jsem se ohlédla, zda mě Aston následuje a pomalejším klusem se rozeběhla dál od jezera.
„Je opravdu škoda, že ten les světélkuje jen v noci,“ povzdechla jsem si a natočila uši k Astonovi.

// Západní Galtavar