Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní hvozd

Pomalým tempem a s hlavou oblbnutou myšlenkami jsem se ocitla na planině. Tolik sněhu tu bylo! Usmála jsem se a jednou tlapkou do něj hrábla. Doteď jsem byla ukryta pod stromy, tak jsem vytrvalé sněžení nevnímala, ale nyní se tomu už nedalo zabránit. Během chvilky jsem měla na hřbetě několik centimetrů sněhových vloček, které na sebe něžně dosedaly a tvořily pěkný polštářek. Za tu cestu jsem se několikrát oklepala, abych vypadala jako Litai, a ne jako sněhulák.
V polovině cesty po louce jsem se zarazila. Kam vlastně jdu? problesklo mi hlavou. Dobrá otázka. Asi někam za instinktem. Někam, kde jsem to znala – k jezeru. Už jsem si nepamatovala, jak vypadá zamrzlé, a ráda bych si osvěžila paměť. Zpomalila jsem do klidného kroku a pravidelně vydechovala obláčky vzduchu, které se ale mezi vločkami ztrácely. Až tak hustě sněžilo. Hlavu jsem natočila směrem na jih. Tam se totiž nacházel les, který jsem znala až moc dobře, ale už dlouhé měsíce jsem jej nenavštívila. A nechtěla jsem na tom nic měnit. Možná zase za rok, za dva. Kdo ví. Upřímně jsem doufala, že se tam všichni měli dobře. Aspoň měli někoho, kdo je vyslechne z trápení, kdo jim pomůže. Protože smečka byla zároveň rodina, jak mi bylo do hlavy vtloukáno už od mala.

// Velké vlčí jezero

// Řeka Midiam

Od řeky, kde jsem nechala Astona a jeho kamarádku, jsem se rychle vzdalovala. Svůj svižný klus jsem zvolnila až v lese. I přes to všechno mi byl velmi známý. Ach, tolik vzpomínek se k němu vázalo. Kousla jsem se do jazyka, abych odehnala tuto nostalgickou náladu, ale nemohla jsem si pomoct. Kamkoliv jsem se podívala, viděla jsem nějaký útržek vzpomínek. Můj první lov s Neyteri. Sice mi pomohla magií, ale rozhodně méně než Skyth… A támhle! Támhle jsem učila Izara lovit jezevce, povzdechla jsem si. Ačkoliv si to ten bídák nezasloužil, dost se mi po stříbrokrvém stýskalo. Byl mi nejbližší věkovou kategorií, kterou jsem zde potkala, a to něco znamenalo. Pro něj pravděpodobně ne, byla jsem mu pouhou služkou, ale pro mne velmi.
Zvláštní bylo, že většinou jsem měla vzpomínky s pokrevně cizími vlky. Rodina se o mě nezajímala, což bylo docela smutné, když jsem už byla poměrně dospělá. To, co zameškali v mém raném věku, nemohli dohnat nyní. Ani kdyby se sebevíce snažili. I to se ale nikdy nestane. Rodiče a sourozence si nevybíráme, jen co je pravda. Bylo ale na mně znát, že mě čím dál tím víc mrzí, že ve zdejší krajině prakticky nemám nikoho, ke komu se vrátit a vyplakat se do kožichu. Maminčina teplounká srst a tatínkův rudý kožich. Byla jsem mu tak podobná, ale zároveň tak cizí.

// Východní Galtavar

Aston ke mně konečně aspoň trochu pohlédl. Mluvil ve zkratkách, ale pochopila jsem všechno. Přikývla jsem tak rázně jako nějaký vojín, který právě vyslechl svůj životně důležitý rozkaz. Napřímila jsem se a dál tam mlčky postávala. Dokud Aston znovu nepromluvil. To už jsem zastříhala ušima a na oba vlky se střídavě podívala. Znovu jsem přikývla, tentokrát už ne tak rázně, a přátelsky se usmála. „Samozřejmě, že zvládnu,“ pověděla jsem ještě a hlavu krátce stočila k jihu. Do nozder jsem nasála chladný vzduch a pak vydechla. „Děkuji za radu, jsem ti zavázána,“ pronesla jsem k bíločerné vlčici a znovu se usmála. Ačkoliv jsem měla pocit, že jakékoli mé náznaky přátelskosti nebrala v potaz. „A tobě za společnost, Astone. Hodně zdaru na toulkách, opatruj se,“ obrátila jsem se na svého přítele a doufala, že u něj bude mít můj úsměv aspoň trochu význam.
Nebudu rušit, vydechla jsem a konečně se vydala na cestu. Jen mé kroky vedly směrem na sever. Nějaká chyba v mém zorientování se? Vůbec ne. Jen jsem měla najednou takové nutkání jít znovu na sever. To ale neznamenalo, že se na jih nevrátím. Samozřejmě že ano! Co nejdříve. Možná, že jsem jen cítila nějakou šanci, že bych mohla potkat opět někoho z rodiny.

// Východní hvozd
// Omlouvám se za přeskočení, ale mám pocit, že by tu byla Litty zbytečně, a Astonovi děkuju za dlouhodobější hru

// Prakticky není nutno číst

Vlčice se z nějakého důvodu krčila u země. Přitom jsem věřila, že ani já, ani Aston nevypadáme nebezpečně. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla, naštěstí mi z tlamy nevyšla další slova. Nebyla jsem si jistá, jestli by je chudinka ustrašená přivítala. Když jsem mluvila naposledy, nedočkala jsem se žádné odpovědi. Aston k ní udělal několik kroků a následně začal mluvit. Sdělil, z jakého důvodu jsem ji hledala. V tu chvíli jsem se přátelsky usmála. Nebyla jsem nebezpečná, nechtěla jsem tak v jejích očích vypadat. A tak jsem tomu chtěla předejít.
Naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala tu dvojici. Vlčice se pomalu postavila, ale pořád vypadala dost sklíčeně. Nebo spíše bázlivě. Hlavně jim do toho nezasahuj, poručila jsem si a zakousla se do jazyka. Ne že by to bylo příjemné, ale tak jsem utišila svou chuť být „užitečná“.
Pomalu jsem švihla ocasem, a když se k Astonovi vlčice přiblížila na pár centimetrů, odvrátila jsem pohled k zemi. Přeci jsem je nemohla pozorovat, ne v tuhle chvíli. Olízla jsem si čumáček, ničemně si prohlížela přední a nakonec i zadní tlapky. Pohled mi padl na ozdobu, kterou mi přenechala Smrt. Pokud se tak dala nazvat. Podvědomě jsem slyšela, že mu něco šeptala. Nevěděla jsem co, a raději jsem to nechtěla zjišťovat. Byla jsem v takové fázi, že jsem se bála udělat krok dopředu, dozadu, doprava, doleva, jen abych ji nevyděsila. To bychom si moc nepomohli.
Tlapkou jsem hrábla do sněhu, stále mlčíc jako hrob, raději se se ani nedívajíc na dvojici před sebou. Vydechla jsem a od tlamy se mi vznesl obláček mlhy. Pociťovala jsem, že srst se mi od poslední zimy změnila. Byla taková hustší a zároveň jemnější. Už jsem si mohla říct, že vypadám jako dospělá vlčice. A snad se i na to chovám.

Bylo vidět, že Astona mrzí vztah mezi ním a Leou. Sice to, co už se jednou stalo, nešlo vzít znovu zpátky, ale aspoň se mohli poučit z chyb a takové situaci se propříště vyhnout. Jemně jsem si olízla tlamu a stáhla uši k hlavě, stále lítostivě hledíc na svého přítele. Nechtěla jsem, aby se trápil. Mohl být trochu pozitivní a věřit, že čas všechno špatné napravil.
Několik mých chlácholivých slov snad pomohlo. Aston snad přestal s rouháním a hlasitě zavyl. Zamávala jsem ocasem a v očích se mi rozsvítilo. Nyní už má očka doslova připomínala dvě žárovky. Jak barvou, tak jasností. No vida, zas tak hrozné to nebylo, usmála jsem se. Nečekala jsem, že by se k tomu nakonec rozhoupal, a tak jsem se ani nezaměřila na techniku vytí. Tu jsem musela nějak nenápadně pochytit časem. Hlavně aby se nikdo nedozvěděl, že dvouletá vlčice nedokáže zavýt.
Zastříhala jsem ušima, když jsem někde před námi zaregistrovala pohyb. Naklonila jsem hlavu na stranu a to místo sledovala. Skutečně odtamtud vylezla bíločerná vlčice s tmavě modrýma očima. Automaticky jsem se usmála a po očku koukla na Astona, jak zareaguje. Lea se chovala poněkud zvláštně. Navíc jsem měla pocit, že čím déle jsem se na ni dívala, tím více mi někoho připomínala. Věděla jsem ale, že ji nikam nedokážu zařadit. Maximálně jsme se někde potkaly. Nic víc.
„Ahoj,“ začala jsem pozdravem, „nechtěli jsme tě vyrušit z klidného rozjímání.“ Stále jsem se snažila působit sympaticky, i když vlčice dělala, že je neviditelná. Sice se jí to málem podařilo, ale ta černá maska se nedala zapřít. Po chvilce přemýšlení jsem jim ale dala možnost, aby na sebe nějak zareagovali. Vlčice vypadala ještě více plaše než já za normálních podmínek, a tak jsem jí chtěla dát čas.

Přikývla jsem, ačkoliv můj názor se trochu lišil od toho Astonova. Jak jsem si mohla být jistá, že ji poznám? Navíc bych v sobě nenasbírala dostatečnou odvahu, abych s ní začala mluvit dříve než Aston. Pokud by můj společník začal mluvit, byla bych si jistá, že mohu též. Zastříhala jsem ušima a chvilku mlčela. Ani jeden z nás se neměl k vytí. Možná bych to zvládla, ale nechtěla jsem si uříznout obrovskou ostudu. Výt jsem neuměla, to mi bylo přeci jasné.
Aston byl zřejmě pevně odhodlaný, ačkoliv tak na první pohled nevypadal. Naklonila jsem hlavinku na stranu a zvědavýma očima jej sledovala. „To ale neznamená, že setkání skončí fiaskem. Čas se o většinu věcí postará. Zášť k tobě třeba již dávno vyprchala,“ pronesla jsem klidným hlasem a povzbudivě se na něj usmála. No, odkdy jsem tohle uměla? Když už jsme zmínili plynutí času, uvědomila jsem si, že bych taky měla najít část své rodiny. Třeba se naše vztahy za tu dobu zlepší. Nebo naopak zhorší…
„Hlavně si nic nevyčítej, ano?“ nadzvedla jsem lehce obočí a trochu do něj šťouchla. Potřeboval trochu dodat sebevědomí. Zadívala jsem se směrem k močálům. Na stejné místo jsem hleděla snad několik dlouhých minut. Musela jsem vícekrát mrkat, aby mne oči nepálily. „Dopadne to určitě dobře. A kdyby ne, jsem tu přeci ještě já,“ usmála jsem se, znovu se na něj podívala a jemně pohodila ocasem. Sice bych se musela přemáhat, abych smysluplně mluvila s cizí vlčicí, ale jistě bych to zvládla.

Aston nakonec souhlasil s tím, že by bylo vhodné zavýt. Přeci jen jsme nebyli tak úplně na území smečky, tím pádem si nás nikdo nemusel všimnout. Mohli nás považovat za vlky, kteří si jen spočinuli při cestě a nechtějí radu po jednom ze členů. Koutkem oka jsem svého společníka sledovala a tiše se usmívala. Měla jsem dobrou náladu, tak proč ne?
Chvilinku jsem čekala, než se šedivý vlk rozpovídal o vlčici, kterou jsme hledali. Popis byl velmi skromný, úsporný, ale zřejmě výstižný, když neměl potřebu se dál vyjadřovat. Ze jména a toho, že nezmínil její povahové rysy, jsem usoudila, že dotyčná zřejmě bude taková šedá myška, která se moc neprojevuje. Zvláštní bylo, že já na takové vlky měla štěstí a vycházela jsem s nimi. „Jsem si jistá, že ji neznám,“ zamumlala jsem, abych znovu jen nestála a jen nekývala hlavou, což jsem dělala posledních pět minut a už mi to bylo blbé. Tím jsem tak trochu všechno hodila na chudáka Astona, který by ji měl poznat jako první. Já sice popis věděla, ale kolik takových vlčic běhá světem? Určitě velmi mnoho, já bych mezi nimi neviděla rozdíl.
Čekala jsem, jestli tedy Aston zavyje, nebo ne. Vysoukal ze sebe, že se mu do toho moc nechce. Zastříhala jsem ušima a podívala se směrem do močálů. No, a já… Umím vůbec výt? ptala jsem se sama sebe. Asi jsem to nikdy úplně záměrně nezkoušela. Povzdechla jsem si a popošla blíže k Astonovi. Jemně jsem ho dloubla do boku. „Však já ti říkala, že jestli se ti do toho nechce, nemusíš to dělat,“ řekla jsem a zvědavýma očima ho sledovala. Věřila jsem, že Neyteri bychom určitě našli, jen po delší době. A pokud by se mnou Aston nechtěl strávit celé své mládí, holt bych si musela pomoct sama. Ale možná naivně jsem věřila, že bych se se svou kamarádkou setkala ještě do začátku jara.

Olízla jsem si tlapu a následně si s ní trochu očistila hlavu a uši. Přitom jsem ale Astona vnímala, abych o nic nepřišla. Ostatně, upravování mého zevnějšku vždycky zabralo pár sekund. Nechápala jsem, jak si někdo může rovnat každý chlup v srsti přes hodinu. Za tu dobu by se dalo stihnout spoustu jiných, zábavnějších věcí! „Řekla bych, že zavytí je taková střední cesta. Není to troufalé, protože o sobě dáš vědět a nestojíš drze v teritoriu několik minut, než si tě někdo všimne,“ zamumlala jsem a naklonila hlavu na stranu. „A pokud by k nám nepřišel ten správný vlk, zdvořile bychom se pozeptali a nakonec bychom se určitě dostali k té správné bytosti,“ usmála jsem se. Trochu optimismu neuškodilo.
Odhodlaně jsem se na něj usmála a pomalu vstala, abych ho mohla následovat. Měla jsem poslední dobou dlouhé vedení a až nyní my došlo, že na území smečky budeme muset jít za každého případu. Hledali jsme vlčici, která by o Neyteri mohla vědět, ale nacházela se zřejmě právě na území močálů. Ne že by se mi tam chtělo, tohle všechno zavánělo problémem, ale Aston měl pravdu – když už tu jsme, dotáhneme to do konce.
„Jak ta tvá známá, kterou hledáme, vypadá?“ zeptala jsem se, protože jsem potřebovala nějaké vodítko, abych náhodou neoslovila špatnou osobu. To by nemuselo být příjemné pro obě strany. Navíc jsem se rozhodovala, jak se v té situaci budu chovat. Přeci jsem tam nemohla tak hloupě stát a nechat to na Astonovi.

// Vyhlídka

Aston se dal do překonání řeky, ke které jsme dorazili. Připomnělo mi to naše zdolání toho smradlavého potoka na severu před několika dny. Vzduch tady byla ale daleko dýchatelný. „Dávej pozor,“ zamumlala jsem, když mu jedna tlapky sjela do ledové vody. Kdyby tam spadl celý, bylo by to nepříjemné. Magii ohně jsem neovládala, v tu chvíli bych tu byla úplně neschopná, a on by se přinejlepším nachladil. I já jsem pomalu přešla koryto řeky. Neměla jsem problém s tím, že bych si namočila končetinu, ale obtíže mi dělala rovnováha. Musela jsem vypadat opravdu legračně. Nožky se mi třásly nervozitou a celá jsem byla vykulená z toho, že přesun není tak snadný, jak jsem si představovala. Ale naštěstí jsme oba stáli na druhém břehu řeky živí a zdraví.
Usmála jsem se nad tou představou. „To musí být krásné rozjímání,“ zasnila jsem se a pak se drobně usmála. Přitom jsem lehce zakroutila hlavinkou. Jak naivní jsem byla. Stále, i po těch letech. Myslela bych si, že za dva a kus roku se toho moc nestane, ale opak byl pravdou. Bylo toho hodně.
Tázavě jsem se podívala na Astona, který najednou mlčel a díval se někam do blba před sebe. Zamrkala jsem zlatýma očima a posadila se tak metr od něj. „Děje se něco?“ špitla jsem, jako bych se bála jakkoliv promluvit. Třeba byl v nějakém hlubokém zamyšlení a já bych ho vyrušila. Za normálních okolností bych do něj šťouchla čumákem, aby se probral, ale teď jsem si nebyla jistá. Třeba by to bylo spíše horší než lepší. Ouška jsem snížila k hlavě a zatvářila se poněkud zmateně. Zatím jsem ale stále byla napřímená, ovšem byla jen otázka času, kdy se můj postoj změní a projeví se má submisivní stránka. „Jestli tu je nějaká překážka a nechce se ti jít dál, prosím, řekni mi to,“ povzdechla jsem si a podívala se mu do očí. Nechtěla jsem, aby se k cestě přemáhal. Pokud se mu dál jít nechtělo, holt bych musela jít sama. Ale zvládla bych to, nějak. Vždyť už jsem přeci nebyla malá! Ale to neznamenalo, že jsem se jistých věcí neobávala…

// Východní Galtavar

Oba jsme doufali, že území smečky se nám vyhne. Nerada bych se dostala do potíží. Borůvkový les jsem opustila již před nějakou dobou, úplně jsem zapomněla, jak bych se měla chovat. Já vlastně hierarchii smečky nikdy nerozuměla, nikdo mě nevedl k tomu, abych zůstala společenským vlkem. Vždycky mě to táhlo k tuláctví. Otázka je, zda by můj osud zvrátila správná výchova. Krátce jsem si povzdechla. Zatím jsem se netoužila usadit. Bylo toho tolik k objevování, poznávání!
Začali jsme stoupat směrem k Vyhlídce. Kvůli počasí bude výhled na jižní část Gallirei pěkně mizerný, což mě docela mrzelo. Ráda jsem se kochala přírodou, líbil se mi pocit, že celý jih nám leží jako na dlani. Musela jsem se trochu uskromnit. Raději jsem se soustředila na to, abych se nesvezla zpátky pod kopec. Sníh byl na kamenech zrádný a kluzký. Nebezpečí, které jsme ale museli podstoupit, abychom se dostali k našemu cíli. Ještě pořád jsem si trochu vyčítala, že se Aston táhne na jih se mnou. A ještě navíc za tak nejistých podmínek, kdy hledáme někoho a nevíme, kde přesně se nachází. Doufala jsem, že mě Neyteri pozná. I když ono rudých vlčic na světě neexistuje mnoho.
Věcně jsem konstatovala, že začalo sněžit. Kdyby byl Aston slepý, teprve pak by má poznámka měla smysl. Švihla jsem ocasem a podívala se dolů ze svahu, abych si nenabila čumáček. „Zatím to vypadá docela nadějně,“ pousmála jsem se a povzbudivě se na něj podívala. Vypadalo to, že má rád zimu. Já si k ní ještě stále hledala cestu. Za mých prvních měsíců života jsem byla ovlivněna mnoha názory mých rodičů a nyní, už jako polodospělá vlčice, jsem si hledala své vlastní.
„Kde takhle obyčejně trávíš zimní dny?“ nadhodila jsem další otázku, která mne zajímala. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu, abych se neroztřískala, jej následovala.

// Řeka Midiam

// Aina

Tiše jsem se zazubila a zhluboka se nadechla. Ten vzduch byl krásně svěží. Ovšem měla jsem takový pocit, že za pár týdnů ho budu proklínat. Už jsem si plánovala, jak aplikuji svůj plán a většinu zimy budu pobývat na jihu u rudého jezera. Myšlenkami jsem sklouzla zpátky ke Coffinovi. Naposledy jsem na jižní straně Gallirei byla právě s ním. Ach, příteli, co se to s tebou stalo, krátce jsem si povzdechla a podívala se na jeho přívěsek, který se mi houpal na krku. Už jen z toho důvodu jsem ho musela znovu najít, abych mu jej vrátila. Ale nahánět ho po tak širokém spektru území, to bude opravdu dřina.
„Uvidíme podle situace. Pokud tam budeme muset vkročit, jistě se s tím nějak vypořádáme,“ pousmála jsem se na něj. Proč malovat čerta na zeď úplně zbytečně. Třeba se daly nějak obejít. Ani se mi nechtělo věřit, že zrovna v močálech bylo bezpečno. Probořit se zadníma nohama do smradlavé vody s bahnem, no paráda. Sen každého vlka! Svou smrt jsem si představovala na velmi příjemném místě, rozhodně ne v močálech.
Zastříhala jsem ušima a podívala se na nebe. Počasí už nebylo tak divoké jako před několika dny. Naopak se poněkud uklidnilo a vrátilo se k normálu. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a kupodivu se začala usmívat. „Sněží!“ zavýskla jsem, jako by to už dávno nebylo jasné. Vyhodila jsem zadníma nohama a v tu chvíli se zase trochu uklidnila. Pořád jsem měla chvilky, kdy jsem se chovala jako malé vlče. Projevovaly se ale, jen když jsem byla uvolněná. Což s přáteli kolem sebe ani nešlo jinak.

// Vyhlídka

// Západní Galtavar

Následovala jsem Astona a stále se tvářila velice nadšeně. Ačkoliv se najednou děl dost zvláštních věcí. Gallirea... Že mě to vůbec ještě překvapuje, zakroutila jsem nad tím hlavou. Však zrovna já, domorodec každým coulem, bych už měla vědět, co od této krajiny očekávat.
Trochu jsem pokrčila čumáček a přikývla, když se Aston ozval. „Ale tady jsem ještě nebyla. Aspoň vím, že se této řece mám pro příště vyhnout,“ zazubila jsem se a zastříhala ušima. Tak alespoň zbytek optimismu ve mně zůstal. Zamávala jsem ocasem a dál svého přítele poslouchala. Během chvíle ticha jsem se rozhlédla kolem. Blížil se večer a kdyby jen trochu svítilo sluníčko, sopka by vrhala zajímavý stín.
Pověděl mi něco o močálech. „Je dost možné, že bych se v těch močálech utopila? Stalo se tam už takové neštěstí?“ vyzvídala jsem dál. Ačkoliv možná mi na takové otázky nemohl být schopný odpovědět, zvláště pokud močály navštívil jen jednou. „Jak na takovém místě může sídlit smečka?“ nechápala jsem a nevědomky položila do vzduchu řečnickou otázku. Žití na takovém místě muselo být o nervy. Však na jakém procentu z toho celého území se dá pohybovat suchou tlapou? Určitě není moc vysoké.
Během toho rozhlížení se jsem si všimla nějakého blikajícího úkazu. Naklonila jsem hlavu na stranu a zadívala se přímo na to místo. Během sekundy jsem zahlédla jakési fleky, ale pak nic jiného, protože jsem leknutím mrkla. To ho už opravdu vidím všude? povzdechla jsem si. Nebo spíše mi ho dost věcí připomínalo.
Aston pokynul hlavou ke kamenům, přes které jsme mohli přejít tu smradlavou řeku. Souhlasně jsem pokývla hlavou a vydala se v jeho stopách. Tak trochu mi to připomnělo cestu za Smrtí. S chabou elegancí jsem překážku překonala a pak seskočila zpátky na pevnou zem. Zvesela jsem mávala ocasem, ťapala vedle svého kamaráda a cítila se zkrátka hrozně fajn.

// Východní Galtavar

„Asi bych si to nechala čistě ze zvědavosti. Pokud mi to časem bude nějak ubližovat, zbavím se toho,“ pronesla jsem a zamyšleně se dívala na svou levou zadní nohu. Ale jak bych to dostala dolů, to byla otázka. Co když to je zakleté nějakým kouzlem, které se nedá nijak přemoci? krátce jsem se ušklíbla. To by bylo dost špatné, protože bych s tím nemohla nic dělat. Ale co, to už byla zase jiná pohádka.
Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji, když mi popisoval trasu. Tak nějak jsem tušila, že půjdeme přes Vyhlídku, ale byla jsem jedině ráda, když se mi to potvrdilo. Jestli bude pěkné počasí, určitě bude krásný výhled. To mě přivedlo k tomu, abych zkontrolovala nebe. A musela jsem zůstat překvapením zírat! Nebylo klasicky modré, ale takové... Růžové. „Vidíš to taky?“ zeptala jsem se svého přítele, abych si byla jistá, že už zcela nešílím, a přitom jsem se zakláněla, div jsem si nezlomila vaz. „Jsou tu i močály? Páni, ty jsem ještě neviděla,“ vrátila jsem se zpátky k tématu. Doufala jsem, že ten podivný úkaz na obloze bude ojedinělý.
Aston se zeptal, zda-li můžeme jít. Zamávala jsem nadšeně ocáskem a začala horlivě přikyvovat: „Samozřejmě!“ Následně jsem se za ním rozešla a držela se po jeho boku stejným tempem, abych ho nezdržovala, ale zároveň ani nepředbíhala. Takový zlatý střed. Opravdu jsem se těšila, jak na cestu, tak na Neyteri. I když kdo ví, zda ji vůbec potkáme.

// Aina

Jak se to vůbec na mou nohu dostalo? divila jsem se a olízla si jazykem zuby. Měla v tom tlapky Smrt, o tom nebyl pochyb. Ovšem jak to zvládla, to byla otázka, kterou jsem nedokázala vyřešit. A pravděpodobně byh nebyla jediná.
Aston se rozhodl, že si tu věc na mé noze prohlédne. Stále jsem měla poněkud strachem vytřeštěné oči a uši stáhnuté k hlavě. Tohle se mi nelíbilo. Vlastně jsem se divila, že jsem si to po cestě sem neuvědomila. I když, to jsem vyděšením pádila pryč, ani jsem nevěděla, kam přesně skládám nohy. A nyní, když jsem se na ten pocit zaměřila, ani nebyl nijak nepříjemný. Jen takový... Cizí. Ohlédla jsem se na Astona, který tu věc zkoumal trochu blíž než já. „Dárek od Smrti,“ zamyslela jsem se, „je to špatné, nebo dobré znamení?“ Nebyla jsem si tím jistá.
Povzdechla jsem si a pousmála se. „Budu si na to muset zvyknout, protože sundat to jen tak nepůjde,“ ukončila jsem celou tuhle debatu a rozhlédla se. „Kudy naše cesta povede?“ zeptala jsem se a oči mi zazářily zvědavostí. Nespěchala jsem, klidně bychom tu mohli čekat ještě několik hodin, ale ráda bych věděla, přes jaká území se budeme pohybovat. Cestu na jih jsem znala jen jednu, protože tím směrem jsem se vydala poprvé a zatím naposled.

Opravdu velmi jsem se za svůj výstup styděla. Ale po tom všem, co se před chvilkou stalo, jsem byla ráda, že vidím měn známého vlka, který rozhodně nemá žádné špané úmysly. To se o Smrti říct nedalo.
Stále jsem se na něj omluvně usmívala, když se vyhrabal na nohy a posadil se. V kožichu neměla moc nečistot, ovšem kdyby byl po celém těle obalen listím, pomohla bych mu, abych to aspoň trochu odčinila. Aston se začala ptát na Smrt. Zhluboka jsem se nadechla, tohle totiž bylo opravdu na dlouho. „Ano, je to skutečně pravda. Všude se v tom jejím příbytku válení kosti, raději ani nechci vědět čeho, nebo spíše koho, a podivně to tam smrdí. Ještě nikdy jsem takový zápach necítila. Je zlá, zlomyslná, i přesto, že jsem jí nic neudělala,“ odmlčela jsem se, abych mohla na Zříceninu vrhnout nazlobený pohled. „Na předních packách se mi objevili nějací tvorové, které ani nedokážu pojmenovat, a Smrt mě zatlačila ke kamenům tak, že mi mezi ně zapadla noha,“ ušklíbla jsem se a pomalu se podívala právě za sebe na zadní nohy. V tu chvíli jsem měla oči navrch hlavy a úplně jsem ztuhla. Po několika dlouhých vteřinách jsem vyskočila do vzduchu a dotyčnou nohou vykopla.
„Co to sakra je?!“ zavrčela jsem a zoufale se snažila tu věc jakkoliv sundat, ale nedařilo se. Po tom snažení jsem si vyčerpaně sedla, zadní nohu zvláštně dala co nejdál od těla, jak kdyby to bílé bylo jedovaté. „To je určitě od ní, mrcha jedna plesnivá!“ dodala jsem se zamračením. Že jsem vypadala jako šílenec? No a co!