Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Škoda, že tohle byla pravda. Týrala mě jakákoliv vzpomínka na rodinu. Když už to vypadalo, že už mě to netrápí, vždycky ten pocit znovu přišel. A zdál se ještě silnější než předtím. Zastříhala jsem ušima, pak je položila k hlavě a zatvářila se stylem: však je to jedno.
Automaticky jsem rozkývala ocas z jedné strany na druhou a zářivě se usmála. „Slib mi, že ve zlém se už nikdy nerozejdeme. Slib mi to, ty blázne!“ zasmála jsem se a jednou packou se opřela o jeho plece. No, moje muší váha ho nemohla nijak rozhodit, jen co je pravda. Byla jsem najednou zase čilá a veselá. Protože proč ne?
Pohlédla jsem na přívěsek, který se nakonec zbarvil do své původní barvy. Zůstala jsem na ten jev koukat jako puk. Ačkoliv jsem už od vlčete vyrůstala v tom domnění, že magie je všude kolem nás, jejím projevům jsem doteď tak úplně neporozuměla. „Zvláštní,“ zamumlala jsem téměř neslyšně a zase se podívala na Coffina. Dost vážných témat.
„Zrovna jsem na cestě za Neyteri. Prý má být někde,“ zaměřila jsem se více na východ, „tam. Nechceš jít se mnou?“ Docela důležitá otázka. Svou kamarádku jsem chtěla po těch dlouhých letech vidět a zjistit, zda je něco nového. Ale zase na druhou stranu, co kdyby za tu dobu zase zmizel? Jemně jsem se hlavou opřela o jeho bok a přivřela oči. Docela dilema. Potřebovala jsem s tím pomoct.

Na otázku se otázkou přeci neodpovídalo. Kdybych byla menší, určitě bych nafoukla tvářičky s tím, že dokud mi neodpoví na můj dotaz, konverzace končí. Ale nyní už ne, už jsem dospěla. Aspoň trochu. „Nikdy jsi mi fyzicky neublížil. Bolest psychického rázu se dá skousnout, když se s ní potýkám často," zamumlala jsem a nejistě na něj koukla. On nebyl jediný, kdo mě deptal. A rozhodně nebyl poslední. Život jsem měla před sebou, takových jedinců ještě bude.
Naklonila jsem hlavu na stranu a dál ho poslouchala. Jako by nevěděl, jak ta slova uchopit, jak je vyslovit. Ale nakonec se mu to podařilo. Nakonec jsem se usmála a přistoupila k němu. Krátce jsem si položila hlavu na jeho hřbet. Byl vysoký, na rozdíl ode mne. Nijak jsem nereagovala. Brala jsem to jako lichotku, a na ty jsem se nikdy nevyjadřovala. Nevěděla jsem co říct.
„Mnohem víc?" zastříhala jsem ušima a zase od něj od pár kroků ustoupila, abych na něj dobře viděla. „Jak to myslíš?" dodala jsem. Opravdu to můj mozeček nepobíral, a tak jsem si chtěla počkat na vysvětlení. Určitým svým citům jsem ještě nedokázala porozumět, třeba na tom bude podobně.
Samozřejmě že jsem se lekla! Neznámé magie mě totiž docela děsily. Nevěděla jsem, jak velkou sílu mají. Ale jestliže on dokázal roztavit drahokam, nějaké živé maso by mu nedělalo problém. Trochu jsem se zachvěla a zakroutila hlavou, abych na to nemyslela. „Opravdu si myslíš, že na tebe mají takový vliv, abys ničil něco, co k tobě patří?" zašeptala jsem. Byla jsem si totiž jistá, že já žádný vliv sourozenců nepociťovala. Aspoň ne tak výrazný. Zahleděla jsem se na přívěšek, který teď vypadal trochu jinak. Byl tmavší, takový smutnější. Povzdechla jsem si a šťouchla do něj čenichem, abych si byla jistá, že je opravdu hmotný. Pak jsem se odtáhla, mlčky.

Sobecky přiznal, že toho, co udělal Astonovi, nelituje. Zvláštní. Přitom mě na životě neohrozil. Poté se rozpovídal opravdu sáhodlouze. V některých pasážích jsem jen na něj zůstala zírat. Znal mě už od malého vlčete, co ani nevidělo. A měl pravdu, naše cesty se stále střetávaly. Je to ale dobře pro nás oba? Povzdechla jsem si a znovu k němu udělala pár kroků. „Co by ale pro nás bylo lepší?" nadhodila jsem docela směšnou otázku. Já si byla jistá, že když mě nebude ničit on, přijde zase někdo jiný. Možná i horší. „Chceš vůbec nějakou hranici? Potřebuješ ji, nebo ti přijde nanejvýš zbytečná, protože jednou svou hranici každý stejně překročí?" ani jsem nevěděla, jak mě něco takového napadlo. Ale šlo to od srdce. Stáhla jsem ouška k hlavě a nechala jeho slova znít někde daleko v pozadí.
„Samozřejmě, že jsem tě vyhledala. Chtěla jsem zjistit, co s tebou je," rvalo mi to srdce, když jsem žila s domněním, že můj přítel mě již nechce vidět. Přitom jsem mu nic neudělala. Začal něco žvatlat o změně. Zakroutila jsem hlavičkou. „Ty nejsi pro mě cizí," trvala jsem si na svém, „jsi pořád můj přítel." Ano, i přes to všechno. Možná jsem byla hloupá, ale brala jsem ho jako svou rodinu. Nemohla jsem o něj přijít jako o všechny ostatní.
Hleděla jsem na přívěšek, který stále ležel na zemi. Myslela jsem, že si ho zase nasadí, ale nebylo tomu tak. Ametyst se začal rozpouštět, jako by ho hodil do ohně. „Co to děláš?!" vykřikla jsem nechápavě a přiskočila k místu, kde se nacházela tmavá skvrna. Byla jsem si jistá, že to udělal on. Kdo jiný? Zrychleně jsem dýchala a až po chvilce se narovnala, abych na něj mohla pohlédnout. Hleděla jsem přímo do zlatých očí. „Proč?" hlesla jsem.

Někde v hloubi duše jsem nevěřila tomu, co právě vidím. Můj mozek nedokázal přesně pobrat, že to, co vidím, opravdu není přelud. Krátce jsem si povzdechla a dál tam stála jako zbitý pes. Čekala jsem, než na mě zareaguje. Sněžení kolem nás ustalo. Zastříhala jsem ušima a rozhlédla se. Sněžila všude kolem, kam jsem dohlédla, dost hustě. Zvláštní jev.
Opětovala jsem mu pohled do očí a snažila se vyčíst, na co asi myslí. Ale nemohla jsem. To už dřív začal mluvit. Omlouval se. Trochu se mi ulevilo, že ví, že to, co udělal, nebylo správné. Zmínil i to, co málem provedl Astonovi. Odvrátila jsem pohled pryč a povzdechla si. „Doufám, že to byl jen nějaký zkrat a nikdy více bys nic takového neudělal,“ promluvila jsem zcela vážně a opět se na něj podívala. „A nikdy jsem neřekla, že mi lžeš,“ dodala jsem po chvilce. Já byla taková, že i kdybych věděla, že mi lže, stejně bych mu věřila. Ach ta naivita. Zaťala jsem zuby a podívala se na své tlapky. „A omluvit se musíš asi i osobně Astonovi, byl docela vyděšený,“ zašeptala jsem.
Vypadalo to, že Coffin viděl ve svém přívěsku nějakou ochranu. Možná, že tomu tak bylo. Nedokázala jsem posoudit, protože já se do nebezpečí moc nedostávala. Ozdobu tedy dostal od Života. A já tu svou od Smrti. Docela kontrast. Znamenalo to něco? Že mi bude neustále bránit ve štěstí? Takhle pesimisticky jsem myslet nechtěla, ale bylo to dost pravděpodobné. „Ne, jsem si jistá, že ne,“ vydechla jsem a podívala se mu do zlatých očí. Ty mé byly skleslé a bez života. „Jsi tvrdohlavější než já,“ poznamenala jsem a přitom se musela drobně usmát. Nemyslela jsem to ve zlém, jsem mi chybělo to přátelské popichování. Ztěžka jsem si povzdechla a udělala k němu váhavý krok.
Přemýšlela jsem, zda je rozumné se tu zdržovat. Neyteri mi utéct nemohla, on však ano. Byla jsem si jistá, že neudělám chybu, když s ním zůstanu. Aspoň do té doby, než se rozhodne, že mě zase nechce vidět.

// Kaskády (přes Midiam)

Nějakým záhadným způsobem jsem se propletla mezi řekou Midiam a močály, aniž bych na jedno z území vkročila. Na území smečky jsem neměla co dělat, nechtěla jsem přeci problémy. A kdybych se znovu objevila před Astonem a Leou, bylo by to maximálně trapné. Už tak jsem šla na jinou stranu, než mě poslali. Kdo ví, co si o mně mysleli. Ale upřímně... Bylo mi to jedno.
Dostala jsem se až na pláň, přes kterou jsem kdysi dávno procházela. Zastavila jsem a rozhlédla se. Viděla jsem jedno rameno řeky. Můj pohled padl na západ. Tam se nacházel jeden z lesů. Jenže už z dálky jsem poznala, že se nejedná o jehličnatý, protože stromy byly holé. Tím pádem se pod sněhem nacházelo jejich listí. To nebyla ta správná cesta. A tak mi nezbývalo nic jiného, než se vydat na východ. Vykročila jsem tedy tam, ale přes husté sněžení jsem dál jak na řeku neviděla. Však ono se ukáže časem, kam mám vlastně jít.
Ačkoliv větru bylo minimálně, stejně se ke mně donesl pach, který toto území obýval. Okamžitě jsem zastavila a srdce mi začalo tepat tak, že jsem si myslela, že to se mnou švihne. Tlak minimálně dvě stě dvacet. Chvilku mi trvalo, než jsem znovu začala vnímat. A musela jsem jednat, jinak přede mnou uteče. Chytila jsem se jeho pachu a nejistě vykročila.
Šla jsem pomalu k němu s ušima přitisklýma k hlavě. Krčila jsem se, jako bych něco provedla. „Coffe, prosím, neblbni už,“ vydechla jsem obláček páry a zastavila se u něj. Asi jen dva metry daleko. Hlavu jsem stále měla skloněnou, takže jsem sebou trochu zatřásla, přívěsek ladně sklouznul a padnul do sněhu. Vzala jsem šňůrku mezi zuby a rozhoupala ji tak, aby po puštění ozdoba skončila před Coffinem. „A tohle ti právem náleží,“ zašeptala jsem a jemně poukázala čenichem na ametyst. A pokud byl opravdu pořád přesvědčený o tom, že mě už nechce vidět, tak ať mi na sebe nenechává hmotné vzpomínky. Ty nehmotné jsem nedokázala, a ani nechtěla, vymazat.

// Východní hvozd

Z údolí lesa se terén pomalu začal zvyšovat. Mířila jsem k místu, kde voda padá ze skály a stává se z ní řeka. Slyšela jsem, že podobný úkaz se nachází i více na východ, ale nikdy jsem ho neměla možnost spatřit. Třeba se mi jednou poštěstí. Zhluboka jsem se nadechla čistého vzduchu a opět se oklepala, abych ze sebe setřásla vrstvičku sněhu, která se na mně za tu cestu opět usadila. Možná jsem proti zimě měla malou averzi.
Začala jsem se soustředit na to, abych si tu nenabila čumáček. Po kluzkých kamenech a ještě k tomu zasypaných sněhem nebylo snadné jít. Možná jedině v parném léta byla cesta do těchto míst bezpečná. Kdykoliv jindy přes rok ne. Sice mi to opravdu jednou, dvakrát podjelo, ale naštěstí jsem nijak výrazně neztratila rovnováhu. Dostala jsem se až k převisu, kde bylo krásně vidět na padající vodu. Usmála jsem se a fascinovaně hleděla před sebe. Bylo mi jedno, že jak jsem se přiblížila ke kaskádám, byl ještě větší chlad. Však jsem měla zimní kožich, musela jsem to zvládnout!
Byla jsem tu dlouhých pár minut, než jsem si uvědomila, že se musím vydat na cestu. Zvedla jsem se pomalu, abych sebou nesekla. Jenže tomu jsem stejně nemohla předejít. Jakmile jsem udělala několik kroků, pacinky se mi rozjely od sebe a já skončila čumáčkem na ledem pokryté hornině. Výborně, Litai, výborně, zakňučela jsem a pomalu se postavila zpátky na tlapky. Teď už jsem měla obavu z každého kroku, ale musela jsem se odsud dostat. Každý můj krůček byl roven tomu slepičímu. Tímhle způsobem jsem se dostala z kritického místa a pak svůj krok znovu natáhla.

// Středozemní pláň (přes Midiam)

// Východní Galtavar

S Taillou jsme se rozloučily a obě se vydaly na svou další cestu. Ona ale domov měla, na rozdíl ode mě. Ale nevadilo mi to, aspoň mi nic nebránilo v toulkách! A nyní jsem měla cíl, takže mě čekalo dlouhé putování na jih. A jak si ho zpříjemnit? No přeci dobrou náladou!
Vkročila jsem do lesa, který mi byl známý, protože jsem jím procházela předtím, než jsem potkala své dvě společnice. Byla to milá společnost, takže jsem byla nakonec ráda, že jsem dala na svůj instinkt, který mě v tu chvíli hnal k severu, ne k jihu. Ale nyní už jsem nechtěla výrazně odbočovat, protože mé tlapky byly sice mladé, ale rozhodně ne neúnavné. Potřebovala jsem si na chvilinku odpočinout a najíst se. To byl můj cíl číslo jedna.
Krátce jsem se podívala na západ, kde se nacházela tetina smečka. Tehdy jsem slíbila, že se někdy stavím. Ano, někdy. Snad po zimě, pokud se nic nezmění. Většinou jsem neplánovala dopředu, protože se vždycky stalo, že mi mé plány něco přerušilo, a já měla pak špatnou náladu. Nasála jsem do čenichu zdejší pachy. Před sebou jsem zahlédla poměrně čerstvé stopy. Zajíc. Usmála jsem se a ostražitě se přikrčila k zemi. Šla jsem po stopě, až jsem se ocitla za jedním spadnutým kmenem. Za ním stál zajíc na zadních a rozhlížel se. Měla jsem nešikovnou pozici. Musela jsem nejprve přeskočit strom, abych se dostala ke své kořisti. Nádech, výdech. Ono to půjde.
Počkala jsem, až zajíc nebude tak ostražitý. Když se tak stalo, elegantně jsem se přenesla přes kmen a rozeběhla se za ním. Samozřejmě se dal na útěk a nějakou dobu utíkal, ale naštěstí ne dlouho. Skočila jsem mu po krku a už byl můj. Jenom můj! Odklidila jsem se s ním kousek stranou a začala ho stahovat z kůže.
Po dobré věčeři jsem měla opět energii na cestu. Vstala jsem a klidným krokem se vydala dál, abych se po jídle moc nenamáhala.

// Kaskády

// Řeka Kiërb

Tailla se mi snad snažila poradit, že při přátelských jedinců nemusím být odtažitá. „Ale jeden nikdy neví,“ zamumlala jsem a vzpomněla si na své ne moc dobré zkušenosti v odhadnutí vlčí povahy. Navíc jsem se dala snadno ovlivnit a zmanipulovat. Věděla jsem to sobě, ale nevěděla jsem, co s tím dělat. A dokud nepotkám někoho, kdo by se podobal Stříbrným, asi se ani nedokopu k nějaké změně. Nebyla potřeba.
Dostaly jsem se k poměrně osobnímu tématu. Rozmluvila jsem se, ačkoliv mi to dělalo ze začátku problém. Olízla jsem si čumáček a poslouchala vyprávění o jejích potomcích. Ani bych si netipla, že je matkou, kdyby se o tom Hotaru nezmínila. Vyjádřila se, že není úplně dobrou matkou. Povzdechla jsem si a zakroutila hlavou. „Nevyčítejte si to, je to zbytečné. Čas nevrátíte,“ střihla jsem ušima. Trochu jsem pochybovala, že jí tohle pomůže. Ale upřímnost nadevše. Ani jsem nepočítala s nějakou reakcí, protože se zřejmě potřebovala jen vyzpovídat. Zvláštní bylo, že tohle vlci dělali v mé přítomnosti docela často. Asi jsem působila důvěryhodně.
Pomalu jsme se dostaly až blízko k Borůvkovému lesu. Tady se naše cesty musely přirozeně rozdělit. Nechtěla jsem překážet na území smečky. Neměli by ze mě radost, když strážili malá vlčata. Já bych byla akorát potencionální nebezpečí. „Děkuji vám za společnost, byla velmi příjemná,“ usmála jsem se na ni a zamávala ocasem, abych svá slova ještě potvrdila. Měla jsem za úkol pozdravovat Coffina, pokud ho potkám. Rázně jsem pokývla hlavou, na tohle určitě nezapomenu. „Mějte se. A pozdravujte doma!“ houkla jsem na ni a odvrátila pohled k zemi. Zase jsem byla sama. Ale ne na dlouho! Zhluboka jem se nadechla a vykročila na jih.

// Východní hvozd

// Neprobádaný les

Zvědavě jsem zastříhala ušima, protože jsem nevěděla, že by něco takového vůbec bylo možné. „Neuvědomuji si ji,“ přiznala jsem prvně, „ale její schopnosti telepatie by se mi teď hodily.“ Ale však já si určitě pomohu i sama. Takhle jsem měla aspoň jistotu, že až Coffina najdu, bude to jen a jen má zásluha.
Když už jsme byly u těch zvláštní, Hotaru poznamenala něco o zvláštním jelenovi, kterého vyvolala Smrt. To jsem z jejích slov pochopila. Jeleni prakticky mají jiné využití než jako naše kořist. Žádný jiný životní osud nemají a většina z nich skončí stejně, zamyslela jsem se. To bylo docela pesimistické, ale díky nim jsme byli stále naživu. Stejnou předzvěst přeci měly všechny naše lovné kořisti. Vlčice se daly do řeči o tom, co všechno tu prožili. Samozřejmě to nebyly úplně normální záležitosti. Zastříhala jsem ušima a jen je tiše poslouchala. Mohla jsem si jen představovat, jak taková dobrodružství vypadala. Já nic tak velkého zatím neprožila. A přesto jsem žila relativně spokojeně, takže mě to netrápilo.
Dále jsme se dostaly až k povídání o jihu Gallirei. Taky jsem jej moc neznala, ale nyní jsem tam měla namířeno, takže třeba objevím nová místa, o kterých jsem neměla zdání. Dominantou jihu byly rozhodně Narrské vršky, které jsem už stihla poznat. Zbytek mi přišel takový nezáživný.
Hotaru vypadala podobně štastně jako já, když jsme se konečně blížily k okraji lesa. Napětí, které ve mně vyvolávala zdejší atmosféra, postupně opadávala. Vlčice se od nás plánovala vzdálit, takže se s námi rozloučila. Se mnou úplně, s Taillou jen na určitou dobu. „Také jsem vás ráda poznala. A děkuji,“ hlesla jsem tak, aby mě, pokud možno, slyšela. Zhluboka jsem se nadechla a sledovala její huňatý černobílý ocas, jak mizí někde před námi. Musela jsem se nad tím pousmát. Taková spontánní věc se mi ještě nikdy nestala. Obvykle jsem se nedala na cesty se zcela cizími, ale udělala jsem změnu, která nakonec vedla k dobrému. Poznat pár dobrých duší, to nebylo na škodu.
Zastříhala jsem ušima a podívala se na Taillu s drobným úsměvem. „Ani jsem nevěděla, že se tu rodí tolik vrhů vlčat,“ zamumlala jsem. Ten můj byl evidentně několikátý v Borůvkovém lese. Pouze tam. Třeba takový Izar a jeho sourozenci pocházeli z lesa na druhém břehu Mahtaë. A to jsem ještě dokonale neznala jih. Kdo ví, kolik vlčat se v celé krajině pohybuje. „Nedivím se, vlčata jsou jedna velká radost,“ usmála jsem se a podívala se do země. Ne že bych to pocítila na vlastní kůži, žádného o moc mladšího vlka jsem zde nepotkala, ale doufala jsem, že přesně takhle vlci vnímali i mě a moje sourozence.
„Neberte to zle, jsem holt taková,“ usmála jsem se na ni a švihla ocasem. Už tak byl zázrak, že jsem mluvila s někým, koho znám pár minut. Ale nelitovala jsem toho. Další otázka byla poněkud osobnější, než jsem čekala, ale třeba jen chtěla vyplnit to ticho mezi námi. „Už přes rok jsem nikoho z nich neviděla, což je docela dlouho vzhledem k mému věku. Rodiče byli srdcem tuláci, a to jsme po nich všichni podědili, takže jsme se rozprchli už velmi brzy,“ zavzpomínala jsem na časy, kdy jsme byli všichni spolu. Dostala jsem se až velmi raných dob mého života, což bylo ještě smutnější. Nikdy potom jsme všichni pospolu nebyli.

// Východní Galtavar

// Západní Galtavar

Byla jsem ráda, že jsme konečně opustily tu smradlavou řeku. Jenže naše kroky mířily dál na sever a já moc dobře věděla, co mě tam bude čekat. Les, který mi naháněl hrůzu. A jak jsem si tak uvědomovala, právě sem mířil Coffin, když jsme se tehdy rozešli. Nebo spíše on ode mne utekl. A už to ve mně vyvolávalo dost zvláštní pocit. Rozhodně ne kladný. Cítila jsem, jak se mi plíce trochu stáhly a můj dech se omezil.
Nadhodila jsem téma právě svého přítele a čekala. jak se vlčice vyjádří. Hotaru pověděla, že ho naposledy viděla jako vlče. To už bylo opravdu dávno. A Tailla mi sdělila něco, co už jsem dávno věděla. Nebo spíš jsem to odtušila. „ Dobře, děkuji za informace," řekla jsem tichým hláskem a sklopila pohled k zemi. Nepomohly mi, ale aspoň jsem věděla, že jsem na to hledání sama. Před chvilkou jsem se ptala, kde by mohla být moje kamarádka Neyteri, ale na to už jsem odpověď dostala. Naštěstí. Teď už jen zbylo najít Coffina.
Tailla se pravděpodobně setkala s těmi oranžovými věcmi jako já. „Já je naštěstí nijak víc nezkoumala," usmála jsem se a mávla ocasem ze strany na stranu. Neměla jsem potřebu poznávat neznámé věci, které by mi ještě mohly ublížit. „Nechápu, kdo by dobrovolně jedl stromy," zakroutila jsem nad tím hlavou. Tohle nebylo moc normální, ale za svůj život jsem si už zvykla, že zdejší krajina moc normální není.
S povzdechem jsem vlčice následovala do toho hnusného lesa, kde žili hadi. Byli tu i přes zimu? To jsem neměla tušení, ale nechtěla jsem to zjišťovat. Nedůvěřivě jsem se rozhlížela kolem, abych náhodou na nějakého nešlápla jako posledně. „Mně osobně se zdá sever daleko bohatší než jih. Myslím, že je tu daleko více zajímavých míst, ke kterým bych se chtěla vracet," usmála jsem se a nenápadně se držela na vnější straně lesa. Zradila jsem se tu už jednou, nepotřebovala jsem to podruhé. Naštěstí jsme se tu moc dlouho nezdržely.

// Řeka Kiërb

// Západní Galtavar

Pomalu ale jistě jsme se blížily k potoku, který mi ukázal Aston. Když jsem si tak uvědomovala spoustu věcí, musela jsem poznamenat, že on mi ukázal opravdu spoustu krásných míst. A úplně nejvíc si mé srdce získal Ageronský les.
Tailla se vyjádřila k mé barvě. „Po otci," zamumlala jsem. A kdyby se i mé oči zbarvily podle magie, měla bych na sobě i nějaký matčin odkaz. Vzhled byl ale jedinou věcí, která mne s rodiči spojovala. To bylo docela smutné. „Nevadí, že si mě nepamatujete. Ale aspoň už víme, odkud jsme si povědomé," pousmála jsem se. Nechtěla jsem, aby se cítila špatně. Ve svém životě potkáme mnoho vlků,, nemůžeme si každého pamatovat.
Vlčice se daly do řeči o vlčatech. Možných i nemožných. Pomalu jsem začala chápat, že Hotaru zřejmě byla na nějakém vysokém postě. Tipla bych ji na to. Olízla jsem si čumák a dál se nevyjadřovala, dokud nepadlo to jméno. Stočila jsem hlavu k Hotaru. Coffinova příbuzná, evidentně. Přemýšlela jsem, jestli se vyjádřit. Přeci jen tohle bylo dost ošemetné téma. „A víte, kde by se Coffin mohl nacházet? Abych mu mohla vrátit přívěšek," zeptala jsem se nesměle a zastříhala ušima.
Trochu jsem nakrčila čumáček, když jsme se blížily k té smradlavé vodě. Bylo snad ještě něco horšího? Pochybovala jsem o tom. Skunka jsem totiž osobně ještě nepotkala. Mávla jsem ocasem a zastavila se před břehem. Nechala jsem vlčice projít první přes kameny a až pak jsem vykročila. Nedělalo mi to problém, už jsem sem jednou šla, věděla jsem, kam šlápnout. Když jsme byli na druhém břehu, oklepala jsem se a povyskočila, aby mi vlčice neutekly. „Myslím, že takové dva týdny zpátky bylo divné tak nějak všechno. Počasí se zbláznilo, nebe bylo fialové a kolem se válely... Oranžové věci," nedokázala jsem to přesně popsat, ale snad jsem nemluvila úplně z cesty.

// Neprobádaný les

// Velké vlčí jezero

Hotaru zřejmě také netušila, co měla Tailla zalubem. Aspoň jsem nebyla sama. Mávla jsem ocasem a klusala na stejné úrovni jako vlčice, abych se za nimi netáhla moc daleko. Přeci jen jsem chtěla slyšet cokoliv, co by řekly. Třeba by se to týkalo i mě. Podívala jsem se krátce pod sebe, jak jsem se brodila sněhem. Vločky pořád padaly stejně hustě. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se vyprodukovat co nejméně energie, abych nebyla rychle unavená. Vlčice vypadaly daleko vytrvaleji než já, a tak jsem s nimi chtěla držet krok. Ať to stojí, co to stojí.
Tailla se rozpovídala o tom, že je možné, že si ji s někým mohu plést. Byla jsem ráda, že to nebrala nijak špatně. Pokračovala ale dál. Když vyslovila jméno mého rodného lesa, polil mě takový zvláštní pocit. Znovu to slyšet. Nezvyklé. Už jsem zapomněla, jaké to je, když o něm mluví někdo jiný než já. Takže jsme měli stejné místo pobytu. Pokývla jsem hlavou a pravila: „Takže jsme si známé, aspoň trošku.“
Pochopila jsem, že ty dvě mají společný domov a chtějí se vrátit. Jen asi nějakou oklikou, protože tím směrem, kterým jsme šli, žádná smečka nesídlila. Byla jsem si tím více než jistá. Pokud někdo neobnovil smečku v Ageronském lese, ale o tom jsem pochybovala. Tam bylo úplně mrtvo. Zastříhala jsem ušima a znovu pohlédla na Taillu, která mluvila tentokrát na mě. „Máte pravdu, stará opravdu nejsem,“ pobaveně jsem zastříhala oušky, „pocházím z Borůvkového lesa. Moc dlouho jsem se tam ale nezdržela stejně jako moji rodiče.“ Byla jsem si jistá, že jsme o sobě aspoň podvědomě musely vědět, jenže já byla v tu dobu ještě dost maličká, takže jsem nevnímala pachy okolo. Dál si všimla mého přívěsku. Chvilinku jsem mlčela. „Mám ho od kamaráda. Půjčil mi jej a asi na něj trochu zapomněl,“ povzdechla jsem si a kousla se do jazyka. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych se je zeptala, zda neví o Coffinovi. Aspoň kde by se mohl nacházet. To by ale byla velká náhoda, kdyby ho znaly.
Usmála jsem se, když se Tailla pídila, co by jí slušelo. „Nejméně náročné mi přijdou takové ty kroužky kolem tlapek,“ vyjádřila jsem se, ale znalec jsem opravdu nebyla, a tak jsem se dalších slov zdržela. Všimla jsem si, že míříme do nepříjemné oblasti. Stáhla jsem uši k hlavě. „Ráda bych vás upozornila, že potok, ke kterému se blížíme, nelibě zapáchá,“ poznamenala jsem a olízla si čumák.

// Aina

Chápala jsem, že jsem vypadala poněkud mimo. Protože jsem mimo byla. Úplně. „Ale jsem v pořádku. Sice bych za chvilku zůstala zasypaná sněhem, ale otřepala bych se a zase by to mohlo začít na novo,“ poznamenala jsem tišším hlasem, než u mě bylo zvykem. Nebo spíše, než jsem byla zvyklá doteď. S Astonem jsem mluvila otevřeně, protože to byl můj kamarád. Nyní přede mnou stály zcela cizí vlčice.
Nejprve se více dala do řeci černobílá s těmi ozdobami. Zaujaly mě, ale nemohla jsem na ně tak blbě civět. To by bylo neslušné, ale občas mi k jejím tlapkám pohled sklouznul. Ouška jsem našpicovala a poslouchala ji. Nestačila jsem se divit! K čemu jí ty zuby ale jsou? Sbírá je jen kvůli vílám, které ani nemusí přijít? zakoutila jsem nad tím hlavou. Nechápala jsem to. Zakroutila jsem tedy hlavou a jemně si olízla čumáček. Podívala jsem se na dotyčnou vlčici. Nevypadala nebezpečně, aspoň tak ji vyhodnotil můj mozek. „To je... velmi... zvláštní...“ zamumlala jsem nejistě. Jak jsem na tohle měla zareagovat? Říct, že je to to nejdivnější, co jsem kdy slyšela? Jasně, ještě bych dostala přes čumáček. To ani náhodou!
Vlčice se šátky se představila jako Hotaru. Mávla jsem ocasem a v očích se mi přátelsky zalesklo. „Já jsem Litai, ráda vás poznávám,“ představila jsem se i já a hlavu trochu sklonila k zemi. Poklonu, která již byla zvykem, jsem si také neodpustila. Ta druhá se představila jako Tailla a řekla, že nemám věřit ničemu, co o ní řekla Hotaru. Mávla jsem ocasem a pobaveně se pousmála. „Ale nezaručuji, že si vás s někým nepletu,“ nevinně jsem zastříhala ušima. Vlků jsem zde potkala již docela dost.
Když mě Tailla vyzvala, že mohu jít s nimi, překvapeně jsem se na ni podívala. „Tak dobrá,“ souhlasila jsem. Co jiného jsem mohla říci, když mě ta představa docela lákala. „A kam chcete jít?“

// Západní Galtavar

Zahloubaná do svých vlastním myšlenek jsem si ani nevšimla, že se ke mně někdo blíží. A to, že to jsou dvě dospělé vlčice, jsem předléhla úplně. Oči jsem měla jen pro přívěsek s ametystem, který ležel mezi mými nataženými packami. Proto není divu, že když na mě jedna z vlčic promluvila, vyletěla jsem do vzduchu, jako by do mě střelili. Stáhla jsem uši k hlavě, udělala několik kroků vzad, abych se od nich ještě více vzdálila, a zlatá očka jsem vylekaně vytřeštila.
„Jak vidíte, ano, žiju,“ odvětila jsem po chvilce, když jsem se trochu uklidnila. Už dlouho jsem nepotkala cizího vlka. Vlastně jsem poslední měsíce trávila jen s Astonem. Nebylo divu, měl se mnou spoustu trpělivosti. Obě vlčice byly černobílé a byly ověšeny ozdobami. Jedna méně, druhá více. „Potřebujete ode mne něco?“ zašeptala jsem a uši nechala přilepené u hlavy. Už jsem ale trochu narovnala, abych nevypadala tolik jako snadná kořist.
Když jsem se podívala na tu méně ozdobenou vlčici, má mysl začala o něco více pracovat. Poznávala jsem v ní nějakou vlčici. Přitom jsem naklonila hlavu na stranu a dívala se na ni více, než bylo obvyklé. Naštěstí jsem si to relativně brzy uvědomila. „Omlouvám se, někoho mi připomínáte,“ vydechla jsem, švihla ocasem a podívala se jinam. Pokud to opravdu byla tehdejší členka Borůvkové smečky, mohlo být dost pravděpodobné, že si mě nemusela pamatovat. Vlastně jsme se viděly jen jednou, a to opravdu jen chvilku, když mě u jejich skupinky vysadil Coffin a pak na několik měsíců zmizel.

// Východní Galtavar

Pokračovala jsem dál, ale tentokrát si byla jistá, že dál již nepůjdu. Ne že by mě bolely tlapky, ale bych byla moc na severu. A cesta na jih by se ještě více protáhla. Vlastně jsem ani netušila, kde přesně onen les leží. Zřejmě budu muset improvizovat, ale přesně to mi nikdy nešlo. Povzdechla jsem si. Proč malovat čerta na zeď? Odpočinu si a vyrazím druhou stranou přes řeku, tak zněl můj plán. Naprosto geniální!
Pomaličku jsem se blížila až ke břehu, který za normálních okolností lemoval písek. Ale nyní jsem si mohla tak akorát lehnout na sníh. Nejprve jsem se posadila a rozhlédla se kolem, abych mohla zhodnotit výhled. Krásný! Přesně tak jsem viděla většinu Gallirei. Kromě teda té páchnoucí řeky, ta nebyla pěkná. Slízla jsem z čumáčku sněhovou vločku a sekla sebou na zem. Přetočila jsem se na záda, předními tlapkami několikrát zamávala do vzduchu a hlavu stočila tak zvláštně vedle sebe, abych se o ni mohla opírat. Dlouze jsem vydechla a nechala na sebe padat sněhové vločky.
I tohle ale mělo nějakou hranici. Když jsem ucítila nepříjemný chlad, znovu jsem sebou mrskla a přetočila se na břicho. Povzdechla jsem si a čumáčkem popostrčila Coffinův přívěsek, který se mi pořád houpal na krku, abych ho lépe viděla. Krásný ametyst. Patřil ale jemu, ne mně. Ani jsem nevěděla, proč mi ho nechal. Mlčky jsem se dívala na svůj odraz v přívěsku a přemýšlela, jak náš vztah zase napravit. Protože tohle mě maximálně užíralo.