Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu jsem se zarazila. Že bych věděla něco navíc? Přitom Coffin tu žil déle, předpokládala jsem tedy, že svou domovinu znal lépe. „No, ano,“ hlesla jsem tichým hláskem a ještě se ohlédla za nás na dva mezníky, o kterých jsme se bavili. Nemohl myslet nic jiného. Tohle byla jediná možnost. „Vyprávěla mi o ní Neyteri, když jsem byla malá,“ přiznala jsem a trochu se pousmála. „Určitě se k ní vázala nějaká historka, ale tu už si nepamatuju. Je to už velmi dávno,“ dodala jsem po chvilce a podívala se před sebe. Až nyní jsem si uvědomila, že ten čas hrozně rychle letí. A já s tím nedokázala nic dělat.
Coffin začal mluvit podobným tónem jako já. Zazubila jsem se nad tím. „Možná, že s věkem takové ambice přijdou,“ krátce jsem pokrčila rameny a usmála se. Takovou možnost jsem rozhodně nevylučovala. Jak jsem ale říkala, nyní jsem byla ještě mladá. Nic podobného mě opravdu nelákalo. A to se zřejmě ještě několik měsíců nezmění.
Vlastně jsem si ani neuvědomila, že by to, co jsem právě pronesla, mohlo mít nějaký dopad. Zastavila jsem se a překvapenýma očima se mu podívala do těch jeho. Z nich pro změnu vyzařovala upřímnost. Po celou dobu jsem měla uši nastražené, až když mi olízl čenich, klesly směrem k hlavě. „To je milé,“ zmohla jsem se pouze na pár slov. Tak trochu mi vyrazil dech. Nevěděla jsem, jak na lichotky zareagovat. „Mám pocit, že se mě ještě dlouho nezbavíš,“ prohodila jsem s úsměvem a poskočila, abych mu byla blíže. Znovu jsem s ním srovnala krok.
Dokud na mě nevybafnul. To jsem samozřejmě nemohla ustát. Málem mi přivodil infarkt! A zemřít tak mladá na něco takového, to by byla opravdu špatná historka. Rozhodla jsem se po odvetu. A v tu chvíli jsem se nezmohla na nic jiného, než mu skočit po krku. Obrazně, samozřejmě. Kupodivu jsem ho povalila na zem. Ani jsem s tím dopředu nepočítala, protože jeho tělo bylo mohutnější než to mé. „Ale já tě ocením naprosto ve všem!“ zvesela jsem zamávala ocasem a přetočila se tak, abych skončila vedle něj na zádech. Stočila jsem se tak, že mé tělo teď vypadalo jako písmeno C, přitom jsem ležela a všechny čtyři packy měla natažené do vzduchu. Potřebovala jsem se trochu protáhnout. Podívala jsem se na něj a začala se smát. Viděla jsem ho obráceně – vzhůru nohama. Přišlo mi to hrozně legrační.

// Jezevčí les

„Toť otázka,“ zareagovala jsem na jeho dumání o hranicích Gallirey. Měla nějaké, nebo ne? O tom jsme se mohli jen teoreticky dohadovat. Určitě nebyla opevněná nějakou magickou silou, která by nám odchod zakazovala. Měla jsem za to, že vlci tu zůstávali jen ze svého přesvědčení. Zbytek zkrátka odešel. Pak mi sdělil, podle jakých bodů se orientuje. Rozhlédla jsem se kolem a pochopila, o čem mluví. „Myslíš tím sopku?“ chtěla jsem se ujistit. Ale bylo to logické. Sněžných hor bylo víc, osamělá byla jen jedna. Trčela na panoramatu jako nějaký tmavý zub, klín. Byla opravdu zvláštní. A kdo ví, čeho byla schopna.
Krátce jsem zakroutila hlavou. Takové ambice jsem neměla. Zatím. „Drahý Coffine, ty sis ještě za ta léta nevšiml, že jsem tak trochu jiná než ostatní?“ zazubila jsem se a vesele zastříhala ušima. A byla jsem za to ráda. Aspoň v něčem jsem byla originální, nepočítaje můj příliš barevný kožich. „Jsem mladá, mám funkční kosti a klouby, měla bych toho využívat. A ne být někde svázána smečkou a touhou po vysokém postu, moci a respektu. Upřímně, mě by přece ani nikdo nerespektoval. Vždyť jsem takový… Barevný klaun,“ tiše jsem se zasmála, no v mém smíchu byla cítit i jistá dávka hořkosti. Tak nějak jsem si vzpomněla na Stříbrné. Ti si ze mě udělali loutku, a já to pomalu ani nepostřehla! Ano, až tak lehce zmanipulovatelná jsem byla. A nemohla jsem za to.
Následně ještě něco dodal k předešlému tématu. Na to jsem ale nezareagovala, protože mi to přišlo zbytečné. Krátce jsem si oblízla tlamu a zhluboka se nadechla. Jeho tón se postupně měnil a gradoval. Upřímně, líbil se mi daleko více s tak hlubokým, tajemným hlasem. Přišlo mi to takové chlapácké. Když se na mě prudce otočil a vybafnul, zcela intuitivně jsem vyskočila do vzduchu a vykřikla leknutím. Jakmile jsem dopadla na zem, tlapky se mi rozjely do všech stran a já oddechovala, jako bych uběhla dvakrát maraton.
„Coffine!“ vyštěkla jsem, jakmile se mi vrátily plíce a rozeběhla se směrem k němu. Odrazila jsem se a srazila ho k zemi. Něco si předtím ještě mumlal pod fousky, to jsem už ale nevnímala. Zasmála jsem se a celého ho komplet zalehla. Sice jsem byla o dost drobnější než on, ale vůbec mi to nevadilo. Takhle jsem uklidnila svou touhu po pomstě. „Jsi vážně příšerný,“ zamumlala jsem mu do smrti a zasmála se. Nedostala jsem infarkt, brala jsem to tedy jako zábavu.

Měl pravdu, mrtvo tu opravdu bylo. Trochu jsem se zamračila, když jsem si to plně uvědomila. Tohle nebylo moc pěkné. „Jsi si jistý, že jsme stále v Galliree?“ nadhodila jsem, ačkoliv by mi vůbec nevadilo, kdybychom se podívali i někam jinam. Já sama jsem jen neměla odvahu svůj domov opustit. Co kdybych už nenašla cestu zpátky? Sice mě tu moc věcí nenutilo zůstat, ale i těch pár pro mě bylo důležitých, dokonce životně důležitých. Krátce jsem si povzdechla. „Třeba jen se všichni drží kolem smeček, jezer a tak. Tam jsou nejlepší podmínky pro život, zdá se mi,“ řekla jsem svůj názor a obrátila na něj hlavu.
Nebyla jsem jediná, co si všimla obyvatelů tohoto lesa. Ani jsem nevěděla, kolik jich pochodovalo pod zemí pod námi. Musela jich tu být ale hotová armáda, protože jejich pach byl cítit na sta metrů daleko. A to nebylo moc dobré. Nechtěla jsem od nich mít pokousané tlapky. Můj přítel navrhl, že by bylo lepší les nechat jezevcům a posunout se kousek dál. „Souhlasím. Kdo ví, čeho jsou schopni, když jsou ve skupině a mají sebevědomí až do vesmíru,“ poznamenala jsem a trochu jsem se ušklíbla. I v říši vlků platilo něco podobného. Vždyť do boje se snáze dávala smečka vlků, popřípadě větší skupina, než jedinec. Zas tak jiní jsme od ostatních nebyli.
Coffin začal vyzvídat, jestli se plánuji přidat k nějaké smečce. „Ale asi ne můj,“ poznamenala jsem a krátce zastříhala ušima. Stále jsem se dívala před své tlapky a občas mrkla. „Zatím takovou ambici nemám. Jsem ještě příliš mladá na to, abych se svazovala smečkou, povinnostmi. Usadit se ještě opravdu nechci,“odpověděla jsem na jeho otázku již úplně. Zkrátka stále jsem si chtěla užívat života, dokud to jen šlo!

// Zarostlý les

// Ježčí nížina

Svého přítele jsem následovala dál na východ. Zvědavě jsem se rozhlížela a zkoumala přilehlé okolí. Nějak jsem to tu nepoznávala. Nebylo se čemu divit, východ Gallirei jsem nikdy moc neprošmejdila. Kromě území tetiny smečky. Té jsem také slíbila, že se někdy přijdu ukázat. Jednou, za pár měsíců, let… Třeba se to skutečně podaří.
Dorazili jsme do lesa, kde byly stromy docela daleko od sebe. Krátce jsem si odfrkla, když jsem ucítila podivné pachy. Nebyly vlčí. V mé hlavě vyvolaly ale jistou asociaci z minulosti. Izar, vzpomněla jsem si na mladšího vlčka, se kterým jsme se dali do lovu právě jednoho z jezevců. Ale ne tady. Navíc byl zraněný, takže jsme mu jen pomohli. Vážně by mě zajímalo, kde je Izarovi konec a zda se vymanil z vlivu své ďábelské matky.
„Vypadá to tu tak ponuře a depresivně,“ zamumlala jsem a podívala se na Coffina, abych zjistila, jestli takový pocit mám jen já. Byla jsem poněkud emotivně citlivější. Stáhla jsem ouška k hlavě a pohledem těkala z jedné strany na druhou. Stále jsem si ale všímala trávy, která se objevovala pod mými tlapkami. Nahnula jsem se ke svému příteli a starostlivě k němu promluvila: „To stačí, ať kvůli mně zbytečně neztrácíš energii.“ Neměla jsem ponětí, jestli je tohle celé pro něj snadné nebo se naopak přemáhá. Ale pro jistotu by toho měl nechat.

Coffin zrovna začal odsouhlasovat můj návrh s lovem, ale skočila jsem mu do řeči. To obvykle nedělám, ale měla jsem za to, že má odpověď na jeho otázku byla nedostatečná. Zazubila jsem se a olízla si tlamu. „Můžeme,“ zopakovala jsem to, co řekl on, ale s určitým důrazem. Přitom jsem i pokývla hlavou. Mohli jsme si něco ulovit, abychom zasytili své žaludky. Nápad to byl dobrý, ale v zimě se potrava nacházela vždycky poněkud složitěji. Ale nebylo to nemožné.
Bavili jsme se o cestování. Také chtěl poznávat něco nového. Zkrátka ideální! Usmála jsem se a začala mávat ocasem ze strany na stranu. A naštěstí se chytl na mou udičku. No vida, až tak zmatený není. „Bude mi potěšením, spolucestovateli,“ zvesela jsem zastříhala ušima a hrábla packou do sněhu. Jen jsem neměla ponětí, kde bychom našli něco nového. Zas tak velká Gallirea nebyla. Nebo snad ano?
Přerušil mé přemýšlením tím, že ke mně sklonil hlavu a zavrtal se do mé srsti pod krkem. Zavrtěla jsem ocasem a spokojeně přivřel oči. Škoda, že vlk neovládá předení. Tiše jsem se nadechovala jeho pachu a byla tak trochu paralyzovaná. Právě proto jsem zprvu ztratila rovnováhu, když se ode mě odtáhnul. Musela jsem přenést váhu na druhou přední tlapku, abych se neskutálela.
Fin navrhl, že bychom se mohli posunout někam dál. „Dobře, pojďme!“ zvesela jsem vyštěkla a zářivě se přitom usmívala. Tohle se mi líbilo, přesně tohle jsem hledala. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila za ním. Opravdu jsem si užívala ten pocit, kdy se pod mými tlapkami objevovala zelená tráva. Bylo to tak kouzelné!

// Jezevčí les

Vandal. No jistě, to by na něj sedělo, ale já se přesto všechno usmívala. Měla jsem pocit, že se na něj nedokážu zlobit nebo tak něco. Kdyby provedl něco skutečně špatného, třeba někoho zranil, důvod na zlobu bych měla daleko větší. Takhle akorát slovně provokoval, v nic většího to nepřerostlo.
Moc jsem nechápala, proč by nezáleželo na tom, co chce on, ne já. Nějaký kompromis by se přeci dal najít. Proč všechno nechával na mně? Vyslechla jsem si jeho otázku a opětovala mu pohled do očí. „Momentálně… Nějaký kus šťavnatého masa,“ odpověděla jsem zprvu smrtelně vážně, ale nakonec jsem se začala smát. Tohle určitě na mysli neměl, jen jsem chtěla trochu zlepšit zdejší atmosféru. Znovu jsem nasadila vážnější tvář. „Chtěla bych poznávat nová místa, nejlépe neosamoceně,“ drobně jsem se usmála a zamávala ocasem. Musela jsem být konkrétní, aby mu došlo, čí společnost bych nejraději uvítala?
Zastříhala jsem ušima a zhluboka se nadechla. Jeho hlas zněl najednou zvláštně. Nedokázala jsem z něj přesně poznat, jak se zrovna cítí. Na to má schopnost empatie byla ještě docela slabá. „Protože se známe už hrozně dlouho,“ začala jsem a sklopila pohled na jeho tlapky, „a už od první chvíle jsi mi nějak padl do oka. S odstupem času se mi zdá, že ve tvé společnosti jsem byla vždycky jiná. Taková uvolněnější, šťastnější. Paradoxně jsem tě řadila na vyšší příčky než svou vlastní rodinu, to tak i zůstalo.“ Znovu jsem se mu zadívala do očí a drobně se na něj usmála. Co víc říct? Možná důvod, který po mně vyžadoval. Jenže já nevěděla. Zkrátka se tak stalo. Nějaké citové pochody jsem nedokázala vysvětlit.
Najednou se mi pod tlapkami začala objevovat jarní tráva. Vyskočila jsem překvapeně ze sedu do stoje a překvapeně kulila očka. Začala jsem poskakovat kolem Coffina a užívala si tu krásu. Když jsem se znovu posadila, již jsem měla tlapky v heboučké trávě. „To je pěkné!“ rozplývala jsem se a sklonila k zemi hlavu, abych si mohla přičichnout.

// Sarumenský hvozd

Když jsme vyšli z lesa, nadechla jsem se podvečerního vzduchu a zamávala ocasem. Ještě jsem se za sebe ohlédla, abych si obrázek území smečky správně zapamatovala. Zajímalo by mě, jak to tam vypadá třeba v létě. Les mě opravdu zaujal. Zpomalila jsem a podívala se na svého přítele. Dle jeho slov jsem pochopila, že se mnou již moc nepočítá. „Ale nech toho, ty puberťáku,“ zazubila jsem se a přiskočila k němu, abych ho mohla jemně kousnout do ucha. Tím jsem si vzpomněla na svá vlčecí léta. Sladký to věk plný iluzí a představ.
Trochu jsem sklopila ouška k hlavě. „Zamrzelo mě to, nebudu lhát, ale… Proč bych tě měla odkopnout?“ nechápavě jsem se na něj zadívala. Asi by se mi nemohl divit, kdybych tak opravdu udělala, ale já nechtěla. „Ale můžu odejít, pokud si to budeš přát,“ dodala jsem po chvilce a podívala se mu do zlatavých očí. Neměla jsem tušení, co bych dělala. Toulala se a potkávala další vlky. Jako vždycky, jako každý tulák. A to jsem na svém životě milovala. I přesto jsem si ale myslela, že lépe se cestuje ve dvou.
Coffin se najednou začal omlouvat. Bylo to na místě, ne že ne. Povzdechla jsem si, jemně zastříhala oušky a posadila se na sníh. Nejradši bych si sedala do měkké trávy, ale to bude ještě nějaký týden trvat. Bílá pokrývka nemůže zmizet ze dne na den. „Ano, zkazil,“ přitakala jsem. Byla to pravda, proč mlčet jen ze strachu, že jsou slova příliš přímá? „Ale za to jsem zjistila, kde se smečka nachází a že jsem tam kdykoliv vítána. Aspoň nějaká pozitivní drobnost se dá najít ve všem, když se chce,“ mávla jsem ocasem a drobně se usmála. Naivní. Ale taková jsem zkrátka byla již od narození. A taková hloupá vlastnost se opravdu špatně přeučuje.

Byla jsem ráda, že mi Morfeus oznámil, že tu jsem vítána. Okamžitě jsem začala vrtět ocasem a v očkách se mi začaly třpytit jiskřičky štěstí. Byla jsem najednou plná energie, šťastná a celkově ve mně převládly jen kladné pocity. Jenže jsem z naší skupinky byla jediná, a to mi nepřišlo správné. I proto jsem se rozhodla jejich území opustit společně s Coffinem. Však k návratu mi prakticky nic už nebránilo. „Děkuji,“ vydechla jsem a hlavu sklonila k zemi ke zdvořilostní pokloně. Byli alfami, nějaký projev respektu musel být.
Coff nijak nezareagoval a pomalu se otočil k odchodu. Povzdechla jsem se a chvilku se dívala za jeho kropenatým kožichem. Jak ti mám pomoct, příteli? pomyslela jsem si posmutněle a na chvilku stáhla uši k hlavě. Mrzelo mě, že se takto chová, a já nevěděla jakýkoliv důvod. Nebo spíše jsem neznala cestu, jak mu pomoct. „Moc ráda jsem vás zase viděla,“ svou řeč jsem znovu obrátila k Neyteri a Morfeusovi. Abych je už více nezdržovala, přiskočila jsem k Ney a otřela se jí hlavou o bok. Dovolila jsem si moc? Možná, ale já se v tu chvíli nedokázala ovládnout. „Slibuji, že o mně ještě uslyšíte,“ naposledy jsem se na ně usmála a poskočila do běhu, abych Coffina snáze dohnala. Už byl skoro na hranicích lesa.
„No, co máme v plánu nyní?“ zeptala jsem se, když jsem ho doběhla a byla jsem na úrovni jeho boku. Usmívala jsem se. Bylo to zvláštní.

// Ježčí nížina (přes Tenebrae)

Má kamarádka mě začala ujišťovat, že i kdybych se na území smečky přeci jen jednou ocitla, nikdo mě tu nezačne cupovat na kusy. Za to jsem byla ráda. „Máte po boku evidentně dobrý kolektiv. To vás šlechtí,“ usmála jsem se a nadšeně zamávala ocasem. Najednou mi došlo, že smečka má přeci jen nějaké výhody. Možná, že jsem jen potřebovala dospět, abych některé viděla. Ještě stále jsem ale nedospěla k tomu, abych se chtěla usadit.
Ztěžka jsem si povzdechla. Jak jsem mohla vědět, co se Coffinovi vrtá v hlavě? Zdálo se mi, že už je v pořádku, no začala jsem o tom docela pochybovat. Povzdechla jsem si a s pohled upřeným na Neyteri jen opatrně zakroutila hlavou. Nevěděla jsem, co to má znamenat, jak se k tomu všemu vyjádřit. A tak jsem byla ráda, že se toho ujal sám Coffin. Nějaká psychická nevyrovnalost, to nebylo vůbec dobré zjištění. Ale stejně jsem měl pocit, že s tím zkrátka nic nezmůžu.
Zastříhala jsem ušima, když se mě Ney zeptala, co všechno jsem dělala a jestli jsem stále členkou Borůvkové smečky. Mile jsem se usmála a opatrně zakroutila hlavou. „Ze smečky jsem dobrovolně odešla. Přišlo mi, že zabírám místo někomu, kdo by mohl být užitečný. Já se chtěla už od začátku toulat a poznávat nové věci, což se mi i vyplnilo,“ okouzleně jsem se usmála, „potkala jsem několik vlků, které jsem si oblíbila, ale bohužel s nimi netrávím tolik času, kolik bych si představovala. Navštívila jsem Život i Smrt a zjistila, že jsou opravdu moc rozdílní. Konečně znám svou vrozenou magii. Stihla jsem se stát černou ovcí rodiny… Je toho hodně, ale řekla bych, že i přes to všechno negativní jsem šťastná.“ Ty dva roky se nedaly opsat jen v jedné minutě, ale snažila jsem se. Byla jsem toho názoru, že jsem toho zažila opravdu dost, a to tu oxiduji teprve druhou zimu!
Olízla jsem si čumák a podívala se na Coffina, který ze sebe vydoloval první ústupek. Pousmála jsem se na něj, že se aspoň teď snažil, ale měla jsem pocit, že tohle si už nevyžehlí. Atmosféra kolem nás byla už od začátku zkažená. „To nebude potřeba,“ zareagovala jsem na jeho poznámku ještě dříve než obě alfy dohromady. Zhluboka jsem se nadechla, abych na to nabrala dostatečné množství vzduchu. „Myslím, že půjdeme oba,“ podívala jsem se na Neyteri poněkud posmutněle, „ale slibuji, že jakmile sleze sníh, máte mě tu jako na koni!“ Zazubila jsem se a zamávala ocasem, doufajíc, že zdejší podivnou atmosféru jsem trochu rozvířila. A tentokrát snad již v dobrém načasování.

Morfeus se s Coffinem dohadovali tak nějak mimo mé vnímání. Již jsem ani nevěděla, co si navzájem vyčítali. Úplně jsem se v nich ztratila. Raději nevědět, pomyslela jsem si a podívala se z jednoho samce na druhého. Nechtěla jsem se jim do toho vměšovat, a tak jsem většinu času stráveného zde jen pozorovala dění, poslouchala, snažila se pochopit a prohodila několik vět s Neyteri. Upřímně, takhle jsem si návštěvu nepředstavovala.
Ney se na mě obrátila s tím, že mohu přijít, kdykoliv budu chtít. Vděčně jsem se na ni usmála, ale nakonec jsem opatrně zakroutila hlavou. „Vždyť to by nešlo. Nemohu se na území smečky pohybovat, měla bych hrozné výčitky svědomí,“ řekla jsem a rozhlédla se. „Ještě bych narušila zdejší klid, a to bych nerada. Navíc, jistě bych příště neměla takové štěstí jako nyní a místo vás bych potkala nějakého člena. Třeba by na mě nebyl úplně nejmilejší,“ dodala jsem po chvilce a znovu se usmála. Pak jsem se opět na chvilku ponořila do svých myšlenek. Ale až se budu chtít někde usadit, mohla bych to zkusit zde, napadlo mě. Vždyť by to nemuselo být špatné. Ovšem nedokázala jsem odhadnout, za jak dlouho mě opustí tulácký duch, a tak jsem svůj nápad nesdělovala nahlas. Některé věci nemusely být vyřknuty.
Pokud se bude Coffin ještě chvilku chovat tak jako doteď, zřejmě ho vyprovodí z lesa. A co se mnou? Měla bych tu zůstat, nebo jít s ním, aby na mě nemusel čekat kdoví jakou dobu? Bylo by to těžké rozhodování. Najednou Fin trochu sklonil hlavu k zemi a dál se nijak nehýbal. Vypadal docela strnule. Po jeho slovech a následném pohledu směrem ke mně jsem automaticky zavrtěla ocasem. „Děkuji,“ zašeptala jsem opravdu tichounce. Téměř jsem jen slovo naznačila a svůj hlas zřejmě slyšela jen já sama. Dlouze jsem vydechla a svému příteli věnovala hřejivý vděčný úsměv. Zasloužil si ho.
Pak jsem pohled přesměrovala na alfy a doufala, že se atmosféra mezi námi uklidní a ještě nějakou dobu spolu pobudeme.

// Psáno i čteno z posledních sil. Kdyby něco chybělo, houkněte na mě

„Děkuji,“ hlesla jsem a opatrně sklonila hlavu. Proč? Sama jsem nevěděla. Možná na náznak skutečného díky. Zhluboka jsem se nadechla, ačkoliv mě tolik pachů lehce lechtalo v čenichu. Musela jsem si pro tuto chvilku zvyknout. Mým důležitým cílem bylo vidět Neyteri a prokecat s ní zbytek dne. Část jsem tedy neměla splněnou, ale vzhledem k tomu, že měla nějaké povinnosti vzhledem k jejímu postavení, naše setkání nemuselo být tak dlouhé. Ale chápala jsem to. Jen jsem ji chtěla po těch dlouhých letech vidět a přesvědčit se, že se má dobře. Jednoduché.
Neměla jsem tušení, co si Morfeus s Coffinem udělali, ale nevypadalo to, že by měli mezi sebou nějaký přátelský vztah. Těkala jsem mezi nimi pohledem a přemýšlela, jestli třeba nějak zasáhnout. Třeba svého přítele nějak zkrotit. Jenže jak? Pochybovala jsem, že na něj mám až takový vliv. Dloubnul si do jejich postavení, což mi nepřišlo úplně vhodné a na místě. To oni zde byli v právu, my ne. Jako tuláci jsme neměli právo vůbec na nic. Pohledem jsem kontrolovala černého vlka a intuitivně stáhla uši k hlavě. Měla jsem z něho respekt, možná i lehký strach. A to byl pravděpodobně jeho účel.
Vypadalo to, že Coff věděl i o vlčatech. Zřejmě. K těm se ale ani jeden nevyjádřil. Raději jsem se nad tím nepozastavovala. Třeba na to nebyla vhodná doba. Najednou jsem začínala mít pocit, že na tohle celé nebyla vhodná doba. Povzdechla jsem si.
Šťouchla jsem do svého přítele čenichem. Vždyť každá jeho věta byla brána jako útočná, neměl daleko k vykopnutí. No ták, mohl by se ovládat. Aspoň kvůli mně. Ta myšlenka mě znovu donutila ke krátkému povzdechnutí. Ušima jsem zastříhala, když na mě Neyteri znovu promluvila. „Jsem ráda, že se máš dobře. Hlavně ať to všechno je jen lepší a smečka vám neuvadne,“ hřejivě jsem se na ni usmála a zamávala ocasem. Upřímnost ze mě přímo zářila. „Ano, asi máš pravdu. Třeba jindy…“ řekla jsem po chvilce a nechala povadnout ouška k hlavě. Podívala jsem se na Coffina, který měl k tomu všemu poznámku. To on je tou podmínkou? Krutá realita z pohledu alf. Cítila jsem se příšerně. Kdybych nepřišla s tímhle nápadem, ušetřila bych nervy všem stranám. A hlavně sobě.

Coffin se mi nakonec nabídl jako pokusný králík. Ochotně a bez přemlouvání. Docela jsem se tomu podivila. „Nechci ti ale nijak ublížit,“ zamumlala jsem. Vždyť jsem nevěděla, k čemu má magie slouží. Zřejmě mi ji Smrt vštípila jen tak z legrace. Nechtěla jsem nějakou útočnou magii, vůbec to ke mně nesedělo. Zároveň jsem nechtěla funkci a následky zkoušet na úplném cizinci, to by bylo nevhodné. Ale u Coffa jsem nechtěla, aby to zase nějak pošramotilo náš vztah.
Dorazili jsme k alfám smečky, které zřejmě na chvilku utekly před povinnostmi hodné jejich postu. Po očku jsem sledovala i svého přítele. Jako první se jal slova Morfeus, ačkoliv bylo vidět, že zprvu neví, na koho vlastně reaguje. Neměla jsem k němu takový vztah jako k Neyteri. Pokud jsem si správně pamatovala, jeho si tehdy zabrala Inaya, má nějakou dobu ztracená sestřička. Zakázala jsem si nostalgicky laděné myšlenky a raději se soustředila na aktuální dění. Černý vlk ale nakonec poznal jako první Coffina. Samovolně jsem jednou mávla ocasem, abych tu jen tak nestála. Překvapilo mě, že se nakonec choval přátelsky. Ačkoliv jsme bez svolení vstoupili na jejich území a rovnou si to nakráčeli k alfám. No co, stane se i v lepších rodinách.
Neyteri se probrala až po chvilce. Zřejmě mě nemohla poznat, ale nedivila jsem se. Už tomu bude snad dva roky, co jsme se neviděly. Čas šíleně letěl a byl k nezastavení. „Ano, jsem to já. Jen trochu větší a dospělejší,“ zazubila jsem se a začala nadšeně mávat ocasem. Ani oči se mi nezměnily, prakticky jsem se opravdu jen zvětšila a myšlenkově dospěla. Ačkoliv jsem i ve svých vlčecích letech byla poněkud jinde než moji sourozenci. „To je dáreček od Smrti, ale nejsem si jistá, jestli je to správné označení,“ odpověděla jsem na její otázku a ohlédla se na svou zadní nohu. Dar, nebo prokletí. Kdo ví.
Coffin pohotově odpověděl na Morfeovu otázku ohledně našeho příchodu. Jen jsem horlivě přikývla. Byla jsem si jistá, že kdyby po svém boku neměl mě, jistě by sem nešel. Ale já musela, měla jsem to nutkání již několik měsíců.
„Myslím, že se nám daří dobře,“ odpověděla jsem i za nás oba, protože Coff se k tomu moc neměl. A i kdyby nás něco trápilo, proč si tím kazit setkání po několika letech? Navíc je vždycky lepší říct, že se má vlk dobře, předejde tak zbytečným otázkám. „Spíše povídejte vy, jistě se toho u vás hodně změnilo,“ vyzvala jsem je a podívala se po lese. Nikdy jsem tu nebyla, byl mi cizí, ale někteří ho považovali za domov. Já tu byla jen vetřelcem. Když Coff položil další uštěpačnou otázku, krátce jsem se na něj podívala a jemně se o něj otřela špičkou ocasu. Ovšem jeho další poznatek byl o dost zajímavější. „Vlčata?“ nadhodila jsem a očka se mi rozzářila. Božínku, vlčata!

// Kopretinová louka

S Coffinem jsme se bavili o Smrti a Zřícenině, kterou obývala. Vzpomínky to nebyly moc příjemné, ale aspoň jsem se poučila. Pokud budu něco chtít, raději zajdu za jejím bratrem. Ten je daleko přátelštější a vyslechl mne. Hbitě jsem zastříhala ušima, když mluvil o vyvolávání pijavic. Moje nová schopnost?! „To je zvláštní,“ zamumlala jsem si pro sebe. Nikdy jsem ty tvory neviděla, až tedy na svém vlastním těle. Neřekla bych, že to nějak bolelo, spíše jsem se příšerně vylekala. „Teď jen najít nějakého vhodného pokusného králíka,“ zazubila jsem se. Přeci svou vlastní magii nebudu zkoušet na sobě. Ale kdo by se chtěl podrobit něčemu, co ještě nedokážu ovládat, a ani nevím, k čemu to slouží.
„No ták, to jsi nemusel říkat,“ zakňourala jsem a šťouchla do něj hlavou. Tentokrát ne moc jemně, ale jeho, dobře stavěného a svalnatého vlka, to nemohlo nijak rozhodit. Za chůze jsem se podívala na svou zadní nohu. Byla jsem si jistá, že před tím jsem tam žádné zranění neměla. Ale pravda byla taková, že se mi tam klidně mohlo něco vytvořit. Bez přístupu kyslíku, to by se nějaké plísni líbilo… No fuj! Že jsem vůbec nad něčím takovým přemýšlela.
Překvapeně jsem zastříhala ušima a podívala se na Coffina. Že by mluvil z vlastní zkušenosti. „No, to zase úplně ne,“ zakoktala jsem se, „ale je to Smrt. Co není, může být.“ Noční můry jsem měla několik měsíců zpátky, ale rozhodně to nezapříčinila nadvlčice. To jsem jen byla ztracená sama v sobě, nevěděla jsem, kam patřím. A můj stav se v tomhle moc nezměnil.
Po docela krátké cestě jsme se dostali až k teritoriu smečky. Dlouze jsem vydechla a ještě se ohlédla za sebe, než jsem vkročila mezi stromy. Říkala jsem si, že tady by asi bylo vhodné počkat. „Ano,“ odpověděla jsem stroze na Coffinovu otázku a pořád tam stála jako bulík. Můj přítel ale pokračovat dál. Stáhla jsem uši k hlavě a nakonec se rozhodla, že ho doběhnu. A tak jsem udělala. Kdybych tam zůstala sama na pospas členům smečky, kteří by nemuseli být zcela příjemní, vůbec bych se necítila ve své kůži.
Nakonec jsme dorazili k jakési hromadě ve sněhu. Vlkům šly vidět jen určité části těla. Na první pohled to vypadalo docela legračně. „Nenechte se rušit,“ dodala jsem po Coffinově štiplavé poznámce. Ale co, měl pravdu. Sice se nikde kolem nevyskytovali žádní členové, tak si mohli dovolit trochu popustit uzdu sebekontroly, ale před námi to úplně nebylo vhodné. Doufala jsem, že po nás hned nevyštěknout. Měli by hned několik důvodů, ale mohli by přihlédnout k tomu, že jsme staří známí, no ne?

// Středozemní pláň

Můj přítel se poněkud divil, když jsem zmínila Smrt. Nevěděla jsem, jak zareagovat, protože jeho slova mi přišla poněkud naléhavá. „No… Jsem živá a zdravá,“ poznamenala jsem s drobným úsměvem a jemně zamávala ocasem. „Ale hodná na mě nebyla. Vlastně mě shodila ze schodů a pak na mě poslala nějaké žížaly, které se mi přisály na kůži. Nechutné,“ znechuceně jsem si skrčila čumák. To mi připomnělo, že snad říkala, že na mě použila mou vlastní schopnost. Jak to ale je možné? O ničem takovém jsem neměla zdání. Možná, že by bylo vhodné si najít čas na prozkoumávání svých magií. „Jen při cestě, nebo spíše úprku, zpátky do lesa, mi uvízla noha v jedné škvíře mezi kameny a vzniklo z toho tohle,“ čumákem jsem poukázala na mou zadní tlapu, kde spočívala ozdoba.
Drobně jsem se usmála a za cesty se mu jemně otřela o bok. „Jsem si jistá, že bude vše v pořádku,“ ujistila jsem ho a usmála se. Zřejmě to zafungovalo, protože jeho posmutnělý výraz zmizel. Vypadalo to, že byl v určitých situacích nešťastný sám se sebou. „Jak je možné, že jsi informovanější než já? Já nikdy takové ptáčky nepotkala,“ povzdechla jsem si a na chvilku stáhla ouška k hlavě.
Coffin mi vysvětlil význam toho slova. To už jsem samozřejmě pochopila. A tak jsem se vrátila k původní otázce: „Ano. Nějak se mi ozdoba omotala kolem nohy. Někdy přemýšlím, jestli není prokletá, když jsem k ní přišla v Zřícenině.“ Taková slova bych ale asi neměla říkat. Třeba jsem byla zbytečně paranoidní. I to se mohlo stát.
Olízl jsem si čumák a také překonala potok. Ne že by to bylo příjemné, zvláště takhle v zimě. Oklepala jsem si kožich, abych ze srsti dostala všechny kapky, které se mi zachytily především na břiše. Pak jsem pokračovala dál za Coffinem. Šel na jistotu a já mu věřila. Zamávala jsem ocasem a pociťovala, jak se mi zrychluje tep. Čím blíže k lesu jsme byli, tím více má nervozita stoupala.

// Sarumenský hvozd

Hravě jsem trochu poodhalila zoubky, když mě kousl do tlapky. Nebylo to ale nic bolestivého. Kus vlčete jsem v sobě musela potlačit. Však to si můžeme nechat na jindy. Že bych měla svého parťáka na život a na smrt zpátky? Jupí!
„Nedávno jsem byla konečně u Zříceniny. Taky bych měla teoreticky ovládat nějaká nové magie, ale ještě jsem se nedostala k hlubšímu prozkoumání mého potenciálu,“ odfrkla jsem si. Ona Smrt byla totiž docela tajnůstkářka, nic mi o tom nechtěla povědět. To samé její bratr. Možná, že aspoň v tomhle si byli trochu podobní.
Coffin mi tak mezi řečí sdělil, že Neyteri s Morfeusem si založili vlastní smečku. Ta informace mě překvapila. Sice jsem už dávno věděla, že v Borůvkovém lese nezůstali. Nepočítala jsem ale, že by se chopili naskytnuté příležitosti. Zamávala jsem ocasem. „Věřím, že se budeš umět chovat,“ pronesla jsem po chvilce a krátce na něj vyplázla jazyk. Však kdo ví, jak se budu chovat já. Nějakou nadřazenost alfy jsem nebrala v potaz ani ve své rodné smečce, jak jsem se měla udržet, když ta vysoko postavená byla má kamarádka? „Jak ses to vůbec dozvěděl?“ zeptala jsem se zvědavě. Že by mi takové důležité informace jen tak proklouzly mezi packami?
„Ča…“ zvláštně jsem zkroutila mimické svaly, protože jsem nedokázala ani zopakovat slovo, které právě řekl, „cože?“ Vykročila jsem spolu s ním dál na východ a čekala, zda mi objasní onen žblebt. Byla jsem si jistá, že nic podobného jsem ještě neslyšela. Takže význam mi naprosto unikal.

// Kopretinová louka