Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Coff měl ještě jednu známost, o které jsem nevěděla. Museli se seznámit, kdy jsem ještě nebyla na světě. Trochu jsem se otřásla. Tohle bylo děsivé. On si žil už svůj vlastní, prakticky dospělý život, a já se ještě ani nenarodila. Pravda, věkový rozdíl mezi námi byl. Ovšem nepotkala jsem příliš svých vrstevníků. Pokud nepočítám Stříbrné. Ti byli kapitolou sami o sobě. Následně jsem se na ni usmála. Neměla jsem žádnou konkurentku. Ale bylo mi to k něčemu? Stejně bych nic nedokázala změnit, protože jsem zkrátka nevěděla jak. „Nevadí mi to, jen je to nezvyklé,“ ujistila jsem ji a spiklenecky na ni mrkla.
Coffinovi evidentně vůbec nevadilo, že kolem sebe víří bakterie v podobě zpopelněných těl. Vážně odporné. Ale jakmile už jsem měl taky zaneřáděný kožich, více jsem to neřešila. Obecně jsem nebyla příliš elegantní a mé chování také nepříslušelo k mladé vlčí dámě. Byla jsem spíše taková šmudla, která na sebe raději neupozorňovala. Ačkoliv s takovým zbarvením to šlo jen těžko.
Napodobil mou hravou pozici. Zářivě jsem se usmála. Tohle byla docela zábava. V určitých chvílích bych se možná mohla chovat více dospěle, nyní to ale opravdu nešlo. Vymrštila jsem se, záhadně ho přeskočila a chňapla mu po ocasu. Pro jeho štěstí jsem cvakla naprázdno. Dopadla jsem na všechny čtyři a pár sekund balancovala z jedné strany na druhou. Svou ztracenou rovnováhu jsem ale znovu nalezla, takže jsem se jedním skokem znovu otočila čelem k němu. Čekala jsem nějakou odvetu, ačkoliv nebylo za co. Ocas měl stále stejně bohatý, bez vytrhaných chlupů. Měl by být přeci rád, ne se mi za to mstít!

// Spáleniště

Pečlivě jsem poslouchala, co mi Nagh’ai vštěpovala do hlavy. Byly to spousty zajímavých myšlenek. Já je jen potřebovala nějak šikovně zpracovat. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to podaří. Olízla jsem si čumák a podívala se po ní. „Vždyť kolem mě se moc vlků nemotá,“ zamumlala jsem. Vážně ne. Ani mezi přáteli jsem jich moc neměla. Aston a Coffin. Více jsem jich neměla. Střihla jsem ušima, když tentokrát zmínila Indil. Trochu jsem se kousal do jazyka. Nezvykla jsem si na to, že mi tak výrazně koukala do hlavy a všechno se vždycky chytla. To mi bude vadit asi vždycky. „Takže to předtím... To jsi nemyslela Indil?“ zamumlala jsem a tázavě se na ni podíval. Že by měl ještě nějakou další, o které jsem nevěděla? Zvláštní. Zornice se mi tím pádem trochu zúžily. Přestaň, napomenula jsem se, když se v mé hlavě díky bujné fantazii rozjel proces vyrábění všech možných verzí konspiračních teorií. Vážně, měla bych s tím přestat.
Sice byl šedobíločerný, ale i tak bylo znát, že se někde válel. I když to asi ne. Spíše se v něčem přehraboval. „No fuuj!“ odfrkla jsem si, když poznamenal, že je to prach mrtvých stromů. Poposkočila jsem od něj kousek dál a zhluboka se nadechla. Samozřejmě ne toho prachu. „Když jsi tam našel i kosti, vážně jsi si jistý, že to není spíše prach mrtvých těl?“ nadhodila jsem a vyplázla na něj jazyk. Jen ať si to chlapeček užije, že má na sobě nepatrné kousky mrtvol.
Rozhlédla jsem se kolem a nakonec se podívala na svůj kožich. Pravda, taky byl od trochu špinavý, jak se Coffin oklepal. Takže mám na sobě mrtvé i já, poznamenala jsem s úšklebkem a podívala se na něj. Konkrétně do jeho zlatavých očí. Musela jsem se usmát, ačkoliv jsem zrovna neměla důvod. Zamávala jsem ocasem a přední část těla přišpendlila k zemi v hravém gestu. Jistě, tuhle emoci jsem ještě poznala. Nebyla tak nezvyklá. Tlamu jsem měla téměř u jeho pacek, takže jsem se musel opravdu snažit, abych mu viděla do tváře. A ještě na mě stále dopadaly jemné kapičky vody.

Nyní jsem si zrovna užívala toho, že jsme tak trochu osiřeli. Coffin odběhl někam o kus dál, a tak jsme mohly pokračovat ve svém holčičím tlachání. To ženský uměly nejlépe, no ne? Překvapilo mě, že zná Lindasu. Možná, že to „podědila“ po Coffinovi, ten se s ní potkal, pokud jsem si správně spojila souvislosti. Nebo její matku. Teď jsem si nebyla jistá. Ale upřímně? Vždyť ony jsou úplně stejné. Jablko nespadlo daleko od stromu.
Možná byl problém ten, že já se v maličkostech nevyznala. Sama jsem byla taková zdrženlivá a své hlubší pocity jsem nedokázala projevit ani někomu z rodiny, natož pak někomu cizímu. Navíc, v minimalistických gestech jsem se zkrátka nevyznala. Ačkoliv jsem je možná postřehla, jednoduše jsem nedokázala odvodit, co přesně to znamená. Mladá, naivní a slepá, povzdechla jsem si. „Ale jak ji rozpoznat, když je hranice tak tenká? A křehká, že ji může zničit jakákoli hloupost,“ zamumlala jsem a podívala se po ni trochu zmateným pohledem. Taky to pak mohlo dopadnout tak, že to všechno skončí u přátelství, protože ti dotyční zkrátka neuvidí to, co vidí ostatní a co je zcela zřejmé.
Když již mluvila o něco konkrétněji, nastražila jsem ouška a pečlivě ji poslouchala. Nenechala jsem si uniknout ani jediné slovíčko, které bylo důležité. V určitou chvíli, když popisovala jednu anonymní postavu, jsem se poněkud zarazila. Střihla jsem ušima, stále ji vnímala, ale zároveň se mi v hlavě honily spousty myšlenek. „Aha, dobře,“ zareagovala jsem pouze. Bylo to chabé, to ano, ale já se už na nic víc nezmohla. Dívala jsem se jen před sebe a přemýšlela. Rychlostí světla se mi párovaly všechny souvislosti, až se z nich utvořil jednotný obraz. Jistě, šedivá vlčice s elektřinou v kožichu. Moc dobře jsem si vzpomínala na její pohled, když jsme se tehdy setkali všichni tři. Pravda, bylo to hrozně dávno, ale nedalo se na něj zapomenout. Vypadalo to, že z nás budou kamarádky, ale v tu chvíli jsem snad měla pocit, že mě chce zabít. Mé emoce se začaly promíchávat a já neměla tušení, jak tuhle informaci vzít.
Pohlédla jsem na vlčka, který se k nám znovu vrátil. Nechtěla jsem, aby se cítil tak odstrčeně. Mávla jsem ocasem a trochu přimhouřila oči. „Kde jsi byl, že jsi takový umazaný?“ ptala jsem se ho s otázkou v hlase a zhluboka se nadechla. Vždyť tady bylo docela čisto, ne? Kdo ví, kde se to čunče zase válelo.

// Severní hvozd

// Lužiny

Natáhla jsem hlavu k nebi a pootevřela tlamu, aby se mi do ní dostaly kapky vody. Ne že bych měla žízeň, jen mě to bavilo. Byla jsem nabitá zvláštní dětskou radostí, která mi i ve vlčecích letech scházela. Jako bych byla v opožděné a chvilkové pubertě. Mlaskla jsem a podívala se na své společníky.
Coffin se staral, zda Nagh’ai ví, kam jde. Zaslechla jsem její hlas, který jasně dokazoval, že přesně ví, kde se nacházíme. Což mi přišlo zvláštní. Tohle místo jsem neznala, ačkoliv tu šlo cítit několik starších pachů. Zkrátka mi přišlo, že jsme se od všeho známého poněkud vzdalovali. Ale ráda jsem poznávala nová místa, takže jsem rozhodně nic nenamítala. Nagh’ai pak vedla dlouhý monolog, který byl věnován mně. Je fakt, že jsem jí úplně žrala. „Tak to bude mít dcerunka Weriosasy mnoho nápadníků,“ pronesla jsem pobaveně. Linda totiž byla sebevědomá, možná i trochu příliš. Ale třeba i to se samcům líbilo, kdo ví.
Střihla jsem oušky, když jsem zahlédla, jak se od nás Fin vzdálil. Byla jsem trochu nejistá, ale nakonec jsem se uklidnila. Přeci by nás neopustil. Jistě se šel podívat jen na něco v okolí. Já stále zůstávala v přítomnosti mé zářivé přítelkyně. „Někdy mám pocit, že samci jsou snad z úplně jiné planety. Nedokážu se v nich vyznat, jsou takoví… Nevypočitatelní. Nikdy jsem se v nich nevyznala a ani se mi nechce do toho vkládat tolik úsilí, abych je vůbec za celý svůj život pochopila,“ střihla jsem ušima do strany. Zkrátka jsem využila toho, že jsme byly chvilku samy. „Tak mi pověz, co se líbí tomu tvému chlapovi,“ naklonila jsem se k ní, abych byla snad méně slyšet, a spiklenecky na ni mrkla.
Upřímně, neměla jsem tušení, že Nagh’ai může měnit zbarvení, jak jí jen napadne. Bylo zcela přirozené myslet si, že jí to ubírá nějakou energii. Nebo spíše jejímu hostiteli? pomyslela jsem si a koutkem oka jsem se podívala na Coffina, který kráčel za námi a nevypadal moc nadšeně. Jen jsem doufala, že mi tu během sekundy nezkolabuje, ačkoliv nevykazoval žádné známky extrémní únavy. Když jsem znovu vrátila pohled na společnici vedle sebe, musela jsem se zasmát. „To je dobré, to se mi líbí!“ výskla jsem a nadšeně mávla ocasem ze strany na stranu. Ještě nikdo nechtěl vypadat jako já. Vždyť mé zbarvení bylo mnohdy zkrátka až příliš. Zvláště v létě, kdy má červená byla vážně červená. V zimě jsem vždycky ztmavla do zvláštní hnědé. Nyní toto poklidné období končilo, bohužel. „Nikdy bych si nepomyslela, že budu mít dvojnici,“ zazubila jsem se na ni. Jen jí přidat chlupy, trochu vlčí vzhled a byly bychom (téměř) k nerozeznání.

Střihla jsem ušima, abych Coffina lépe vnímala. Té scenérii, které se mi naskytlo, jsem se musela začít smát. Vážně to bylo legrační. Nagh’ai vypadala bohovsky naštvaně, Fin zase uraženě. To byla dvojka, panečku. Mávla jsem ocasem a naklonila hlavu na stranu, když jsem zaslechla známé syčení. Trochu jsem se zamračila a stáhla ouška k temeni, snad jako gesto jakéhosi strachu. Byla jsem ještě malá, když jsem se s hadem naposledy setkala. Zřejmě mě to bude strašit do konce života.
„Toť otázka,“ přiznala jsem a podívala se na naši společnici, která už byla všemi čtyřmi na zemi a protahovala se. Já ještě stále oxidovala na Coffinově hřbetu. Zhluboka jsem se nadechla a konečně také slezla. Již bylo na čase. Otřepala jsem se a následně našpicovala uši směrem ke svému příteli. „Děláš, jak kdybys byl už dědek zralý do starého železa,“ poznamenala jsem s drobným úšklebkem. To přeci nebyla pravda. Měl nejlepší roky ještě před sebou. Sledovala jsem, jak se ti dva znovu pošťuchují a Coffin mě využil jako svůj úkryt. Docela paradoxní, když byl daleko vyšší a mohutnější než já. Za takovou drobotinu se nemohl jen tak schovat. „Ale asi to tak bude,“ konstatovala jsem nakonec. On se znal ze všeho nejlépe, musel tedy vědět, jak se choval jako mladý. Já si ho pamatovala jako někoho, kdo je pro každou srandu. Nezdálo se mi, že se něco za tu dobu změnilo. Nebo jsem to jen nechtěla vidět.
Souhlasně jsem pokývla hlavou. „Nevím jak ty, ale já to tu neznám,“ zamumlala jsem a pomalounku se vydala tím směrem, který nabral Coffin. Vlastně, už tak dvě území zpátky jsem se úplně ztratila. Třeba to tu zná, kdo ví. Naše nevlčí kamarádka začala měnit svou barvu na nějakou bílou, lehce se třpytící. „Dokážeš měnit zbarvení? No páni!“ hlesla jsem v údivu a prohlédla si ji. Ještě pořád vypadala nevšedně, ale už ne tak mnoho. Přeci jen, mezi žlutou a bílou byl docela rozdíl. Musela jsem se zasmát, když jsem zaslechla hlas energické Nagh’ai. Vážně zajímavé stvoření, ale rozhodně ne zlé. Aspoň vidíš, jak se souzení na první pohled nevyplácí, poznamenala jsem v duchu, mrskla ocáskem a trochu zrychlila.

// Spáleniště

Ti dva mi to evidentně neměli za zlé. Jenže já se cítila naprosto hrozně. Sklopila jsem ouška k hlavě. „Jenže chovala jsem se hystericky. A to ke mně nesedí,“ poznamenala jsem tichounkým hláskem a nakonec střihla ušima, abych nevypadala tak sklesle. Co se stalo, stalo se. Čas se nedal vrátit. Ale rozhodně jsem dospěla k poučení se.
Nagh’ai se nakonec vydrápala na Coffinova záda podobně jako já. Zasmála jsem se a přátelsky zamávala ocasem. Upřímně, aspoň byla sranda. Zjistila jsem, že nemám důvod se jí bát, tak proč toho nevyužít? Třeba bych mohla častěji překonat svůj strach. Cítila bych se pak ještě silnější. Na hady si asi ale nezvyknu nikdy, vzpomněla jsem si na poslední hororovou příhodu v lese na severu u úkrytu. Tam jsem si slíbila, že už tam nikdy nevkročím. A chtěla jsem to dodržet, protože kdo ví, čeho byly ty pohybující se barevné proutky schopné. Vysvětlil mi, jak k ní přišel. Jestli se to vůbec tak dalo nazvat. „Ať už to zní jakkoliv šíleně nebo strašidelně, vezmi si, že prakticky se nikdy nebudeš muset cítit sám,“ poznamenala jsem a naši společnici si prohlížela. Nazvání jí parazitem bylo více než správné, ale pokud mu nijak zvlášť nehýbala s psychickým a fyzickým zdravím, zřejmě se to nemuselo řešit.
„Takže takové tvé lepší já?“ rýpla jsem si do něj a vyplázla na něj jazyk. Pak jsem se zasmála, znovu ho kousla do ucha a nakonec z něj horkotěžko slezla. Rozhlédla jsem se kolem a musela usoudit, že to tu neznám. Ale tak co, je dobré poznávat nová místa.

Vysvětlil mi, že mi rozumí každé slovo, které vyřknu. Což bylo docela strašidelné zjištění. Já jí přece nerozuměla, jak to tedy mohlo fungovat naopak? Najednou jsem zaslechla čísi hlas ve své hlavě. Nemusela jsem přemýšlet dlouho, abych zjistila, kdo se mnou právě komunikuje. Ztěžka jsem polkla a podívala se na Nagh’ai. Nezněla vůbec nepřátelsky, ba naopak. Povzdechla jsem si a sklonila přední část těla k zemi ve znamení jakési úklony. „Omlouvám se za své chování,“ hlesla jsem pouze a zase se postavila na všechny čtyři. Vůči ní jsem se nechovala pěkně, a přitom jsem k tomu neměla důvod. Jen mě ovládal strach. „A těší mě,“ zamávala jsem ocasem a nejistě se usmála. Bylo zvláštní komunikovat s někým tak rozdílným.
Coffin koneckonců vypadal, že ho to mrzí. Takhle si ze mě dělat blázna, odfrkla jsem si. Ovšem zlost mi nikdy nevydržela dlouho. Zvlášť ne u něj. Když se ke mně blížil se skloněnou hlavou, musela jsem se usmát a udělat k němu několik kroků. Jemně jsem ho zatahala za ucho a předními tlapami se mu vyhoupla na lopatky. Měla jsem tak výborný výhled do okolí a ještě jsem si připadala vyšší!
„Jak jsi k ní přišel?“ zeptala jsem se ho, pohled stále upírajíc na holou bytost. Když se to vezme kolem a kolem, nechovala se zle. Jen tak vypadala. Soudit někoho podle vzhledu, že se nestydíš, Litai!

// Zarostlý les

Vyletěla jsem z lesa jako splašená. Ztěžka jsem oddechovala a chvilku mi trvalo, než jsem popadla dech. Mezitím ke mně přicupital Coffin. Příliš jsem ho nevnímala, protože jsem v hlavě měla pořád to stvoření. Holé, bez chlupů a zkrátka nanejvýš odporné!
Když už se má srdeční frekvence dala do normálu, znovu se začala zrychlovat, jakmile mi osvětlil, o co tu vlastně šlo. „Blbá sranda,“ odfrkla jsem si a uraženě odvrátila pohled někam pryč. Přitom jsem zvedla bradu trochu výše jakoby snobsky a zavřela očka. Vůbec se to ke mně nehodilo, ale musela jsem mu přeci dát najevo, že si nenechám líbit všechno. Přitom jsem ještě se vší elegancí, kterou jsem obvykle pořád někde ztrácela, pohodila ocáskem z jedné strany na druhou.
V takovém podivném postoji jsem zůstala, dokud mluvil. Pak jsem otevřela oko, které bylo blíže k němu, a prohlédla si ho. Zamračila jsem se a nakonec k němu natočila celou hlavu, jenže nedívala jsem se na něj, nýbrž na tu potvoru, která mě vyhnala z lesa. I když je pravda, že tam nebylo nic hezkého. „Ale já neovládám myšlenky, nemohla bych ji slyšet,“ poznamenala jsem a v tu chvíli zatlačila do koutu své bojácné já, a udělala několik kroků právě k Nagh’ai. Zastavila jsem se v bezpečné vzdálenosti a naklonila hlavu na stranu.

Trochu váhavě jsem se zastavila, ale ne na dlouho. Znovu mluvil tak tajemně. Ne že by se mi jeho hlubší hlas nelíbil, ale vždycky po tom přišlo něco, co mě vyděsilo. Stejně jako cestou sem. Setřásla jsem ze sebe všechna smítka, která se mi cestou usídlila v srsti. Magie neviditelnosti mi byla úplně cizí, takže jsem netušila, jak vůbec funguje.
Coffin na mé jančení zareagoval, ale ne tak, jak bych si představovala. „Ale to nebyl had!“ kníkla jsem vyděšeně. Snažila jsem se působit jako ne příliš velký strašpytel, ale nedařilo se mi to. Protože jsem holt poseroutka byla! „A ano, viděla. Ve hvozdě na severu. Od té doby jsem tam nepáchla,“ odfrkla jsem si a zastříhala ušima. Už jsem si ani nepamatovala, kdo tam se mnou šel, ale měla jsem takový pocit, že v úkrytu za tím lesem jsem prvně potkala Izara a jeho vykutálenou rodinku.
Měla jsem chuť křičet, ale mlčela jsem. Jen se mé tělo chvělo jako osika. Nedokázala jsem to zastavit a korigovat. To stvoření se ale neodplazilo a hledělo na mě těma svýma obrovskýma očima. Děsilo mě to.
Nakonec Fin rozhodl, že raději půjdeme. „Ale to není had, přísahám!“ zoufale jsem stáhla ocas mezi zadní nohy a sledovala, jak se vzdaluje. Pak jsem se podívala znovu na to stvoření. Pořád tu bylo. Vždyť moje očka nelhala! Ještě jsem pro jistotu zamrkala, jestli se mi to jen nezdá. Nezdálo. Tak ať si o mně nemyslí, že jsem se úplně zbláznila. Na Holátko jsem se ještě chvilku dívala, než mi došlo, že se můj přítel vzdaluje. Popadla mě panika.
Rychle jsem se rozeběhla po jeho stopách, a nezpomalila, když jsem ho míjela. Zkrátka jsem utíkala dál z tohoto prapodivného lesa. Hlavně ať mě to nepronásleduje, doslova jsem se modlila. A bylo mi to vůbec k něčemu?

// Lužiny

„Nemyslíš, že kdyby tady někdo bydlel, už dávno o něm víme?“ nadhodila jsem a zakroutila hlavou. Vlci si od přírody chránili své území. Kdyby les někomu patřil, jistě by nás tu jen tak nenechal spát. Naše pachy byly docela výrazné, zvláště když jsme se drželi u sebe. Jedině hlupák by je ignoroval. „Ani značkování tu není,“ dodala jsem, abych mu dokázala, že si stojím za svým názorem, že tenhle příšerný les nemůže nikomu patřit. Jedině nějaké příšeře.
Nevěděla jsem, kam mě Coffin tak tahal, ale následovala jsem ho. Ne s příliš příjemným výrazem. Museli jsme prolézt přes nějaké roští a ty větvičky mě nepříjemně škrábaly. Musela jsem se neustále šklebit. Když konečně zastavil, udělala jsme to samé. Byli jsme od sebe vzdáleni několik metrů. „Já ti říkala, že tu nic není,“ vítězoslavně jsem se usmála a mávla ocasem. Coffin se stále rozhlížel po lese, jako by vážně něco hledal. Jenže samozřejmě nic nenajde!
A po nějaké době jsem se rozhlédla i já. Můj pohled se najednou střetl s nějakým cizím. Oči cizince na mě upřeně hleděly a tak hluboce, až jsem se lekla. Povyskočila jsem a udělala několik bázlivých kroků vzad. Odtrhla jsem pohled od těch očí, které byly snad třikrát větší než ty mé, a prohlédla i zbytek těla. To divné stvoření nebylo moc velké, to bylo jedině štěstí! Protože vypadalo jako nějaký nepovedený pokus nějakého vědce. Ty barevné flíčky mě vůbec nevyvedly z míry, protože v Gallirey se pohybovalo dost takových vlků. „Proboha, ono to nemá srst!“ vykřikla jsem, když jsem si to uvědomila. Naježila jsem se, uši stáhla k hlavě a ještě očima těkala po těle té příšery. „Coffine, Coffine!“ zakňučela jsem, když jsem se během dvou skoků ocitla za ním. Položila jsem si hlavu na jeho hřbet a sledovala s vytřeštěnýma očima to stvoření. Doufala jsem, že se nehne, že se nepřiblíží. Že by ten les skutečně někomu patřil?

Opravdu zvláštní náhoda, že se nám zdály totožné sny. Nebo to byl záměr? Krátce jsem vzhlédla k místům mezi větvemi, kde by se měla nacházet obloha. Dělala si z nás nějaká vyšší energie legraci, že nám během spánku propojila podvědomí? Krátce jsem se zašklebila, ale dál již tohle téma nerozváděla.
Říkal, že se mu nikam jít nechce, a najednou se vymrštil na nohy. Docela energicky a nenásilně. Jako by jeho předchozí slova neplatila. Přimhouřila jsem oči a nechápavě se na něj dívala. Ach, jistě. Chytnul se toho, jak klidně jsem mluvila o tom, jak bych raději zůstala na okraji lesa. A přitom jsem byla obecně dost velký poseroutka, to se o mně vědělo. Zhluboka jsem se nadechla a také se postavila na nohy. Jen jsem se asi dvě minuty protahovala, abych rozehřála své svaly a protáhla si šlachy. Tohle mi za úraz nestálo.
„Co tak najednou?“ nahodila jsem podezřívavý pohled a pomalu ho následovala. Mé kroky byly sebejisté. Zatím. Jen jsem doufala, že Coffina nenapadne nějaký způsob, jak ve mně vyvolat strach. Už tak jsem měla na seznamu jeden les, kterého jsem se k smrti bála. Nechtěla jsem, aby se to číslo zvyšovalo. „A jestli se tu ztratíme, něco nás sežere nebo si jakkoliv ublížíme, tak ti to nedaruji!“ houkla jsem na něj a kousek popoběhla, protože se ode mě vzdaloval tím svým krokem á la vojenský důstojník.

Coffin mi také popřál dobré probuzení a já se na něj přátelsky usmála. Stejně jsem vypadala ale trochu rozespale. Ještě nějakou dobu bude trvat, než se úplně probudím a budu vnímat. Zcela záhy mi začal popisovat svůj sen. Moc mi toho neřekl, ale měla jsem takový pocit, že vím, o čem mluví a co cítí. „A prostor nekonečný, plný hvězd,“ doplnila jsem ho, ale původně jsem to chtěla říct daleko tišeji. Třeba to byla jen nějaká hloupá shoda náhod, kdy části našich snů byly podobné, ale zbytek zcela rozdílný.
Pověděl, že se mu nikam jít nechce, ale zároveň se mě ptal, co budeme dělat nyní. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na něj. „Tak nikam nepůjdeme,“ navrhla jsem a rozhlédla se kolem. Zatím na mě nic nevyskočilo, takže jsem se pomalu ale jistě přestávala bát. Měla jsem tu Coffina. Ten by mě ochránil. Že jo? „Budeme tu ležet a ležet, spolu… Samozřejmě,“ zazubila jsem se na něj nazpátek a sledovala, jak se povaluje na zádech. Vypadal, že ho to baví. Ovšem na moje kreace do písmene C rozhodně nemá.
„Ale raději zůstaneme tady na okraji lesa. Kdo ví, co by nás někde hlouběji čekalo. Třeba by nás něco snědlo,“ poznamenala jsem ale zcela klidným hlasem. Netřásl se strachy, nic. Byla jsem zcela uvolněná.

A po chvilce jsem skutečně usnula. Takový spánek jsem potřebovala. Srdeční tep, který byl ještě před chvilkou velmi vysoký kvůli zdejšímu prostředí, se začala pomalu ale jistě uklidňovat. Po chvilce jsem dýchala pravidelně a najednou jsem se o nic nestarala.
Sen, který se mi zdál, byl velmi zvláštní. Ještě nikdy jsem takový nezažila. Většinou se mi ve spaní vracely vzpomínky, ze kterých jsem se vyděšeně probudila nebo mě uvedly do depresí a smutku. Anebo jsem v nich naopak předpovídala budoucnost, abych se pak za pár týdnů nad tou situací pozastavila a řekla si, že něco podobného už jsem někde viděla nebo rovnou zažila. Bylo to zvláštní. Teď se kolem mě obepínala tma. To jsem podvědomě kopla zadní nohou a zamručela. Ne že by mi to bylo příjemné. I ve snu jsem byla na svůj osobní prostor velmi citlivá.
Pomaličku jsem se z toho snu začala probouzet. Měla jsem zvláštní pocit. Cítila jsem se tak maličká, ztísněná. Jemně jsem střihla ušima a pootevřela oči, abych se rozhlédla kolem sebe. Zaregistrovala jsem flekatý kožíšek přímo u sebe. Podvědomě jsem se usmála a znovu zavřel oči. Ačkoliv jsem se nacházela na dost zvláštním místě, které mi nahánělo strach, nyní jsem byla opravdu klidná. Můj tep byl v normálu a dýchala jsem tak, jako bych spala. Pomalu a zhluboka. Ne že bych znovu upadla do spánku, jen jsem začala bdít. Čas najednou utíkal hrozně rychle, ale slyšela jsem všechny zvuky kolem sebe.
Dokonce i to, jak Coffin zvedl hlavu. Konečně se vzbudil. Také jsem otevřela oči, ale hlavu jsem nechala položenou na tlapkách. „Dobré…“ zarazila jsem se, protože jsem ve skutečnosti nevěděla, jaká je denní doba. Vzhlédla jsem vzhůru, ale vůbec jsem přes ty husté větve neviděla. Bylo ale trochu šero, i když v lese taková atmosféra byla pořád. „Ráno, večer?“ dodala jsem po chvilce nejistým hláskem a začala se usmívat. Zamávala jsem huňatým ocasem a rozhlédla se. Jen tak, jak mi položená hlava umožňovala. Nechtěla jsem s ní manipulovat. Zjistila jsem i podle čenichu, že tu jsme stále sami. Bylo to zvláštní. I když tady jsem chápala, proč sem vlci nechodili. Les měl v sobě takovou ponurou atmosféru.

A já se stejně pořád pobaveně pošklebovala. Už jsem se před ním nechtěla smát nahlas, co když se ho to skutečně dotklo? Proč brát život tak vážně? Stejně jednou umřeme, poznamenala jsem si v duchu. Ne moc optimistická myšlenka, ale byla pravdivá. Života jsme si měla užívat, dokud jsme zdraví a schopní. Z mého přemýšlení mě vytrhlo kousnutí do špičky ocasu. A samozřejmě Coffinova výzva. Ne že bych byla soutěživá, ale tohle se přeci nedalo odmítnout!
Vymrštila jsem se na packy a dala se do běhu. Ani jsem nevěděla, kde se ve mně všechna ta energie vzala. Bylo jí ale spousty. Předběhla jsem svého přítele a ujala se vedení. Milovala jsem ten pocit, když mi vítr jemně cuchal srst. Ohlédla jsem se, jenže to už jsem vedle sebe koutkem oka viděla Coffina. Nevěděla jsem, jestli to udělal schválně, nebo jsem skutečně byla tak rychlá, ale k lesu jsem doběhla jako první. Nemohla jsem být šťastnější, takže jsem několikrát povyskočila.
Pomalu jsme vešli do lesa. Abych byla upřímná, vůbec se mi nelíbil. Byla tu tma, šero, jako by se právě stmívalo. Ačkoliv jsem si byla jistá, že bylo pravé poledne. Krátce jsem si odfrkla a znepokojeně se rozhlédla kolem. Můj postoj najednou nebyl tak sebevědomý. Měla jsem takový nemilý pocit, že by na mě mohlo kdykoliv něco vyskočit a že mě někdo sleduje. A to rozhodně nebylo pěkné. Zhluboka jsem si oddechla, jako bych chtěla všechny ty myšlenky vyhnat, ale nepodařilo se mi to. Jen jsem se podívala na Coffina, který již šel také trochu zkrouceně. U něj to ale bylo způsobeno únavou. U mě strachem.
„Jak je libo,“ odpověděla jsem tlumeným hlasem a pomalu k němu došla. Posadila jsem se k němu a opřela se bokem o strom. Na chvilku jsem vypadala snad jako bodyguard. I když vzhledem k mé maličké, drobné postavě to bylo pojmenování vskutku naivní. Nebyla jsem v klidu. Pohledem jsem těkala po lese. Každou sekundu jsem se dívala někam jinam. Srdíčko mi tlouklo trochu rychleji než obvykle. Kdybych se pokusila usnout, třeba to bude lepší, zadoufala jsem a pomaličku si lehla, abych svého přítele nevzbudila. I když jsem měla takové zdání, že jeho by nevzbudilo, ani kdyby se kolem střílelo, ale stále jsem zůstávala vůči němu ohleduplná a tichá. Položila jsem si hlavu vedle tlapek a ocas také stočila k tělu. A po chvilce jsem se konečně uklidnila. Usnula jsem, ale ne tak tvrdě. Kdyby se kolem mě cokoliv pohnulo, byla jsem schopna hned vyskočit a dát se na útěk.

Coffina jsem seznámila se sopkou, která čněla nad obzorem. Nic víc jsem však o ní nevěděla, jen to, že je vulkánového původu. Má kamarádka mi neřekla žádné podrobnosti. Nebo jsem si je nepamatovala? Ne, to bylo nemožné. Já dávala pozor na detaily, vždycky jsem si je vryla do paměti. A zvláště pokud by se mluvilo o něčem tak záhadném, jako je právě sopka.
Můj společník najednou vypadal ospale. Ale ale, kde se to v něm vzalo? Pousmála jsem se a drobně pokývla hlavinkou. Podívala jsem se směrem k tomu lesu. „Jak si jen budeš přát,“ usmála jsem se na něj a drobně do něj drcla hlavou, ať mi hlavě neusne za chůze. Co bych si s ním asi tak počala? Vždyť byl těžký, neměla bych šanci ho utáhnout, nějak s ním manipulovat. A přeci jen by bylo lepší spát pod ochranou mohutných stromů než takhle na otevřené pláni.
Zamyšleně jsem se na něj dívala. Všimla jsem si, že se mu začala klížit víčka. A v tu chvíli jsem se začala smát. Z čisté radosti. Jeho výhružkám jsme nevěřila. Kdybych tě neznala, možná ti to na pár minut sežeru, poznamenala jsem v duchu a zamávala ocasem. „Taky by ses chichotal, kdyby ses viděl, ty pane Nebezpečný,“ vyplázla jsem na něj jazyk a znovu se zazubila. „Sliny ti pomalu tečou z tlamy, oči máš zabarvené do ruda nespavostí a tváříš se jako ťunťa. Svět vzhůru nohama nám dává zcela jiný pohled na realitu!“ dodala jsem a stále se usmívala jako měsíček na hnoji. Musel to někdy zkusit. O hodně přicházel.
Ucítila jsem jemné rafnutí do ocasu. Cvakla jsem zoubky a snažila se z té podivné polohy vleže dostat zpátky na nohy. Podařilo se mi to, až když jsem se celá musela převalit. To jsem musela vypadat. „Myslíš?“ opáčila jsem se a už se rozeběhla za ním. Nasadila jsme takové tempo, jako už dlouho ne. Pravidelně jsem oddechovala, abych neměla nouze o kyslík a hypnotizovala jen černo-šedivý ocas před sebou.