Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sdělil mi, že měl nějaká svá telecí léta. Zamyslela jsem se. Já žádná taková neměla, pokud jsem si správně pamatovala. Vždycky jsem byla loajální a až na pár chvilkových výbuchů nervů jsem byla i poslušná. Třeba mě taková puberta ještě čeká.
„Je to možné,“ odpověděla jsem na Coffinovu domněnku a jemně střihla oušky. Vážně jsem se nevyznala v pocitu, která magie ve mně převládá. Měla jsem ale takové myšlenky, které jasně poukazovaly na to, že tohle ještě není všechno, co má mysl a tělo dokáží. Třeba jsem silnější, než si vůbec dokáži představit. Kdo ví. Já rozhodně ne. Zatím.
Před námi se objevila má matka ve své životní velikosti. Sklidila jsem úspěch. Zářivě jsem se usmívala a vděčně se na Fina podívala. Přiznávám, trochu jsem potřebovala zvýšit sebevědomí. Ještě pár těchto zdařilých hokusů-pokusů a možná, že se budu cítit jako už dospělá vlčice, která něco umí!
Coffin se mě snažil pobídnout k tomu, abych s iluzí začala ještě trochu pohybovat. „Přeci ze své maminky neudělám příšeru,“ nad jeho poznámkou jsem se musela zasmát. Brala jsem ji s rezervou. A vlastně se mi díky tomuhle zrodil i můj vlastní nápad. V očích mi ďábelsky zajiskřilo a já k vlčici udělala několik kroků. Hezky jsem si ji obešla, abych zjistila, že před námi skutečně stojí kopie vlčice, která se považuje za mou matku. Znovu jsem se podívala na iluzi a přivřela oči. Po chvilce vlčici narostl typicky francouzský zatočený knírek. Začala jsem se smát. Vážně, kam až má fantazie sahá? Nemá meze.
„Za tohle půjdu do pekla,“ přiznala jsem, když jsem se uklidnila, ačkoliv mi na tvářička stále lehce přeskakoval široký úsměv. Přímo andílkovský. Znovu jsem utichla a na Haruhi se dlouze zadívala. Mrkala a vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatovala. Ještě aby ne. Nemůže se jen tak ze dne na den změnit. I když jsme se neviděly již několik měsíců. Po chvilce soustředění nakonec udělala několik kroků dopředu, obešla nás a postavila se mezi nás. Krok to byl docela strojený, rozhodně ne přirozený. Byla jsem holt začátečník a spoustu věcí budu muset ještě poladit.

Coffin se jal utěšování, za což jsem mu byla vděčná. Ještě pořád jsem se cítila poněkud rozpačitě. A právem. Začal mi vyprávět, z čeho všeho míval jako mladý strach. „Hlavní je, že jsi všechno přežil,“ poznamenala jsme tichým hláskem po jeho monologu, protože jsem nevěděla, jak se k tomu správně vyjádřit. Jistě to byly jen špatné náhody, které ale mohly být fatální. I když mě pustil, ještě jsem se mu jemně otřela o krk. Pak jsem toho znovu nechala, aby mu mé lísání snad nepřipadalo nepříjemné nebo tak něco.
Když Coffinův pohled zabloudil zpátky k lesu, musela jsem se trochu přikrčit. Přitom jsem k hlavičce stáhla ouška a zatvářila se jako malé štěně. Bála jsem se, že by se tam snad chtěl i vrátit. Rychle jsem ale pochopila, že tohle neměl v úmyslu. Naštěstí. Spadl mi kámen ze srdce a já se opět narovnala a uši k němu natočila, abych ho mohla lépe poslouchat. A hlavně aby viděl, že mu věnuji svou pozornost. Nad jeho domněnkou jsem se i já musela krátce zamyslet. „Bylo by to asi logické. Nějaké geny jsem musela zdědit i po matce,“ poznamenala jsem s lehkým zastříháním oušky. Při prvním pohledu na mou vnější stavbu jasně každý poznal, že jsem po tátovi. Ta jeho rudá barva se mi nevyhnula. Vlastně z nás tří jsem se mu vzhledem podobala úplně nejvíc. Ale ve finále jsem nebyla podobná ani jednomu z nich, co se povahy týče. Jako bych ani nebyla jejich.
Překvapeně jsem na něj vykulila zlatavá očka. „Ještě jsem nikdy nic nezkoušela,“ přiznala jsem mu. To už ale asi věděl díky tomu, jak jsem při prvním projevu magie země tak moc vyváděla. Zhluboka jsem se nadechla, postavila se a udělala od něj několik kroků. Ale rozhodla jsem se, že zkrátka něco zkusím. Když tak se to nevydaří, nu. Z tohohle jsem si nehodlala dělat těžkou hlavu. Přimhouřila jsem očka a pak je zavřela. Začala jsem se soustředit na to, aby se před mýma očima zjevila iluze čehokoliv. Magie byla těsně vázána na mé nitro a aktuální pocity a myšlenky, takže nebylo divu, když se před námi zjevila samotná Haruhi. Když jsem rozlepila víčka od sebe, musea jsem téměř zalapat po dechu. Ztěžka jsem se nadechla a zkoumavým pohledem se podívala po Coffinovi, abych zjistila, jak na to zareaguje. Iluze mrkala a její srst se čechrala podle větru. Nic víc.

Coffin se choval maximálně klidně. Jeden by řekl, že mě svou náladou nakazí, jenže nestalo se tak. Protentokrát. Strnule jsem stále na místě, sotva stála na nohou. Vybídl mě, abych si sedla. To by mi určitě prospělo, ale já v tu chvíli na nic nedbala. Zůstala jsem tvrdohlavě stát. Jen jsem naklonila hlavu na stranu a rozhlédla se po místě, kde jsme se zrovna nacházeli. Musela jsem si pořád opakovat, že tu žádní hadi nejsou, že mi nic nehrozí.
Sice jsem ho nařkla, ale to neznamenalo, že jsem to myslela vážně. V mém stavu mě vážně nemohl brát tak, jak obvykle. Ovládal mě strach. Ještě pořád. Toho hada jsem měla pořád před očima. Ta tmavá kukadla se zlostným odleskem a rozdvojený jazyk, který mu visel z tlamy. Musela jsem se otřást. Odporná představa! Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že se tím zbavím všeho negativního. Příliš přehnaná představa, ale kdo ví, třeba se mi to podaří. Coffin ode mě udělal jeden krok. Vzdálil se ode mě. V tu chvíli jsem se znovu zastavila a podívala se mu do očí. V těch mých byla zase panika. Tentokrát ale ne z hadů a celého toho lesa, nýbrž z toho, že by snad zase odešel. Krátce jsem zamrkala a přiskočila k němu. Jak jsem byla menší než on, hlavou jsem se mu šikovně vecpala na hrudník a posadila se. Chvilku jsem byla mlčky, nechala se částečně zahřívat jeho tělem a cítila se provinile.
„Promiň,“ šeptla jsem nakonec a tiše si povzdechla. Holt jsem se někdy chovala nedospěle. Ale měla jsem na to právo, no ne? Vždyť jsem byla ještě částečně dorostenec, mé chování tomu občas nahrávalo.

// Neprobádaný les

Vůbec, ale vůbec jsem nevnímala to, co mi Coffin říkal. Zorničky jsem měla stáhnuté do malých černých teček, které šly sotva vidět. Ano, až takhle moc jsem se bála. Nic tu není, nic tu není, seber se! křičela jsem sama na sebe, ale moc sebevědomí mi to bohužel nedodalo. Takhle vystresovaná jsem už dlouho nebyla, jen co je pravda. Celé to završila větev, která se v mých očích zobrazovala jako ohromný, černý had s podivnými klikyháky na hřbetě. Mé podvědomí někdy bylo tak moc proti mně samotné, že i tohoto využilo. Pohár mé sebekontroly přetrhl a já s vyděšeným křikem letěla z lesa.
Doběhla jsem až na travnatou plochu, která značila, že tady mě již žádné nebezpečí nečeká. Nepřemýšlela jsem nad ničím a okamžitě si lehla točená do klubíčka. Huňatým ocasem jsem si přikryla tvářičku a třásla se jako osika. Těžko říct, jak jsem teď musela vypadat. Jistě velmi vtipně. Jako malé vlče, vážně.
Ucítila jsem otřesy země pod sebou a uslyšela blížící se kroky. Bylo mi jasné, že to žádný had není. Ten přeci nemá nohy. Odkryla jsem svou hlavu a stále se tvářila jako pes po výprasku. Naskytl se mi výborný pohled na mého přítele, jak si klidným krokem kráčí ven z lesa. Bez jakéhokoliv shonu a úděsu. „Ty jsi toho hada neviděl?“ zeptala jsem se a postavila se na nohy, abych nepůsobila tak neschopně. Je pravda, že mě tenhle traumatický zážitek vyčerpal více, než jsem čekala. Když jsem se na něj podívala více, všimla jsem si toho jeho úsměvu. Jako by jím chtěl provokovat. Rázně jsem střihla oušky a přimhouřila očka, abych si ho mohla ostřeji prohlédnout. „Tak já tu málem umřu hrůzou na zástavu srdce a ty… Ty se usmíváš?“ řekla jsem nevěřícně a opatrně k němu udělala několik kroků. Byla jsem překvapená, tím pádem se můj křečovitý výraz zase povolil. Očka jsem měla doširoka otevřená a čekala jsem, jak mi to všechno vysvětlí. Copak ho neviděl? Nebo mi jen chce dát najevo, jak velký strašpytel jsem?

// Řeka Kiërb

U řeky jsme na chvilku zastavili, abychom se napili. Já osobně měla žízeň takovou, jako bych několik dní nepila, což byla vlastně pravda. Coffin byl však ještě žíznivější než já. A měl zase něco za lubem, jen jsem to nedokázala včas odtušit. Najednou na mě začal prskat vodu, kterou měl v tlamě. Dostala se mi do očí, do nozder, do uší. Zkrátka úplně všude. Začala jsem prskat vodu zpátky na něj, akorát nozdrami. „Coffe!“ postěžovala jsem si a zatřásla hlavou. „Takhle mě poslintat,“ dodala jsem již s pobaveným tónem. Ještě mi chvilku trvalo, než jsem dokázala vidět nerozmazaně, ale rozhodně to byla sranda.
Vydali jsme se znovu na cestu. Musela jsem sebou trochu otřást. „Nepřipomínej mi to,“ zamručela jsem a trochu v chůzi zaváhala. Tím pádem mě tak o metr předběhl. Jakmile jsem si to uvědomila, švihla jsem ocasem a znovu zrychlila, ačkoliv můj krok byl stále nejistý. Třeba tam nebudou. Možná vymřeli. Snad chcípli všichni do jednoho! v duchu jsem se uklidňovala, ale moc to nepomáhalo. Padala na mě dost zvláštní nálada každým metrem, kterým jsme byli blíž mé noční můře.
Pomalu jsme prošli kolem první stromů. Byla jsem jako na jehličkách. Tak vypadala i má chůze. Každý, byť sebemenší podivný předmět jsem přeskočila. Zvláště ten, který připomínal žížalu. Jen trochu větší, tlustší a s tím šíleným rozdvojeným jazykem a zákeřnýma očima a odporně slizkou kůží a… Jistě bych dokázala pokračovat ještě dál. Ztěžka jsem polkla a se strachem v očích se na svého přítele podívala. Intuitivně jsem se k němu přibližovala a kradla si jeho osobního prostor pro sebe.
Nemínila jsem se zastavovat, to ani náhodou! Naopak jsem šla docela svižným krokem. Ouškama jsem stříhala do míst, kde jsme slyšela i ty nejtišší zvuky. I hloupý praskot větví mě dokázal znepokojit. A hotový horor nastal tehdy, kdy se před námi objevil uschlý strom, ze kterého prapodivně svisle dolů trčela jedna z větví. Samozřejmě, má paranoidní stránka se opět projevila. Do toho se přidala i ta tma, která v lese byla, a už jsem si okamžitě vzpomněla na zvuk hadího syčení. Toho jsem teď měla plnou hlavu. Jen škoda, že to byla jen hloupá iluze, kterou jsem si sama vsugerovala, až se stala živou. Místo té větve tam skutečně visel had.
Zaječela jsem, uši stáhla k hlavě a podivnými přískoky se vymrštila a běžela jsem pryč z lesa. Bylo mi jedno kam, hlavně pryč! Nejhorší na tom bylo, že jsem měla pocit, že mě ta potvora sleduje.

// Západní Galtavar

// Kopce Tary

Znovu jsem musela odvrátit pohled někam pryč, protože se kolem jelena objevila ta oslepující záře, která tu již jednou byla. Pevně jsem sevřela víčka k sobě, protože ta sytost bílé barvy mi vážně vadila i přes zavřená očka. Po chvilce jsem je otevřela, abych se podívala na svého přítele. Tentokrát ve vlčím provedení. Nadšeně jsem zamávala ocasem a v očích mi zajiskřilo. „Obávám se, že ne. Pokud by ty laně nebyly slepé,“ odpověděla jsem zcela upřímně a jemně pohodila ocáskem. Přemýšlela jsem, jak jeho problém řešit, ale bohužel mě vůbec nic nenapadalo. Tohle zřejmě byla slepá ulička. Pokud se sama magie rozhodla pro změnu, my smrtelníci s tím nic nesvedeme.
Vydala jsem se na západ. Coffin mě následoval. Ohlédla jsem se na něj a zpomalila, abychom tolik nehnali. Však jsme nikam nespěchali, no ne? Zhluboka jsem se nadechla a tak nějak samovolně se mu během cesty otřel hlavou o krk. Nedokázala jsem popsat, co pro mě znamená. V duchu jsem si to mohla opakovat tisíckrát, ale nenacházela jsem odvahu se vyslovit nahlas. Ještě budu za hloupatou naivku.
Dorazili jsme až ke známé řece. Zamávala jsem ocasem a sehnula se k vodě, abych se napila. Pěkně plnými douškami. „Nejsem si jistá, kam až chci jít, tak kdyby tě náhodou něco zaujalo a chtěl by ses tam pozastavit, řekni,“ mrkla jsem na něj a pak si olízla vodu, která mi ještě pořád stékala z tlamy. Ještě chvilku jsme počkala, jestli si Coffin taky nebude chtít svlažit hrdlo a pak jsem se pomalým krokem vydala dál. „Doufám, že narazíme na nějaké pěkné místo,“ zasněně jsem vydechla a pomalým krokem se vydala po proudu řeky. Jenže to jsem netušila, že se blížíme k lesu, který je mou noční můrou.

// Neprobádaný les

Jemně jsem střihla oušky, jako bych nemohla uvěřit tomu, co mi právě řekl. On snad někdy vypadal jinak? krátce jsem odvrátila pohled. Takže magie měly nějaký progres, který jsme nepociťovali a nemohli jej ovlivnit? To mi přišlo velmi zvláštní, zajímavé. Znovu jsem se na něj podívala. Naštěstí nevypadal tak, že by ho nějaká změna trápila. „Na hlavě nemáš žádné svaly pokryté kůží. Jde ti vidět jen lebka,“ snažila jsem se mu to nějak popsat. Přitom jsem si ho ještě jednou pořádně prohlédla. „A ještě oči. Kdyby nebyly vidět ani ty, zřejmě bys působil opravdu děsivě,“ dodala jsem hned, jak jsem si tu skutečnosti uvědomila. Zároveň jsem mu nyní dala najevo, že mi už nepřijde tak strašidelný. Zvyknout se dá na všechno.
Fin po chvilce zastavil a dal mi možnost vybrat směr naší další cesty. Zhluboka jsem se nadechla a napřímila se. Jelikož jsme byli na vyvýšeném místě, naskytl se nám pohled na relativně široké prostranství. Rozhlížela jsem se, div jsem nevypadal jako surikata. „Proč začínám mít takový pocit, že jsme tu prošli už úplně všechno?“ nadhodila jsem jednu otázku na zamyšlenou. Jednou jsme šli na sever, podruhé jsme se zase otočili a zkoumali jižní část. Úplně na nejjižnější jih jsem nedokázala dohlédnout, protože to bylo příliš daleko. Zhluboka jsem se nadechla a nakonec pronesla svůj verdikt: „Co kdybychom se vydali zase na západ? Třeba narazíme na nová místa.“ Přitom jsem nadšeně zamávala ocasem a zářivě se usmála. Sice jsem byla nyní trochu dezorientovaná, tak uvidíme, kam nás můj orientační smysl zavede. Pomalejším krokem jsem sešla z kopců, aby mi náhodou nepodjely tlapky, a pak se uvolněným klusem rozeběhla směrem na západ.

// Řeka Kiërb

// Borovicová školka

Všimla jsem si, že můj drahý měl občas problémy s chůzí. Nedivila jsem se tomu. Najednou jeho nožky byly jako špagetky - dlouhé a tenoučké. Snažila jsem se mu nepřiplést pod tělo, jinak by to nemuselo skončit dobře. Držela jsem se několik metrů stranou a ještě jsem věčně nestíhala. Už tak jsem mu nestačila v jeho vlčí velikosti kvůli svým drobným nožkám, a nyní to bylo snad ještě horší. Ne snad ale určitě!
Znovu jsem v hlavě zaslechla jeho hlas. „Ale já vím,“ podívala jsem se na něj, „jen bych se ti tu nerada složila vyčerpáním.“ V tomhle těle by si se mnou rozhodně neporadil. A já neměla absolutně představu, na jakém principu tahle magie funguje. Ráda bych se to ale dozvěděla, protože bych si tím rozšířila své znalosti a obzory.
Když se na mě zadíval, střihla jsem oušky jeho směrem a drobně se ušklíbla. „Víš, ty nevypadáš jako normální jelen,“ poznamenala jsem značně nejistě. Evidentně si myslel, že jeho vzhled je zcela standartní, jenže nebylo tomu tak. Už jen to ebenově zbarvené paroží se vyjímalo. A o lebce nepokrytou kůží raději ani nemluvě. „Kdybychom našli nějakou velkou louži, mohl by ses prohlédnout. Jen nechci, abys z toho pak byl nějaký přešlý,“ dodala jsem a jemně stáhla ouška. Vypadal jako rarita mezi jeleny, ale nemohla jsem předvídat, jestli se mu jeho vzhled bude líbit. To bylo opravdu ve hvězdách.
Olízla jsem si čumák a jemně ho šťouchla do nohy. „Kam to vůbec jdeme?“ ptala jsem se a stále šla stejným směrem jako on. Kdo ví, kam nás tlapky zanesou. V jeho případě spárky.

// Severní hvozd

Podívala jsem se na svého spolucestovatele. Měl pravdu v tom, že bych s objevováním neměla zahálet. Přeci jen, teď mi bylo řečeno, že na to mám a že se mám jen snažit. A hlavně chtít. Což to jediné mi nedělalo zas tak velký problém. „Zase to nechci přehnat, abych pak nepadla za vlast vyčerpáním,“ poznamenala jsem se zamyšleným pohledem upřeným před sebe. Magie pro mě vždycky byly velkou věcí, které mě k sobě přitahovala. „A tobě nechci ublížit,“ tiše jsem se usmála, když se nabídl jako laboratorní myška, která měla sloužit k mým hokusům pokusům. Vážila jsem si toho, to ano, ale nechtěla jsem ho přeci úplně zničit. Nevěděla jsem, co přesně mám dáno v genech, a už vůbec jsem si nebyla jistá, jestli bych své schopnosti dokázala zkorigovat, abych mu neublížila. Nyní jsem předvedla, že moc schopná nejsem.
Najednou se kolem mě roznesla taková nepříjemná záře. Světlo, které mě snad i oslepovalo. Okamžitě jsem zastavila, přikrčila se k zemi a krátce zakňučela. Až po chvilce, kdy jsem přes zavřená víčka viděla, že záře ustala, jsem si dovolila otevřít očka. Zmateně jsem zamrkala. Můj výraz, když jsem konečně dobře zaostřila a všimla jsem si prazvláštního jelena s lebkou místo hlavy, musel být k nezaplacení. A stejně by ten výzor přišel nějak povědomý. Koneckonců, jelen stále pokračoval v pohybu a po Coffinovi se snad slehla zem. Že by? zamyslela jsem se a dala se také do běhu. Chvilku mi trvalo, než jsem to podivné stvoření doběhla. Měl delší nohy než já, běželo se mu tedy daleko lépe. Já tam za ním cupitala, co mi síly stačily.
Zaslechla jsme v hlavě známý hlas. Ten mě jen utvrdil v tom, že můj přítel na sebe vzal podobu velmi zvláštního jelena. „Tohle je úžasné, Coffine,“ poznamenala jsem s jiskřičkami v očích. Uměl toho tolik, o čem jsem si já mohla nechat jen snít. Ale možná se to během několik let změní. Anebo také ne. Pokračovala jsem dál. „Jen možná trochu, maličko děsivé,“ přiznala jsem po chvilce s uvolněným smíchem.

// Kopce Tary

Ačkoliv jsem se tvářila klidně, má dušička skákala tři metry do vzduchu. Sice proces osvobozování byl až nepříjemně pomalý, ale zdařil se. To bylo hlavní. Rozhodně jsem se přesvědčila, že nějaká magie se mnou cloumá. Teď bylo jen na mně, jak se k tomu postavím. A bylo mi jasné, že budu chtít objevovat své nové schopnosti a prohlubovat je. Kdo ví, kdy se mi to může hodit.
Coffin se konečně postavil. Chápala bych, kdyby na mě byl naštvaný nebo by se tvářil nabručeně. Neměla bych mu to za zlé. Taky bych nebyla úplně nadšená, kdyby mě někdo svázal. Navíc tu byla pořád nějaká šance, že se můj hokuspokus nepovede. Ale to se naštěstí nestalo. Rozzářila jsem se ještě víc, když vypadal docela příčetně. Olízl mi čumák a já se v tu chvíli zatvářila jako malé vlče. Ouška jsem stáhla jemně dozadu a instinktivně se trochu snížila. Vážně zvláštní projev náklonnosti. A ještě více mě u srdíčka zahřála jeho slova. „Jen bych se svou sílu měla naučit trochu ovládat,“ broukla jsem tiše a věnovala mu další omluvný pohled. „To se snad dostaví časem, když budu trénovat,“ dodala jsem. Byla jsem ohledně magií vždycky velmi akční. Jen až v poslední době jsem si začala ovědomovat, čeho všeho jsem schopna. A měla jsem takový pocit, že tohle ještě zdaleka není vrchol mých schopností.
Rozhlédla jsem se a mé tlapky se automaticky rozešly tím směrem, kterým šel Coffin. Krátce jsem si odfrkla. „Mám takový pocit, že se vydala na úplně opačnou stranu, takže budeme mít náskok,“ poznamenala jsem se zářivým úsměvem a ještě k tomu pohodila ocasem. Ne že bych tu malou potvůrku neměla ráda. Za tu krátkou dobu mi překvapivě přirostla k srdci, ale někdy strkala čumák do něčeho, co se jí netýkalo. Ještě jednou jsem švihla ocasem ve vzduchu, povyskočila a jak jsem dopadla nohama zpátky na zem, dala jsem se do pomalého cvalu. Řekl přeci, že utečeme, a naše tempo zatím nebylo nijak závratné.

// Borovicová školka

Něco jsem si pod fousky tiše zamumlala, když mi došlo, že jsem na tohle úplně sama. Musela jsem ho odtamtud dostat sama. Bez řečí kolem. Jenže i to se mi nepovedlo. Holt jsem byla zoufalá už jen z toho, že má mysl teoreticky chtěla, aby byl svázaný. A to mi přišlo maximálně zvrácené. Proč bych chtěla, aby byl můj nejbližší společník takhle sprostě držen proti své vůli?
Coffin mě začal povzbuzovat, abych se nevzdávala. Zastříhala jsem ušima a pozvedla hlavu ze země. Zadívala jsem se mu do očí. Srdeční tep se mi značně zpomalil, konečně odpovídal normálu. „Pokusím se,“ zamumlala jsem po hodné chvilce, kdy jsem hltala jeho oči a čerpala z nich ten klid. Vyskočila jsem zpátky na nohy, abych se v další vteřině od něj vzdálila přibližně o metr. Nemyslela jsem si, že by síla mého ducha dokázala nějaké zázraky, ale třeba bych se o ně aspoň mohla pokusit. Musela jsem ho přeci dostat z těch zpropadených kořenů, které jsem na ně sama povolala, no ne?
Přimhouřila jsem oči a snažila si vzpomenout, jaký impulz vedl k tomu, že se ve mně probudila magie. Ještě jsem se s ničím podobným zatím nepotkala. Řekla jsem si, že to zvládnu. Nemohla jsem takhle zklamat sebe, natožpak jeho. Nakonec jsem zavřela oči a opravdu zatraceně moc si přála, aby byl zase volný a mohl vstát. Po chvilce kořeny začaly zeslabovat své sevření, až se nakonec vrátily zpátky pod zem. Proces to byl sice pomalejší, ale za to zdařilý. Otevřela jsem oči a v tu chvíli se zářivě usmála. Jestli jsem byla nadšená více z toho, že můj přítel již nebyl v zajetí, nebo z toho, že jsem dokázala ovládnout svou magii. Ze všech těch pocitů jsem vesele přiskočila ke Coffinovi a začala vrtět ocasem. Tentokrát se to ale obešlo bez puberťáckého šťastného pištění.

// Omlouvám se za zdržení, bylo toho nějak moc :/

Coffin z toho byl překvapený. Ale nedivila jsem se mu. Tohle bylo sakra divné a nečekané! Přitiskla jsem ouška k hlavě a zatvářila se jako malé, nevinné štěňátko. „Asi ano. Měla jsem za to, že… Tohle neumím,“ přiznala jsem sklíčeně. Věděla jsem, že teoreticky ovládám iluze zděděné po matce. O něčem takovém jsem ale neměla tušení! Možná Život, nebo Smrt mi vkladli nějaký předpoklad pro ovládání jiných magií. Jenže jakých, to jsem neměla tak úplně tušení.
Nagh’ai se do toho samozřejmě musela zaplést. Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla její zvonivý hlásek, a automaticky se podívala jejím směrem. Co myslíš, že jako udělám? nechápala jsem, co mi naznačovala, a tak jsem naklonila hlavu na stranu a zatvářila se velmi zmateně. Nakonec odběhla někam pryč. Kdyby mi raději pomohla, jak se z toho dostat ven! Povzdechla jsem si a zase se otočila na Coffina, hledajíc zkrátka nějakou cestu z tohoto maléru. Opravdu jsem ho nechtěla svázat a zabránit mu v pohybu. Vážně ne? v duchu jsem se ušklíbla. Kdybych to podvědomě nechtěla, nic by se nestalo. Magii země jsem totiž nedokázala ovládat. Tedy, doteď.
„Ehm…“ vykoktala jsem ze sebe, ale nic nenásledovalo. Mrskla jsem ocasem a nervózně ho několikrát obešla. Neviděla jsem žádné východisko. Nakonec jsem se zastavila těsně u něj a sklonila hlavu k jeho tlapkám a kořenům.
Napadlo mě, že bych to mohla vyřešit zuby. Ty vyřešily vždycky všechno, ne? Zakousla jsem se do kořenů, ale jediné, co jsem cítila, byla nepříjemná chuť hlíny. Ještě jsem zuby zaryla hlouběji, ale poznala jsem, že to nemá smysl. Odfrkla jsem si a bezradně se na něj podívala. Nakonec jsem si lehla a hlavu položila vedle jeho krku. „Jak je mám odvolat, když ani nevím, jak jsem je dokázala vytvořit?“ zakňourala jsem a podívala se mu do očí. Nechtěla jsem mu působit bolest. Upřímně, tohle mohlo být přeci nepříjemné, nemoct se hýbat a tak.

Coffin se v té suché trávě a roští, nebo jak ten nepořádek kolem nás přesně nazvat, celý vyválel. A samozřejmě nesmíme zapomenout na před chvilkou omílaný prach z mrtvých těl rostlin a živočichů. Pravděpodobně. Třeba neshořela přímo těla lišek, ale takových hrabošů určitě ano. To bylo teprve nechutné.
Já se marně snažila na něj dosáhnout tlapkami, abych ho mohla pošťuchovat. Jenže to se mi nedařilo. Holt jsem doplatila na svou drobounkou a nizounkou stavbu těla. A to jsem doufala, že třeba budu vysoká po otci nebo tak něco. Ne, samozřejmě, Litaika musí být ta nejmenší z vrhu!
„Coffinee!“ táhle jsem zakňourala, když jsem už poněkolikáté ucítila jeho nevděčné tlapy, jak mi šťouchají do těla. Tohle jsem měla dělat já, ne on! Byl to můj nápad, jenom můj! Vyplázla jsem na něj jazyk a stále se snažila. Samozřejmě, moc mi to nešlo. Kdyby mu tak ty tlapky někdo mohl zavázat! vykřikla jsem v duchu a nestačila jsem věřit svým vlastním očím, když sekundu nato se to skutečně stalo. Vyjeveně jsem koukala, jak jsou Coffinovy tlapky omotané kořeny stromů.
„To já?“ vydechla jsem udiveně a pomalu se postavila. No jistě! nadšeně jsem mávla ocasem a kolem svého přítele několikrát s veselým výskáním poskočila. Pak jsem se ale zarazila, protože mi došlo, že by mu to nemuselo být příjemné. „Omlouvám se,“ stáhla jsem ouška k hlavě a sklonila se k němu. „Jakmile přijdu na to, jak tě rozvázat, udělám to,“ oznámila jsem mu, ovšem zároveň jsem si tak trochu užívala té chvíle, kdy se zdál být bezmocný.

Vdechovala jsem ne příliš příjemný odér zeminy a všeho, co se na ní nacházelo. Odfrkla jsem si, abych z čenichu dostala ten prach, který se do něj až příliš snadno dostal. Uklidňovalo mě to, že už se nejednalo o zpopelněná rostlinná a živočišná těla. Nebo jsem jen žila v takovéto mylné, naivní představě.
Zadržovala jsem v sobě smích, když jsem slyšela ten Finův. Jen jsem tedy zamávala ocasem ve vzduchu a ohlédla se na něj. „Zatím ano,“ zamumlala jsem a podívala se i na Nagh’ai, jejímž směrem jsem slyšel další, rozdílný smích. Teď už jsem se neubránila a začala se smát taky. Bylo podivuhodně, jak byla dobrá nálada nakažlivá.
Coffin se najednou sesunul k zemi. Nevěděla jsem, jestli to udělala schválně. Když jsem k němu pohled vrátila, již ležel. Třeba byl podobné nemehlo jako já. Zamávala jsem ocasem ve vzduchu, ale přitom stále ležela pasivně. Dokud se packami nedotkl mých zad. To jsem hravě zavrčela a převalila se jeho směrem. Už to muselo vypadat docela vtipně, protože před tím, než se mi to podařilo, jsem se musela stočit opět do písmene C.
Zazubila jsem se a podívala se mu do očí. „Ale jdi ty, nepřeháněj,“ pronesla jsem klidným hláskem a bouchla ocasem do země. Tím mi vlastně řekl, že je se mnou sranda, no ne? Byl snad první vlk, co si to o mně myslel. Když poznamenal něco o špíně, zvědavě jsem zvedla hlavu a podívala se na svůj bok. Vážně, špinavý jako dobytek. S výdechem jsem hlavinku opět položila. „Ale na tobě to jde ještě více vidět,“ vyplázla jsem na něj jazyk a zasmála se. Pak jsem začala mávat předními tlapami ve vzduchu snažíc se ho dotknout, ale nedařilo se mi to.

Otočila jsem se čelem ke svému příteli a musela se usmívat jako blázen. Ale zase jsem byla nějak zvláštním způsobem veselá a šťastná. Ten pocit byl zkrátka tak opojný a návykový, že jsem se mu nebránila a spíše ho vítala.
Na jeho tváři se mihnul podivný úsměv. Zastříhala jsem ušima. Tohle nevypadalo moc dobře, jen co je pravda. I jeho pozice ho docela znervózňovala. Napjala jsem se a také se přikrčila k zemi. Možná jsme trochu spoléhala na to, že jak jsem menší a celkově drobnější, bude mít menší šanci se co mě strefit předními tlapami, pokud by měl chuť vyskočit.
Nápovědu Nagh’ai jsem sice slyšela, ale místo toho, abych se věnovala obsahu zprávy, jsem se podívala jejím směrem. Jak tam spokojeně a nerušeně seděla s tlapkami za hlavou. Vážně jí chybělo už jen stéblo trávy v tlamě. Znovu jsem otočila hlavu správným směrem, tedy ke Coffinovi, a snažila se nějak rychle zareagovat. Nepočítala jsem s tím, že bude u mě tak rychle. A bylo to taky vidět. Chtěla jsem uskočit, ale najednou se mi tlapky zamotaly do sebe a padla jsem čumákem přímo k zemi. Zakoulela jsem očima a hlasitě si povzdechla. Šikovná, poznamenala jsem. Vážně, většího nemehla na světě nebylo. Zakopnout o vlastní tlapky. Amatér!