Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musela jsem se drobně ušklíbnout. Přimhouřila jsem oči a dost nedůvěřivě si ho prohlédla. „Takhle nemluv,” upozornila jsem ho a zakroutila hlavinkou. Rozhlédla jsem se po okolí a pak se mé oči zase zastavily na něm. „Nechci vědět, jaké masochistické sklony a plány máš,” poznamenala jsem se zcela vážným výrazem. V mých očích byl ten nejdokonalejší vlk. Nechtěla jsem se v něm nějak spálit. Navíc kdo ví, zda by toho byl skutečně schopen, že ano. Jeden nikdy neví. Podle jeho smíchu jsme ale usoudila, že je to jen další špek, na který jsem mu měla skočit. Jistě, jak jinak. Následoval můj další úšklebek.
Když najednou Coffin ztratil své tělo a zůstaly jen ty nejzákladnější obrysy, nemusela jsem dlouho přemýšlet, abych zjistila, že je to jen jeho další žert. Zaslechla jsem v hlavě jeho hlas, který se vůbec nepodobal tomu, na který jsem byl zvyklá. Docela mě to jeho divné znění prudilo. „Dokonalý jsi, to ano, ale nemůžeš být mým výtvorem,” odpověděla jsem a andílkovsky se usmála. Snažila jsem se té celé věci přijít na kloub. Věděla jsem, že je to nějaká magie, ale to je tak všechno. „Nebylo by to fér, máš pravdu. Zvlášť když nevím, kam přesně chceš jít. Nikdy jsem tam nahoře nebyla,” upozornila jsem ho. Měl by mě tedy na svědomí, kdyby mě náhodou zavalila lavina nebo tak něco. Opravdu by mě zajímalo, co by dělal, kdyby se tak stalo.
Upozornil mě, že nahoře je zima. Usmála jsem se a mávla ocasem ze strany na stranu. „Díky hustému kožichu snad nebudu trpět,” poznamenala jsem a vydala se v jeho stopách. Měla jsem sice letní srst, ale i tak jsem byla jako kulička. K mé kůži se mráz snad nedostane. Doufala jsem v to. A kdyby ano, tak nesmím zůstat jen tak postávat. Musím se hýbat, říkala jsem si. Nevěděla jsem totiž, jestli se chce Coffin zastavil v horách, nebo jimi jen projít. Uvidíme. Nicméně mě lákalo poznávaní nových míst. Nevadila by mi ani jedna možnost.

// Jezero Nä'hi

Rázně jsem švihla ocasem. Domnívala jsem se, že tohle je obor, ve kterém mi nikdo konkurovat nemůže. A nyní jsem byla zkrátka docela tvrdohlavá. „Tak jo!” nadšeně jsem zamávala ocasem. Jako vlčátko. Povyskočila jsem. „Bude to epická bitva,” dodala jsem ještě a spiklenecky na něj mrkla. Věděla jsem, že souboj mám dávno prohraný, protože on je v iluzích opravdu výborný. Já s nimi teprve začínala. Nemohla jsem mu tedy konkurovat. Zábava to ale bude neskutečná, to jsem si byl jistá!
Na jeho argument jsem nedokázala nic vymyslet. Stáhla jsem ouška k hlavě. Tahle konverzace se mohla přidat do sbírky s názvem: Jak malá Litai nedokáže dlouho argumentovat. V tomhle jsem nebyla zběhlá. Nikdo mě to nikdy neučil, nevěděla jsem, že to bude v mém životě tak důležitá vlastnost. „To jsem i teď,” pookřála jsem a zakroutila celým tělem, jako bych byla nějaká žížala. Pak jsem se znovu napřímila a s přimhouřenýma očima se na něj podívala. Krapet vyzývavě. Však se o tom může přesvědčit.
Kočkovali jsme se jako malí, jen co je pravda. A přesně to mě hrozně bavilo. Nikdy s ním nebyla nuda. Snažila jsem se ho porazit stejně jako on mě, ale nedařilo se mi to. Zkrátka jsem byla příliš lehoučká. A pak že jsem tlusťoučká! Pff! Najednou jsem ale zažil takový zvláštní pocit. Zkrátka jsem propadla jeho tělem a ocitla se zase na zemi. Tentokrát ale jen přední částí těla. Zadek se mi tyčil do vzduchu. Nespokojeně jsem mávla ocasem a zase vyskočila na nohy, když tu se mi najednou ozval Coffinův značně zmutovaný hlas v hlavě. Zašklebila jsem se na něj a pak na něj vyplázla jazyk. „Nikdy jsi neexistoval? Takže jsi jen výmyslem mé choré hlavy? To ti nevěřím!” mluvila jsem opravdu velmi rychle, téměř nesrozumitelně. Natáhla jsem packu a chtěla ho praštit přes čumák. Jenže jsem máchla naprázdno. Zase jsem necítila jeho tělo, ačkoliv jsem jeho obrysy viděla. Nespokojeně jsem si odfrkla. „To je určitě nějaký tvůj žert. Zase. Na mě si nepřijdeš!” vyštěkla jsem tedy s úsměvem a začala na místě poskakovat, jako bych měla místo tlapek pružiny. Byla jsem nadšená, protože jsem ho prokoukla.
Vím, že jsme nikam nespěchali, ale copak se chtěl pořád zdržovat v lese, který je velmi blízko Smrti. Možná magické konstelace tu byly jiné, a tak ho lákalo si ze mě dělat srandu pomocí magií. To ale bylo nečisté. Dál jsem kolem něj dokolečka poskakovala, měla přivřená očka a tvářila se nanejvýš spokojeně.

„Aspoň vidíš, jakou sílu má moje představivost,” poznamenala jsem a oblízla si čumáček. Řekla bych, že bujnou fantazii jsem měla opravdu rozvinutou. Ještě jsem nepotkala vlka, který by mi mohl konkurovat. A bylo to vůbec dobře?
Vyplázla jsem na něj jazyk, když mi začal popisovat, jak moc tlustá jsem. Začala jsem nad tím trochu hlouběji přemýšlet. „Ale víš, že když sníš tolik tuku, taky budeš tlustý?” pronesla jsem zcela vážně a spiklenecky na něj mrkla. Navíc maso by mu určitě chutnalo více než to, co je mezi jím a pokožkou. A já věděla, že moc svalů přeci nemám. „Nic se škubat nebude!” zahudrovala jsem a trochu od něj odskočila, kdyby se náhodou opravdu o nějakou takovou kravinu pokusil. Sice jsem svůj kožich neměla zrovna dvakrát v oblibě, tedy co se jeho barvy týče, ale na zimu mi jeho huňatost vůbec nevadila. Ba naopak.
Samozřejmě že se mi nelíbilo, jak mě shodil k zemi. Měl opravdu takovou sílu, nebo jen já byla neobyčejně slabá? Cítila jsem totiž, že se mé tělo jeho tlaku podvolilo příliš snadno. Odfrkla jsem si a zase se za ním rozešla. Zpomalil a šli jsme bok po boku. Najednou ale do mě zase šťouchnul. Tentokrát jsem nespadla, ale pěkně se mi zamotaly nožičky, takže jsem najednou byla tak dva metry od Coffina.
Hodila jsem na něj velmi vážný výraz. Rozeběhla jsem se znovu k němu. I když bylo velmi optimistické tomu mému cupitání a snažení se, abych nezakopla o žádnou větev, přezdívat běh. Vyhodila jsem přední nohy na Coffinův hřbet, zatímco zadníma nohama ťapkala do strany, abych s ním držela krok. Celou svou vahou jsem se ho snažila zalehnout, ale vůbec se mi to nedařilo. Odfrkla jsem si a dlouze si povzdechla. „Jsi neskutečný,” zamumlala jsem si pod fousky a za trest jsem se mu zakousla do ucha. Když už jsem se na nic lepšího nezmohla, že ano.

Větev? ušklíbla jsem se při té vzpomínce. Samozřejmě že si ze mě utahoval. Vyplázla jsem na něj jazyk a zazubila se. Nemohla jsem si nechat vymluvit, že tam byl skutečně had! Třeba jen v mé hlavě se přeměnil na iluzi, ale byla jsem si jistá, že taková větev se nemůže kroutit a jinak se svévolně pohybovat.
Když Coffin dojedl, zavelel k odchodu a já se vzpouzela. „O to hůř,” řekla jsem a stáhla ouška k hlavě. Pomalu jsem se k němu přesunula a opřela se o něj. Zasmála jsem se a jemně do něj šťouchla čumákem. „Chceš mi říct, že jsem snad těžká, tlusťoučká a tak?” střihla jsem oušky a zatvářila se velmi dotčeně. Dokonce jsem lehce odvrátila hlavu jinak. Má jiskra v očích mu ale mohla napovědět, že to nemyslím nikterak vážně. Kdyby si při mém přenosu nezlikvidovat tlapky, tak záda určitě. Za to to nestálo. Přimhouřila jsem oči a uši znovu dala do polohy rovnoběžné se zemí a tvářila se nadmíru spokojeně. „Děkuji,” zamumlala jsem ještě během toho, co mi odstraňoval větvičky z kožichu. Užívala jsem si tu péči.
Poznamenal, že půjdeme pomalu, ale ať se aspoň někam hneme. Užuž jsem se zvedala, ale on do mě najednou šťouchl, takže jsem se vyvalila zpátky na bok jako nějaký tlouštík, co si nevidí ani na packy. Když jsem dopadla na zem, povzdechla si a začala sebou házet, abych se zvedla. „Ty jeden!” hubovala jsem mu, zatímco jsem se tam plácala jako brouk s nožičkama nahoře. Vlastně jsem i tak vypadala, jak jsem jimi kopala a různě se převalovala. Po chvilce se mi konečně podařilo dostat se aspoň do takového prazvláštního rozcapeného sedu. Odfrkla jsem si, postavila se a pomalým krokem jsem se vydala za Coffinem. Uši jsem měla volně svěšené vodorovně se zemí a dívala se jen na cestu před sebou, protože jsem úplně nechtěla zakopnout. To by se mohlo stát, že bych se na ty tlapy skutečně znovu nepostavila.

Přirovnal mě k lesnímu strašidlu. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a sledovala, jak se směje svému vlastnímu fórku. „Já bych nebyla dobré strašidlo. Vždyť bych se lekla více než ten vlk, kterého bych měla zahnat. Ta by to ale nemělo být, ne?” poznamenala jsem a několikrát zamrkala očkama. Navíc i ta má roztomilost by mi moc do karet nehrála. Následně jsem se také rozesmála a nadšeně vrtěla ocáskem.
Nechápala jsem, proč toho chudáčka dusil. Však by mu tímhle mohl způsobit nějaké modřiny. Nezhodnocovalo se tím to libovoučké, dobroučké maso? Těžko říct. Zajíce s modřinami jsem ještě nejedla, abych pravdu řekla. Když konečně zajíce zabil, usmála jsem se. „Nech si chutnat,” popřála jsem mu se vřelým úsměvem a mávla ocáskem. Odvrátila jsem hlavu jiným směrem, abych ho nepozorovala a on si v klidu mohl vychutnat pozdní snídani. Já se mezitím kochala tou krásnou přírodou. Vážně bych se tu nejraději usadila, vyhrabala si noru a vegetovala tu. Ideální trávení času, kdybych tu samozřejmě nebyla sama.
Coffin navrhl, že bychom mohli jít. Vykulila jsem na něj oči. „T-teď?” hlesla jsem a stáhla uši k hlavince. Zatvářila jsem se jako malé vlčátko, kterému se nic nechce. Byla jsem ale natolik loajální, že jsem se vydrápala na packy a posadila se. Podívala jsem se na svého přítele a stále nechávala uši ve stejné pozici. „A jak je to daleko?” zeptala jsem se tišším hláskem a vstala, abych k němu došla. Usadila jsem se vedle jeho boku a hlavu si položila na jeho lopatky. „Jestli už ale nebudu moct, poneseš mě na zádech,” zamumlala jsem mu do ucha a chňapla po něm, abych ho mohla chvilku žužlat, jako když jsem byla menší. To už ale bylo opravdu dávno.

Odhodila jsem kůži stranou a pohodlněji si lehla, abych mohla v klidu hodovat. Začala jsem u břišní dutiny, protože tam se schovávaly ty nejlepší věci! Mlsně jsem se olizovala a soustředila se jen na své jídlo, takže jsem si ani nevšimla, že Coffin svou oběť ještě ani neusmrtil. Když upozornil na můj ne příliš uhlazený vzhled, musela jsem se zasmát. Ještě předtím, než jsem promluvila, jsem si olízla tlamu, aby mi z ní tolik neodkapávala krev. „Tak trochu. Nejde to přehlédnout, že?” zazubila jsem se a zatřásla hlavou. Dva lístečky sice spadaly, ale měla jsem takový neblahý dojem, že tohle zdaleka nebylo všechno. Až dojím budu se muset očistit, ať nevypadám jako nějaká husa, nařídila jsem si a znovu od Coffin odvrátila pohled, abych sežvýkala ještě několik soust.
Pak jsem se ale zarazila. Otočila jsem na něj hlavu a nechápavě zastříhala oušky. „Ty ještě nejíš?” zeptala jsem se udiveně. Zaječí packy mu koukaly zpod jeho tlapy a částečně hrudi. O co se asi snažil? Nerozuměla jsem tomu. Nebo na zajíce neměl chuť? Tak si mohl ulovit veverku nebo jinou malou havěť, která tu v okolí žije. Odvrátila jsem od něj pohled a znovu se dala do svého zajíce.
Za chvilinku jsem měla všechno maso spořádané. Dlouze jsem vydechla a dala se do očišťování svých tlapek a tlamy. Ještě nějakou dobu bych ale nejradši ležela, protože mé břicho bylo dostatečně plné, aby mě při cestě do kopců brzdilo. Rozhodně by se mi nelíbilo, kdybychom se hned zvedli a vyrazili. To bych protestovala! „V těch horách jsem ještě nebyla. Musí to tam být kouzelné,” opět jsem se zasnila a mrskla ocáskem. Sledovala jsem ho s milým úsměvem.

Připadala jsem si jako v sedmém nebi. Takové pocity jsem nikdy předtím neměla a rozhodně jsem se jich nechtěla zbavit. Zároveň jsem si je ale nedokázala vysvětlit, což bylo zvláštní ale docela zásadní. Zatím jsem se v tom nechtěla nijak více hrabat. Cítila jsem se krásně a jedinečně, o to přeci šlo, ne? Ještě více jsem se uculila, když se ke mně Coffin přitulil. Srdíčko se mi rozbušilo trochu rychleji. Úplně jsem se ztotožňovala s tím, co právě řekl. Taky bych takhle mohl zůstat navěky.
Navrhla jsem, že bychom se měli rozdělit, pokud jsme chtěli lovit. Ne že bych ho chtěla pustit na delší vzdálenost než jeden metr, ale takhle bychom si zbytečně navzájem plašili kořist. Za to to opravdu nestálo. Zhluboka jsem se nadechla a nejprve tiše sledovala, jak se ode mě vzdaluje směrem na sever. Sledovala jsem ho, dokud se mi neztratil z dohledu někde mezi stromy. Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a rozeběhla se na jih, abychom se skutečně nikdy nestřetli. Takhle byla ta pravděpodobnost malá.
Čumák jsem pozvedl více k nebi a začala studovat obsah různých pachů v okolí. Po chvilce jsem skutečně ucítila zajíce. Okamžitě jsem se zastavila a přitiskla bříško k zemi. Začala jsem se pomalu plížit k ušákovi, který se schovával v jedné z mechových postýlek. Asi se potřeboval jen ochladit. Chudáček, a ty ho chceš zabít, dloublo si mé svědomí. Takový ale byl koloběh života. Nemohla jsem za to, že jsem tu byla hlavním predátorem. Když jsem byla dostatečně blízko u něj, vyrazila jsem ze svého pololehu. Chtěla jsem, aby to měl rychle za sebou, ale na to byl ještě pořád dost rychlý. Vzal nohy na ramena a zdrhal jako o život. Já se samozřejmě nenechala zahanbit a byla jsem mu hned v patách. Čekala jsem jen na jeho chybu. Ta přišla, když se před ním náhle objevila překážka v podobě hromady větví a zazmatkoval. Toho jsem využila já. Mohla jsem se mu rázně zakousnout do hřbetu. Přitom jsem sice vletěla právě do té hromady větví, ale měla jsem úlovek!
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se z té pasti vyhrabala. V srsti a za ušima jsem měla zachycené lístečky a malé větvičky. Celkově můj kožich byl velmi rozcuchaný. Ale to mě, jako vždycky, vůbec nezajímalo. O svůj vzhled jsem v takových drobnostech moc nedbala. Však se toho cestou zbavím. Rozklusala jsem se po své stopě jako zpátky. Coffin už tam byl. „Dobrou chuť, Fine,” usmála jsem se na něj, mávla ocasem a zalehla do jednoho z mechových polštářů. Začala jsem zajíce stahovat z kůže a pak jsem si už pochutnávala na jeho mase. Nevnímala jsem fakt, že v kožichu jsem měla ještě pořád pár lístečků.

Rozespalost se na mě podepsala. Byla jsem nějakou dobu mimo. Mé vnímání bylo docela zpomalené. Tento stav u mě netrval tak dlouho jako obvykle. Zřejmě právě kvůli Coffinovi, který mi dělal společnost. Jako by mi v jeho společnosti nic nechybělo. Na jeho popřání krásného rána jsem se tiše usmála a spokojeně zavrněla. „S tebou je vždycky krásné,” zašeptala jsem. Natáhla jsem k němu hlavu a zabořila čumák do jeho srsti na krku. Chvilku jsem tak zůstala a vdechovala jeho vůni, která mě jistým způsobem vždycky dokázala uklidnit. Docela sentimentální, okomentovala jsem v duchu svá, před chvilkou vyslovená slova a drobně se nad nimi usmála. Zkrátka jsem před ním plácala všechno, co mi vysvitlo na mysl.
Překvapeně jsem naklonila hlavu a zhluboka se nadechla. „Ty ses nenarodil v Borůvkovém lese?” zeptala jsem se a střihla ušima. Nerozuměla jsem tomu. Měla jsem za to, že se narodil na stejném místě jako já. Tímhle mě trochu zmátl. Podle jeho popisu jsem nesoudila, že by plánoval jít na území smečky. Tam přeci zima nebyla, co jsem si tak pamatovala. Ale je pravda, že už jsem tam nebyla opravdu dlouho. Postavila jsem se stejně jako on, akorát bez těch praskajících problémů, protože jsem se protáhla, již když jsem ležela.
Coffin navrhl lov zajíců. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a rázně přikývla hlavou. „To je výborný nápad!” řekla jsem zvesela a rozhlédla se. Mimovolně jsem si vzpomněla na Tavarillëho, když jsme pořádali závod, kdo uloví nejvíce zajíců. To jsem byla ještě opravdu mlaďounká. Kolik let už uteklo... „Takže se rozdělíme a pak se tu zase sejdeme?” střihla jsme k němu oušky a mile se usmála. Přeci jen abychom si nerušili navzájem kořisti. To by asi nebylo úplně efektivní.

Mlčky jsem přikývla, abych vyjádřila souhlas s jeho poznámkou. Jedinou věcí, kterou bych změnila, kdyby tu jen trochu šlo, byl můj kožich. I za ta léta jsem si na něj nedokázala tak úplně zvyknout. Pořád jsem se cítila jako šílenec s rudým kožichem, který se na nikom jiném neobjevoval. Bylo to originální, to ano, ale opravdu se mi chtělo snášet pohledy některých jedinců, kteří mě soudili, aniž by mě znali? Byla jsem ráda, že jsem tyhle myšlenky mohla zaspat, protože byla menší pravděpodobnost, že bych se jimi zabývala i ráno.
Pravda že jsem spala docela dlouho. Odpočinek jsem skutečně potřebovala. Celou tu dobu jsem zůstala schoulená u Coffina v jedné a té samé pozici, v jaké jsem usnula. Probudily mě až sluneční paprsky, které se prodíraly malými škvírkami mezi větvemi stromů. Jeden mi totiž docela provokativně zasvítil na hlavu. Zamručela jsem a nejprve švihla ocasem. Až pak jsem zvedla hlavu z tlapek a zamhouřila do toho jemného světla, na které jsem si přes noc odvykla. Stále jsem cítila Coffinovo tělo na tom svém. Kdyby odešel, jistě bych se vzbudila. „Dobré ráno,” popřála jsem mu s něžným úsměvem a přejela jsem mu čenichem po líci. Pak jsem se začala protahovat. I tak jsem ale nevstala. Na to jsem byla ještě dostatečně rozespalá. Nejprve jsem co nejdál natáhl přední tlapy, pak ty zadní. Takhle jsem musela být daleko delší než obvykle.
Ještě jsem si dlouze zívla a pak se rozhlédla po okolí. Nikdo jiný tu nebyl, za což jsem byla ráda. Úplně by se mi nelíbilo, kdyby nám sem teď někdo vpadl. „Vypadá to, že bude zase pěkné horko,” poznamenala jsem polohlasem a drobně se ušklíbla. Tohle se mi totiž tak úplně nelíbilo. A komu ano? Vždyť jsem měla pocit, že bych se na sluníčku zaživa usmažila. Nebyla by to příjemná smrt, o tom jsem byla přesvědčená.

Musela jsem se usmát. Divila jsem se, že s těmi mými vymyšlenými výrazy dokázal žít. Přeci jen, má slovní zásoba byla už od malička poněkud méně rozvinutá. Například legendární větve na jelení hlavě, když jsme byly s Neyteri na obchůzce území, nebo nepříjemně vrčící klacky, které měly vyobrazovat syčícího hada. Vážně, na nějaký rozvinutý slovník jsem byla ještě příliš mladá. Nebo malá?
Střihla jsem ouškama směrem ke Zřícenině. Přitom jsem se drobet zamračila. „Těžko říct. Vlci ale touží po moci a síle, co jsem si tak stihla všimnout. Je ale opravdu lepší mít svaly, ale rozum žádný?” nakonec jsem nadhodila otázku na zamyšlení. Ta ale byla řečená spíše jen tak do větru. Ani jsem nepředpokládala, že by se jí Coffin zabýval. „Třeba právě proto jsou schopni skousnout i ten její prohnilý charakter,” vyjádřila jsem se i k jeho druhé otázce. A přitom každý věděl, že je zlá a nepředvídatelná. Její bratr byl v tomhle daleko lepší. Hlavně mi byl i povahově blíže. Takový milý, osamocený dobrák.
Musela jsem se potěšeně usmát a přitom jsem slastně zavřela svá zlatavá očka. Bylo krásné něco takového slyšet. Konečně jsem měla pocit, že jsem našla někoho, kdo za mnou bude stát, děj se co děj. Takové mínění jsem neměla ani o vlastní rodině, protože mě již několikrát zklamala. „Děkuji,” šeptla jsem téměř nesměle a usmála se. Nereagovala jsem nejen na tuhle celou situaci, ale i na to, co všechno jsme spolu prožili. Nacházela jsem několik důvodů, proč bych mu měla za všechno poděkovat. A nyní jsem toho využila, když se naskytla příležitost. Hlavně jsme to byli jen my dva, což naskýtalo několik dalších výhod. Před Nagh'ai bych si nic podobného netroufla říct. Holt jsem na tohle byla poněkud stydlivá.
Sama na sobě jsem již začínala pociťovat nějakou únavu, kterou jsem již nemohla ignorovat, protože byla vážně intenzivní. Pohodlně jsem ulehla a Coffin mě objal. Při tom příjemném olíznutí líčka, které jsem ani nevěděla, jak si vykládat, jsem se mile usmála a zavrtěla špičkou ocasu. Na víc už jsem opravdu neměla energii. „Dobrou noc,” popřála jsem i jemu a následně si položila hlavu na natažené tlapky. Zavřela jsem očka a během pěti minut jsem spala tak, jako by mě to vody hodili. Takhle tvrdým spánkem jsem neusnula již opravdu dlouhou dobu. Možná to bylo způsobeno tím, jak v bezpečí jsem se zrovna cítila.

Musela jsem se zasmát. „Ano,“ odpověděla jsem zprvu zcela suverénně, ale pak jsem své sebevědomí zase zbrzdila. „Ale jistě to slovo ani neexistuje. Bylo to jen takové žblebtnutí,“ dodala jsem, ačkoliv jsem věděla, že mu to určitě došlo. Na světě byl o několik let déle než já, měl jistě bohatší slovní zásobu, jak slyšel mluvit vlky z různých končin.
Střihla jsem oušky k místu, kde se nacházela Zřícenina. Přibližně. Až tak dobrý orientační smysl jsem neměla. „Smrt se mi zdá daleko lepší sousedka než smečka hadů,“ pronesla jsem s drobným úšklebkem. Rychle mi ale došlo, že ona by se na takového slizkého potvoráka určitě taky dokázala přeměnit, kdyby jen trochu chtěla. „Kdybych jí zase někdy náhodou sháněla, udělám jen několik kroků od domova a nemusela bych se k ní trmácet přes celou Gallireu jako většina vlků,“ nadhodila jsem svou optimistickou stránku osobnosti a mávla ocasem. O nějaké sousedy jsem se přeci nehodlala starat. Od té doby by to byl můj les!
Musela jsem se usmát, když mi znovu zalichotil. Špičkou ocasu jsem jemně mávla a přitom se zářivě usmívala. „Jsi můj. Nikomu tě nedám,“ řekla jsem sice tichým hláskem, ale bylo mi rozumět. Možná, že to teď bylo trochu mimo téma, ale copak na tom sejde? Zrovna jsem si otevřela srdíčko, to bylo důležitější.
Chvilku jsem ještě zůstala mlčet a musela se usmívat jako měsíček na hnoji. „Vždyť i zítra je den. Nechci, aby ses zbytečně přemáhal a plýtval energií,“ pronesla jsem polohlasem a položila si hlavu na jeho hřbet, když se ke mně přitulil. Užívala jsem si tuhle chvíli a plnými doušky vdechovala tu krásnou vůni lesa, která se mísila s Coffinovým pachem. „A já ti nikam neuteču,“ zafuněla jsem mu do srsti a usmála se. Takhle pozice mi po chvilce přišla docela nepohodlná. Ještě aby ne. Fin byl zkrátka větší než já, a to docela o dost, čímž se má krční páteř dostala do nepřirozeného ohybu. Odfrkla jsem si, s hlavou trochu zakroutila, abych v krku uvolnila ten zvláštní tlak, a pak se natiskla na Coffinův bok. Tohle mi bylo daleko příjemnější.

// Západní Galtavar

Mé tlapky se dotýkaly již trochu povyrostlé trávy a musela jsem uznat, že jsem již daleko klidnější. To srdeční selhání, které se o mě pokoušelo kvůli hadovi, již dávno pominulo. „Ale jdi ty, sladkořečníku,“ zazubila jsem se na něj, když jsem si vyslechla jeho kompliment. A že sladkořečník neexistoval? Není možné. Je to někdo, kdo mluví sladce a hezky a druhému lichotí. Tohle by se mělo ode dneška evidovat ve všech slovníkách!
Vyslechla jsem si jeho poznámku ohledně smeček. „Třeba o ní příliš vlků nevědělo. Jinak si to nedokážu vysvětlit,“ dodala jsem se zamyšlením. Všechna teritoria, se kterými jsem se setkala, byla převážně někde ve středu Galirey, ne na její hranici. Navíc blízko lesa se tyčilo pohoří, které bylo věčně pokryto sněhem, a to mohlo tuhle oblast velmi ochlazovat. Na domněnkách se ale nedá stavět holý fakt. „Například já bych tu chtěla žít,“ pousmála jsem se na svého přítele. Jen jsem pochybovala, že by se mi to někdy vyplnilo.
Výčet věcí, které jsme měla ráda, jsem opravdu zkrátila. I z toho důvodu, že jich bylo tolik. Coffin by mě po chvilce přestal vnímat. Ne že bych mu chtěla křivdit, ale při nudných věcech se pozornost ztrácí velmi, velmi snadno. „To je milé,“ zašeptala jsem zcela upřímně a uculila se. Byla jsem v sedmém nebi už jen proto, že jsem s ním mohla trávit čas.
Pomalým krokem jsme se dostali až pod větve stromů a naše tlapky se začaly dotýkat toho jemného mechu. Ačkoliv si Coffin lehl, já zůstávala ještě pořád ve stoje. Zhluboka jsem se nadechovala té známé vůně a rozhlížela se kolem nás. Jedním slovem – nádhera! „Nic se tu nezměnilo,“ zamumlala jsem si spíše pro sebe než pro uši mého společníka. Po hodné době kochání se přírodou jsem se k němu vydala a svalila se vedle jeho boku. Ocas jsem si stočila k tělu. Už nebyl tak huňatý jako v zimě, takže jsem ho nemohla použít jako polštářek. Musela jsem si vystačit se svými tlapkami. „Jsi unavený?“ zeptala jsem se a hleděla na něj se štěstím v očích. Měli jsme právo na odpočinek. Tohle místo pro něj bylo jako dělané!

Poučil mě, že si nemohu brát všechno tak srdci, jinak mě to zničí. Tomu bych i věřila. „Když já si nemohu pomoct,“ řekla jsem s povzdechem a přitom jsem stáhla ouška k hlavě. Příliš jsem se nad těmi věci nemohla povznést. Nějak mi to bylo proti mé přirozenosti.
Poukázala jsem na les, který byl od nás na západ. Zřejmě jsme o něm měli jiné mínění. Mně se právě ten klid, který tam panoval, tak moc líbil. Fin na tom byl trochu jinak podle tónu, kterým zrovna mluvil. Drobně jsem se usmála. „Prý tam kdysi sídlila smečka,“ poznamenala jsem možná proto, abych sama sobě připomněla, že toho o blízkém okolí vím docela dost. Však jsem byla místní, narodila jsem se tu. Ještě aby ne!
Coffin vstal a oklepal se. Brala jsem to tak, že se bude chtít vydat na cestu. Měla jsem stejný plán, jen bych tu klidně ještě poležela. Ovšem, ani v tomhle případě jsem si nemohla stěžovat. Také jsem se pomalu postavil a setřásla ze svého kožichu všechno, co tam nemělo být. Pak jsem se pomalým krokem vydala k lesu. Samozřejmě jsem se držela Coffinova boku. Po jeho otázce jsem na něj automaticky natočila hlavičku a zadívala se na něj svým klasicky vřelým pohledem. „Užívám si maličkostí, je opravdu hodně věcí, které mě dokáží rozveselit a tak. Jsem skromný typ,“ začala jsem a jemně střihla ouškama, abych si mohla rozmyslet, co povím jako další. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, co přesně ode mě očekával. Třeba se nakonec úplně mihnu otázkou a pak to bude blbé. „Mám ráda západy a východy slunce, přírodu, svěží vzduch po vydatném dešti, libové zaječí masíčko, občas samotu a občas společnost vlků, dlouhé procházky po okolí, cestování, objevování nových končin, dlouhé polehávání na letním sluníčku…“ zarazila jsem se a podívala se na něj s andělským úsměvem. „Než bych ti to všechno řekla, unudíš se k smrti,“ zazubila jsem se na něj a krátce povyskočila. Vážně jsem nechtěla, aby se se mnou nudil. Věděla jsem totiž, že nejsem moc zábavná.

// Ageronský les

Coffin mě ujistil, že si dělá legraci. Věnovala jsem mu drobounký úsměv a jemně mávla ocasem. Copak si ještě za tu dobu, co se známe (a že to bylo už opravdu dlouho), nevšiml, že si všechno beru až nepřirozeně k srdíčku. A taky jsem většinou nedokázala rozeznat srandu od vážnosti, což se projevilo i v tomto případě.
Obě iluze nás opustily, takže jsme opět zůstali jen my dva. Což mi, zcela upřímně, vůbec nevadilo.
Ouška jsem natočila ke Coffinovi a vydechla přebytečný vzduch z plic. „To bych asi tak neřekla,“ odpověděla jsem na jeho poněkud udivenou otázku a ještě jednou ho šťouchla čumákem do tlapky. Lehl si tedy vedle mě. Já si hlavu na chviličku položila na zem a zadní tlapky jsem hodila do boku, aby se mi leželo pohodlněji. „Jen jsem v sobě cítila takový pocit, na který nejsme úplně zvyklá. Navíc, je to mé první pořádné použití magie, nechci to nějak přehnat do extrému, abych se ti tu nesložila,“ vysvětlila a v polovině tohoto monologu jsem hlavu opět zvedla a natočila ji jeho směrem.
Pak jsem se pomalu rozhlédla po okolí a pohledem se zastavila na docela vzdáleném lese. „Byl jsi už někdy támhle?“ zeptala jsem se a čumákem poukázala právě na místo, které jsem myslela. Věděla jsem, že se tam nachází dva na první pohled podobné lesy, a tak jsem se to jala ještě trochu vysvětlit: „V noci tam mech září velmi zvláštním světlem.“ Jemně jsem švihla ocáskem. Jistě bych se tam ráda zase podívala. Naposledy jsem tam byla s Astonem, a to byla již docela dlouhá doba.

Doufala jsem, že nebudu jediná, kdo se pobaví nad aktuální podobou mé maminky. A neočekávané se stalo reálným. Střihla jsem ušima ke Coffinovi a má tvář rázem oněměla a změnila se ve vážnou. Takto přetrvávala i po jeho slovech. Ty mě snad přivedly do stavu ještě větší nejistoty. Tohle asi nebylo tak legrační, jak jsem čekala, pomyslela jsem si a podívala se na mnou vytvořenou iluzi. Asi jsem se v určitých situacích chovala jako nedospělý puberťák. To mi ale nemohlo být předhazováno. Ještě pořád jsem byla mlaďounká.
Nechala jsem Haruhi popojít a otočit se tak, aby byla mezi námi. Nebyl t pohyb nikterak elegantní, který jsem si u matky pamatovala. Tohle bylo opravdu, opravdu chabé. Všechno bylo nepřirozené a strojené. Takhle se mi nepodaří nikoho obalamutit. „Snad ano,“ zamumlala jsem a konečně se mi na tváři objevil uvolněný úsměv. Mé myšlenkové pochody se momentálně stále točily kolem magie a toho, jak ji mohu vylepšovat. Věděla jsem, že je potřeba mnoho času a trpělivosti. Rozhodně jsem nemohla nic ze dne na den.
K mým ouškům se pomalu ale jistě dostal známý hlásek. Ten jsem si jistě s nikým nemohla splést. Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na to běžící torpédo, které cosi vkuse povídalo. Iluze kopírovala mé drobné pohyby vcelku přirozeně. Toho jsem samozřejmě chtěla docílit. Nehledě na to, že jsem v sobě začínala pociťovat jisté pnutí, jako by se mé orgány přesunuly do jednoho místa. Celkově v mé břišní dutině najednou bylo málo místa. Ten pocit jsem se ale snažila ignorovat, jako by vůbec nebyl.
Užuž jsem se nadechovala, že bych naší kamarádce něco pověděla, ale v tu chvíli se rozsypala jako hrad z lega. Trochu jsem stáhla ouška k hlavě a podívala se na svého přítele. „Vždyť o nás měla jen starost,“ poznamenala jsem tichým hláskem a obešla svou iluzi, abych se dostala znovu k jeho boku. Na chvilku jsem si položila hlavu na jeho hřbet, ale pak jsem si musela lehnout. Haruhi rozfoukal vítr. Zřejmě už jsem neměla takovou vůli na to, abych iluzi udržela. Zívla jsem si a čumáčkem šťouchla Coffina do packy.