Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mahtaë

Nebyla jsem v místě, kde bych to nějak zvlášť znala. Řeku jsem prakticky vždycky překračovala u Borůvkového lesa. Tady mi byla téměř úplně neznámá. To mě ale nezastavilo. Jak jsem šla podél jejího koryta dál na sever, všimla jsem si, že se najednou rozpůlila. Něco jí stálo v cestě. Nějaká část pevniny. Ani jsem o ní netušila. Rozhodla jsem se, že to celé prozkoumám. Však jsem si řekla, že hledám nějaké dobrodružství, no ne? A tohle byla ideální příležitost!
Našla jsem si místo, kde je řeka nejužší, abych se nemusela tak dlouho brodit. Je pravda, že řeka tu byla drobet větší sílu, než jsem byla zvyklá. Zaťala jsem zuby, když jsem zůstala stát uprostřed proudu. Věděla jsem, že tohle není moc dobré načasování. Kdyby řeka s sebou přivalila i nějakou silnější větev, mohla by mě jednoduše strhnout, a to by jistě nebylo příjemné. To zvládneš! povzbudila jsem se a v tu chvíli opět vykročila. Každým krokem jsme si musela být jistá. Nerada bych šlápla na nějaký viklající se kámen. To bych mohla uklouznout a všechno mé snažení by přišlo vniveč.
Jak jsem se blížila ke břehu, zahlédla jsem, že nedaleko ode mě je nějaké stavení ze dřeva. Bylo docela velké. Bezpečně jsem se dopravila na pevninu a oklepala ze sebe vodu. Udělala jsem k tomu objektu několik kroků. Zahlédla jsem tam nějaké dvě postavy. K vlkům bych je rozhodně nepřirovnávala. Měly takový placatý ocas a velké, nechutné zuby. Stáhla jsem ouška k hlavě, když ke mně to větší stvoření udělalo několik kroků. Když jsme se porozhlédla kolem, viděla jsem, že nějaké stromy byly ohlodané a poražené. To oni?!
Na nic jsem nečekala a rozeběhla se dál od nich. Zase směrem na sever. Tušila jsem, že budu muset znovu vlézt do vody, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak jsem do proudu skočila velmi ráda a celého ho přebrodila. Lepší než mít ohlodané pacinky!

// Západní louky

// Dlouhá řeka

Zdálo se i, že jeho pach neustále cítím. To mi dodávalo sílu, motivaci a tak dále. Zkrátka jsem měla čím dál tím větší vůli ho najít! Ještě aby ne, když mé srdíčko toužilo po jeho přítomnosti. Už jsem ani nevěděla, jak dlouho jsme spolu cestovali. Bylo o ale opravdu dlouho. Zvykla jsem si na jeho přítomnost a najednou mi přišlo divné, kdybych byla bez něj. Naše odloučení trvalo sotva několik minut, a já už v sobě měla hysterii, které jsem se zatím nedokázala zbavit.
Doběhla jsem až k řece, kterou jsem znala jako své vlastní tlapky. Chodívala jsem tudy opravdu často, ačkoliv pro mě byla tranzitním územím. I tak jsem k ní měla blízko. I z toho důvodu, že jsem nedaleko odsud vyrůstala. Nad těmi vzpomínkami jsem si musela povzdechnout. Najednou mě uvedly do ještě více posmutnělé nálady. Neměla jsem nikoho. Nyní už ani Coffina. To mě bolelo ještě více, než kdybych zůstala bez pokrevní rodiny. Fin byl něco víc! Jen jsem ještě nedokázala přijít na to, jak přesně ho beru. Na některé věci jsme zřejmě pořád nevyzrála. Ani ve svém třetím roce života.
Blížila jsem se dál podél břehu řeky a pociťovala jsem, že Coffinův pach již úplně zmizel. Neřekl mi, kam má namířeno. Tím pádem jsem byla zcela ztracená. Povzdechla jsem si, a dokonce i srdceryvně zakňučela. Znovu se setkáme. Jsem si tím více než jistá! pomyslela jsem si a trochu rázněji přidala do kroku. Sice mě už nic netáhlo k tomu, abych dál šla. Můj cíl zmizel. I tak jsme ale cítila, jak mě cosi zezadu nakopává. Zřejmě nějaká touha po tom, abych se trochu uklidnila, abych nešílela a tak dále. Zkrátka jsem se vydala zase na výpravu za dobrodružstvím. Byla jsem si jistá, že Gallirea toho ukrývá mnoho!

// Bobří ostrov

// Sněžné hory

Viděla jsem, jak se mi Coffin vzdaluje. Pociťovala jsem jistou paniku. Přestože jsme se již nacházeli na samotném okraji hor, nebyla jsem z toho kdo ví jaká odvařená. Stále jsem se měla obavu, že se kdykoliv mohou spustit nějaké laviny. A ta pravděpodobnost byla dost velká. Přeci jen hory byly dost nepředvídatelné. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se, že na něj zavolám, aby počkal. „Nemusíš tak spěchat!" houkla jsem, jenže se ukázalo, že můj hlásek byl daleko slabší, než jsme předpokládala. Stáhla jsem ouška k hlavě, protože byla dost velká pravděpodobnost, že mě můj přítel neslyšel. Šel totiž stále dál. A já tam za ním doslova lapala po dechu, snažíc se ho jakýmkoliv způsobem upozornit, že na mě tak trochu zapomněl.
Než jsme došli k řece, už jsem ho ztratila z dohledu. A žízeň jsem měla, jak velkou! Nikdo se mi nemohl divit, vždyť jsem měla za sebou náročný výstup na nejvyšší horu gallirejského pohoří a ještě i sestup. Ten netrval tolik hodin, byl značně kratší, protože se nám z kopce šlo snadněji, ale i tak jsem byla jednoduše vyčerpaná. Posadila jsem se u řeky a sklonila k ní hlavičku, abych se dosyta napila. Vůbec jsem si nedokázala představit, že bych šla žíznivá ještě dál. Sice jsem svého přítele nechtěla ztratit, ale už se zřejmě stalo. Třeba si vzpomene, že mě tu nechal, zadoufala jsem. Ta pravděpodobnost ale nebyla moc velká. Olízla jsem si vodu, která mi kapala z tlamy a podívala se k místu, kde jsem svého přítele viděla naposledy. Nebyl tam.
Stáhla jsem ouška k hlavě a rozhodla se, že ho jednoduše půjdu najít! Sebevědomě jsem se rozešla dál, ačkoliv mě packy už docela pálily. Na tuhle maličkost jsem se ale nemohla ohlížet! Šla jsem najít vlčka, který byl mému srdíčku blíže, než jsem si doposud myslela.

// Mahtaë

Zvesela jsem pohazovala ocasem a byla svému příteli vděčná, že mě sem vzal, a tak jsem mu to dala jasně najevo. Být se mnou někdo jiný, spokojila jsem se jen se slovním vyjádření díku. Jenže u něj jsem nemohla jinak. Však jsem ho brala jako součást své rodiny, a tak jsem se k němu i dle toho chovala. Nikdy mi ale neřekl, že se mu to nelíbí, takže to budu dělat dál.
Docela jsem uvítala Coffinovo rozhodnutí, že se zase vrátíme. Ne že bych tu doslova klepala kosu, ale nebylo mi tu moc příjemně. Kdybych měla zimní kožich, jistě bych tu vydržela déle. Jenže po sestupu dolů bych se zase uvařila. Takže jsem vážně neměla na výběr. Musela jsem si postačit s tím, co jsem měla. „Ale ráda bych se sem zase někdy vrátila. I přes ty obtíže s výstupem. Třeba bych zastavila trochu níž. Je tu výhled na celou Gallireu, tím je tohle místo jedinečné," poznamenala jsem, než jsem vstala a vydala se zase dolů v Coffinových stopách, které byly pro mě poněkud daleko od sebe. A tak jsem si po nějaké době začala dělat své vlastní, protože mě tohle natahování docela vyčerpávalo.
Zpozorovala jsem, že si občas vzal do tlamy sníh a spolkl ho. Zamračila jsem se nad tím a v jednu chvíli mi zvědavost nedala. Musela jsem se zastavit a také ochutnat tu bílou hmotu. Nechutnala nijak a měla vodovou texturu. Počkat! Ona to byla voda! Zvesela jsem pohodila ocasem a trochu zrychlila, abych Coffina dohnala.

// Dlouhá řeka (přes Tajgu)

Zasněně jsem hleděla na ten východ slunce. Dokázala jsem se radost z maličkostí, takže i tohle ve mně vzbudilo velkou vlnu nadšení. Pohazovala jsem ocasem z jedné strany na stranu a když Coffin promluvil, ohlédla jsem se na něj. „Ano! I za ty hodiny utrpení!" řekla jsem nadšeně a začala horlivě přikyvovat hlavou. Ještě jednou jsem se dlouze zadívala na právě vycházející sluníčko. Takhle ze shora to vypadalo opravdu nádherně! Mnohem víc než kdy dřív. Obvykle jsem viděl ranní sluníčko vykukovat zpoza nějakého lesa, a to mi už přišlo takové všední. Tohle ale předčilo všechna m očekávání. „Děkuji, že jsi mě sem vzal," zářivě jsem se na něj usmála a natáhla se k němu, abych mu jemně olízla tvář na znamení díků.
Stále jsem se rozhlížela kolem sebe a musela jsem uznat, že je tu vážně krásně. Nadechovala jsem se chladného vzduchu a tím si i připomínala, že za chvilku nás zase navštíví paní Zima. Sice to ještě nějakou dobu bude trvat, ale její příchod byl nevyhnutelný. Nebude to ale má první zima mimo smečku, a tak jsem se ani nestrachovala o to, kde budu a co budu jíst. Ohlédla jsem se zase na Coffina a mile se na něj usmála. „Jen je tu poněkud chladno, což jsme očekávala, ale v zimě bychom se nemuseli vypořádávat s takovým teplotním skokem," promluvila jsem, ale nemyslela jsem to nějak zle. Cestování do hor v létě muselo mít taky nějaké výhody. Například to, že tu není tolik sněhu, že tolik nepadají laviny. Těžko říct. Zároveň jsem přemýšlela, jestli tu vůbec trvale žijí nějací živí tvorové. Zatím jsme ale žádného nepotkali, takže jsem mohla jen hádat.

// No, já si říkám, jestli by už nebylo vhodné se přesunout na tu Středozemku (?) ^^

// Tajga

Pociťovala jsem, že začínáme znovu stoupat. Tentokrát se naše packy již skutečně dotkly studeného podkladu. Byla jsem zkrátka vyhřátá z toho parného léto, tohle byl poněkud teplotní šok. Nic, co bych nezvládla. Za pár minut už bylo všechno dobré. Fin poznamenal, že některá místa se změnila, jiná zase ne. Tím prakticky potvrdil mou myšlenku - bylo to lokální.
„Máš pravdu. Neměla bych se tomu tolik podivovat," poznamenala jsem s přitakáním a krátce si povzdechla. V našem světě plném magie bych si už z ničeho neměla dělat hlavu. Všechno jsem mohla odůvodnit nebo ospravedlnit vlivem kouzel. Všechno jsem na ně mohla svést, teoreticky. Prakticky už to bylo zase trochu jiné.
Musela jsem uznat, že cesta byla daleko delší, než jsem si myslela. Dosud jsem si myslela, že na tom s fyzičkou nejsme tak špatně. Ale šeredně jsem se zmýlila. Stále jsem následovala Coffina a doufala, že za chvilku to trápení skončí. Občas jsem se podívala za sebe, abych viděla, jakou vzdálenost jsme ušli. V tom sněhu se mi ale zdálo všechno úplně stejné. Dlouze jsem si povzdechla. Stoupali jsme stále výš, a přitom jsem si už myslela, že to již víc nejde. Ale můj přítel měl evidentně trochu jiné plány. Vystoupali jsme až na nějakou skálu, která čněla nad zbytek sněhové krajiny. Posadila jsem se vedle něj a opatrně se rozhlédla kolem. Takhle vysoko jsem ještě nikdy nebyla, takže jsem z toho měla takový zvláštní pocit. Ztěžka jsem polkla a podívala se na Coffina. „To ano. Východ slunce tu musí být kouzelný," vydechla jsem zasněně a přimhouřila oči. Po chvilce jsem se uklidnila a už jsem se netřásla nejistotou. Jen ten vítr mě trochu znervózňoval.

Též se hlásím

// Jezero Nä'hi

Zpozorovala jsem, že se blížíme k nějakému zasněženému místu. Nepředpokládala jsem ale, že by to byly hory. Na to jsme byli ještě příliš nízko. Natočila jsem hlavu ke Coffinovi a sledovala ho. Uklidnil mě, že zásah bleskem jen tak nehrozí. „Dobře, není tak úplně nebezpečná, ale stejně se před ní budu mít na pozoru," pravila jsem a smířlivě si povzdechla. Už jen kvůli těm hlasitým hromům. Ty se mi nelíbily.
Střihla jsem ušima ke Coffinovi, když poznamenal, že tu předtím žádný les nebyl. Rozhlédla jsem se. Přitom vypadal velmi realisticky a opravdově. Nemohla to být iluze. „Myslíš, že byly ty změny lokální, nebo celoplošné?" zeptala jsem se. To by nám totiž dávalo naději, že oba poznáme něco nového. A to by bylo přeci super! Nebudeme se pořád táhnout někde, kde to Coffin zná, ale já ne. Takhle by to pro nás bylo záživnější. Aspoň jsem v to doufala. „Jen mě tedy nenapadá, jak tu najednou mohl vyrůst takový kus lesa," zamyslela jsem se ještě jednou, ale opravdu jsem na nic nepřišla. Však stromy takhle rychle nerostly. Byla to záhada.
Horlivě jsem pokývla hlavou. Tohle byl přesně důvod, proč jsem smečku opouštěla. „Věřím, že ve stáří by nějaké zázemí nebylo špatné. Ale to je ještě daleko," pověděla jsem s drobným úsměvem. Vždyť jsem měla celý život před sebou. Celé mládí, kterého jsem si hodlal patřičně užívat plnými doušky, dokud jsem mohla. Začali jsme pomalu stoupat. Zařadila jsem se za Coffina, abych mu mohla jít ve stopách a ve vyšlapané cestičce. Přeci nepůjdu někde, kde bych se mohla probořit do sněhu. To by opravdu nebylo moc příjemné.

// Sněžné hory

Coffin poznamenal, že bouřka není nebezpečná. Trochu jsem se ušklíbla a podívala se k nebi, které se vyčistilo od těch nepříjemně vyhlížejících bouřkových mraků. „No, ty blesky se mi moc bezpečné nezdají. A ty rány, které následují jsou nanejvýš nepříjemné," zamumlala jsem lehce zamyšleně. Je pravda, že jsem se spíše bála toho zvuku než faktu, že by mě skutečně mohl nějaký zbloudilý blesk zasáhnout. Ale kdo ví, třeba byla ta pravděpodobnost větší, než jsem si myslela.
Souhlasil s tím, že budeme pokračovat v cestě. Zvesela jsem švihla ocasem a vyrazila po jeho boku. Tuhle část Gallirei jsem vůbec neznala, takže jsem se držela jeho. On už přeci jen v horách byl. A nerada bych skončila někde pod sněhem jen z toho důvodu, že bych šlápla někam, kam bych neměla. Střihla jsem oušky a podívala se na svého společníka. „Měla jsem pocit, že tam akorát zacláním," odpověděla jsem jednoduše a usmála se na něj. „Myslím to v tom smyslu, že jsem zabírala místo někomu, kdo by ve smečce trávil daleko více času než já. Nechci se svazovat nějakými povinnostmi, protože bych ráda cestovala a poznávala nepoznané. Mám ještě spoustu času na to, abych se usadila," trochu jsem to rozvedla a nadechla se čerstvého vzduchu. Spokojeně jsem se usmívala. „A vůbec mi smečka nechybí," řekla jsem ještě. Jistě ale někdy nadejde čas, kdy se do nějaké budu chtít přidat. Byla jsem si ale jistá, že to v dohledné době nebude. Však jsem k tomu neměla důvod. Lovit jsem uměla, dokázala jsem se tedy o sebe postarat, a že bych se s někým chtěla usadit, to se také říct nedalo. Zkrátka jsem toho ještě příliš mnoho neznala. A jak připoutaná závazky ke smečce budu prozkoumávat a objevovat svět? Jen těžko.

// Tajga

Jméno týmu: Gallirejští andílci
Vlajka: http://www.imagehosting.cz/images/vlajkafsf.png
Členové: Coffin, Launee, Litai, Mojo, Setia
Skoky: Coffin, Launee, Mojo, Setia
Běh: Coffin, Litai, Mojo, Setia
Jízda na srně: Coffin, Litai, Setia
Zápasy: Coffin, Launee, Litai, Setia
Sjezd: Launee, Mojo, Setia

Měla jsem stále uši přitisknuté k hlavičce. „Vím, že jsem ho neznala, ale dokážu si představit, jak to muselo bolet," vydechla jsem. Mluvila jsem v minulém čase, protože jsem pochopila, že nyní už to nebolí. Zbyla jen nějaká trpkost. Už tomu bylo asi delší dobu, co se vytratil. A bylo zcela logické, že za tu dobu se téměř úplně odcizili.
Sdělil mi, že mu takovou informaci řekla Smrt. Znovu jsem ouška nastražila a střihla jimi. „Asi máš pravdu," přiznala jsem. Však Smrt byla tak nejpovolanější. Chápala jsem, že když už se tak jmenuje, skutečně ví o každém, kdo zemře. A Život zase o tom, kdo se narodí. Však on mě sleduje celou tu dobu, co jsem přišla na svět. Dál už jsem k tomu nic neříkala, protože jsem se od tohoto tématu chtěla odtrhnout. Pak se i mé myšlenkové pochody směřovaly k rodině. A následovalo i mluvené slovo.
To jsem naštěstí zatrhla, protože jsem se dál nechtěla trápit. Ať už kvůli němu, nebo kvůli sobě. Oslovil mě jako princeznu. Potěšeně jsem se uculila a věnovala mu trochu rozpačitý pohled. Přeci jen to oslovení v jeho podání znělo vážně hezky a něžně. Čumákem jsem mu přejela po tváři a pak mu letmo ožužlala ucho.
Ten obranný štít, který kolem nás Coffin nějakou magií vytvořil. Dovalila se k nám zima. Možná po bouřce, možná to bylo i tím, že jsme byli již velmi blízko horám. Dlouze jsem se nadechla a spokojeně přivřel očka. Vzduch byl tak krásně dýchatelný a svěží. „To je snad první bouřka, kterou jsem přečkala, aniž bych nějak bláznila," vydechla jsem zasněně a věnovala mu jeden široký, vděčný úsměv. Pak jsem se zadívala směrem k horám. Bylo vidět, že nějaké laviny spadly, protože povrch byl na první pohled dost nerovnoměrný. Nebo to tak mělo být? Těžko říct, však jsem tam nikdy nebyla a nemohla jsem soudit. „Vyrazíme, nebo tu budeš chtít ještě setrvat?" zeptala jsem se a vstala. Udělala jsem několik kroků k jezeru a sklonila hlavu, abych se z té studené vody napila. Další osvěžení. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a vrátila se k němu. Posadila jsem se za jeho záda a položila mu hlavu na hřbet. Dlouze jsem vydechla.

Po chvilce jsem i začala litovat toho, že jsem takovou otázku vůbec položila. Stáhla jsem ouška k hlavě a tiše zakňučela. „To mě mrzí," zašeptala jsem. A bylo to upřímné. Nechtěla jsem se trefit do nějakého bolestného místečka. Stejně se mi to trochu povedlo. Kdyby mi to ale Coffin nechtěl říct, dál by se nerozkecal. Možná to jen ze sebe potřeboval dostat. Zcela bych tomu porozuměla. „A kdo... Kdo ti to řekl?" zakoktala jsem dál. Z jeho slov jsem pochopila, že on osobně u toho nebyl. Někdo ale zřejmě ano.
Lehla jsem si za ním, pohodlně se uvelebila a dál už ho jen poslouchala, aby mi nic důležitého neuniklo. „Je hrozné přijít o život v takhle nízkém věku," pípla jsem tiše a přitom jsem přimhouřila očka. Rodina byla zkrátka komplikovaná. Mávla jsem ocasem a otočila k němu pohled. „A ani se nerozloučil," zamumlala jsem si už spíše pro sebe, jak jsem si snažila celou situaci představit. Dlouze jsem vydechla a na chvilku zavřela očka. „Moji sourozenci snad ještě stále žijí, ale poslední dobou mi přijde, jako by žádné neměla. Neviděli jsme se snad už rok, možná i víc. A s rodiči je to úplně to samé," povzdechla jsem si. Trápilo mě to, ale nic jsem s tím nemohla dělat. Moc dobře jsem věděla, že jsem vždycky byla poněkud nechtěné vlče. Zdaleka jsem nebyla tak dokonalá jako zbytek mých sourozenců.
Naposledy jsem si povzdechla a šťouchla do jeho těla čumáčkem. „Dost zarmoucených řečí," zamumlala jsem. A snažila jsem si tak trochu pomoct i sama sobě, abych už na svou rozdělenou rodinu nemyslela. Vždycky mi to zkazilo náladu, a to jsem nyní nepotřebovala.

Na své poměry jsem se docela rychle uklidnila. Jindy bych jančila určitě více a déle. Dlouze jsem vydechla, jako bych si myslela, že tímhle ze sebe dostanu velkou část hysterie. A tak se i stalo. Vděčně jsem mu olízla tvářičku a on se ke mně najednou přitulil. Celou mě objal. Spokojeně jsem přivřela očka a zamávala ocasem. „I já pro tebe, to si pamatuj," zašeptala jsem mu do ucha, které od mé tlamy bylo jen pár centimetrů, a spokojeně se nadechla jeho vůně.
Srdíčko mi začalo bít trochu rychleji, když se mi svěřil s částí své minulosti. Tato informace byla přeci docela podstatná. „Páni, to jsem netušila," vydechla jsem zprvu, protože jsem úplně nevěděla, jak se vyjádřit. Chtěla jsem se ale hlavně nějak vyjádřit. Nemohla jsem to přejít jen tak bez odezvy. „Ale všichni jste přežili, ne?" šeptla jsem už trochu nejistě. Jeho otce jsem znala, matku ale ne, stejně tak i bratra. Měla jsem ale pocit, že o něm se mi zmínil. Nebo jsem spíše v podvědomí nesla informaci, že sourozence má, ale nevěděla jsem, co se s ním stalo. Doufala jsem, že jsem nenadhodila nějaké bolestné téma. To by mě moc mrzelo.
Opatrně jsem zamrkala, když si přede mě lehnul. Dlouze jsem vydechla. Prakticky mi nebránilo nic v tom, abych udělala to samé. Lehla jsem si tedy též a hlavu si položila na jeho bok. Spokojeně jsem přivřela očka. Nelezla na mě nějaká únava, však jsme sotva ušli nějakou velkou vzdálenost, ale jednoduše jsem byl zcela klidná a cítila se úplně v bezpečí. Tak jako vždycky, když byl na blízku. „Tak dobře," usmála jsem se a bezmezně mu důvěřovala. Nikdy jsem se v něm nezklamala. Pochybovala jsem, že by to teď bylo jiné. A aspoň zažijeme taky trochu dobrodružství. Tomu jsem se nikdy nebránila.

Nebudu lhát, měla jsem z té bouřky strach. Opravdu obrovský. A tak jsem se přitulila ke svému příteli a třásla se jako osika. On byl ale naprosto klidný. Nechápala jsem to. Vždyť nás může zasáhnout blesk! Nehleděla jsem na to, že kolem nás byly ještě pořád stromy daleko vyšší, než jsme my. Kdybychom se už nacházeli na úpatí hory, byl by to daleko větší problém. „Hezké výhledy mám ráda, ale za jakou cenu?" zaskuhrala jsem tichým hláskem a zhluboka se nadechla. Snažila jsem se uklidnit, ale zkrátka jsem to asi nedokázala.
Můj zrychlený tep se uklidnil, až když všechno v naší blízkosti utichlo. Jakmile jsem se ale podívala zpátky na les, stromy se zmítaly podle prudkého větru a některé větvičky se dost možná ulomily pod návalem tolika velkých kapek vody. Pochopila jsem, že Coff kolem nás vytvořil nějaký štít, který nás před bouřkou ochraňoval. Klidně si namáčel tlapku do vody. Já už se také pomalu začala uklidňovat, ale můj srdeční tep ještě zdaleka nebyl v normě. Tentokrát z trochu jiného důvodu. Jeho slova jsem tak nějak neslyšela, protože jsem byla ještě dostatečně mimo. Naklonila jsem se k němu a dvakrát za sebou mu olízla tvářičku a svá ouška jsem přitom trochu přitiskla ke své hlavince. „Co bych si bez tebe počala," zašeptala jsem a vděčně se na něj usmála.
Stále jsem byla opřená o něj. Už ne ale tak křečovitě. Stále jsem se u něj cítila více v bezpečí, ačkoliv kolem nás se žádná přírodní katastrofa neděla. „Myslíš, že by tenhle déšť mohl znepříjemnit trasu, která nás čeká v horách?" zeptala jsem se. Nijak s obavami v hlase. Chtěla jsem vědět jeho realistický názor nijak nezabarvený optimismem nebo pesimismem. Já na tohle nějak neměla odhad. Navíc jsem si říkala, že pokud v horách mrzne po celý rok, ze svahu by se tak mohla stát možná až smrtelná klouzačka. Nikdy jsem tam ale nebyla, a tak jsem raději nepředbíhala a nechala mluvit rozumnějšího.

// Ageronský les

Začali jsme pomalu stoupat do hor a já přemýšlela, jak složité to bude. Je fakt, že jsem to čekala daleko horší. Má vytrvalost mě nezklamala a ani jsem se pořádně nezadýchala. To samozřejmě byla jediná výhoda, protože jsem před Coffinem nevypadala úplně bez kondice. Ačkolvi on byl na tom daleko lépe. Jak jinak.
Napomenula jsem ho za to, že si má své masochistické sklony nechat na později. Nebo nejlépe, aby je přede mnou nevytahoval vůbec. Znovu přede mnou začal rozumovat. To jsem mu neměla za zlé. Aspoň mě poučil, jaký je v těchto slovech rozdíl. Myslela jsem si, že mají totožný význam. „Děkuji za poučení," nadšeně jsem zamávala ocasem a usmála se na něj. Jiná reakce snad ani nemohla přijít. Rozhodně jsem se nikdy na nikoho nezlobila, když mě v něčem poopravil. Naopak jsem byla ráda, že tu chybu už nikdy neudělám. „Ale není vyloučeno, že žijí vlci s oběma poruchami, ne?" zazubila jsem se na něj a drobně vyplázla svůj jazýček. Na nic přímo jsem ale nepoukazovala.
Musela jsem se zasmát. „Dobře, možná jsem si tě vysnila, ale rozhodně ne zhmotnila," přistoupila jsem tedy na jednu z verzí. Vždycky jsem toužila po někom, s kým si budu rozumět. A našla jsem ho. Jen jsem si ještě před několika měsíci myslela, že jsem jemu úplně ukradená. Ještě aby ne, když jsme se tehdy opravdu dlouho neviděli. „A připoutat si tě nemůžu. Žádnou takovou magii neovládám," dodal jsem pobaveně a švihla ocasem. Nebo jsem o tom aspoň nevěděla.
Naše kroky dál směřovaly k horám, ale nakonec jsme se udělali nějakou pauzu u jezera. Odpočinutí jsem akorát uvítala. Dřepla jsem si rovnou na zem a zasněně se rozhlédla. „Je to tak krásné, až si myslím, že se mi to jen zdá," vesele jsem se na něj usmála a přimhouřila očka. Coff mi sdělil, že tu byl asi jednou. „No vidíš, já tu nebyla nikdy," zamumlala jsem pobaveně a mávla ocasem. Pozorovala jsem ho, jak si v jezeře máčí tlapku. Rozhlížela jsem se kolem. Líbilo se mi tu, jen to je pravda. Mně se ale líblo snad úplně všude, nebyla jsem vůbec vybíravá.
Zůstala bych úplně klidná, kdybych někde v dálce nezaslechla hromy, které snad až zemí otřásaly. Přidaly se k tomu i blesky a ten obrovský černý mrak se začal přibližovat. Značně se zvedl i vítr. Stáhla jsem ouška k hlavě a zcela se natiskla k jeho tělu. „Tohle se mi vůbec nelíbí," zakňučela jsem. Bouřek jsem se bála snad ještě víc jak hadů. A to bylo co říct! Zkrátka jsem byla poněkud bázlivější typ.