Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Kiërb

Ano, to dávalo smysl. Jakmile v tom vlk žije od narození, nevidí to, že by to mohlo být špatně. Vlastně ho to ani nenapadne, nad něčím takovým přemýšlet. Bere to jako něco normálního. Možná až věkem se začne zajímat, jestli neexistuje něco trochu jiného, co by snad trochu víc souznělo s jeho vnitřním přesvědčením.
Pomalu jsme se nořily do severského lesa. Pomalu ale jistě se hustota stromů zvyšovala, ale to mě nepřekvapilo. Na Galliree se nacházel i les, kterým bylo prakticky nemožné prostoupit, aniž by se cestoval nepoškrábal o husté křoví. Opět jsem se na Tonrese ohlédla. „Iluze dokáží být až strašidelně přesvědčivé a reálné,“ poznamenala jsem už jen tak do větru.
Tonres zavedl řeč na trochu příjemnější téma, než je přízrak jeho minulosti. „Mám osobní zkušenost se třemi z nich. Aktuálně se nacházím v Mechové smečce, která je dosud nedaleko. Narodila jsem se v Borůvkové, která sousedí ještě s jednou smečkou. A nějaký čas jsem žila na jihu v Sarumenském hvozdě zahaleným mlhou. Nějaká smečka bývala i v horách, ale nejsem si jistá, jestli pořád existuje. Nemyslím si, že to bylo dobře zvolené místo,“ sdělila jsme mu rychlý přehled a oddechla si. Řekla jsem mu o všech smečkách, o kterých jsem věděla. Tu smečku v horách jsem neměla ráda už jen z toho důvodu, že tam z nějakého nepochopitelného důvodu žili rodiče. Tedy, teď už ne… Ale kdysi. Vůbec jim to na stará kolena nedělalo dobře a nechápala jsem, že jsem to viděla jen já. „Smeček je spoustu na výběr, takže asi záleží na tvé preferenci. Všude jsou vlci milí, jen lesy se od sebe dost liší,“ poznamenala jsem. V Sarumenském hvozdě už bych to osobně nezkoušela, právě kvůli té mlze. Vlastně jsem mu kdysi dala šanci jen kvůli Neyteri, ale ta již byla po smrti, když jsem tam přišla. A pak se na onen svět vydal i Morfeus.

Dal prostor k mluvení i mně. Tedy, ne že bych ho doteď neměla, ale přímo si ode mě vyžádal nějakou historku. Zastříhala jsem ušima. Historek jsem měla spoustu, ale některé hezké nebyly. I když čas jejich těžkost už tak nějak obrousil. Rozhodla jsem se ale, že se ponořím do trochu hlubší paměti. „Určitě jsi nemohl minout to obrovské jezero na severu mezi lukami. Když byla dost tuhá zima, kompletně celé zamrzlo a dalo se na něm klouzat. Jako malá jsem si to hrozně moc užívala, vždycky jsme tam chodili se sourozenci. Smáli jsme se a padali na tlamičky, když se nám rozjely tlapky do stran. Nic nás netrápilo. Tedy, dokud se Inaya nesnažila olíznout led a nepřimrzl ji k němu jazyk,“ vyprávěla jsem energicky, tak jak se k dětským vzpomínkám sluší a patří. Vážně mi někdy chyběla ta bezstarostnost, kterou vlčata cítí. Žádný tlak okolí, starají se jen o to, s kým si budou dneska hrát, co budou jíst a jak dlouho pak budou spát.
Informace jsem z něj nemusela tahat, opravdu se po čase rozmluvil sám. Během naší konverzace mi na tváři hrál úsměv, ten ale na malý moment zmizel. „To je zvláštní, takový postoj,“ řekla jsem nahlas a v duchu jsem přemýšlela ještě o něco víc. Řekla bych, že jeho otec byl despota, který si jemného pohlaví nevážil a nedokázal ocenit naše kvality. Ale copak jsem měla odvahu to říct nahlas? Ne. Naši rodiče mohou být jakýkoli, ale pořád to jsou naši rodiče, ke kterým máme nějaké podvědomé pouto, ať chceme, nebo ne. „S takovým názorem jsem se tady naštěstí nesetkala. Ani od žádného přicestovalce, natožpak od místního. Nedokážu si představit, že bych takovému názoru měla čelit,“ zamýšlela jsem se tentokrát nahlas. Ne že bych byla kdovíjaká feministka, ale i vlčice měly mít místo ve společnosti. Měly být slyšet a jejich kvality, které samcům mnohdy chybí, mi neměly být přehlédnuty. „S hodně zvláštní obyvatelkou,“ poznamenala jsem polohlasem, když se zmínil o Zřícenině. Už jsem tam dlouho nebyla a pochybovala jsem, že se tam někdy v dohledné době ukážu. Tohle bylo místo, kterému se vlk spíš vyhýbal.
Jeho kompliment mi vykouzlil úsměv na tváři. Ještě aby ne. Pak se pomalu vydal na východ a já se k němu připojila po jeho boku. Myslím, že taková procházka s milou společností mi opravdu psychicky pomůže. Cestovat sama, to bylo časem už docela depresivní a nudné. Přeci jen jsem nějakou společnost potřebovala, i když by se mnou mé mladší já vůbec nesouhlasilo. Tonres se opět rozmluvil, a tak jsem k němu pootočila hlavu. O jakou vlčici se jednalo, to nespecifikoval, a tak jsem jen mohla hádat, zdali to byla jeho ex partnerka, kamarádka, náhodná kolemjdoucí, nebo dokonce matka. Asi jí ublížil, ale naučila jsem se, že vlci jsou v zoufalých situacích hnáni k zoufalým činům. Olízla jsem si čenich a rozhodla se, že se chytnu onoho přízraku, který Tonres viděl. „Jestli ovládáš magii iluzí, mohla si s tebou hrát ona. Se mnou vyváděla taky příšerné věci a jako na potvoru mi ukazovala věci, které jsem opravdu vidět nechtěla. Asi to souvisí s nějakým pevným emocionálním poutem, které nás váže k takovým objektů, ze kterých máme strach, nebo k takovým vlkům, na které se hněváme, nebo k nim cítíme jinou silnou emoci,“ začala jsem a občas střihla ouškem. Vzpomínala jsem si, jak se přede mnou objevila obrovská zmije, to jsem byla ještě dorostenec a ve své magii jsem se nevyznala. Ve skutečnosti tam žádný had nebyl, to jen moje hlava si se mnou hrála. Po malé odmlce jsem pokračovala: „A pokud iluze neovládáš, mohla si s tebou hrát Gallirea. Nevím, jaká možnost je lepší.“ Na závěr jsem se pousmála. Ta magická energie vlčí země byla přímo dýchatelná, citelná na každém našem kroku. Nedivila bych se, kdyby si z něj tak nějak vystřelila.

// Tajga

Věřila bych tomu, že když jsem mluvila o Galliree, musela jsem vypadat jako pravý, hrdý vlastenec. Nikdo mě to nikdy neučil, zkrátka jsem k takovému názoru dospěla sama. Moji sourozenci Gallireu opustili ve velmi raném věku a já jsem jen mohl doufat, že za jejími hranicemi nalezli štěstí, které je tady nepotkalo. Co musím udělat pro to, abych to svoje štěstí také našla? A možná, že je problém ve mně a všude jinde bych dopadla úplně stejně, přemýšlela jsem na malou chvilku. Myslela jsem, že jsem oné štěstí našla, ale nějak se to zhroutilo. Mohla jsem za to já? Dost možná ano, i když nevědomky. „Je milé poslouchat od jiných všechny ty fantastické příběhy o gallirejských místech, ale jestli ti můžu poradit, Gallireu skutečně poznáš nejlépe vlastním putováním. A i tak budeš mít pocit, že ji neznáš zcela dokonale. Je neuvěřitelně komplexní,“ promluvila jsem po delší chvilce mlčení a uculila se. Nemyslela jsem tím, že je rozměrově velká, i když to také… Ale každé místo na vlka „dýchá“ jinak a je někdy složité všechnu tu energii správně uchopit.
Zvědavě jsem zastříhala oušky, když se rozmluvil o své minulosti. V první moment se mi v hlavě rozblikal červený vykřičník, jestli jsem náhodou nenarazila na nějakou citlivou vzpomínku. Je pravda, že možná ne každý má tak dobré vzpomínky na domov jako já. Borůvkový les byl přímo snový domov a asi se mi ještě stále nepodařilo najít nějakou alternativu. Mechový lesík vypadal nadějně a opravdu jsem se tam cítila víc doma než v Sarumenu, ale na druhou stranu, se ztrátou Zakara jsem se od něj opět trochu vzdálila. Jen čas ukáže, jestli to dokážu napravit, nebo ne. „To je zajímavé,“ zastříhala jsem oušky, „skutečně je asi pravda to, co se povídá - jiný kraj, jiný mrav.“ Na konkrétní zvyky jsem se jej neptala, protože jsem cítila, že tam bych už pomyslnou hranici překročila. Třeba se k tomu časem vrátí, pokud se nevidíme naposledy. „Gallirejští bohové jsou, myslím, zdejším unikátem. Ještě jsem od nikoho neslyšela zvěsti, že by podobné kreatury byly v jiných krajích,“ zamyslela jsem se. Gallirea skutečně byla výjimečná z každého úhlu pohledu.
„Půjdu ráda,“ pokývla jsem hlavou a také se usmála. Po šíleně dlouhé době jsem se cítila tak nějak bezstarostně. Poznat někoho nového bylo svým způsobem osvobozující. Neznal mou minulost, svůj názor na mě si tvořil právě tady a teď, neovlivněn nějakými dalšími informacemi. Bylo příjemné u někoho začít tak nějak s čistým štítem. Měla bych někde vyhrabat Izara, pomyslela jsem a při vzpomínce na svého jediného pravého kamaráda se mi srdíčko stáhlo. Už jsem ho roky neviděla a rozhodně bych nedala tlapku do ohně za to, že se nenamočil do nějakého průseru, který se mu mohl stát osudným. On byl zkrátka taková povaha, rád si vyskakoval, a ne vždycky to mohlo dopadnout dobře. Podívala jsem se opět na Tonrese a ze sedu se postavila, abych dala najevo, že jsem připravená. „Půjdeme tam, kam nás čenich zavede, nebo by ses rád vydal nějakým konkrétním směrem?“ ptala jsem se.

Blížící se cizinec se dovolil, zdali mi může dělat společnost. „Vůbec mi to nevadí,“ ujistila jsem ho a myšlenkami se vrátila k jeho otázce. Vykal mi. Také jsem cizím vlkům měla ve zvyku vykat, když jsem byla mladší. Věkem ze mě ta sebenejistota opadla. Vykáním jsem aspoň v mých očích vlkovi dávala najevo, že vím, že je silnější a obecně společensky významnější než já. Nyní jsem si byla sama sebou jistější než dřív. „Tykej mi, prosím, pokud ti to nevadí,“ vyzvala jsem ho, ale zároveň jsem dala najevo, že jestli mu je vykání komfortnější, může u něj zůstat.
Byla jsem ráda, že se cizí vlk rozmluvil a prakticky se ujal vedení dialogu. S věkem jsem byla čím dál tím komunikativnější, ale správný neutrální „vykopávač“ konverzace, který by fungoval v každé situaci, jsem ještě nenašla. „Ano, narodila jsem se v tomto kraji,“ odpověděla jsem mu s úsměvem. Byla jsem na tento fakt patřičně hrdá, protože to nebylo obvyklé. Drtivá většina vlků, se kterými jsem se setkala, na Gallireu přicestovala, museli si ji najít. Já jsem se v tomhle ráji už narodila.
Přiznal, že se tu už několik dní motá a zjišťuje, že dorazil do zvláštního kraje. Usmála jsem se a souhlasně přikývla hlavou, možná intenzivněji, než bylo třeba, ale Gallirea byla zvláštní, ten fakt jsem musela nějakým způsobem zdůraznit. „Ale krásná, milý cestovateli! Nepopírám ale, že se tu nacházejí místa, ze kterých ti půjde hlava kolem, a dějí věci, ze kterých ti zůstane rozum stát. Takové situace ti ale nedokáže vysvětlit ani ten nejmoudřejší domorodec,“ mluvila jsem a u toho drobně pohazovala ocasem, ale i po těch letech jsem byla Gallireou učarovaná. Měla jsem pocit, že i tak ji ještě stále neznám a může mě ve všem překvapit, a to na ní bylo to kouzelné. Olízla jsem si čenich a podívala se do mlhy, která nás obklopovala.
„Já se jmenuji Litai, moc mě těší, Tonresi,“ představila jsem se mu také a střihla ouškem. Také jsem se občas porozhlédla, protože jsem ráda byla ostražitá a připravená na cokoli. I když je pravda, že v tomhle stavu bych se asi na žádný bojový výpad úplně necítila. „Říkal jsi, že jsi na Gallireu přišel… Odkud?“ zeptala jsem se ho zvědavě. Ráda jsem poslouchala příběhy jiných a vůbec, jak ten svět mimo Gallireu vypadá. Já ho totiž nikdy na vlastní oči neviděla.

Povalovala jsem se u koryta řeky doslova věčnost. O nikom jsem už týdny neslyšela a nikdo neslyšel týdny o mně. Možná, že to tak prostě mělo být. Mou melancholickou náladu povzbuzovalo mlhavé ráno, do kterého jsem se probudila. Zhluboka jsem se nadechla chladného, vlhkého vzduchu a usoudila, že zima se přibližuje každým dnem. Ještě to nebylo na spadnutí, ale můj kožich se už na zimu chystal. Zářivě červené chlupy se měnily za tmavě červené, abych svou barvou přes chladné období moc nevystupovala z řady. Ono se to stejně dělo, ale aspoň jsem pak na bílém podkladu doslova nevyčnívala.
Zírala jsem do pravidelného proudu řeky, když jsem najednou zaslechla žblunknutí. Ozvalo se sice v docela velké vzdálenosti, ale i tak jsem jej slyšela. Pro jistotu jsem se posadila a nastražila ouška. Bylo mi jasné, že tu nejsem sama. Jen v málokterém lese je vlk skutečně sám, ale kdo ví, třeba mi společnost nedělali jen ptáčkové a menší savci. Párkrát jsem se rozhlédla kolem sebe, zdali nezahlédnu blížící se postavu. A hele, skutečně se po pár vynořila z mlhy!
Jednalo se o docela mohutného vlka. Zastříhala jsem ušima a pohodila špičkou ocasu na náznak přátelského přivítání. Měl totiž bezpochyby namířeno přímo ke mně. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho neutrálně a malinko se pousmála. Mlha na takovou vzdálenost nebyla tak hustá, takže můj úsměv mohl vidět. Vypadala jsem oproti němu jako prcek. Zanedbaný prcek, pomyslela jsem si. V kožichu jsem měla sem tam nějakou větvičku, lísteček, zbytek mechu. Od toho incidentu se Zakarem jsem se všemu a všem stranila. Potřebovala jsem to nějak vstřebat. To, že to zase nevyšlo. A během tohoto léčení své dušičky jsem holt potřebovala být sama. Věděla jsem ale, že už je na čase všechno tohle překonat a jít dál. Dávala jsem prostor, aby se cizí vlk taky nějak vyjádřil. Já neměla ve zvyku hned na první dobrou vlka zahltit nadbytečnými slovy a tak byl můj pozdrav velmi strohý. Třeba si ani nebude chtít povídat, dávala jsem mu prostor.

Vlčici jsem evidentně vyrušila v odpočinku. Omluvně jsem se pousmála, když se chudinka zamotala do vlastních nohou a padla čumákem zpátky k zemi. Myslela jsem totiž, že o mně věděla, přeci jen jsem se v té vodě rochnila docela dlouho a rozhodně ne nijak tiše. Nevěnovala jsem jí moc pozornosti, protože prázdnost mého žaludku byla do nebe volající, dokud na mě nepromluvila. V tu chvíli jsem se na ni otočila s překvapeným výrazem ve tváři. „No, já vím. To by byl tvůj pach na hranicích. Nepřišla jsem ti vyprášit kožich,“ vysvětlila jsem, že jsem ji ani nepodezřívala. Nebyla jsem zrovna ten typ, který by jiné vlky rovnal do latě. V mém zdravotním stavu by to stejně nebylo moc efektivní, protože jsem měla pocit, že by mě i větší vítr odvál až někam na druhou stranu Gallirei.
Vlčice se ke mně přiblížila, takže asi usoudila, že ji opravdu nevynesu v zubech. Pootočila jsem na ni hlavu. „Chtěla bych si ulovit něco k jídlu,“ odpověděla jsem a zase zrak obrátila k hladině, pod kterou se kdykoliv mohla mihnout ryba a já tu chvíli nechtěla propásnout. Byla jsem opravdu hladová a zároveň mě pohled na hladinu jistým způsobem uklidňoval. „Jsou tu moc dobré ryby,“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas a jemně švihla ocasem. Pořád jsem se ale primárně soustředila na lov než na dialog, ten mohl počkat.

// Úkryt (přes Mecháček)

Pomalým klusem jsem se vypravila z lesa ven. Cítila jsem tam málo pachů, to by mé introvertní dušičce vyhovovalo, ale já teď potřebovala změnu. Nemohla jsem se nadechovat toho voňavého vzduchu, který jsem za normálních okolností milovala. Teď to zkrátka nešlo, přiváděl mi neskutečné pocity úzkosti. Jakmile jsem byla dostatečně daleko, zpomalila jsem do kroku, abych se vydýchala z toho blbého pocitu, který mé tělo opět zahltil. Nesnáším se. A evidentně mě nesnáší i osud, povzdechla jsem si a pro sebe krátce zakňučela. Musela jsem věřit, že zase někdy bude líp, ale bude? Zaručí mi to někdo? Těžko.
Zamířila jsem k vodě, protože jsem vypadala úplně nechutně. Potřebovala jsem se vykoupat a počasí mi k tomu dalo zelenou, protože bylo příjemné teplo. Seskočila jsem do proudu řeky a vyloženě si do něj lehla. Nechala jsem vodu omývat své tělo a několikrát jsem i hlavu ponořila, aby se i ta trochu umyla. Musela jsem doufat, že jediná koupel mému kožichu pomůže. Bylo mi takhle moc příjemně.
Měla jsem v plánu i nějaký lov ryb, ale ty jsem úspěšně svým ponorem vyrušila, takže jsem na chvilku opět vylezla. Mokrý kožich se ovinul kolem mého hubeného těla, na některých místech nehezky trčely kosti zpod kůže. Vypadala jsem strašně. Ano, strašně. Opodál jsem zahlédla cizí vlčici. Zastříhala jsem ušima a natočila je jejím směrem. Malinko jsem se pousmála. Ačkoliv jsem v sobě řešila nějaké problémy, neznamenalo to, že se budu všem stranit a všechny ignorovat. „Zdravím,“ oslovila jsem ji a posadila se na břehu řeky. Nechala jsem jí prostor, aby se rozhodla, jestli ke měn bude chtít přistoupit, nebo se naopak sebere a odejde. Já se koukala do řeky, jestli neuvidím nějakou vykrmenou rybičku.

Vzbudila jsem se s hrozně špatným pocitem na žaludku. Mé tělo pohltila prázdnota, kterou jsem ještě v životě necítila a je nutno říci, že jsem si už prošla ledasčím. Tím, že jsem ale přišla o ještě nenarozenou drobotinu, ale ne. Asi to tak mělo být, povzdechla jsem si, ale bylo mi jasné, že mi bude ještě nějakou dobu trvat, než se s tím nějak poperu. Vyskočila jsem na nohy co nejenergičtěji to šlo a otřásla se, abych si trochu upravila kožich. Jeho stav nebyl nikterak dobrý, podobně jako můj celkový zdravotní stav. Nebyla jsem na tom dobře, kožich jsem měla podivně matný, nemytý už od zimy, a byla jsem hubená na kost. Není divu, že to nevyšlo, pomyslela jsem si a zatnula čelisti k sobě. Nechtěla jsem na to myslet, ale nějak jsem si nemohla pomoct. Všechny moje myšlenky se koncentrovaly právě na nepodařené zabřeznutí.
Musím odtud pryč, řekla jsem si okamžitě, když se mě zmocnila další vlna úzkosti. Měla jsem pocit, jako by se stěny úkrytu stále přibližovaly a mně k žití zůstával stále menší a menší pocit. Potřebovala jsem se dát dohromady – psychicky i fyzicky, abych se sem mohla vrátit s trochu pozitivním mindsetem. Třeba by mi pomohl Život, napadlo mě. On si věděl vždycky se vším rady. Trápil mě i fakt, že tu Zakar nebyl, abychom si tímhle obdobím prošli spolu, aby mě trochu podržel a byl mi oporou. Asi to tak zkrátka nemělo být… Ale bylo těžké odpoutat se od představy, kterou jsem si vysnila. Odfrkla jsem si a vydala se z úkrytu ven.

// Řeka Kiërb (přes Mech)

Rozněžněně jsem se dívala Zakarovi do očí a uvědomovala si, že to co, cítím já, cítí i on. A to bylo nádherné. Věděla jsem, že mě nikdy v ničem nezklame. I kdyby udělal cokoli, stejně bych mu to prominula, protože jsem holt taková byla. Navíc jsem si našeho vztahu vážila jako ničeho na světě a věděla jsem, že udělám všechno proto, aby fungoval. A Zakar to měl stejně.
Všechno mě utvrzovalo v tom, že je to tak správně. Že to tak prostě má být, že jsme si souzeni. A naše rodinka bude naprosto parádní! Už teď jsem se těšila, ale zároveň to všechno v sobě mělo spoustu neznáma. Ale co na tom záleželo? Byli jsme na to dva. Měli jsme zázemí a věřila jsem, že všechno půjde jako po másle.
Tep se mi vzrušením zrychlil, i když mě Zakar ujišťoval, že bude opatrný. Věděla jsem, že bude, naprosto jsem mu důvěřovala. V tomhle i v čemkoli jiném. Cítila jsem jeho jemné doteky tu a tam a akorát se mi z toho tak příjemně svíral žaludek. V břiše jsem cítila motýlky, nikdy jsem nic podobného necítila. A dělala jsem přesně to, co mi řekl.

***

Mým tělem projel ten pocit jako elektrika, celá jsem se chvěla a cítila jsem něco naprosto nepopsatelného. Zadýchaně jsem chvilku zírala do prázdna a Zakarův hlas se ke mně nesl tak trochu z dálky. „Vůbec ne,“ hlesla jsem ještě stále roztřeseným hlasem a ještě pár sekund koukala někam jinam, než všechny moje smysly přišly k sobě. Natáhla jsem se k Zakarovi a čumákem mu přejela po líčku. Lehla jsem si, protože nohy se mi pořád chvěly a najednou jsem pocítila takový velký nával únavy. Už to vypadalo, že během rozhovoru prostě usnul, ale Zakar měl pravdu. „To bychom sakra měli,“ řekla jsem zprvu trochu zhrozeně, ale nakonec jsem se usmála. Ten rozhovor sice bude vypadat dost divně a určitě se přitom budu cítit hrozně trapně, ale ve finále… Launee byla taky matka. A když zavelí mateřské pudy, tak se zkrátka někdy nedá nic dělat. I když ta situace, do které jsme se během chvilky dostali, byla docela na houby. A i kdyby se opravdu naštvala, co by se mohlo stát? Vyhnala by nás ze smečky, přikradla se nepříjemná myšlenka. Ale i kdyby se něco takového stalo, byla jsem odhodlaná, že se to prostě nějak zvládne.
„Snad to fungovalo,“ šeptla jsem a unaveně se usmála. Pak jsem se opět podívala na Zakara a útulně se vedle něj složila. Nevěděla jsem, jak velká je pravděpodobnost, že bych zabřezla na první pokus. S maminkou jsem o těchto věcech nikdy nemluvila. „Bude ti vadit, když se na chvilku prospím?“ vydechla jsem už opravdu z posledních sil, protože jeho odpověď jsem už zkrátka neslyšela. Tak rychle jsem usnula.

// Početí dětiček

Skončili jsme v dosti komické pozici, ale byli jsme spolu, to bylo přeci to hlavní. Kdyby se tohle stalo s někým úplně cizím, asi bych studem zrudla ještě víc a vypařila se někam do sněhové vánice. Takhle jsme ale byli v přítmí úkrytu a sami, zcela nerušeni. Svět nevěděl o nás a my nevěděli o světě, protože jsme v tu chvíli měli oči jen pro sebe.
Tohle mazlení se něžné doteky, to se mi moc líbilo. Položila jsem si hlavu na jeho krk, jak si mě k sobě přitáhl. „Miluju tě, Zakare,“ špitla jsem mu do srsti a spokojeně si oddechla. Konečně mi to všechno dávalo smysl, konečně jsem byla nesmírně šťastná a měla jsem pocit, že jsem nalezla to štěstí, které jsem si celý svůj život tak přála.
Úkryt se mezi tím zcela vyklidil, ale to my nemohli vědět, protože jsme zůstávali v náhodně objevené místnosti. Jen hlasy, které jsem z dálky velmi tlumeně slyšela, zmizely, takže jsem usoudila, že počasí venku se možná zlepšilo. Nyní jsem ale měla myšlenky úplně někde jinde, rozhodně ne u počasí. Zaposlouchala jsem se do Zakarova hlasu a při jeho otázce se mi stáhly vnitřnosti a po těle se mi rozlil takový zvláštní, cizí pocit. Rozhodně to nebylo nic negativního, ba naopak. Příjemně hřál a své nitro jsem měla stažené od očekávání. „Myslím… Myslím, že bychom byli dobří… Rodiče,“ hlesla jsem a svá slova pečlivě zvažovala. Já na sobě už několik měsíců pociťovala, že se mé hormony bouří, a to ještě před tím, než jsme se se Zakarem vůbec dali dohromady. Zkrátka, já byla na mateřství připravená, věděla jsem to na sto procent. Tělo mi dávalo jasné signály, že už je zkrátka čas.
Naklonila jsem se k Zakarovi a olízla mu čenich, přitom jsem se na něj spiklenecky pousmála a zavrtěla špičkou ocasu. „Budeme mít rodinu. Spoustu malých červenobéžových vlčátek,“ rozplývala jsem se nad tou představou a srdce se mi rozbušilo. Podívala jsem se Zakarovi do očí, ty mé i přes tmu svítily. Nevěděla jsem, co bude následovat. Nebo spíš… Podvědomě jsem to věděla, však jsme oba měli nějaký instinkt.

Náš krátký dialog ohledně gallirejských zim nabral docela zajímavého konce. Zvědavě jsem zastříhala ušima a Zakarovu myšlenku si chvilku podržela v hlavě. Dělalo se mi z ní tak nějak… zvláštně nevolno? Třetí Bůh, nebo dokonce nějaká zcela úplně jiná síla… To všechno bylo tak moc neznámé a trochu mě ta představa děsila. Zhluboka jsem se nadechla a svému milému věnovala drobný úsměv. Nic jsem už na to neřekla, protože jsme se mohli pouze domnívat. Za změnami počasí na Gallirei mohlo stát něco přirozenějšího než Bohové, třeba zkrátka změna klimatu. Ale do tohohle tématu bych jen opravdu nerada zabrušovala.
V úkrytu bylo podle očekávání docela dost vlků. Bylo to jasné, počasí venku akorát svádělo k tomu si najít nějaký úkryt. Okamžitě jsem si všimla tří vlků, jedna z ní, ta zlatavá vlčice vypadala dost vyčerpaně. Ze slušnosti jsem se tedy zeptala, jestli není třeba s něčím pomoct, ale vypadalo to, že ne. Vlčice si asi potřebovala jen odpočinout a v úkrytu byla v bezpečí.
Už jsme se chtěli usadit, když tu najednou Zakar ztratil balanc a převalil se na mě. Stěna nory, která od mého boku byla několik centimetrů, byla porostlá mechem a ten skrýval zapomenutou místnůstku. Oba jsme následující sled události nečekali a jak jsme oba ztratili rovnováhu, převalovali jsme se přes sebe, dokud nás další stěna nory nezastavila. Já dopadla na Zakara, ale i tak se nedalo říct, že by to byl nějaký příjemný pád. Zvlášť když jsme to nečekali. Díky bohu za všude přítomný mech.
„Tohle jsem nečekala,“ zazubila jsem se, když i Zakar vypadal, že mu nic není. Zvedla jsem hlavu a krátce se kolem nás rozhlédla. Bylo tu takové větší přítmí než ve společné místnosti, ale mech tu byl též. „,Jak jsme se tu proboha ocitli?“ nadhodila jsem, ale musela se tlumeně smát. Byla to docela srandovní situace, no ne? Jako z nějaké grotesky. Rozhlédla jsem se o něco pečlivěji a nakonec olízla Zakarovi tvář. „Je tu ale hezky,“ konstatovala jsem šeptem.

// Les

Zastříhala jsem ušima směrem k Zakarovi a musela velmi pečlivě poslouchat, abych všemu rozuměla a slova jednoduše neodvál vítr. „Vidíš, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Jak tu žiji od narození, tak zdejší zimu nemám s čím porovnat,“ odpověděla jsem, nebo spíš zakřičela, aby mi bylo rozumět. Mohlo to znamenat, že se Gallirea nacházela o něco severněji než Zakarův bývalý domov? Čím severněji, tím větší zima, ne?
Konečně jsme dorazili k úkrytu. Na jeho kraji jsem ze sebe setřásla nános sněhu a spokojeně se pousmála. Byla jsem ráda, že jsme měli kam se schovat, protože tohle počasí vážně k ničemu jinému nevybízelo. V noře nebyla úplná tma, ale nacházel se tu jediný zdroj světla – fosforeskující mech. Zamávala jsem ocasem a usmála se. Vypadá jako ten z Ageronského lesa, pomyslela jsem si. Ve zmíněném lese jsem už dlouho nebyla. Byl mým oblíbeným místem, ale pak se tam na nějaký čas usídlila smečka. Ta se ale rozpadla po docela krátké době, řekla bych.
V úkrytu už nějací vlci byli, ale nepřekvapilo mě to. Počasí venku opravdu nebylo příjemné. Launee s mladým vlkem jsem znala, ale v mechu byla položená ještě zlatavá vlčice. „Zdravím. Můžeme s něčím pomoct?“ nadhodila jsem, když jsem nabyla pocitu, že cizinka je asi zraněná nebo tak. Rozhodně mi nepřišlo, že by se jednalo o nějakou běžnou návštěvu. Usadila jsem se u stěny a ohlédla se na Zakara. Nevěděla jsem, jestli jsem vybrala dobré místo, nebo bude chtít jít někam jinam.

Při zmínce Sarumenu jsem se usmála a souhlasně pokývla hlavou. „To je skvělý nápad, Zakare! Jsem zvědavá, jak se Morfovi a zbytku smečky daří,“ řekla jsem a podívala se na jih. Od lesa věčně zahaleného mlhou jsme ani nebyli tak daleko. Prostě jen půjdeme podél řeky a během chviličky budeme v cíli. Morfeuse vždycky ráda uvidím a věřila jsem, že on zase rád uvidí mě. Zajímalo by mě, jaká bude naše první zima v této smečce. Mechový les na mě působil tak nějak líp, hřejivěji než Sarumen. Ale zase jsme byli víc na severu. Kdo ví, třeba tu bude větší mráz. Však je tu nedaleká sopka. Třeba tu naopak bude trochu tepleji, napadlo mě po chvilce. Možná se ale pod ní nenacházelo žádné magma, které by mohlo potenciálně ohřívat povrch nad ním. Toto téma se mi v hlavě udrželo déle, než by bylo vhodné.
Počasí úplně nepřálo a tak Zakar navrhl, že bychom se mohli schovat do úkrytu. „Tak snad tam trefíme,“ zazubila jsem se a tím mu na návrh kývla. Přeci jen, vyhlídka vyhřátého a útulného úkrytu byla mnohem lákavější než postávání na místě za sněhové bouře. Čenichem jsem ho pohladila po tváři a pak se odtáhla, abych se mohla rozejít kupředu. Isma nás sem vedla, ale uvnitř jsem ještě nebyla. Tohle byla ideální příležitost. Sem tam jsem se ohlédla na Zakara, zdali mě následoval a neztratila jsem ho. Naštěstí jsme ale byli poměrně blízko k úkrytu, cesta nám tedy netrvala nijak zvlášť dlouho. Cestu sem jsem si pamatovala správně.

// Úkryt

Zastříhala jsem ušima a pomalu přikývla. Už když nám tu nehezkou novinu říkala, vypadala tak klidně, smířeně a odevzdaně. V jejím nitru se sice mohlo odehrávat něco úplně jiného, ale takhle na povrch se tvářila vyrovnaně. Už to asi věděla nějakou dobu, měla čas to zpracovat a smečce to řekla, až když byla připravená. Navíc měla smečka spoustu šikovných vlků, kteří jí s čímkoli kdykoliv pomohou.
Tok mých myšlenek se ne a ne zastavit a jeho část jsem přetlumočila nahlas Zakarovi. Zmínila jsem Noktisiela, Zakarova kamaráda a Therionova bratra. Musela jsem přikývnout, protože jsem si taky myslela, že o tom nic neví. „Poslední dobou je té smrti nějak hodně,“ zamyslela jsem se velmi tiše a pohlédla do země. Sice jsem věděla jen ještě o té asgaarské alfě, ale i to bohatě stačilo. Rázem byly dvě smečky, který vedl jen jeden alfa vlk, pravděpodobně i v Asgaaru s pomocí bet.
Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si až po dlouhé chvíli všimla, že se pěkně rozsněžilo. Zaťala jsem zuby a nespokojeně zatřásla hlavou. Tím jsem nějakou sněhovou pokrývku ze sebe shodila. Navíc sníh sám o sobě by mi tolik nevadil, ale zvedl se silný vítr. A to opravdu jako silný. Přimhouřila jsem oči a postavila se větru zády, aby mě neštípal do obličeje. Vířil totiž s sebou i sněhové vločky, a to nebyla dobrá kombinace.
Usmála jsem se, když se Zakar objevil opět těsně u mě. Přitulila jsem se k němu doufajíc, že mi předá trochu svého tělesného tepla. Pomohlo to, ale jen na chvilku, než se objevil další silný poryv větru. Počasí mohlo být příšerné, ale i tak jsem na tváři měla úsměv, protože jsem u sebe měla Zakara. „A když jsme zase spolu, nechceš se trochu rozptýlit od těch špatných zpráv? Někam vyrazit, něco společně podniknout… Cokoli,“ navrhla jsem s úsměvem a vrtěním ocasu. Natáhla jsem se k němu, olízla mu líčko a svou hlavu zaryla do jeho srsti na krku. Bylo mi nádherně.

Rozpačitě jsem přešlápla z nohy na nohu a podívala se po všech přítomných. Některé jsem znala, jiné ne, ale se zbytkem smečky budu mít ještě čas se seznámit. Nyní na představování nebyla úplně nejvhodnější doba, protože nás Launee svolala, aby nám něco řekla. Se Zakarem nás přivítala ve smečce, stejně tak Mitsuguriho, šedivé vlčátko, které se sem asi zatoulalo. Pousmála jsem se a zamávala ocasem.
Ukázalo se ale, že tohle nebude jediný důvod, proč nás svolala. Stálo za tím něco mnohem vážnějšího. Když se zmínila, že se Therion už dlouho neobjevil na území smečky, zbystřila jsem. Věděla jsem, že Isma se po něm sháněla a jeho pach na území se vytratil. Během chviličky mě polil tak hrozně nepříjemný pocit, že jsem to ani neuměla popsat. Takhle zle jsem se snad ještě v životě necítila. Ztěžka jsem polkla a podívala se na Zakara. Věděla jsem, že naši alfu znal z minulosti. Navíc to byl bratr Noktisiela. „Je mi to líto, Launee,“ hlesla jsem, ale v atmosféře, která les sevřela, se to nějak ztratilo. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, ale měla jsem pocit, jako bych na hrudi měla těžký kámen. Jmenování Lindasy a Meinereho gammami proletělo mou hlavou, informace se mi zaryla do mozku, ale nijak blíž jsem nad tím nepřemýšlela.
Zakar odskočil za mladým vlkem, kterého Therionova smrt evidentně zasáhla. Skupinka se nějak samovolně rozprchla, tak jsem šla taky. Posadila jsem se k jednomu ze stromů, opřela se o kmen bokem a dívala se někam do blba. Nechala jsem myšlenky melancholicky plynout.
Můj milý se po chvilce vrátil. Jeho dotyk mě vrátil zpátky na zem, abych nebloumala ve své hlavě. Krátce jsem si odkašlala a podívala se na něj. „Je to hrozné,“ vydechla jsem. Theriona jsem neznala nijak blíž, ale zasáhla by mě jakákoli smrt. „Nechal po sobě celou smečku, partnerku a dvě malá vlčata. Chudinka Isma, ptala se mě na něj, když jsme spolu byly mimo smečku,“ zamumlala jsem a přitiskla ouška k hlavě. Měla jsem nutkání se za ní vydat a zjistit, jak na tom je, popřípadě ji utěšit. Ale možná, že teď potřebuje být sama a všechno to zpracovat. „Takhle malá vlčata by o rodiče přicházet neměla. Ne takhle,“ vydechla jsem a podívala se na Zakara. „Myslíš… myslíš, že o tom ví Noktisiel?“ zeptala jsem se. Ale kdyby Launee nenavštívila Života, také by se to nedozvěděla. Takže… těžko říct.