Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem sama překvapená z toho, jak blízko jsem se k vlkovi dostala. Vůbec jsem to neplánovala! Takhle jsem byla dost na ráně. Kdyby chtěl, byla bych pro něj jednoduchou kořistí. Ostražitě jsem ho sledovala. Stejně jako on mě. Vyměnili jsme si několik pohledů, ale jeho očím jsem se vyhýbala. V těch mých by totiž viděl to zrcadlení strachu a třeba by ho to jen vyprovokovalo.
Byla jsem tak soustředěná na jeho řeč těla, že jakmile udělal sebemenší pohyb, stáhla jsem ocas mezi nohy a v rychlosti se otočila, abych se asi o tři metry vzdálila. Pak jsem se k němu natočila bokem, jednu přední tlapku zvedla do vzduchu, kdybych zase potřebovala rychle vyrazit kupředu. Jenže ten jeho pohyb neznamenal, že by po mně vystartoval. Najednou ležel ve sněhu, skrčený a cosi zažvatlal. Jak jsem tam tak stála, chvěla se po celém těle, jen jsem nakrčila nos a střihla ušima. „Já jsem ta poslední, která by Vám chtěla ublížit," poznamenala jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšel i na tu vzdálenost, kterou jsem mezi námi vytvořila. Nikdy se mi nestalo, že by se mě snad někdo bál. To byla výjimečná situace. Ale obávala jsem se, že jsem pořád měla větší strach já z něj než on ze mě. Už jen kvůli tomu, jak se teď choval. Nebyla to náhodou past?
„A jako zajíc skutečně nevypadáte, abych Vás chtěla zabít," dodala jsem po nějaké době a švihla ocasem. Tlapku jsem nakonec položila na zem a otočila se k němu čelem. Hlavu jsem sklonila k zemi a vydechla, až se sníh těsně před mým čenichem zvedl do vzduchu. „Takže se postavte, prosím," řekla jsem už o něco opatrněji a tišeji a stále sledovala jeho tělo. Už vůbec jsem nechápala, proč si myslel, že jsem někoho zabila. Tlapky jsem od krve neměla. Kde tedy vzal ten podnět?

// Středozemní pláň

Pokračovala jsem dál v cestě po rovině a ani jsem nepostřehla, že už jsem šla docela dlouho. Je pravda, že počasí mi přálo. Kdyby sněžilo, jistě bych se někam schovala, abych nebyla tak na očích. Jenže sluníčko krásně hřálo do kožíšku, a to jsem si ráda nechala líbit.
Myslela jsem si, že tu jsem sama, ale v dálce jsem zaregistrovala nějakou tmavou šmouhu. Cizí vlk. Střihla jsem oušky a ještě nějakou dobu šla. Po očku jsem ho stále pozorovala. Už dlouho jsem se nesetkala s nějakým cizincem. Hodně dlouho jsem cestovala jen s Coffinem. Při pomyšlení na něj mě automaticky píchlo u srdíčka. Opustil mě. Zase. A udělal by to jistě i několikrát, protože kdyby mu na mně záleželo, netropí takovou hlouposti.
Nějak jsem nedávala pozor na cestu, přední tlapky se mi zamotaly a já čumákem napřed spadla rovnou do nafoukaného sněhu ze včerejšího dne. Naštvaně jsem začala mávat ocasem a přitom se snažila odtamtud vyhrabat. Když už se mi to podařilo, začala jsem frkat, abych se zbavila toho nepříjemného sněhu v nozdrách. Rozcapila jsem všechny čtyři nohy a ocas zvedla do vzduchu.
Možná až příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem se nějakým záhadným způsobem dostala na několikametrovou vzdálenost od cizího vlka. A teď jsem na ně jen mlčky zírala jako bulík.

// Vesnička

Konečně se mé tlapky dotkly gallirejské země. Střihla jsem oušky a zastavila se. Ten oheň za mnou stále plál. Copak nikdy nedohoří? pomyslela jsem si a trochu se ušklíbla. Měl by. Aspoň ten od mého otce pokaždé jednou zhasl. A tak to bylo přirozené. Což se nedalo říct o všem, co jsem za poslední dobu prožila.
Rozhlédla jsem se po pláni a nasála pachy. Jeden z nich jsem znala a vyvolal ve mně příjemné vzpomínky. Zamávala jsem ocasem a vykročila směrem k němu. Jenže po několika metrech jsem si všimla, že tam má společnost. Sklopila jsem ouška do boku. Tak jindy, Izare, povzdechla jsem si a vydala se pomalým krokem dál na západ. Bylo mi blbé tam prostě vtrhnout uprostřed rozhovoru. To se neslušelo. Ale doufala jsem, že si s tím vlčkem budu moct zase někdy popovídat. Naposledy jsme se viděli, když byl ještě vlčátko. Za tu dobu jistě vyrostl. A snad zmoudřel, ale pokud je pořád ve vlivu své matky, docela bych o tom pochybovala.
Natáhla jsem trochu krok, aby se v tom sněhu šlo líp, ale zjistila jsem, že je to horší než lepší, a tak jsem se vrátila zpátky k cupitání. Nevěděla jsem, kam jdu. Hlavně někam, abych se trochu rozhýbala. A uvidí se, kdo mi skočí do cesty. Nebo já někomu, jak to bylo mým dobrým zvykem.

// Náhorní plošina

// Kaskády (přes Midiam)

Míjela jsem po pravém boku řeku, která hlučně pádila směrem z kopců. Nezůstala jsem u něj postávat, protože už jsem se na ni vynadívala v kaskádách. Tam mi přišla ještě kouzelná. Tady se mi již jevila už spíše jako nebezpečný živel, který by mě mohl stáhnout s sebou. A o to jsem nestála. Utopení bylo jedno z nejvíce nepříjemných zahynutí. Ale jaká smrt byla příjemná, že?
Najednou jsem se dostala až k široké pláni, kterou jsem také moc dobře znala. Jen jsem se tu nijak zvlášť nezastavila. A nepředpokládala jsem, že nyní tomu bude jinak. Jenže jak jsem probíhala docela pomalým, pohodovým tempem, zahlédla jsem nějakou záři. A to bych nebyla já, abych se tím směrem nepodívala. Byla jsem tak zvědavá! Až to se mnou bylo hrozné. Naklonila jsem hlavičku na stranu, olízla si čumáček a vydala se tím směrem. Přirozeně jsem zpomalila, protože i přes to všechno jsem byla nedůvěřivá. Přitom jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikdo tu nebyl, ačkoliv pachů se z toho místa linulo opravdu mnoho. Snad celá Gallirea! Svitla ve mně naděje. Co když tam potkám někoho známého? To by přeci bylo skvělé! Zvolna jsem švihla ocasem a přistoupila k tomu místu. Zastavila jsem a natáhla hlavu blíž.
Pomalu a nedůvěřivě jsem se stále přibližovala, krůček po krůčku, až jsem se ocitla někde, kde jsem to neznala. Snad mimo Gallireu?

// Vesnička

// Východní Galtavar (přes Východní hvozd)

Zcela bezstarostně jsem proběhla přes známý les, ale zároveň jsem si dávala pozor, abych nezahučela do té propadliny. To by bylo opravdu neštěstí. Ale na druhou stranu by si vůbec nikdo nevšiml, že snad scházím, že snad někde ležím v bolestech a vyji bolestí. Nebuď tam pesimistická! okřikla jsem sama sebe, ale nějak to zkrátka nešlo. Nemohla jsem se zachovat jinak. Mé myšlenkové pochody takové byly již od narození. Bylo to snad tím, že se mi nedostávalo dostatku mateřské lásky? Těžko říct, odborník na duševní stavy vlka jsem skutečně nebyla.
Vyběhla jsem až nahoru k místu, kde z výšky padá voda. Zůstala jsem na to zírat ještě nějakou dobu. Sice jsem nevěděla, kam přesně spěchám, kam mě mé srdíčko táhne, ale o to jsem se nijak moc nestarala. Instinkt jsem v sobě nemohla potlačit. Zasněně jsem se sledovala padající masu vody a říkala si, že je tu skutečně krásně a že jsem ráda, že jsem se narodila zrovna tady. I když má rodina nebyla úplně ideální. A která je?
Ještě chvilku jsme se kochala, než jsem se konečně rozhoupala a dala se zase na cestu. Tentokrát zase dolů. Říkala jsem si, že musím dávat pozor. Však kameny byly docela kluzké, už jen z toho, jak tu neustále stříkala voda. Olízla jsem si čumáček a vydala se svižným krokem dál.

// Středozemka (přes Midiam)

// Západní Galtavar

Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se kolem sebe. Neměla jsem prakticky vůbec žádnou představu, kam bych měla jít. Co bych měla dělat? pomyslela jsem si a povzdechla si. Věděla jsem moc dobře, že už asi nemám nikoho, koho bych chtěla najít. Coffina? Ano, toho ano, ale poslední dobou se mi opět zdálo, že to on nechce najít mě. Těžko říct, co se to ve mně dělo. Stáhla jsem ouška k hlavě a zastavila se na prostranství, které jsem moc době znala. Můj pohled směřoval na jih, protože tam jsem rozpoznala svůj starý domov. Ne že bych svého rozhodnutí zpětně litovala. Moc dobře jsem věděla, že mé tlapky by mě tam zanesly jen párkrát do roka. A to by nebylo úplně vhodné.
Je čas se zase posunout někam dál, řekla jsem si po několika dalších minutách obyčejného zírání, které stejně k ničemu nevedlo. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila dál. Tentokrát zase na jih. Třeba tam narazím na něco nového. Nebo někoho. Ačkoliv jsem moc dobře věděla, že seznamování není úplně mou silnou stránkou. Mezi cizími jsem se cítila nesvá. Zkrátka jsem byla taková, že jsem se potřebovala k němu přimknout. Je jedno, ke komu přesně. K hodné duši, která by mě měla ráda. Olízla jsem si čumáček a přidala do kroku. Rozeběhla jsem se, protože rychlejší pohyb mi již scházel.

// Kaskády (přes Východní hvozd)

// Změna přesunu: Východní Galtavar

// Jedlový pás

Vyběhla jsem z lesa a zamávala ocasem. Jen co se mé tlapy dotkly příjemně měkké trávy, už jsem se pídila po tom, jaké pachy tu jsou cítit. Zastavila jsem se, abych se mohla lépe soustředit. Je pravda, že už jsem dávno věděla, k čemu svůj čumáček mám a jak ho používat, ale pořád jsem si ráda vždycky zastavila, abych se mohla soustředit jen na jednu věc. Ačkoliv by samice měly zvládat několik činností najednou. Čert to vem!
Zastříhala jsem oušky, když jsem zaregistrovala, že jeden pach, který mě obzvláště zajímal, tu byl. Zajíci. Nevěděla jsem, kolik jich je, ale tušila jsem, že budou zalezlí v norách. Nedivila jsem se jim. V takovém protivném počasí se nedalo dělat nic jiného. Jen já blázen přebíhala z jednoho místa na druhé. To mi ale nijak nevadilo. Ráda jsem byla v pohybu. Dostala jsem se za nedaleký komplex menších keříků, za které jsem se přikrčila. Byly tak nízké, že jsem se musela snížit opravdu hodně. Zhluboka jsem se nadechla a tiše sledovala místo před sebou.
Najednou jsem zahlédla pár velkých uší, které se najednou ocitly nad zemí. Takže tam byly skutečně nějaké nory, které jsem ale neměla možnost vidět. Olízla jsem si čumáček a zadní nohy si více přitáhla pod tělo, abych se mohla následně velmi rychle odrazit. Tak jsem učinila, jen co zajíce vylezl celý a zrovna se díval pryč ode mě. Věděla jsem moc dobře, že můj kožich se nedá přehlédnout. Proto jsem s lovem měla občas problémy. A i nyní. Vyrazila jsem, ale jednou zadní tlapkou jsem zajela tam, kde byla ta zpropadená zaječí nora. Zaskučela jsem, udělala jede kotoul kupředu a zajíc byl fuč. Už ani nemělo cenu ho pronásledovat. Posbírala jsem se zase na nohy. Naštěstí jsem si nic nezlomila, jen se mi tam možná vytvoří nějaká podlitina. Tlapku jsem sice cítila, ale nebylo to tak, že by mě nějak omezovala.
Se staženým ocasem jsem se vydala směrem k blízkému lesu.

// Cedrový háj

// Ageronský les

Dostala jsem se k dalšímu místu, které jsem moc dobře znala. Nacházela se tu Zřícenina, kvůli tomu sem všichni mířili. Jinak by si nikdo na tento lesík nevzpomněl. Zřejmě jsem se nyní nacházela až nepříjemně blízko k tomu stavení, ve kterém sídlila samotná Smrt, protože jsem cítila ten štiplavý zápach, jenž jsem nedokázala k ničemu přirovnat. Nebo se již rozšířil po celém lese? Těžko říct. Už jsem tu dlouho nebyla.
Trochu jsem zpomalila a rozhlédla se kolem. Bylo cítit, že tu nějací vlci nedávno byli. Jenže se tu příliš dlouho nezdrželi. Že by to bylo tím zápachem? Ano, to bylo dost pravděpodobné. I já jsem se tu nechtěla zastavovat. Bylo jediné štěstí, že ten typický smrad Smrti nezasahuje až do vedlejšího kouzelného lesíka. To by mě skutečně mrzelo, protože by mi to místo zcela znechutil.
Zakroutila jsem hlavinkou a vydala se na východ. Věděla jsem, že kdybych pokračovala dál na sever, zřejmě bych se po čase objevila v horách, které jsme s Coffinem navštívili. A tak riskantní výstup jsem nechtěla znovu podstoupit. Aspoň ne sama. Na to jsem byla poměrně srab. Jenže jsem nechtěla skončit někde pod lavinou. Byla jsem ještě příliš mladá! Ještě mnoho jsem toho nepoznala.
Uvědomila jsem si, že se opět blížím k hranicím lesa. Tentokrát jsem z něj vycházela. Napitá jsem již byla, ale cítila jsem, že můj žaludek se dožaduje nějaké pozornosti. Tušila jsem, že bude následovat nějaký plac, kde by se mohli nacházet nějací hlodavci. Myslela jsem především zajíce. Na něco většího jsem si netroufla, a nic menšího by mě nenasytilo. Holt jsem musela doufat, že budu mít štěstí.

// Západní Galtavar

// Armanské hory

Pomalu jsem sestoupala až k lesu, který jsem tak milovala. Zhluboka jsem se nadechla té krásné opojné vůně a nechávala jsem se jí unášet. Všechna ta magie, která dýchala z každého místa v lese, mě fascinovala, i když nedosáhla zcela plného efektu. V noci bych ji cítila ještě daleko více. Přimhouřila jsem očka a zastavila se. Tady jsem se chtěla na malou chvilinku zdržet. Zhluboka jsem se nadechla a udělala několik kroků k prvnímu mechu. Moc dobře jsem věděla, že jsem tu byla naposledy s Coffinem. To mi na dobré náladě ale neubralo, ačkoliv se mé myšlenky začínaly opět natáčet tím samým směrem jako před chvilkou.
Lehla jsem si do jednoho z mechů a potěšeně se usmála. Cítila jsem, jak jsem se do toho měkkého polštářku celá zabořila. Tohle jsem na tomhle lese milovala nejvíc! Dokázala bych si představit, že tu jednou budu mít svůj domov. I když třeba ne se smečkou, ale jedna taková společná nora by nebyla k zahození, no ne? Pomaličku jsem se nadechovala a přimhouřila očka. Nechávala jsem se unášet tou představou, jaké by to asi bylo. Byla jsem si jistá, že by to bylo něco skvělého! A zvlášť pokud bych kolem sebe měla vlky, které mám ráda. Přitom jsem si vzpomněla na Neyteri. Slíbila jsem si, že se k ní opět vrátím, i když má smečku. Tentokrát ale zřejmě bez Coffina. Nevěděla jsem, co si s Morfeem udělali, ale rozhodně mi přišlo lepší, kdybych se tam objevila bez něj. Vzduch by byl dýchatelnější.
Po chvilce jsem se opět zvedla, se zarmouceným výrazem se podívala po okolí a nakonec vykročila dál. Věděla jsem, že se sem zase vrátím. Nebyl důvod ke truchlení. Mé tlapky vždycky budou směřovat sem.

// Jedlový pás

// Erynijský les

Z lesa jsem vyběhla trochu rychleji, než jsem plánovala. V hlavince jsem měla představu, že to právě bylo území smečky, jejíž klid jsem narušila. A to jsem přeci nechtěla! Vůbec jsem takový záměr neměla. Naopak jsem pouze procházela. Právě to měli členové smečky nejméně rádi, co jsem tak pochytila z minulého domova. Říkala jsem si, že mám ještě čas na nějaké usazení se. Možná, až si najdu partnera. Když se mé myšlenky dostaly tímto směrem, zpomalila jsem a zhluboka se nadechla. Zpomalila jsem do rychlejšího kroku, abych se zase neměla tendenci loudat.
Sice je pravda, že jsem nad partnerem nikdy nepřemýšlela, ale byla jsem přeci již dospělá vlčice! Samostatná, na rodině nezávislá. Měla jsem po boku jen jediného přítele – Fina. Anebo to nebyl jen přítel? Brala jsem ho snad jako něco víc? Zevnitř jsem se kousla do tlamy a stáhla ouška k hlavě. Ta nevědomost bolela ještě více než cokoliv jiného. Sama jsem nevěděla, jak se v jeho společnosti cítím. Jak bych se mu s tím mohla svěřit? Vždyť by se na mě díval jak na blázna! Povzdechla jsem si. Byla jsem si jistá, že se jednou znovu setkáme. Gallirea nebyla až tak velká, no ne?
Během svého přemýšlení jsem ani nepostřehla, že se šplhám po nějaké pěšince nahoru k horám. Jakmile jsem to ale zjistila, zamávala jsem ocáskem, protože tohle bylo nádherné zjištění! Tady jsem totiž ještě nebyla, a to byl můj hlavní cíl – objevovat místa, která jsem doposud nepoznala. Zvesela jsem zamávala ocáskem a zastavila se na vrcholu. Musela jsem se trochu vydýchat, protože tenhle výstup mi trochu ubral na energii. Rozhlédla jsem se už jsem měla aspoň trochu přehled o tom, kde se zrovna nacházím. Přímo pode mnou bylo mé oblíbené místo, které v noci zářilo. Vzhledem k tomu, že již vycházelo sluníčko, o tento zážitek jsem se ochudila, ale to mi až tak nevadilo. Zvesela jsem se přehoupla přes vrchol hor a dala se pomalejším krokem dolů do lesa.

// Ageronský les

// Vodopády

Energickým krokem jsem vykročila dál. Síla, kterou jsem načerpala na odkvetlé louce, se mě jen tak nepustí. To jsem tušila už nyní. Od vodopádů jsem odcházela opravdu nerada. Hrozně se mi líbily! Já se ale dokázala nadchnout opravdu ze všeho. Zvlášť co se přírody týkalo. Asi jsem měla být obdarována magií země, ne iluzí. Některé věci se nedají změnit, pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla. Zamířila jsem do jednoho blízkého lesa, protože tohle byl jediný směr, který od vodopádů vedl. Byla tudy vyšlapaná příjemná lesní cestička. Po chvilce jsem v polštářcích tlapek ucítila něco pichlavého.
Zastavila jsem se a rozhlédla se. Nebyl to listnatý les, ve kterém jsem vyrůstala. Co se týče rozložení druhů stromů, byl úplně rozdílný. Dokonce jsem tu cítila nějaké dva pachy, které si byly opravdu podobné. Přes hřbet mi přejel nepříjemný pocit. Že bych vstoupila na území smečky? No, to by tu snad bylo více vlků, ne? I když je pravda, že v mém bývalém domově bylo vlků také pramálo. Rozhodla jsem se, že se odtud odplížím.
Mávla jsem ocasem a po hranicích lesa se vydala na sever. Nebyla jsem si jistá, kam přesně jít. Toto místo jsem ještě nikdy nenavštívila, nevěděla jsem, kam ty vyšlapané cestičky vedou. Nicméně jsem na jednu narazila a vydala se po ní. Však jsem chtěla objevovat nepoznané! Tohle byla výborná příležitost. I kdyby tu nesídlila smečka, nechtěla jsem se na jednom místě zdržovat příliš dlouho. Však proč bych měla? Vždyť jsem si řekla, že budu cestovat. Tento les mě nezaujal natolik, abych se v něm na malou chvilku zastavila, podobně jako na odkvetlé louce.

// Armanské hory

// Ostružinová louka

Z toho místa jsme vzala roha docela bázlivým stylem. Nemohl se mi ale nikdo divit! Vždyť to bylo tak nepříjemné! I nyní jsem v tlamě rejdila jazykem, protože jsem cítila, jako bych tam měla nějaký ohýnek. Zkrátka to opravdu hodně pálilo. Bylo to nepříjemné. Takhle nemožně jsem se už dlouho necítila. Poučení pro příště, pomyslela jsem si. Aspoň tohle bylo trochu pozitivní. Až sem půjdu s někým, neztrapním se a od těch ostrých větviček se budu držet dál. V hlavě mi ale létala otázka, co mě to vlastně pořezalo. No, to se asi jen tak nedozvím, když jsem na tenhle okamžik chtěla co nejdřív zapomenout. A jistě se s touto zkušeností nikou nesvěřím! To mě ani nehne!
Zaslechla jsem zvuk padající vody. Svitla mi naděje. Nějaká chladivá tekutina by mi přeci mohla pomoct! Zamávala jsem ocasem a zvesela povyskočila. Usmát jsem se pomalu nemohla, jak to zevnitř bolelo. Naskytl se mi nádherný pohled na vodopád. Mé srdíčko zaplesalo. Zamávala jsem ocáskem. „Nádhera!" hlesla jsem zasněně. Holt jsem nebyla zvyklá na samotu. Poslední měsíce jsem strávila s Coffinem. A tak mi ani nepřišlo divné, že jsem najednou mluvila sama pro sebe. Nemohla jsem být jen tak potichu! I když mě to možná za chvilku přejde. Těžko říct.
Nicméně jsem pomalu a opatrně sešla až dolů. Měla jsme štěstí, že přístup byl pořád ještě dobrý. Když jsem si vzpomněla, jak jsme se s Astonem šplhali na Vyhlídku v zimě a ve sněhu… No, nepříjemnější to nebylo. Vzpomněla jsem si na svého šedivého přítele a říkala jsem si, kde je mu asi konec. Jestli si našel nějaký domov, nebo jsou jeho packy stále toulavé. Těžko říct.
Sehnula jsem se k vodě a několikrát se plnými doušky napila. Pomohlo mi to, nebudu lhát. Sice jsem pořád cítila svou vlastní krev, ale už to tolik nepálilo. Toho jsem chtěla docílit. Pomalu jsem se vydala dál na svou cestu. Zatím jsem se stále pohybovala v místech, která mi byla povědomá.

// Erynijský les

// Západní louky

Pokračovala jsem dál na sever a musela jsem přiznat, že se mi z předchozí louky nechtělo odejít. Má nálada se ale poněkud zlepšila, když jsem zjistila, že žádný les ještě široko daleko není. Pořád jsem si mohla užívat těch jemných doteků trávy, která mi poskytovala tak příjemný úkryt. Přitom jsem se kolem sebe rozhlížela. Byla jsem poněkud paranoidní, co si budeme povídat, taková jsem zkrátka byla. Ani jsem si nedokázala rozvzpomenout, zda jsem už tady někdy byla. Možná ano, možná ne. Má paměť už byla docela chabá, a to jsem tu žila teprve třetím rokem!
Ocitla jsem se na další louce, která mi přišla opravdu jiná než ta předcházející Tady bylo vidět, že květinky tu příliš nerostly. Naopak tu bylo spoustu nízkých i vysokých keříků. Zastavila jsem se mezi nimi, aniž bych se nějakého dotkla. Trochu mi to tu připomínalo bývalý domov. Tam bylo taky spoustu keříků. Borůvčí ale bylo opravdu nízké. Třeba i na tomhle rostou nějaké bobulky! pomyslela jsem si s nadějí a už k jednomu z nich vykročila. Kdyby vedle mě byl někdo zkušenější, jistě by mi pověděl, že nic takového dělat nemám, že je to hloupost, které budu litovat.
Natáhla jsem otevřenou tlamu k první větvičce a skousla ji. Jenže v tu chvíli jsem se naježila, vyskočila do vzduchu a hlasitě, teskně zakňučela. „Aaauuu!" zaúpěla jsem bolestí a jazykem si začala přejíždět po dásních i zubech. Ostnů jsem si skutečně nevšimla. Nevěděla jsem, že něco takového rostliny taky mají. A přitom jsem tomuto keříku nic neudělala! I tak mi ubližoval!
Cítila jsem v tlamě svou vlastní krev. Zřejmě jsem měla pořezané dásně, i jazyk. Příjemné to rozhodně nebylo. Povzdechla jsem si, packou si přejela po tváři a raději se odsud vydala pryč. Dávala jsem si skutečně pozor na to, kam šlapu. A těmto keříkům se zřejmě budu vyhýbat již navěky!

// Vodopády

// Bobří ostrov

Pokračovala jsme v docela zběsilém tempu dál. Byla jsem vyděšená. Takového tvora jsem ještě nikdy neviděla! A buďme upřímní, já se bála všeho divného, co jsem objevila. Zvláště pokud jsme narazila na zvíře, které jsem v životě neviděla. Myslím, že se zapíše na můj seznam zvířat, které mi nahánějí hrůzu, pomyslela jsem si a přitom se trochu ušklíbla. Byli tam hadi a nyní i tahle podivná přerostlá myš s placatým ocasem. Nevěděla jsem, jak jinak toho tvora nazvat. Třeba se shledám s někým, kdo bude chytřejší než já. Ta pravděpodobnost byla opravdu velká.
Oklepala jsem ze sebe přebývající vodu a zaplula do vysoké trávy, která se na louce nacházela. Konečně jsem si mohla oddechnout. Tušila jsem, že za mnou ta zvířata nepoběží, vypadala totiž dost nemotorně. A nyní jsem se cítila jako v bavlnce. Stébla trávy nebyla nijak ostrá, naopak byla jemná a pomalu mě hladila. Vážně to bylo příjemné. Zhluboka jsem se nadechla a posadila se. Zřejmě ještě před několika měsíci byla celá louka rozkvetlá. Škoda, že jsem se sem v tu chvíli nedostala. Nyní už přetrvávalo jen opravdu málo květů. Louka voněla ale i tak. Ne úplně tak, že by mě z toho silného odéru bolela hlava a musela bych odsud zmizet. Možná by to tak bylo na jaře, kdy je většina květin v rozkvětu. Tuhle sympatickou loučku jsem využila k tomu, abych se v ní mohla schovat. Vysoké rostliny mi poskytovaly vynikající úkryt. Pochybovala jsem, že by se našel někdo, kdo by mi chtěl opravdu zle ublížit. Lehla jsem si, položila hlavu na packy a pár minut takhle odpočívala.
Neusnula jsem, na to jsem byla ještě pořád plná adrenalinu z toho cestování. Pomalým krokem jsem se vydala dál na sever. Ráda bych si sehnala nějaké jídlo.

// Ostružinová louka