Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  14 15 16 17 18 19 20 21 22   další » ... 46

// Kopretinová louka

Procitnutí zpět do reality bylo poměrně kruté, jen co je pravda. Najednou jsem neviděla těmi ultra růžovými brýlemi, které jsem si hrdě nosila ještě několik minut zpátky. Nyní jsem se na Izara dívala více než rozpačitě a stydlivě. Zkrátka jsem byla nesvá z toho, jak jsem se k němu měla. A nejzvláštnější bylo, že mi to všechno opětovával. I když ke mně měl takové uštěpačné kecy, cítila jsem, že i u něj nějaká změna chování proběhla.
Byla jsem jedině ráda, když se Izar zastavil a posadil se. Chtěla jsem udělat totéž, ale tak trochu jsem se obávala, že kdybych zastavila první, on by si toho ani nevšiml a pokračoval by dál. Asi to byl takový nepříjemný pocit z dětství, kdy se ke mně takhle obrátil Coffin a pak jsem ho rok, možná víc, neviděla. Což pro mě tehdy bylo opravdu nepříjemné a nervy drásající. Bylo smutné, že naposledy udělal to samé a naše cesty se rozdělily stejně jako před lety. Posadila jsem se také, omotala si ocas kolem tlapek a jen svého společníka mlčky pozorovala.
Z Izarovy tlamy začaly lézt docela smysluplné otázky. Byly na místě, co si budeme povídat. Povzdechla jsem si a ještě nějakou chvíli mlčela. „Nic společného jsme nesnědli, pokud si správně vzpomínám," začala jsem, ale upřímně jsem nevěděla, čím navázat. Zase jsem sklopila pohled k zemi a zhluboka se nadechla. Opět jsem se na něj podívala s otázkou v očích. Třeba ho něco napadne, možná bude mít jinou teorii. „Nemůžu ale zapřít fakt, že jsme se chovali divně," dodala jsem po chvilce a jemně střihla oušky. Řekla bych, že takhle jsme se nikdy nechovali ani jeden, a ještě k tomu k sobě navzájem. „Třeba za to může jeden ze sourozenců," pokrčila jsem rameny a konečně mu předala žezlo v tomto dobírání se pravdy. Čert ví, jestli jí někdy vůbec dosáhneme. Nicméně mě napadli Smrt se Životem právě proto, že většinou oni stojí za takovými záhadami, které se zdají normálnímu vlkovi nevysvětlitelné.

// Měla jsi do mě kopnout, úplně jsem zapomněla! :(
// Středozemní pláň

Pohodila jsem hlavou, až se mi srst na krku lehce a elegantně zvlnila. ,,Nemám žádná. Proč bych ti něco tajila?" pronesla jsem s řečnickou otázkou na konci. O tomhle vztah přeci nebyl. Aspoň co jsem se naučila od rodičů - byli k sobě vždycky upřímní. Je pravda, že už jsem je nějaký ten rok neviděla. Čert ví, jestli jsou ještě vůbec spolu. Možná bych je někdy časem mohla najít. Svou ztracenou rodinu. Když jsem se podívala na Izara, připomněla jsem si, že to on je nyní má rodina. Nikoho bližšího jsem k sobě neměla. Což bylo na jednu stranu smutné, ale nijak mě to netrápilo.
Jeho otázka mě poněkud překvapila, ale můj úsměv se po ní ještě více rozzářil. Už už jsem chtěla začít přikyvovat, ale v tu chvíli jsem si představila, jak by asi naši potomci vypadali. Můj výraz přešel na zcela nepřítomný. Však by měli stejně prořídlou srst, jako má on. A měli by z poloviny stříbrnou krev. To... to přeci nejde! halekala jsem ve své hlavě a znovu se na svého společníka zadívala. Trochu jsem sklopila uši do stran a natáhla do čenichu jeho pach. Najednou jakoby se všechno idylické rozplynulo v jednu hustou mlhu. ,,Izare, ale vždyť..." začala jsem a sklopila pohled k zemi. Po chvilce jsem jej znovu přenesla na něj a doplnila: ,,Vždyť jsme jen kamarádi." A v takovém svazku přeci vlčata nevznikají. Nebo jsem si to aspoň nemyslela. Vlci se musí mít rádi jinak než kamarádsky. Nad takovým "mít rád" jsem ještě nepřemýšlela. A pochybovala jsem, že on ano. Zmlkla jsem a i své myšlenkové pochody pozastavila. Šla jsem vedle něj mlčky a cítila se dost na houby. Ještě aby ne. Tahle situace byla dost divná. Všechna ta energie a přílišná přízeň k jeho osobě najednou zmizely.

// Ježčí mýtina

Pídila jsem se, jakým směrem chce jít. Na to se mi dostalo rázné odpovědi. Zkrátka jít, neptat se na cestu a věřit, že nás jeho instinkt někam dovede. To bylo teprve dobrodružství! Milovala jsem to jeho rozhodné chování. Byla jsem do něj tak zahleděná, že jsem si ve finále ani nevšimla, že správný kurs vybral až napodruhé. Ne všechno se nám ostatně podaří hned při prvním pokusu. „To bude zábava!" pronesla jsem. Ještě aby ne… Jen my dva a náš nový domov. Doufejme, že nějaký najdeme.
Zvesela jsem zamávala ocasem, když souhlasil s tím, že si něco ulovíme po cestě. Výběr kořisti nechal na mně. Zkrátka až něco uvidím, ohlásím se. O to jsem neměla strach. Jen si budu muset dál pozor, abych nevyjekla moc nahlas, to bych nás pak mohla prozradit a můj milý by si ze mě zase utahoval, jak jsem marná, příšerná a tak dále.
Najednou si začala něco huhňat pod fousky. Nastražila jsem uši a poslouchala ho. Přitom jsem se snažila vyvodit, na co asi tak myslí, co by mu nešlo přes jazyk až tak, že by se zadrhával. To nebyl jeho styl. Žádnou takovou schopnost jsem však neměla, tak jsem se musela spolehnout na jeho slova. Že bych snad někdy měla někoho jiného než jeho? zamyslela jsem se. Byli jsme spolu už tak dlouho, že jsem si ani nevzpomínala. Byla jsem však přesvědčená o tom, že kdybych před ním měla něco vážného, zaryje se mi to do paměti. Na malou chviličku jsem přemýšlela, že bych ho pozlobila a pohrála si s jeho žárlivostí, ale nakonec jsem to nechala být. „Ale co tě nemá," zašvitořila jsem a poposkočila o něco blíž k němu. „Jsi můj první a poslední, Izárku," v tu ránu jsem mu láskyplně olízla tvářičku a zazubila se. Zůstala jsem blízko u něj, ale nelepila jsem se na něj tolik jako v tom zlomku vteřiny před chviličkou. „Já myslela, že už to dávno víš… nebo aspoň tušíš," zamumlala jsem si pod fousky a podívala se na něj. Stejně jsem měla štěstí, že jsem mu mohla stát po boku. U něj jsem předpokládala, že někoho přede mnou měl. Však která by nechtěla takového chlapáka! Beztak se na něj všechny ve finále vykašlaly, nebo pro něj nebyly příliš dobré, a zůstal napospas mně.

// Kopretinová louka

Tak zvláštně mi lichotilo, když poznamenal, že by mě jako vyžli nechtěl. Tím pádem mu aspoň trochu záleželo na mém zdraví. Úplně vyhublí jedinci určitě mají mnoho problémů, kterým jsem se já statečně vyhýbala. A on také, taky nebyl kdovíjak hubený, Jen je pravda, že byl asi lépe nasvalený než já. Mlčky jsem se mu otřela hlavou o bok a jen se spokojeně culila.
Zhluboka jsem se nadechla a po očku se na něj podívala. Ještě aby ho to netěšilo. I když je pravda, že většinou jsem s ním souhlasila. Ani ne tak z povinnosti… Možná někdy, zřídkakdy ano. Tenhle nápad byl však nejrozumnější, jaký kdy pronesl.
Nesouhlasil s mým názorem, že Vyhlídka je jediné vyvýšené místo v okolí. Přimhouřila jsem drobně očka a ještě se nad tím zamyslela. No jo, ještě Narrské vršky, ty rýpale, ušklíbla jsem se. Jenže ty už osídlil Život, nebudeme mu přeci lézt na území, no ne? I když jsem byla přesvědčená o tom, že by to Izar dokázal bez jakýchkoli výčitek. Navrhl ale, že bychom si mohli najít nějaké jiné místo než věčně přeplněnou Vyhlídku. V tomhle jsem s ním musela souhlasit. Kdykoliv, když jsem se vydala na dotyčné místo, nebyla jsem tam sama. „To nezní špatně," souhlasila jsem a přitom rázně přikývla a pousmála se. Rozhlédla jsem se po pláni, kde jsme zrovna byli. Mým skromným odhadem jsme byli tak nějak ve středu Gallirei.
„Takže jakým směrem se vydáme?" nadhodila jsem a tím mu úplně předala velení nad celou tou akcí, kterou si sám vymyslel. Proč bych se pořád měla namáhat jen já, že ano. Navíc tohle je tak primitivní úkol, že ho zvládne i on. Myšlenkami jsem se vrátila ale ještě k tématu, které jsme řešili před chviličkou. „Nějaké jídlo bychom si ulovili cestou," mrkla jsem na něj. Teď jsme přeci nemohli ztrácet čas! Navíc jsem pochybovala, že by byl tak moc hladový, že by to ještě několik hodin nevydržel.

Byl snad i uražen z toho, že jsem si snad myslela, že je nevšímavý. Je pravda, že některých věcech byl všímavý až příliš, až se mi to nelíbilo. „Nebuď drzý," zašklebila jsem se na něj a okamžitě se podívala na svůj kožíšek. Ne, žádné změny jsem já osobně nepozorovala. Nebyla jsem až tak stará! Kdybych potkala matku, to bych se asi nedivila, kdyby jí několik šedivých chlupů přibylo. Uraženě jsem si odfrkla, když mě vyvedl z omylu. Skutečně nejsem celý jeho svět. Škoda, doufala jsem, že naše pouto dosáhlo až k takovému bodu. Jenže s jeho povahou se tam nedopracujeme asi nikdy.
Byla jsem přesvědčená, že deset koleček rozhodně nestačí. Zaregistrovala jsem jeho pohled, jak si mě možná i nevědomky prohlédl. Nakonec konstatoval, že jich budu muset dělat ještě víc. Střihla jsem ušima a přimhouřila zlatavá očka. „Pak bys měl ze mě vyžli… To bys chtěl?" zeptala jsem se, švihla ocasem a olízla si tlamu. „Myslím, že oba extrémy jsou špatné, také se hýbat budu, ale ne tak, abych byla jen kost a kůže," oznámila jsem mu. Neptala jsem se ho, to ani náhodou. O svém těle jsem se rozhodovala sama, on na to neměl žádný vliv. No, dobře, tak malý vliv na mě měl. Byl to přeci jen můj partner, chtěla jsem se mu líbit. Díky bohu souhlasil s tím, že se půjde proběhnout se mnou. Aspoň nebudu na všechno sama.
Dala jsem se do svižné chůze a později jsem přešla do pomalejšího klusu. Přeci jen mě musel Izar doběhnou, tak jsem mu nechtěla utéct na druhý okraj louky. To by byl zase oheň na střeše. Na můj návrh, že mu pak ulovím něco k snědku, samozřejmě hned přitakal. Ještě aby ne, když se tu toho nadlábne, pomyslela jsem si trochu hořce a po očku jsem na něj podívala. Kdyby tak mně jednou jedinkrát něco sám ulovil a dal mi tím najevo, že se třeba nemusím pořád dřít… Jenže to bych po něm chtěla moc. Oblízla jsem si tlamu, abych takové podobné myšlenky zahnala a zhluboka se nadechla. To už začal mluvit zase on. „To nezní až tak špatně," přitakala jsem a okamžitě si představila o něco větší úkryt, kde se na sebe nebudeme muset takhle lepit. Mně by to nevadilo, ale už mě nebavilo poslouchat jeho stížnosti, že se neustále roztahuji. A přitom to on byl jediný, kdo se roztahoval, zvlášť když usnul. To byl schopný mě celou zalehnout. „Jediné vyvýšené míst, které znám, je Vyhlídka. Tam ale chodí dost vlků a nevím, jestli bychom tam měli klid," poznamenala jsem a opět se na něj podívala, očekávajíc nějaké další návrhy. Třeba věděl o místech, která mi zatím byla neznámá. Docela jsem ale o tom pochybovala, vždyť jsem měla Gallireu procestovanou od západu na východ, od jihu a sever. „A pokud bychom se skutečně měli přestěhovat, tak někam do jeskyně, ne zpátky do nory. Akorát si vždycky zašpiníš kožich," dodala jsem ještě a mrkla na něj. Na něm to bylo sice daleko méně znát než na mně, ale takové cucky hlíny na kožichu byly na dotek docela nepříjemné. Držela jsem pořád stejné tempo a dívala se po něm, jestli náhodou nebude mít další připomínky.

Přiznám se, nebyla jsem úplně v klidu z toho, co se zrovna dělo. Jak se ke mně choval! Ne, vlastně jsem byla vytočená tak, že jsem viděla rudě. A ne, nezapletl se mi do zorného pole jeden z mých načervenalých chlupů, které s blížícím se létem chytly ještě červenější odstín než v zimě. „A jak bych se o sebe asi měla starat?! I kdybych na sobě něco změnila, tak ty si toho ani nevšimneš!" ohradila jsem se k němu ne příliš příjemně. Jak on na mě, tak já na něj. Mě tu bude osočovat, že ještě vypadám snad méněcenně, že se snad za mě stydí! Nemůžu za to… Nemám tu jeho stříbrnou krev, či jaká barva to vlastně je. Navíc jak to ví? Pochybuji, že se někdy viděl krvácet. On je taková citlivka, že by to s ním seklo, kdyby viděl svou vlastní krev. A už tuplem by si nepamatoval, jaké barvy je. Další věc, kterou prohlásil, mě spíše rozesmutnila, než naštvala. Mé nálady byly jako na houpačce. „Celý svět? Já myslela, že to jsem celý tvůj svět!" zaskuhrala jsem a stáhla ouška k hlavince. Vážně, ranil mě… Vším, co nyní řekl.
V mém mozečku se dokonce objevil nápad, že by mě snad mohl podvádět. Zadívala jsem se na něj, jak mě obešel, a přitom jsem odolala nutkání ho kousnout do oháňky. I když je pravda, že mě tím donutil přestat vrčet, ježit se a dělat ze sebe nepřístupnou. Zase mi jeho slova ale vyzněla tak, že je se mnou jen z principu, ne proto, že by mě měl rád. Potlačila jsem další nával emocí. Ať už hysterického vzteku, nebo naopak hysterického naříkání. „Myslíš, že po deseti kolečkách budu mít zase zpátky tu atletickou postavu?" zeptala jsem se ho zcela vážně a přitom jednu přední tlapku lehce nadzvedla. O tom jsem docela pochybovala, ale zase jsem si říkala, že on tomu určitě rozumí. Stará se přeci o sebe daleko víc než já o mou osobu, co si budeme povídat. Zřejmě to z něj udělala ta matčina výchova. Žádný samčí element… A z potomka je zhýčkaný krasavec. „A co kdybychom se proběhli spolu? Taky určitě nechceš zakrnět a být tlustý," poznamenala jsem a poposkočila k němu a postavila se vedle jeho boku, abych do něj mohla trochu šťouchnout. Nebude tlustý ani jeden z nás, to bude paráda! „Co na to říkáš, drahý?" zapředla jsem a čenichem šťouchla do jeho zdravého ouška. Přitom jsem se tak roztomile usmívala. Třeba to pomůže a nebudu muset lovit sama jako většinou… Spíše jsem se cítila jako jeho matka než partnerka. „A jestli chceš, tak ti teda pak něco ulovím," zazubila jsem se na něj. Metoda cukru a biče? Tak trochu. Musím změnit taktiku na toho svého pacholka.

//lot 4

Izar se mi svěřil, že jeho otec je ještě horší jak matka. Naklonila jsem hlavinku na stranu. Tohle byla pro mě nová informace. Pochopila jsem z toho, že vlk, který právě odešel, byl jeho otec. V duchu jsem si říkala, jakému z rodičů se nejvíce podobá. A raději jsem tyhle myšlenkové pochody zavrhla a jeho poznámku nijak nekomentovala. Jen jsem se nad ní drobně ušklíbla, protože jsem si pořád, i po těch letech pamatovala, jak se ke mně Weriosasa chovala.
Nad mou poznámkou se pyšně nadnesl. Snad i doslova. Rázem jsem ale ucítila jeho ostrý pohled na mém tělíčku. Projela mnou poměrně velká vlna zvláštní energie. Kdoví, čím to mohlo být. Nicméně tomu pocitu jsem se poddávala čím dál tím víc. Izarova slova jen přilívala benzín do vzplanutého ohně. „Jak jako přibrala?! To jen tobě už neslouží zrak jako před léty," prskla jsem na něj, když si dovolil slovně útočit na mou figuru. Však byla krásná, dostačující! No a, tak mě přes zimu aspoň hřál nějaký tuk! On ani nevěděl, co to znamená, vychrtlý byl na kost. Žádný svalnatý, atraktivní vlk hoden alfa postu.
„Odkdy? Pche! A já ti to povím," zavrčela jsem na něj, „od té doby, co se o mě vůbec, ale vůbec nezajímáš!" Vyčetla jsem mu fakt, který se mi z nějakého důvodu usídlil v srdíčku a nepříjemně mě tam hlodal. Začal povídat něco o tom, že takhle ho se mnou nemohou vidět. „A kdo, hm?" zamručela jsem ublíženě a odskočila od něj, jen co se mě dotkl. Byla jsem naježená po celém hřbetě a tlapkami jsem se pevně zapřela do země. „Někdo třetí?" dodala jsem znechuceně a před očima se mi promítla nepříjemná představa, jak se Izar kočkuje s nějakou jinou. Hubenější!
„Schválně, drahý, kam a za kým jsi zase lezl, když se ke mně vrátíš s natrženým uchem, hm?! Co si o tom mám asi myslet?" stáhla jsem uši k hlavě. Napůl jsem se chovala velmi ublíženě, napůl bojovně jako nějaká saň. „A já vím! Chodíš za jinou! Doma akorát uděláš nepořádek a pak zase zmizíš. No, a kdo to po tobě má uklízet? Já! Vždycky jenom já!" sykla jsem po něm, nadzvedla jeden pysk a odhalila tak své zoubky. A že bych mu dala šanci se nějak zvlášť vyjádřit, to se říct nedalo… Mlela jsem jako kolovrátek.

//lot 3

Po očku jsem sledovala dva vlky, kteří se mezi sebou bavili. Nevěděla jsem o čem, a upřímně, ani mě to moc nezajímalo. Nechtěla jsem zasahovat do něčeho, co bylo jen mezi nimi dvěma.
Zastříhala jsem ušima, jakmile jsme zaregistrovala, že se ke mně ten několikabarevný přibližoval. Zřejmě jsem mu stála v cestě. Na louce, kde si mohl vybrat hned několik jednodušších a kratších cest… Ale ne, on se ke mně musel přiblížit, aby mi cosi řekl. Nechala jsem ho, ať mě míjí, a jen jsem se za tím ohlédla. Ani jsem se nenamáhala, abych mu na tu jeho poznámku něco odpověděla. Však by to ani nemělo cenu. Neslyšel by mě. A proč si zbytečně vyčerpávat hlasivky?
Hodila jsem to za hlavu rychleji, než bylo u mě zvykem, jelikož se u mě objevil někdo, na koho jsem vlastně celou dobu čekala. Zvesela jsem zamávala ocasem. „Ahoj Izare," pozdravila jsem ho a upřímně mě potěšilo, že si na mě ještě vůbec vzpomněl. Nezapomněl, jak se jmenuji. Řekla bych, že je to docela úspěch na to, že jsme se neviděli již několik let. Něco si zamrmlal pod fousky na účet toho druhého vlka. Krátce jsem střihla ušima a vydechla. „Nic hezkého to nebylo, máš pravdu. Ale tím se nezabývej," poznamenala jsem a mile se na něj usmála. Však ani já tu urážku neřešila, proč by měl Izar? Mě se to sice dotklo, ale na své hrdosti jsem si nijak nelpěla. Měla jsem snad vůbec nějakou? Těžko říct.
Cítila jsem, jak si mě prohlíží. Což dělal i Calum, když na to došlo. Jen jsem to strpěla a naklonila hlavinku na stranu, když ke mně znovu promluvil. Musela jsem se upřímně usmát. „Ano, to proto, že je zima," odpověděla jsem na jeho poznámku faktem. Nějak mi příroda zařídila, abych na sněhu tolik „nezářila“. Takhle jsem neměla tak velký problém splynout s okolní přírodou. Kdybych byla stejně rudá jako přes léto, asi bych se nenajedla. Zřejmě si uvědomil, že jeho slova nemusela vyznít nejlépe. Ani jsem se nad tím nepozastavila. Byl to Izar, od něj jsem takové (ne)vychování už tak trochu očekávala. „To je milé, Izare, a originálně řečené. Koukám, že z tebe vyrostl statný vlk hoden postu Alfy. Nemám pravdu?" zvesela jsem zamávala ocasem a přešlápla předními tlapkami na místě. Třeba jsem se trefila do černého, třeba ho skutečně taková budoucnost čekala. A když ne, tak nevadí, aspoň ho pobavím, pokud se nad tím jen hořce neušklíbne.

//lot 2

// Náhorní plošina

Pomalounku jsem šla zase zpátky na východ. Moc dobře jsem si uvědomovala, že vlastně nevím, co mám dělat. Docela jsem se nudila, co k tomu jen říct. Calum byl po dlouhé době nějaký vlk, kterého jsem potkala. Předtím jsem ještě byla s Coffinem, jenže myšlenky na něj, jsem se snažila nějakým způsobem vytěsnit. Akorát mi ubližovaly. A to jsem nyní skutečně nepotřebovala.
Usoudila jsem, že Izar tu stále je, soudě dle toho pachu, který jsem cítila. Jenže problém byl, že ten druhý vlk tam byl s ním. Olízl jsem si čumák a posadila se. Chvilku jsem je pozorovala. Zřejmě spolu měli nějaký konflikt, ale nevěděla jsem jaký. Na to jsem přišla příliš pozdě. Raději se jim do toho nebudu plést, pomyslila jsem si. Taky bych nechtěla, aby se mi někdo vetřel do mých problémů. Olízla jsem si čumáček a rozhlédla se kolem sebe. Všude byl ještě sníh a já se už nemohla dočkat, až odtaje a budeme si moct užívat jarního sluníčka. Ačkoliv jsem po otci moc genů neměla, zřejmě mi nějaké zbyly v tom ohledu, že jsem neměla ráda chlad.
Kde jim je všem konec, povzdechla jsem si při vzpomínce na svou rodinku. Co se dá dělat, musela jsem nějakou dobu vydržet bez nich. Jenže ta doba se pomalu šplhala ke dvěma rokům. A to už byla podstatná část mého života. Nenápadně jsem se dívala na ty dva vlky a čekala, co se bude dít dál. Třeba se nakonec stejně zvednu a půjdu někam jinam. Čert ví.

//lot 1

Řekla bych, že komunikace mezi mnou a Calumem probíhala docela v přátelském dojmu. Ve finále docela ano. Jenže se k nám přidal nějaký další vlk a nepříjemně si odplivl nad mým kožichem. Zase mě to tak trochu srazilo na zem. Kdybych si věci přestala tolik brát k srdci, jistě bych se měla daleko lépe. Ale takhle mě to ranilo. Žíhaný vlk pak poznamenal, že se určitě zase někdy setkáme a popovídáme si. Pomaloučku jsem pokývla hlavou a snažila se o úsměv. Nakonec z toho vznikl jen nějaký podivný úšklebek. Aspoň že si toho protivného vlka odvedl s sebou. Neměla jsem zapotřebí, aby si někdo ze mě takhle hnusně utahoval.
Krátce jsem si povzdechla. Nu, co teď? vydechla jsem a trochu se ošila. Je pravda, že sem za tu dobu přišla nějaká vlčice, ale tu jsem neznala. Sice bych se také mohla seznámit, ale po té ledové sprše bych určitě nebyla nejlepší společnicí. A tak jsem se otočila a šla zpátky tam, odkud jsem přišla. Že jsem se tam nezastavila už dřív, pomyslela jsem si a trochu švihla ocasem, protože jsem si moc dobře uvědomovala, že jsem se k Izarovi nepřiblížila právě proto, že se s někým bavil. A přitom kdybych tam počkala, mohl by si mě všimnout a přijít ke mně. Tedy, pokud by chtěl samozřejmě. Nevěděla jsem, v jakého vlka to malé vlčátko vyrostlo. Jen jsem potají doufala, že se z té jejich rodiny bude vymykat. Aspoň trochu!

// Středozemní pláň

Bavili jsme se o tom, jak zajímavý musí být život s podobným zbarvením, jako mám já. Naklonila jsem hlavinku na stranu a sledovala ho. Vyslechla jsem si ho a následně se snažila nějak pochopit, o čem právě mluvil. Proč by chtěl, aby byl postrachem okolí? „Myslím, že by Vás to po letech přestalo bavit," hlesla jsem. Samozřejmě jsem nemohla soudit dopředu, ale třeba by to tak skončilo. Vždycky nejvíce toužíme po tom, co nemůžeme mít, a když už to máme, velmi rychle nás to omrzí. Pak si toho nevážíme, a to jsme byli schopni jít světa kraj, je abychom to získali.
Vypadalo to, že nad mými myšlenkovými pochody nějakou dobu přemýšlí. Ano, bylo to míněno jako kompliment, aby se snad necítil méněcenně. „Myslím si, že každý vlk má aspoň trochu rozdílný odstín kožichu," poznamenala jsem. Například já zdědila červenou po svém otci, ale jistě to byl jiný odstín. Ne o moc, ale o málo určitě. Však se do toho všeho přimíchaly i matčiny geny, které výsledné zbarvení také ovlivnily.
Potěšeně jsem se na něj usmála a zamávala ocasem. Jeho vyzvídání mi ani nevadilo. „Narodila jsem se tu," odpověděla jsem a střihla oušky. Možná bych na to měla být hrdá, když jsem nad tím tak přemýšlela. Znala jsem jedině jednoho vlka, který tu vyrůstal – Izara. Své sourozence samozřejmě nepočítám. „Je tomu už několik let. Nevím kolik přesně. Už jsem se v tom počítání nějak ztratila," zazubila jsem se a ještě jednou švihla ocáskem. Byla jsem jedině ráda, že už sama sebe nepovažuji za to malé vlče, i když mě tak někteří vlci mohli vidět. Při jeho další otázce jsem se podívala na svůj kožíšek. „Vlastně ani není. Měla bych být na tyto podmínky zvyklá," odpověděla jsem následně a opět na něj otočila hlavičku, abych mu mohla věnovat svou pozornost.
„A Vy jste se narodil kde?" obrátila jsem stejnou otázku na jeho osobu. Třeba se narodil někde na jihu, zimní srst tedy nemá tak hustou jako já, a nyní tu akorát mrzne. To bych opravdu nechtěla. Pokud by se má domněnka potvrdila, stála bych si za tím, abychom se nějak zahřáli.

Zcela obrátil a povšimnul si mé ozdobičky na zadní noze. Sama jsem se tam mimoděk ohlédla a musela se usmát. Věnovala jsem mu jede vděčný pohled a v očích mi skákaly jiskřičky štěstí. Pořád jsem se na lichotky nenaučila reagovat. Hlavně jsem měla takový pocit, že to třeba nemyslí vážně. Však ještě před chvilkou si utahoval z mého kožíšku.
Postěžovala jsem si, že mé zbarvení není úplně optimální a je nesnadné s ním žít. Nyní jsem si už zvykla, ale když jsem byla mladší, byl to daleko větší problém. On měl na to jiný názor. Předhodil mi hned několik svých plánů, jak by mého zbarvení zneužíval, kdyby jím byl též obdarován. Je pravda, že mě nějaká ta představa docela rozesmála. Konečně jsem se uvolnila a zašvihala ocáskem. „Máte velmi bujnou fantazii," poznamenala jsem. V tomhle jsme si byli docela podobní. Taky jsem byla docela domýšlivá a někdy mě mé myšlenkové pochody až překvapovaly. „Nicméně byste se asi stal postrachem okolí," zazubila jsem se a zhluboka se nadechla. Pak jsem se ale poněkud zarazila a po chvilce se na ně otočila již s vážnou tváří: „To byste skutečně chtěl?" Já bych úplně nebyla ráda, kdyby se mi vlci vyhýbali. Stačilo, že já se mnohdy stranila jim! Nemuselo to být vzájemné, to bych se jinak s nikým neseznámila. Povzbudivě jsem se na něj usmála. „Já si ale nemyslím, že vypadáte nudně," snažila jsem se mu jeho domněnku vyvrátit. „Ještě jsem nikdy neviděla takhle hnědého vlka. Jste jinak hnědý než jiní hnědí vlci. Vaše hnědá je jedinečná!" až tak jsem se rozvášnila, že jsem u posledního slova rázně mávla ocasem. Ještě štěstí, že jsem si rovnou nedupla.
Představil se mi jako Yeter. Zvesela jsem švihla ocáskem. „Moc mě těší!" zvolala jsem a hned vzápětí se zazubila. „Já se jmenuji Litai," představila jsem se mu na oplátku a krátce se mu uklonila, jak jsem měla ve zvyku. Už tak dlouho jsem se nesetkala s nějakým úplně cizím vlkem, až jsem zapomněla, jaké to je. A nestěžovala jsem se. Zřejmě jsem opět narazila na dobrou, příjemnou partii.

Jeho krátký vlídný úsměv by mě za jiných okolností uklidnil, že se nic špatného neděje, ale zrovna teď jsem si nebyla moc jistá. Byl vůči mně tak podezřívavý. „Myslíte, že bych si hrála s Vaší důvěrou?" nadhodila jsem otázku a střihla ušima. Nakonec jsem sama zakroutila hlavou. „Nemám ve zvyku si z vlků střílet," odpověděla jsem si sama na svou otázku, abych popřela jeho další pochyby. Těch ale v sobě měl určitě hodně, jak se zdálo. Poprvé viděl rudou vlčici. No a?
Vlk skutečně přistoupil na mou nabídku, s čímž jsem vůbec nepočítala. Když ke mně natáhl hlavu, celá jsem se napjala. Mé svaly najednou byly v nepříjemné křeči z toho, že mám u sebe tak blízko cizího vlka. Nakonec se znovu odtáhl. Bez jakékoliv poznámky.
Úplně bych neřekla, že mi jeho zvídavé otázky byly příjemné. Možná spíše naopak. Povzdechla jsem si a na chvilku upřela pohled do země. Nakonec jsem opatrně přikývla. „Ano, je. A bohužel se domnívám, že jsem červenější než on," svěřila jsem se tomu cizinci a opět očima vyhledala jeho tvář, abych mohla odhadovat jeho reakci. Pozornost jeho zraků jsem ale nijak nevyhledávala, ba naopak. Nebyla jsem zvyklá se cizincům dívat přímo do očí. Vlastně jsem byla mixem obou mých rodičů, ale zbarvení otce na mě bylo úplně markantní. Už jen kvůli té rudé. „To už se mne ptáte na moc velké zapeklitosti. Nevím, jak vypadali otcovi rodiče. Nikdy se mi o tom nesvěřil. Třeba také byli červení. Vlastně by to bylo logické," zamumlala jsem a trochu přimhouřila očka. Vlk mě tím navedl na poněkud přemýšlivou notičku, protože můj rodokmen mohl být zajímavý. „A nemyslím si, že by vlk chytil nějakou barvu od své potravy," vyjádřila jsem se i k jeho poslední otázce a krátce se nad tím uchechtla. Představa to byla ale docela vtipná.
„Vy máte daleko přirozenější zbarvení než já," konstatovala jsem fakt, který už musel nějakou dobu vědět. Povzdechla jsem si. „Máte daleko snazší život," poznamenala jsem do vzduchu. Nepotřebovala jsem, aby mě přesvědčoval o opaku. Měla jsem totiž pravdu. S mými slovy se jistě nemohl tolik ztotožnit, protože nevěděl, jaké to je žít s rudým kožichem během zimy, jara, léta a podzimu. Po celý rok bez šance na změnu.

Konečně se mi můj srdeční tep začal uklidňovat, když jsem se přesvědčila, že ten cizinec je ještě vyděšenější než já. A to bylo co říct! Na mou poznámku zareagoval docela kousavě. Střihla jsem oušky a zhluboka se nadechla. „Ale velikostně si podobní nejste, věřte mi," poznamenala jsem a pokývla hlavou, jako bych si chtěla dodat sebevědomí, že to, co říkám, je skutečně pravda. Hlavinku jsem měla skloněnou, abych k němu byla blíž, aby si nemyslel, že se nad něj povyšuji. To já totiž ani neuměla.
Na jeho ujištující otázku jsem pomalu přikývla. Jak se zvedal ze země, opět jsem se pomalu napřímila, abych mu mohla opět koukat do tváře jako rovnocenný soupeř. V rámci možností samozřejmě. Mě by skolilo i vlče, pokud by opravdu chtělo. Opět jsem cítila, jak si mě prohlíží. Nebyl to vůbec příjemný pocit. Cítila jsem se najednou skutečně zvláštně. A jeho další slova mé sebevědomí úplně srazila k zemi.
Opatrně jsem se nadechla, abych jeho vyřčené myšlenkové pochody nějak vstřebala. „Nemám ve zvyku se válet v krvi," odpověděla jsem zprvu a hned nato sklopila ouška do strany. Několikrát jsem rychle zamrkala. „Tohle je moje srst. Není nijak špinavá, jen tak vypadá. Bohužel. Své zbarvení jsem zdědila po otci," snažila jsem se mu to všechno vysvětlit, jenže jsem mluvila poněkud heslovitě. Najednou mi jazyk ztěžknul a mně se mluvilo opravdu těžce. Hlavně mi můj srdeční tep opět vyletěl do vyšších čísel. To ta nervozita.
„Jestli mi nevěříte… Můžete se sám přesvědčit," nabídla jsem a švihla ocasem. Sice už mi jen představa, že by se mě měl dotýkat, dělala špatně od žaludku, byla jsem schopna to nějak přežít. Jen proto, aby si o mně přestal myslet, že jsem nějaký masový vrah, který si libuje v krvi svých obětí. Kdyby mě znal, určitě by mi nic takového nepřisuzoval. Tohle bylo navíc poprvé, co se někdo takto nevhodným způsobem pozastavil nad mým zbarvením.

Najít si více přátel a konečně se usídlit v nějaké smečce.


Strana:  1 ... « předchozí  14 15 16 17 18 19 20 21 22   další » ... 46

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.