Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Kiërb

Od řeky jsem postupovala dál. Má cesta vedla dál lesem. Byla jsem nějaká zamyšlené, tak jsem si ani nestačila všimnout, že se stromy najednou až příliš shlukovaly a vytvářely neprostupné hradby. Uvědomila jsem si to, až když jsem hlavou napřed zaplula do nějakého křoví. Odfrkla jsem si a snažila se z něj dostat. Nešlo to úplně snadno, hlavně jsem byla celá doškrábaná a v srsti jsem měla zapíchnuté suché větvičky. Chtěla jsem se otočit, že to vezmu jinou cestou, jak jakmile jsem se podívala za sebe, viděla jsem, že jsem se dostala do slepého místa. Zpátky by cesta byla ještě obtížnější, a tak jsem si začala razit cestu přes nepříjemné křoví.
Vzpomněla jsem si, že jsem tohle místo už jednou navštívila a taky jsem nenašla jinou možnost než se přes houští nějak prodrat. Chtěla jsem se tomuto koutu Gallirey vyhýbat, jenže se mi to nepodařilo. Snad když tu půjdu potřetí, už tohle místo poznám z dálky a šikovně ho obejdu.
Po dlouhých minutách jsem se konečně ocitla na druhé straně, ale můj kožich byl pěkně zaneřáděný. Ne že by mi to vadilo, třeba to ze mě během cesty nějak opade.

// Říční eso

// Východní hvozd

Řeka mě přilákala svým bubláním a hučením. Já si teprve pak uvědomila, že mám skutečně fakt velkou žízeň. A tak jsem se vydala rovnou ke korytu, kde jsem sklonila hlavu k hladině a plnými doušky se napila. Voda už byla poněkud studená, ale to byla i v létě, protože se nestíhala ohřívat. Zvlášť ne v lese, kam se sluneční paprsky jen těžko dostávali. Když už jsem se napila, ještě jsem se posadila na břeh a několikrát s olízla tlamu, aby mi z ní nekapaly kapky vody. Ne že bych to dělala proto, abych vypadala dobře, jen mě to odkapávají z pysků rozčilovalo.
Pohled na řeku byl skutečně uklidňují a čerpala síly na dlouhou cestu, která mě čekala. Sice jsem u rodiny jen posedávala, ale právě to vlka snad nejvíc uspává. Zvlášť když je ve společnosti někoho, ke komu se věčně tulil, když byl ještě vlče. Odfrkla jsem si, zakroutila hlavou a postavila se. Nechtěla jsem zůstat trčet na jednom místě, a tak jsem se vydala dál.

// Zarostlý les

// Východní Galtavar

Z louky jsem se velmi rychle dostala až na okraj lesa. Ještě jsem se naposledy otočila, ale svou rodinku jsem už neviděla. Krátce jsem si povzdechla. Budou se mít určitě dobře, ujišťovala jsem sebe samotnou a drobně se nad tím usmála. A jistě se zase někdy potkáme. Třeba opět až po letech, ale aspoň jsem věděla, že se pohybují po Galliree a jen tak odtud neodejdou. Inaya sice byla „venku“, ale zase se vrátila a nevypadala, že by si svůj výlet chtěla nějak zopakovat.
Rozhlédla jsem se po lese. Znala jsem ho, procházela jsem jím několikrát. Dokonce jsem měla pocit, že jsem právě tady učila malého Izara lovit jezevce. To už ale bylo zatraceně dávno. Povzdechla jsem si. Ten čas strašně uháněl, ani jsem nestíhala vstřebávat krásy života. Se smečkou to ale bude ještě lepší! Jakmile jsem si připomněla svou kamarádku, měla jsem pocit, že ona mi tu ukazovala, jak se dá využít magie při lovu. Zazubila jsem se. Už jsem se na ni tak těšila! Neyteri jsem naposledy viděla, když jsme s Coffinem navštívili Sarumenský les. To už taky bylo dávno, hlavně jsme odtamtud byl tak trochu vyhnáni. Můj společník se zkrátka neuměl chovat.

//Řeka Kiërb

Dojela jsem masíčko, které jsem si z utrhla z Artova úlovku, a vesele zamávala ocasem. Nebyla jsem úplně plná, ale to ani nebylo mým cílem. S plným břichem se přeci nedá cestovat. A měla jsem pocit, že mě zrovna nyní nečeká úplně snadná cesta. Ale těšila jsem se na ni. Konečně jsem se rozhoupala k tomu, abych udělala jeden z nejdůležitějších životních kroků - najít si smečku a v ní přátele. Věřila jsem, že se mi to podaří bez nějakých těžkostí.
Postavila jsem se na nohy a oklepala se. Má hustá srst, která už nabrala spíše hnědavý odstín, krásně hřála. A věděla jsem, že v příštích dnech se určitě ochladí ještě o něco víc. Podívala jsem se na všechny vlky a mile se na ně usmála. „Moc ráda jsem vás viděla, moji milí," začala jsem a každému jednotlivě věnovala jeden osobitý pohled. „Chtěla bych navštívit Života a ráda bych to stihla ještě předtím, než napadne sníh. Mám takový pocit, že už se tam nahoře moc dlouho neudrží," dodala jsem a svůj pohled směřovala nahoru na nebe. Každému z nich jsem ještě věnovala rychlé olíznutí na tvářičku a poněkolikáté se na ně usmála. „Opatrujte se, rodinko!" řekla jsem nakonec, čímž jsem se s nimi rozloučila.
Pak jsem poposkočila, otočila se a klusem se vydala od skupinky pryč. Po několika metrech jsem se ještě otočila. Svůj kurs jsem ale nezměnila. Skutečně jsem s nimi moc ráda nějakou dobu pobyla, ale nemohla jsem se na ně pořád vázat. Totiž… Já se na ně nevázala nikdy. Byla jsem takový samorost a samouk, ale nijak mi to přeci neuškodilo.

// Východní hvozd

Na tu rodinnou idylku se koukalo zkrátka krásně. I když ty chvilky byly pomíjivé. Možná i v tom bylo jejich kouzlo. Musela jsem se stále usmívat, když jsem je viděla šťastné. A hlavně živé a zdravé. Byla jsem ráda, že má pokrevní rodina stále žije. I když jsem si byla jistá, že ve svém životě chci najít i jinou rodinou - kupu kamarádů, za které bych mohla život položit. O své vlastní rodině - partnerovi a vlčatech, jsem už vůbec nepřemýšlela. Nebyla jsem ten typ, co by chtěl být matkou.
S Inayou jsme se shodly na tom, že i když jsme vyrůstali tak trochu osamoceni a vše se museli naučit sami, nebo s cizí pomocí, zvládli jsme to, a to je důležité. Navíc… Užírat se minulostí? Hloupost! Čas jsme nemohli vrátit. Mělo se žít pro budoucnost, ne pro minulost.
Haruhi se na nás obrátila s otázkou, co máme nyní v plánu. Podívala jsem se po svých sourozencích a drobně se pousmála. Věděla jsem moc dobře, co chci podniknout. „Ráda bych se podívala na jih. Vede tam smečku moje kamarádka a já bych ji moc ráda viděla," řekla jsem zkráceně. Třeba cestou potkám někoho známého, popovídáme si a pak budu zase pokračovat. To by bylo moc fajn. A vlastně jsem se těšila, že potkám i nové tváře. Byla jsem připravena na novou etapu svého života.
Pohlédla jsem na divočáka a poté na zbytek rodiny. Inaya se marně snažila nabídnout kus úlovku naší mamce. Ta však odolávala. Já se tedy přiblížila k divočákovi a kousek si vzala, abych neurazila. Ve skutečnosti jsem ale neměla moc velký hlad. „Má pravdu, mami," řekla jsem a podívala se na tatínka, který to se svou partnerkou myslel dobře. Jenže Haruhi asi byla moc tvrdohlavá. Nebo jen chtěla, aby se její děti najedly první? Těžko říct. Já si lehla kousek od rodinky a začala zpracovávat kus masa, který jsem si z divočáka odloupla.

Nedokázala jsem přesně vysvětlit, proč jsem se zrovna vydala jako první za tátou. Asi mě k tomu vedla předcházející myšlenka, že jsem mu ze sourozenců nejvíce podobná. Ještě než jsem se od něj odtáhla, mi stihl olíznout čumáček. Usmála jsem se na něj. Takové láskyplné gesto jsem zažila před několika lety, asi právě s rodinou. Coffin bohužel takové náznaky dělal taky, jenže jeho chování jsem čím dál tím méně chápala, až se naše cesty jednoduše rozdělily. Mrzelo mě to, ale nic jsem s tím nemohla udělat.
Poté jsem se přitočila k sourozencům. Chtěla jsem je zkrátka vyzpovídat. Nebyla jsem nějaká drbna, ale nějaké příhody bych si od nich ráda poslechla. Sestřička se vyjádřila poněkud obecně, ale nevadilo to. ,,Všechny cesty vedou domů," usmála jsem se na ni. Byla jsem si jistá, že je na tom trocha pravdy. Jak jinak bychom se tu tak všichni pěkně sešli? Nebyla to náhoda. Instinkt nás svedl dohromady. Po dlouhé době a tento okamžik jistě nebude trvat věčně. Takže jsem si ho chtěla užít, dokud mám tu možnost.
Přiblížila jsem se k matce úplně na závěr, co jsem se přivítala s dalšími členy rodiny. Plakala. Takhle jsem ji nikdy neviděla, tak jsem z toho byla poněkud zmatená. Začala jsem ji utěšovat a ona se mi téměř hned padla kolem krku do objetí. Usmála jsem se a hlavu si položila do její měkké srsti. Myšlenkami mě tohle naše spojení vrátilo do dětství a zastesklo se mi po něm. Své emoce jsem ale udržela na uzdě a snažila se být oporou své mamince. Poté se odtáhla, podívala se mi do očí a... omluvila se mi. Zamrkala jsem. ,,Za co?" šeptla jsem téměř neslyšně, protože jsem tomu nerozuměla. Za co se omlouvala? Vždyť co bylo, to bylo. Minulost by nás neměla sžírat. Nějak se zachovala, a čas nelze vzít zpátky.
Poté se ode mě vzdálila a pohlédla na nás všechny tak nějak kolektivně. Spustila monolog, který pro ni určitě nebyl snadný. Bylo vidět, jak se pere se svými pocity. Intuitivně jsem skousla čelisti k sobě a poslouchala ji až do posledního slova. ,,A to, že jsme se tím prokousali sami, nás učinilo silnější a odolnější, no ne?" pípla jsem po chvilce, abych narušila to ticho. Tsk nějak jsem měla potřebu něco říct, aby si Haruhi nemyslela, že svou nepřítomností vše zkazila. Možná tomu bylo právě naopak. Takhle jsme nebyli závislí na cizí pomoci a dokázali jsme se o sebe velmi dobře postarat. Tomu napovídá už jen to, že jsme ve zdraví přežili všechny ty zimy a nečasy.

Stála jsem tam pomalu jako opařená. Bála jsem se udělat krok vpřed. Ani nevím, co mi v tom vlastně bránilo. Nějaké niterní přesvědčení, že nejsem a už nikdy nebudu vítána? Těžko říct. Neznala jsem mnoho vlků, kteří by udržovali kontakt se svou rodinou. Asi hlavně proto, že už dávno měli svůj vlastní život, kariéru ve smečce, nebo spřízněnou duši. Já měla jen zlomek z toho - byla jsem stále naživu.
Z mého hlubokomyslného dumání mě vytrhlo až vytí. Jeho tón mnou projel jako nějaký elektrický výboj. Zastříhala jsem oušky a napětí svalů postupně odeznívalo. Srdíčko mi poskočilo, jen co jsem si uvědomila, že tímhle mi táta otevřel dveře k jejich skupince. Zpátky do rodiny. Totiž, nikdy jsem nepochybovala, že bych z ní někdy úplně vypadla, ale... Bylo to pro mě zásadní gesto.
Když jsem zaslechla mé jméno vyřčené mou sestřičkou, na mé tváři se objevil blažený úsměv a já se konečně dala do pohybu. Matčino vytí mi jen znovu řeklo, ať jdu blíž. Každým krokem jsem své tempo zrychlovala, až jsem nakonec běžela jako splašená. Ale stále kontrolovaně. Nemohla jsem si dovolit nějakého člena své rodiny ohrozit na zdraví.
,,Tak moc jste mi chyběli!" zvolala jsem, když jsem byla dostatečně blízko u nich, a mávala jsem ocasem ze strany na stranu. Jako první jsem se dostala k Sayapovi. Pořád se nezměnilo to, že jsem mu byla ze všech vlčat barevně nejpodobnější. Zabořila jsem mu čumák do rudé srsti a otřela se o něj. Jeho pach mi přišel tak moc nový, až to nebylo hezké... Neviděla jsem se s nimi několik let. Už jsem úplně zapomněla, jak moji rodiče voní. A rázem jsem přiskočila ke svým sourozencům. Zářivě jsem se na ně usmívala. ,,Povídejte, přehánějte, kde jste se celou tu dobu toulali?" vyzvídala jsem. A samozřejmě bych moc ráda věděla, jestli už našli nějakou tu spřízněnou duši, nebo jsem tu jen já navždy single... Ale tohle téma jsem úplně nechtěla rozebírat před rodiči.
Poté jsem se konečně otočila na maminku. Smutněla. Po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy. Ale proč? Vždyť tenhle okamžik je přeci šťastný. Natáhla jsem se k ní a čumáčkem jí slzy setřela. Zůstala jsem jí koukat do očí. ,,To nic..." snažila jsem se ji nějak ukonejšit. Ale tohle mi nikdy moc nešlo.

// Řeka Kiërb

Pomalým krokem jsem pokračovala dál. Neměla jsem cíl. Jen jsem tak bloumala po okolí a snažila se nějak zabavit. To jsem zřejmě dělala celý svůj život - nikdy jsem neměla přesný cíl své cesty. Vždy mě něco zaujalo, a tak jsem zastavila. Nebo naopak někdo zastavil mě.
Dalo by se říct, že tak to bylo i v tomto případě. Šla jsem líným tempem, s krkem uvolněným, dokud mě něco nevyrušilo. Hlasy. Střihla jsem oušky a pozvedla hlavu. Přimhouřila jsem oči a zírala jsem na skupinku vlků, kterou jsem viděla v dálce. Jednoho vlčka zřejmě něco rozrušilo a po chvilce cosi vykřikl. Ztuhla jsem. To jméno… Znala jsem ho, ale neslyšela jsem ho už přinejmenším několik let. A velmi rychle jsem si uvědomila, že ta skupinka vlků, která přede mnou postává, je moje rodina. Marně jsem si snažila vzpomenout, jak dlouho jsem je neviděla. Zřejmě už tomu bylo několik dlouhých let, které jsem procourala po Galliree. Buď sama, nebo s někým ze svých přátel.
Najednou se mě začala zmocňovat jistá panika. Po tak dlouhé době se setkat… Zkrátka jsem nedokázala odhadnout, jaká bude jejich reakce. Zrychleně jsem dýchala a těkala pohledem ze skupinky do prostranství Galtavaru a tak stále dokola. Nebuď srab! dodávala jsem si odvahu a zaťala zuby.
Po několika minutách nicnedělání, které se mi zdály jako hodiny, jsem pozvedla bradu vzhůru, zavřela oči a zavyla. Nebylo to nijak sebevědomé vytí, spíše takové bázlivé. Jen aby věděli, že o nich vím. Nejistě jsem přešlápla z nohy a nohu, nastražila uši a stále se dívala stejným stylem jako před vytím. Čekala jsem na reakci. Jestli vůbec nějaká přijde.

// Zarostlý les

K řece jsem se přiřítila doslova rychlostí světla. Byla jsem udýchaná tak, že bych možná i vykašlala plíce, kdyby to šlo. Zastavila jsem se na břehu a zůstala stát v podivně rozkročené pozici, než jsem se uklidnila a trochu si zklidnila dech. Ohlédla jsem se za sebe, zorničky jsem měla stále stažené strachem. Nic mě nepronásleduje, ujišťovala jsem se. Byla jsem pořád paranoidní jako za svých mladých let. Tohle se stejně nedalo tak úplně změnit. Holt jsem byla taková.
Sklonila jsem se k řece a zase se několika rychlými doušky napila. Měla jsem pocit, jako bych uběhla maraton. Nějaké osvěžení bylo potřeba! A tak jsem si i rovnou namočila přední tlapy, aby mi z nich voda smyla to bahno, které jsem nabrala v bažinách. Přešla jsem na druhý břeh a konečně se na chviličku usadila. Zadívala jsem se na svůj odraz ve vodě a opět se nad svým životem zamyslela.
Uvědomovala jsem si, že mám čím dál tím větší touhu někam patřit. Najít druhou rodinu v podobě smečky. Neyteri a její smečka… vzpomněla jsem si. Naposledy jsem tam byla s Coffinem, který se choval jako blázen, a já své kamarádce slíbila, že ji opět přijdu navštívit. Někdy. Tam bych možná mohla najít nějaké útočiště. A nešla bych úplně mezi neznámé vlky. Aspoň jednu bytost bych znala. Krátce jsem zamávala ocasem a pousmála se. Hlavně to nijak neuspěchat, pomyslela jsem si. Měla jsem bod, od kterého jsem se mohla odrazit. Celý nápad jsem si ale hodlala ještě pořádně promyslet, abych si byla jistá, že je to věc, kterou chci skutečně ze srdce udělat.
Po chviličce jsem se zase postavila, oklepala se, abych si trochu urovnala kožíšek, a vydala se zase někam, kam mě mé tlapky nesly.

// Východní Galtavar

// Bažiny

Ohlédla jsem se za sebe. Byla jsem ráda, že bažiny už mám za sebou. Jenže to jsem nevěděla, že mě čeká ještě něco dalšího, ne o moc snazšího. Téměř okamžitě jsem se ocitla v lese, který se mi zdál temnější než všechny ostatní, které jsem navštívila. Když jsem zvedla bradičku vzhůru, abych se podívala mezi koruny stromů, viděla jsem, čím to bylo způsobeno. Neviděla jsem oblohu, takže tu nemohlo prostupovat denní světlo. Ta nepříjemná atmosféra, kterou les vyzařoval, byla ještě zdvojnásobena, protože se stmívalo.
Po hřbetě mi přijel mráz. Tahle místa jsem neměla ráda. Moc dobře jsem si vzpomínala, jak si ze mě Coffin vystřelil s tím, že jsem místo na větvičku šlápla na hada. To se o mě pokoušel infarktový stav. Povzdechla jsem si. Kam jsi zmizel, příteli? povzdechla jsem si a stáhla ouška k hlavičce. Stýskalo se mi po něm. Byl to můj nejbližší vlk, netajila jsem se tím, že jsem k němu chovala sympatie jiného druhu, než jsem doposud zažila. Krátce jsem zakňučela. Třeba z této země odešel a nyní je spokojenější. Bylo to možné. Nemohla jsem se na něj už vázat, akorát mě to nechávalo spoutanou a neschopnou pohybu kupředu. Zaťala jsem zuby a snažila se ho vystrnadit z hlavy. Jednou pro vždy. V mém srdíčku už ale zůstane navždy. To jsem nemohla až tak ovlivnit.
Najednou jsem se dala prudce do běhu. Tohle místo mě naplňovalo negativními myšlenkami, a těch jsem se chtěla zbavit. Koukala jsem jen před sebe a přeskakovala různé spadlé stromky a křoví. Zároveň jsem tušila, že by tu mohla být nějaká příšera, která by mi chtěla vyprášit kožich.

// Řeka Kiërb

// Ježčí mýtina přes Říční eso

Cestou jsem díkybohu narazila na říčku, ze které jsem se několika hltavými doušky napila. Olízla jsem si tlamu a vychutnávala si ten příjemně chladivý pocit v hrdle. Příliš dlouho jsem se ale nezdržovala, protože mě něco táhlo kupředu. Asi ta energie, které jsem měla přebytek. Pohledem jsem těkala kolem sebe, jestli neuvidím někoho známého, ale nestalo se tak.
Dostala jsem se na území, na kterém jsem už jednou byla. Zapomněla jsem ale, jak je zdejší podloží zrádné. Okamžitě jsem si to připomněla, když se mi obě přední nohy propadly do země. Zalapala jsem po dechu a téměř okamžitě začala dýchat rychleji. Nevěděla jsem, co přesně mám dělat, protože čím víc jsem se snažila dostat ven, tím méně se mi to dařilo. Hlavně klid, připomínala jsem si. Bylo by smutné, kdybych tu už navěky zůstala. Však jsem na to ještě příliš mladá! Zašklebila jsem se, a nakonec si lehla. Má váha byla tedy aspoň trochu rozložená a nesoustředila se jen na přední nohy. A hned to šlo znát. Ještě nějakou dobu jsem se tam trápila, ale nakonec se mi podařilo dostat se z této patálie ve zdraví. Jen tedy s nechutně špinavýma předníma nohama. S tím jsem ale dokázala žít.
Oddechla jsem si a celým územím raději prostupovala daleko opatrněji. Nechtěla jsem, aby se celé neštěstí opakovalo, a tak jsem tempem své chůze připomínala hlemýždě. Má taktika se ale vyplatila a já si už žádné části těla tak extrémně neušpinila.

// Zarostlý les

Probudil mě poměrně studený poryv větru. Střihla jsem ušima a zvedla hlavu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Počasí bylo nepříjemně pochmurné a já si uvědomila, že podzim už klepe na dveře. A za chvilku se dostaví zima, ušklíbla jsem se a jemně jsem se zachvěla. Neměla jsem to roční období ráda. Moc dobře jsem věděla, že jako tulák budu mít své bytí daleko složitější než vlk, který i spokojeně lebedí na území smečky a je mu poskytována ochrana. Začala jsem se topit v myšlenkách, jaké by to bylo, kdybych zase někam patřila. Už jsem měla věk na to, abych se aspoň částečně usadila. No ne? Pokud nebudu mít vysoké postavení, mé cestovatelské touhy nebudou nijak zmařeny. A já nebyla nijak ambiciózní…
Střihla jsem oušky a konečně se postavila na nohy, které jsem měla poněkud ztuhlé. Tím, jak jsem tu polehávala dost dlouho. A měla jsem hlad. A žízeň. Podívala jsem se na svůj kožich. Byl pořád stejně rozcuchaný a špinavý. Koupací sezónu jsem ale propásla, tak se s tím holt budu muset smířit. Určitě jsem se neměla v plánu namočit někde v řece, protože při takovém nepříjemném větru by to smrdělo nachlazením. To bylo to poslední, co by mi tak chybělo!
Zhluboka jsem se nadechla a intuitivně se rozešla na sever. Nevěděla jsem, kam přesně mám namířeno. Prostě přímo za čumáčkem. Snad mě dovede k nějaké vodě, společnosti, a tak dále. Mezitím jsem se v myšlenkách zaobírala různými tématy, jedním z nich byla právě smečka.

// Bažiny přes Říční eso

Pousmála jsem se nad jeho poznámkou, že nyní si dá od magie pauzu. Jeho rozhodnutí bylo zcela oprávněné a ani jsem se mu nedivila.
Nechtěla jsem ho litovat, to samci obvykle nesnáší, ale já si zkrátka nemohla pomoct. Nevzbudily se u mě ani žádné mateřské opečovávací pudy, jen jsem o něj zkrátka měla starost. To obvykle kamarádi mívají. Zamávala jsem ocasem a zamrkala. „Je pravda, že díky tomu vypadáš drsně," zazubila jsem se na něj, snažíc se trochu zlepšit tu atmosféru mezi námi. I když je pravda, že o tomhle tématu se zkrátka nemůže mluvit nijak s nadsázkou. Jen jsem si nedokázala představit, že by mi jeden z mých rodičů fyzicky ublížil. To bych byla zrazená ještě víc.
Tiše pronesl, že toho bláta na sobě máme asi stejně. Souhlasně jsem pokývla hlavou. Cítila jsem, že to myslel obrazně. I když je pravda, že i věcný smysl té věty je na místě. Oba jsme vypadali jako pěkná čuňátka. Zeptala jsem se, co má nyní v plánu. Rozpovídal se o tom, jak ho jeho celoživotní sny zkrátka opustily. Třeba to byl sen jeho matky, který na něj převedla, ne jeho vlastní, pomyslela jsem si. Určitě na tom byla nějaká pravda. „No, jestli se chceš umýt, tak nedaleko odsud teče nějaká řeka," začala jsem opatrně a rozhlédla se. Sice jsem tuhle část Gallirei neměla prochozenou, ale uvědomovala jsem si, že tu minimálně jedno vodní koryto je. Anebo to opět myslel obrazně. V tom případě jsem ale nevěděla, jak mu pomoct. Přešlápla jsem z nohy na nohu a střihla oušky. „Určitě je to jen nějaký přirozený vývoj. Nějaké sny jsi měl, když jsi byl malý, a s věkem se mohou změnit v úplně rozdílné, třeba i protichůdné," začala jsem, protože mi přišlo blbé, abych se k jeho řeči nevyjádřila, když se mi takhle otevřel. Nebo spíše já jsem to brala jako důvěrné sdělení, protože kdybych byla ve stejné situaci, jen se s tím nikomu nesvěřím. „Je normální se změnit, přehodnotit nějaké své priority," dodala jsem ještě, střihla jedním uchem a nakonec se na něj povzbudivě pousmála. Třeba mu to nějak pomůže.

S drobným úsměvem jsem pozorovala, jak se Izar zvedl a přešel k mému druhému boku. Na předchozím místě po něm zůstal takový ďůlek. Na něm to bláto nebylo téměř vidět. Já na tom byla daleko lépe, ale nijak mě to netrápilo. Holt se půjdu někam vykoupat, až se počasí trochu zlepší. Na tom, zda jsem špinavá, nebo ne, mi skutečně nezáleželo.
Shodli jsme se na tom, že to, co se nám stalo, nedává absolutní smysl. Z mého pohledu bychom se v tom raději neměli šťourat. Nějaké věci je lepší raději do detailu neznat. „Nu, ten by asi odpověď znal," přitakala jsem Izarovi na jeho návrh a krátce se nad tím usmála.
Zadívala jsem se na jeho zraněné ouško, kterým ledabyle zahýbal. Sdělil mi, že mu ho roztrhl jeho otec. Automaticky jsem se zamračila. A to jsem si myslela, že já mám v rodině pošramocené vztahy. Nebyli jsme na tom až tak zle, abychom se navzájem napadali. „To mě mrzí," zamumlala jsem a podívala se mu do očí. Co jsem si tak vzpomínala, tak jsem přes louku přecházela někam dál a někoho jsem v Izarově společnosti viděla. Jenže jsem tomu moc nevěnovala pozornost. Třeba to byl někdo jiný. Nijak dál jsem se k tomu vyjadřovat nechtěla, protože jsem věřila, že se k tomu nechce vracet. Nebylo to úplně příjemné téma.
Řeč ale převedl na mě. Když se pousmál, udělala jsem to samé. „Vlastně ani nevím," začala jsem a pohodila ocasem. Zadívala jsem se na chvilku někam do dálky, jako by tam hledala nějaká další slova. „Už několik měsíců se bezcílně toulám a snažím se dát svému životu nějaký tvar, smysl," pokračovala jsem poněkud filosoficky. Jinak jsem to ale nedokázala vyjádřit. Cíl jsem měla - poznávat nová místa, jenže to se mi příliš nechtělo, když jsem se vkuse toulala sama. A to už mě nebavilo. Dokonce jsem párkrát zapřemýšlela nad smečkou, ale to se mi zdálo jako velmi radikální řešení, ke kterému stejně nakonec přilnu, ale ne nyní. Zdálo se mi to moc náhlé. „Je pravda, že mi nikdo neukousl ucho, ale jestli se mám výrazně lépe než ty… O tom bych se asi dohadovala," zakončila jsem svou myšlenku a pousmála se.
„Co máš nyní v plánu?" zeptala jsem se. Teď, když už měl čistou mysl neovlivněnou magií, jistě dokázal přemýšlet racionálněji než před několika hodinami.

Asi jsme se neusadili na úplně vhodném místě, ale bylo nám to jedno. Dokonce i Izar, který byl jindy na svůj vzhled docela háklivý, nyní seděl na podmáčené trávě a nechával ze svého kožichu odkapávat vodu. A já na tom nebyla jinak. Naše nálada se velmi hodila do toho chmurného počasí.
Když se zeptal, jestli myslím Života a Smrt, horlivě jsem přikývla. Asi jsem se nevyjádřila úplně jasně vzhledem k tomu, že jsme nebyli jedináčci. Třeba mu přišli na mysli jeho sourozenci. Znala jsem jen Lindasu a to mi upřímně stačilo. Nakonec usoudil, že mám asi pravdu. Pousmála jsem se a střihla jedním ouškem. Jiné vysvětlení jsem totiž neznala. Narodila jsem se tady, ale Gallirea se mi stejně zdála taková neznámá. V určitých oblastech. Nechala jsem ho mluvit, nechtěla jsem mu skákat do řeči, to by bylo neslušné.
,,Nezdá se mi to hloupé," zakroutila jsem hlavou, když dopovídal a odvrátila jsem na chviličku pohled stranou. Nechala jsem své myšlenky volně plynout. ,,Jen nechápu, proč si zasedli zrovna na nás. Žijí tu stovky vlků... Proč právě my?" pronesla jsem monotónním hláskem a střihla jedním uchem do boku. Magie mě zajímala, ale pořádně jsem ji nechápala. Nedokázala jsem pobrat ty své, natož pak nějaké neznámé, cizí, snad i ne-vlčí. Nakonec jsem si dlouze povzdechla. ,,Bohužel si myslím, že těmito dohady stejně nic nevyřešíme a na nic nepřijdeme," pověděla jsem poněkud smutně. Někdo si hrál s naším chováním a já chtěla vědět, kdo to byl, kdo za to nese zodpovědnost.
Cítila jsem se zvláštně. Najednou tak prázdně. Doufala jsem ale, že je to jen chvilkový stav a přejde to. Ještě jsem byla vykolejená tím, co se v několika posledních hodinách odehrálo. ,,Jak jsi přišel k tomu uchu?" zeptala jsem se, přitom pohlédla na jeho zranění a doufala, že třeba převedu řeč jinam. Ale bohužel jsem ji nesvedla na nějaké pozitivní téma. Nic jiného mě v tu chvíli ale nenapadlo.