Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pohodlně jsem se usadila, a ještě si olízla tlamu, aby mi z ní nekapala voda. To by byl před alfákem docela trapas. Sdělila jsem mu své smíšené pocity z mlhy. Snad jsem nebyla jediná, kdo se mu takhle svěřil. To by jinak naznačovala, že jsem byla docela posera. Což byla mimochodem pravda. Ale nemusel to zjistit hned! Věřila jsem mu, že mlha dokáže být opravdu výborný sluha. „Jsem si jistá, že si časem sedneme," usmála jsem se a rozhlédla se po lese. Respektive po mlze. Určitě ano! povzbudila jsem se a střihla oušky.
Morfeus mě zpravil o novinkách v lese. Při první nové informaci jsem pokývala hlavou. Noktisiel byl ten šedivý vlk, kterého jsem viděla, když jsem se ke smečce přidávala, pokud mě paměť nešálila. A Wolfganie byla asi jeho partnerka. Vlci jsou většinou na vyšších pozicích v páru, to bylo docela logické… Počkat, sám? podivila jsem se, když se mi Morfeusova slova znovu přehrála v hlavě a přebila tak přemýšlení o beta páru. Musela jsem v tu chvíli vypadat opravdu zmateně. Najednou jsem začala cítit srdíčko až v krku. Vždyť má Neyteri, ne? těkala jsem pohledem po lese. Ne?
Tak nějak z dálky jsem slyšela další novinky a chvilku mi trvalo, než jsem se dostala zpátky do reality. Představa vlčátek mi vykouzlila úsměv na tváři. „To tu bude veselo," usmála jsem se na něj a také mávla ocasem. „Bude hezké pozorovat, jak se lesem bude prohánět nová generace," dodala jsem. A najednou jsem si připadala stará, a tak trochu nepotřebná. Za těch pět svého života jsem dokázala úplné kulové. Ale snad mám ještě čas to nějak dohonit.

Morfeus si mě všiml včas, takže jsem ho neměla ani šanci vyděsit. Mile jsem se na něj pousmála a na jeho gesto se k němu přiblížila. Byla jsem ráda, že jsem ho nevyrušila. „Vlastně jsem jen hledala společnost," přiznala jsem a střihla jedním ouškem do strany. Pak jsem svůj pohled strhla k tůňce. Ale když už tu jsem, pomyslela jsem si a přiblížila se k tůňce, abych se mola napít.
Pak jsem se odtáhla a posadila se kousek od tůňky. Ocas jsem si stočila kolem pacek a rozhlédla se po lese. Morfeus opět upoutal mou pozornost. „Líbí se mi tu," začala jsem a pak se na chviličku odmlčela. „Zprvu mě ta mlha děsila… A asi jsem si na ni ještě úplně nezvykla," dodala jsem a střihla oušky, „ale pracuji na tom. Chce to ještě trochu času." Nebyla jsem zvyklá na smečku. Už několik let jsem se toulala, hledala něco, co jsem nedokázala najít. Přátele na celý život, někoho, na koho bych se mohla kdykoliv spolehnout. Tak třeba někoho takového najdu tady.
Pohodila jsem špičkou ocasu. „Jsou ve smečce nějaké horké novinky, které bych měla vědět? Nebo není třeba něco udělat?" ptala jsem se. Moc jsem nevěděla, jak to ve smečce úplně přesně chodí. Měla jsem povědomí o tom, že existuje nějaká hierarchie. Čím výše vlk je, tím je váženější a má nějaké povinnosti navíc. Já byla jen řadový člen, ale tak úplně jsem si nemyslela, že by se mi všechny povinnosti vyhýbaly.

Magie mě zabavila na opravdu dlouhou dobu. Konečně jsem měla čas ji taky trochu potrénovat a vzbudila ve mně trošek té vlčecí hravosti. Byla jsem tak zaujatá tím vším, že jsem ani nevnímala les kolem sebe. Ale zároveň to nevypadalo, že by se ke mně chtěl někdo přidat. Škoda.
Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu a konečně s tou svou samotářskou zábavou přestala. Byl čas se socializovat! Rozhlédla jsem se kolem. Nikoho jsem neviděla, ale jakmile jsem začala pátrat po nějakém pachu, do čenichu se mi zapletl ten Morfeusův. Pousmála jsem se. Od mého přijetí jsme spolu nemluvili. A chtěla jsem to napravit. Ráda bych si k němu našla cestu. Tak nějak jsem měla tendenci se skamarádit úplně se všemi. Co když ale přátelství v takovém hierarchickém skoku nefungují? I tak jsem se rozešla po jeho stopě.
„Ahoj Morfeusi," oslovila jsem ho už z dálky, aby se mě neleknul. Kvůli mému zbarvení, které stejně mnohokrát neviděl. A určitě jsem měla sem tam nějakou pocuchanou srst. Všimla jsem si, že se akorát napil. Zastavila jsem se tedy ve vhodné vzdálenosti od sebe - abychom na sebe nemuseli křičet, ale zároveň abych mu nebyla nepříjemně blízko. „Neruším?" zeptala jsem se a švihla ocasem ze strany na stranu. Stále jsem postávala, až když mi naznačí, že má maličkost je v jeho okruhu vítána, mileráda se posadím. Takhle jsem mu pořád dávala možnost, aby mě zdvořile odmítl.

// Tak já se přidám. Pomalejší hra mi vyhovuje

// Tak si za Litai doběhni Úplně nevím, kde v lese Aseti máš. Já budu odpovídat po večerech.

Dlouze jsem vydechla. Spánek mi prospěl. Cesta od mé milované rodiny k Životu byla pro mě docela náročná. A když ještě do toho započítám fakt, že během přijímání do smečky, jsem prodělala poněkud větší stres, než na který jsem byla zvyklá. A tak jsem si spánek zasloužila.
Otevřela jsem očka a rozhlédla se. Nebyla jsem zvyklá na takovou mlhu. Ta mě v prvních sekundách trochu vyděsila. Přeci jen jsem jí ještě nevěřila. Viděla jsem, jak se tak různě povalovala z jedné strany na druhou, a myslela jsem si, že mě za chvilku sní. Ale už jsem tvoje kamarádka, nezapomeň na to, pomyslela jsem si. Byla jsem přijatá do smečky, no ne? A byl čas se trochu socializovat.
Zhluboka jsem se nadechla a vyškrábala se na packy. Oklepala jsem ze sebe sníh, který na mě mezitím napadal, a ušklíbla jsem se nad tím. Tohle počasí jsem vůbec nemusela. Zhluboka jsem se nadechla a nasadila přívětivý výraz. Nemusela jsem se moc snažit. Milé chování mi vždycky šlo.
Vydala jsem se od stromu, o který jsem se během spánku opírala, někam dál do centra lesa. Jen jsem nevěděla, kde přesně začít. Nabídku na prohlídku zdejšího území jsem úspěšně propásla. Respektive prospala. Stříhala jsem oušky. Cítila jsem pachy nějakých vlků, jenže jich bylo nějak hodně, a na to já nebyla zvyklá. Naposledy jsem ve smečce byla jako malý špunt, z toho jsem si už nic nepamatovala. Míjela jsem pár stromů, a nakonec jsem se zastavila. Snad na mě nikdo neskočí s tím, že jsem vetřelec, povzdechla jsem si. Posadila jsem se a zadívala se na zem. Párkrát jsem hrábla packou do sněhu, až jsem vyhrabala jakýsi kámen. A našla jsem si zábavu.
Usmála jsem se a pomocí magie začala kamenem pohybovat tak, že obíhal kolem mého těla a nabaloval tak na sebe další a další sníh, až z něj byla velká sněhová koule. A takto jsem si hrála s dalšími a dalšími kameny, zcela nerušená.

// Kdyby si někdo chtěl zahrát, budu ráda (mám před sebou poslední zkoušku, potom bych mohla jet jak fretka) :)

Rozum mi zůstával stát nad tím, jak se mlha chovala. Jako by na nás reagovala a cestu nám odkrývala podle toho, kam jsme zrovna mířili. Trochu mě to děsilo, ale nic jsem na to neřekla. Jen jsem si tak říkala, že by nebylo úplně dobré si zdejší přírodu rozezlit. Pak by mě mlha úplně pohltila.
Krátce jsem si povzdechla. Měl pravdu, má očekávaní nebyla velká. „Od smečky jsem odešla velmi jako mladá, moc času jsem tam nestrávila a už si nepamatuji, jak to tam chodilo," vysvětlila jsem důvody svého neočekávaní. „Lepší být mile překvapen, než zklamán," dodala jsem opatrně. Věřila jsem, že by mě smečka jen tak nezklamala. Počítala jsem s jistými povinnostmi, které jsem hodlala plnit.
Více mi popsal zdejší les a já velmi pozorně poslouchala. Když se zmínil o různých terénních nerovnostech, mimoděk jsem se podívala pod své tlapy. „Jsem si jistá, že bych si zvykla. I na tu mlhu," ujistila jsem ho a drobně se usmála. Sice zrovna mlha pro mě bude asi trochu oříšek, ale moc dobře jsem věděla, s čím počítat.
Nakonec mě přivítal v Sarumenské smečce. Zářivě jsem se na něj usmála. „Mockrát děkuji!" řekla jsem zvesela a zamávala ocasem. „Kdyby někdy něco… Cokoliv. Můžete se mnou počítat!" dodala jsem stejně nadšeně a už se opravdu těšila, jak dobrodružství tu zažiju. Vybídl mě, abych se vydala k ostatním vlkům, nebo abych si les na chvilku prošla sama. Usoudila jsem, že by bylo lepší všem dát najevo, že rozhodně nejsem vetřelec, kterému je třeba zakroutit krkem. „Mají se skvěle, viděla jsem je před několika hodinami," odpověděla jsem na jeho otázku a pousmála se. Nezmiňovala jsem se, že by Haruhi neuškodilo pár kil navíc, ale věřila jsem, že se spraví. Jen měla těžké období.
Zaslechla jsem další vytí a zanedlouho se k nám přidal šedý vlček s tmavými zády. Oznamoval Morfeovi, že se vrátil zpátky ke smečce. Krátce jsem si ho prohlédla a pousmála se. Kupodivu mou společnost bral v potaz a nebral mě jako vzduch. Představil se jako Noktisiel. „Zdravím, jsem Litai," představila jsem se mu na oplátku a zamávala ocasem. Se zapamatováním jmen a tváří jsem nikdy neměla problém, ale nyní jsem se na to ještě více soustředila. Bylo by blbé, kdybych neznala jeho jméno, když ostatně budeme obývat stejný les.

// Já o víkendu taky nebudu mít moc času, maximálně bych něco sepsala zítra dopoledne a až pak v neděli večer, pokud půjde na koleji internet ^^

Jeho upřený pohled mi nebyl moc příjemný. Ale snažila jsem se zůstat v klidu. Obecně jsem se nažila zůstat pro ostatní vlky „neviditelná“ - moc se nevyjadřovat a držet se spíše mimo velkou společnost. A teď jsem tu stála před Alfou, který mě skenoval pohledem.
Když jsem vyslovila mé jméno, vypadalo to, že mu všechno nějak zapadlo do souvislostí. Zmínil jména mých rodičů, a to jsem se neudržela a začala horlivě pokyvovat hlavou. Ano, ano, to jsou oni! Moji milovaní rodiče. Na konec toho všeho mi polichotil. „No, uhm…" nějak jsem nevěděla, jak zareagovat, a tak jsem ze sebe dostala pouhé: „Děkuji."
Vrátil se zpátky k tomu, že bych se ráda přidala ke smečce. Potěšilo mě, že by tu místo teoreticky bylo. Decentně jsem zavrtěla ocasem. To bylo dobré znamení. Uvolnila jsem se ještě o něco víc. Položil mi dvě otázky, nad kterými jsem upřímně ještě nepřemýšlela. Na chvilku jsem se tedy zamyslela. „Ano, to je. Už jsem si stihla všimnout. Ale je tím výjimečný," odpověděla jsem na jeho poslední poznámku. Morfeus ke mně pokynul, snad abych se za tím rozešla. Tak jsem taky udělala. Třeba mi trochu pohybu pomůže od strnulosti.
Myšlenkami jsem se vrátila k předchozímu. „Ráda bych ve smečka našla nové přátelé, které bych nemusela hledat několik týdnů po celé Gallirei, jen abych s nimi prohodila pár slov. Byli by většinou na jednom místě a mohla bych s nimi trávit více času," začala jsem. Mé očekávaní byly skromné. Ani jsem nevěděla, co bych měla očekávat. Navíc když jsem si vzpomněla na období, kdy jsem Coffina hledala rok a několik měsíců, uvědomila jsem si, že tohle už zažít znovu nechci. I když mého flekatého kamaráda jen tak někdo nenahradí. „Snažila bych se smečce pomáhat. Se vším, co by se naskytlo. S lovem jsem sice začala jako samouk, ale myslím si, že jsem se mnohému naučila. Po letech toulání jsem dospěla k názoru, že by mě těšilo, kdybych byla trochu užitečná," vyjádřila jsem se i druhému pólu a střihla oušky. Ještě mi to v hlavě šrotovalo, kdybych přišla ještě na něco, co bych mohla Morfeovi sdělit.

Na své vytí jsem dostala odpověď. Trhaně jsem se nadechla. Ví o mně, nyní už to nešlo vzít zpátky. Několikrát jsem nervózně přešlápla z nohy na nohu. V hlavě se mi neovladatelně pohyboval vír myšlenek. Mlčky jsem tam stála a pohledem těkala kolem sebe. Vlk, který mi odpověděl, se mol vynořit odkudkoliv. A ta mlha je znervózňovala ještě více než před chvilkou.
Zahlédla jsem mohutnou siluetu. Zorničky se mi stáhly do malých teček a intuitivně jsem se přikrčila. Kdyby mi chtěl ublížit, šel by rychleji, doufala jsem, že má domněnka je správná. Čím více se blížil, tím více jsem se chtěla sbalit do nějaké pomyslné kuličky a dělat se nevinnou. Ale já nevinná byla. Nic pro neprovedla. Nezkřivila jsem větvičku jedinému stromu! Ocas jsem stáhla pod své tělo a doufala, že nevypadám až moc jako vyděšené vlče. Když jsem se zaměřila na pach, byl velmi silný. Měla jsem snad tu čest s Alfou?
Mlha se rozestoupila a přede mnou stál černočerný vlk s bílými odznaky. Trochu jsem se napřímila, abych nevypadala tak zkrouceně, ale stejně jsem se nevypnula do své plné výšky. I tak jsem mu nemohla konkurovat. Představil se mi a formálně mě uvedl do situace. Byl do Neyterin partner, poznala jsem ho, i když jsem s ním neměla tu čest pořádně mluvit. Pamatovala jsem si ale, že měli nějaký konflikt s Coffinem. Moc se na sebe netvářili, když jsme Sarumen společně navštívili. „Zdravím," začala jsem a svůj hlas ovládla tak, aby se mi nijak netřásl a zněl docela sebevědomě, „jmenuji se Litai a ráda bych se ucházela o místo ve Vaší smečce." Pohlédla jsem na něj a drobně se na něj usmála.
Asi by tohle na úvod stačilo a už by měl mluvit znovu on, ale já si nemohla pomoct. „Vy si mě asi nepamatujete, že?" zeptala jsem se a naklonila hlavičku na stranu. Nedivila bych se mu a neměla bych mu to za zlé. Mohl si mě mohl pamatovat jako malé vlče z Borůvkáče, ale tehdy jsem spíše trávila čas s Neyteri, nebo s Coffinem.

// Řeka Tenebrae

Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem dokázala vyřešit problém s překonáním řeky. Dokonce jsem se usmívala, i přes rostoucí nervozitu. Každým metrem na mě doléhala čím dál tím víc. Čichové buňky jsem měla v pozoru, abych včas zaregistrovala, kde začíná teritorium smečky, abych počkala na jeho okraji. Nechtěla jsem skončit až někde uprostřed lesa. Pak bych se musela ospravedlňovat za své chování a akorát by si mysleli, že neumím používat svůj čenich.
Konečně jsem zaregistrovala začátek teritoria. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo v mé blízkosti nebyl. Což bylo na jednu stranu dobře, nemohl mě jen tak napadnout. Dělají to vůbec? Útočí na cizince? ptala jsem se. Nevěděla jsem. Chod smečky jsem zažila jako velmi malá. Pak už jsem se na území příliš nezdržovala, a tak jsem raději oznámila svůj oficiální odchod. Nevěděla jsem, jak tohle bude probíhat. Nemohla jsem se na to nijak připravit, a tak jsem asi musela improvizovat. Pozvedla jsem bradu vzhůru a zavyla. Nebylo to žádné sebevědomé vytí. Spíše takové, abych upozornila na svou přítomnost a zároveň jsem v něm sdělovala svou nejistotu. Bude to dobré, bude to dobré… ujišťovala jsem se.
Atmosféra lesa byla až tajemná. V mlžném oparu vypadal téměř mrtvě. Pamatovala jsem si na krajinu svého rodného lesa. V létě byl nádherný. Všude byla zelená barva, která mě z nějakého zvláštního důvodu příjemně uklidňovala, sem tam se mihnul nějaký zajíc, který si zrovna pochutnával na borůvkách. Tady se nic takového nedělo. Možná to bylo tím, že už přeci jen začínala zima a v zimě je obecně pochmurnější a smutnější atmosféra.
Stále jsem se rozhlížela kolem, abych zaregistrovala někoho nově příchozího. Zároveň jsem měla našpicované uši, kdyby na mé vytí někdo odpověděl. Tak nějak jsem doufala, že se dostanu rovnou k jedné z Alf.

// Narrské kopce

Dostala jsem se blíže k tmavému lesu. Zpomalila jsem, abych mohla být obezřetnější. Rozhlížela jsem se kolem, protože vlk nikdy neví, odkud ho čeká nebezpečí. A nabyla jsem dojmu, že tenhle tmavý porost nebude úplně nejmilejší místo. Divně to tu páchlo. Jenže to pravděpodobně byla ta řeka, ke které jsem se kvapem blížila.
Zahlédla jsem její černou hladinu. Nějakým způsobem mě fascinovala. Byla zcela odlišná. Takovou barvu neměla žádná řeka. A určitě k tomu měla určitý důvod. Takhle hnusnými barvami se značí věci, které by se neměly pít a jíst. Říkají něco jako: Jsem jedovatý, drž se ode mě dál. A to jsem taky plánovala. Přes břeh řeky jsem se ale musela nějak dostat. Zamyslela jsem se a během chviličky už jsem měla nápad. Použila jsem kořeny okolních stromů, natáhla je nad zem, několikrát zvětšila a propletla je mezi sebe. Vznikl tak ne moc úhledný, ale praktický most, po kterém jsem mohla přejít. Jakmile jsem byla na druhém břehu, uvedla jsem kořeny do původní pozice, a v duchu poděkovala Životu, který mě touto magií před lety obdaroval.
A nyní už mi nic nebránilo k cestě.

// Sarumenský les

// Vrchol

Cesta dolů šla mnohem rychleji a snadněji než cesta nahoru. To tak bývá. V hlavě mi pořád šrotovalo, co mi tím chtěl Život říct. Nepanuje tam veselá nálada? A do toho jsem měla přijít ještě já. Svůj plán jsem nehodlala změnit. Už jen z toho důvodu, že jsem byla neskutečně zvědavá, co se tam vlastně děje.
Konečně se mé tlapky dotkly tuhé trávy. Na omak už nebyla tak příjemná jako v létě. Byla pěkně tvrdá a škaredá. Odfrkla jsem si. Pokud mé myšlenkové pochody byly správné, už mi zbývalo překonat jediné území - řeku. O té mi něco Coffin vyprávěl, ale rozhodně to nebylo nic hezkého. Myslím, že jsme tudy i procházeli. Jenže to už bylo opravdu velmi dávno. Až tak do detailů jsem si svůj život nepamatovala. Jen nějaké výrazné, důležité momenty. A před jedním jsem právě stála. Rozhodnutí, které mi změní život. A já doufala, že k lepšímu.
Vyrazila jsem vstříc něčemu novému. Naplňovalo mě to nervozitou, ale zároveň adrenalinem, který všechny špatné myšlenky a pocity odháněl.

// Řeka Tenebrae

OBJEDNÁVKA - 60% slevy
Převod z jiného vlka
Ze Storma na Litai…
100 květin (strhnout k tomu ještě 20 - poplatek za převod), 10 mušliček (strhnout k tomu ještě 2)

Směnárna
13 mušliček -> 26 květin

Celkem: Stormovi zbyde v inventáři 11 květin, 0 mušliček; u Litai bude celkem 152 květin, 0 mušliček

V02 - taktika lovu - 4 * -> 60 drahokamů + 20 květin
V02 - rychlost - 4 * -> 40 drahokamů + 40 květin
V02 - obratnost - 5 * -> 10 drahokamů + 90 květin

CELKEM strhnout: 100 drahokamů, 150 květin
V inventáři ZBYDE: 0 drahokamů, 2 květiny

// Narrské kopce

Svah byl čím dál tím víc strmější, až jsem si v jednu chvíli říkala, jestli už náhodou nešplhám kolmo k zemi. Funěla jsem jako lokomotiva a každých pár desítek metrů jsem se musela zastavit, abych chytila dech. Nemyslela jsem si, že jsem na tom s fyzickou kondicí tak špatně… Dokud jsem nevlezla sem. Tak když se pořád plahočíš po loukách a kolem řek, nemůžeš se divit, dobíral si mě můj vnitřní hlásek a měl pravdu. Severní hory jsem nenavštívila, jak je rok dlouhý. Naposledy s Coffinem, a to už bylo opravdu, opravdu dávno.
Blížila jsem se. Cítila jsem to v kostech! Kopec, do kterého jsem stoupala, byl stále mírnější. A nemohla jsem si nevšimnout, že tu cítím poměrně dost pachů. Život je v těchto dnech asi nějaký populární, proběhlo mi hlavou a já na moment zaváhala, jestli ho náhodou nebudu rušit, jestli můj příchod nebude až příliš. Pak jsem si ale přehrála cestu, kterou jsem kvůli němu ušla, a své náhlé pochyby jsem zaplašila do ústraní. Když jsem se podívala za sebe, na ten sráz, co pádil směrem do údolí, najednou mi bylo líto to zkrátka vzdát. Vždyť jsem už musela být svému cíli opravdu blízko.
V dálce jsem zahlédla pískovcový most. Na ten jsem si vzpomínala! Za tím byl Životův úkryt, kam jsem se opravdovou náhodou dostala a vyrušila ho. Nyní jsem už byla starší, ctila jsem jeho soukromí a doufala jsem, že na něj narazím někde venku. Trochu jsem zrychlila, ačkoliv to v písku příliš nešlo. Tlapy se mi začaly bořit čím dál tím hlouběji pod nestabilní povrch. Tohle tempo mě akorát vyčerpávalo ještě víc. A já potom musela být schopná reprezentativně nastoupit před Alfy s žádostí o přijmutí do jejich smečky. I když byla Neyteri má kamarádka, chtěla jsem naše setkání udržet v jisté formalitě. Jak bych potom vypadal před ostatními členy, kteří šli úplně do neznáma? Mysleli by si, že mi Alfy nadržují jen proto, že mě znají. A pak bych měla od začátku špatnou reputaci, nikdo by se se mnou nechtěl bavit, dávali by mi různé výsměšné přezdívky… Ale dost!
Křičela jsem sama na sebe. Ty moje myšlenkové pochody byly najednou tak nesnesitelné. Kde jsem přišla k takovým ničím nepodloženým hloupostem?! A i přesto, že jsem křičela na sebe samotnou, z nějakého důvodu mi ten hlas přišel hrozně cizí a výrazný. Lekla jsem se a upadla čenichem napřed přímo do písku. Okamžitě jsem hlavu vystrčila, položila si ji na písek a zafuněla, abych z nozder dostala mikroskopická zrníčka. Měla jsem zrovna rozmlžené vidění, ale nemohla jsem si nevšimnout černých tlapek s bílými drápky, které se nacházely tak metr přede mnou.
„Litai, Litai… Musíš dávat pozor, kam šlapeš. Písek je velmi nepředvídatelný,“ zaslechla jsem jeho líbezný hlas. Vzhlédla jsem k němu ještě víc a konečně si uvědomila, že bych před samotným Životem neměla ležet jako placka přejetá válcem. Stála jsem na všech čtyřech a už se jen oklepala, aby má srst nevypadala tak moc zaprášeně. „Omlouvám se Vám za nevhodný příchod, Živote. Jen jsem poněkud roztěkaná," řekla jsem, drobně sklopila ouška k hlavě a povzdechla si. Už jsem viděla zase hezky ostře a všimla jsem si, že se můj společník zatvářil starostlivě. „Děje se něco, má drahá?“ zeptal se mě a přistoupil blíž. To mě trochu znejistilo. Život nebyl obyčejný vlk… Byl to nad-vlk! Nebyla jsem si jistá, jestli je vhodné být mu takto blízko. Asi vycítil mou nejistotu a zastavil se v ještě snesitelné vzdálenosti. Věnovala jsem mu drobný úsměv.
„Víte, chtěla bych zažít, jaké to je někam patřit. Být součástí smečky, jedné velké rodiny, pomáhat a bavit se," odmlčela jsem se a ohlédla se za sebe, jako bych tam hledala nějaká slova, kterými bych mohla navázat. Pohlédla jsem to Životovy tváře. „Rozhodla jsem se, že půjdu zkusit štěstí do smečky mé kamarádky, a jsem z toho pěkně nervózní," sdělila jsem mu své problémy, které se možná zdály banální. Mě ale opravdu moc trápily. „A to tam chceš jít takhle?“ zeptal se mě, udělal několik rychlý kroků úplně ke mně a odněkud ze srsti mi vytáhl suchou větvičku. Zírala jsem na ni a cítila se trapně. Tohle byl totiž vrchol trapnosti! „M-moc se omlouvám," koktala jsem, „měla jsem se upravit, než jsem se vkročila." Život vyplivl větévku, co měl v tlamě, a krátce se uchechtl. Všiml si, že jsem z téhle situace dost nesvá. On, věčně hezky upravený, bezchybný, a já… s větvičkami za ušima a s kily písku v kožichu. „To nic, Litai, není třeba se omlouvat. Hned to napravíme,“ ujistil mě a zase se ode mě vzdálil. Zamrkala jsem a sledovala ho. Nechápala jsem. Najednou se kolem mě prohnal silný vítr a z toho všeho bordelu, který z mého kožichu ukořistil, se vytvořil malý vír. Ten se během několika dalších sekund rozplynul. Cítila jsem se o několik kilo lehčí, jak jsem mezi chlupy neměla zaseknuté tisíce malých pískových zrníček. Zvesela jsem zavrtěla ocasem a věnovala Životu vděčný úsměv. „Děkuji Vám," jako slušně vychovaná vlčí slečna jsem se mu krátce poklonila. Mívala jsem to ve zvyku dělat hodně často, když jsem byla menší. Nyní jsem od toho upustila, protože jsem nenacházela vlky, kteří by toho byli hodni.
„A teď zpátky k tvému problému,“ začal a vrátil se na svou původní pozici. „Nemusíš se ničeho bát. Jsi skvělá, Litai. Dospěla jsi do takového stádia, kdy přesně víš, co chceš. Jsi silná, zvládneš cokoliv, co si zamaneš, a hlavně máš srdíčko na správném místě. Ostatní si tě zamilují, věř mi,“ jeho slova na mé sebevědomí fungovaly jako pumpa. Čím víc toho říkal, tím víc jsem docházela k závěru, že jsem skutečně taková, jakou mne popisuje. Dlouze jsem vydechla. „Snad máte pravdu," opět jsem se odmlčela, „ale mohla bych být ještě lepší, no ne? Rychlejší, obratnější…" Život se roztomile usmál a jedním očkem na mě spiklenecky mrkl. Zamávala jsem ocasem. Bylo mi jasné, že se o to postará. Nějak. Nevěděla jsem, jak to dělá a… radši jsem to ani nechtěla vědět.
„Děkuji za všechno, Živote, už bych Vás neměla moc dlouho zdržovat, že?" nadhodila jsem a doufala, že třeba řekne, abych tu s ním ještě nějakou dobu pobyla. V jeho společnosti jsem se cítila šťastně a bezstarostně. Usmál se a klidným hlasem pronesl: „Něco sis vzala do hlavy, tak se toho drž, Litai.“ Měl pravdu. Tam dole mi určitě bude líp. Žádný otravný písek!
„Mějte se krásně," rozloučila jsem se s ním, otočila se a vydala se směrem, kterým jsem přišla. „A Litai!“ zaslechla jsem ještě jeho hlas. Okamžitě jsem se zastavila a ohlédla se na něj. „V lese nepanuje veselá atmosféra, buď na to připravena," dodal. Jeho informaci jsem si nechala kolovat v hlavě, zrak jsem zase upřela před sebe. „Ale proč?" chtěla jsem se dál pídit, ale jakmile jsem se ohlédla k místu, kde ještě před malou chviličkou stál, proháněl se tam jemný vánek a hrál si s pískem.
Jeho varování jsem přijala. Neříkal by mi nic, co by nebylo pravdivé. Trochu mě tím znejistil. Stalo se tam snad něco?

// Narrské kopce

// Říční eso

Sebevědomě jsem vykročila směrem k písčitým kopcům a už jsem se nemohla dočkat, až svého starého přítele potkám. Navštívila jsem ho pouze jednou, co mi přišla jako nesmírná škoda. Jeho společnost byla až návykově příjemná a optimistická.
Stanula jsem pod kopcem a musela se zhluboka nadechnout. Ta cesta bude určitě náročná, ale nebylo to nic, co bych nezvládla. Chviličku jsem si poseděla na místě, abych si trochu odpočinula a načerpala síly na novou cestu. Pořád jsem se uklidňovala, že už přeci nejsem žádné malé vlče, že to zvládnu levou zadní. No, uvidíme, pomyslela jsem si a postavila se. Oklepala jsem se, abych ze sebe strhla ten bordel, který se na mou srst za celou cestu nalepil, a konečně se vydala vstříc milé společnosti.

// Vrchol

// Zarostlý les

Pomalým klusem jsem se blížila k řece. Ani jsem neměla tušení, že by tudy nějaká řeka protékala. Nebo jsem si jen nevzpomínala. Zakroutila jsem nad tím hlavou. Tuto část svého domova jsem neměla moc prochozenou. Většinou jsem se držela na severu. Asi kvůli nějaké vazbě z dětství. Narodila jsem se tam, měla jsem potřebu tam znát každý kámen. A to se mi vlastně skoro dařilo. Neznala jsem sice všechny kameny, ale nemohla jsem se jen tak ztratit.
U řeky jsem se zastavila a několika doušky se napila. V krku mi trochu vyschlo, to bylo určitě tím neustálým pohybem. Podívala jsem se ještě trochu na jich. Písčité kopce už byly krásně vidět. Zamávala jsem ocasem. Má cesta se blížila ke konci, což mě na jednu stranu docela mrzelo, ale zase jsem byla ráda, že jsem svého cíle dosáhla poměrně rychle. Měla bych spíše říct mezicíle… Můj pravý cíl ležel od kopců ještě kousek na západ.
Olízla jsem si tlamu od kapající vody a energicky vykročila dál.

// Narrské kopce