Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní Galtavar

Naše vlčí skupina se rozběhla za tou krtčí. Já klusala poměrně nedůvěřivě a byla jsem připravena se kdykoliv otočit a prchat někam do dálky. Mohla jsem s klidem říct, že ani jeden z mých společníků nevěděl, co se s těmi zatracenými krtky stalo.
Dorazili jsme k propadlině. Měla jsem z ní obrovský respekt, takže jsem zastavila dostatečně daleko od kraje. Krtčí armáda se také zastavila a poměrně dlouho zůstala v klidu. Dokud se jedno černé tělíčko nerozhodlo vykročit vstříc prázdnotě propadliny. A následoval ho druhý, třetí... Během pár vteřin se davy krtků hrnuly dolů.
Tmavá vlčice nějaké přišlápla, aby je zastavila. Já mezitím přemýšlela, k čemu tato zvířata jsou - jestli bychom jejich vymření negativně pocítili. Z mého přemýšlení mě vytrhla tatáž vlčice, protože vykřikla, že bychom měli obstarat nějakou barikádu. Asi o těchto tvorech věděla víc než já. Kdoví, třeba vážně byli nějak užiteční.
Zhluboka jsem se nadechla, sebrala dávku odvahy a udělala několik kroků blíž k okraji. Pořád jsem ale neviděla úplně dolů, ale už jsem nehodlala udělat ani krok. Bylo výhodou, že kolem propadliny byly lesy. Pomocí magie země jsem z jedné stěny propadliny vytáhla kořeny stromů a nechala je, ať se různě propletou a zpevní, aby mezi nimi nemohli krtci propadnout. Kořeny jsem natáhla až na protější stranu, aby se oba převisy propadliny propojily, a to udělala po takové délce, kam jsem dohlédla. Kořeny tedy tvořily jakousi vrstvu, po které maličtí tvorové mohli ťapat, aniž by spadli. Dlouze jsem vydechla a pořád si svou magii hlídala a podvědomě se na ni soustředila, aby se náhodou něco nepokazilo.

Tmavá vlčice zpochybnil můj nápad. Podívala jsem se na ni a pomalu přikývla. I její domněnka byla dost reálná. „To máš pravdu," zareagovala jsem na první část jejího monologu. Do hlavy jsme jim neviděli, stejně tak jsme nevěděli, co se nacházelo pod zemí. A nemyslela jsem si, že by nějaká elektřina pomohla. Mohla by hrozit i nás, ne?
Celá ta situace přilákala ještě jednu vlčici. Nějaké části těla měla roztomile pruhované. Vlastně jsem ji věnovala úplnou pozornost až tehdy, kdy na mě promluvila. Podívala jsem se na ni a několikrát zastříhala ušima. „Děkuji," řekla jsem rozpačitě a usmála se. Pořád jsem nevěděla, jak reagovat na takové komplimenty. Má srst se holt nedala přehlédnout. „Mně se zase líbí tvůj šátek," dodala jsem a podívala se na ten fialový kus látky, který měla kolem krku. Na vlcích jsem viděla spoustu různých cetek, ale nikdy nic takového. „Chceme přijít na to, co se tu děje, ale nějak se nám to nedaří," odpověděla jsem na její otázku. Myslím, že jsme všichni byli stejně zmatení.
Najednou se ta obrovská krtčí rodina dala do pohybu. Mířili na jih a šli bez mrtvoly. Vráželi nám do tlapek, šťouchali do sebe navzájem, ale hlavně bezhlavě mířili k propadlině. Tiše jsem zavrčela a udělala pár kroků zpátky, abych se vyhnula tmavým tělíčkům, ale nešlo to. Tmavá vlčice se najednou rozeběhla za krtky. Následoval ji ještě jeden vlk. Našpicovala jsem ouška a nakonec se energicky vydala za nimi. Však proč ne? Ráda bych tomu přišla na kloub.

// Středozemní propadlina

// Východní hvozd

Prošla jsem mezi posledními stromy a ocitla se na pláni. Věděla jsem, že sousedila s Borůvkovým lesem, jako vlče mě sem rodiče párkrát vytáhli, abych poznala svět. Něco mi tu nehrálo. Všude byli krtci. Rozpačitě jsem zastavila a rozhlížela se. Kam jsem dohlédla, tam se to hemžilo krtky. A co víc… Dokonce se z nich vytvořila až děsivě velká hromada. A mezi tím vším jsem zahlédla skupinku vlků. Mávla jsem ocasem a začala se prodírat tím shromážděním až k nim. Nějakou dobu mi to trvalo. Sem tam jsem nějakému splašenému krtkovi přišlápla nožičku, a to jsem se snažila chodit pomalu a dávat si pozor, abych žádnému moc neublížila a abych se nepropadla do nějakého krtince.
Byli tu dva vlci a vlčice. Jedna dvojice se evidentně znala, protože spolu mluvili. Nenápadně jsem se ke skupince sou-druhů přidala a stále sledovala do krtčí nadělení. „Ehm… zdravím," pozdravila jsem všechny a pousmála se. Věřila jsem ale že mi nikdo nevěnuje ani sekundu svého času. Krtci nám všem vyrazili dech. „Neutíkají před něčím, co je v podzemí?" nadhodila jsem do vzduchu. Proč jinak by se cpal na denní světlo, vždyť to byla podzemní zvířata. Netrpělivě jsem přešlápla z packy na packu. Skoro jsem se bála, že nás ta hromada krtků zcela pohltí. Tolik jich bylo.

// Kaskády

Před ranním sluníčkem mě ochránily stromy, pod kterými jsem právě šla. Šla jsem pomaličku, stále se nostalgicky rozhlížela, jako bych snad čekala, že kusy vzpomínek se mi automaticky přehrají před očima. Bylo mi to hezké.
Natočila jsem hlavu doleva. Tam někde za propadlinou se nacházel můj rodný les. Jak u tam ale rodiče nežili, neměla jsem jakoukoli motivaci se tam vracet. Upřímně mě ale zajímalo, jestli smečka vydržela. Co jsem si tak vzpomínala, nikdy se tam nezdržovalo mnoho vlků. Byla to škoda, les byl sympatický. Zvlášť borůvky, které mi vždycky chutnaly! Usmála jsem se při těch vzpomínkách.
Tady mě Neyteri učila lovit. A tady jsem o pár měsíců později ulovila Izarovi jezevce. Nebyla to úplně má volba, nakázala mi to jeho matka. Byla jsem opravdu ráda, že už jsem ji nikdy nepotkala. Po tom hnědém vlčkovi, který byl podobně starý jako já, se mi ale zastesklo. Určitě ho budu muset zase vyhledat, pomyslela jsem si a pousmála se.
Vzpomínáním jsem zabila celou cestu lesem a vycházela jsem z něj v dobré náladě. Ráda jsem si zavzpomínala na ty šťastné chvíle, které jsem v minulosti prožila. Doufala jsem, že pár podobných momentů ještě zažiji.

// Východní Galtavar

// Řeka Midiam

Terén začal být příkřejší. Zpomalila jsem do kroku, abych do toho kopce tolik nehnala. Však jsem nikam nespěchala. Ani jsem nevěděla, kam přesně mířím. Chtěla jsem se cestováním tak trochu uklidnit, abych se pak mohla plná sil vrátit zpátky do smečky, aniž bych byla stále vyděšená z toho magora. Pít zrovna z černé řeky, připomněla jsem si a nechápavě zakroutila hlavičkou. Ten vlk byl vážně podivín.
Vyšplhala jsem až ke kaskádám a na chvilku se usadila na převisu. Dívala jsme se na padající vodu, nějakým zvláštním způsobem mě uklidňovala. Všechno, co jsem slyšela, bylo hučení vody. Na chvilku jsem zavřela oči a zaposlouchala se do toho příjemného zvuku.
Odpočinula jsem si, zrelaxovala a byla jsem zase připravená na cestu dál. Otočila jsem se ke kaskádám zády a vydala se ke hvozdu, ke kterému mě také pojilo dost vzpomínek.

// Východní hvozd

// Středozemní pláň

Konečně jsem dorazila ke svému cíli. Zamávala jsem ocasem a okamžitě se přihnala k řece. Namočila jsem si tam nejprve přední tlapy. Tak osvěžující! zazubila jsem se. Léto by snad asi každý nejradši strávil jen u vody. Po chvilce jsem se do koryt položila a natáhla tlapky před sebe. Nešla jsem nijak do hloubky, protože proud v této řece byl poměrně silný. Zůstala jsem v bezpečné vzdálenosti od břehu a jen se tam chvíli válela.
Ležela jsem tu hodnou chvíli, než jsem se zase zvedla a popošla na trávu vedle řeky. Oklepala jsem se. Kapičky vody dopadaly i několik metrů ode mě, ale i tak nějaká voda zůstala v mém kožichu. Holt jsem ho měla poměrně hustý. Zbylá vlhkost mě ale bude ještě nějakou dobu ochlazovat, což mi určitě nevadilo. Nyní jsem si byla jistá, že má stopa, kterou by mohl cizinec sledovat, se tady ztrácela. Svůj plán jsme dovedla k dokonalosti.
Rozhodla jsem se, že se ještě vydám na sever. Podívám se ke kaskádám, možná zavzpomínám na lov s Neyteri ve Východním hvozdě. Na sever Gallirey se vázalo tolik mých vzpomínek.

// Kaskády

// Kopretinová louka

Doběhla jsem na velmi známé území. Nikdy jsem se ale na pláni nezdržela a ani nyní tomu nebude jinak. Potřebovala jsem se dostat k řece, která tekla odtud na sever. Už jsem ale zpomalila do klusu, abych se tolik neunavila.
Naposledy jsem se ohlédla, abych se ujistila, že mě opravdu nepronásleduje. Vydechla jsem a všechny starosti ze mě spadly. Začala jsem přemýšlet, kdy jsem naposledy viděla svou rodinu. Jak se asi všichni mají? Obzvláště jsem myslela na rodiče, protože jsme věděla, že už nejsou nejmladší a každá chladnější zima pro ně může být nebezpečná. Zmocnil se mě zvláštní pocit. Měla jsem o ně starost. Slíbila jsem si, že je do začátku letošní zimy najdu a zkontroluji, že se mají dobře, že mají všechno, co potřebují. Chovali se ke mně hezky, i když jako vlče jsem si musela mnohdy vystačit sama. Dost věcí mě naučili jiní vlci, třeba s Neyteri jsem zažila svůj první lov. Sice si s rodičovskými povinnostmi nikdy nelámali hlavu, ale stejně jsem mohla říct, že to byl úžasní vlci a chtěla jsem, aby byli šťastní.
Zavrtěla jsem hlavou, abych se zase začala soustředit na cestu. Zahnula jsem doprava a zamířila víc na sever.

// Řeka Midiam

// Řeka Tenebrae

Běžela jsem jak šílená a ani jednou se za sebe neohlédla. Nechtěla jsem vidět, jestli mě ten bastard pronásleduje. Míjela jsem stromy podél řeky, několikrát si skočila přes nějaké roští a během chviličky jsem doběhla na otevřenou louku. Už mě nechránil stín stromů, tady bylo mé zbarvení do očí bijící. Nervózně jsem polkla a zpomalila. Až nyní jsem se za sebe ohlédla. Šedého vlka jsem nikde neviděla.
To ale neznamená, že na mě neplánuje nějakou odplatu, pomyslela jsem si. Někdy jsem byla vážně paranoidní. Pokud si myslel, že za jeho bludy můžu já, asi mu názor jen tak nezměním, zvlášť když na mě byl tak naštvaný, že by se snad i serval. Já bych v boji neměla šanci. Byla jsem křehká, dobrá dušička, která konflikty řešila jinak, jen ne rvačkou.
Zpomalila jsem a rozhlédla se. Plánovala jsem, kam se vydám. Určitě se ještě pár území nezastavím, vůbec nejlepší by bylo, kdybych přešla přes nějakou řeku. Můj pach by se ztratil a ten bídák by mě nemohl najít. A to jsem taky hodlala udělat.

// Středozemní pláň

Se zatajeným dechem jsem čekala, jak vlk zareaguje. Myslela jsem, že mi srdíčko vyskočí ven z hrudi, jak zběsile tlouklo. Vážně jsem z toho vlka měla strach. Nebyl při smyslech, jed ho úplně pohltil a zatemnil mu mozek. Třeba by se s ním dala vést rozumná řeč, kdyby se tak naivně nenapil černé vody.
A ty pijavky se mu určitě taky nelíbily. Jak náhle se na jeho těle krevsající bezobratlí objevili, tak rychle také zmizeli. Doufala jsem, že mu to pomohlo. Mělo by. Od toho jsem tu magii měla - abych vlkům pomáhala při různých fyzických problémech. Z ranek mu ještě steče pár kapek, jak se kvůli hirudinu krev nesrazí hned, ale rozhodně z toho nevykrvácí. Tak, tady má práce končí, pomyslela jsme si a začala se rozhlížet, jestli mi náhodou něco nebrání v útěku. Kam jsem dohlédla (což nebylo daleko kvůli sarumenské mlze), žádná překážka nikde neležela. Zhluboka jsem se nadechla.
„Omlouvám se, mám teď trochu jiné plány," omluvila jsem se mu a neviněn se usmála. „Snad se budete co nejdřív cítit normálně," dodala jsem a nechala jsem kořeny kolem sebe zmizet zase pod zem. V tu ránu jsem vzala nohy na ramena. Přísahám, že jsem nikdy neběžela tak rychle!

// Kopretinová louka
// Moc moc se omlouvám, že tě takto opouštím, ale chci se s Litai zúčastnit akce. V budoucnu si moc ráda znovu zahraju

Stála jsem naštěstí v relativně bezpečné vzdálenosti. Pokud by se ale rozhodl, že mi chce ublížit, neměl by s tím problém, protože by mě zachytil v momentu překvapení. Nikdy jsem se nervala. Nevěděla jsem, jak se bránit. Nikdy mě to nikdo nenaučil. Viděla jsem ale na něm, že mu není úplně dobře. By celý napnutý, začal se postupně ježit a zkrátka vypadal neskutečně nazlobeně. Měl snad nějaké vidiny?
Vlk se začal čertit ještě víc. Stáhla jsem ouška k hlavě a udělala několik kroků vzad. Ten jeho pohled mi nebyl příjemný. Zlost z něj přímo sršela. „Klid, hlavně klid," řekla jsem rychle a znervózněla. Nestála jsem o žádné problémy. Chtěla jsem mu pomoct. Kdybych ho ignorovala, určitě by mi dal pokoj, ale jak bych ho tam mohla nechat? Jed se musel dát nějak potlačit. Jen jsem nevěděla jak. „Nic jsem s Vámi neprovedla, to ta řeka. Je jedovatá!" zdůraznila jsem poslední slovo a pokynula hlavou k nechutně černé vodě. Copak byl slepý? Taková barva byla pro řeku tak nepřirozená, až přímo křičela, že s ní není něco v pořádku.
Přeci se tu nenechám zabít, zamračila jsem se, protože ten vlk opravdu vypadal, že je toho schopen. Tak jsem se mu rozhodla pomoct i bez jeho povolení. Nechala jsem kolem sebe vylézt kořeny ze země a pomocí magie jsem je proměnila v jakýsi svůj úkryt. Vážně jsem nechtěla riskovat, že by mi skočil po krku. Byla jsem ještě příliš mladá a moc jsem toho nezažila! Zhluboka jsem se nadechla a přivřela jsem oči. Bylo to vůbec poprvé, co jsem tuto svou schopnost chtěla ozkoušet. Věděla jsem, že to nebude lehké, ale za pokus to stálo. Na Sheimeeho těle se objevilo několik pijavek. Hned se mu prohrabaly hustým kožichem a přisály se mu na kůži. Byly neškodné, jen měly za úkol vytáhnout z jeho krevního oběhu škodlivý jed. Otevřela jsem oči a viděla, že můj nápad zafungoval. Nevěděla jsem, jak dlouho jim to bude trvat, ale hodlala jsem je odvolat, jakmile na něm uvidím, že se začíná chovat normálněji. Zatím jsem stála pod přístřeškem z kořenů a několika škvírami vykukovala ven.

Poklidně jsem seděla v poměrně velké vzdálenosti od řeky a s respektem ji sledovala. Už ta černá barva naznačovala, že by se z ní pít nemělo. Stejně jako to rudé jezero, vzpomněla jsem si. V něm byla voda pro změnu teplá za jakékoliv počasí, i v těch největších mrazech! To taky nebude žádná pochoutka.
Zaregistrovala jsem pohyb. Střihla jsem ušima a podívala se tím směrem. Zahlédla jsem šedivého vlka. Chvilku jsem ho pozorovala, než jsem si zase začala všímat svého. Nechtěla jsem ho moc očumovat, někteří to neměli rádi a skutečně jsem nestála o problémy. Já byla taková hodná dušička, že bych se snad ani nebránila a utekla bych jako největší strašpytel ke smečce. Tam jsem se aspoň cítila v bezpečí.
Vlk na sebe znovu přitáhl mou pozornost, když jsme uslyšela cákání vody. No to snad ne, ušklíbla jsem se a podívala se na něj. Řeku zdárně přeplaval a po chvilce se z ní dokonce napil. Nemohla jsem uvěřit svým očím! Blbče, utrousila jsem k němu poznámku, ale naštěstí jen ve své hlavě.
Jelikož jsem byla dobrá dušička, nedalo mi to a po pár minutách jsem se k němu vydala. Stáhl jsem uši k hlavě a tvářila se velmi omluvně, že ho ruším, ale… „Myslím, že jste tu vodu neměl pít. Mohla Vás otrávit, kolují o ní nepěkné zvěsti," promluvila jsem na něj. Neodpustila jsem si to vykání. Zkrátka jsem taková byla už odmalička a vydrželo mi to doteď. Takhle jsem vždycky mluvila s cizími vlky, těm známým jsem už tykala. „Jak se cítíte?" ptala jsem se, ale držela jsem si od něj rozestup. Nevěděla jsem, co mu ta voda mohla způsobit, a docela jsem se toho bála.

// Sarumenský hvozd

Jak jsem řekla, tak jsem taky udělala - kde mě les vyplivnul, tam jsem zůstala. Popošla jsem ke břehu řeky a znechuceně na ni pohlédla. Neříkal Coffin, že je jedovatá? pomyslela jsem si a při vzpomínce na svého nejlepšího přítele si povzdechla. Raději jsem už ani nepočítala týdny, kdy jsme se neviděli. Chyběl mi, vážně moc mi chyběl. Brala jsem ho jako svou rodinu, věděl o mně všechno a mohla jsem se mu s čímkoliv svěřit. Až zpětně mi docházelo, že jsem ho měla o moc radši než on mě. Jinak by mě dvakrát beze slova neopustil, nevrle jsem zavřela hlavou. Jasně! Poprvé to bylo, když jsem byla vlče, rok a půl jsme se neviděli a pak jsme se zase našli. Trávili jsme měsíce na cestách a já se utvrzovala v tom, že je to ten nejlepší a nejopravdovější přítel pod sluncem. Možná jsem k němu chovala nějaké romantické city, se kterými jsem si nedokázala poradit. A ani teď bych nevěděla, co si s nimi počít. Strakatý vlček mi ale vrazil kudlu do zad, nějak se změnil a možná bylo dobře, že se naše cesty rozdělily.
Nostalgicky jsem vzpomínala a přitom se dívala do černé řeky. Rozhodně nepřipadalo v úvahu z ní pít. Ještě bych se přiotrávila.

Cestou mi Morfeus zmizel z dohledu a podle pachu jsem poznala, že se několik vlků vrátilo domů. Zastavila jsem se a mávla ocasem do strany. Přemýšlela jsem, jestli se k nim přidat. Určitě bych měla, vždyť tu ještě nikoho neznám, pomyslela jsem si a sklonila hlavu k zemi. Až jsem se za sebe styděla. Smečka pro mě byla ještě pořád dost nová, prakticky celý svůj život jsem žila jako tulák a samotář, maximálně mě někdo na mé cestě doprovázel. Při seznamování bych preferovala nějakou menší skupinku, nejlépe o jednom vlku. Povzdechla jsem si a trochu se zachvěla.
Potřebovala jsem si trochu vyčistit hlavu, ale od smečky jsem se nechtěla vzdalovat. A tak jsem se rozhodla, že popojdu jen kousek za hranice a tam se zastavím. Kdyby se v lese cokoliv dělo, určitě to uslyším a hned přijdu.
Krátce jsem pokývla hlavou, jako bych chtěla uklidnit samu sebe, že se nic nestane, když se na chvilinku vzdálím. Krátce jsem zavyla, abych Morfeusovi dala vědět, že opouštím území, ale daleko nebudu. Rozešla jsem se někam na východ. Neměla jsem úplně cíl. Kde mě lesní cestička vyplivne, tam zastavím.
Cestou jsem se ještě trochu otřásla, abych se zbavila těch smítek, které se mi zachytily v kožichu, ale určitě mi tam ještě nějaké zůstaly. To bych nebyla já, kdybych nebyla aspoň trochu špinavá.

// Řeka Tenebrae

Zatnula jsem svaly, jen co se k nám mlha přikradla. Byl to reflex, ten jsem jen tak ovládat nemohla. Ale pořád jsem si říkala, že si musím zvyknout. Pokud tohle místo chci skutečně nazývat domovem, nic jiného mi nezbývá, pomyslela jsem si a uvolnila se. A po chvilce se mlha zase odšourala o kousek dál. Na tomhle budu muset ještě zapracovat.
Morfeus si všiml mého zmateného výrazu, jen co jsme se dostali k trochu citlivějšímu tématu. Rychle jsem zamrkala a sklopila uši. Jeho reakce mě ještě utvrdila v tom, že tohle bylo bolestivé. Vzpomněla jsem si na svůj výlet k Narrským vrškům těsně předtím, než jsem sestoupala k Sarumenskému lesu. „Život mi už něco naznačoval," pípla jsem a pevně přitiskla víčka k sobě. Pak jsem oči zase otevřela a nebylo v nich nic jiného než smutek. Hlavu jsem sklonila k zemi a ocas stáhla mezi nohy. nepotřeboval už nic říkat. Všechno mi to najednou začalo dávat smysl. „Moc se omlouvám. Já… Nechtěla jsem," povzdechla jsem si. Bylo mi to tak líto. Měla jsem pocit, že jsem se svou přítelkyní nestrávila tolik času, kolik bych chtěla. A doufala jsem, že to právě výběrem smečky nějak vyřeším, ale nestalo se tak. „Mrzí mě to," šeptla jsem ještě a podívala se do země. Nechtěla jsem znovu probudit bolest, která v něm dřímala.
Na Morfeusův návrh jsem přikývla. „Moc ráda," přitakala jsem a také se postavila. Konečně jsem se i narovnala. Pohodila jsem ocasem, na kterém mi ulpělo poměrně dost bordelu, ale ne že by mě to nějak trápilo. Udělala jsem pár krůčků stejným směrem jako Morfeus. Rozhlížela jsem se po lese a užívala si toho klidu, který tu panoval.

Jedno zlaté Izarovi
Jedno stříbrné Haruhi
Jedno oranžové Sayapovi
Dvě modré Skylieth
Tři zelené Morfeusovi
Čtyři žluté Starlingovi