Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Souhlasně jsme pokývla hlavou. Modřiny a rány nás ještě nějakou dobu budou trápit, možná po nich zůstanou i nějaké jizvy. Budeme si ale jasně pamatovat, co se tehdy v propadlině stalo. Myslím, že jsem mohla mluvit za nás obě, že se tomu místu budeme ještě nějakou dobu vyhýbat.
Rozpad smečky nesla špatně, ale líbil se mi její přístup, že život jde dál. Nebylo dobré žít minulostí, pak se vlk akorát hloupě hrabal v depresích. „Určitě jsou šťastní," povzbudila jsem ji, ale věřila jsem, že právě v to doufala. Nic jiného ji taky nezbývalo. Trochu mě mrzelo, že se Scarita vytratila jako spoustu dalších vlků, které jsem znala. Holt tu asi nenašli již zmíněné štěstí a vydali se jej hledat někam dál.
Vysvětlila mi, že se přidali do smečky chvilku před ní. „Moc ráda je přijdu navštívit," řekla jsem a usmála se. „Kde ale přesně je najdu? O žádné smečce na severu v horách jsem neslyšela," zeptala jsem se a ještě jednou si projela všechny své znalosti o místních smečkách. O žádné ze severu jsem nevěděla. Že by byla nově založená? I to bylo možné. Stále jsem nechápala, jak se takové smečky zakládají. Na takové téma jsme vedli dialog s Coffinem, to už ale bylo opravdu dávno. Podle mého pachu poznala, že už nejsem tulačkou. „Usídlila jsem se na jihu v Sarumenském lese. Alfa Morfeus je moc sympatický vlk, ale ještě jsem se s tím místem nesžila. Toulala jsem se asi příliš dlouho a bude mi trvat, než si navyknu na něco nového," svěřila jsem se. Vlastně jsem od domova byla docela daleko. Nikdo mě tam tak úplně neshání, hádám. A když se vrátím, vlčata už určitě budou na světě! pomyslela jsem si a intuitivně otočila hlavu na jih. S malými vlčky bude určitě zábava.
Blueberry, zopakovala jsem si jméno v hlavě. Bylo mi nějaké známé, určitě jsem ho slyšela. Už jsem si ale nevybavovala, jak ten vlk vypadal. „Určitě byl součástí Borůvkové smečky, ale jestli tam je pořád, to tedy nevím," přiznala jsem. Už mě tam nic netáhlo, když se mí rodiče posunuli zase o dům dál. A Coffin… Ten se pravděpodobně vydal na dobrodružství mimo Gallireu. Nemohl přeci zemřít. To jsem si nepřipouštěla a doufala jsem, že je šťastný. I beze mě.

Ujistila mě, že se cítí lépe, než vypadá. Pokývla jsem hlavou a usmála se. Byla jsem za to ráda. Vnější zranění se časem zahojí, jen budou nějakou dobu bolet a nehezky vypadat. „Ale ano, jen pár modřin a škrábanců," odpověděla jsem na podobně formulovanou otázku. Hlavně že jsme dýchaly a dál žily, ne? Zbytek už byl drobností.
V krátkosti mi vylíčila, jak probíhalo naše seznámení s Narvinijským lesem. Už to bylo vážně dávno, takže nebylo divu, že mi z toho v hlavě moc nezůstalo. Pak mi sdělila, že se smečka rozpadla před dvěma lety. Přitiskla jsem uši k hlavě, nemohla jsem si nevšimnout, jak smutně zněla. „To je mi líto," povzdechla jsem si a myslela to vážně upřímně. Ztratit domov, místo, kam se může vlk vracet, je dost k nakrknutí. „Viděla jsi ještě Scaritu někdy?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Třeba bych ji mohla najít a utužit rodinné vztahy. I když to mi nikdy moc nešlo.
Sdělila mi milou zprávu. „Vážně?" nadhodila jsem a zamávala ocasem. „To jsem ráda, že si zase našli to svoje doma. Je dobře, že se rozhodli zakotvit na jednom místě a odpočívat," pověděla jsem a usmívala se. Sice jsem si nebyla jistá, jestli zvládnou krutou horskou zimu, ale musela jsem v to věřit. „Jak to víš?" ptala jsem se. To si s mými rodiči byla tak blízko? Jakto, že jsem o tom nevěděla?
„To už je opravdu dávno," přiznala jsem, ale předpokládala jsem, že se s takovou odpovědí nespokojí. „Příliš mi smečka nevyhovovala, takže jsem odtamtud zmizela vlastně hned, co jsem se o sebe dokázala postarat," dodala jsem po chvilce. Už jsem ale nevěděla, kolik let dozadu to je. Nějak mi poslední roky splynuly dohromady.

Bylo tu ticho, že bych slyšela i špendlíček spadnout. Proto se není třeba divit, že jsem o přicházející vlčici věděla. Už jen díky jejímu pachu. Vzhlédla jsem k ní a krátce si povzdechla. „Jo, to asi my všichni," poznamenala jsem. Myslím, že každý z nás si tam prošel peklem. Ona ale na tom vypadala hůř než já. „Jak ti je?" zeptala jsem se a zvědavě střihla oušky. Sice jsem pochybovala, že bych mohla pomoct. Nějakou léčitelskou magii jsem ovládala, ale byla jsem tak vyčerpaná, že bych i s magií ještě víc ublížila.
Úplně ve mně hrklo a srdíčko mi na chvilku začalo bít rychleji. „Teta Scarita… To byl tenhle les, že jo?" obrátila jsem se na vlčici s dotazem a okamžitě se při něm zastyděla. Od toho setkání nás dělilo několik let. Byla jsem ještě mladičká a mamčinu sestru jsem už nikdy poté neviděla. „Ano, to jsem byla já," odpověděla jsem na její otázku a omluvně se pousmála, „moc si z toho ale nepamatuji." Jen to, že nás sem mamka dotáhla, a pak po chvilce sama odešla, aniž by nám řekla. To mě v tu chvíli fakt nakrklo.
Rozhlédla jsem se po lese. Bylo tu tak prázdno a snad nikdo by si nepomyslel, že tu kdysi sídlila smečka. Kdy se vlastně rozpadla? Muselo to být už hodně dávno, po značkování už nebyla ani památka. „Ty jsi tu žila, viď?" zeptala jsem se své společnice a zase se na ni podívala. Ona si mě asi evidentně pamatovala, já ji bohužel ne. Ale znala Scaritu, rozpomenula si na den, kdy jsem tento les navštívila. Musela být při tom.

// Řeka Kiërb

Konečně jsem dorazila ke svému cíli. Unaveně jsem se usmála a ještě víc zpomalila. Jako bych se už tak dost neloudala. Nespěchala jsem. Ke smečce se vrátím tak i tak, jen jsem si s tím dávala na čas. Neměla jsem žádnou speciální funkci, takže jsem měla aspoň trochu volnosti. Chtěla jsem ale zapracovat na tom, abych se tam konečně začlenila.
Vešla jsem do stínu lesa a hledala nějaký vhodný strom, ke kterému bych se mohla složit. Po nějaké době jsem našla nějaký vhodný. Byl asi uprostřed lesa, takže nikde na okraji. Lehla jsem si tak, abych měla ten zraněný bok vystrčený ven. Na ten druhý jsem si lehla a částí se opřela o kmen stromu. Natáhla jsem si packy před sebe a položila si na ně v hlavu. Dlouze jsem vydechla a trochu se uvolnila. Mohla jsem relaxovat a zregenerovat psychiku.

// Velké vlčí jezero

Od jezera jsem pokračovala dál severněji a už jsem se jen procházela kolem řeky, která se později stáčela na východ a protékala lesem. Právě tam jsem mířila, ani jsem nevěděla proč. Možná jsem jen nechtěla být na očích, protože jsem se styděla za to, jak jsme zrovna vypadala.
Šourala jsem se podél řeky a přemýšlela jsem nad tím, čeho jsem vlastně byla svědkem. Byla jsem vděčná za to, že jsem se mohla podílet na nějaké záchraně. Moje magie byly tedy docela užitečné, takže jsem byla vděčná za to, co mi bylo do vínku dáno. Co jsem si tak vybavovala, má matka ovládala poměrně dost magií, určitě jsem nějaké po ní zdědila. Ale nikdy mi je nijak nepředstavovala. A o svém otci jsem věděla akorát to, že ovládá oheň a kvůli tomu nemá rád zimu a chlad.
Ani jsem nevěděla, kde je mé rodině konec. Moc ráda bych je zase někdy viděla, protože jsem si uvědomovala, že už nejsou nejmladší. Nerada bych se někdy s několikaměsíčním zpožděním dozvěděla, že už zkrátka nejsou. To by byla moje noční můra. Chtěla jsem tu pro ně být, i když oni tu ne vždycky byli pro mě.

// Narvinijský les

// Řeka Mahtaë

Blížila jsem se k jezeru a u něj jsem se na nějakou chvíli zdržela. Posadila jsem se na břeh a zadívala se na svůj odraz. Na červený kožich po otci jsem si už zvykla. Začala jsem ho akceptovat, byl zkrátka mou součástí a já na něj byla hrdá. Díky němu jsem byla výjimečná. K takovému názoru jsem ale došla až po letech. V minulosti jsem se za něj spíše styděla.
Dno bylo naštěstí mělké, takže jsem se mohla bez problémů dostat dostatečně hluboko, abych i namočila natržený bok. Pálilo to, v ráně mi tepalo, ale věděla jsem, že potřebuje trochu vyčistit. Doufala jsem, že se to zahojí co nejrychleji. Ve smečce asi schytám několik otázek, co se stalo. Anebo možná ne, však mě tam nikdo nezná. Povzdechla jsem si, bylo to smutné. Potřebovala jsem se s nimi sblížit, takže mi bylo jasné, že Sarumen je mým aktuálním cílem. Jen si cestu asi trochu prodloužím a budu se pokoušet smýt jedovatě zelenou barvu.

// Řeka Kiërb

// Bobří ostrov

Pomalu jsem se vydala směrem k řece, kterou jsem znala jako svoje boty. Šla jsem nějakou dobu podél koryta, než jsem se dostala do bodu, kde byl břeh schůdnější. Nejprve jsem si namořila přední tlapky. Několikrát jsem si je tam vymáchala, ale zelená barva nepouštěla. Zašklebila jsem se a zkusila to ještě jednou. Nic, barva se ani nepohnula. Připadala jsem si jako klaun. Jako bych neměla už tak výrazné zbarvení. Teď jsem vážně vypadala jako šašek.
Popošla jsem ještě hlouběji. Vodu jsem měla až po břicho, ale barva stále ne a ne pustit. Už jsem se holt musela smířit s tím, že budu ještě víc na očích. Takhle si ani nic neulovím, zašklebila jsem se. Moje „nenápadnost“ se totiž úplně vytratila. Ale je fakt, že teď jsem na lov neměla ani pomyšlení. Zase jsem se z té vody vybrodila a vydala se dál k jezeru na severu. Nepočítala jsem s tím, že se tam zcela umyju, ale chtěla jsem si vymýt tu ránu, aby se mi nějak nezanítila.

// Velké vlčí jezero

// Středozemní propadlina

Cítila jsem, jak proud vody slábne. Nebo že by mé vnímání bylo už tak omámené nedostatkem kyslíku. Dokonce jsem zahlédla světlo. Pitomý přelud, zašklebila jsem se a zamrkala. Myslela jsem si, že jsou to nějaké iluze z toho, jak má mozek nedostatek kyslíku, ale to světlo tam pořád bylo. Muselo být reálné!
Natáhla jsem přední nohy dopředu a ucítila jsem pod nimi skálu. Zaryla jsem do ní drápy a pokusila se přitáhnout. Podařilo se, proud vody už nebyl tolik silný, tak jsem s ním nemusela tolik bojovat. Zadními tlapkami jsem našla nějaké výstupky, za které jsem se mohla aspoň trochu zapřít. A pak jsem už jen vyskočila, drápy zarývala do stěn a snažila se silou vůle dostat z vody. Podařilo se mi to. Ani jsem tomu nemohla uvěřit! Světlo se stále přibližovalo, až jsem se dostala na pevný povrch.
Vykotila jsem se nedalo místa, odkud jsem vylezla a lehla si na nerozšklebený bok. Zatraceně, nadávala jsem a podívala se na své tlapky. Byly celé hnusně zelené. Takhle jsem se přeci nemohla vrátit ke smečce. Na to jsem teď ani neměla pomyšlení. Musela jsem nabrat ztracenou energii a pak se umýt. Tušila jsem, že to nebude jen tak, ale aspoň jsem se o to musela pokusit. Navíc zelená k mému červenému kožichu vůbec nešla.
Zavřela jsem oči a snažila se trochu relaxovat, možná usnout. Moc se mi to ale nedařilo. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Nechtěla jsem tu být. Třeba budu moct odpočívat, když se přesunu na jiné místo. To znělo docela dobře. Podívala jsem se na vlky, kteří tu zbyli. Všichni žili, to bylo hlavní. Vyškrábala jsem se na nohy a vydala se k řece.

// Řeka Mahtaë

// Taky děkuji za akcičku, užila jsem si ji

Koutkem oka jsem si všimla, že se k našim radovánkám nepřidali dva vlci. Vyplázla jsem jazyk a zašklebila se. Neví, co je zábava, pomyslela jsem si a máchla ve vodě ocasem, jako by bylo nějakým kormidlem.
Už už se mě zmocňoval další záchvat smíchu, když mě najednou proud stáhnul pod hladinu. Nestačila jsem se nadechnout, takže jsem musela vystát s tím málem, co mi v plicích zbyl. Ta eufórie, která se mě před chvilkou zmocnila, mě opustila stejně rychle, jako mě přepadla. Vytřeštila mě oči, okamžitě mě zapálily, jak se kolem nich hnala voda. Několikrát jsem kopla nohama, snažila se udělat několik plaveckých temp, ale naprosto zbytečně. Proud byl příliš silný a mně po tom všem zbyl opravdu jen ždibíček energie. Takže jsem se během chviličky přestala snažit. Síla už mi vážně nezbyla.
V plicích jsem držela malinko vzduchu, zmocňoval se mě zvláštní pocit. Na hrudi jsem cítila nepříjemné pnutí, hlava mě bolela z toho, jaký byl pod vodou tlak. A najednou bum! Rána do boku, hlavy, nohou… Bolestně jsem zavřela oči a už se pomalu smiřovala s tím, že se odsud už nedostanu. Byla jsem si vlastně docela jistá, že by si nikdo ani nevšimnul, kdybych jednoduše zmizela.

// Bobří ostrov

Zaslechla jsem, jak nějaká vlčice křičí, abychom vylezli z vody. Zaskuhrala jsem, kopla zadníma nohama a zapřela se jimi o útes, za kterými jsem visela předními tlapami. Sebrala jsem všechnu sílu, kterou jsem v nich měla a vyšplhala se nahoru, abych se nedotýkala země. Bolest na boku byla ještě intenzivnější a když jsem se podívala pod sebe, viděla jsem, jak mi z rány kape krev přímo do vody. „Sakra," zanadávala jsem a podíval se na obludu, kterou jsme se všichni snažili zneškodnit různými způsoby. V neposlední řadě i elektřinou.
Když jsem se podívala pozorněji, všimla jsem si, že ji z několika ran srší krev. Nebyla ale červená jako u nás vlků. Měla jedovatou zelenou barvu a zvláštní odér, který mi překvapivě velmi voněl. Během pár vteřin se mě zmocnila eufórie. Bok najednou nebolel, všechno se mi zdálo krásné, dokonce i ta smrdutá voda! Začala jsem se smát, a to i přesto, že jsem si před chvilkou myslela, že se panikou zblázním… Totiž, já se zbláznila - smála jsem se jako šílenec - ale bylo mi to jedno.
Viděla jsem, že se monstrum blíží k našemu útesu. Bylo jasné, že ho svou hlavou rozrazí. Možná proto jsem na nic nečekala a s předstihem se vrhla zpátky do vody. Žbluňkla jsem do vody a najednou si ji nesmírně užívala. Jako bych plavala v obyčejném Velkém vlčím jezeru. Tak mi to najednou připadalo. Zaslechla jsem několik dalších hlasitých žbluňků. Nebyli to vlci ale velké balvany. Mně žádný nezasáhl, takže mi to bylo jedno, plavala jsem na jednom místě kroužky a přitom si pobrukovala nějakou pozitivní melodii.
Pak přišla další šílená věc. Cosi se asi pod zemí pohnulo a ve vodě se roztočil obrovský vír, který nás pohltil. Byla jsem z toho nadšená jako malé vlče. Máchala jsem ocasem, tlapkami ťapala ve vodě a pokaždé. Když jsem se dostala k nějakému jinému vlkovi blízko, schválně jsem tlapou bouchl do vody, abych na toho druhého cákla. To byla švanda! Ani mě nijak netrápilo, co se s námi stane, až nás vír pohltí.

Váček, za který visela tmavá vlčice, praskl a vystříkla z něj odporná tekutina. Kožichy nám zbarvila na jedovatě zelenou, a ještě k tomu úplně odporně páchla. Znechuceně jsem se ušklíbla a doufala, že není nijak toxická. Jak naivní. Ještě se mi to dostane do rány a chcípnu na nějakou otravu krve. Krása!
Černá vlčice začala ječet, že stěna je k ničemu. Nebyla to pravda. Kdybychom ji nevytvořili, už bychom dávno byli v žaludku té obrovské potvory. Tak udělej něco lepšího! zavrčela jsem, ale nahlas jsem nic neřekla. Byla jsem hodná vlčice, druhým jsem nenadávala. Ne nahlas. Ale teď byla tak vypjatá situace, že bych se ani nedivila, kdybych na ni spustila. Měla ale docela dobrý nápad. Ta salva kamenů, která na monstrum dopadlo, s tím nic moc neudělalo. A ta žábra byla asi slabinou. Doufala jsem. Nevěděla jsem ale, kde přesně se na těle nachází.
Zaťala jsem zuby a zaskuhrala. Přivřela jsem oči. Pomocí předmětů jsem se ujala všech klacků, které plavaly kolem nás. Nebyly až tak velké, jednoduše bych je zvedla ze země zuby. Všechny jsem je nasměrovala na příšeru, do které začaly nepříjemně bodat a různě ji bouchat a zraňovat. Nic lepšího mě nenapadlo. Navíc jsem už byla poměrně unavená. Znervózňovala mě ta krvácející rána a všeobecně jsem měla nervy v kýblu. Má část kořenové zdi se zhroutila. Dvě magie jsem už v tom své stavu nedokázala udržet ve funkčnosti. A ty klacíky jsem nyní považovala za důležitější. Třeba se jeden trefí do nějakého slabého místa. Já skutečně neměla ponětí, kde taková žábra jsou.

Můj plán tak úplně nefungoval. Vypadalo, že čím víc jsem se od světla snažila odpoutat, tím víc si mě k sobě tahalo. Nemohla jsem mu odolat. Během chviličky jsem nad dvěma klacky ztratila kontrolu a ty spadly zase zpátky do zapáchající vody. Teď už nebyla cesta zpátky. Upřeně jsem se zadívala na světýlko, zorničky se mi rozšířily, jako bych viděla tu nejkrásnější věc na světě, a vydala jsem za ním. Plavala jsem opravdu hluboko, až mi málem přestal stačit dech.
Najednou se zdvihla taková vlna, že nás vymrštila zpátky do vzduchu. Zaťala jsem zuby a očekávala další náraz. Tentokrát jsem se útesu nevyhnula. Dopadla jsem na něj bokem a okamžitě mnou projela nepříjemná bolest. Zaskuhrala jsem a na několik dlouhých sekund zavřela oči. Tušila jsem, že jsem si odnesla tržnou ránu, ale jistá jsem si nebyla, protože jsem si na ni neviděla.
Konečně jsem otevřela oči a uviděla to monstrum, které na nás číhalo a lákalo nás na světelnou lampičku. Měla obrovskou tlamu… V ní jsme pravděpodobně měli skončit. Cítila jsem se bezmocně? Co jsme asi měli dělat?! Byla jsem pomalu napíchnuta na útes a panika se mě úplně zmocnila. Za černá vlčice skočila po světýlku, jako by ho chtěla sežrat, a zezadu jsem slyšela další vlčí hlas. No nepovídej, ušklíbla jsem se nad jeho varováním, že nás chce ta potvora sežrat. Vždyť to bylo nad slunce jasné!
Najednou se mezi námi a tou obludou vytvořila vodní stěna protkaná kořeny. V očích mě opět svitlo. Neodvažovala jsem se pohnout, protože jsem se bála, že si tu ránu ještě více prohloubím. Mohla jsem ale pomoct, i když jsem měla energie už poměrně málo. Magie už bylo dneska až dost, ale přesto jsem se ještě jednou odhodlala. Přidala jsem packu k dílu a Calumovo kořenové opevnění ještě podpořila dalšími kořeny, které jsem sem natáhla. Vytvořily takovou druhou zábranu. Vyděšeně jsem zírala na tu stěnu a doufala, že vydrží. Mohla by. Aspoň trochu. Potřebovali jsme čas, abychom přišli na něco lepšího. Kolik nás ale bylo při smyslech? I mně už pomalu docházel dech, to zranění tomu moc nepomáhalo.

Zaslechla jsem nějaké podivné zapraskání. Vzhlédla jsem a s hrůzou zjistila, že na nás padají stromy. No vážně, nemohla být naše situace ještě horší?! Přitiskla jsem se ke kameni, za který jsem předními tlapami visela, a tiše zakňučela. V takové vypjaté situaci jsem ještě nikdy nebyla. Upřímně jsem nevěděla, jak se mám chovat. Panika se mě postupně zmocňovala, ale věděla jsem, že si musím zachovat chladnou hlavu.
Pár kmenů spadlo až sem dolů k nám, mně se naštěstí vyhnuly. Jiní ale na tom byli hůř. Znovu jsem zbystřila a rozhlížela se. Byla tu ale velmi špatná viditelnost. Podle hlasů jsem poznala, že nějací vlci zranění byli. Zalapala jsem po dechu. Kdybych použila to, co na toho šedivého pitomce… okamžitě jsem začala přemýšlet, jak bych jim mohla pomoct. Pijavky ale nemohly zastavit krvácení. V tomto případě by to akorát ještě zhoršily. Černá vlčice cosi pořád remcala. Tiše jsem zavrčela. Nebyla jsem nijak nasírací typ, ale už mi vážně lezla na nervy.
Najednou se v hloubce cosi zablesklo. Okamžitě jsem se na to podívala. Bylo tam nějaké světýlko, které se o pár sekund později rozzářilo ještě víc. Zahlédla jsem ve vodě několik mrtvých těl, hnijících, naprosto odporných. Zalapala jsem po dechu a znechuceně se zašklebila. Nechtěla jsem tu být. Navíc jsem měla pocit, že nemůžu absolutně nic dělat. A vlastně to byla pravda. Nikdo z nás nemohl dělat nic užitečného. Zaslechla jsem nějaký zvuk. Byl tak uklidňující, jeden by se za ním hned rozplaval.
Tmavá vlčice zřejmě tak plánovala udělat. Ani jsem se jí nedivila a chtěla ji následovat, ale zaslechla sem další hlas. Prý jsme neměli chodit. Nějaká léčka? pomyslela jsem si. A hodlala jsem věřit, že má vlčice pravdu. Jenže ten zvuk mě pořád k sobě volal. Byl neodbytný! Zatěkala jsem očima kolem sebe a začala jsem rychle přemýšlet, jak ho neposlouchat. Zahlédla jsem několik klacků plavající na hladině. To je ono! zaradovala jsem. Pomocí magie předmětů jsem nad dvěma klacky získala kontrolu. Jeden jsem přesunula k tmavé vlčici, která mi byla nejblíž, a začala ji klackem různě bouchat do boků, abych přerušila to pouto se světlem. „Vrať se zpátky!" zavrčela jsem na ni. No a ten druhý klacek jsem zase použila na sebe, abych se starala o kontrolu magie a o bolest, kterou mi úhozy způsobovaly. Rány byly totiž vážně cítit. Zvlášť na žebrech to bolelo. Ale co jiného jsem mohla dělat. Tím světlem jsem se nechtěla nechat zlákat.

Odněkud se objevil další vlk. Byla jsem si jistá, že ho odněkud znám, ale jméno se mi nějak nevybavilo. Možná jsme spolu prohodili pár slov a pak jsme se už nepotkali. „Hromadné krtčí sebevraždění, hádám," utrousila jsem na jeho otázku a pootočila hlavu na něj. Na magii jsem se asi na chvilku přestala soustředit a v tu ránu jsem pod nohama ucítila chvění. Než jsem stihla nějak zareagovat, celý převis se s námi utrhl. Vylekaně jsem vyjekla a začala tlapami rozhazovat ve vzduchu. Nemohla jsem najít jediný stabilní bod, prostě jsem padala do té černočerné prázdnoty. Třeba ty kořeny nebyly tak dobrý nápad. Nemohla jsem vědět. Jen jsem doufala, že jsem tomuto neštěstí svou magií ještě nepomohla. Myslela jsem to dobře, prohnalo se mi na hlavou a já zavřela oči. Každou chvíli jsem očekávala náraz na dno.
Po pádu, který se zdál tak půlhodinový, jsem dopadla zády napřed do vody. Zaskučela jsem, protože to nepříjemně zaštípalo, a kopla zadníma nohama, abych se dostala nad hladinu. Zalapala jsem po dechu a rozhlížela se. Byla tu tma a já slyšela jen naštvané hlasy. Plavala jsem na místě a snažila se zorientovat. Šedivá vlčice s černým hřbetem měla dobrou poznámku. Byly tu nějaké útesy, na které jsme se mohli zavěsit. Nevydrželi bychom plavat donekonečna, zvlášť když se nás zmocňovala panika. Rozhlédla jsem se a našla nějaký menší, který se z vody vynořoval jen částečně. Přehodila jsem přes něj přední tlapky, hlavu položila na jeho vrchol a zadní část těla jsem nechala vznášet se na hladině. Nebylo to ideální, ale nic lepšího jsem ve své blízkosti neměla.
„Já ovládám počasí, nějakou bouřku bych mohla přihnat, ale zatím nedokážu blesky směřovat na konkrétní místo. Kdyby to praštilo do vody, je po nás," odpověděla jsem vlčici s přívěskem a povzdechla si. Doufala jsem, že jsme všichni v pořádku. „Ledaže by tu byly nějaké jeskyně, které by vedly až na povrch, " poznamenala jsem k její otázce, jestli by tu někde mohla být cesta ven. Nevěděla jsem, jak hluboko jsme, ale nemyslela jsem si, že by existovalo něco jako jeskynní komplex.