Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pobaveně jsem se uculovala, když se Aseti rozplývala už jen nad pomyšlení na vlčata. Pokud je tedy opravdu zanedlouho uvidí, bude štěstím bez sebe. „Klidně můžeme, pokud nás k nim jejich oridče pustí," pousmála jsem se a pokývala hlavou. Zamávala jsem ocasem a zatím se rozhlédla po lese, zdali náhodou jedno z těch drobných kuliček neuvidím. Vlastně jsem ještě žádné tak malé nepotkala. Izara nepočítaje, ten byl přeci můj vrstevník. Prvně jsme se ale potkali, když jsme byli ještě prckové. To už je tak dávno, povzdechla jsem si.
Než jsem se jako skupinka rozhodly, co vlastně budeme dělat, Darkie se od nás oddělila. Věnovala jsem jí milý úsměv a s nadšením v hlase pověděla: „Už teď se moc těším!" Ještě jsem se dívala, jak se černobílá vlčice rozešla od nás a ještě jsem pár sekund pozorovala její záda, než jsem se obrátila na Aseti. „Vydáme se tedy k ostatním?" navrhla jsem a zamávala ocasem.
Po chvilce jsem zaslechla vytí. Morfeus se vrátil, pousmála jsem se. Vytí alfa vlka totiž bylo nezaměnitelné. Mávla jsem ocasem a pomalu se rozešla za ostatními pachy. Předpokládala jsem, že mě bude Aseti následovat. Pokud ne, aspoň poznám i zbytek smečky. Vlků tu totiž najednou bylo opravdu hrozně moc! Na jednu stranu mě to trochu děsilo, ale na stranu druhou jsem byla ráda, že se tu něco děje.

// Litai se taky přidá

// Nechce se některá z vás vypravit za dýní? :)

K vlčicím jsem se přiblížila po tom, co jsem zaslechla vytí a chtěla jsem se přesvědčit, že je všechno v pořádku. Bylo mi řečeno, že ano, jen že měly nějakou slabou chvilku. Chápala jsem, a proto nic neříkala. Jen jsem doufala, že je má přítomnost trochu rozptýlí. Obě se mi představily a sdělily mi i svá postavení ve smečce. „Moc ráda vás poznávám," řekla jsem a na obě se podívala. Byly mi moc sympatické a byla jsem ráda, že jsem vylezla ze své ulity a rozhodla se poznávat nové vlky.
Překvapeně jsem se podívala na černobílou vlčici, která mi chválila kožich. Komplimenty jsem přijímala docela rozpačitě, stejně tak se stalo i v tomto případě. „Ehm, děkuji," kuňkla jsem a mile se na ni usmála. Co jiného jsem měla říct? nechtěla jsem to přejít mlčením, to by taky nemuselo působit dobře. Překvapilo mě ale, že ve smečce je nějaká vlčice, která vypadá jako borůvka. Je tedy modrá, fialová? pomyslela jsem si. Určitě bych ji ráda někdy potkala a nenápadně se zeptala, jestli si se svým nezvyklým zbarvením zažívá podobná stavy jako já. „Vážně? Nevěděla jsem, že existuje někdo takový," usmála jsem se, „určitě bych ji ráda někdy potkala." Pravděpodobnost našeho setkání byla docela velká, když jsme byly ve stejné smečce.
Darkie navrhla výborný plán - projít se kolem hranic a přeznačit území. Byla jsem ráda, že se atmosféra trochu zlepšila. Při procházce určitě přijdeme na lepší myšlenky, byla jsem si tím naprosto jistá. „To zní skvěle," řekla jsem, pokývla hlavou a přitom nadšeně zamávala ocasem. Tohle pro mě byla novinka. Když jsem byla ještě v rodné smečce, byla jsem malé vlče a tohle se mě tak trochu netýkalo. Jako mládě jsem byla od všech povinností oproštěná. „Pár měsíců už tomu bude. Nějakou dobu jsem ale strávila mimo les a tak jsem si ho celý nemohla do detailů projít," odpověděla jsem na Darkiinu otázku a pousmála se. Věděla jsem, kde se nachází úkryt, a to mi zatím stačilo. I když jsem ho také ještě neprozkoumala. Na to určitě bude ještě spoustu času. Čekala jsem, kam vlčice udají směr. Obě byly výše postavené a určitě věděly, jak to tu všechno chodí.

Odpočívala jsem ve stínu stromu a byla jsem vděčná, že mě les aspoň trochu chrání před nepřízní počasí. Věděla jsem, že se rychle a nemilosrdně blíží zima. Nyní jsem ji však mohla prožít v bezpečí smečky. Nemusela jsem se strachovat, že na noc nebudu mít kde složit hlavu a schovat se před nějakou sněhovou bouří. Rodiče… vzpomněla jsem si a krátce si povzdechla. Slíbila jsem Lennie, že se za nimi podívám do hor. Kdyby to přeci jen byla jejich poslední zima. V jejich letech vlk nikdy neví a žilo by se mi daleko snadněji s pocitem, že věděli, že jsem se na ně nevykašlala.
Ucítila jsem hned několik nových pachů. Zastříhala jsem ušima a posadila se, abych měla lepší přehled. Všechny pachy ale mířily do úkrytu Zase jsem měla pocit, že snad o něco přicházím. Morfeus říkal, že jsou v očekávání vlčata. Že by se už narodila? Chtěla jsem počkat, až se vydají mimo jeskyni. Přeci jen jsem byla ve smečce nová a rodiče by ze mě nemuseli být nadšení. Své potomky si jistě hlídají a nepustí k nim kdekoho, zvlášť ne někoho, koho sami neznají.
Zaslechla jsem teskné vytí. Trochu jsem se zamračila, postavila se na nohy a vydala se směrem, kterým se vytí táhlo. Šla jsem pomalu a poměrně nejistě, protože jsem si nebyla jistá, jestli to nebyla zpráva pro někoho konkrétního. Tím směrem jsem cítila dvě vlčice. Cestou k nim jsem zaslechla ještě jedno vytí. Tentokrát jsem v něm na sto procent slyšela Morfeuse, ale nesvolával nás. Sděloval, že se z lesa vzdálí.
Konečně jsem zahlédla dvě vlčice. Obě se mi nezdály v úplně dobrém rozpoložení. Zhluboka jsem se nadechla. „Ahoj, slyšela jsem vytí, tak jsem raději přišla… Děje se něco?" oslovila jsem je a přátelsky se pousmála. Raději jsem jim rovnou sdělila důvod svého příchodu. Pokud se nic nedělo, vlčice jen něco řešily a mě k ničemu nepotřebovaly, zase se od nich vzdálím a dopřeji jim soukromí. Úplně bych to pochopila. „Jsem Litai, ve smečce jsem pořád poměrně nová," představila jsem se jim, protože jsem ani jednu z nich neznala. Bylo by tedy vhodné, kdyby znaly mé jméno a neměly mě za nějakého narušitele teritoria. Můj pach snad ale dostatečně voněl po Sarumenu.

// Snad nevadí, že se k vám s Litai přidám :)

// Narrské kopce (přes Tenebrae)

Kolem černé řeky jsem proletěla doslova jako střela, protože jsem si moc dobře vzpomínala na toho nepříjemné vlka, se kterým jsem se tam potkala. A nechtěla jsem ho vidět znovu. Určitě už se z toho bludu, který mu ta otrávená voda způsobila, probral, ale neměla jsem z něj pocit, že to byl hodný vlk. Otrávení jen podpořilo jeho zkažený charakter. Já měla na vlky čuch, to vám povím.
Konečně jsem míjela první sarumenské stromy a já se zhluboka nadechla. Z pachů jsem znala jen Morfeuse. Smutné, připomněla jsem si a krátce se zašklebila. Mlha mě už ani tak neděsil jako prvně. I tak jsem k ní cítila určitý respekt. Zpomalila jsem do slimáčího tempa a proplouvala dál do hloubi lesa.
Jedním směrem jsem cítila pach alfy a ještě nějaké vlčice. Pravděpodobně byli u sebe a něco probírali. Rozhodla jsem se, že se po lese porozhlédnu, zkusím najít někoho, s kým bych se mohla dát do řeči. Pokud nikoho nenajdu, namířím si to k nim a přidám se, pokud jim to nebude vadit. Naposledy jsem se podívala na své tlapy a bok. Všechen ten zelený hnus se mi podařilo smýt, což bylo jedině dobře. Usmála jsem se a zamávala ocasem. Co si budeme povídat, k mé rudé barvě se zelená vůbec, ale vůbec nehodila.
Usadila jsem se k nějakému stromu a se zájmem se rozhlížela kolem sebe. Bylo tu hezky, svým způsobem. Byla jsem ráda, že jsem se po tom stresu v propadlině cítila klidněji, a tomu napomáhal fakt, že jsem měla místo, kam se vrátit.

// Našel by se někdo na hru? Rychlejší nebo pomalejší, je mi to jedno

// Říční eso

Pomalu jsem se blížila k písčitým vrcholům a s potěšením jsem sledovala, jak můj kožich usychá bez zeleného zabarvení. Byla jsem ráda, že už ve smečce nebudu působit jako blázen, který bůhví do čeho spadnul. Navíc vysvětlování by bylo dlouhé a neměla jsem zaručeno, že by mi ostatní věřili. Myslím, že takové události se tu dějí docela často, pomyslela jsem si. V Galliree bylo spoustu zvláštních míst a byla protkána magií. Vůbec bych se nedivila, kdyby někdo zažil ještě něco šílenějšího než já.
Začala jsem stoupat na Narrské kopce, písek mi pod tlapkami sem tam podklouzlo a já se udržela jen silou vůle, protože tady skutečně nebyl žádný kámen, za který bych se mohla zapřít. Naštěstí tu byly stabilnější a pevnější pískovce. Našla jsem si nějakou vyšlapanou cestičku a po ní jsem se vydala. Nechtěla jsem se ale vyškrábat až na vrchol, stačilo mi se přehoupnout na druhé úpatí kopců.
Po krátkém cestování se mi to podařilo a já se usadila na nějakém hezkém místečku. Začala jsem rozjímat a přemýšlet nad tím, kam se můj život ubírá. Věděla jsem, že mám ještě na všechno dost času, pořád jsem byla mladá. Za pár let už tomu ale tak nebude a co když bude můj život vypadat úplně stejně jako teď? Krátce jsem se ušklíbla a přenesla svůj pohled na mlhou zahalený Sarumenský hvozd. Byla jsem kousek od svého cíle… Tak jsem to už nechtěla dál prodlužovat. Zase jsem vstala a vydala se tentokrát dolů z kopce.

// Sarumenský hvozd (přes Tenebrae)

// Zarostlý les

Klidným tempem jsem došla až k místu, kde se kroutila řeka. Pousmála jsem se a podívala se na svůj zelený bok. Část té látky už z něj opadala, což bylo jedině dobře. Takže jsem byla spíše zeleně flekatá. Jako taková kravka Milka, jen trochu vylepšená.
Přicupitala jsem k vodě a prvně se z ní několika plnými doušky napila. Potřebovala jsem se trochu osvěžit, protože bylo skutečné horko. Díky bohu, že sluníčko už zapadalo a nebude tak pražit do kožíšku. Udělala jsem několik dalších kroků víc do hloubky a doslova si ten chlad užívala. Nakonec jsem se do řeky celá ponořila, předními tlapkami se chytila za vhodně tvarovaný kámen a jen jsem tam ležela a užívala si proud, který mě hladil po bocích.
Vody jsem se nemohla nabažit dobrých deset minut. Až mě ten klid skoro uspal. Vyškrábala jsem se zase zpátky na nohy a přebrodila se na druhou stranu. Ani jsem ze svého kožichu vodu neoklepala, protože mě hezky chladila. Tušila jsem, že i noc bude tropického rázu. Horko jsem neměla ráda, tak jsem byla ráda za každý zdroj chladu.
Vzhlédla jsem a zahlédla známé písčité kopce. Byla jsem blízko. Nadšeně jsem zamávala ocasem a rozešla se k nim. Chtěla jsem se na Sarumenský hvozd zadívat z výšky jako pár hodin před tím, že než jsem do něj vkročila, abych se přidala ke smečce.

// Narrské kopce

// Orlí dráp

Kus skály jsem naštěstí nechala za sebou, aniž by se mi něco stalo. Někdy jsem byla vážně paranoidní. Takový neživý chladný kus kamene by mě určitě nekousl, posměšně jsem se ušklíbla nad svými vlastními myšlenkami a mávla ocasem ze strany na stranu. Ocitla jsem se před lesem, který vypadal opravdu nepřístupně. I tak jsem se do něj ale vydala. Vracet se mi nechtělo a bylo mi jasné, že porost nemůže být nekonečný a já z něj stejně za pár minut vylezu zas na nějaké další území.
Po několika metrech se kolem mě rozmístila tma. Vzhlédla jsem vzhůru. Neviděla jsem žádnou oblohu , Paprsky zapadajícího sluníčka sem asi neměly šanci prostoupit. Koruny jehličnanů byly příliš husté. Zašklebila jsem se a pokračovala dál. Terén nebyl nijak snadno průchozí. Doslova jsem se prodírala roštím a keři, které mě bolestivě píchaly do slabin a tváře. Vyčítala jsem si, že jsem sem vůbec šla, ale nechtěla jsem to vzdát! Musela jsem bojovat, i když si z toho souboje odnesu další drobné škrábance. Lepší už to stejně nebude, dokud se neumyju.
Konečně jsem se prodrala přes všechny ty liány a keře, takže jsem viděla opět večerní oblohu. Byla jsem udýchaná, jako kdybych uběhla maraton. Chvilku jsem tam jen tak postávala a snažila se trochu uklidnit svůj srdeční tep. A pak… Voda! zvolala jsem. K mým uších se doneslo známé bublání řeky. Bez váhání jsem se k ní rozešla.

// Říční eso

// Narvinijský les

Opravdu šnečím tempem jsem se courala na východ. Můj cíl byl jasný - konečně jsem se chtěla dostat do Sarumenského hvozdu. Jenže rány a modřiny z té chaotické situace v propadlině se pořád nezahojily. Uvědomovala jsem si, že odpočinek byl důležitý, ale zároveň mi svaly ztuhly a teď s nimi byla daleko těžší manipulace. Šlo se mi úplně příšerně. Každý krok mě bolel. Neměla jsem si lehat, vyčítala jsem si své předchozí jednání a přitom se zašklebila. V tu chvíli jsem ale tak zoufale toužila po odpočinku, že jsem se na tu zem svezla rychleji, než jsem měla ve zvyku. Doslova jsem upadla na strom a opřela se o jeho kůru, aby mě podpíral. Díky tomu se mi lépe vstávalo. Kdybych ležela úplně na boku, asi ještě teď tam skuhrám a bez pomoci bych se nezvedla. A kdo by se zajímal o červeno-zeleno podivně páchnoucí vlčici? Jen co by mě dotyčný uviděl, vzal by nohy na ramena a už by prchal.
Přede mnou se tyčil pořádný kus skály. Fascinovaně jsem se na něj dívala a obešla ho s velkým obloukem, protože mě ta jeho výška děsila. Co kdyby se podloží najednou zhouplo a celý ten masiv by se zřítil zrovna na mě? Ne, díky, ještě jsem byla příliš mladá na takovou banální smrt. Krátce jsem zívla a rozhlédla se. Úplně jsem se neorientovala, nedokázala jsem určit, z jaké strany k Sarumenu přijdu, ale rozhodla jsem se jít dál. Na to časem přijdu, až uvidím nějaký konický orientační bod. Třeba Narrské kopce.

// Zarostlý les

Oba se už pomalu zvedali k odchodu. Lennie ke mně utrousila poznámku, že bych taky neměla moc otálet s návratem do smečky. Měla vlastně pravdu, už jsem byla několik dní mimo. Krátce jsem pokývla a pak se taky postavila. Bok stále bolel, ale nebylo to už tak hrozné. „Mějte se oba krásně a dávejte na sebe pozor," rozloučila jsem se s nimi a na oba se mile usmála. Ještě jsem se za nimi dívala, než mi zmizeli z dohledu.
Ještě chvilku jsem posedávala ve svém vyleženém ďolíku a přemýšlela, jakou cestou se ke smečce vydat. Měla jsem asi dvě možnosti a chtěla jsem vybrat tu, kde bych se mohla ještě jednou namočit do vody, abych se pokusila smýt tu hnusně zelenou barvu. Protože jestli se tam vrátím takhle, pozornosti neuteču, připomněla jsem si. Nerada jsem byla ve středu pozornosti, ale některé věci jsem ovlivnit nemohla.
Po několika dalších minutách jsem konečně vstala a rozešla se na východ. Šla jsem pomalu, nikam jsem nespěchala, protože jsem byla ještě poměrně dost rozbitá. Nechtěla jsem se zničit tím, že půjdu zbytečně rychle. Rozhlížela jsem se po lese, vstřebávala myšlenky a vzpomínky na tetu Scaritu a její smečku. Viděla jsem ji jen jednou v životě, ale byla to přeci rodina. O tu bychom se měli starat. Také jsem si slíbila, že se do zimy podívám za rodiči. Díky Lennie jsem věděla, kde je hledat. Chtěla jsem, aby cítili, že se o ně zajímám, že je mám ráda stejně jako oni mě.

// Orlí dráp

„Mně je tak trochu blbé se tam vrátit v takovém stavu. Cestou zpátky se to ještě pokusím smýt. Pokud to nepůjde, holt mě budou mít za blázna," pousmála jsem se. Nijak mě to ale netrápilo. Názory ostatních vlků jsem si nebrala k srdci. Navíc jsem mohla celou tu příhodu vyprávět, a to by mohlo ostatní bavit. Všichni se určitě rádi pobaví nad cizím neštěstím. Hlavně ale že to dopadlo všechno šťastně.
Lennie si vůbec nevšimla, že jí přívěsek chybí. Musel se pravděpodobně ztratit někde v té propadlině. Byl tam takový zmatek, že bych se tomu ani nedivila. Co jsem tak pochytila, byli z jedné smečky. Pousmála jsem se na Starlinga. Nic víc jsem na kompliment neřekla, protože jsem pořád nevěděla, jak na to reagovat.
Chvilku se bavili mezi sebou a já se do toho nechtěla moc montovat. Jedno bylo jasné, v té vodě nemohlo být nic dobrého. Udělalo se mi špatně, jen co jsem si vzpomněla na ten zápach. „Pár modřin a škrábanců nám asi ještě pár dnů zůstanou jako památka," pověděla jsem a podívala se na svou společnici. Pořád jsem si myslela, že jsem na tom dopadla ještě dobře. Ona si tam dole prožila daleko větší peklo. Podívala jsem se na naše zelené kožichy a krátce se ušklíbla. „Myslíte, že to někdy půjde smýt?" zamumlala jsem zamyšleně. Bylo možné, že se nám barva do kožichů vpila takovým způsobem, že se jí už nezbavíme. Já se o to vážně snažila, ale nešlo to. A vrátit se takhle do Sarumenu… Asi by to bylo k popukání.
Lennie navrhla Starlingovi, aby se tu na chviličku zdržel. Souhlasně jsem pokývla hlavou a pousmála se. „To je hezké," zamávala jsem ocasem a na oba se střídavě podívala. Asi tom Lennie před chvilkou mluvila. Pravá rodina se nahradí tou „umělou“.
„To jsi byla ty s tou elektřinou?" optala jsem se, když nastalo ticho, a podívala se na vlčici. Podle hlasu bych řekla, že ano, ale v tom zmatku jsem se třeba mohla zmýlit. A teď mě to zajímalo, ráda jsem se dozvídala o nových magiích. Elektřina zněla jako velká zábava.

Souhlasně jsem pokývla hlavou. Jak dlouho ale takové uzdravování zlomeného srdce trvá? Vždyť byli spolu několik dlouhých let. Už i do Borůvkového lesa přišli jako pár. „Já bych asi taky dala přednost nějaké komornější, protože jsem pořád tak trochu samotář. Musím si zvyknout," poznamenala jsem. Nepočítala jsem s tím, že v Sarumenu bude tolik vlků. Už jsem ale nemohla couvnout. Respektive jsem nechtěla. Tohle byla pro mě výzva, vystoupení z komfortního prostoru. A výzvy se přeci neodmítají.
„Je hezké, když sv přátele můžeme nazývat rodinou," poznamenala jsem a pokývla hlavou. Souhlasila jsem s ní. Jen jsem měla takový pocit, že čím blíž daný vlk je, tím pravděpodobnějším se stává fakt, že by mě mohl ze dne na den opustit. Nestalo se mi to jednou a měla jsem takový nepříjemný pocit, že Neyteri nebudou poslední. Krátce jsem si pozdechla.
Povzbudila mě, že časem na to přijdu. Nejistě jsem se usmála. „Snad ano," pokývla jsem hlavou. S druhým pohlavím to ale bylo tak těžké! Zvláštní s tím konkrétním vlkem, který si myslel, že je pánem vesmíru. Navíc jsme se už dlouho neviděli. Mohla bych ho vyhledat, až nějakou dobu pobudu ve smečce.
„Vlastně jsem na cestě do Sarumenu, jen jsem si trasu trochu protáhla," přiznala jsem a pousmála se. „Šla jsem podél řek a jezera, celou dobu jsem se snažila ze sebe smýt ten zelený hnus," pokývla jsem ke svým nohám a břichu, „ale nějak se mi to nepodařilo. Tak jsem to tu zapíchla, že si ještě na chviličku odpočinu, než budu pokračovat." Potom jsem se chtěla vydat dál na jih. Kopírovala bych trasu, kterou jsem z jihu přišla. Hodlala jsem se ale vyhnout té černé řece, kde jsem opustila toho poblázněného vlka. A vážně jsem doufala, že ho už nikdy nepotkám!
Už z dálky jsem slyšela nějaké podivné cinkání. Zastříhala jsem ušima a natočila hlavu do stran, abych se rozhlédla kolem. Přiloudal se k nám vlk, kterého jsem zaregistrovala v tom zmatku na Galtavaru a v propadlině. Přinesl nějaký náhrdelník, který podle všeho patřil mé společnici. „Ten je krásný," neodpustila jsem si drobný kompliment a mrkla na vlčici. Pak jsem se podívala na vlka, který se představil jako Starling, a mile se na něj usmála. „Já jsem Litai, moc mě těší," představila jsem se mu. Bylo zvláštní, že jsme se tu všichni tak nějak sešli. Asi jsme jen potřebovali klid.

Představa, že jiní vlci pomáhají druhým vlkům, aby si k sobě našli cestu, byla zvláštní. Určitě bych toho nechtěla být součástí, protože jsem se sama nevyznala ve svých pocitech a jiní by mi v tom určitě udělali ještě větší nepořádek. Každý svého štěstí strůjcem.
Maličko jsem se zachvěla, protože to nebylo úplně hezké téma. Nedokázala jsem si představit, že někdy se budu muset vypořádat se smrtí někoho blízkého. Ten čas totiž určitě někdy přijde. Snad až za pár let. „Nechtěl o tom mluvit. Je to pro něj určitě bolestivé, a tak jsem na něj nijak netlačila," vysvětlila jsem a myšlenkami se vrátila do dané situace. Už Život mi něco naznačoval, než jsme sestoupila do Sarumenského hvozdu. Nic konkrétního mi ale neřekl. Však Morfeus mi nic napřímo neřekl. Jeho zdrcený výraz a náznaky stačily. „Smečka je ale poměrně velká, takže má o zábavu postaráno," krátce jsem se pousmála. Nemusí se pořád hrabat v těch depresivních vzpomínkách a myšlenkách. Aspoň jsem v to doufala. Společnost vlků totiž dělá hodně.
„Přesně tak," musela jsem s ní souhlasit, „ale rodinu si nevybíráme." Jako jedináček bych dostávala veškerou pozornost rodičů a nebyla bych páté kolo u vozu. A určitě bych byla o něco větší a mohutnější, protože by nosili krmení jen mně. Zkrátka samé výhody! Na druhou stranu… mít sourozence bylo fajn. Sice jsme se viděli jednou za rok, možná ani to ne, ale vždycky jsme propadli takové hezké nostalgii.
Krátce jsem se pousmála. „Ne, nenašla," pověděla jsem a zakroutila hlavou. Nemyslela jsem si, že jsem na to ještě mladá. Nebyla jsem, už jsem byla nějak ten rok dospělá. Možná některé vlčice v mém věku již měli svůj první vrh vlčat. Zrovna do mateřství jsem se ale nehrnula. Nebyla jsem si jistá, jestli to je úloha pro mě. Měla bych z toho spíš stres než pocit štěstí. „Asi nějak nevím, jak se s těmi pocity popasovat," dodala jsem po chvilce. A taky jsem měla strach z odmítnutí.

Krátce jsem pokývla hlavou. „Ten les se zářícím mechem? Ano, vím," pověděla jsem a dál ji poslouchala. Nějaký čas jsme tam trávili s Coffinem, jen jsem se tam váleli a přemýšleli o životě. Říkal mi, že tam kdysi byla smečka, ale tu jsem já už nezažila. Tolik hezkých vzpomínek… „Děkuji, určitě se tam někdy dostavím," poděkovala jsem a mile se na ni usmála. Doufala jsem, že se tam dostanu ještě před zimou. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli by se mi horký chlad zamlouval. Teď se na chviličku zastavím u smečky, posnažím se nějak spřátelit s ostatními a pak můžu zase vyrazit na cesty.
„S netopýřími křídly? To je dobrý!" žasla jsem a usmála se. Smečka byla poměrně čerstvě založena, takže jsem předpokládala, že tam moc vlků není. Chvilku bude trvat, než se tato novinka rozkřikne. Pak jsem se tiše zasmála. „Děláš i dohazovačku jo?" poznamenala jsem s hravým úsměvem na tváři. Já věc partnerství zatím moc nepochopila. Spíše jsem nevěděla, jak s těmi city pracovat. Věděla jsem, že dva vlci v mém životě byli víc než přátelé, ale mé city byly asi jen jednostranné.
Jakmile jsem zaslechla jméno své kamarádky, zachvěla jsem se a na chviličku odvrátila pohled. „Už je tam jen Morfeus," vydechla jsem a zase se na ni podívala. „Neyteri už… není," dodala jsem opatrně. Bylo zvláštní o tom mluvit nahlas. S vlčicí jsem měla tolik krásných vzpomínek, doufala jsem, že ještě nějaké přibydou, když se přidám do Sarumenské smečky, ale přišla jsem příliš pozdě. Nestihla jsem se rozloučit. Na dvě dlouhé sekundy jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. Nechtěla jsem se nechat ovládnout svými emocemi.
Usoudila jsem, že se svým bratrem nemá úplně nejlepší vztah. „Příliš ne," přiznala jsem a sklopila jsme uši k hlavě. Mrzelo mě, že jsme se nevídali víc. Ani jsem nevěděla, jestli se někde usadili. O takových věcech jsme nikdy příliš nemluvili. „Naposledy jsem je viděla před několika měsíci, když jsme se sešli i s rodiči. Za ta léta už jsem se nějak vzdálili a nerozumíme si tak jako dřív, řekla bych," dodala jsem a krátce si povzdechla. Rodinu si holt nevybíráme a nikdo nám nezaručí, že rodinné vztahy budou vždycky ideální. Co si budeme povídat, většinou mají k ideálům až příliš daleko.