Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Taky se hlásím Ať je sranda

Zazubila jsem se nad jeho monologem. „Má vrozenou magii ohně, takže to určitě hrálo roli. Jinak si to nedokážu vysvětlit," vysvětlila jsem. Zima a horko jsou přeci úplné protiklady, možná mu v chladu nebylo příjemně ještě víc než normálnímu vlkovi.
Zmínil několik jmen. Některá mi již byla povědomá, protože se jednalo o vlky, se kterými jsme společně hledali vlčata. Žádného člena smečky jsem ale neznala do takové míry, abych ho nazvala přítelem. Tedy kromě Neyteri... Na vteřinku jsem sklopila ouška k hlavě. Mrzelo mě, že hlavní důvod, proč jsem se do Sarumenské smečky chtěla přidat, už tu nebyl. „Já znám Darkie, povídala mi o Derian kvůli tomu, že má podobně nezvyklé zbarvení jako já," řekla jsem a podívala se na své rudé přední tlapky. Už jsem si zvykla, že ze společnosti docela vyčuhuji, ale bylo fajn zjistit, že někdo je na tom dost podobně. „A Aseti," vzpomněla jsem si na jméno druhé vlčice, „tu taky znám. Ale s oběma jsem mluvila opravdu jen chvilku." Vlastně jsme se rozdělily těsně před tím naším honem z vlčaty. Nebylo to poprvé, co se Newlin zmínil o nějakém dalším Litai, jenže to byl samec. Už v tu chvíli mi to přišlo opravdu málo pravděpodobné, že by se dva vlci jmenovali úplně stejně. To by teda byla pěkná náhoda! Dva rodiče by nezávisle na sobě pojmenovali svého potomka totožně. „Ty, Newline... Jsi si jistý, že se ten druhý jmenuje taky Litai? Je to totiž dost velká náhoda," nadhodila jsem s úsměvem. Vlastně jsem byla přesvědčená, že si jen popletl jména a ten druh vlk se jmenuje jinak. Litai přeci může být jen jedna.
Zase mluvil až příliš, ale bylo to vlastně docela úsměvné. Ještě nikdy jsem se nesetkala s takto výřečným vlkem. A to jsem ji, řekla bych, za svůj život potkala opravdu mnoho. Nabyla jsem dojmu, že Newlinovi se líbí snad úplně všechno a na všem si najde něco pozitivního. Takový přístup jsem mu záviděla, protože já něčeho takového nebyla schopná. Od malička jsem byla spíše pesimistická a to se ani po letech nezměnilo.
„Neřekla bych, že jsem viděla všechno, ačkoliv tu jsem už docela dlouho," poznamenala jsem a sama se zamyslela. Nedokázala jsem si vzpomenout, před jakou dobou jsem se ke smečce přidala. Už to byl opravdu nějaký ten pátek. Krátce jsem si povzdechla a podívala se na svého společníka. „Jen jsem se několik let toulala a na život ve smečce se mi špatně zvykalo, tak jsem se raději držela někde v pozadí a s nikým jsem se příliš nebavila. Teď bych to ale ráda změnila," oznámila jsem mu s radostnějším tónem a zavrtěla ocasem. Pak jsem se rozhlédla po lese a nadechla se. Kromě jeho vůně mi do čenichu vletělo hned několik vloček, takže následovalo podrážděné zakašlání. „Máš v lese nějaké oblíbené místo, které bys mi chtěl ukázat?" zeptala jsem se a doufala, že si Newlin mého incidentu s vločkami nevšimne.

Má ozdoba v něm vzbudila větší zájem, než jsem předpokládala. Nikdo se vlastně nikdy nepídil, jak jsem k tomu přišla. „Určitě jsem se s tím nenarodila, to ti mohu říct s naprostou jistotou," řekla jsem a malinko se pousmála. Potom jsem se už ponořila do hlubšího přemýšlení. „To bílé je kolem mé tlapky omotané… jako had," usoudila jsem, „a ten kamínek tam nějak samovolně drží." Švihl jsem ocasem a pak se dala do odpovídání na zbytek otázek: „Myslím, že to nic neumí. Jen to tam je a… vlastně mi to ani nijak neškodí. Nevzpomínám si, jak jsem k tomu přišla. Možná si mě to našlo během spánku a od té doby se mě to drží? Asi."
Úsměv jsem mu opětovala. „Byla bych moc ráda, kdybychom byli kamarádi," řekla jsem a zavrtěla ocasem. Tím, že jsme byli ve stejné smečce, byla ta cesta k přátelství o něco jednodušší, ne?
Souhlasně jsem pokývla hlavou. Určitě to byly nějaké speciální květiny, protože takto zbarvené květy jsem ještě nikde neviděla. Život uměl vykouzlit snad úplně všechno, i to, co si ani sami nedokážeme představit. Newlin květinky setřásl z hlavy, aby se na ně mohl podívat. No jistě, zatím je neměl možnost vidět a určitě se jimi chtěl také pokochat a prohlédnou si je. „Jsou krásné," přitakala jsem a už si představovala, jak by vypadala takto barevná louka. Přírodní krásy jsem vždycky obdivovala. Jediná neznámá rostlinka mě dokázala zabavit na dost dlouho. Coffin nade mnou vždycky jen koulel očima. Ach, kde mu je konec…
Narazil ale na malý problém - nevěděl, jak si ozdobu od Života zase nasadit. Pobaveně jsem se zazubila. „Jasně. Ukaž, udělám to," navrhla jsem a přistoupila k němu. Věneček jsem chytla na druhé straně a počkala, až Newlin svou část pustí. Přeci jsme ho nechtěli roztrhnout. To by byl panečku malér. Když tak udělal, postavila jsem se na zadní nohy a krk natáhla k jeho hlavě. Ve správnou chvíli jsem smotané květiny pustila. Dopadly ne úplně přesně, ale aspoň držely na místě. Zatím. „Hotovo," podotkla jsem a zase se spustila na všechny čtyři. Ještě chvilku jsem jeho korunku kontrolovala, aby se samovolně neporoučela k zemi, ale vypadalo to nadějně.
Newlin byl větší sluníčko než já a udržel si pozitivní myšlení, i když zima udeřila plnou silou a pociťovali jsem její moc na vlastní kůži. „Vločku? Tady jich máš statisíce a vsadím se, že je každá úplně jiná," zazubila jsem se. Ta jeho dobrá nálada byla vlastně docela nakažlivá. „Já ti ani nevím. Když jsem byla malá, můj tatínek mi zimu docela zprotivil, protože ji sám neměl rád, a já jako vlče neměla vlastní názor," začala jsem, později jsem pokračovala, „teď ji beru jako každé jiné roční období. Každé má své špatné i dobré věci. Užívám si těch dobrých chvil a snažím se přežít ty horší."

// Narrské kopce

„Taky děkuji," usmála jsem se na Newlina a sama se na svou ozdobu podívala. Už jsem ji měla tak dlouho, že jsem na ni už kolikrát zapomínala. Na zadní nohy si přeci nevidím tak dobře. Na druhou stranu mě to ale nijak neotravovalo jako například nějaká dlouhá věcička visící na krku. Dala jsem se do pohybu, protože jsem chtěla být co nejdřív doma, tohle dobrodružství bylo delší a náročnější, než jsem čekala. Potěšilo mě, že se Newlin vydal za mnou. „Myslíš, že ti ty květinky přes zimu nezmrznou? Byla by to jistě velká škoda," prohodila jsem a znovu se podívala na ozdobu na jeho hlavě.
Jak jsem scházeli dolů do údolí a později do Sarumenského hvozdu, počasí bylo horší a horší. Nahoře v kopcích bylo snad úplně jiné klima než tady. Mrazivá vlna mi prostoupila přes kožich snad až do morku kostí. „To je teda pěkná zima!" postěžovala jsem si svého společníkovi a zašklebila se. Sněhu pod našimi packami stále přibývalo a někdy byla navátá hromada taková, že jsme se přes ni museli přebrodit.
„Snad všichni trefí domů. V takovém nečase je cestování docela nebezpečné," zadoufala jsem a povzdechla si. Byla jsem ráda, že jsem měla místo, kam jsem se mohla vracet a cítit se v bezpečí. Kdybych nyní stále bloudila na svých toulavých tlapkách, kdo ví, kde bych aktuálně mrzla. Už jsme se blížili k Sarumenskému hvozdu a po chvilce jsme míjeli první stromy našeho domova. No, obávala jsem se, že sněhová situace tady nebude o nic lepší.

Všechno vlastně dopadlo dobře. Vlčata byla živá a zdravá a Život se holt bude muset smířit s tím, že se v kopcích nedočká žádné dlouhodobé společnosti. Vlci za ním přicházeli a odcházeli. A tak to mělo být. Zůstala jsem od všeho tak trochu bokem jako vždycky, nerada jsem byla středem pozornosti. Nicméně nic mi neuniklo. Ze shledání byli všichni nadšení, ještě aby ne, když se vlčata setkala se svou maminkou. Zavrtěla jsem ocasem a v tu chvíli se mě zmocnil jistý pocit provinilosti. Řekla jsem Lennie, že se do zimy za rodiči stavím v horách, povzdechla jsem si. Mrazivé období bylo už tady a já návštěvu nějak nestihla. Měla jsem strach, jestli jsou vůbec v pořádku, jestli žijí. A jestli tu letošní zimu přežijí… Přeci jen už nebyli nejmladší. Promiň taťko, promiň mamko, tohle byla krutá pravda.
Trochu jsem se zachvěla a myšlenkami se vrátila zase zpátky do přítomnosti. Všichni se už začínali odebírat k domovu. Já ještě věnovala krátký pohled Životovi a byla jsem ráda, že se všechno vyřešilo a nevyklubal se z něj šílenec, který by si přivlastňoval tak nevinná stvoření, jakými byla sarumenská vlčata. A byla jsem si jistá, že kopce snad velmi brzy navštívím, když se tu cítil tak sám. To jsem ani nevěděla! Ani by mě to nenapadlo. Však Smrt byla taky sama a nestěžovala si…
Taky jsem se nasměrovala směrem k domovu a pohledem našla žíhaného vlk, který měl na hlavě nějaký věnec z barevných kytiček. Usmála jsem se a laškovně prohodila: „Hezká ozdoba, Newline!" Úsměv mě nepřecházel, ani když jsem s ním srovnala své tempo. Vlastně by bylo fajn poznat blíž i někoho jiného než Darkie a Aseti.

// Sarumen
// Děkuji za akci A hvězdičku poprosím do síly.

// Narrské kopce

Už z dálky jsem viděla Životovu jeskyni. Mávla jsem ocasem a zrychlila. Narrské kopce jsem konečně rozpoznávala, věděla jsem, kde přesně se nacházíme, ne jako před chvilkou. Nemířila jsem přímo do jeskyně, protože mi prostě něco říkalo, že tam Život vlčata neschovává. Zaujala mě pouštní mlha s poměrně ostrými kamínky. Zatnula jsem zuby. Přesně tam byste schovali něco (nebo někoho), aby to/ho jiní nenašli.
Mlhu jsem překonala, mžourala a dostala se na místo, kde vlastně mlha nebyla. A vlastně to tu nevypadalo ani jako v Narrských kopcích. Bylo tu tolik vegetace, zvířat, vzduch tu byl příjemně vlhký a zkrátka to tu vypadalo jako v ráji! S úžasem jsem se rozhlížela kolem a vnímala všechny ty nové podněty. Je to tu nádherné! začala jsem vrtět ocasem. Proč tohle místo před námi tak dlouho schovával?
Chviličku mi trvalo, než jsem se na místě zorientovala a zlatýma očima našla Života s vlčaty. Pozorovala jsem je. Život během od jednoho vlčete ke druhému, mluvil s nimi, všichni se evidentně dobře bavili. Vypadalo to jako nějaká hra. Ohlédla jsem se na zbytek vlků a usmála se. Byla jsem ráda, že jsou všechna vlčata zdravá a veselá, dobře se baví. Nastal už ale čas jít domů, ne?

Marně jsme se snažili tu jeho hádanku uhádnout, ale už na nás bylo vidět, že jsme unavení a na další hlavolamy opravdu nemám náladu, a hlavně energii. Třeba já osobně se neskutečně těšila, až si někde složím hlavu a nebudu prožívat takové stresy.
Zaslechla jsem Životův hlas ve své hlavě. Srdeční tep se mi zase zrychlil, jak ve měn začalo narůstat znechucení. Znala jsem ho, již několikrát jsem jej navštívila a nikdy jsem si nemyslela, že by něčeho takového byl schopný. Věřila jsem mu, že se musí cítit osamocen, ale to přeci nemohl betám sprostě ukradnout vlčata. Proč prostě nevezme nějaké malé ještěrky, které žijí v nedaleké poušti, a nezačne si je chovat na svém písečku? Už by tam nebyl tak sám. I když by si s nimi asi nemohl povídat, pomyslela jsem si. A on byl opravdu upovídaný.
Najednou jsem procitla. Všechna hořkost z mého srdce zmizela a už jsem vlastně naštvaná nebyla. Byla jsem jen ráda, že jsme vlčatům na dosah a tohle celé dobrodružství se nám blíží ke konci. Bylo mi jasné, že se k Narrským kopcům už asi dlouho nepřiblížím, protože jsem tu toho měla docela po krk. „Snad se už brzy všichni dostaneme domů," povzdechla jsem si do větru a po očku se podívala na skupinku vlků.
Už jsem to nechtěla dál protahovat. Ta neviditelná zábrana zmizela a mohli jsme se pohnout a najít vlčata. Vykročila jsem správným směrem, ale po pár krocích se zarazila. Mýval? vzpomněla jsem si. Ohlédla jsem se za sebe. Vypadalo to, že vzal do zaječích. Což je jen dobře, ještě by skončil v tlamě jednoho z nás. Znovu jsem se rozešla a doufala, že k vlčatům už je to chvilička cesty.

// Zapadlý kout

// Ježčí mýtina

Jakmile se mé tlapky dotkly písku, přestala jsem se cítit jako mlha a zase jsem se zhmotnila. Udělala jsem dva váhavé kroky od mývala a rozhlédla se. Byla jsem dost dezorientovaná. To kvůli tomu rychlému přesunu? Možná.
I tak jsem měla zvláštní pocit, že se naše shledání s vlčaty rychle blíží, a to byla velmi dobrá zpráva. Jistě jsme byli na území Narrských kopců, ale nějak jsem to tady nerozpoznávala. Mýval k sobě opět připoutal mou pozornost, když začal se svými říkankami. Měla jsem nutkání otráveně zakoulet očima, ale překonala jsem se. Kdyby mluvil normálně, asi by mi tak nelez na nervy.
Postavil před nás nějakou hádanku k rozluštění. Stáhla jsem uši k hlavě. Bylo jasné, že vlčata nezískáme zadarmo. Podívala jsem se do země a přemýšlela. Raději jsem si všechny argumenty řekla v myšlenkách, protože jsem nechtěla chrlit všechny své myšlenkové pochody nahlas. Od toho tu byl Newlin, co si budeme povídat.
Po chvilce jsem se přiblížila ke zbylým vlkům. Byli jsme takoví čtyři stateční, kteří přešli přes všechny překážky. Přeci se nezastavíme před touto! „Tohle mi moc nejde," přiznala jsem na začátek a stáhla ouška k hlavě. „Napadá mě tak akorát mech v Ageronském lese. Je heboučký, měkoučký a přes noc září," navrhla jsem a podívala se na vlky. „Ale asi to nebude ono. Ageron je odsud hodně daleko a… nemá s vlčaty žádnou spojitost," dodala jsem. Nic rozumnějšího mě ale nenapadlo a čekala jsem, jaké názory bude mít zbytek.

Bezradně jsem postávala nedaleko od skupinky mývalů, když se konečně postupně přiřítili další vlci. Byla jsem zoufalá, protože mi tyhle hádanky nikdy nešly. Navíc jsem nenáviděla, když si se mnou někdo hrál. A to přesně ten náš mýval dělal.
Šla jsem na to správně, jak řekla šedivá vlčice s černým hřbetem. Ale asi jsem nebyla tak pozorná, třeba jsem se zaměřovala na úplně nesprávné věci. Byla pravda, že bychom si měli všímat něčeho, co obyčejný mýval nemá. Maple poznamenala, že jeden z těch mývalů se divně šklebí. No jistě! Škodolibý úšklebek, má z nás srandu! zamračila jsem se na skupinku mývalů, na žádného z nich jsem se přímo nekoukala. Štvali mě všichni stejně.
Jako poslední přiběhl Newlin a cestou… se nám asi trochu scvrkl. „Aby si Život nevzal i tebe," zamumlala jsem s pod vousky a povzdechla si. Čím víc nás bylo, tím lépe se nám přemýšlelo. Víc očí víc vidí, ne? Žíhané vlče začalo kolem daného mývala poskakovat a ten už to nevydržel.
Z té věci, co měl v tlamě, vyfoukl další mrak dýmu. Když se po pár sekundách rozplynul a viditelnost byla zase dobrá, už tam neseděla žádná skupinka mývalů. Jen ten jeden jediný, který si z nás dělal blázny. Zase začal s těmi svými rýmovačkami. „Vážně ti máme věřit?" střihla jsem ušima a pečlivě si mývala prohlédla. Nic jiného nám ale nezbývalo, vlčata jsme přeci všichni chtěli zachránit. Natáhla jsem tedy k němu tlapky a modlila se, aby nás nijak nepodrazil.
Najednou se mě zmocnil pocit, jako bych se doslova vypařila. A pak jsem pod tlapkami ucítila nestabilní písek.

// Narrské kopce

// Já bych klidně pokračovala :) Už se sice pomalu začínám učit na zápočty/zkoušky, ale jeden kratší post za pár dnů bych snad zvládla i během zkouškového.

// Kopretinová louka

Už z dálky jsem viděla, že se na mýtině děje něco nekalého. Zaostřila jsem a zahlédla onoho mývala. Skrz zuby jsem procedila tiché zavrčení a s nelibostí pozorovala, co dalšího se tam děje. Nejprve se kolem něj objevily nějaké předměty a poté obrovský mrak. Ušklíbla jsem se a zpomalila, protože jsem se obávala, že by ten dým mohl být nějakým způsobem jedovatý. Odhadovala jsem, že to dělal tou věcí, kterou žužlal v tlamě. Kouř se stočil do víru a najednou byl mrknutím oka pryč.
Na židličkách teď posedávali další mývali. Měli jsme najít toho našeho mývala, ale nebude to vůbec lehké. Vypadali identicky! Chtěla jsem k nim přistoupit ještě blíž, ale nemohla jsem. Jako by kolem nich bylo nějaké neviditelné pole, které jsme nemohli překonat. Začala jsem kroužit kolem jejich židličkového uskupení a snažila se ignorovat jejich hlasy. Mohli byste zmlknout?! Vůbec nepomáháte! cvakla jsem zuby. Akorát nás chtěl zmást, to byla jejich strategie!
Už jsem začínala třetí kolečko, kdy jsem se snažila vyzkoumat, jak se od sebe ti vykukové liší. „Hele, tenhle má kratší ocas!" řekla jsem do vzduchu a ohlédla na zbytek smečky. Bylo dobře, že nás bylo hodně, protože takhle jsme mohli přijít na spoustu věcí. Víc očí víc vidí. Zastavila jsem se u jiného mývala. „A tenhle má zase jinak proužky," poznamenala jsem a přimhouřila oči. Jenže to asi bylo normální, ne? Nejednalo se o klony, takže každý mýval byl originální. Vlci přeci taky nebyli úplně stejní, byla tam nějaká variabilita.
Nakonec jsem se zastavila a dost zoufale se dívala na skupinku mývalů. Toho našeho bych poznala podle dýmky, ale vzhledem k tomu, že si ji všichni předávali. A tak by možná bylo dobré podívat se po něčem, co bychom n zvířeti obvykle neviděli. Něco jako dýmku, něco, co k mývalovi nesedí.

Vlků se tu nakonec sešlo opravdu dost. Celá smečka, řekla bych, i když jsem neznala ani polovinu. Všem jsem věnovala přátelský pohled, který se mi nakonec zastavil na malém hnědém vlčeti. „Kasius. To je moc hezké jméno," poznamenala jsem a zamávala ocasem.
Šedý vlk s šedým žíháním se představil jako Newlin a vybalil na mě překvapivou informaci - ve smečce byl ještě jeden vlk se shodným jménem. „Ale já jsem ta Litai," ohradila jsem se. Jestli to byl nějaký vlk, který měl stejně originální jméno… No budiž. Ukázalo se, že ukecanějšího vlka jsem ještě nepotkala a tak jsem zase schoulila svou něžnou dušičku do svého nitra a mlčky přihlížela tomu všemu. Můj pohled pro změnu padl na fialovou vlčici. Okamžitě jsem si vzpomněla na Darkie. To musí být ona! Snad i čumáček má fialový, uculila jsem se. Bylo fajn tu nebýt jediný barevný exot. I když těch exotů by se tu našlo asi ještě víc.
Všechny hádanky od podivného nemocného mývala jsme zvládli. Zastříhala jsem ušima a byla zvědavá, co se bude dít. Zvíře si všimlo malého vlčete a začalo ho až přivelmi zajímat. Najednou se kolem Kasiuse objevila bublina, která ho celého pohltila, vznesla se a rozletěla se někam pryč. Hřbet se mi opět zaježil a tiše jsem zavrčela. Co vám ta nebohá vlčata udělala, že jim musíte způsobovat takový stres?! pomyslela jsem si rozhořčeně a neuvědomovala si, že jediní vystresovaní jsme tu my, dospělí. Má mysl byla úplně zamlžená zlobou vůči Životu, který byl aktuálně nejsobečtější vlk v Gallirey.
Zlý mýval se od nás vzdálil, zase pronesl nějaká svá moudra a zmizel. Samozřejmě jsem na nic nečekala a vydala se na území, ke kterému mě to z nějakého důvodu táhlo.

// Ježčí mýtina

// Taky se přidávám ke chvále :) Akce mě baví, je odpočinková, žádné velké drama, zatím nemám co vytknout.

// Sarumen

Vyběhla jsem z hvozdu a mířila jsem za ostatními vlky. Aseti mě, jak se zdá, stihla předběhnout. Ne že by záchrana malých nevinných vlčat nebyla důležitá, jen jsem se nejraději držela za davem, což se mi v tuto chvíli nepodařilo a přiběhla jsem jako jedna z prvních. Přitočila jsem se tedy k Aseti, barevné vlčici a vlčeti. „Ahoj, jsem Litai," usmála jsem se na oba a na svou tmavší známou mrkla. Tu jsme přeci zdravit nemusela, vždyť jsme se znaly. Byla jsem ale trochu zmatená, protože vlče vůbec nevonělo po Sarumenu. Očekávala bych, že jeho pach bude podobný jako ostatních vlků ze smečky, jenže tenhle byl úplně cizí.
Mou pozornost upoutal mýval. Ne jen tak obyčejný, měl na sobě nějaké kusy látky, od tlamy se mu vznášel kouř a (zcela nepochopitelně) stál na zadních. Takhle se přeci slušný mýval nechová! Určitě je nemocný, pomyslela jsem si a napnula všechny svaly v těle, kdyby se proti nám náhodou rozeběhl a chtěl nás nakazit.
Spustil jakousi říkanku. Naklonila jsem hlavu do strany a pečlivě poslouchala. Prý nám přišel pomoct, ale zároveň jsem z jeho projevu cítila, že na nás číhá nějaké nebezpečí. Ještě jednou jsem si to zvíře přeměřila pohledem a rozhodovala jsem se, jestli se mu vůbec dá věřit. Začal se k nám přibližovat a blábolil. On je fakt nemocný! Měli bychom ho zakousnout, než nás nakazí! zachvěla jsem se a udělala dva kroky dozadu, abych udržela bezpečnou vzdálenost. Vůbec se mi nelíbil. Měli jsme uhádnout, co to blábolil. Vlčice se ujaly prvních dvou slov a já nervózně přešlápla z tlapky na tlapku. Po pár sekundách jsme sebrala odvahu, zadívala se sebevědomě na mývala a pronesla pár slov: „Další je ráj na zemi."

Ohlédla jsem se za sebe, jestli se za mnou Aseti vydala. Ve své blízkosti jsem ji ale neviděla. Třeba mě doběhne později, pomyslela jsem si a doufala, že tomu tak skutečně bude. Měla jsem upřímně trochu obavu, že při seznamování s novými vlky udělám nějakou fatální chybu a oni mě potom nebudou mít rádi. Prvotní obavy vystřídalo nadšení, kdy jsem si cupkala (sem tam i poskočila) směrem k vlkům a těšila se, až s nimi dám řeč.
Najednou se v mé hlavě ozval nějaký hlas. Byl mi povědomý. Ano, Život. Okamžitě jsem zastavila a poslouchala, protože toho mě na srdci opravdu hodně. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by k vlkům takto otevřeně promlouval, i když jsem věděla, že nad námi všemi bdí. Jeho hlas konečně utichnul a já si v hlavě sesumírovala, co nám vlastně sdělil. Vzal vlčata? Proč? nechápala jsem. Co s nimi bude sakra dělat?!
Zalapala jsem po dechu a pomalu se rozešla. Chtěla jsem se vydat rovnou k Narrským kopcům, jenže moje tlapky mě neposlouchaly a místo toho mě nesly na úplně druhou stranu. Jako bych to ani nezaregistrovala, protože jsem v hlavě měla ohromný guláš. Život by nám měl pomáhat a ne nám dělat potíže! rozčilovala jsem se a naštvaně si odfrkla. Skutečně mě zajímalo, k čemu Život vlčata potřeboval. Chápala jsem, že se doma musí cítit osamocen, když ho pokaždé každý opustí. Co si ale vzpomínám, chtěla jsem v Narrských kopcích zůstat, protože jsem se tam cítila šťastně jako ještě nikdy, ale on sám mě odtamtud vyhnal. Nemohla jsem mu dělat společnost navěky. Takže si vlastně za to mohl sám!
Koutkem oka jsme zahlédla dva vlky, kteří běželi podobným směrem jako já. A tak jsem zrychlila, abych je dohnala.

// Kopretinová louka