Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Asi měl pravdu. Když zamrzly Kaskády, kolem kterých jsme šly, řeky na tom pravděpodobně nebyly o moc lépe. Krátce jsem si povzdechla. Byli jsme docela v úzkých. „Magii ohně bohužel neovládám," přiznala jsem a krátce si povzdechla. Nijak jsem po ní netoužila, ale teď by se opravdu hodila. Když už jsem byla myšlenkami u magii ohně, automaticky se před mýma očima objevila postava mého otce. Zavřela jsem oči a když jsem je zase otevřela, už tam nebyl. Zaťala jsem zuby. Snad se jim nic nestalo, snad jsou naživu, zadoufala jsem. S Lennie jsem mluvila už před nějakou dobou, snad na podzim, a tehdy jsem si slíbila, že se za rodiči zastavím, než začne zima. Jenže já nečekala, že bude tak krutá. Věděla jsem, že do hor nemám šanci dojít.
Z mých myšlenek mě vytrhl Sigy, který se opět vydal hledat potravu. Udělala jsem to samé, co předtím -trochu se od něj vzdálila, abychom zvětšili zkoumanou plochu. Nic jsme ale nenašli. „Možná máš pravdu," povzdechla jsem si a rozhlédla se, „jako by všechno pomřelo." Sice mi trhalo srdce, že se ode mě chce odtrhnout, ale nemohla jsem ho u sebe držet zuby, drápy. Bude mě sužovat žal, že mě pravděpodobně opustí už třetí vlk, kvůli kterému se mi v srdíčko rozhořel oheň touhy, ale asi mi bylo souzeno zůstat navěky sama.

// Kaskády

Cesta přes kaskády byla náročná a poměrně nebezpečná, oba jsme to ale úspěšně zvládli a nechali jsme se zahalit temným stínem hvozdu. „Vlastně ano, jen tam pořád moc vlků neznám, ačkoliv jich je tam opravdu hodně. Jsem raději někde v ústraní," prohodila jsem a krátce se pousmála. Taková jsem byla i v rodné smečce, kterou jsem už před několika lety opustila. Tehdy jsem se chtěla toulat a byla bych tak neužitečným článkem hierarchie. Teď už jsem se chtěla trochu usadit a mít místo, kam bych se mohla vracet a cítit se tam v bezpečí.
Natočila jsem hlavu k Sigymu a opět na něj zůstala zasněně koukat. Už to, doufám, nebylo tak děsivé, když jsem znovu nalezla schopnost mluvit. „Dobře," přikývla jsem a zhluboka se nadechla. Místo pachů mi ale do čenichu vletělo pár sněhových vloček. Znovu jsem si kýchla. Zatraceně, zanadávala jsem a rozklusala se za Sigym. Po chvilce jsem se od něj trochu odtrhla, abych zvětšila plochu, po které jsme hledali. Ačkoliv jsem se snažila, jak jsem chtěla, nic jsem neviděla. Ani žádné stopy - vítr je musel téměř hned, jak vznikly, zaházet vločkami sněhu. Mohutně mi zakručelo v břiše a zpomalila jsem, protože běh, zdali se tomu tak dá vůbec říkat, mě opravdu vysiloval.
„Myslíš, že všechny řeky zamrzly? Třeba by se tam našly nějaké ryby," nadhodila jsem, když jsem se loudavě vrátila k Sigymu. Velké vlčí jezero bylo zcela jistě zamrzlé. Tam by se spíš dalo klouzat po lesu, ne něco lovit. A bohužel to vypadalo, že můj společník nemá na hrátky ani pomyšlení. Já měla pořád růžové brýle a oplývala jsem optimismem, protože jsem mu mohla být na blízku.

// Mahar

Prý byl ve smečce poměrně krátce a obrátil se na mě s podobnou otázkou. „Už jsem tam několik měsíců. Ten čas utíká tak rychle, že si ani nejsem jistá, jak je to dlouho, co jsem se do Sarumenu přidala," krátce jsem si povzdechla. Čím jsem byla starší, tím více se mi zdálo, že dny ubíhají neskutečně rychle. Pořádně jsem si je ani nestíhala užít. Z toho řítícího se vlaku jakoby snad ani nešlo vyskočit a znovu zpomalit. Jako vlče jsem čas vnímala úplně jinak.
Nad jeho jménem jsem se začala v duhu rozplývat. Úplně se k němu hodilo! Vlastně jsem si ani nedokázala představit, že by se jmenoval jinak. Sigy bylo takové… zvučné, sladké a naprosto skvělé. „Máš moc krásné jméno," usmála jsem se, ale pravděpodobně mě neslyšel, protože se příliš zaobíral tím, jakou trasou vyrazíme.
Cesta byla náročnější, než jsem si myslela. Teď by se nám hodilo mít lepkavé tlapky, aspoň by nám to tolik neklouzalo. V některých chvílích jsem se opírala snad i o tlamu, abych si srovnala rovnováhu a stabilitu. Nemohla jsem tedy moc mluvit, protože jsme se oba soustředili, abychom v pořádku vylezli nahoru. I tak jsem si neodpustila sem tam letmý pohled na jeho vypracované nohy.

// Východní hvozd

Zazubila jsem se a věřte mi, že se mi i kůže pod rudými chlupy začervenala, když mi složila kompliment. Možná to on jako kompliment nemyslel, ale já si to tak rozhodně přebrala! Usmívala jsem se ještě hodnou chvíli poté.
K mému překvapení s procházkou souhlasil. Myslela jsem si, že jsem svou reputaci pokazila až příliš, ale… asi to nebylo tak hrozné. Opakovaně jsem zamávala ocasem. „Klidně ti můžu pomoct. V takovém krutém období si přeci musíme pomáhat," nabídla jsem se. Totiž, pomoct mu nebyla má povinnost, ale já byla dobrák od kosti. Navíc by to znamenalo, že bychom spolu strávili nějaký čas. A to bylo pro mě aktuálně to nejdražší.
Pokývla jsem hlavou a stále ho následovala. Asi mířil k lesu, kde na mě tehdy Coffin narafičil iluzi hada a já se mohla zbláznit. Bylo to už tak šíleně dávno, čas utíkal rychleji, než bych chtěla. Měla jsem pocit, že některé věci se prostě za jeden život nedají stihnout. „Jak jsi ve smečce dlouho? Máte tu milé vlky?" ptala jsem se a naklonila hlavu do strany. Od té doby, co jsem byla součástí Sarumenu, jsem o smečkách úplně ztratila pojem. Já už svůj domov měla a nechtěla jsem ho měnit. Zatím. „A jak se jmenuješ? Pokud to smím vědět," vydechla jsem a stihla k němu oušky. Vlastně jsem toužila po tom znát jeho jméno… Toužila jsem po něm celém! Ale pro jistotu jsem držela své hormony na uzdě. A doufala jsem, že se mi to bude dařit ještě nějakou dobu.

// Kaskády

Trpělivě čekal, až se teda vykecám. Raději jsem ani nechtěla vědět, co mu teď musí probíhat hlavou. Určitě si myslel, že jsem blázen! Já mu ale nelhala! Vážně jsem byla pod nějakým kouzlem. Vzduch v Sarumenu byl nějaký zvláštní, protože pokud jsem si správně pamatovala, i Newlin se začal zčistajasna chovat úplně jinak.
Chápala jsem, proč mě chtěl odsud vyhnat, ale zároveň nechápala. „Litai… Jmenuji se Litai," doplnila jsem ho a přátelsky se na něj usmála. Začala jsem vrtět ocasem a nepřestávala ještě dlouho poté. Navrhoval mi nějaký úkryt na severu odsud, co jsem tam pochopila. Já ale nebyla jako můj otec, neovládala jsem magii ohně a nemohla jsem se tak zahřát. Zachvěla jsem se a podívala se vlčkovi do zlatých očí. „Poslyš, já vím, že se opravdu, opravdu nehodí, ale nechtěl by ses někam projít? Pokud tedy nemáš nějaké povinnosti vůči smečce," navrhla jsem a mrkla na něj. Za normálních okolností bych si tohle nedovolila vlastně ani k vlkovi, kterého jsem znala roky, ani ke Coffinovi nebo Izarovi ne. Teď jsem sebevědomě navrhovala procházku ve dvou úplně cizímu vlkovi.
Navíc v takové zimě bychom se mohli navzájem zahřívat! napadlo mě chvilku poté, ale raději jsem to nevyslovila nahlas. Třeba bych ho tím odradila. Raději jsem moc nechtěla tlačit na pilu, zvlášť když se mi první dojem moc nepovedl.

Vedl mě přes území smečky a já se ani neodvážila uhnout z cesty a vydat se někam po svých. Ani za normálních okolností by mě to nenapadlo, teď už tuplem ne, protože bych se ochudila o jeho přítomnost. Po našem mírném karambolu jsme pokračovali dál na sever a já se na pár sekund zahloubala do své mysli.
Přemýšlela jsem, kolik vlků tu asi žije. Přeci jen to nebylo obvyklé prostředí, které by vlci obývali. Však kdo jiný mohl žít v močálech? Žáby a jiná havěť. Docela se rozfoukalo, takže nám vítr cuchal kožíšky. „Sakra to je zima!" procedila jsem přes zuby a tak na pět sekund jsem zase zmlkla. A pak mi to došlo: „Proboha, já už zase dokážu mluvit! Nevím, co to se mnou předtím bylo, ale vážně to nešlo. Jako bych byla pod nějakým kouzlem!" Povyskočila jsem a přidala do kroku, abych byla zase na jeho úrovni. „To bylo ale pěkně trapné, omlouvám se. Ale vážně jsem za to nemohla!" povzdechla jsem si, omluvně se na něj zadívala a sklopila ouška k hlavě.
Pak jsem se rozvzpomněla, že se mě na něco ptal ještě předtím, než jsem se na něj pomalu svalila. Upřímně, nic jiného bych neudělala radši! „Ano, jsem z jihu. A má smečka je Sarumenská. Jsou tam samí milí vlci," zazubila jsem se. Ačkoliv jsem tamější mlhu neměla moc ráda, stejně byla lepší než tyhle močály, které by mě mohly pohltit, aniž bych stihla ceknout. Teda teď asi ne, protože byly zamrzlé, ale… chápeme se.

Jakmile se žíhaný vlk rozešel, vykročila jsem za ním a držela se ho jako ocásek. Vedl mě po okraji teritoria, což bylo pochopitelné. Alfám by se asi nelíbilo, kdyby uprostřed území našli nějakého cizince a můj princ by si to asi pěkně odskákal. Jeho pach odpovídal nějakému řadovému členovi, rozhodně ne vysoce postavenému jedinci.
Trochu jsem zrychlila, abych se dostala vedle něj, když se mnou začal komunikovat. Aniž bych se zastavila, otočila jsem hlavu a podívala se za nás. Několikrát jsem tlamou zakývala nahoru a dolů. Z jihu, odpověděla jsem mu, škoda, že zase jen v duchu. Určitě ze mě musel cítit pach jiné smečky. Pak jsem hlavu pootočila zase tím směrem, kterým jsme šli, ale jak jsem chvilku nekoukala před sebe, přední nohy se mi trochu zamotaly a já ramenem narazila do svého společníka. Snažila jsem se srovnat co nejpohotověji a když jsem získala stabilitu na všech čtyřech nohách, sklopila jsem uši k hlavě a omluvně zakňučela. Co si o mně asi musí myslet, pomyslela jsem si. Ztrapňovala jsem se tu před láskou mého života!
Když se zasál, také jsem se zazubila. Znáte to, když se vám někdo líbí, smějete se každému vtipu, i když byl neskutečně špatný. Vlk nevtipkoval, kdyby močály nebyly zamrzlé, opravdu bych se tu mohla utopit. Na ten jeho zvonivý smích ale nešlo reagovat jinak. Okouzleně jsem na něj po očku koukala a pak sklonil hlavu k zemi, abych se ujistila, že povrch je opravdu docela stabilní.

Vlček se ke mně otočil a věnoval mi pozornost. Mé srdíčko poskočilo a usmála jsem se na něj. Zeptal se mě, jestli jsem v pořádku. Na to jsme pomalu přikývla. Vlastně to byla jen trochu pravda. Srdeční tep jsem měla neskutečně vysoko, bijící srdce jsem cítila až v krku a bylo to svým způsobem příjemné. Takhle jsem se cítila jen párkrát za život a těžko říct, proč mám takové emoce kvůli vlkovi, kterého vlastně vůbec neznám. Ale po původu mých citů jsem nepátrala, nebyl čas!
Musela jsem vypadat jako blázen, to přiznávám. Cizí vlk byl vlastně k politování, protože se musel vypořádávat s tvorem, který nemluví a kouká na něj jako na nějaké svaté zjevení. Když promluvil podruhé, otevřela jsem tlamu. Vyšlo z í ale akorát tiché povzdechnutí a zase jsem sklapla čelisti k sobě. Pořád jsem se z té nemoci nějak nevyléčila. Zakroutila jsem hlavou. Smečku už přeci mám. Ale kdybys tam byl i ty, bylo by to boží! uculila jsem se a pořád z něj nespouštěla zlaté oči. Nedivila bych se, kdyby mu to bylo po chvilce nepříjemné.
Navrhl, že by mě mohl zavést někam do úkrytu, kde by nebyla taková zima. Souhlasně jsem pokývla hlavou a v duchu dodala: Nemám nic proti. Až teď jsem si všimla, kde se to vlastně nacházím. Po dost dlouhé době jsem od vlka odvrátila pohled a rozhlédla se. Divně to tu smrdělo, a i přes sníh jsem dokázala rozpoznat, že to nebyl les. Všechny smečky, ve kterých jsem žila, byly útulné a na každém kroku stál nějaký vzrostlý strom, který mohl vlka ochránit. Tady nic takového nebylo.
Konečně jsem se zase zvedla a stála jako normální vlk. Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala, co se tedy bude dít, jaký má vlček plán. Na druhou stranu jsem mohla být ráda, že mě nevynesl v zubech.

// Kopretinová louka (přes řeku Tenebrae)

Pocit, že jsem našla to, co jsem celou cestu sem hledala, byl čím dál tím intenzivnější. Zhluboka jsem se nadechla a cítila, že jsem snad vstoupila na území smečky. Na pár sekund jsem se zastavila. Je to dobrý nápad? pomyslela jsem si a rozhlédla se. Byla jsem vychovávána tak, že bych se měla smečkovým územím vyhýbat, pokud nechci požádat o místo. Já už svůj domov měla, takže jsem tu vlastně neměla co pohledávat. Pokud byla místní alfa ne úplně empatická, mohla jsem být v ohromném průšvihu.
Pak jsem ale ucítila jeho pach. Ten nejsladší, nejpřitažlivější! Až se mi vzrušením naježily chlupy na zádech a já se bez rozmyslu rozešla kupředu. Čert vem nějakou alfu! Tohle bylo daleko důležitější. Pach na mě fungoval jako magnet, nedokázala jsem se od něj odtrhnout.
A tak jsem šla, promrzlá na kost, ale během chvilky jsem ho zahlédla (// Sigy). Ten nejhezčí hnědý kožich, jaký jsem kdy viděla! Otevřela jsem tlamu, chtěla jsem něco říct, aby se mě náhodou nelekl, ale z tlamy mi akorát vypadl jazyk, a žádné slovo. Má situace se tedy moc nezlepšila. Ale to nevadí! Zase jsem tlamu zavřela, abych se náhodou neotočil a nezahlédl mě s jazykem venku. Myslela by si, že jsem snad blázen. Byla jsem… ale do něj!
Konečně jsem se k němu přiblížila o něco víc, ocasem jsem vrtěla jako zblázněná a měla jsem oči jen pro něho. Po dlouhé době jsem se zastavila. Moc v klidu jsem ale nebyla, jako bych se pořád vnitřně i fyzicky chvěla. Bylo to z mrazu, nebo z toho, že ho konečně vidím? Sama jsem nevěděla. Svezla jsem přední část těla v zemi do ke hře vyzývající pozice a krátce na něj štěkla. Pořád jsem vrtěla ocasem jako blázen a dívala se na něj jako na svatý obrázek.

// Omlouvám se za tak neomalený vstup na území smečky, ale Litai je pod vlivem sarumenského Amora a blech, tak jí to musíte prominout O:)

// Sarumenský hvozd

Jakmile jsem opustila les, poznala jsem, kolik sněhu leží kolem. Hvozd byl přeci jen trochu chráněný, ale tady jakmile zafoukal vítr, sníh se různě přemisťoval a někde se tvořily docela velké nánosy. Ty jsem musela překonat. V mých očích to ale nebylo ani nemožné, ani náročné. Jako by ze mě vyzařovala nějaká nová energie a já měla motivaci překonat každou motivaci, jen abych se s ním setkala tváří v tvář.
Vítr mi lehce cuchal kožich, ale propadala jsem se docela hluboko do sněhu. Musela jsem několikrát zastavit, abych se trochu vydýchala. Bylo to fyzicky náročné, ale rozhodně jsem se nemínila otočit a vrátit se domů jen proto, že venku je hnusně. Rozhlížela jsem se kolem a široko daleko jsem nikoho neviděla. No jistě, jaký jiný blázen by se bezdůvodně vydal napříč Gallireou pomalu uprostřed sněhové bouře! Já ale cíl měla. Nedokázala jsem říct, jak přesně můj cíl vypadal, ale věděla jsem, že nebudu moct usnout, dokud to nezjistím.
Mráz prostupoval mým tělem a já se po nějaké době začala docela silně chvět. Takovou zimu jsem opravdu ještě nepamatovala. Takhle mrazivo snad ještě nikdy nebylo. Každým výdechem se od mé tlamy vznesl docela velký obláček páry. Packy mě zábly, jak jsem se brodila sněhem. Já ale cítila, že už nemohu být daleko. A tak jsem houževnatě pokračovala dál.

// Mahar (přes řeku Tenebrae)

S Newlinem jsme toho moc nenapovídali. Jeho slovům jsem absolutně nerozuměla, protože je tak divně komolil, a já naopak z tlamy nevypustila ani hlásku. Byla jsem tišší než obvykle, a přitom jsem ješě před chvilkou měla povídavou! Nevěděla jsem ale jak, jako bych to během sekundy zapomněla. Měj se, Newline. Popovídáme si jindy! zavolala jsem na něj aspoň v duchu, kdyby náhodou ovládal magii myšlenek. Až přijdu na to, jak promluvit, ušklíbla jsem se, posadila se a podrbala se za uchem. Zůstala jsem zase sama.
Ačkoliv v lese bylo dost vlků, za kterými jsem se mohla vydat, z nějakého důvodu mě něco táhlo ven z lesa. Srdíčko mi bušilo rychleji než obvykle, v hlavě jsem měla zmatek, jako bych byla úplně popletená. Pomalu jsem ani nevěděla, jak se jmenuji. Jedno bylo jisté, musela jsem na nějakou dobu odejít, protože mé tlapky se snad samovolně rozešly kupředu. Potřebovala jsem někoho najít, mé srdce po ničem jiném netoužilo - po něžném dotyku a láskyplných slovech.
Letošní zima byla tak krutá, že by nikdo neměl vystrkovat čenich z úkrytu, ale počasí mě prostě nemohlo zastavit! Šla bych klidně i přes mrtvoly. Našla jsem v sobě kus slušnosti, jako bych se na sekundu probrala z kouzla, a zavyla, abych dala Morfeusovi vědět, že se na nějakou dobu vzdálím. Na odpověď už jsem nečekala a pelášila pryž z lesa.

// Kopretinová louka

// Moc děkuji za povýšení, vůbec jsem to nečekala Absolutně nemám přehled o svých postech :D Gratuluji i zbytku povýšeným

// Přihlašuji Litai

// Tak z té přímé řeči mě ještě dlouho bude bolet hlava :D

Povídání s Newlinem probíhalo nad má očekávání. Řekla bych, že jsme se oba dobře bavili. Jenže v jednu chvíli jako kdyby se všechno sesypalo. Můj kamarád začal mluvit dost divně, sotva jsem mu rozuměla. Ten zvláštní pisklavý zvuk jsem k tomu vůbec nepřisuzovala.
I mé chování se začalo měnit. Přímo jsem hypnotizovala Newlinovu tlamu a nemohla jsem se nabažit toho, jak se z ní linula slova. Je jedno, že jsem mu v tuhle chvíle nerozuměla vlastně téměř nic. Jen mé jméno bylo skoro srozumitelné. Jak to jen dělá? pomyslela jsem si a dost připitoměla se na něj usmívala.
Newlin po chvilce ztichl a díval se mlčky na mě. Teď, hádám, byla řada na mně. A tak jsem otevřela tlamu, chtěla něco říct, odpovědět, že jsem mu nerozuměla jediné slovo… Jenže místo smysluplné věty mi z tlamy vylezl akorát jazyk a kýval se ze strany na stranu. Možná na zem spadlo i několik kapiček mých slin. Tak to je pěkně trapné, Litai! pokárala jsem samu sebe a rychle jazy zatáhla zpátky do tlamy a čelisti přitiskla k sobě. Rozpačitě jsem se na svého společníka usmála a stáhla ouška k hlavě. Bohužel jsem stála mluvila jen ve své hlavě a ne nahlas: Omlouvám se Newline. Zkusím to znovu!
A to jsem taky udělala. Nedopadlo to jinak než předtím, jen se můj jazyk kýval z druhé strany. Olízla jsem si čumák a přitiskla ouška k hlavě. Co se to sakra děje? Promiň, Newlin, promiň! zmatkovala jsem nejen v hlavě, ale i mé tělo začínalo být značně nervózní.

// V pořádku :) Já se zas začínám učit na zkoušky, tak budou posty jednou za den, dva.

„Skvěluper je zábavné slovo," tiše jsem se zasmála. Nikdy mě nenapadlo spojit dvě slova dohromady, aby vzniklo jedno úplně nové. Asi jsem měla moc omezenou představivost. Zavrtěla jsem ocasem. „Ráda bych se seznámila s co nejvíce vlky. A my můžeme být kamarádi," řekla jsem s radostí v hlase. I má očka se rozzářila. Jenže pak jsem trochu posmutněla. Všichni vlci, ke kterým jsem si vytvořila pouto, zmizeli. Coffin, Izar, Neyteri… Měla jsem pocit, jako bych přinášela nějakou smůlu. „Pokud bys chtěl," dodala jsem a znovu se malinko pousmála, abych zahnala chmury.
Newlin se jal funkce mého průvodce. Zamávala jsem ocasem, protože jsem byla nadšená, že jsem si k jednom ze členů našla cestu. Brala jsem to jako odrazový můstek - odteď už mé seznamování s ostatními půjde lépe a lépe. „Páni!" zazubila jsem se, když mi sdělil, že Sarumen vlastně není jen obyčejný les, ale dokonce hvozd! U jsem se nadechovala, abych se zeptala, jaký je mezi dvěma pojmy rozdíl, protože já to skutečně nevěděla. Můj společník mě ale předběhl a všechno mi vysvětlil. „To je zajímavé," usoudila jsem a nahodila jemný úsměv. Když zmínil mlhu, malinko jsem se napjala. Pořád mě z nějakého důvodu děsila, ačkoliv Morfeus říkal, že není nebezpečná. Věřila jsem mu, ale stejně jsem měla takový zvláštní pocit v žaludku. Se zájmem jsem sledovala, jak se mlha zformovala do podoby menší šelmičky. Usmála jsem se a podívala se na Newlina, když se zeptal, zda mm nějaký dotaz. „Vlastně ano," přiznala jsem, „tu mlhu dokážeš ovládat? Nebo se jen chovala samovolně podle toho, co jsi říkal?" Tušila jsem, že může to být samostatný jednotka, která vždycky nějak vycítí, kdy je třeba se objevit a kdy zase zmizet. „Nevěděla jsem, že tu žijí vydry," poznamenala jsem. Nakonec jsem se skutečně dozvěděla nové informace, v což jsem doufala. A moc ráda bych nějakou vydru potkala. Vypadaly roztomile!