Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlad jsem sice měla, to byla pravda, ale rozhodně jsem si chtěla vzít tu nejmenší porci. Ukousla jsem si kus zajíce a zbytek nechala Noktovi a Kenaiovi. Popošla jsem jen o maličko stranou, hlavně abych uvolnila prostor kolem mrtvé kořisti. Posadila jsem se, spolkla svůj podíl a ještě si olízla tlamu. Na mém kožichu stopy krve naštěstí nebyly vidět.
Kenaiovi maso nakonec zachutnalo. Ještě aby ne, však už z něj za chvilku bude velký vlk! A ti maso potřebovali, aby mohli být silní. Pak se však oba vlci rozhodli, že se vydají svou cestou. „Zatím. Dávejte na sebe pozor," upozornila jsem Kenaie i Noktisiela a usmála se na ně. Vlček už nebyl tak malý, aby ho někdo musel neustále hlídat. Navíc vypadal rozumně, určitě se do žádného problému nedostane.
Oba vlci mi zmizeli z dohledu. Krátce jsem se nad tím pousmála. Zmizeli podobným směrem, já se však chtěla vydat zpátky domů. Byla jsem si jistá, že tam někdo bude, stejně jako vždycky. Zhluboka jsem se nadechla a do čenichu se mi dostal už citelně jarní vzduch. Usmála jsem se. Už bylo na čase! Nějaký sníh ještě na zemi ležel, ale byla jsem si jistá, že už tomu nebude na dlouho. Upřela jsem pohled k domovu a rozklusala se. Už jsem byla klidnější, adrenalin v mé krvi poklesl, ale musela jsem uznat, že lov byl milým zpříjemněním dne.

// Sarumen

Pohledem jsem přeskakovala z králíka na Nokta. Ujišťovala jsem se, že nám vane dobrý vítr a nebudeme snadno vyzrazeni. I když kdo ví, jestli malý zajícovec vůbec nějakou energii měl. Vypadal jako kost a kůže, nejedl dlouhé týdny. Divila jsem se, že ještě byl vůbec na živu, že nezmrzl.
Noktisiel vyrazil. Udělala jsem to samé a zabrala jsem tak, až mi zadní nohy podklouzly. Naštěstí jsem to ustála a tvářila jsem se, že se tenhle karambol ani nestal. Všechno šlo dobře. Králík sice běžel, ale jen proto, že mu šlo o život. Věděla jsem, že takové tempo nemohl dlouho vydržet. Ne s jeho aktuální fyzickou kondicí. Králík to stočil ke mně. Usmála jsem se a přikrčila se ještě víc. Jenže ve sněhu jsem byla vidět tak i tak. To naštěstí nevadilo, protože se ke mně naše kořist velmi rychle přibližovala. Tak teď! odpočítala jsem si další dva krok a vyskočila. Předními tlapami jsem přistála zajíci na boku a to už bohatě stačilo k tomu, aby se chudákovi zlomila žebra.
Stejně jsem se do něj musela zakousnout, abych si byla jistá, že je skutečně mrtvý a zbytečně se netrápí. Nekopnul ani zadní nohou, zkrátka byl tuhý. Usmála jsem se, olízla si čenich a už čekala, až ke mně přicupitají Nokt s Kenaiem. Pro vlčátko to bude, jestli jsem správně pochopila, první zvířecí chod. Masa na sobě králík opravdu moc neměl, ale aspoň něco málo pro začátek stačilo.

// Sarumen

Vlci si mezi sebou povídali a já je jen poslouchala. Šlo totiž o rodičovské rady a ty já dávat nemohla. Do hlavy se mi dostala myšlenka, zdali se už Kenai setkal s Newlinem. Vlčátko se mi zdálo docela uzavřené a ne moc upovídané. Pokud na něj Newlin spustil takovou tu svou klasickou kanonádu slov, ani bych se nedivila, kdyby se ho vylekal. Newlinovy myšlenkové pochody totiž někdy byly moc i na mě.
Kenaie se mi podařilo trochu rozpovídat. Možná to byl jen chvilkový závan povídavosti, ale i tak jsem se na něj usmála. Málem jsem zapomněla na to drama, které nám Život s vlčaty přichystal. A jak se ukázalo, vlčátko má pořád takové starosti, jaké by vlčata měla mít, a to bylo hezké. Záviděla jsem mu tu bezstarostnost. Ta mě už dávno přešla. „No vidíš, tak se dneska něčemu přiučíš," mrkla jsem na něj a znovu mu věnovala úsměv.
Noktisiel se rozmluvil o teorii lovu. Svá slova věnoval hlavně Kenaiovi. Bylo by potupné, kdyby i mě v mém věku musel učit. Já se mezitím rozhlížela kolem nás a v hlavě se tak trochu vrátila do svých vlčecích let. Na jeden lov mě vzala Neyteri, to ještě byli společně s Morfeusem členy smečky, kde jsem se narodila. Během lovu použila magii, aby mi ukázala, jak si vlk může ulehčit práci. Byla to opravdu zábava a ráda jsem na chvíle s ní vzpomínala.
Do čenichu mi proniknul pach možné kořisti. Zachytila jsem Noktisielův pohled, taky jsem mu jeden věnovala. Škoda, že žádná telepatie nefungovala a nemohli jsme se domluvit pouhým zíráním do očí. Prohodil ještě jednu větu ke Kenaiovi. Napjaal jsem své svaly, začínala jsem pociťovat nárůst adrenalinu v krvi. „Jistě. Půjdu ze strany," pronesla jsem k němu tiše a rychle. Pak jsem se přikrčeně vydala stranou od nich. Přeci jen bylo lepší, když se rozdělíme, abychom zabrali větší plochu. Na Nokta jsem po očku koukala. Až zahájí lov, vyrazím.

Krátce jsem si povzdechla. „Ani si nedokážeš představit," zareagovala jsem na jeho odhad, že lovení s takovým zbarvením může být někdy na škodu. „V létě je rudá ještě daleko výraznější. Už jsem naštěstí přišla na mnohé fígle. A magie mi taky dost pomáhají," dodala jsem s drobným úsměvem. Magie neviditelnosti byla v tomhle nenahraditelná!
Vlčátko bylo opravdu roztomilé. Tak trochu mi připomínalo mě, když jsem byla v jeho věku - taky jsem byla radši sama. To mi vlastně vydrželo do dospělosti a pořád se mě to nějak drželo. Po vstupu do smečky jsem však byla socializaci vystavena daleko víc než předtím. Teta? naklonila jsem hlavu na stranu a na chvilku se zatvářila zmateně. Nebyli jsme přeci nijak příbuzní. Moje teta Scarita byla sestrou mé maminky, proto to taky byla teta. Rychle jsem ale pochopila, že tak Kenai nazývá asi všechny ne-vlčata ze smečky. „To zní naprosto kouzelně!" rozplývala jsem a zavrtěla jsem ocasem. Zamávala přítomnost vlčete s mými hormony. Dost pravděpodobně ano. Nikdy předtím jsem se k mladším členům smečky nedostala takhle blízko.
Odpočinek byl jistě důležitý, ale ne když před námi stálo hladové vlče. Nemohlo přeci hladovět. To jsme si mohli dovolit my, starší vlci, kteří nepotřebovali živiny pro růst. K tomu se i Noktisielovi ozval kručící žalude. Tak jsme v tom byli všichni tři. „To je dobrý nápad," mávla jsem ocasem a přikývla. Nevěděla jsem ale, kam Nokt zamýšlí jít, a tak jsem počkala, až sám vykročí. Přidala jsem se k němu a šla stejně plouživým krokem. Pohledem jsem našla malého Kenaie. „Už jsi někdy nějaký lov viděl?" ptala jsem se ho. Sama jsem si vzpomněla, jak jsem já sama učila Izara ulovit jezevce, aby se mohl pochlubit své máti, která jako matka v tomhle úplně selhala. Nenaučit lovit své vlastní vlče? Však já byla jen o pár měsíců starší než on! Tehdy to byla opravdu bizarní situace.

// Tajemná louka

Noktisiel byl prý taky nějakou dobu mimo smečku a snažil se něco ulovit, ale bez výsledku. Povzdechla jsem si. Nebyla jsem tedy jediná, kdo nějakou snahu vyvinul, ale byl úplně potopen. „Souhlasím, letošní zima je opravdu zlá," přikývl jsem. Nezažila jsem ještě zimu, kdy by bylo tak zákeřné počasí a byla nouze o potravu.
Na jeho otázku jsem přikývla, abych dala najevo, že se klidě může ptát. Zároveň jsem k němu natočila uši, aby mi nic neuniklo. Jeho dotaz mi vykouzlil úsměv na tváři. „Ano, je to neuvěřitelné, že?" nadhodila jsem. Holt mé zbarvení bylo opravdu nevídané. Možná tak Derian, ta nafialovělá vlčice, o které mi vyprávěla Darkie, mohla chápat mé pocity. „Můj otec Sayap má taky načervenalý kožich, jen ne v takové míře. Já ho po něm podědila víc než zbytek sourozenců," dodala jsem. Inaya měla jen červené odznaky a Art byl spíše nahnědlý. Čert ví, proč se „červený gen“ uchytil nejvíce u mě.
Když se tu objevilo bílošedé vlčátko, jemně jsem zamávala ocasem a usmála se na něj. „Ahoj," pozdravila jsem ho a sledovala, jak se Nokt stará, jestli je jeho synek v pořádku. Malému zakručelo v břiše podobně jako mně před chvilkou. „Samozřejmě," přikývla jsem a rozhlédla se kolem nás, jako bych čekala, že se tudy prožene nějaký zbloudilý zajíc. To se bohužel nestalo. Co jsem taky čekala, že? „S jedním známým jsme se snažili najít nějakou potravu v lese nad kaskádami, ale nic jsme nenašli," povzdechla jsem si. Chtěla jsem věřit, že teď budeme úspěšnější. „Zkusíme to tady v lese, nebo na louce?" zeptala jsem se. Nebo jsme se mohli rozdělit, i to bylo možné. Čekala jsem, jak se Nokt vyjádří.

Noktisiel mě mile pozdravil a vyvedl mě z domněnky, že bych ho nějak rušila. Naopak mi nabídl, že bych se mohla přidat. Zamávala jsem ocasem ze strany na stranu. „Moc ráda ti pomůžu," přikývla jsem a podívala se po okolí. Značkování území spočívalo v čůrání na stromy, ne? To zvládnu! povzbudila jsem se. Není na tom určitě nic těžkého.
„Mám se dobře. Byla jsem teď nějakou dobu mimo smečku a jsem upřímně ráda, že jsem zpátky doma," svěřila jsem se a přiblížila jsem se k němu. Stále jsem ale udržovala dostatečnou vzdálenost, abychom si navzájem nenarušili osobní prostory. „Jak se máš ty?" opáčila jsem se a pousmála se. Myšlenkami jsem na chvilku zabloudila k Sigymu. Doufala jsem, že se bude několik dní kurýrovat a nevystrčí čumák z úkrytu, kam jsme ho uklidila. Ještě pořád jsme nechápala, proč mé srdce zahořelo zrovna pro něj. Tne plamen časem uhasl a nezbyla po něm ani památka. Nebylo to stejné jako u Izara a Coffina. Tam by se ohýnek dal ještě vykřesat.
V břiše mi zakručelo a já se instinktivně nahrbila, abych zvuk co nejvíc utišila. Holt už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem naposledy jedla a můj žaludek zel prázdnotou. Ušklíbla jsem se. Nemusel se ozývat zrovna teď.

// Ježiš, vůbec jsem si nevšimla. Příště do mě kopni :)

// Řeka Tenebrae

Konečně jsem dorazila domů. Úlevně jsem vydechla a své tempo jsem ještě zpomalila. Nyní se podobalo tomu hlemýždímu. Hlavu jsem měla trochu skloněnou a ocas se mi volně houpal z jedné strany na stranu do rytmu chůze. Zhluboka jsem se nadechla, abych natáhla do čumáčku všechny pachy. Morfeus, vlčata, Darkie, Maple… Zkrátka tu bylo plno vlků, jako vždycky. Za jiných okolností jsem neměla ráda velké skupiny, ale v lese se to vždycky nějak rozptýlilo. Usmála jsem se.
Zaslechla jsem vytí nedaleko ode mě. Mávla jsem ocasem a vydala se tím směrem. Netrvalo dlouho a narazila jsem na naši betu. „Ahoj Noktisieli," usmála jsem se a zamávala ocasem ze strany na stranu. Moc jsme se neznali. Potkali jsme se poprvé, a asi i naposled, když mě Morfeus přijímal do smečky. Pak už jsme na sebe neměli štěstí a míjeli jsme se.
„Neruším?" zeptala jsem se, protože jsem měla pocit, že tu vykonával nějaké povinnosti. Obnovoval pachové značení území, možná bych mu mohla pomoct. Totiž, jestli jsem vůbec mohla. V tom, co jako kappa můžu a nemůžu, jsem měla pořád trochu guláš. Ale byla to moje chyba, měla bych se více zajímat. Vlk se mi zdál takový přešlý. Možná vyčerpaný, ale to jsme, hádám, byli všichni bez rozdílu. Letošní zima byla vážně těžká a krutá. Doufala jsem, že už je na ústupu a brzy se dostaví jaro.

// Maharské močály

Močály jsem nechala za zády a razila jsme si cestu podél řeky, která postupně ale jistě tmavla. Čert ví, z čeho nabírala tu svou divnou barvu. Hádala jsem, že by to mohlo mít co dočinění s nějakými organismy, které ve vodě žily. A ačkoliv byla pro vlky toxické, některé druhy mohly být odolnější.
Otázka byla, jak se mám dostat na druhou stranu, abych pak mohla pokračovat domů. Co jsem tak pozorovala, řeka stále tekla a nevytvořil se na ní led. To bylo opravdu pozoruhodné, protože všechny vodné plochy, které jsem za poslední dobu viděla, byly zamrzlé. Třeba kaskády. Na černou řeku se ale fyzikální zákony nevztahovaly. O to víc jsem se utvrdila, že je s vodou něco v nepořádku.
Zastavila jsem se u břehu a zhluboka se nadechla. Přivřela jsem oči a soustředila se. Moc energie už jsem neměla, ale tohle bylo opravdu nutné. Ze země vyrazily dva tlusté kořeny. Propletly se do sebe a vytvořily tak most na druhou stranu. Jakmile jsem otevřela oči, vydala jsem se kupředu. Most nebyl moc široký, takže jsem si dávala pozor, aby mi náhodou neklouzla noha. Když jsem byla na druhé straně, kořeny okamžitě zmizely pod sněhovou pokrývku. Vydechla jsem a pomalým krokem se vydala domů.

// Sarumenský hvozd

Zahlédla jsem skalisko, které sloužilo jako smečkový úkryt. Doprovodila jsem Sigyho až ke vchodu, v těch místech se ode mě odpojil a odhopkal stranou. Starostlivě jsem se na něj podívala a pak se pousmála. „Není za co, ráda jsem pomohla," řekla jsem.
Počasí se zlepšilo, což bylo jedině dobře. Nevypadalo to, že sníh začne tát ze dne na den, bylo ho pořád dost a zdálo se mi, že ho ani trochu neubylo. Ale aspoň už nebyly tak silné mrazy. „Věděli, že jsem se chystala na procházku," usmála jsem se na něj. Měl ale pravdu, měla bych se domů vrátit. Využít toho, že už není počasí přímo pod psa. Povzdechla jsem si a podíval se na něj. „Určitě tě ráda zase někdy uvidím," usmála jsem se na něj. Neodpustila jsem si ale starostlivý tón: „Hlavně se brzy uzdrav. A teď odpočívej." Snad nikam nepůjde přes bolest. To by té jeho nožce opravdu moc nepomohlo.
Zamávala jsem ocasem a udělala pár kroků od něj. „Tak se měj, Sigy, a přeji brzké uzdravení," věnovala jsem mu další ze svých úsměvů a vydala se od úkrytu pryč. Zrychlila jsem do klusu a porozhlédla se kolem sebe. Nepoznávala jsem to tu, ale bylo mi jasné, že když půjdu rovně, jednou se na hranice močálů dostanu. A to jsem taky hodlala udělat.
Jak jsem se pomalu ale jistě blížila k hranicím, ucítila jsem dva pachy. Zřejmě byly na hranicích. Střihla jsem ušima a rozhlédla se kolem sebe. Doufala jsem, že se na území smečky vrátí další vlci, aby tu Sigy nebyl sám. To poslední, co by chtěl, je řešit nějaké vetřelce na území. Já ale neměla právo za nimi jít a nedej bože je odsud vyhánět. Takže jsem přidala do kroku a během chvilky zmizela ze smečkového území.

// Řeka Tenebrae

Můj návrh ochotně přijal. Pousmála jsem se, protože jsem za to byla ráda. Nelíblo by se mi, kdybych ho měla nechat na volném prostranství. Kdo ví, co všechno v močálech společně s vlky žilo, že jo. „Jistě že doprovodím," přitakal jsem a v myšlenkách dodala: Jinak bych ti to přeci nenavrhovala. „Děkuji, to je milé," zareagovala jsem na konec jeho promluvy. Já bych mu pomohla i bez příslibu tepla a klidu. Můj kožíšek byl hustý, navíc se teploty začaly pomalu ale jistě zvedat, takže mě tolik netrápily. Větším problémem byl zcela prázdný žaludek a ubývající váha.
Nechala jsem se jím vést do úkrytu. Nevěděla jsem, jakým směrem do je, a tak jsem o to víc vnímala jeho řeč těla. Přitom jsem ho stále podpírala, už tak měl s pajdáním o třech nohách ve sněhu problémy. Ani jsem si radši nechtěla představovat, co by s ním bylo, kdyby tou cestou šel sám a nikdo mu nepomohl. Asi by se snažil dostat domů sám, ale akorát by si ještě víc ublížil.
„Možná bych ti tu nohu mohla zpevnit nějaký kořeny, aby se zbytečně nehýbala," začala jsem, protože jsem stále přemýšlela nad tím, jak bych mu mohla pomoct. V každém případě jsme nevěděli, co přesně s nohou má. Ale to si jen tak nezjistíme. Navíc bolí, když se hýbe a když se něčeho dotkne. Tak proč by ji rovnou neznehybnit?

// Kaskády

Konečně jsme dorazili k hranicím smečky. Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem uznat, že tohle bylo náročnější, než jsem si myslela. Na svém těle jsem cítila Sigyho váhu, jak se do mě plně opřel. Když byl dost vyhublý, stejně nebyl nejlehčí.
„Máte nějaký smečkový úkryt, kam bych tě mohla doprovodit?" zeptala jsem se a dlouze vydechla. „Tam by ti asi bylo nejlépe," dodala jsem. Počasí se ještě neuklidnilo, pořád bylo dost chladno a foukal protivný vítr, který teplotu ještě snižoval. V úkrytu by byl chráněný před těmi všemi nemilými vlivy, určitě by mu tma bylo tepleji. Mrzelo mě, že jsem neovládala magii ohně, teď by se totiž zase hodila. „Nebo co myslíš?" zeptala jsem se ho. Určitě jsem za něj nechtěla rozhodovat. Ať si sám řekne, kde by se chtěl složit.
Pijavky bohužel nedokázaly zranění zcela vyléčit. Mohly zmírnit bolest, ale co když to byla zlomená kost? Nevěděla jsem, jak se to léčí, jak se to dá zase napravit. Zavětřila jsem. Necítila jsem žádné přítomné pachy. Možná mám jen špatný vítr, zadoufala jsem. Členové smečky mohli být někde schovaní a nemusela jsem je hned cítit.

Sigy se na můj výtvor tvářil nedůvěřivě. Vlastně jsem se mu nedivila, taky bych z toho nebyla kdoví jak nadšená. Znovu jsem mu věnovala povzbudivý úsměv a ujistila ho: „Vážně nejsou nebezpečné, vím to. Kdyby ti mohly ublížit, určitě bych je nevyvolávala." Sigy teď musel mít bolesti až-až, rozhodně jsem mu nechtěla už tak těžkou situaci ještě víc ztěžovat.
Byla jsem ráda, že se o mě Sigy opřel a nechal si pomoct. Šla jsem v tom samém tempu jako on, nikam jsem nespěchala. Nemluvila jsem, protože jsem tušila, že mu teď není moc do řeči. Koukala jsem i na cestu, abych se přesvědčila, že jdeme správným směrem. Zároveň jsem přemýšlela, co se bude dít, až na území jeho smečky dorazíme. Nerada bych ho nechala někde samotného, protože to by mu určitě neprospělo, ale bylo přeci blbé zůstávat v teritoriu jiné smečky. Mohla bych si to pěkně odskákat.
Myšlenky jsem pro teď hodila za hlavu, protože dopředu stejně na řešení nepřijdu. Uvidíme přímo na místě.

// Mahar

Opravdu jsem doufala, že se mu nic nestalo. Zázrak se bohužel nekonal. S obavami jsem ho sledovala a neuniklo mi, že něco není v pořádku. Snažil se situaci nějak odlehčit, ale já mu to rozhodně nebaštila. Když se na mě znovu podíval, bolest v jeho očích byla nepřehlédnutelná.
Sigy se opatrně postavil, ale jedna tlapka mu visela ve vzduchu. Přiblížila jsem se k němu a postavila se vedle něj. Dávala jsem si pozor, abych do něj náhodou omylem nešťouchla. Nechtěla jsem, aby se z toho sněhu musel znovu sbírat. „Pomůžu ti," řekla jsem a pousmála se na něj. Byla jsem sice drobnější než on, ale byla jsem si jistá, že bych to nějak zvládla. Musela jsem. „Močály už nejsou tak daleko," dodala jsem. Věřila jsem, že nebude protestovat. A i kdyby, tak se mě rozhodně nezbaví. Mou pomoc zkrátka potřeboval.
Pak mě něco napadlo. „Než ale vyrazíme," začala jsem a pohlédla mu na zraněnou nohu. Přivřela jsem oči a během chviličky se mu na kůži na lýtku přisály tři pijavky lékařské. Mohla jsem jich vyčarovat i víc, ale neměla jsem tolik energie, abych si s ní moha zahrávat dle libosti. Ještě mě přeci čeká dlouhá cesta domů. „Neboj se, nejsou nebezpečné. Měly by trochu zmírnit bolest a nateklou oblast," vysvětlila jsem mu. Byla to magie vskutku zvláštní, ale musela jsem přiznat, že se občas hodila. Postavila jsem se rovnoběžně se Sigym a čekala, než se o mě opře a budeme moct vyrazit.

// Východní hvozd

K domovům jsem se vraceli s prázdnou. Mrzelo mě, že jsme nedokázali nic najít. Na své kručení v žaludku jsem už ani nereagovala, protože jsem si na to tak nějak zvykla. Souhlasil s tím, že bychom se rozešli už před močály. Ztěžka jsem polkla a povzdechla si. „Snad ano, nic jiného mi vlastně nezbyde," střihla jsem k němu oušky. Naposledy jsem u černé řeky potkala docela nebezpečného vlka. Byl na mě pěkně naštvaný, a přitom neměl důvod. Napil se, ačkoliv jsem ho upozorňovala, že ta voda je prokletá a neměl by se k ní přibližovat, natož z ní pít.
Dostali jsme se opět ke kaskádám. Situace se nezměnila - cesta byla stále dost špatně schůdná. Můj společník asi nějak blbě šlápnul, protože se najednou zakymácel. Ani jsem nestihla zareagovat a už padal dolů kaskádami. „Sigy!" vykřikla jsem a s hrůzou sledovala, jak dopadl na led a zůstal ležet. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Snažila jsem se co nejrychleji slézt na jeho úroveň. Nešlo to ale tak rychle, jak bych ráda. Musela jsem dávat opravdu pozor, abych se taky nesklouzla. Myslela jsem si, že cesta nahoru byla hororová. Jenže cesta dolů… Páni, to bylo teprve něco! Každou chvíli jsem si myslela, že mi to uklouzne. Se tam mi podklouzla jedna noh, ale zbylé tři to nějakým způsobem zvládly ustát.
Jakmile se mé tlapky dotkly docela rovného povrchu, okamžitě jsem se vydala k Sigymu. Všude byl ale led, takže jsem k němu spíše doklouzala. „Bolí tě něco? Slyšíš mě?" vyhrkla jsem ze sebe a šťouchla mu čumákem do přední tlapky. Nechtěla jsem se ho moc dotýkat, protože mohl být zraněný. Třeba to odnesla žebra a tím, že bych se dotkla jeho boku, bych mu skutečně nijak nepomohla. Ba naopak. Zůstala jsem nad ním stát, čekala jsem, jestli na mě zareaguje. Tohle se nemělo stát! naříkala jsem v duchu.

Naše pátráním po něčem k snědku bylo marné. Prošli jsme dost koutů hvozdu, ale nikde ani tlapa. Doslova. Žádné stopy po předchozích návštěvnících, žádné pachy. Docela mě vyděsilo, jak těžké je najít nějakou kořist.
Zamyslela jsem se a podívala se na Sigyho. „Není to úplně daleko, ale ani blízko. Něco mezi," uchechtla jsem se. Pak jsem si ale uvědomila, že bych možná měla odpovědět seriózněji. „Od močálů půjdu podél řeky a během několika desítek minut budu u Sarumenského hvozdu," dodala jsem. Ne že by se m ta černá řeka nějak zamlouvala, ale věděla jsem, že se jí nesmím ani dotknout. To mi k přežití, hádám, stačilo. A taky budu muset překonat ty planiny, na kterých určitě bude zase spoustu sněhu a o větru ani nemluvě.
Podívala jsem se na Sigyho a zařadila se vedle něj. „Asi se rozejdeme ještě dřív, než vstoupíme k močálům, že?" nadhodila jsem a sklopila ouška k hlavě. Mrzelo mě to, protože jeho přítomnost mi byla vůbec nejpříjemnější. Bez něj bych se rázem cítila tak nějak… polovičatě. Úplně jsem ale chápala, že mě nepřivede na smečkové území podruhé, protože by z toho mohl mít problém. Nechtěla jsem, aby kvůli mně létal v nějakém maléru.

// Kaskády