// Hlásím se, pokud je ještě pořád místo
Litai přikývla na souhlas. Měla za to, že opustit svou rodnou smečku je tak nějak přirozené. Neznala mnoho vlků, kteří by ji nikdy neopustili. Ona chtěla nabrat zkušenosti, rozhodně to nebylo kvůli nějakých neshodám. „Ále! To vůbec ne,“ mávla tapkou nad jeho starostmi. Netrefil se do něčeho bolestného. Až odchod z poslední smečky byl pro ni kvůli okolnostem značně traumatizující… Ale o tom se nemluvilo a tak nad tím ani nepřemýšlela.
„Čtyři,“ odpověděla pohotově a sebevědomě. Byla si jistá, že to jsou stabilní smečky, které jen tak nezaniknou. Tu severskou smečku, ve které žili její rodiče, do toho počtu ani nezapočítávala, protože tak nějak věděla, že neměla dlouhého trvání. „Řekla bych, že v žádné z nich se nevyskytují zlí vlci. Každá z nich má své kouzlo. Nejblíže se odsud nacházíme k Mechové smečce. Ta je na severozápad. Jihozápadně odsud se nachází Sarumenská. Les je zahalen věčnou mlhou, určitě jej nemůžeš minout. A dál na východ odsud nedaleko velkého jezera se nacházejí Borůvková a Asgaarská smečka. Prakticky spolu sousedí,“ popsala, jak se k jednotlivým smečkám dá dostat. Nedokázala přesně říct, za kolik hodin by se Wylan ke každé z nich dostal, ale věděla, že se tajga nachází na samotném okraji Gallirei. A z toho vycházela.
Na Litai bylo opravdu vidět, že Gallireu milovala a ráda mluvila o jejích zákoutích. Když se tedy Wylan dál ptal, červená vlčice dál a ochotně zodpovídala všechny jeho otázky. A přitom se sama myšlenkami vracela na místa, kde už dlouho nebyla. „Daleko odsud na západě, pod horskými masivy, leží docela obyčejný les plný mechu. Ten se ale v noci rozzáří a je to ten nejkouzelnější jev, který jsem kdy viděla!“ usmála se a zavrtěla ocasem. Ráda si do mechu lehala a nechávala se unášet tou relaxující atmosférou. Do Ageronského lesa se určitě musela zase jednou podívat. „Je tu hodně zajímavých míst, ale věřím, že větší zážitek z nich budeš mít, pokud je objevíš sám,“ dodala. Ostatně povídaní o krásných místech na Gallirei by mohlo zabrat několik dlouhých hodin, a to by bylo značně únavné a nudné. Litai se záměrně nezmínila o Bozích, kteří obývali další neméně zajímavá místa. Přeci nemohla na chudáčka Wylana všechno vybalit v několika prvních hodinách! Musela mu přeci nechat prostor na objevování, prozkoumávání. Tak se nejlépe získávaly zkušenosti.
„Možné je všechno,“ reagovala s drobným tajemným úsměvem. Život na Gallirei ji naučil, že opravdu nic nebylo nemožné. Další den utekl jako voda, už se zase schylovalo k noci. Jak ten čas ubíhal, když se bavila!
Zhluboka se nadechla a poté zase vydechla. Na malý moment se její jinka veselý výraz v očích změnil na pochmurný. „Ano, poslední měsíce žiju sama,“ odpověděla a krátce si odkašlala, aby se zase sebrala. Už skončila se sebelítostí a s ohlížením se do minulosti. Byla ještě příliš mladá na to, aby zemřela smutkem. „Je to určitě náročné a do této zimy bych chtěla najít nějakou smečku, které bych mohla být nápomocná. Na další osamocenou zimu úplně nemám energii. Na jihu je klima o něco příjemnější. Dokonce se tam nachází jezero, které nikdy nezamrzá, jelikož je voda neustále teplá. U něj se zimní měsíce tráví snad nejsnadněji,“ vysvětlila a trochu nastínila svůj plán. Ten ale ve své hlavě ještě nějak nedotáhla do konce. Jen toužila po tom být konečně užitečná.
Litai se pousmála a pohotově přikývla hlavou. „Dokonce bych řekla, že znám dokonce všechny!“ zazubila se. Nebyla tak zcestovalá, rozhodně ne za poslední roky, a tak nemohla tušit, že na Gallirei vzniklo několik menších smeček. Ona znala jen ty velké, do kterých kdysi patřila. „Nachází se tak různě po Gallirei, aby si navzájem nelezly do teritorií a do lovišť. Každý les je něčím specifický a přitahuje určitý typ vlků, řekla bych,“ dodala po chvilce. Třeba v Sarumenu se cítila nejvíc depresivně, ačkoliv ti vlci tam byli přátelští. Věčnou mlhou obklopený les v ní zkrátka takové pocity neustále. Na dlouhodobé bydlení to tam tedy pro ni nevypadalo. „Pokud máš zájem se do nějaké přidat, klidně tě k nějaké mohu zavést. Nebo tě minimálně nasměrovat,“ nabídla své průvodcovské schopnosti. Samozřejmě by ale pochopila, kdyby si chtěl území smeček objevit sám.
Wylanova slova vykouzlila červené vlčici úsměv na tváři. „I ty jsi moc milý, Wylane!“ poznamenala a zavrtěla ocáskem. Trochu si poposedla a uvelebila se ještě víc. Spadly z ní veškeré pochyby a náznaky nedůvěřivosti. Z Wylanovy strany jí nehrozilo nebezpečí. Je ale pravda, že tajga byla domovem mnohem nebezpečnějším živočišným druhům. Vůči nim stále byla v pozoru.
Litai sa túlala Gallireou, nijako zvlášť nad ničím nepremýšľala a nechala so svojimi labkami niesť stále dopredu. Nikam sa neponáhľala, nikto na ňu nečakal, tak čo by sa namáhala? Drtivú väčšinu miest poznala, lebo tu žila celý svoj život. Len málokedy sa ale skutočne pozastavila nad tým, aká je Gallirea vlastne kúzelná. Keby sa raz odvážila a prekročila jej hranice niekam do neznáma, mala by aspoň nejaké porovnanie. Určite by potom svoju domovinu ocenila oveľa viac. Takto ten všetok luxus, ktorý tu bol, brala občas ako samozrejmosť.
Túlavé labky ju doviedli až k veľmi známemu lesu. Cítila jeho pach už z diaľky, ale ani by ju nenapadlo ísť ďalej, než by sa pre tuláka patrilo. Stála pri Borůvkovom lese, svojom rodisku a bývalom najobľúbenejšom domove. Pociťovala k nemu silnú nostalgiu. Pojilo sa k nemu množstvo krásnych spomienok. Keby si bola istá, že tam žijú vlci, ktorých ona mala rada a poznala ich, možno by sa aj vrátila. Minimálne na návštevu. Bola si ale istá, že tí, ktorí boli jej srdiečku najbližšie, už dávno na Galliree nežijú.
Je taká škoda, že to všetko pekné odvial čas, povzdychla si a posadila sa, s pohľadom upreným na prvé ovocné stromy lesa. Aj keď už v tomto období čučoriedky nerástli, les bol ich vôňou úplne nasiaknutý. Cítila sa trochu ako stroskotanec - v Sarumene ani v Mechovej svorke jej to skrátka nevyšlo. Z mnohých príčin. Z Borůvkového lesa odišla ešte ako veľmi mladá, nemala na to teda iný dôvod ako túžbu po voľnosti a preskúmavaní. Teraz bola už Litai vo veku, kedy by sa skutočne rada usadila. Bolestivé myšlienky na to, že jej to so Zakarom nevyšlo, si teraz ani nechcela pripúšťať k telu. Nasmútila sa nad nimi až príliš.
Možno, že keby som tomu dala šancu, nebolo by to zlé rozhodnutie. Kým to neskúsim, nebudem vedieť, pomyslela si a povzbudivo sa usmiala. Možno, že sa v jej červenej hlavičke rodil nápad vrátiť sa späť do Borůvkového lesa. Pokiaľ by tam však stáli o jednu trochu zlomenú dušičku, ktorá aj vo svojom veku stále nevedela, kam a ku komu vlastne patrí.
Ešte nejakú dobu tam tak sedela, premietali sa jej pred očami všetky tie pekné spomienky na jej detstvo. Aká bola tá doba úplne bezstarostná. Oproti tomu, čo musela riešiť ako dospelá…
Litai se usmála a přitakala: „Ano, existují.“ Jí samotné to rodiče nikdy netajili, od začátku jejího života jí bylo vštěpováno, že nějakou magii ovládne. Jen se ještě nevědělo jakou. „Každý vlk má ve svém nitru malý zárodek nějaké magie. Otázka je, kdy přeroste do nějakého skutečně hmatatelného projevu magie. Myslím, že neznám vlka, u kterého by se magie nijak neprojevila,“ odpověděla a na malou chvilku se zamyslela. Ne, nikoho takového určitě neznala.
Wylan tak trochu potvrzoval její obavy, že zima může přijít již velmi brzy a že je nějaká předzvěst zla ve vzduchu. Litai si vzpomínala na to, že jednu zimu skutečně nebylo co jíst, byl hladomor. Ten by ale nyní nepřežila a nechtěla se nyní touto depresivní myšlenkou zabývat. Problém začne řešit, až nastane. Nebude mít deprese už měsíc a půl dopředu. Je ale pravda, že by si mezitím mohla najít nějakou skupinu podobně smýšlejících vlků. Ve skupině se těžké časy přežívají snadněji. „Ano, některé zimy tu byly nebývale náročné,“ potvrdila Litai nakonec a přitom se nervózně zachvěla.
„Řekla bych, že je to takové jako všude jinde. Někteří vlci jsou hodní, někteří ne. Já se snažím pochybným existencím vyhýbat, ale je samozřejmé, že jsem na nějaké během svého života narazila. Snažím se zbytečně nevyvolávat konflikt, nenaštvat je, to obecně platí na všechny,“ odpověděla a mávla ocasem. Vzpomněla si na jedinou skutečně silně negativní zkušenost, a to s Weriosasou. Namyšlenou vlčicí, která si myslela, že je na úrovni bohyně a všichni by jí měli líbat tlapky. Je pravda, že jejich první setkání Litai zažila jako mladičká, čerstvě dospělá vlčice, která ještě neměla mnoho životních zkušeností. Tehdy jí její chování velmi znepokojilo. Dnes už by takového povrchního vlka soudila jiným měřítkem. „Je tu několik smeček. V nich se zdržují ti dobráci,“ poradila Wylanovi a pousmála se. Žádná hodná alfa by ve svém lese nestrpěla zlomyslného jedince.
„Já jsem Litai,“ představila se rudě zbarvená vlčice značně přirozeněji zbarvenému společníkovi a přátelsky se pousmála. Cítila z něj lehkou nervozitu, ale to bylo zcela adekvátní k tomu, že se nacházel v novém prostředí. „Tenhle kraj se jmenuje Gallirea. Je to místo, které se hemží různými vlky a pestrou magií. Trochu se divím, že jsi o ní ještě neslyšel. Někteří vlci, se kterými jsem se v minulosti setkala a přicházeli odjinud, mi říkali, že se o Galliree mluví široko daleko,“ vysvětlila mu a mávla ocasem. Na jednu stranu Litai v těchto situacích trochu litovala, že nikdy nezažila pocity, které vlka zaplaví, když na Gallireu prvně vstoupí. Ona se tu narodila. Všechno, co pro jiné bylo nové a vzrušující, pro ni bylo běžné. Sice z nějakých věcí byla jako vlče stejně unešená jako nově příchozí, ale nebylo jich mnoho.
„Kraj je to opravdu obrovský. Všude, kam z nějakého vrcholku dohlédneš, je Gallirea. Nyní se nacházíme v severní části. Řekla bych ale, že ta jižní je mnohem exotičtější,“ dodala a posadila se. Působila uvolněným dojmem. O svém domově mluvila moc ráda.
// Kiërb
S téměř přicházejícím východem slunce se Litai posunula dál na sever a téměř dorazila až k věčně zasněženým planinám, ale svou cestu nakonec směřovala k typicky severskému typu lesa. Říkala si, že zima stejně za chvilku přijde. Zhluboka se nadechla chladnějšího vzduchu a pak ne příliš sebevědomě vykročila kupředu.
Les byl příjemně klidný a příliš pachů tu nebylo. Původně neměla v plánu vyhledávat vlčí společnost, protože byla v opravdu docela žalostném stavu. Nechtěla se tak prezentovat, protože dojem na první pohled mohla udělat jen jeden. A ten byl většinou neměnný. Nicméně se rozhodla, že tedy zkusí své štěstí a půjde se po několika dlouhých měsících socializovat.
„Eh, zdravíčko?“ nadhodila, když se k viditelně mladšímu vlkovi blížila. Přátelsky se usmála a zavrtěla špičkou ocasu. Zastavila v bezpečnou vzdálenost, kdyby se přeci jen nejednalo o vlka, který by stál o nějakou cizí společnost.
Léto se plynule přeměnilo na podzim a od gallirejské zimy Litai dělilo už jen pár týdnů. Sama si ovšem nyní vůbec nedokázala představit, jak tu letošní zvládne přežít. Už několik dlouhých měsíců žila v jakémsi vakuu, kdy nevěděla o nikom a nikdo nevěděl o ní. Mnozí si jistě mysleli, že už dávno odešla z Gallirei nebo že se jí něco stalo a odešla na věčnost. Život ji zasáhl několika nepříjemnými ranami, které ona ve své hlavě pořád ještě zpracovávala. Nedokázala se dostat z té smyčky nepříjemným, negativních myšlenek. Procházela is tím úplně sama, protože jednoduše neměla vůbec nikoho, kdo by jí byl oporou.
Litai dlouze vydechla a řekla si, že se aspoň pořádně nají, než se skutečně ochladí, aby přeci jen trochu něco přibrala. Byla si ale vědomá, že bez smečky to nepůjde, bez ní nepřežije, pokud bude gallirejská zima opět tak krutá. Nedejbože pokud by opět nastal hladomor, jako tomu bylo před několika lety. V té době byla ještě v plné síle. Nyní byla naopak na svém dně. Nějaký zajíc mi určitě bodne víc než kdejaká ryba, pomyslela si. S takovou myšlenkou se od řeky vydala dál. Byla nedaleko od svého bývalého domova - Mechového lesíka. Vlci tam byli hodní, aspoň co si pamatovala, určitě by jí pomohli. K tomu místu se ale nyní pojilo spoustu bolestivých vzpomínek. Na Zakara, na potencionální rodinu, kterou mohli společně mít…
// Tajga
// Vřesoviště
Doťapala jsem hlemýždím tempem až k řece. Bylo nesnesitelné dusno, takže pobyt u vody byl tím nejlepším nápadem, který mi mohl přijít na mysl. Nemusela jsem se péct na přímém sluníčku. Léto jsem snášela opravdu špatně. Měla jsem mnohem radši podzim nebo jaro. V těchto obdobích existovala pro mě příjemná rovnováha mezi slunečním svitem a srážkami. Sem tam jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli chlad vody nepřilákal i jiné obyvatele Gallirei. Zahlédla jsem malou skupinku srnek, které opodál pily. Byla jsem hladová? Ano. Ale na lov jsem byla pekelně vysílená. Magie by mi v něm také nepomohly, protože i na takové soustředění jsem byla v příliš špatném stavu. Zkrátka jsem se musela dát dokupy a na dnešní oběd mi musela postačit nějaká rybka.
Žízeň mě trápila mnohem víc než hlad. Takže jsem se celým tělem ponořila do vody, abych se k hladině nemusela komplikovaně shýbat a ještě jsem si u toho hezky umyla kožich. Během toho jsem začala dychtivě pít. Měla jsem pocit, že bych musela vypít litry vody, abych svou ukrutnou žízeň zahnala. Červené zbarvení mého kožichu mělo opět možnost zazářit. Doslova. Zas jsem se stala nepřehlédnutelnou.
Když už jsem se konečně dosyta napila, zůstala jsem ležet v proudu řeky. Tam, kde jsem se složila, neměla voda takovou sílu. Jen jsem cítila, jak kolem mě protéká, ale neměla tendenci mě tahat sebou. Měla jsem ideální místo na odpočinek a nabrání tolik potřebných sil.
Opojná vůně vřesů mě kolíbala, uspávala pořád a pořád dokola. Zůstávala jsem díky ní v jakémsi apatickém stavu. Měsíce a měsíce. Nepociťovala jsem pocit hladu, žízně, prakticky jsem neopouštěla tuto oblast, která mi byla celou tu dobu jakýmsi bezpečným útočištěm. Zcela jsem se od všeho a od všech distancovala, nechala jsem všechnu tu tíhu svých činů ať mě zcela pohltí. Sama jsem se divila, jak jsem vůbec mohla být ještě naživu. Jak jsem s minimem svalů a tuku dokázala překonat zimu, jak to, že mě ještě nesnědli medvědi?
Nikdo mě celou tu dobu nehledal. Už roky před svým zmizením jsem byla takovým duchem. Nedokázala jsem si vytvořit úzký kruh známostí, kterým by na mě záleželo. Všichni mě opustili… Nebo já opustila všechny? Asi od každého trochu. Musím se napít, pomyslela jsem si, jakmile jsem v hrdle ucítila to známé palčivé sucho. Pomalu, opatrně jsem se posadila. Mé tělo nemělo sílu skoro na nic, byla jsem na tom opravdu špatně. Psychicky i fyzicky. Jsem prohnilá skrz naskrz, ušklíbla jsem se a švihla ocasem, abych se trochu rozptýlila. Negativní samomluva pro mě byla na denním pořádku, ale už toho bylo příliš. Přerůstalo mi to přes hlavu. Já sama sobě přerůstala přes hlavu. Nesnášela jsem osobnost, která se ze mě stala.
Dám si ještě jednu poslední šanci…? pomyslela jsem si. První aspoň trochu pozitivní myšlenka za hodně dlouhou dobu. Ještě pořád zahloubaná do svých myšlenek jsem se vypravila kupředu k řece, kterou jsem znala jako své tlapky.
// Kiërb
Občas jsem koukla cizinci pod tlapky, jak si tam shromažďuje sníh na různé hromádky. Asi se jen potřeboval zabavit. Ehm, jsem nudná? napadlo mě a po těle mi přejel nepříjemný pocit. Už jsem byla dost stará na to, abych si dělala hlavu s tím, kdo si co o mně myslel, ale nikdy mi to nebylo jedno. Ačkoliv jsem si vždycky namlouvala, že mi to jedno je. Nebylo. Nadhodila se vlastně docela zajímavá téma. Naklonila jsem hlavu do strany a zamyšleně se dívala do prostoru před sebou. Vybavila jsem si jen pramálo věcí, které byly přirozeně modré. „To máš pravdu. Myslím, že modrá se vyskytuje nejvíc u kvetoucích rostlin, ale u žádného zvířete jsem ji asi, co si tam vzpomínám, neviděla. Možná u nějakých ryb se nějaký odlesk modré najde?“ dovolila jsem si přemýšlet nahlas. I vlci na Gallirei mohli být modří, ale pochybovala jsem, že jsou tak přirozeně. Byla jsem si jistá, že většinou na tom má podíl Život. Třeba teta Scarita, napadlo mě. Tu jsem viděla jednou před několika lety, když jsem byla ještě vlčetem. Od té doby se naše cesty nezkřížily a vzhledem k tomu, kolik let uteklo, jsem pochybovala, že bychom se vůbec ještě někdy viděly. Čas byl ke stáří neúprosný.
Neznámý se představil jako Makadi. „Moc mě těší,“ mile jsem se usmála. Zdá se mi to, nebo se naše jména trochu rýmují? napadla mě úplně náhodná myšlenka a byla tak bizarní, že jsem jí vůbec nevěnovala pozornost. Jen moje podvědomí si věci mnohdy velmi snadno přikrášlovalo. Makadi si pořád před sebe stavěl jakousi malou postavičku. Bylo to vlastně docela roztomilé. Já sníh neměla ráda, asi nějaká vlastnost, kterou jsem zdědila po otci, takže jsem zimu vždycky musela nějak přetrpět. Neměla jsem tendence se oddávat všem těm zimním radovánkám, které všichni ostatní tak hrozně zbožňovali.
Naklonila jsem hlavu na stranu. „Na nikoho,“ odpověděla jsem zprvu velmi stroze a rozhlédla se kolem. Nikdo jiný tu kromě nás nebyl. Asi se tedy jednalo o málo frekventované, schované území, což m vlastně aktuálně vyhovovalo. Neměla jsem ráda velké davy cizích vlků, zvlášť ne v mém aktuálním rozpoložení. „Jen se mi líbilo, jak klidné to tu je, jak to tu voní. Neměla jsem žádný cíl, tak jsem usoudila, že tu chvíli posedím,“ dodala jsem po chvilce přemýšlení. Možná, že by se mi nějaký ten cíl do života aktuálně hodil. Nebloumala bych životem tak nekoordinovaně a zmateně.
Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla pachu blížícího se společníka. Nedokázala jsem ale odhadnout, jestli se jedná o vlka nebo o vlčici. Jeho pach mi zkrátka nedal jedinou indicii, a to mě možná trochu znervóznilo. Ještě jsem se nesetkala s něčím takovým. Nechtěla jsem svého společníka urazit, že bych ho oslovila nějak jinak, než jaká byla realita. Poposedla jsem si, obtočila jsem si ocas kolem tlapek a trochu se napřímila. Ne že by můj zdravotní stav byl nějak zvlášť dobrý, ale nechtěla jsem vypadat jako kulička neštěstí… Ačkoliv jsem se tak cítila.
Červená postava se ke mně přiblížila a já si nemohla pomoct a nedokázala jsem odtrhnout zrak od zbarvení, která mi vlastně bylo hrozně podobné. Nepotkala jsem vlka, který by hrál podobnými odstíny, rodinu nepočítaje. Ukázalo se, že určitá zvědavost byla vzájemná. Pousmála jsem se a střihla jedním ouškem. „Že bychom byli vzdálení příbuzní?“ zažertovala jsem a naklonila hlavu na stranu. Myslím, že jsme oba věděli, že to bylo velmi málo pravděpodobné. Ale tahle narážka se, myslím, nabízela. „Ale vážně… Nejsem zvyklá, že bych potkávala podobně zbarvené vlky,“ dodala jsem a přátelsky se usmála. Většinou na mě tak trochu zírali a nedokázali si představit, že tohle je moje přírodní zbarvení, se kterém jsem se musela poprat od narození. Občas bylo nekomfortní být tou, která vystupovala z řady.
Všimla jsem si, že vlkův hlas byl hrozně nevýrazný. Nedokázala jsem jej přiřadit k samčímu ani samičímu tónu. Rozhodla jsem se nedělat závěry, třeba se časem trochu otevře. Švihla jsem ocasem a nakonec se představila: „Jsem Litai.“
Tiše jsem posedávala v chladném sněhu a vdechovala jemně navoněný vzduch. Takhle mi intenzita vřesů vyhovovala, ale věděla jsem, že během jara a léta jejich vůně bude několikanásobně intenzivnější. Nebyla jsem si jistá, jestli by to pro mě nebylo až příliš. Musím se sem za pár měsíců vrátit, slíbila jsem si a lehounce, skoro až nepatrně, jsem pokývla hlavou na souhlas.
Okolí bylo zcela tiché a klidné, dokud jsem nezaregistrovala v dálce dvě postavy. Vítr nevanul vůbec žádný a já ani neovládala magii vzduchu, takže jsem si nemohla přitáhnout jejich pachy. Mlaskla jsem a podívala se zase na druhou stranu. Byla to dvojice, která sem přišla spolu a předpokládala jsem, že společně i odejdou. Mýlila jsem se ale. Jakmile jsem tím směrem opět pootočila hlavu, všimla jsem si, že jedna postava zmizela, a ta druhá se pomalu blížila ke mně.
Zbystřila jsem, našpicovala uši a vyčkávala, zdali jde cizinec opravdu ke mně. Čím blíže byl, tím lépe jsem viděla jeho zbarvení. Zůstala jsem překvapeně civět. Můj pohled možná byl až trochu nepříjemný. Zkrátka jsem nemohla uvěřit vlastním očím. Nějaký ztracený příbuzný? zamyslela jsem se. Že by táta někoho zatajil?
Krátce jsem si odkašlala a konečně odvrátila žluté oči trochu stranou. „Eh, omlouvám se, nějak jsem se zamyslela,“ promluvila jsem na cizince a malinko se pousmála. Můj pohled nebýval nepříjemný, ale v tu chvíli asi mohl být. Rozpačitě jsem mrskla ocasem, nerada jsem v druhých vyvolávala nepříjemné pocity. „Jen mě zaujalo tvoje zbarvení,“ snažila jsem se vysvětlit. Jestli to ale byl dostatečný argument, to těžko říct.
// Tajga (Kierb)
Řeky jsem se na malou chvilku zastavila, abych se napila. Byla jsem si jistá, že nejsem daleko od smečky, ale rozhodla jsem se, že se jí opět budu stranit. Potřebovala jsem si nějaké věci vyřešit, získat ztracené sebevědomí a pak tam možná nakráčet a se staženým ocasem se dojít zeptat, jestli by mě nevzali zpátky. S tím lesem a s tou smečkou nebylo vůbec nic špatně, jen já byla poslední měsíce zkrátka dost messy.
Pokračovala jsem dál na jih, až jsem se dostala k jedné takové loučce. I když zem byla pokrytá sněhem, vůní vřesů bylo tohle místo úplně nasáklé. Zhluboka jsem se nadechla. Jednak jsme vdechla čerstvý, chladný vzduch, jednak mě ta vůbec nějakým způsobem uklidňovala. A to jsem potřebovala – klid v hlavě. Posadila jsem se na okraj paloučku a podívala se na ranní oblohu. Byla jsem si jistá, že je přede mnou slunečný den. Mohla jsem načerpat trochu pozitivní energie, protože sluníčko ve mně zahánělo melancholii. Od toho byla zima dost nemilá, jelikož na zem moc slunečních paprsků nedopadlo, věčně bylo zataženo, a to se podepisovalo na mé náladě. Holt jsem byla náladovější než když dřív, asi jsem stárla. Olízla jsem si čumák a snažila se trochu relaxovat.
Všechno se událo tak hrozně rychle. Tonres najednou vykřikl, že mám utíkat… A tak jsem utíkala. Cítila jsem medvědí pach a vyvolal ve mně tak hrozný strach, že jsem utíkala bezhlavě kupředu a nemyslela na nic jiného. A najednou jsem zakopla o jeden z kamenů a padla na zem. Tak prudce, že jsem na nějakou dobu ztratila vědomí.
Pomalu jsem se pohnula. Bolelo mě celé tělo. Bylo to možná tím úrazem, možná podchlazením, možná obojím. Možná by bylo lepší, kdybych se už neprobudila, pomyslela jsem si melancholicky a povzdechla si. Celý život se mi bortil pod tlapkami a já nevěděla, co s tím mám dělat, protože nějaké věci byly mimo moji kontrolu. Podívala jsem se na své břicho, úplně mi z něj trčela žebra a na hlavě jsme možná měla zaschlou krev. Ta naštěstí nebyla vidět, jelikož byla stejného odstínu jako má srst. Co se stalo s Tonresem? starala jsem se. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem neviděla žádné stopy po nějakém masakru. Snad se mu nic nestalo, doufala jsem. Byl to moc milý vlk, byla by ho škoda.
Posadila jsem se, oklepala ze sebe malou vrstvičku sněhu a tázavě se rozhlédla kolem sebe. „Tak, co teď, Litai? Co se sebou budeš dělat?“ promluvila jsem nahlas, snad abych si připomněla, jak můj hlas vlastně zní. Kárala jsem sebe samotnou, protože tu nebyl nikdo, kdo by to udělal za mě. Zasloužila jsem si to, pokazila jsem všechno, co se dalo. Vydala jsem se na jih, třeba mi nějaká procházka pomůže.
// Vřesoviště (přes Kierb)