Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 7/10 | Varjargar

Varja ve vteřině pochopil, že nevypadá jako běžný vlk, kterého lze potkat v takovém průměrném lese. Zasmál jsem se nad jeho rychlou rekací. Tak obyčejný vlk? Dlouze jsem se na něj podíval a představil si, jak by asi vypadal, kdybych si z něj odmyslel všechno barevné a svítící. Měl pravdu, vypadal byl jako obyčejný vlk.
"Na tom něco bude, třeba celý zezelenám, nebo tak něco," zasmál jsem se od ucha k uchu. Říkal jsem si, že ho za rok budu muset vyhledat a zjistit, jestli měl pravdu nebo ne. Tak pokud budu furt tak krásný, tak žádný problém. Varja má hezký kožich, i když trošku netradiční, zamyslel jsem se a pozoroval jeho skvrny.
"Hele, mám rád hlavu na krku a ne na podlaze urvanou vedle mých tlapek. Takže ke Smrti jen s kamínky, to si musím někde v hlavě poznamenat. Tobě teda všechno tohle," gestikuloval jsem na celého Varju tlapkou, "nadělil Život?"
"Vlk obrostlý KVĚTINAMI?" poslední slovo jsem skoro zakřičel. "Prosím, ať je to pravda, to musím vidět! Panečku to musí být krásný kožich. Ach krásné květiny... Myslíš si, že ten vlk dokáže nechat vyrůst jakoukoliv kytku? Aha, ty to myslíš jako čistě hypoteticky, škoda," na chvíli jsem se zatvářil zklamaně. Hrozně moc jsem chtěl něco takového vidět.
Jeho informace o smečkách byli stejné či podobné těm, které jsem už sám měl. "A když jste Borůvková smečka, rostou vám tam borůvky? Asi jo co? Bylo by docela trapný, kdybyste tam žádné borůvčí neměli" zasmál jsem se.

1.2.1 Zkus rozluštit nápisy na truhle. (Napiš post bez slovesa „být“ - jeho podoby jsou povolené)

Koukal jsem se na to veledílo, co se nám společnými silami povedlo opravit. Pyšnější jsem se snad nikdy necítil, takové práce a jak moc se to vyplatilo! Sice pořád vypadala více než pochybně, ale nejspíš krátkou plavbu přežije.
"Udržet směr? Zkusit? Počkej já popluju s tebou?" vyhrkl jsem, ale Mrakovous mi nedal ani vteřinu na rozmyšlenou. Najednou jsem stál na palubě a koukal jak vyoraná myš na jednotlivé části lodi. Prošli jsme spolu od přídi k zádi a rychle prohlédly každé zákoutí. Ale v zadní části se nacházelo něco neobvyklého.
”Jak to mám vědět, moje loď to není. Já tady tu truhlu neviděl, když jsme koráb opravovali. Nepřinesl si ji sem ty?" zeptal jsem se, ale jeho výraz mi jasně říkal, že on ji sem nedonesl a vůbec neví, co je ta truhla zač.
Jednalo se o obyčejně neobyčejnou truhlu, která na sobě měla znak, který mi neříkal naprosto vůbec nic. Čáry v písku od lachtanů dávaly větší smysl, než tohle. Když mi řekl, že je to jeho znak, nechtělo se mi tomu chvíli věřit. Zmatený výraz, který se mi na chvíli objevil na tváři mi řekl víc, než jsem chtěl vědět. Vlk s lodí, divná truhla? Do čeho jsem se to namočil, povzdechl jsem si a dál zíral na truhlu. Divné malby na truhle mi nedávaly smysl, ale možná nějaký moudrý stařešina by to dokázal rozluštit. Jenže já žádný stařešina nejsem, číst neumím a psát už vůbec ne. Vlastně jsem ani netušil, co psaní a čtení je. Mrakovous se mi ani nesnažil pomoct a místo toho odběhl na příď a začal se hrabat v nečem u kormidla. "No, tak to je skvělý," odfrkl jsem si a posadil se před truhlu.

1.1.2 Zkus najít něco, co opravit nepotřebuje, ale svým „vylepšením“ to rozbiješ. (Každou větu začni slovesem)

Podíval jsem se na příď lodi a viděl schody, které vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou. Přišel jsem blíže k nim a několikrát na ně stoupl, abych pořádně zjistil, jestli nebudou potřebovat vyměnit. Skákal jsem ze schodu na schod a poslouchal jejich skřípání, které znělo jako zraněná zvěř v lese. Otočil jsem se na Mrakovouse, abych mu sdělil, že se pokusím vyměnit pár schodů, ten mě ale úplně ignoroval, jelikož byl až moc zabraný do opravy plachet. Táhl jsem další dřevo z pláže na kocáb a funěl u toho, jako kdybych oběhl celou pláž třikrát. Tahej! Tahej! Dělej! povzbuzoval jsem sám sebe v duchu. Vytrhl jsem staré dřevo ze schodů a precizně se snažil tam dát to nové. Nebyl to lehký úkol, ale nakonec se mi to podařilo a já úspěšně vyměnil schody, nebo jsem si to alespoň myslel. “Dívej!” zavolal jsem na Mrakovouse, aby si mě konečně všiml. Otočil se zrovna ve chvíli, když jsem s rozběhem skočil na schody a snažil se je ladně vyběhnout. Snažil, jelikož třetí schod, nový, vyměněný prosím pěkně! Praskl přímo pod mojí zadní packou a já měl co dělat, abych nespadl ze schodů přímo do moře. Ustál jsem to, ale bylo to opravdu o fous. Musela to být opravdu podívaná z Mrakovousova pohledu, i když ten mě tím jeho spíš propaloval a rozhodně se nejednalo o pochvalný pohled, ale snad se tolik nezlobil. Doufal jsem v to alespoň.

1.1.1 Pomoz opravit Mrakovousovu loď. (Každý dialog zakonči jednoslovnou větou)

>> Přímořská pláň

Doběhl jsem na pláž a rozhlédl se kolem. Nikde nebyla žádná zvěř, zbyla po nich jen velké obrysy v písku na pláži. Moře krásně šumělo a ve vzduchu byl cítit závan soli. Podíval jsem se směrem k moři a kousek od břehu spatřil koráb a před ním vlka, který se koukal do moře. Byl podobně šedivý, jako já, ale na jeho šedinách bylo vidět, že jsou spíš dané stářím.
Přiběhl jsem blíž k vlkovi, který mě okamžitě přivítal. “No ahoj! Nemám tušení, kam všichni šli. Bingo?” zasmál jsem se vlastnímu vtipu, ale bylo vidět, že šedý vlk je až moc zamyšlený nad tím korábem, co se kolébal na vlnách.
“Mořský vlk, co to znamená, být mořský vlk? Jako že jsi něco z moře? Nemáš třeba žábry? Ploutev?” okukoval jsem Kapitána Mrakovouse, ale žádnou ploutev jsem neviděl. “Jak se jmenuju já? Linzire,” řekl jsem a hrdě se vyprsil.
Mrakovous mi převyprávěl jeho příběh a já bedlivě poslouchal, protože zněl zajímavě. Chtěl pomoct opravit kocábku a slíbil mi, že mě za to odmění. Odměna mě zajímala zhruba napůl, spíš jsem se cítil dobře a chtěl udělat nějaký ten dobrý skutek. “Určitě pomůžu, čím začneme? Podlahou?” zeptal jsem se a pořádně si prohlédl loď. Vypadalo to, že to nebude snadná práce.
Vzal jsem do tlamy pár prken a pomohl je Mrakovousovi vytáhnout na loď, abychom opravili poničené části vraku a netekla do něj voda. Jakým způsobem jsme chtěli ale opravit plachty? Mrakovous mě ale nenechal ani na chvilku přemýšlet a už mi ukazoval, kam připevnit jakou část dřeva, kam položit jakou věc a kde bych měl víc packami přitlačit.
“Jak že jsi říkal, že se ta loď jmenuje? A jo vlastně! Perla!” vzpomněl jsem si ve chvíli, kdy jsem na jednom z dřev viděl kuličku, která takové perly připomínala. Nakonec se nám přece jen trošku podařilo kocábku dostat do stavu, kdy nevypadala jako pár let opuštěný vrak, o který nikdo neměl zájem. Byl jsem na naši práci pyšný, ale ještě bylo pár věcí, co chtělo opravit.

>> Přímořské pláně

Jakmile jsem spatřil pár krabů, co si to tím svým obvyklým bočním způsobem chodili po spíše už pískové pláni, bylo mi jasné, že pravá pláž už je určitě jen kousek. Vesele jsem hopkal pískem a doufal a potichu si prozpěvoval náhodné tóniny. Pláž čekala a já nemohl mít větší radost.
Šel jsem schválně spíš blíž ke břehu, abych si užil co nejvíc teplého písku mezi tlapkami, i když místy už začal dost pálit. Přece jen bylo venku takové horko, až jsem si myslel, že mi začíná doutnat kožich. Nervózně jsem se ohlédl abych se ujistil, že mi doopravdy nehoří zadek nebo ocas a oddechl si, když tomu tak nebylo. Díky bohu... ale jakému vlastně? Asi Životu, že? Smrt by se mi asi ještě vysmála a schválně mi ten zadek zapálila, odfkrl jsem si a doufal, že od ní nebudu nikdy nic potřebovat. Snad.
Na poslední chvíli jsem se vyhl krabovi, který na mě výhružně zacvakal klepety, protože jsem na něj málem šlápnul. "Promiň kámo, dobrý, jdu už," řekl jsem na omluvu, jako kdyby mi ten krab mohl rozumět.

>> Lachtaní pláž

>> Rozkvetlá louka přes Vodopády

Přebrouzdat řeku byla procházka růžovým sadem. Teda procházka růžovým sadem byla procházka přes tu louku, ale to je jedno. Došel jsem na další louku, která už z dálky vypadala, že je plná keříků a dalšího kvítí. Když jem se přiblížil, hned jsem poznal, o jaké keře se jedná. Ostružiny! Byly sice výborné, ale nejednou jsem se o ně píchnul do jazyka. Zabodnutí do kožichu taky byla taky hrozba. "Ale tak ochutnám, že," řekl jsem si z vesela a přiblížil se k jednomu malému keříku a opatrně z něj uzobnul pár ostružin. Chutnaly dobře, příjemný zákusek po zajícovi.
Najednou jsem zacítil sůl. Sůl moře! Doufal jsem v to alespoň. Rozběhl jsem se pomaličku ostružinami tak, abych se na žádný keř nenabodl a najednou jsem ho spatřil, oceán! Slyšel jsem šplouchat vodu o útes. Na chvíli jsem se tam posadil a užíval si ten krásný výhled, ale pořád to nebyl můj cíl. Chtěl jsem jít na pláž a trochu si zaplavat v moři, ale to jaksi nebylo možné, když tady byl útes. Proto jsem se rozhodl vydat se směrem na jich, třeba narazím na pláž alespoň tam. Směrem na sever to totiž vypadalo, že akorát bude pokračovat další větší útes.

>> Přímořské pláně

>> Jižní Galtavar přes Paseku

Doběhl jsem k louce a kochal se tím krásným výhledem. Miloval jsem krásné květiny a tyhle dokonce i příjemně voněly. Nedokázal jsem si v Gallieře představit hezčí místo, než právě tohle. I když tam u toho klikatého potoka jsem taky viděl krásnou louku plnou kytek, tehdy jsem byl ale trochu rozrušený z toho, co jsem zažil už předtím. Divné louky, divné pachy, divná místa. Kdo ví, jestli i tyhle kytky nebyly třeba jedovaté? Byly ale opravdu krásné na pohled a já si řekl, že se po louce projdu. Ze začátku jsem se snažil co nejvíc vyhýbat případným květinám, ale to mě velmi rychle přešlo. Zjistil jsem totiž, že na celé louce snad nebylo místečko, kde nebyla žádná rostlina. Tráva jako kdyby tady ustoupila a zůstalo místo jen pro krásu.
Ovál mě vítr a já cítil jelena, který byl nejspíš na druhé straně louky. Najednou mi bylo líto, že ho nemám s kým ulovit a sníst. Smečka, smečka... Zvládl bych poslouchat někoho jiného, než sebe a rodiče? Asi by ten vlk nebo vlčice museli být přinejmenším hezcí, zamyslel jsem se nad mou povrchní myšlenkou a usmál se.
Po chvilce jsem došel k řece a ladně jsem ji přebrodil tak, abych se co nejvíce osvěžil. Bylo mi jasné, že v tomhle horku mi uschne kožich raz dva.

>> Ostružinová louka přes Vodopády? (přes nepojmenovanou řeku pod vodopády?)

>>Orlí skály přes VVJ

Rychlá procházka kolem jezera byla osvěžující a dodala mi elán, akorát mi teda pekelně vyhládlo a já doufal, že se brzy dostanu k nějakému pořádnému jídlu. Cestou jsem sice přeběhl řeku, ale neměl jsem po rybě a houbách hned chuť na další rybu. Chtělo to nějaké pořádné jídlo, jako třeba lasičku, zajíce, králíka, jezevce, prostě cokoliv, co mělo pořádné dobré šťavnaté maso a krev.
Na louce jsem zpomalil a zavětřil, kousek ode mne se někde schovával králík, který měl na sobě napsané moje jméno. Teda ne že by ho měl přímo vypálené na kožichu nebo tak něco, ale však víte co se říká. Jdu si pro tebe obídku! pomyslel jsem si laškovně a šel tichým a pomalým krokem směrem, od kterého jsem králíka cítil. Musel jsem si dávat pozor na to, kam šlapu, protože sem tam se mi packa probořila hlouběji do země, než bych čekal.
Po chvilce jsem ho uviděl, nic netušícího chudáka, co si přežvykoval trávu na louce a stál ke mě zády. Ach ty chudáčku, tak sám? Já ti přijdu dělat společnost, pořádně jsem se opřel tlapami a rychle se rozběhl a skočil po králíkovi. Ten nejspíš vůbec netušil, co se stalo a už bylo po něm. Takový lov jsem měl rád.
Poté, co jsem se nasytil, jsem se vydal dál na cestu po louce, jelikož se mi nechtělo znovu běžet lesem, který jsem měl po své pravici. Toho jsem začal litovat až ve chvíli, kdy mě začalo sluníčko pomalu ale jistě vařit zevnitř.

>> Rozkvetlé louky přes Paseku

Tolik novinek v jednu chvíli bylo i na můj mozek trošku moc. Hltal jsem nové informace, jako kdybych byl houba a bylo mi jasné, že za chvíli mi ta hlava praskne. Do toho se Kessel čas od času zatvářil, jako kdyby si ze mě dělal neskutečnou legraci.
"Netopýr? Nechtěl bych potkat netopýra ve vlčí velikosti," poznamenal jsem nakonec. Byla to pravda, sledovat netopýry po nocích byla občas zábava, ale většinu času jsem si spíš říkal, jaktože v té tmě nenarazí do stromu? Asi mají nějakou schopnost, které prostě nerozumím.
Pak se naše konverzace stočila k bohům, naslouchal jsem a snažil se zamžourat do dálky na místo, kde by měla bydlet Smrt. Viděl jsem jen tajemný les, což by zhruba odpovídalo místu, kde se taková Smrt může nacházet. "Smrt ze mě udělá placku, když jí nedám krásné kamínky, super," zabručel jsem při představě, že někomu mám dávat krásné kamínky místo toho, abych si je někam schoval pro sebe.
Život zněl přívětivěji, ale zas existovala šance, že u něj uvíznu. Tedy asi vcelku, ne jako rohožka u Smrti. Přikyvoval jsem znovu vehementně, abych dal najevo, že všemu rozumím. Až na to, že jsem taky nerozuměl tomu, proč by Život žil zrovna na místě, kde je jen písek a vedro. Třeba tam má pěkný výhled, co já vím. Jednou ho navštívím, třeba alespoň ukážu všem, že není tak těžké od něj odejít, hehe!
Pro jedno setkání už toho začínalo být ale až příliš. Sakra jakej Vlčíšek? To je nějaký další bůh tady? Hej já na to nemám! Kdyby se mi mohlo z uší kouřit, tak už je kolem nás jen samý dým z toho, jak mi to v hlavě šrotovalo. "Jo, Vlčíšek," poznamenal jsem, jako kdybych naprosto věděl, o čem mluví.
"Upřímně nevím, asi bych se rád naučil i další, ale kdo ví, kam mě tlapky zavedou," zazubil jsem se ve chvíli, kdy se do mě opřel vítr a zavlnil mi kožichem. Oklepal jsem se, abych zase dal všechny chlupy správným směrem a nikde mi netrčely chlupy.
Byl jsem rád za náš rozhovor a setkání, jen jsem měl už pocit, že je čas se posunout dál. "Díky moc za osvětu. Jsem rád, že jsem tě tu potkal a díky za vysvětlení a představení mého nového domova," zazubil jsem se na vlka a lehce zavrtěl ocasem. "Doufám, že se ještě někdy potkáme, já už se teď asi trhnu, je čas to tu přece prozkoumat, ne?" řekl jsem s humorem a zvedl se. Naposledy jsem se podíval do dálky a koukal na další hory, na které bych mohl vylézt příště, abych si znovu vychutnal ten krásný výhled.
"Ještě jednou díky! Já už půjdu, snad nevadí. Třeba se znovu potkáme a já doufám, že už budu o něco znalejší v mojí magii. Tak ahoj!" řekl jsem na rozloučenou a pomalu se vydal směrem dolů z hory. Měl jsem představu, kam se vydám. Rozhodl jsem se, že se vydám na pláž a užiju si sluníčka a nějakou tu letní pohodu. Rozběhl jsem se se směrem k jezeru a doufal, že někdo tím směrem, kterým se vydám, narazím na krásnou pláž s jemným pískem.

>> Jížní Galtavar přes VVJ

Červenec 6/10 | Varjargar

Při jeho slovech o divných vlcích jsem znovu hodil očkem po jeho no... očích, bradce a tomu všemu, co se mu dělo na kožichu. Zvláštní to slyšet od někoho, kdo vypadal zrovna takhle. "Počkej, to by znamenalo, že jsi ještě rok zpátky vypadal jako normální vlk? Zajímavý," nechtělo se mi věřit tomu, že se za pouhý rok toho může tolik změnit.
Naslouchal jsem jeho vyprávění o místu, kde se zdržuje Smrt a Život. To znamenalo, že oba dva měli úkryt či alespoň domov. "Aha, takže Smrt je děsivá, možná někoho i zabije a vezme mu jeho kamínky, ale vlastně by bylo fajn se za ní stavit, co když já budu ten šťastlivec a neukousne mi kus hýždě," se smíchem jsem zabublal do vody. "Ale Život zní fajn, toho bych měl potkat, chci vidět, jak vypadá takový vlk obrostlý květinami," řekl jsem a zamyslel se nad tím, jak asi musí Život vypadat v takovém letním pařáku, jako byl teď. Možná je z něj taky poušť, když bydlí v poušti.
"Slyšel jsem o Borůvkové a Sarumenské smečce. Ta další byla asi... Asgaarská? Jo, to je ono! Kessel říkal, že on patří k té Sarumenské," alespoň něco jsem si pamatoval. "I to je dost smeček na takové území, nebývají tady s tím problémy? Jako ne že by to tu bylo malé, ale víšjak, přece jen bych nechtěl, aby mi někdo lovil na mém písečku," vlčí neshody o území bylo to poslední, o co jsem stál. To bylo na mě až moc politiky a málo zábavy.

Červenec 5/10 | Varjargar

Bylo příjemné slyšet, že jsem nebyl jediný, kdo sem přišel a dostal kulturní šok, ale očividně bylo poměrně snadné si na podobné věci v tomhle světě zvyknout, nebo se jich dokonce stát součástí. "Vyděsil tě ten paroháč?" zasmál jsem se na Varju. Napadla mě myšlenka, zda takový vlk cítí, když ho někdo tahá za paroží a došel jsem k závěru, že asi nejspíš jo. Bolí jeleny, když shazují paroží? Vůbec jsem netušil, zda to tak je, ale nejspíš vlk s parohy by na tom byl podobně jako jelen s parožím. To byl závěr mé velkolepé úvahy.
"A kde Život a Smrt bydlí? Jako já vím, že Smrt můžeš potkat na každém rohu jo," zasmál jsem se sám vlastnímu vtipu a pokračoval, "ale kde bydlí Život? Nebo vlastně jak vůbec vypadají?" Představoval jsem si Smrt jako nebezpečnou ohlodanou kostru s rudýma očima, které svítí ve tmě. Za to Život jsem si představil jako slunce, zeleň, vodu, listí a mech splácaný dohromady. Nevím, jak by takový organismus fungoval, ale v mé hlavě to nějaký prapodivný smysl dávalo.
Jeho poznámka o tom, že je od Života těžké odejít mě překvapila. Něco takového bych čekal spíš od Smrti, ale od Života? Nad tím mi zůstával rozum stát, ale rozhodl jsem se Varjovo slovům věřit a zapamatovat si je pro případné setkání s bohem.
"No vidíš! Jsi tu rok a už máš prakticky všechno, co bys chtěl! I když záleží, s jakou vidinou jsi sem přišel. Já si všechno splním, o tom neměj pochyby," zazubil jsem se spokojeně. "Smečku? K jaké tady patříš? Já slyšel jen o pár, ale prý jich tu je víc," byl jsem upřímně zvědavý na to, jaké typy smeček tu v okolí jsou. Sám jsem poznal jen běžnou rodinnou smečku plnou přátel a lásky. Žil jsem v krásné nevědomosti o zlých smečkách či vlcích a doufal jsem, že to tak ještě dlouho zůstane.

Červenec 4/10 | Varjargar

"Paroží... O někom takovém jsem už slyšel, jen jsem si myslel, že si ten vlk dělal srandu," očividně mě tady v tom světě čekala ještě spousta překvapení. Dle toho, jak často jsem se tvářil za posledních pár dní překvapeně jsem se až divil, že mi ten výraz nezůstal. Už bylo skoro na čase se přestat všemu divit a začít to přijímat jako realitu. Třeba časem budu já ten vlk, který bude nováčkům připadat jako boží zjevení nebo klaun. Ale teda já budu spíš vypadat jako to boží zjevení. Jo!
"Smrt? Cože?" Nebál jsem se smrti, ale přímo stvoření, co se jmenovala Smrt? To znělo děsivě a ještě děsivěji zněla představa toho, co by udělala z mého kožichu. "Asi bych radši navštívil Život než Smrt hele..." Koukal jsem se na svůj odraz ve vodě a snažil si představit, jak může vypadat. Je to jen kostra? Možná je. Ale dle Varjovo slov bych se smrti od Smrti vyhnul, pokud bych měl dostatek kamínků. "Myslíš takové ty hezké blyštivé, že? Achjo, ty mám zrovna nejradši, ale asi dává smysl, že božstvu se líbí taky," posmutněl jsem. Rozloučit se s mou sbírkou kamínků za splněné přání od Boha bude trošku těžké.
"Můj cíl tady je asi docela jednoduchý! Stát se silným a veleváženým vlkem a najít si nějaké pravé přátele, který se mnou budou držet. Klidně i ve smečce... I když moc nemám rád, když mi někdo rozkazuje," odfrkl jsem si a usmál se na Varju. Při představě sama sebe jako krásného vlka jsem nevědomky zavrtěl ocasem a všude kolem sebe cákal vodu.

Červenec 3/10 | Varjargar

Byl jsem rád za to, že si chtěl Vraja povídat. Sice bylo horko a většina vlků by si radši lehla někam na břeh a spala, ale já ten svůj čumák neuměl držet zavřený. Věděl jsem, že mám hezké jméno, přeci jen mi ho dala máma a ta neuměla vymýšlet špatné.
"No právě, já chtěl dneska lovit, ale to mi ani trochu nevyšlo. Nejspíš si tady pak skočím pro nějakou tu rybu, aby mi jen nekručelo v břiše. To by mi tak zbývalo, abych se přežral v tom horku," přemýšlel jsem nahlas. Sice jsem měl pořádný hlad na nějakého dobrého zajíce, ale nedalo se nic. Teď jsem rozhodně nehodlal běhat po lese a skákat přes kořeny za uříceným zajícem.
"Asi jsi první, koho jsem potkal s tak vytříbeným vzhledem. Upřímně to působí trošku děsivě. Ne že bych byl strašpytel jo, ale nějaký ten respekt to vzbuzuje i ve mně a to už je co říct," kýval jsem hlavou, abych přidal mým slovům váhu. I když u Varji bylo těžké říct, co přesně na něm vzbuzovalo respekt. Náramek? Barvičky? Oči? Hm... Asi to bude ten copánek. Co kdybych si takhle zapletl ocas? Slušelo by mi to? Ale tak dlouhé chlupy nemám nikde, moje myšlenky se rozběhly do všech směrů a já si představit, jak mám místo ocasu jeden velký cop. To už asi radši tu ploutev nebo tak něco...
"Takže jeden bůh se jmenuje Život, jo? Už jsem o nich slyšel a taky o tom, že nejsou úplně vždy ochotní. Ty ses Životu očividně zalíbil," zasmál jsem se a kývl směrem k jeho zvláštním svítívým místům. "Jsem tu pár dní a musím říct, že každý den je šílenější, než ten předchozí. Moc vlků jsem tu ale zatím nepoznal, což bych chtěl změnit, přece jen by to tu bylo smutné místo, kdyby tu nikdo neměl tu čest se s Linzirem seznámit!" pořádně jsem se vyprsil a sebevědomě se mi zablýskly oči. No co, vlastně to i byla pravda. Každý měl mít tu čest poznat můj smysl pro zábavu a humor!

Červenec 2/10 | Varjargar

Voda byla příjemně studená a já si užíval tu úlevu od slunečních paprsků. Moje tlapky mi taky poděkovaly, jelikož už je to kamení po cestě začalo pěkně štvát. V letních měsících měsících bylo všechno nějak moc horké.
"Varja, hezké jméno! Ne, nemám zájem tě tu utopit a už vůbec ne sebe. Chci se jen ochladit, přece jenom je šílené vedro. Cestou k jezeru jsem málem uschnul jak listí na podzim," zazubil jsem se na Varju a pořádně se ponořil do vody. Zaplaval jsem si čubičku, na chvíli ponořil čumák, a pak se přesunul blíž ke břehu, kde jsem si lehl. Na chvíli jsem i ponořil hlavu, abych si schladil i uši.
"Né místní jo? Vypadá to dobře," doopravdy se mi jeho copánek líbil, z nějakého důvodu mi k němu seděl. "Spíš co ty barevné odznaky? Takové jsem fakt ještě neviděl, i když já tu toho očividně neviděl hodně," zabublal jsem do vody a pozoroval, jak prosvítají ty zajímavé klikyháky na jeho tlapce. Zvláštní byl i ten náramek, co měl až u těla. Vypadal tvrdě, něco takového by vlčí zuby jen těžko prokously nebo vůbec poškrábaly. Uvažoval jsem nad tím, jestli to nemá právě jako ochranu, ale vypadal spíš jako vlkomil a pohodář, než jako rváč.

Červenec 1/10 | Varjargar

Pomalým krokem jsem se plahočil směrem k jezeru, jelikož moje energie v tomto počasí dosáhla zhruba stejné úrovně, jako slimák snažící se přejít suchou vyprahlou cestu a zhruba stejně vyprahlo jsem měl i v tlamě. Kožich jsem neměl zrovna tmavý, ale i tak jsem cítil jak mě paprsky slunce pomalu ale jistě vaří zevnitř. Alespoň ze sebe smyji ten prach, co se na mě po cestě usadil a díky tomu horku mi alespoň rychle proschne kožíšek. Z myšlenky mě vytrhl pach jiného vlka, který se nejspíš už čachtal v jezeře.
Vyšel jsem z lesa na břeh jezera a před sebou spatřil krásně křišťálově čistou vodu a v ní vlka, který se spokojeně chladil. To bylo uklidňující, protože nebezpečný a nepřátelský vlk by určitě nešel dobrovolně do vody, ve které byl snadným terčem.
"Ahoj!" zavolal jsem na vlka a vešel do jezera, dokud jsem neměl vodu až po břicho. "Jmenuju se Linzire a neboj, nehledám problémy," zasmál jsem se a zavrtěl trochu ocasem, kterým jsem za sebou cákal vodu ze strany na stranu. Využil jsem také tu chvilku, abych ponořil čumák do vody a pořádně se napil. Voda byla chladná a příjemně mě osvěžila.
Když jsem znovu zvedl hlavu, všiml jsem si jedné docela zvláštní věci. Ten vlk svítil? Vypadalo to, jako kdyby měl všude po těle takové ty krásné brouky, co hrají všemi barvami. Akorát tohle nebyli brouci, ale přímo jeho kožich, co se tak krásně lesklo. "To je tady místní móda?" Zeptal jsem se a prohlížel si jeho promočenou bradku.