Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3.3.2 Vrať se zpět na břeh. (Musíš použít větu „Vor tu nebývá dlouho.“ a zakončit větou „Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.“)

Netrvalo dlouho a já se začal přibližovat ke břehu pláže, na které to všechno začalo. Pláž najednou nebyla zas tak prázdná, jako předtím. Sem tam jsem zahlédl lachtana, jak se klidně povaluje v písku. Venku byla tma a já ani nevěděl, kolik dní jsem vůbec strávil s Mrakovousem. Povzdechl jsem si. Možná jsem opustil Kessela předběžně, ale za to dobrodružství to stálo.
Jenže co teď? Měl jsem jít dál za čumákem? To mě už moc nebralo. Čekat na nějaké znamení z nebes taky nemělo moc smysl.
Pomalu jsem doplul až na pláž a chvilku se obával, že narazím přímo do odpočívajícího lachtana. Ten se na poslední chvíli probudil a odskákal stranou. Dostatečně daleko, že jsem se nebál seskočit z voru. Otočil jsem se směrem k moři a chvíli si užíval, jak se vlny lámou o pláž. Měl jsem rád ten zvuk, tu slanou příchuť vzduchu u moře. Ale všechno muselo jednou skončit. Koukal jsem na vor a uvažoval, jestli jako tam zůstane navždy, nebo co se s ním stane? Pak jsem si vzpomněl, co říkal Mrakovous na ostrově. Vor tu nebývá dlouho. Tak jsem doufal, že stejně jako se objevil, tak i zmizí. Byla to pravda, vor po chvíli prostě odplul zpátky do moře a já tušil, že už ho nikdy neuvidím.
Bylo na čase se rozloučit s pláží a vydat se dál na cestu. "Možná bych už mohl začít hledat nějaké místo na usazení se," řekl jsem si sám pro sebe nahlas a uvažoval nad tím, jestli přesně to neudělal i Mrakovous. Vrátil se na místo, kam vždycky patřil, zpátky ke svému bratrovi. I s tou jejich pitomou krabicí. Přesně tou, která s námi překonala moře jenom proto, abych se nikdy nedozvěděl, co v ní bylo. Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.

>> Přímořská pláně

3.3.1 Odpluj na voru a zrekapituluj si pro sebe, co se vlastně stalo. (Nesmíš použít slova: ostrov, moře, truhla)

Vlezl jsem všemi čtyřmi na vor a zkusil se na něm zahoupat. To byla chyba, protože jsem málem ztratil rovnováhu a spadl čumákem napřed do slané vody. Naštěstí se mi to povedlo ustát a já už podobnou blbost znovu nezkoušel.
Naposledy jsem zamával bratrům na souši a hledal na voru nějaké pádlo, kterým bych se mohl alespoň trochu odrážet. Ale nikde nebylo nic. Takže jsem najednou stál jako absolutní dutohlav na voru, jako kdybych očekával, že mě sám odveze přes vodu. Začínalo mi být trochu trapně, ale než jsem začít vymýšlet plán toho, jak se budu divně odrážet celou cestu přes slanou vodu, dal se vor do pohybu. Cukl mi pod nohama a já musel zapojit všechno svalstvo, abych nespadl.
Plynule jsem se vzdaloval od souše a v hlavě si přehrával všechno, co se za celou dobu stalo. Potkal jsem starého vlka na pláži a pomohl mu opravit jeho kocáb. Na palubě jeho lodi Perla byla záhadná bedna, na které byl její znak. Jenže Mrakovous ji poznal, ale zároveň nevěděl, kde se vzala. Co to bylo? A co bylo v ní? To se očividně nikdy nedozvím. Až tohle budu někomu vyprávět, nebude mi ani trochu věřit. Možná bych si to měl nechat pro sebe...
Pak s náma Perla odplula přes vodu na další souš, kde jsme potkali Mrakovousova bratra. Teď mě vlastně napadlo, snažil se vůbec někdo doopravdy tu bendu otevřít? Nesnažil!
Najednou jsem si uvědomil jednu věc. "Počkej! Co moje odměna za pomoc?" zavolal jsem zpátky, ale moje slova spolkly vlny. Byl jsem moc daleko a bratři mě neměli šanci slyšet. Vypadalo to, že jsem ostrouhal. Takže já byl tak hodný, pomohl někomu v nesnázích, ani jsem odměnu v tu chvíli moc nechtěl a stejně jsem dostal akorát prd.
Povzdechl jsem si. Benda zůstala u Mrakovous a jeho opičího bratra, co s ní udělají? Kdo ví. Zpátky na pláži na mě nic nečekalo, odměnu jsem neměl. Očividně jsem se zamotal do rodinných záležitostí úplně zbytečně.

3.2.2. Připrav se k odchodu. (Použij pouze jednu přímou řeč)

Pozoroval jsem vor, který se zjevil na pláži. Z dálky vypadal dost bezpečně na to, aby mě dopravil zpátky na pláž, kde jsem Mrakovouse poprvé potkal. Rozhodl jsem si přijít blíž a všiml si, je to místo voru je spíš náhodná spletenina chaluh, větví a nejspíš peří? Super, moje jediná šance se dostat zpátky byla spíše sabotáží, než pomocí. Kdo ví, kdo ten vor přivolal.
Mrakovous mě popohnal směrem k voru. Vypadalo to, že ani on nemá nad vorem moc. Dle toho, co říkal, bylo zjevení voru na tomto ostrově běžnou věcí. Možná sem jezdil pravidelně. To by vysvětlovalo, proč vypadal tak rozbitý. Tohle nebylo toho voru první rodeo. Ale určitě to bylo moje první rodeo.
Na rozloučenou jsem kývl na Mrakovouse i jeho bratra a rozešel se směrem k voru. Přemýšlel jsem nad tím, jestli jsem na ostrově něco nenechal. Ale co bych tu nechal? Stejně jsem u sebe nic neměl. Možná jsem tu nechal části svého kožichu, za co by měl být tenhle ostrov vděčný. Lesklejší a krásnější kožich už tenhle ostrov neuvidí. Leda že bych se sem v budoucnu vrátil. Sám jsem se nad tou tichou myšlenkou zasmál.
"Je načase se doopravdy rozloučit. Rád jsem vás poznal. Mějte se hezky a tu truhlu zas někde hoďte přes palubu," zakončil jsem rozloučení vtipem a doufal, že je to taky pobaví. I když spíš asi ne.
Opatrně jsem do voru strčil packou a vyzkoušel jeho stabilitu. Nebyl jsem zrovna silný vlk, ale nějakou tu svalovinu jsem měl. Jen jsem doufal, že nebude ten vor stejně nestabilní, jako byla Perla. To bych nejspíš po prvních pár set metrech z voru vypadl a utopil se v moři. Skvělá vidina budoucnosti, pomyslel jsem si.
Moje dobrodružství se chýlilo ke konci. Trochu jsem litoval, že nikdy nebudu vědět, co v té truhle je. Třeba na to jednou přijdu, nebo taky ne. Některá tajemství měla zůstat tajemstvím.

3.2.1 Přijmi, že Mrakovous zůstává. (Napiš post pouze z jednoduchých vět – žádné souvětí)

Opičí bratr přešel zpátky ke stromu. Zůstal tam stát. Mrakovous ho pozoroval. Pak se zpátky posadil. Byla to zvláštní podívaná. Nejistí dva bratři. A pak jsem tu byl já.
Mrakovous oznámil novinu. Hodlal zůstat na ostrově. Jak jsem se měl dostat zpátky já? To mu bylo asi jedno. Jako obvykle. Začal jsem uvažovat nad návratem. Mrakovous hodlal zůstat kvůli bratrovi. To jsem ocenil. Bylo to od něj moc hezké. Ach ta rodinná láska. Zirella by určitě začala vydávat dávivé zvuky. Sám pro sebe jsem se usmál.
Rozhodnutí Mrakovouse zůstat bylo pochopitelné. Udělal bych to samé. "Rozumím tvému rozhodnutí." Nebylo potřeba to dál komentovat. Pouze jsem přikývl směrem k Mrakovousovi. Nad námi se v tu chvíli ozval křik papouška. Trochu jsem se vyděsil.
Otočil jsem se na Opičího bratra. "Ani neznám tvé jméno. Oba dva vypadáte jako moudří vlci. Postarejte se o sebe navzájem. Vaše pouto je cenné." Kde se ve mě vzalo tolik rozumu? Netušil jsem. Hluboko uvnitř jsem ale znal odpověď. Sám jsem chtěl takové cenné pouto s jiným vlkem zažít. Možná jsem jim i trochu záviděl.
"Mějte se tu hezky. Postarejte se o tenhle ostrov. Třeba vás jednou navštívím." Jen musím najít tu tajnou cestu sem. To určitě bude lehké. Bratři na mě přikývli. Nečekal jsem lítostivé rozloučení. Proč taky? Znal jsem je sotva chvilku. I když Mrakovous mi přišel jako fajn vlk. Jeho bratr taky. I když byl děsivý.
Od moře se ozvalo hlasité šplouchání. Všichni tři jsme otočili hlavu směrem k moři. U vody se objevil vor. Čekal jen na mě. Byl čas se připravit na odchod.

3.1.2 Vnímej napětí mezi Mrakovousem a jeho bratrem. (Použij větu „Truhla zůstala zavřená.“)

Mrakovous nakonec poznamenal, že truhla možná musí zůstat zavřená, ale moc jsem nepochopil, co myslel tím, že má něco představovat? Jejich minulost? Pouto mezi bratry? Nic lepšího mě nenapadlo.
Najednou bylo ticho a ani jeden z nás se neměl k tomu, aby něco řekl. Bratři se střídavě dívali na sebe a na truhlu, ale ani jeden z nich to dál nekomentoval. Jejich pohledy byly plné emocí a minulosti. Nebylo nic, co by jeden mohl říct druhému, aniž by to už sám nevěděl. Odpuštění? Nenávist? Bratrská láska? Usmíření? To vše se jim lesklo v očích, ale nikdo nevydal ani zvuk. I celý ostrov mlčel, až na hmyz. Opice jako kdyby vycítily nejistotu a emoce jejich vůdce a jen poslušně čekali v korunách stromů.
Sám jsem se z toho cítil trochu nejistě. Truhla zůstala zavřená. Vlci nic neříkali a já jen seděl a čuměl. Neměl jsem co dodat, neměl jsem co říct. Nestávalo se to moc často, ale tady mi doopravdy došla slova. Možná si to hoši musí vyříkat, ale nechtějí to dělat přede mnou? Možná se chtějí bavit o nějakých tajemstvích, které já zelenáč ještě nemám vědět, v duchu jsem si trochu odfrkl. Tajit něco před Linzirem? Proč? Já mohl vědět naprosto všechno a co si to vůbec kdo dovoluje mi něco neříct?
Byla tady ale i ta možnost, že to prostě byla tajná magická truhla, která na sobě měla Mrakovousův znak, aniž by s ní měl on něco společného. Třeba ho pronásledovala a provokovala a právě tím zničila vztah mezi ním a jeho bratrem. Možné bylo cokoliv, ale nejspíš se to ani jeden z nás nedoví. Normálně bych asi měl odvahu tu truhlu otevřít, nebo bych ji v téhle fázi našel, ale za této situace? Akorát bych bratrům zničil vztah a ještě bych si vysloužil pořádný kousanec do zátylku. To nepřipadalo v úvahu!

3. 1. 1 Přestaň zkoumat truhlu a sleduj reakce ostatních. (Nesmíš použít žádný fyzický pohyb)

Truhla byla zabořená v písku a nedělo se s ní vůbec nic. Už mě přestala bavit ta nekonečná nejistota ohledně toho, zda v té truhle vůbec něco je. Bratři seděli hned vedle truhly a ani jeden z nich nevypadal, že by měl extra zájem truhle rozervat vršek a zjistit, co je uvnitř.
Já jsem rozhodně nehodlal být ten, kdo to udělá. Moje truhla to nebyla, můj problém vlastně taky ne. Začínal jsem si říkat, proč tady vůbec jsem? Z jakého důvodu mě do téhle šlamastiky Mrakovous vůbec dostal? Asi k tomu nějaký důvod měl, anebo to byla čistá shoda náhod.
Bylo to vůbec poprvé od našeho příjezdu, co jsem si všiml, že vypadal nejistě i bratr s opičí maskou. Najednou to nebyl ten děsivý vlk, co ovládal celý ostrov. Teď vypadal stejně staře jako Mrakovous a z jeho výrazu bylo možné vyčíst, že se mu v hlavě přehrávají vzpomínky z minulosti. Nepoznal jsem, zda dobré nebo špatné.
Mrakovous nakonec prohlásil, že truhlu stejně vlastně neotevře. Někdo jí zamkl? Ale kdo?Když je na tom jeho znak, možná to byli jejich rodiče, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem raději nic neřekl. Vycítil jsem, že v tuhle chvíli je to mezi nimi a já tu figuroval jako pouhý divák. Sám jsem byl překvapen tím, jak opičí bratr rychle přikývl. Očividně nechtěl tu truhlu otevřít a měl k tomu dobrý důvod. Možná celá tahle akce byla záminka k tomu, aby se sem Mrakovous vrátil a potkal znovu svého bratra. Ach ty rodinné problémy.

2.3.2 Pokus se pochopit o co tady vlastně jde. (Použij:„něco tu nesedělo“, „jakoby“ a „možná“ alespoň třikrát)

Mrakovous tajemně řekl, že možná tu truhlu vytáhl odněkud on, ale taky nemusel. Zas a znovu jsem nechápal, co se tady vlastně dělo, ale věděl jsem, že něco tu nesedělo. Bylo to, jakoby oba dva věděli mnohem víc, ale nechtěli to jeden druhému říct. Pak jsem tady byl já, zmatený, nesvůj a musel jsem tomu všemu být svědkem. Po tomhle už se snad do žádných rodinných problémů nezapletu, pomyslel jsem si a odfrkl si.
Když jsem pominul rodinné drama, byla tu ta záhadná truhla, co možná nebyla truhla. "Dobře, není to truhla, ale jakoby co to teda je?" řekl jsem a očekával odpověď. Bratři si vyměnili pohled, a pak se podívali na mě a dál se na mě mlčky dívali. Něco tu nesedělo, tohle už nebylo ani to, že mi to nechtějí říct, oni možná nemohli? Ta truhla byla určitě magická. Já moc zkušenost s magickými věcmi neměl, ale měl jsem takový zvláštní pocit, jakoby ta truhla uvnitř mě něco ovládala, volala na mě svým vlastním způsobem.
Kolem nás se prohnal poryv větru, pročísl nám kožichy a Opičímu vlkovi se zaklepala lebka na hlavě. V dálce se ozvali papoušci. Jejich křik se jako ozvěna ozývaly skrze celý ostrov, ale stejně rychle jako jejich křiky začaly, tak i ustaly. Něco tu nesedělo, zas a znovu. Tajemný ostrov, kde dřív žil Mrakovous se svým bratrem, část ostrova, kde nejspíš jeho Opičí bratr byl králem všech zvířat, jakoby byla celá zahalená v neviditelné magické mlze. Nedokázal jsem to vysvětlit, možná už jsem se sám dočista zbláznil, ale co jsem mohl dělat? Doufal jsem, že mě Mrakovous odveze v perle zpátky na pevninu, ale co když ne? Sice mluvil o tom, že je tu nějaká jiná cesta, kterou se lze vrátit na pevninu, ale neřekl mi přesně kde. Co když nás ta truhla všechny vytrestá? Na sucho jsem polkl a každou chvíli jsem očekával, že mi začne kručet v břiše. Už mám fakt hlad, snad tu brzo skončíme, abych si mohl jít ulovit nějakou rybu, nebo tak něco...
Čím víc jsem přemýšlel nad tím, co se tu dělo, tím víc jsem si připadal, že si ze mě někdo dělá srandu. Z toho, co jsem se dozvěděl, tak Mrakovous a jeho bratr se už dlouho neviděli. Mrakovous se plavil na Perle nějakou dobu sám, dokud neztroskotal na pláži a já mu nepomohl opravit loď. V tu dobu už měl nejspíš truhlu na palubě? Ale tehdy se tvářil, jakoby si sám nebyl jistý, jestli tam ta truhla předtím byla, nebo ne. Podle toho, jak Mrakovous uhýbal pohledům jeho bratra bych očekával, že to mezi nimi kdysi neskončilo zrovna v dobrém. Je taky dost možný, že se naposledy viděli, když někam zahodili tu truhlu? Ale proč by jí pak Mrakovous vytahoval zase ven? Z toho, co teď řekl, to tak vyznělo, zamyslel jsem se. Z toho, jak se choval jeho Opičí bratr jsem nedokázal vydedukovat vůbec nic. Byl tajemný, skrz lebku nešla pomalu vidět ani jeho mimika a veškerá jeho pozornost byla směřována na Mrakovouse a tu zvláštní truhlu, co mě nejspíš bude další dny pronásledovat i ve snech.

Červenec 10/10 | Varjargar

Uvažoval jsem nad tím, co by se dalo koupit od takové smrti. Neprodává za kamínky třeba nějaké imunity? Jakože když něco použiju, tak neumřu? To je ale asi blbost, přece by mi smrt neprodala něco, čím bych ji obehrál.
"Tak jestli tam někdy zajdeš a my dva se ještě uvidíme, dej mi vědět, jaké to bylo. Nerad bych tě tam pak našel jen jako výstavní kousek s tím tvým krásným copánkem," mrkl jsem na něj.
"Ochladit? Vážně?" doopravdy nelhal. Cítil jsem, jak se voda kolem nás znatelně ochladila. Okamžitě jsem do ní celý ponořil i s hlavou. To ale nebylo všechno, co Varja dokázal. Najednou kolem nás šplouchaly vlny, jako kdybychom byli na pláži u moře.
"No tak to je super!" moje nadšení neznalo mezí. Bylo toho tolik, co jsem se mohl naučit, co jsem mohl prozkoumat. Gallirea byla čím dál tím úžasnější.
"Divná vlčice? Hm... třeba se časem uklidní. Není nic, co by se nedalo vyřešit, ne? Zkus si s ní o tom promluvit, proč na tebe vyjela. Nejsem sice odborník na mezilidské vztahy, ale dokážu se vykecat ze všeho," usmál jsem se, abych ho trochu povzbudil. Tušil jsem, jaké to je sdílet vzduch s naštvanou vlčicí. Moje sestry taky uměly udělat pořádně dusno, když chtěly.
"Lovec? To je skvělý, třeba si jednou zalovíme spolu," řekl jsem a oklepal ze sebe zbytky vody. "To by bylo úplně nejlepší, smečka, jasná role lovce... Říkal jsi, že máš i partnerku ne? Kamaráde, ty jsi vyhrál vlčí život!"

Bylo pozdní odpoledne jednoho nádherného letního dne. Obloha byla čirá, bez jediného mráčku a slunce neúprosně hřálo. Ach ano, slunce. To se nikdy neptalo, jestli nám vlkům daná teplota, kterou nás zrovna štědře obdaroval, vyhovuje, či nikoliv. Prostě tu přes den bylo, svítilo a usmívalo se na celý svět a nebylo před ním úniku. Maximálně tak do nějaké chladné jeskyně, ale proč bych před ním utíkal, když jsem si ho mohl i užít?
Ležel jsem na louce, vyvalený na boku a z koutku tlamy mi ukápla slina, co okamžitě zmizela mezi jednotlivými stébly porostu. Byl jsem v takovém zenu, že jsem si toho ani nevšiml, proč taky. Věděl jsem, že jsem na území mé rodiny, kolem nikde nikdo, kdo by mohl být svědkem toho, jak jsem si spokojeně slintal do hlíny.
Protáhl jsem si všechny packy naráz a znovu se uvelebil. Slunce mi krásně zahřívalo kožíšek. Byl to podobný pocit, jako když jsem byl malé vlče a spal schoulený mezi sestrami u maminky v úkrytu. Pocit bezpečí, tepla, lásky. Slyšel jsem příjemné šustění listí v dálce, jak si vítr hrál s korunami stromů. Kéž bych takhle mohl trávit každé odpoledne. Byla to prostě idylka.
Z mého spokojeného odpoledního šlofíka mě probral zvuk, který nemohl být náhoda. Uměla chodit absolutně neslyšně, když chtěla. Jejím cílem nebylo mě překvapit, ale rovnou probudit.
“Zase se flákáš? Já myslela, že máš značkovat hranice, ty moulo,” ozval se krásný a milý zvuk hlasu mé milované sestry. Zirella svým obvyklým ladným krokem došla až ke mě a kdybych neuhnul, tak by si mi drze sedla na hlavu.
“Hej, koukej kam si sedáš!” okřikl jsem jí, ale ona se na mě jen škodolibě usmála. Super a mám po klidu.
“Ziri, koukej jak je dneska krásně. Krásný letní teplý den, slunce mi dneska řeklo, že si musím taky chvíli odpočinout, víš? Koukej, podívej se na něj! Úplně říká ‘ó Linzire, dneska si jen užívej mých paprsků’,” vypadalo to, že mi nevěří. Posadil jsem se vedle Zirelly a jemně do ní strčil čumákem. Nechtěl jsem, aby mě práskla rodičům. Sice jsem nikdy výprask nedostal, ale ten zklamaný pohled, co náš táta uměl, jsem už nikdy vidět nechtěl.
“To víš že jo ty klaune jeden! Ale já nemám moc co ti nadávat, sama jsem si sem přišla odpočinout,” mrkla na mě. Nevěřícně jsem na ni koukal. Moje úžasná, dokonalá, nepříjemná sestra je taky flákač? No nene!
“Nejsi sám, kdo si chce užít slunečních paprsků kamaráde,” řekla nakonec a plácla sebou na louku tak, že jí trčely packy do vzduchu a na tváři se jí rozlil spokojený výraz. “Nečum tak na mě a lehni si,” nestačil jsem reagovat, protože v tu chvíli do mě Zirella kopla vší silou zadní packou do boku a já se svalil vedle ní.
“To bolí! Dávej pozor, mohla jsi mě zranit,” okřikl jsem ji, i když jsem to nemyslel vážně. To její slabé kopnutí by mě nikdy nebolelo. Au.
Chvíli jsme tam vedle sebe leželi, oba dva až neslušně vyvalený na slunci a užívali si tu společnou chvilku flákání. Ani nevím, jak se nám to povedlo, ale za chvilku už jsme oba dva chrápali takovým způsobem, že by se za to ani jezevec nestyděl. Teda ani nevím, jestli jezevci chrápou, ale kdyby jo, určitě by to bylo hodně nahlas.
Probudili jsme se do západu slunce nad obzorem, které nás s posledními paprsky slunce vyprovázeli z louky zpátky k úkrytu smečky.. “Počkej, musíme jít ještě tady kousek lesem, tam jsem to ještě nebyl označkovat,” řekl jsem a popostrkoval Zirellu stejným směrem. Nejdřív se zatvářila kysele, ale pak svolila. “Fajn, ale příště pomůžeš ty mně!” “Když jinak nedáš…”

2.3.1 Napiš, co si myslíš, že je v truhle – a proč. (Napiš příspěvek, kde každá věta začíná jiným písmenem.)

Celá ta truhla byla nějaká zvláštní, určitě musela být alespoň trochu magická, ale co v ní mohlo být? Hele třeba je v tom fakt poklad... Nemohl jsem si být ale jistý, protože Mrakovous a jeho bratr nevypadali o nic moc moudřejší. Dle mého úsudku také nevěděli, co v truhle vlastně je.
"Jo, takže v tom pořád může být něco, co nás všechny sežere na jedno polknutí," řekl jsem a sednul si dál od truhli, abych nebyl první na ráně. Ať už byla uvnitř jakákoliv obluda, byl jsem připravený truhlu odkopnout a rychle utíkat zpátky k lodi. Staří vlci ale nevypadli nijak vyděšeně, ale spíš zvědavě.
Zamyslel jsem se nad tím, co jsem se do této chvíle o truhle dozvěděl. Podivný znak na truhle byl dle Mrakovousových slov jeho, ale to nemusela být celá pravda. Možná to nebyl přímo jen jeho znak, ale znak celého jeho rodu! V tom případě je uvnitř nějaké jejich rodinné tajmeství, nebo jejich rodinný poklad?
Byl jsem z celé té nejistoty a hádání už tak unavený a hladový, že jsem měl chuť si jít zalovit nějakou malou zvěř. I když to by asi nebyl nejlepší nápad, když měl Mrakovousův bratr celý ostrov pod tlapkou. Opici jsem nikdy neměl, ani vlastně neznám nikoho, kdo by někdy opici ochutnal, asi jsou hnusný.
"Fakt by nebylo lepší to prostě odtáhnout zpátky do moře? Hlavně co myslíš tím, že to není jen truhla?" utrousil jsem zvědavě. "Chlapci, to doopravdy nikdo z vás neví, co v tom je?" Lesem kolem nás se prohnal lehký vánek, který zašustil listým a mně se z toho zvuku zvedly chlupy až na zadku.

2.2.2 Zkus zjistit, co v truhle je. (V postu nesmíš použít žádné otazníky, ale přesto musí být plný nejistoty)

Najednou jsem byl zmatenější než lesní včela. Těkal jsem očima mezi Mrakovousem a Opičím vlkem a snažil se z jejich pohledů něco vyčíst, ale nešlo to. Neměl jsem nejmenší tušení, co jsem měl dělat. Opičák řekl, že by tu truhlu neotvíral, to mělo být asi varování.
Pořádně jsem si truhlu znovu prohlédl a zamračil se. Přišla mi nějaká jiná, ale i přesto stejná jako ta, kterou jsem poprvé viděl na Perle na pláži. Rýhy v ní na mě divně koukaly zpátky, až mi z toho šla hlava kolem.
"Tak pánové, je sice moc hezký, že jste se tady znovu potkali, ale bylo by moc hezké, kdyby mi jeden z vás řekl, co je v té truhle," řekl jsem a strčil packou do truhly a rychle jsem ucuknul, jako kdyby se ta truhla měla otevřít a ukousnout mi packu. Jenže pánové se k ničemu neměli.
Kdybych byl posera, asi by se mě teď zmocnila úzkost, ale zatím mě to nechávalo částečně klidným. Opičí vlk očividně neměl zájem mi ukousnout ocas ani přečísnout kožich a vypadalo to, že má pod kontrolou celý les, možná snad i celý ostrov. To by znamenalo, že musí být neskutečně silný, třeba bych se od něj něco naučil. Moje myšlenky šly na výlet, mezitím co jsem oči upíral na opičí lebku na starém vlkovi.
"Mám nápad, co udělat s tou truhlou! Můžeme ji hodit zpátky do moře," nadhodil jsem, ale Mrakovous mě zpražil pohledem. Tak si strč tu truhlu třeba pod ocas! Pomyslel jsem si. Nikdo mi nehodlal nic říct, akorát jsem musel nejistě čekat, co z nich vypadne. Občasné zavřískání opice v lese mi moc nepomohlo.
Obešel jsem truhlu dokola a uvažoval, co by se do ní tak všelo. Mohla to být třeba vlčí kostra, nebo dokonce poklad! Počkej, třeba to je ta moje odměna! I když to asi ne... ale bylo by to fajn. Párkrát jsem strčil do víka, ale to se ani nehlo. Takže tady mám čekat, až to jeden z nich otevře a vyskočí na nás příšera a všechny nás sežere... super. Zrovna optimistické myšlenky jsem teda neměl.

2.2.1 Zkus zjistit, co ještě Mrakovous zapomněl. (Napiš post, kde se v žádné větě neobjeví přídavné jméno)

Cítil jsem, jak nás něco pozoruje už od chvíle, co jsme přistáli na pláži. Nebo jsem si to namlouval. Nevím. Mrakovous si všímal jen truhly. Co asi všechno už zapomněl? pomyslel jsem si.
"Pamatuješ si něco z doby, co jsi tu byl naposled?" zeptal jsem se. "No víš... asi nepamatuju," řekl Mrakovous. Byla to lež, to jsem poznal.
Divil jsem se, že si vůbec pamatoval, jak řídit loď. I když je pravda, že jsme se sem nechali táhnout větrem víc, než jeho kormidlováním. Otočil jsem se směrem k moři a zamžoural na Perlu, kotva byla ve vodě, na to nezapomněl.
Mrakovous zůstal na pláži. Já jsem se vydal po stezce lesem. Z koruny stromu se ozval zvuk, otočil jsem se, ale nic tam nebylo. Nelíbilo se mi to. Vyhýbal jsem se keřům, nechtěl jsem mít větve v kožichu. Pak jsem uviděl strom, na kterém byly šrámy.
Seděl tam, mlčel, nehýbal se. Vlk s maskou opice, peří kolem krku. Zpotil jsem se až na zadku, když promluvil. Mluvil o truhle, ale tu měl Mrakovous na pláži. Nechápal jsem, proč to říká mně. Vlk si mě prohlížel, jako kdybych byl žrádlo.
"Ne neřekl. Neřekl mi skoro nic, prý si nic moc nepamatuje," odpověděl jsem. Vlk přihmouřil oči, ale nejspíš mi uvěřil. Za mnou se ozval zvuk a já trochu nadskočil. Byl to jen Mrakovous, který mi řekl novinu.
"Bratr?! Toho jsi nezmínil, asi jsi zapomněl, co?" řekl jsem. Vedle sebe měl truhlu a já si nadával, že jsem ji nehodil na moři přes palubu.

2.1.2 Zeptej se Mrakovouse na jeho minulost. (Napiš celý post jako rozhovor)

"Hele, půjdeš teda se mnou do toho lesa, nebo se mám nechat jít sežrat sám?" "Řekl jsem, že tu chvíli počkám a zajistím Perlu, aby nikam neuplavala, chceš se snad odtud dostat, ne?" "No... Chtěl bych, takže se opovaž mě tady nechat!"
"Jak dlouho vlastně pluješ po mořích? Dle tvého přízviska 'Mořský Vlk' si říkám, že už asi dlouho ne?" "No... to je dobrá otázka. Možná od narození, ale určitě tak dlouho, kam mi sahá paměť. Na lodi jsem prakticky vyrostl a když jsem byl trochu starší, získal jsem vlastní loď, kterou byla právě Perla. Mám i jiné, ale k Perle mám největší citové pouto." "Pochopitelné, takže Perlu nepoužíváš pořád? To by asi vysvětlovalo, proč jsi tak koukal na ten znak, dlouho jsi ho nepoužil, že?" "Ano i ne." "Díky, to jsi mi to hodně vysvětlil." "Nečerti se hned, já o tobě taky nevím všechno."
"Proč jsi nás sem vůbec zavezl? Má to nějaký důvod? Nesnaž se mi tvrdit, že jsme se sem dostali omylem. Z nějakého důvodu jsi k tomu kormidlu šel a začal tam s ním něco kutit, nejsem hloupý." "To bych si nedovolil tvrdit milý Linzire! Já nikdy! Nejsi hloupý. Řekněme, že jsem chtěl zprovoznit loď. To, jak rychle se rozjela a dovedla nás sem je čistá shoda náhod." "Moc tomu nevěřím, ale dobře."
"Říkal jsi, že jsi tady už někdy byl. Proč? Já to tu teda moc ještě neznám, ale podle toho, jak to tu vypadá a kolik je kolem nás cítit magie bych řekl, že jsme pořád v Gallieře." "Ano, opravdu jsme pořád v Gallieře, i když na samém okraji. Moře jsi viděl, to ohraničuje západní část tohoto magického světa. Tento ostrov znám velmi dobře a že jsi to ty... prozradím ti, že se dá z ostrova dostat zpátky na pevninu suchou tlapkou! Ale jsi šikovný, takže jak a kudy určitě časem zjistíš sám." "Hm... díky za důvěru asi? Ale zní to zajímavě. Můžu se sem někdy vrátit, až tady nebude takové podezřelé ticho a nebudu mít pocit, že se brzo stanu jídlem pro asi místní opice a papoušky."
"Víc mi toho o sobě neřekneš?" "Co bych ještě mohl zmínit. Víš, už jsem docela starý a mysl mi no... nemyslí." "Dobře no, tak až budeš chtít, jsem jedno ucho."

2.1.1. Prozkoumej stopy v lese. (Alespoň třikrát použij přirovnání – „jako něco“.) Asi je tam těch přirovnání mnohem víc, ale nemám sílu to hledat :D

Pláž byla až podezřele tichá a jediný zvuk vydávaly vlny lámající se o břeh ostrova. Bylo to, jako kdyby všem broukům i zvířatům někdo zavázal pusu a oni nemohli vydat ani hlásku. Celý ostrov mi najednou přišel až moc podezřelý. Ticho lesa bylo něco úplně jiného než to ticho, které jsem zažíval tady a teď.
"Hej Mrakovousi, není to nějaký divný tady?" zeptal jsem se, ale Mrakovous vypadal, že nemá nejmenší tušení. Ten jen poznamenal, že jsme dojeli na ostrov, jako kdyby sem celou dobu plánoval plout. Co mě ale překvapilo bylo to, že si dal tu práci vytáhnout tu tajemnou truhlu z lodi na pláž.
"Aha a ta nám tady bude jako k čemu?" řekl jsem a znovu si prohlížel truhlu. Něco se na ní změnilo, vypadala skoro jako by po cestě lodí ohořela. Prostě byla najednou nějaká tmavší a písmo nebo znak na ní víc vynikal.
"Jasně, počkej tady, já se sám půjdu podívat po lese, třeba mě tam něco sežere," řekl jsem napůl napruženě. Bylo mi jasné, že Mrakovouse nepřesvědčím, aby šel se mnou, takže jsem měl riskovat kejhák zase jen já. "Jestli odpluješ a necháš mě tady, tak si mě nepřej," vypadlo ze mě, když jsem se k němu otočil zády. Aby ho náhodou nenapadlo, že nalodí do Perly a odfrčí zpátky odkud připlul.
Pomalým krokem jsem šel k lesu a všiml si stop, které nebyli ani moje a ani Mrakovouse. Ty divné otisky v písku skoro vypadaly, jako otisk tlapky nějakého dalšího vlka, ale nebyl jsem si tím stoprocentně jistý. Mohlo to být vlastně cokoliv, třeba otisk listu v písku nebo náhodná díra v písku. Rozhodně to nebyl obtisk tlapky jiného vlka. Určitě ne. Kdybych třeba uměl něco víc, než rozhýbat trávu, tak bych si nepřišel jako takový strašpytel. Po tomhle budu trénovat magii. Nechtěl jsem jít moc hluboko sám, proto jsem se raději držel při kraji a čekal, až nebo jestli se Mrakovous rozhoupe jít se mnou.

Červenec 9/10 | Varjargar

Nemohl jsem nesouhlasit. Samozřejmě, že měl pravdu. Zelená mi opravdu šla k očím a krásně by mi vynikla na kožichu, ale nevím, jak moc by se mi líbil takový zásah do kožichu. Možná nějakou kytičku do kožichu, to bych si líbit nechal. Ale co kdyby mi ta... barva zničila kožich? To bych se dočista zbláznil.
"U Života toho očividně jeden najde hodně, mezitím co u Smrti může najít tak maximálně svého kamaráda pod zříceninou, či jako fešný koberec," zasmál jsem se. Měl jsem mozek převařený smažený pečený ze všech těch informací, ale také z toho horka.
"Hm, spíš si říkám, jaká další magie by mi mohla být užitečná, podle mě třeba taková voda by se mi hodila. Teda nevím, jestli vlci, co ovládají vodu, ji dokážou jen tak vyčarovat, ale rád bych si uměl vymýt z kožichu bahno jen tak," zazubil jsem se na Varju. Jeho předvedení magie mě zaujalo, nevěděl jsem, že magie Iluzí může vypadat tak opravdově. "Páni, moc pěkná květina, iluze zní taky zajímavě," přičichl jsem si i ke květině, jenže jsem nic necítil. Škoda.
"Narušit hranice by mě nenapadlo. Sice jsem občas troufalý, ale ne zas tolik. Ještě by po mě někdo skočil zubama napřed, a co pak? Jizvy, vytrhaný kožich a nic z toho," ujistil jsem Varju, že zas tak dutej nejsem. "Rozumím, chápu. Budu myslet na to, že je Borůvka nejlepšejší, až se budu rozhodovat, kde se zabydlím. Jsem mladý čilý vlk, co rád loví, všude o mě budou stát, ne?" Snad. Moje nejistota rychle zmizela, přeci jen jsem měl co nabídnout a i kdyby ne, tak se na mě alespoň dobře koukalo.