Gallirea - Příspěvky uživatele

3.1.2 Vnímej napětí mezi Mrakovousem a jeho bratrem. (Použij větu „Truhla zůstala zavřená.“)

Mrakovous nakonec poznamenal, že truhla možná musí zůstat zavřená, ale moc jsem nepochopil, co myslel tím, že má něco představovat? Jejich minulost? Pouto mezi bratry? Nic lepšího mě nenapadlo.
Najednou bylo ticho a ani jeden z nás se neměl k tomu, aby něco řekl. Bratři se střídavě dívali na sebe a na truhlu, ale ani jeden z nich to dál nekomentoval. Jejich pohledy byly plné emocí a minulosti. Nebylo nic, co by jeden mohl říct druhému, aniž by to už sám nevěděl. Odpuštění? Nenávist? Bratrská láska? Usmíření? To vše se jim lesklo v očích, ale nikdo nevydal ani zvuk. I celý ostrov mlčel, až na hmyz. Opice jako kdyby vycítily nejistotu a emoce jejich vůdce a jen poslušně čekali v korunách stromů.
Sám jsem se z toho cítil trochu nejistě. Truhla zůstala zavřená. Vlci nic neříkali a já jen seděl a čuměl. Neměl jsem co dodat, neměl jsem co říct. Nestávalo se to moc často, ale tady mi doopravdy došla slova. Možná si to hoši musí vyříkat, ale nechtějí to dělat přede mnou? Možná se chtějí bavit o nějakých tajemstvích, které já zelenáč ještě nemám vědět, v duchu jsem si trochu odfrkl. Tajit něco před Linzirem? Proč? Já mohl vědět naprosto všechno a co si to vůbec kdo dovoluje mi něco neříct?
Byla tady ale i ta možnost, že to prostě byla tajná magická truhla, která na sobě měla Mrakovousův znak, aniž by s ní měl on něco společného. Třeba ho pronásledovala a provokovala a právě tím zničila vztah mezi ním a jeho bratrem. Možné bylo cokoliv, ale nejspíš se to ani jeden z nás nedoví. Normálně bych asi měl odvahu tu truhlu otevřít, nebo bych ji v téhle fázi našel, ale za této situace? Akorát bych bratrům zničil vztah a ještě bych si vysloužil pořádný kousanec do zátylku. To nepřipadalo v úvahu!

3. 1. 1 Přestaň zkoumat truhlu a sleduj reakce ostatních. (Nesmíš použít žádný fyzický pohyb)

Truhla byla zabořená v písku a nedělo se s ní vůbec nic. Už mě přestala bavit ta nekonečná nejistota ohledně toho, zda v té truhle vůbec něco je. Bratři seděli hned vedle truhly a ani jeden z nich nevypadal, že by měl extra zájem truhle rozervat vršek a zjistit, co je uvnitř.
Já jsem rozhodně nehodlal být ten, kdo to udělá. Moje truhla to nebyla, můj problém vlastně taky ne. Začínal jsem si říkat, proč tady vůbec jsem? Z jakého důvodu mě do téhle šlamastiky Mrakovous vůbec dostal? Asi k tomu nějaký důvod měl, anebo to byla čistá shoda náhod.
Bylo to vůbec poprvé od našeho příjezdu, co jsem si všiml, že vypadal nejistě i bratr s opičí maskou. Najednou to nebyl ten děsivý vlk, co ovládal celý ostrov. Teď vypadal stejně staře jako Mrakovous a z jeho výrazu bylo možné vyčíst, že se mu v hlavě přehrávají vzpomínky z minulosti. Nepoznal jsem, zda dobré nebo špatné.
Mrakovous nakonec prohlásil, že truhlu stejně vlastně neotevře. Někdo jí zamkl? Ale kdo?Když je na tom jeho znak, možná to byli jejich rodiče, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem raději nic neřekl. Vycítil jsem, že v tuhle chvíli je to mezi nimi a já tu figuroval jako pouhý divák. Sám jsem byl překvapen tím, jak opičí bratr rychle přikývl. Očividně nechtěl tu truhlu otevřít a měl k tomu dobrý důvod. Možná celá tahle akce byla záminka k tomu, aby se sem Mrakovous vrátil a potkal znovu svého bratra. Ach ty rodinné problémy.

2.3.2 Pokus se pochopit o co tady vlastně jde. (Použij:„něco tu nesedělo“, „jakoby“ a „možná“ alespoň třikrát)

Mrakovous tajemně řekl, že možná tu truhlu vytáhl odněkud on, ale taky nemusel. Zas a znovu jsem nechápal, co se tady vlastně dělo, ale věděl jsem, že něco tu nesedělo. Bylo to, jakoby oba dva věděli mnohem víc, ale nechtěli to jeden druhému říct. Pak jsem tady byl já, zmatený, nesvůj a musel jsem tomu všemu být svědkem. Po tomhle už se snad do žádných rodinných problémů nezapletu, pomyslel jsem si a odfrkl si.
Když jsem pominul rodinné drama, byla tu ta záhadná truhla, co možná nebyla truhla. "Dobře, není to truhla, ale jakoby co to teda je?" řekl jsem a očekával odpověď. Bratři si vyměnili pohled, a pak se podívali na mě a dál se na mě mlčky dívali. Něco tu nesedělo, tohle už nebylo ani to, že mi to nechtějí říct, oni možná nemohli? Ta truhla byla určitě magická. Já moc zkušenost s magickými věcmi neměl, ale měl jsem takový zvláštní pocit, jakoby ta truhla uvnitř mě něco ovládala, volala na mě svým vlastním způsobem.
Kolem nás se prohnal poryv větru, pročísl nám kožichy a Opičímu vlkovi se zaklepala lebka na hlavě. V dálce se ozvali papoušci. Jejich křik se jako ozvěna ozývaly skrze celý ostrov, ale stejně rychle jako jejich křiky začaly, tak i ustaly. Něco tu nesedělo, zas a znovu. Tajemný ostrov, kde dřív žil Mrakovous se svým bratrem, část ostrova, kde nejspíš jeho Opičí bratr byl králem všech zvířat, jakoby byla celá zahalená v neviditelné magické mlze. Nedokázal jsem to vysvětlit, možná už jsem se sám dočista zbláznil, ale co jsem mohl dělat? Doufal jsem, že mě Mrakovous odveze v perle zpátky na pevninu, ale co když ne? Sice mluvil o tom, že je tu nějaká jiná cesta, kterou se lze vrátit na pevninu, ale neřekl mi přesně kde. Co když nás ta truhla všechny vytrestá? Na sucho jsem polkl a každou chvíli jsem očekával, že mi začne kručet v břiše. Už mám fakt hlad, snad tu brzo skončíme, abych si mohl jít ulovit nějakou rybu, nebo tak něco...
Čím víc jsem přemýšlel nad tím, co se tu dělo, tím víc jsem si připadal, že si ze mě někdo dělá srandu. Z toho, co jsem se dozvěděl, tak Mrakovous a jeho bratr se už dlouho neviděli. Mrakovous se plavil na Perle nějakou dobu sám, dokud neztroskotal na pláži a já mu nepomohl opravit loď. V tu dobu už měl nejspíš truhlu na palubě? Ale tehdy se tvářil, jakoby si sám nebyl jistý, jestli tam ta truhla předtím byla, nebo ne. Podle toho, jak Mrakovous uhýbal pohledům jeho bratra bych očekával, že to mezi nimi kdysi neskončilo zrovna v dobrém. Je taky dost možný, že se naposledy viděli, když někam zahodili tu truhlu? Ale proč by jí pak Mrakovous vytahoval zase ven? Z toho, co teď řekl, to tak vyznělo, zamyslel jsem se. Z toho, jak se choval jeho Opičí bratr jsem nedokázal vydedukovat vůbec nic. Byl tajemný, skrz lebku nešla pomalu vidět ani jeho mimika a veškerá jeho pozornost byla směřována na Mrakovouse a tu zvláštní truhlu, co mě nejspíš bude další dny pronásledovat i ve snech.

Červenec 10/10 | Varjargar

Uvažoval jsem nad tím, co by se dalo koupit od takové smrti. Neprodává za kamínky třeba nějaké imunity? Jakože když něco použiju, tak neumřu? To je ale asi blbost, přece by mi smrt neprodala něco, čím bych ji obehrál.
"Tak jestli tam někdy zajdeš a my dva se ještě uvidíme, dej mi vědět, jaké to bylo. Nerad bych tě tam pak našel jen jako výstavní kousek s tím tvým krásným copánkem," mrkl jsem na něj.
"Ochladit? Vážně?" doopravdy nelhal. Cítil jsem, jak se voda kolem nás znatelně ochladila. Okamžitě jsem do ní celý ponořil i s hlavou. To ale nebylo všechno, co Varja dokázal. Najednou kolem nás šplouchaly vlny, jako kdybychom byli na pláži u moře.
"No tak to je super!" moje nadšení neznalo mezí. Bylo toho tolik, co jsem se mohl naučit, co jsem mohl prozkoumat. Gallirea byla čím dál tím úžasnější.
"Divná vlčice? Hm... třeba se časem uklidní. Není nic, co by se nedalo vyřešit, ne? Zkus si s ní o tom promluvit, proč na tebe vyjela. Nejsem sice odborník na mezilidské vztahy, ale dokážu se vykecat ze všeho," usmál jsem se, abych ho trochu povzbudil. Tušil jsem, jaké to je sdílet vzduch s naštvanou vlčicí. Moje sestry taky uměly udělat pořádně dusno, když chtěly.
"Lovec? To je skvělý, třeba si jednou zalovíme spolu," řekl jsem a oklepal ze sebe zbytky vody. "To by bylo úplně nejlepší, smečka, jasná role lovce... Říkal jsi, že máš i partnerku ne? Kamaráde, ty jsi vyhrál vlčí život!"

Bylo pozdní odpoledne jednoho nádherného letního dne. Obloha byla čirá, bez jediného mráčku a slunce neúprosně hřálo. Ach ano, slunce. To se nikdy neptalo, jestli nám vlkům daná teplota, kterou nás zrovna štědře obdaroval, vyhovuje, či nikoliv. Prostě tu přes den bylo, svítilo a usmívalo se na celý svět a nebylo před ním úniku. Maximálně tak do nějaké chladné jeskyně, ale proč bych před ním utíkal, když jsem si ho mohl i užít?
Ležel jsem na louce, vyvalený na boku a z koutku tlamy mi ukápla slina, co okamžitě zmizela mezi jednotlivými stébly porostu. Byl jsem v takovém zenu, že jsem si toho ani nevšiml, proč taky. Věděl jsem, že jsem na území mé rodiny, kolem nikde nikdo, kdo by mohl být svědkem toho, jak jsem si spokojeně slintal do hlíny.
Protáhl jsem si všechny packy naráz a znovu se uvelebil. Slunce mi krásně zahřívalo kožíšek. Byl to podobný pocit, jako když jsem byl malé vlče a spal schoulený mezi sestrami u maminky v úkrytu. Pocit bezpečí, tepla, lásky. Slyšel jsem příjemné šustění listí v dálce, jak si vítr hrál s korunami stromů. Kéž bych takhle mohl trávit každé odpoledne. Byla to prostě idylka.
Z mého spokojeného odpoledního šlofíka mě probral zvuk, který nemohl být náhoda. Uměla chodit absolutně neslyšně, když chtěla. Jejím cílem nebylo mě překvapit, ale rovnou probudit.
“Zase se flákáš? Já myslela, že máš značkovat hranice, ty moulo,” ozval se krásný a milý zvuk hlasu mé milované sestry. Zirella svým obvyklým ladným krokem došla až ke mě a kdybych neuhnul, tak by si mi drze sedla na hlavu.
“Hej, koukej kam si sedáš!” okřikl jsem jí, ale ona se na mě jen škodolibě usmála. Super a mám po klidu.
“Ziri, koukej jak je dneska krásně. Krásný letní teplý den, slunce mi dneska řeklo, že si musím taky chvíli odpočinout, víš? Koukej, podívej se na něj! Úplně říká ‘ó Linzire, dneska si jen užívej mých paprsků’,” vypadalo to, že mi nevěří. Posadil jsem se vedle Zirelly a jemně do ní strčil čumákem. Nechtěl jsem, aby mě práskla rodičům. Sice jsem nikdy výprask nedostal, ale ten zklamaný pohled, co náš táta uměl, jsem už nikdy vidět nechtěl.
“To víš že jo ty klaune jeden! Ale já nemám moc co ti nadávat, sama jsem si sem přišla odpočinout,” mrkla na mě. Nevěřícně jsem na ni koukal. Moje úžasná, dokonalá, nepříjemná sestra je taky flákač? No nene!
“Nejsi sám, kdo si chce užít slunečních paprsků kamaráde,” řekla nakonec a plácla sebou na louku tak, že jí trčely packy do vzduchu a na tváři se jí rozlil spokojený výraz. “Nečum tak na mě a lehni si,” nestačil jsem reagovat, protože v tu chvíli do mě Zirella kopla vší silou zadní packou do boku a já se svalil vedle ní.
“To bolí! Dávej pozor, mohla jsi mě zranit,” okřikl jsem ji, i když jsem to nemyslel vážně. To její slabé kopnutí by mě nikdy nebolelo. Au.
Chvíli jsme tam vedle sebe leželi, oba dva až neslušně vyvalený na slunci a užívali si tu společnou chvilku flákání. Ani nevím, jak se nám to povedlo, ale za chvilku už jsme oba dva chrápali takovým způsobem, že by se za to ani jezevec nestyděl. Teda ani nevím, jestli jezevci chrápou, ale kdyby jo, určitě by to bylo hodně nahlas.
Probudili jsme se do západu slunce nad obzorem, které nás s posledními paprsky slunce vyprovázeli z louky zpátky k úkrytu smečky.. “Počkej, musíme jít ještě tady kousek lesem, tam jsem to ještě nebyl označkovat,” řekl jsem a popostrkoval Zirellu stejným směrem. Nejdřív se zatvářila kysele, ale pak svolila. “Fajn, ale příště pomůžeš ty mně!” “Když jinak nedáš…”

2.3.1 Napiš, co si myslíš, že je v truhle – a proč. (Napiš příspěvek, kde každá věta začíná jiným písmenem.)

Celá ta truhla byla nějaká zvláštní, určitě musela být alespoň trochu magická, ale co v ní mohlo být? Hele třeba je v tom fakt poklad... Nemohl jsem si být ale jistý, protože Mrakovous a jeho bratr nevypadali o nic moc moudřejší. Dle mého úsudku také nevěděli, co v truhle vlastně je.
"Jo, takže v tom pořád může být něco, co nás všechny sežere na jedno polknutí," řekl jsem a sednul si dál od truhli, abych nebyl první na ráně. Ať už byla uvnitř jakákoliv obluda, byl jsem připravený truhlu odkopnout a rychle utíkat zpátky k lodi. Staří vlci ale nevypadli nijak vyděšeně, ale spíš zvědavě.
Zamyslel jsem se nad tím, co jsem se do této chvíle o truhle dozvěděl. Podivný znak na truhle byl dle Mrakovousových slov jeho, ale to nemusela být celá pravda. Možná to nebyl přímo jen jeho znak, ale znak celého jeho rodu! V tom případě je uvnitř nějaké jejich rodinné tajmeství, nebo jejich rodinný poklad?
Byl jsem z celé té nejistoty a hádání už tak unavený a hladový, že jsem měl chuť si jít zalovit nějakou malou zvěř. I když to by asi nebyl nejlepší nápad, když měl Mrakovousův bratr celý ostrov pod tlapkou. Opici jsem nikdy neměl, ani vlastně neznám nikoho, kdo by někdy opici ochutnal, asi jsou hnusný.
"Fakt by nebylo lepší to prostě odtáhnout zpátky do moře? Hlavně co myslíš tím, že to není jen truhla?" utrousil jsem zvědavě. "Chlapci, to doopravdy nikdo z vás neví, co v tom je?" Lesem kolem nás se prohnal lehký vánek, který zašustil listým a mně se z toho zvuku zvedly chlupy až na zadku.

2.2.2 Zkus zjistit, co v truhle je. (V postu nesmíš použít žádné otazníky, ale přesto musí být plný nejistoty)

Najednou jsem byl zmatenější než lesní včela. Těkal jsem očima mezi Mrakovousem a Opičím vlkem a snažil se z jejich pohledů něco vyčíst, ale nešlo to. Neměl jsem nejmenší tušení, co jsem měl dělat. Opičák řekl, že by tu truhlu neotvíral, to mělo být asi varování.
Pořádně jsem si truhlu znovu prohlédl a zamračil se. Přišla mi nějaká jiná, ale i přesto stejná jako ta, kterou jsem poprvé viděl na Perle na pláži. Rýhy v ní na mě divně koukaly zpátky, až mi z toho šla hlava kolem.
"Tak pánové, je sice moc hezký, že jste se tady znovu potkali, ale bylo by moc hezké, kdyby mi jeden z vás řekl, co je v té truhle," řekl jsem a strčil packou do truhly a rychle jsem ucuknul, jako kdyby se ta truhla měla otevřít a ukousnout mi packu. Jenže pánové se k ničemu neměli.
Kdybych byl posera, asi by se mě teď zmocnila úzkost, ale zatím mě to nechávalo částečně klidným. Opičí vlk očividně neměl zájem mi ukousnout ocas ani přečísnout kožich a vypadalo to, že má pod kontrolou celý les, možná snad i celý ostrov. To by znamenalo, že musí být neskutečně silný, třeba bych se od něj něco naučil. Moje myšlenky šly na výlet, mezitím co jsem oči upíral na opičí lebku na starém vlkovi.
"Mám nápad, co udělat s tou truhlou! Můžeme ji hodit zpátky do moře," nadhodil jsem, ale Mrakovous mě zpražil pohledem. Tak si strč tu truhlu třeba pod ocas! Pomyslel jsem si. Nikdo mi nehodlal nic říct, akorát jsem musel nejistě čekat, co z nich vypadne. Občasné zavřískání opice v lese mi moc nepomohlo.
Obešel jsem truhlu dokola a uvažoval, co by se do ní tak všelo. Mohla to být třeba vlčí kostra, nebo dokonce poklad! Počkej, třeba to je ta moje odměna! I když to asi ne... ale bylo by to fajn. Párkrát jsem strčil do víka, ale to se ani nehlo. Takže tady mám čekat, až to jeden z nich otevře a vyskočí na nás příšera a všechny nás sežere... super. Zrovna optimistické myšlenky jsem teda neměl.

2.2.1 Zkus zjistit, co ještě Mrakovous zapomněl. (Napiš post, kde se v žádné větě neobjeví přídavné jméno)

Cítil jsem, jak nás něco pozoruje už od chvíle, co jsme přistáli na pláži. Nebo jsem si to namlouval. Nevím. Mrakovous si všímal jen truhly. Co asi všechno už zapomněl? pomyslel jsem si.
"Pamatuješ si něco z doby, co jsi tu byl naposled?" zeptal jsem se. "No víš... asi nepamatuju," řekl Mrakovous. Byla to lež, to jsem poznal.
Divil jsem se, že si vůbec pamatoval, jak řídit loď. I když je pravda, že jsme se sem nechali táhnout větrem víc, než jeho kormidlováním. Otočil jsem se směrem k moři a zamžoural na Perlu, kotva byla ve vodě, na to nezapomněl.
Mrakovous zůstal na pláži. Já jsem se vydal po stezce lesem. Z koruny stromu se ozval zvuk, otočil jsem se, ale nic tam nebylo. Nelíbilo se mi to. Vyhýbal jsem se keřům, nechtěl jsem mít větve v kožichu. Pak jsem uviděl strom, na kterém byly šrámy.
Seděl tam, mlčel, nehýbal se. Vlk s maskou opice, peří kolem krku. Zpotil jsem se až na zadku, když promluvil. Mluvil o truhle, ale tu měl Mrakovous na pláži. Nechápal jsem, proč to říká mně. Vlk si mě prohlížel, jako kdybych byl žrádlo.
"Ne neřekl. Neřekl mi skoro nic, prý si nic moc nepamatuje," odpověděl jsem. Vlk přihmouřil oči, ale nejspíš mi uvěřil. Za mnou se ozval zvuk a já trochu nadskočil. Byl to jen Mrakovous, který mi řekl novinu.
"Bratr?! Toho jsi nezmínil, asi jsi zapomněl, co?" řekl jsem. Vedle sebe měl truhlu a já si nadával, že jsem ji nehodil na moři přes palubu.

2.1.2 Zeptej se Mrakovouse na jeho minulost. (Napiš celý post jako rozhovor)

"Hele, půjdeš teda se mnou do toho lesa, nebo se mám nechat jít sežrat sám?" "Řekl jsem, že tu chvíli počkám a zajistím Perlu, aby nikam neuplavala, chceš se snad odtud dostat, ne?" "No... Chtěl bych, takže se opovaž mě tady nechat!"
"Jak dlouho vlastně pluješ po mořích? Dle tvého přízviska 'Mořský Vlk' si říkám, že už asi dlouho ne?" "No... to je dobrá otázka. Možná od narození, ale určitě tak dlouho, kam mi sahá paměť. Na lodi jsem prakticky vyrostl a když jsem byl trochu starší, získal jsem vlastní loď, kterou byla právě Perla. Mám i jiné, ale k Perle mám největší citové pouto." "Pochopitelné, takže Perlu nepoužíváš pořád? To by asi vysvětlovalo, proč jsi tak koukal na ten znak, dlouho jsi ho nepoužil, že?" "Ano i ne." "Díky, to jsi mi to hodně vysvětlil." "Nečerti se hned, já o tobě taky nevím všechno."
"Proč jsi nás sem vůbec zavezl? Má to nějaký důvod? Nesnaž se mi tvrdit, že jsme se sem dostali omylem. Z nějakého důvodu jsi k tomu kormidlu šel a začal tam s ním něco kutit, nejsem hloupý." "To bych si nedovolil tvrdit milý Linzire! Já nikdy! Nejsi hloupý. Řekněme, že jsem chtěl zprovoznit loď. To, jak rychle se rozjela a dovedla nás sem je čistá shoda náhod." "Moc tomu nevěřím, ale dobře."
"Říkal jsi, že jsi tady už někdy byl. Proč? Já to tu teda moc ještě neznám, ale podle toho, jak to tu vypadá a kolik je kolem nás cítit magie bych řekl, že jsme pořád v Gallieře." "Ano, opravdu jsme pořád v Gallieře, i když na samém okraji. Moře jsi viděl, to ohraničuje západní část tohoto magického světa. Tento ostrov znám velmi dobře a že jsi to ty... prozradím ti, že se dá z ostrova dostat zpátky na pevninu suchou tlapkou! Ale jsi šikovný, takže jak a kudy určitě časem zjistíš sám." "Hm... díky za důvěru asi? Ale zní to zajímavě. Můžu se sem někdy vrátit, až tady nebude takové podezřelé ticho a nebudu mít pocit, že se brzo stanu jídlem pro asi místní opice a papoušky."
"Víc mi toho o sobě neřekneš?" "Co bych ještě mohl zmínit. Víš, už jsem docela starý a mysl mi no... nemyslí." "Dobře no, tak až budeš chtít, jsem jedno ucho."

2.1.1. Prozkoumej stopy v lese. (Alespoň třikrát použij přirovnání – „jako něco“.) Asi je tam těch přirovnání mnohem víc, ale nemám sílu to hledat :D

Pláž byla až podezřele tichá a jediný zvuk vydávaly vlny lámající se o břeh ostrova. Bylo to, jako kdyby všem broukům i zvířatům někdo zavázal pusu a oni nemohli vydat ani hlásku. Celý ostrov mi najednou přišel až moc podezřelý. Ticho lesa bylo něco úplně jiného než to ticho, které jsem zažíval tady a teď.
"Hej Mrakovousi, není to nějaký divný tady?" zeptal jsem se, ale Mrakovous vypadal, že nemá nejmenší tušení. Ten jen poznamenal, že jsme dojeli na ostrov, jako kdyby sem celou dobu plánoval plout. Co mě ale překvapilo bylo to, že si dal tu práci vytáhnout tu tajemnou truhlu z lodi na pláž.
"Aha a ta nám tady bude jako k čemu?" řekl jsem a znovu si prohlížel truhlu. Něco se na ní změnilo, vypadala skoro jako by po cestě lodí ohořela. Prostě byla najednou nějaká tmavší a písmo nebo znak na ní víc vynikal.
"Jasně, počkej tady, já se sám půjdu podívat po lese, třeba mě tam něco sežere," řekl jsem napůl napruženě. Bylo mi jasné, že Mrakovouse nepřesvědčím, aby šel se mnou, takže jsem měl riskovat kejhák zase jen já. "Jestli odpluješ a necháš mě tady, tak si mě nepřej," vypadlo ze mě, když jsem se k němu otočil zády. Aby ho náhodou nenapadlo, že nalodí do Perly a odfrčí zpátky odkud připlul.
Pomalým krokem jsem šel k lesu a všiml si stop, které nebyli ani moje a ani Mrakovouse. Ty divné otisky v písku skoro vypadaly, jako otisk tlapky nějakého dalšího vlka, ale nebyl jsem si tím stoprocentně jistý. Mohlo to být vlastně cokoliv, třeba otisk listu v písku nebo náhodná díra v písku. Rozhodně to nebyl obtisk tlapky jiného vlka. Určitě ne. Kdybych třeba uměl něco víc, než rozhýbat trávu, tak bych si nepřišel jako takový strašpytel. Po tomhle budu trénovat magii. Nechtěl jsem jít moc hluboko sám, proto jsem se raději držel při kraji a čekal, až nebo jestli se Mrakovous rozhoupe jít se mnou.

Červenec 9/10 | Varjargar

Nemohl jsem nesouhlasit. Samozřejmě, že měl pravdu. Zelená mi opravdu šla k očím a krásně by mi vynikla na kožichu, ale nevím, jak moc by se mi líbil takový zásah do kožichu. Možná nějakou kytičku do kožichu, to bych si líbit nechal. Ale co kdyby mi ta... barva zničila kožich? To bych se dočista zbláznil.
"U Života toho očividně jeden najde hodně, mezitím co u Smrti může najít tak maximálně svého kamaráda pod zříceninou, či jako fešný koberec," zasmál jsem se. Měl jsem mozek převařený smažený pečený ze všech těch informací, ale také z toho horka.
"Hm, spíš si říkám, jaká další magie by mi mohla být užitečná, podle mě třeba taková voda by se mi hodila. Teda nevím, jestli vlci, co ovládají vodu, ji dokážou jen tak vyčarovat, ale rád bych si uměl vymýt z kožichu bahno jen tak," zazubil jsem se na Varju. Jeho předvedení magie mě zaujalo, nevěděl jsem, že magie Iluzí může vypadat tak opravdově. "Páni, moc pěkná květina, iluze zní taky zajímavě," přičichl jsem si i ke květině, jenže jsem nic necítil. Škoda.
"Narušit hranice by mě nenapadlo. Sice jsem občas troufalý, ale ne zas tolik. Ještě by po mě někdo skočil zubama napřed, a co pak? Jizvy, vytrhaný kožich a nic z toho," ujistil jsem Varju, že zas tak dutej nejsem. "Rozumím, chápu. Budu myslet na to, že je Borůvka nejlepšejší, až se budu rozhodovat, kde se zabydlím. Jsem mladý čilý vlk, co rád loví, všude o mě budou stát, ne?" Snad. Moje nejistota rychle zmizela, přeci jen jsem měl co nabídnout a i kdyby ne, tak se na mě alespoň dobře koukalo.

1.3.2 Vyloď se z Perly a prozkoumej pláž. (V každém odstavci se musí objevit emoce – ale bez pojmenování)

Perla zastavila o břeh ostrova tak hrubě, že jsem spadl a narazil si bok o loď. V duchu jsem začal neskutečně nadávat a úpět bolestí, ale snažil jsem se navenek nedat nic zdát. Takhle se řídí loď? Já myslel, že je to kapitán! Vysypal jsem ze sebe potichu pár nadávek a dupl packou. Mrakovous měl ještě tu drzost říct, že to byl krátký výlet. "Málem jsem si ušpinil a zničil kožich!" vyhrkl jsem ze sebe, ale jeho to vůbec nezajímalo. Ostatně jako většina toho, co jsem se mu snažil říct.
To, jak mě ignoroval a většinu času si hleděl svého, i když jsem mu pomáhal, mi zvedalo chlupy na zátylku. Přece jsem mu udělal laskavost a on se mi takhle odvděčí? Doufal jsem, že ta odměna alespoň bude stát za to. Hm, jestli ale vůbec nějakou dostanu, pomyslel jsem si hořce a propíchl Mrakovouse pohledem.
Bylo načase se vylodit, protože co jsem chtěl jako dělat? Zůstat tam stát jako kůl v plotě a dál se tvářit jako kakabus? To nemělo cenu. Můj kožich to tak nějak přežil, nikde žádné vytrhané chlupy, jen jsem byl trochu slaný a mokrý, ale v tomhle počasí jsem stejně uschl raz dva. Kapitán vyskočil z lodi na pláž a začal se procházet, tak jsem ho následoval. Vypadal, jako kdyby tady byl už tisíckrát, mezitím co já jsem se ohlédl při každém divném zvuku, který se ozval z vnitrozemí ostrova. Nebylo to tu zrovna to nejpříjemnější místo, i když pláž byla nádherná.
"A co teď? Já jsem na Gallieře chvilku a chtěl jsem tam zůstat! Jak se jako dostaneme zpátky? zeptal jsem se, ale on se na mě jen usmál, jako kdyby znal odpověď na všechno a jen já tu byl zabedněný. To se mi vůbec nelíbilo. Skvělý, to je prostě skvělý. Prošel jsem se kousek po pláži a ohlédl se zpátky na moře. Najednou se ve mně něco pohnulo a já přestal být tak nepříčetný, jako před chvílí. Kdo by taky byl, výhled na moře byl nádherný. Slunce se lesklo na modrém moři a já najednou věděl, že i kdybych se ocitl v pekle, stejně se mi povede vrátit zpátky domů. I když... kde jsem měl domov?

1.3.1 Zkus Mrakovouse přesvědčit k návratu na pevninu. (Piš o vodě, aniž bys použil slovo voda.)

Z mého prozkoumávání lodi a znaku Perly mě vytrhla sama loď. Ta se najednou zahoupala po vlnách a najednou jsme se vzdalovali od břehu. Měl jsem co dělat, abych nespadl na zadek, protože se kocáb nepříjemně houpal. Nebylo mi úplně špatně od žaludku, ale radost jsem z toho fakt neměl.
Vlny byly dál od břehu neúprosné a za chvíli už jsem sotva dohlédl na břeh. Všude kolem nás byl modrý oceán, který trochu připomínal louku s dlouhou trávou. Dopotácel jsem se k okraji lodi a podíval se přes palubu. Viděl jsem jen modrou propast a sem tam do lodi narazila vlna, která vystříkla až na palubu a ohodila mě slanou přeháňkou.
"Mrakovousi, hele, co kdybychom se vrátili zpátky na pláž?" zeptal jsem se vlka, ale ten jako kdyby byl ve vlastním světě. Nebyl jsem si jistý, jestli mě ignoroval, nebo mě přes burácející moře prostě neslyšel. Začal jsem pochybovat o tom, zda byl dobrý nápad mu vůbec pomáhat. Že já se vždycky do něčeho takového namočím! Stejně mi bylo jasné, že se z této skutečnosti nepoučím a příště se vrhnu do dalšího podobného špatného nápadu.
"Hej!" zakřičel jsem, "otočíme to, ne? Už stačilo, vrátíme se," Mrakovous se na mě ani nepodíval a loď dál uháněla směrem k jistému ostrovu. Čekal jsem, že zamíříme na pláž ostrova, která se před námi postupně zvětšovala, ale nic takového se nestalo. Plachty se napnuly a vlny nás hnaly na odvrácenou stranu ostrova. Znovu jsem dostal ledovou slanou spršku od vlny, co narazila do boku lodi. Začíná mě to tu fakt vytáčet! Chtěl jsem odpočívat na pláži a skotačit v moři tak po bříško, ne se plavit jak pirát po moři!

Červenec 8/10 | Varjargar

"Fakt jo? Myslíš si, že by mi to slušelo? Já to řekl jen tak, ale kdo ví, co ze mě bude za rok," mrkl jsem na Varju. "Tobě ty tvoje barvičky taky sedí, i když mám pocit, že nám by na tom kožichu vyniklo úplně všechno," zasmál jsem se nad oboustrannou lichotkou.
Jeho varování ohledně Smrti jsem si vzal k srdci. Sice jsem se nebál jen tak někoho a rozhodně jsem neměl v plánu se před někým jen tak plazit, ale Smrt? Ta Smrt? Tý bych asi i ty packy lízal, kdyby mě o to požádala. Jako... Co když je ale Smrt hezká vlčice? A je zlá jen kvůli tomu, že čeká na toho pravého, kterým můžu být já? V duchu jsem se usmál od ucha k uchu a tentokrát si představil Smrt jako krásnou vlčici, co má oči jen pro mě.
"Takže Život je jasná cesta, snad ale po cestě za ním neumřu, když bydlí v poušti," zamyslel jsem se nad tím, jaké vedro asi teď musí být někde, kde je jen rozpálený písek a žádný stín.
"Tak kouzlit květiny bych se mohl naučit snad taky, pokud téhle magii přijdu někdy na kloub. Zatím se mi vykouzlit kytku z ničeho nepovedlo... ale nevím, asi bych se rád naučil magii sám od sebe," byl jsem si vědom toho, že se mi to nemusí povést, ale nedalo se nic. Vylezl jsem ven z vody a došel k mechu. Mech se lehce zatřásl, ale to bylo tak všechno, co se mi povedlo. "No, zatím si můžu nechat zdát, ale neboj, za chvíli si tu všechny strčím do kapsy."
Došel jsem zpátky k Varjovi a přičichl si. Sice jsme byli oba úplně mokří, ale i tak z něj byly cítit sladké borůvky. "Tys nekecal! To je super, třeba se tam někdy podívám. Uvidíme, kam mě moje tlapky zavedou, ale nějakou tu novou rodinu bych si najít měl."

1.2.2 Prozkoumej zbytek Mrakovousovi lodi. (Každou větu začni jiným písmenem abecedy – A–B–C, nemusí být všechny, ale musí jít za sebou)

"Au!" bolestivě jsem vyjekl, protože se mi jakýmsi záhadným způsobem povedlo bodnout do tlapky při prozkoumávání truhly. Celkem nakvašeně jsem odstoupil od truhly a chvíli pozoroval Mrakovouse, jestli se nevrátí zpátky. Doufal jsem, že to bude každou chvíli, ale on se tam pořád přehraboval v něčem u kormidla, až jsem si nakonec řekl, že nemá cenu na něj čekat. Frustrovaně jsem se vyšvihl ze sedu na všechny čtyři a prošel se po zadní části lodi. Houpání lodi nebylo úplně to nejpříjemnější, ale dařilo se mi se houpat ve stejném rytmu jako loď, takže mi nehrozilo upadnutí.
Jasná obloha nad námi mi dodávala sebevědomí, protože kdyby do toho všeho začalo ještě pršet a moře by se rozbouřilo, asi by naše veškerá práce s opravováním přišla vniveč. Krásný výhled ze zadní části kocábu jsem vyměnil za prostřední část lodi, kde jsem se snažil zjistit, jestli to má i podpalubí. "Mrakovousi, máš tu nějaké podpalubí, nebo tohle je všechno?"
Neodpověděl, což znamenalo, že na mě teď zvysoka kašle a já si mám najít vlastní zábavu, nebo tak něco. Očividně mu teď nestojím ani za pohled, pff, zas tak špatnou práci jsem neodvedl při té opravě, co si o sobě jako myslí?
Podíval jsem se na znak, který byl těsně vedle schodů na příď a došlo mi, že je mi něčím povědomí. Rozhodně to byl podobný znak tomu, co byl na truhle. Takže nekecal, je to doopravdy jeho znak, ale proč se teda tvářil, jako kdyby mu někdo rozkousal jeho oblíbenou hračku? Ušklíbl jsem se, a dál zíral na znak, třeba to mi mohl pomoct k rozluštění těch divných klikiháků na truhle.