Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 4/10 - Thaum

Vlk se mé nemotornosti snažil nesmát. Snažil, protože jsem zahlédl, jak na poslední chvíli ovládl koutky jeho tlamy. "Nevím, co se to děje. Byl jsem na výletě na ostrově a od té doby mi všechno klouže a přísahám, že mi sám les hází větve pod nohy," řekl jsem, ale nemyslel jsem to vážně. Samozřejmě mi les nic pod nohy neházel, ale byla pravda, že jsem najednou byl nemotorný. Snažil jsem si uvelebit zadek na kamenech, ale místo toho mi podjela zadní packa a já se posunul o dobrou jednu tlapku po kamenech. Super.
"Asi jo, ale ryby jsou ryby. Ty se stejně strašně rychle množí a zas taková pochutina nejsou. Mám radši savce, nebo spíš celkově zvěř, co není ve vodě. Jednou za čas ale i ta ryba potěší," řekl jsem. Černý vlk se představil jako Thaum a stále ze mě nespouštěl oči. Styl, jakým se vyjadřoval, byl trochu tajemný. Každý je nějaký. Nepřipouštěl si fakt, že byl náš rozhovor tak trochu zvláštní.
"Jako jo, léto mám i docela rád, ale hezčí je podzim. To kvůli těm barvám, ta červená a oranžová na listech vypadá vždycky hezky," v hlavě jsem si představil krásně vybarvený listnatý les a zasmál se s Thaumem. Měl pravdu, kdo by čekal, že v létě bude horko?

Srpen 3/10 - Thaum

Černý vlk si mě prohlížel se zájmem a úsměvem. Vypadalo to, že je přátelský, tudíž jsem nasadil přátelskou notu. Posadil jsem se kousek od zbytku ryby, přičemž mi trochu podjela přední tlapka na jednom mokrém kameni. Já jsem fakt marnej poslední dobou. Koukej, kam dáváš packy! Vynadal jsem si v duchu.
Když se přiblížil, všiml jsem si, že je to opravdu velký černý vlk. Vlastně na první pohled působil dost děsivě, ale já nikdy moc nehodnotil vlky podle vzhledu. Teda pokud nevypadali až moc jako ďábel, nebo tak něco. Vlk byl ale rozhodně mnohem vyšší a mohutnější, než jsem byl já sám. Bylo to na něm vlastně i docela atraktivní, teda jak jen to mohlo na vlkovi být.
"Veškeré ryby z jezera se nám určitě ulovit nepovede," zažertoval jsem. "Jmenuji se Linzire. Byl jsem na podvečerní procházce, ale jednou za čas dojdu sem k jezeru se ochladit. Dneska bylo horko, co?" prohodil jsem nakonec. Mrká ten vlk vůbec někdy?

Srpen 2/10 - Thaum

Ryba nechutnala vůbec špatně, i když jsem neměl tušení, jaký druh ryby vlastně jím. Skočil jsem po ní tak rychle a zakousl jí ještě rychleji, že jsem si ji vlastně ani neprohlédl. Teď už byla až moc vyžraná na to, abych poznal, jestli to je kapr nebo cejn. Místo toho jsem si užíval, jak mi malé kůstky křupají mezi zuby a opatrně je polykal tak, abych si je nezapíchl do krku.
Z mé večeře mě vytrhl zvuk za mnou. Byl to hlas jiného vlka, který se blížil směrem na pláž k jezeru. Očividně mě nechtěl vyděsit, ale já se i přesto lekl a trochu se mi zamotaly packy. Naštěstí jsem to ustál, teda alespoň tentokrát. Kdo by to byl řekl, že budou mokré kamínky klouzat, že?
"I tobě hezký večer!" zavolal jsem na něj zpátky vřele. "Nabídl bych ti zbytek, ale už toho moc není. Dneska jsou tu ryby ale hodně živé, takže asi nebude těžké chytit další," žvanil jsem, co mi jazyk dovolil.

Prosím kytky a mušle

Připsáno

Srpen 1/10 - Thaum

Užíval jsem si krásného podvečera při procházce kolem jezera a uvažoval nad tím, jestli se stihnu ještě smočit a uschnout, než zaleze slunce a bude tma. Zastavil jsem se na pláži jezera, která vykukovala z lesa a rozhlédl se. Nikde jsem nikoho neviděl, a tak jsem trochu povolil napětí v těle, sklonil se k vodě a hltavě se napil. Měl jsem už dost žízeň po dalším horkém dni. Začínal jsem toto léto mít pocit, že se mě snaží slunce každý den uvařit zaživa v mém krásném kožichu, ale zatím jsem stále odolával.
Dovolil jsem si popojít do vody tak, abych měl vodu po břicho a ignoroval to, jak mi podjela tlapka na kameni a já málem spadl čumákem napřed do vody. Konečně se mi pořádně ulevilo, protože voda byla stále studenější než vzduch. Šplouch, šplouch! Zhruba tak dvacet tlapek přede mnou najednou z vody vyskočila větší ryba a pleskla sebou zpátky do vody. Zajiskřilo mi v očích a já se okamžitě přepnul do lovícího módu. Při dalším výskoku ryby z vody jsem se po ní vrhl tlamou napřed. Ryba se cukala do té doby, než jsem pořádně skousl a tím jí zpečetil osud. Nevědomky jsem zavrtěl ocasem a spokojene vylezl zpět na pláž a začal se ládovat.

Moc děkuju za super akci. Herní úkoly mě strašně bavily!

Prosím o odměny následovně:

Linzire
Celkem bodů: 198
- Sleva 75 %
- Speciální vlastnost s 1 hvězdou - Řečník
- 2x 10 květin
- 3x 2 květiny
(Dohromady 26 květin)

+ slot na charakter
+ magii Mimika


Připsáno, děkuji za účast :>

Vlčice se mi vrhla do cesty, jako kdyby mě chtěla kousnout. Nebo teda takový jsem z toho měl alespoň pocit. Rychle jsem se otočil, abych nebyl k vlčici zády, ale v té rychlosti mi podjela noha a já prudce dosedl na zem, až jsem si skoro zadek narazil. Co ti je! V takovouhle chvíli začneš být nemotorný? Vynadal jsem si v duchu a nespouštěl z vlčice oči.
Vlčice ze sebe začala koktat nějaké vysvětlení a mému mozku chvilku trvalo dát dohromady, co se mi vlastně snaží sdělit. Začala mi až vyhrožovat, očividně se jí představa jezení vlčat nelíbila. To mě trošku uklidnilo, i když mě to asi mělo spíš vyděsit. Ale myšlenka toho, že mě vlčice přizabije za to, že bych ublížil vlčatům její smečky byla celkem normální. Kdežto jezení vlčat moc ne.
"Jo... takže tady... nejíte vlčata?" vysoukal jsem ze sebe, abych si srovnal myšlenky. Chuť okamžitě utéect z lesa mě pomalu opouštěla, ale stejně jsem zůstal trochu v pozoru, kdyby se náhodou ukázalo, že tu fakt nejsou normální.
Hnědá vlčice se omluvila za nedorozumění a představila se jako Zurri. "Zurri, jo, pěkné jméno," řekl jsem a stoupl si. Nenápadně jsem zavrtěl zadkem, abych z něj dostal zeminu, do které jsem si tak hezky kecnul. Zadek jsem měl v pořádku, zatím tedy.
"No, umím stopovat vysokou nebo nějaké zvíře, ale vlče nebo vlka bych možná zvládl taky, ale nevím to jistě. V rodné smečce jsem měl spíš rád smečkový lov," uvažoval jsem nad tím, jak moc mám přehánět. Sice jsem doma lovil, ale spíš pod dohledem a vedl jsem jen jeden lov a to ještě pod dohledem. Nakonec jsem dodal: "Ale určitě bych zvládl to stopování. Je tady něco, co bych mohl... očuchat, co patřilo tomu vlčeti?" cítil jsem sice ve vzduchu pach jiných vlků, ale jak jsem mohl vědět, co z toho bude vlče? A co když tady těch vlčat bylo víc?

Vlčice si mě prohlížela nedůvěřivě, očividně se mi moje zapůsobení moc nepovedlo. Co jsem ale nečekal byla její reakce na moji obyčejnou otázku. Tak bylo normální se zeptat, jestli je Alfa, ne? Jako mihla být třeba ochránce nebo tak, ale… já tu fakt necítím skoro žádný jiný pach než její. Pomyslel jsem si, ale z myšlenek mě vytrhlo náhlé výkřiky smíchu. Nelekl jsem se, ale očima jsem začal prohlížet les za vlčicí. Jenže já neviděl vůbec nic. Nikdo tam nebyl, až jsem si říkal, jestli se mi to nezdálo.
“Promiň, nechtěl jsem tě urazit nebo tak, jen tu převládá tvůj pach á nooo, asi jsem se spletl,” omluvil jsem se vlčici. Ta se v tu chvíli otočila směrem k lesu a zařvala do nej, že by alfou klidně být mohla. To už jsem přestal chápat naprosto všechno a začal litovat toho, kam jsem se to dostal. Třešničku tomu dodal smích z povzdálí, kterému to bylo úplně jedno a smál se snad ještě víc, než předtím.
S výrazem absolutního nechápání situace jsem poslouchal vlčici a čekal, co mi řekne. Dobré, alfy byly její přátele, to znělo nadějně. Očividně tady vlky nežerou jako hlavní chod. Moje zmínka o lovu ji ale viditelně přesvědčila, že nejsem k zahození. Ještě aby si myslela, že mě může jen tak odmítnout! Ušklíbl jsem se sám pro sebe v duchu.
“Ano, hodně rád lovím a baví mě to. Moje oblíbené je lovení vysoké nebo nějaké střední zvěře. Nevím, co přesně za zvířata máte tady v lese, ale možná nějaké menší zají-“ větu jsem nedokončil. Vlčice se mě zeptala, jestli nelovím i vlčata. Na tváři mi zamrzl vyděšený a překvapený výraz. Pomalu jsem začal couvat ven z lesa a snažil se ze sebe dostat větu.
“Eeeh, no víš… vlčata úplně nelovím, ani… nejím…” koktal jsem ze sebe a snažil se nenápadně zmizet.

Díval jsem se na hvězdy a na pomalu vycházející slunce a přemýšlel. Doopravdy jsem se chtěl přidat ke smečce? Jo, chtěl. Chyběl mi ten pocit rodiny a přátel, kterým můžu doopravdy věřit. Nebyl jsem zrovna nadšený z toho, že bych měl začínat jako zelenáč, ale zase... Vždyť mi bude stačit pár měsíců, než poznají, jak úžasný a užitečný jsem. Věřil jsem si, sice možná někde hluboko uvnitř byl slabý hlásek pochyb, ale rychle jsem je zahnal. Cíl jsem měl jasný a odhodlání ještě větší.
Z mého uvažování mě přímo vytrhla vlčice, co najednou vyskočila z křoví. Nebyl jsem posera, ale tady jsem si nebyl jistý, jestli jsem nevypustil duši. Povedlo se mi jen o vlásek zahnat výkřik a udržet si alespoň nějakou hrdost. To by nebyl moc dobrý první dojem. Alespoň kožich jsem měl čistý, i když ze mě bylo pořád cítit moře.
"Ahoj!" odpověděl jsem vlčici pohotově. "Jmenuji se Linzire," představil jsem se a snažil se vypadat co nejvíc přátelsky a přívětivě. Vlčice mi představila jméno jejich smečky a musel jsem uznat, že byla doopravdy přesná. Javorové listy všude kolem nás musely být na podzim nádherné. Ten je vlastně za chviličku, uvědomil jsem si najednou a těšil se, až to tady uvidím.
"Dobré jméno pro smečku a tady v tom lese hodně trefné," poznamenal jsem. "No, přišel jsem sem, právě protože jsem tu cítil smečku a no... rád bych se do smečky přidal. Ty jsi místní Alfa?" usuzoval jsem podle toho, že její pach tady byl nejsilnější. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli tady v lese byl i někdo jiný. Ale zdání mohlo klamat a já nechtěl moc předbíhat.
"Měl bych co nabídnout, jsem docela zdatný lovec," dodal jsem nakonec, abych taky něčím zaujal. Přece jsem nemohl na chudáka vlčici rovnou vybalit, jak úžasný jsem a o co všechno by přišli, kdyby mě odmítli.

>> Přímořská pláně

Došel jsem ke kraji lesa a hned mi bylo jasné, že jsem se nemýlil. Pach značkování byl neskutečně silný. Bylo doslova cítit, že tu někdo prošel nedávno. Co teď? Teď jsem mohl jen čekat.
Rozhlédl jsem se po lese, i když jsem toho v noci moc neviděl. Byl to krásný listnatý les plný křovin, které obrůstaly všemožné jedlé a možná i nejedlé bobule. Vypadalo to přesně jako místo, kde bych si dokázal představit žít. Snad tedy. Pořád jsem nevěděl, zda tu sídlí dobrá nebo zlá smečka. Neměl jsem se zlou smečkou za celý svůj život žádnou zkušenost, ale z doslechu jsem slyšel různé historky. O smečkách, co schválně útočí na ostatní a ničí jim jejich lesy. Nedokázal bych si představit se přidat do takového místa.
"Přestaň myslet na blbosti," vynadal jsem sám sobě potichu. Pach značkování mi byl až příjemný, což určitě znamenalo, že tohle nebylo území žádných zlosynů. Jo, určitě to tak bylo.
Z myšlenek mě vytrhlo šustění v okolí. Zaslechl jsem králíka, jak si to hopká mezi keři. Na sucho jsem polkl. Byl by velmi špatný nápad ulovit naprosto cokoliv na území smečky, stejně jako si dovolit utrhnout jakoukoliv bobuli. Nechtěl jsem dostat přes čumák a alespoň část rozumu jsem v sobě našel. Posadil jsem se na zadek a snažil se neposlouchal veškerou zvěř, která se mi v lese smála, protože jsem je nemohl ulovit.
Meztím jsem stočil pohled směrem k obloze a pozoroval mraky, jak plujou po obloze. Přemýšlel jsem nad tím, jaké různé tvary mi mraky připomínají, ale nedokázal jsem na nic moc přijít. Povětšinou to vše vypadalo jako... mraky. Náhle jsem sebou cuknul. Mraky se na chvíli roztrhly a já viděl krásnou oblohu plnou hvězd. Ale něco tam vypadalo zvláštně, najednou jsem viděl světlo, jak rychle přelétlo oblohu a zmizelo. A po chvíli zase. To je nádhera, pomyslel jsem si a usmál se.

>> Lachtaní pláž

Byl jsem zpátky na okraji pláně, přes kterou jsem pár dní zpátky doběhl na pláž. Tentokrát jsem se však vydal po jejím druhém okraji, tedy blíž k lesům. Kdybych pořádně nastražil uši, možná bych v dálce zaslechl nějaké to šumění moře, ale jistý jsem si tím nebyl. Přeci jen jsem odsud na moře už ani neviděl.
Zastavil jsem se a jediné, co jsem zaslechl bylo to, jak mi kručí v břiše. Jenže nikde nebylo nic, co by se dalo ulovit. To jsem si myslel až do chvíle, než jsem uslyšel kraba, jak si to vykračuje tím jejich bočním krokem. "Chutnáš vůbec dobře?" zeptal jsem se kraba, ale ten mi neodpověděl. Místo toho na mě výhružně zacvakal klepety. No co, i malá svačinka pomůže. Skočil jsem po krabovi, rychle ho vyhodil do vzduchu a pozoroval, jak padá na blízký kámen. Krab přistál zády napřed a já skočil po jeho břiše tlapkami. Odpověď na mou otázku, zda vůbec chutná dobře, jsem po chvilce znal odpověď.
Nebyl ani špatný, ale ani nijak dobrý. Asi bych se naučil mu přijít na chuť, ale neměl na sobě moc masa. To znamenalo, že za chvíli budu mít zase hlad. To byla taky věc, co mě přestávala bavit. Já, velký a chytrý kluk jsem měl dál lovit malou zvěř? A proč jako? Protože jsem neměl nikoho, kdo by se mnou lovil vysokou! Proto! Bylo to nervy drásající. Naposledy jsem byl součástí velkého lovu v rodinné smečce, ale to už byla celá věčnost.
Můj cíl byl jasný. Zkusím najít okolní smečky, třeba narazím na nějakou, o které mluvil Kessel nebo Varja. Ty zněly dobře, ale ani jeden z nich mi neřekl o smečce, která by tu v okolí byla až nebezpečná. Doufal jsem, že mám dostatečně velké štěstí a nenarazím na nějakou, kde mi přečísnou kožich.
Posadil jsem se a zavětřil, jestli ucítím něco v okolí. Směrem od moře jsem cítil pár vlků, ale kde by tam byla smečka? Pod vodou? To asi těžko. Ale z druhé strany jsem ucítil přesně to, co jsem hledal. Les, ze kterého se linul pach hned několika vlků. Jeden pach byl silný, skoro jako kdyby se jednalo o značkování někoho ze smečky.
"No, je načase vyrazit," řekl jsem si pro sebe a vydal se směrem k lesu.

>> Javorový les

3.3.2 Vrať se zpět na břeh. (Musíš použít větu „Vor tu nebývá dlouho.“ a zakončit větou „Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.“)

Netrvalo dlouho a já se začal přibližovat ke břehu pláže, na které to všechno začalo. Pláž najednou nebyla zas tak prázdná, jako předtím. Sem tam jsem zahlédl lachtana, jak se klidně povaluje v písku. Venku byla tma a já ani nevěděl, kolik dní jsem vůbec strávil s Mrakovousem. Povzdechl jsem si. Možná jsem opustil Kessela předběžně, ale za to dobrodružství to stálo.
Jenže co teď? Měl jsem jít dál za čumákem? To mě už moc nebralo. Čekat na nějaké znamení z nebes taky nemělo moc smysl.
Pomalu jsem doplul až na pláž a chvilku se obával, že narazím přímo do odpočívajícího lachtana. Ten se na poslední chvíli probudil a odskákal stranou. Dostatečně daleko, že jsem se nebál seskočit z voru. Otočil jsem se směrem k moři a chvíli si užíval, jak se vlny lámou o pláž. Měl jsem rád ten zvuk, tu slanou příchuť vzduchu u moře. Ale všechno muselo jednou skončit. Koukal jsem na vor a uvažoval, jestli jako tam zůstane navždy, nebo co se s ním stane? Pak jsem si vzpomněl, co říkal Mrakovous na ostrově. Vor tu nebývá dlouho. Tak jsem doufal, že stejně jako se objevil, tak i zmizí. Byla to pravda, vor po chvíli prostě odplul zpátky do moře a já tušil, že už ho nikdy neuvidím.
Bylo na čase se rozloučit s pláží a vydat se dál na cestu. "Možná bych už mohl začít hledat nějaké místo na usazení se," řekl jsem si sám pro sebe nahlas a uvažoval nad tím, jestli přesně to neudělal i Mrakovous. Vrátil se na místo, kam vždycky patřil, zpátky ke svému bratrovi. I s tou jejich pitomou krabicí. Přesně tou, která s námi překonala moře jenom proto, abych se nikdy nedozvěděl, co v ní bylo. Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.

>> Přímořská pláně

3.3.1 Odpluj na voru a zrekapituluj si pro sebe, co se vlastně stalo. (Nesmíš použít slova: ostrov, moře, truhla)

Vlezl jsem všemi čtyřmi na vor a zkusil se na něm zahoupat. To byla chyba, protože jsem málem ztratil rovnováhu a spadl čumákem napřed do slané vody. Naštěstí se mi to povedlo ustát a já už podobnou blbost znovu nezkoušel.
Naposledy jsem zamával bratrům na souši a hledal na voru nějaké pádlo, kterým bych se mohl alespoň trochu odrážet. Ale nikde nebylo nic. Takže jsem najednou stál jako absolutní dutohlav na voru, jako kdybych očekával, že mě sám odveze přes vodu. Začínalo mi být trochu trapně, ale než jsem začít vymýšlet plán toho, jak se budu divně odrážet celou cestu přes slanou vodu, dal se vor do pohybu. Cukl mi pod nohama a já musel zapojit všechno svalstvo, abych nespadl.
Plynule jsem se vzdaloval od souše a v hlavě si přehrával všechno, co se za celou dobu stalo. Potkal jsem starého vlka na pláži a pomohl mu opravit jeho kocáb. Na palubě jeho lodi Perla byla záhadná bedna, na které byl její znak. Jenže Mrakovous ji poznal, ale zároveň nevěděl, kde se vzala. Co to bylo? A co bylo v ní? To se očividně nikdy nedozvím. Až tohle budu někomu vyprávět, nebude mi ani trochu věřit. Možná bych si to měl nechat pro sebe...
Pak s náma Perla odplula přes vodu na další souš, kde jsme potkali Mrakovousova bratra. Teď mě vlastně napadlo, snažil se vůbec někdo doopravdy tu bendu otevřít? Nesnažil!
Najednou jsem si uvědomil jednu věc. "Počkej! Co moje odměna za pomoc?" zavolal jsem zpátky, ale moje slova spolkly vlny. Byl jsem moc daleko a bratři mě neměli šanci slyšet. Vypadalo to, že jsem ostrouhal. Takže já byl tak hodný, pomohl někomu v nesnázích, ani jsem odměnu v tu chvíli moc nechtěl a stejně jsem dostal akorát prd.
Povzdechl jsem si. Benda zůstala u Mrakovous a jeho opičího bratra, co s ní udělají? Kdo ví. Zpátky na pláži na mě nic nečekalo, odměnu jsem neměl. Očividně jsem se zamotal do rodinných záležitostí úplně zbytečně.

3.2.2. Připrav se k odchodu. (Použij pouze jednu přímou řeč)

Pozoroval jsem vor, který se zjevil na pláži. Z dálky vypadal dost bezpečně na to, aby mě dopravil zpátky na pláž, kde jsem Mrakovouse poprvé potkal. Rozhodl jsem si přijít blíž a všiml si, je to místo voru je spíš náhodná spletenina chaluh, větví a nejspíš peří? Super, moje jediná šance se dostat zpátky byla spíše sabotáží, než pomocí. Kdo ví, kdo ten vor přivolal.
Mrakovous mě popohnal směrem k voru. Vypadalo to, že ani on nemá nad vorem moc. Dle toho, co říkal, bylo zjevení voru na tomto ostrově běžnou věcí. Možná sem jezdil pravidelně. To by vysvětlovalo, proč vypadal tak rozbitý. Tohle nebylo toho voru první rodeo. Ale určitě to bylo moje první rodeo.
Na rozloučenou jsem kývl na Mrakovouse i jeho bratra a rozešel se směrem k voru. Přemýšlel jsem nad tím, jestli jsem na ostrově něco nenechal. Ale co bych tu nechal? Stejně jsem u sebe nic neměl. Možná jsem tu nechal části svého kožichu, za co by měl být tenhle ostrov vděčný. Lesklejší a krásnější kožich už tenhle ostrov neuvidí. Leda že bych se sem v budoucnu vrátil. Sám jsem se nad tou tichou myšlenkou zasmál.
"Je načase se doopravdy rozloučit. Rád jsem vás poznal. Mějte se hezky a tu truhlu zas někde hoďte přes palubu," zakončil jsem rozloučení vtipem a doufal, že je to taky pobaví. I když spíš asi ne.
Opatrně jsem do voru strčil packou a vyzkoušel jeho stabilitu. Nebyl jsem zrovna silný vlk, ale nějakou tu svalovinu jsem měl. Jen jsem doufal, že nebude ten vor stejně nestabilní, jako byla Perla. To bych nejspíš po prvních pár set metrech z voru vypadl a utopil se v moři. Skvělá vidina budoucnosti, pomyslel jsem si.
Moje dobrodružství se chýlilo ke konci. Trochu jsem litoval, že nikdy nebudu vědět, co v té truhle je. Třeba na to jednou přijdu, nebo taky ne. Některá tajemství měla zůstat tajemstvím.

3.2.1 Přijmi, že Mrakovous zůstává. (Napiš post pouze z jednoduchých vět – žádné souvětí)

Opičí bratr přešel zpátky ke stromu. Zůstal tam stát. Mrakovous ho pozoroval. Pak se zpátky posadil. Byla to zvláštní podívaná. Nejistí dva bratři. A pak jsem tu byl já.
Mrakovous oznámil novinu. Hodlal zůstat na ostrově. Jak jsem se měl dostat zpátky já? To mu bylo asi jedno. Jako obvykle. Začal jsem uvažovat nad návratem. Mrakovous hodlal zůstat kvůli bratrovi. To jsem ocenil. Bylo to od něj moc hezké. Ach ta rodinná láska. Zirella by určitě začala vydávat dávivé zvuky. Sám pro sebe jsem se usmál.
Rozhodnutí Mrakovouse zůstat bylo pochopitelné. Udělal bych to samé. "Rozumím tvému rozhodnutí." Nebylo potřeba to dál komentovat. Pouze jsem přikývl směrem k Mrakovousovi. Nad námi se v tu chvíli ozval křik papouška. Trochu jsem se vyděsil.
Otočil jsem se na Opičího bratra. "Ani neznám tvé jméno. Oba dva vypadáte jako moudří vlci. Postarejte se o sebe navzájem. Vaše pouto je cenné." Kde se ve mě vzalo tolik rozumu? Netušil jsem. Hluboko uvnitř jsem ale znal odpověď. Sám jsem chtěl takové cenné pouto s jiným vlkem zažít. Možná jsem jim i trochu záviděl.
"Mějte se tu hezky. Postarejte se o tenhle ostrov. Třeba vás jednou navštívím." Jen musím najít tu tajnou cestu sem. To určitě bude lehké. Bratři na mě přikývli. Nečekal jsem lítostivé rozloučení. Proč taky? Znal jsem je sotva chvilku. I když Mrakovous mi přišel jako fajn vlk. Jeho bratr taky. I když byl děsivý.
Od moře se ozvalo hlasité šplouchání. Všichni tři jsme otočili hlavu směrem k moři. U vody se objevil vor. Čekal jen na mě. Byl čas se připravit na odchod.