Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 7/10

Procházel jsem se bezcílně lesem a poprvé za dlouhou dobu jsem měl v hlavě absolutní prázdno. Žádné myšlenky, které by mě rušily, žádné blbé poznámky, nic. Jen ticho, klid a zpěv ptáků v dálce. Užíval jsem si ten pocit, přece jen jsem ho moc neznal. Byl jsem zvyklý vždy nad nečím přemýšlet, nebo vymýšlet nějaké pitomosti. Avšak tento klid v mysli mi nikdy moc dlouho nevydržel. Proč? Protože jsem se po chvíli cítil až moc osamocený a měl nutkání si s někým povídat.
Úzká cestička lesem se klikatila a já se nechal unášet tlapkami pomalým krokem a poslouchal, jak mi pod nimi křupe uschlé jehličí a listí. Sem tam jsem měl co dělat, abych nezakopl o nějaký klacek. Pohoda a klídeček.

Horké letní slunce zahřívalo les Mechové smečky takovým způsobem, že většina osazenstva byla schopná se pouze válet v úkrytu, nebo někde ve stínu po lese. Alfa pár ležel rozvalený na snad jediném chladném místě v úkrytu, ale udržovali si od sebe náležitý odstup. Venku nebylo zrovna počasí na to, aby se mazlili. Dotýkali se pouze jedinou části těla a to tlapkami. Byl na ně vlastně strašně roztomilý pohled.
Na koho ale moc roztomilý pohled nebyl, byla vlčata skotačící po lese. Kde se v nich brala taková energie? Nikdo netušil. A už vůbec nikdo netušil, že se jim povedlo nenápadně vylézt z úkrytu a vzdálit se od všech dospěláků. Šedý vlk, jediný kluk z vrhu, šel jako první lesem a za ním cupitaly jeho dvě sestry. Měli namířeno k jejich tajnému bunkru, kam nikdo jiný krom nich nesměl. Teda nebyl to tak úplně bunkr, spíš obrovský vyvrácený strom, který utvořil krásnou schovku pod jeho větvemi.
Teď zpětně si nedokázalo ani jedno vlče vzpomenout, kdo vlastně tuhle jejich schovku objevil. Vlčecí paměť není zrovna to nejlepší pod sluncem. Šedý vlk však sestrám tvrdil, že to byl on, kdo ji pro ně našel, a tak si s ní může dělat, co se mu zachce. Jeho sestry samozřejmě s jeho tvrzením nesouhlasily, ale už dávno věděly, že se nemá cenu s ním hádat.
Společně dorazili k bunkru pod stromem a zarazili se. Tři malé čumáčky zavětřily něco, z čeho se jim až zvedal žaludek. Černá vlčice odstoupila a začala vydávat dávivé zvuky. Šedobílé krásce se zkřivil úsměv na rtech a přikrčila nos.
“Ble, co to tady sakra smrdí?” vykřikl šedý vlk a přikryl si čumák tlapkou. Byl to nesnesitelný smrad, skoro jako kdyby tam chodila kálet celá smečka a do toho se tam rozhodla zabydlet rodinka tchořů.
“Běž to prozkoumat,” vyhrkla šedobílá vlčice mezi nádechy, strčila do šedého vlka a rychle odskočila, aby byla co nejdál od zdroje toho smradu. Šedý vlk zakopl o větev a klopýtl směrem ke spadlému stromu. Naštěstí se mu to povedlo ustát. Otočil se směrem na svou sestru a nebezpečně zavrčel. Nejvíc nebezpečně, jak jen takové vlče dokáže.
“Jsi se zbláznila? Abych smrděl já? Tobě nevadí být špindíra, ty tam vlez,” vykřikl na sestru. Naneštěstí se mu při těch slovech dostal ten odporný zápach do tlamy a natáhlo mu.
Černá vlčice hodila pohledem po sestře i bratrovi. “Takže to mám být zase já, jste fakt šašci,” řekla a zadržela dech dostatečně dlouho na to, aby zvládla prozkoumat okolí stromu a zjistit, co tam tak strašně páchlo. Dva páry očí ji sledovaly a bedlivě čekaly na zprávu jejich sestry.
“To si děláš srandu, ty prase jedno! Co jsi to tu nechal? Zbláznil jsi se? Chceš nás všechny zabít tím zápachem!” řvala černá vlčice na celé kolo. Šedobílá si s bratrem vyměnila pohledy a vůbec nechápala, co se děje. Na koho z nich jejich sestra tak křičela? “Co je? Co tam teda smrdí? A proč tak řveš?” zakřičel na ni zpátky šedý vlk.
“Na tebe ty pitomče! Pojď sem, ať se taky podíváš na to, co jsi tu nechal. Ble!” šedému vlkovi se ani trochu nechtělo, ale nakonec sebral kuráž, zadržel dech a vlezl pod kmen stromu do jejich úkrytu.
Zápach tam byl mnohem horší a víc koncentrovaný, než před stromem, takže měl co dělat, aby se okamžitě nezačal dávit. Naštěstí si udržel obsah svého žaludku a zamžoural očima směrem na malou hromádku v jejich skrýši. Když tu byli naposledy, schoval si tu celou sbírku jahod se zbytkem jehněčího masa, co se mu povedlo ukrást ze smečkového úkrytu. Jenže to bylo před dvěma měsíci. “Jejda, to jsem tady nechal asi já.”

Srpen 6/10 - Thaum

Byl jsem rád za jeho nabídku pomoci, ale hlásek v mojí hlavě mi stejně jasně říkal, že bych si moc nepomohl. "To není nutné, ještě bych podkopl tlapky i tobě," řekl jsem s úsměvem. Jo, štvalo mě to, ale co jsem mohl dělat? Prostě jsem musel počkat, až budu méně nemotorný, nebo až uschnu. Rozhodl jsem se vstát a dojít k více travnatému a mechovému porostu lesa. Samozřejmě, že jsem škobrtnul o kámen, ale dělal jsem, jakože nic. Normální chůze, nic zvláštní.
"Sedí? Já si myslím, že to asi chutná všem vlkům ne? Nevím, jestli existují vlci vegetariáni, to asi spíš ne," představa vlka, co žere jen houby mě více než pobavila. Možná má takový vlk celou vlastní zahrádku keřů a hub někde v lese. Uchechtl jsem se vlastní myšlence.
Při jeho slovech, jak jsem dobrý lovec, jsem se vyprsil a zatvářil stylem 'ovšem že jsem!' I když je pravda, že o rybě se jménem střelec jsem nikdy předtím neslyšel. Možná právě proto, že ji nikdo předtím nechytil v mém okolí. "Střelec? To je zvláštní jméno, možná podle toho, jak vždycky vystřelí z vody, viď?"
Mladého a měkkého... Když to řekne takhle, tak to zní zvláštně, ale vlastně má pravdu. Pomyslel jsem si a dál uvažoval nad tím, jestli chutnají líp všechna mláďata. "Myslíš si, že mají životní zkušenosti kořisti a zvěře vliv na kvalitu masa? Čím starší, tím větší pravděpodobnost, že bude zvěř nemocná, nebo prolezlá parazity. Co když ale strach z toho, že budou sežráni vlky má špatný vliv i na to maso?" moje úvaha překvapila i mě samotného. I když jsem si říkal, že je to nejspíš pitomost. Maso je maso.

Srpen 5/10 - Thaum

Musel jsem vypadat, jako naprostý šašek. Už by mi stačilo si jen namalovat hlavu bahnem a jít skákat kolem Thauma a zpívat blbé písničky. Ale s tím, jak se mi teď vedlo, bych stejně uklouzl a spadl.
"Neuschnul no, pořád mám mokré tlapky, asi bych se měl přesunout dál z kamínků, ale s mým štěstím se ještě přerazím," řekl jsem a trochu zoufale si odfrkl. Měl jsem se vyprsit, usmát a tvářit se nad věcí a nebýt trapný vůl. Přední packa mi nepříjemně zajela pod kameny na pláži. Při snaze se vymanit, jsem si akorát stoupl na mou druhou tlapku. Povzdechl jsem si.
"Já mám nejradši asi takového mladého jelena. Jejich maso je hrozně lahodné a dobré, ale dospělí jelen taky není k zahození," uvažoval jsem nahlas a snažil se si vybavit, co dalšího dobrého jsem jedl. "Ještě vlastně! Kdysi jako malý jsem měl divoké prase, to byla neskutečná lahůdka. Škoda, že jsem byl moc malý a nemohl jsem pomoct s lovem," řekl jsem a představil si, jak před smečkou vlků utíká prase. Prasata a ty jejich zvláštní zuby... pomyslel jsem si a v tu chvíli se moje představa změnila na to, jak smečka prasat loví mě po lese a hrozí mi, že mě naberou na ty jejich trčící zuby. Pfuj.
"A co chutná tobě? Máš teda nejradši ryby? A víš, co bylo tohle za rybu?" ukázal jsem čumákem na vykuchanou rybu vedle mě.
Nakonec mi Thaum snad i polichotil. Líbí se mu moje srst? Ještě aby ne. Spokojeně jsem se uculil a přikývl. Moje srst doopravdy vypadala hezky a v podzimním listí asi úplně nejlépe. "To je pravda, ta tvoje zase určitě vypadá dobře v zimě. Umím si tě představit, jak krásně vynikneš v zasněžené krajině.

Srpen 4/10 - Thaum

Vlk se mé nemotornosti snažil nesmát. Snažil, protože jsem zahlédl, jak na poslední chvíli ovládl koutky jeho tlamy. "Nevím, co se to děje. Byl jsem na výletě na ostrově a od té doby mi všechno klouže a přísahám, že mi sám les hází větve pod nohy," řekl jsem, ale nemyslel jsem to vážně. Samozřejmě mi les nic pod nohy neházel, ale byla pravda, že jsem najednou byl nemotorný. Snažil jsem si uvelebit zadek na kamenech, ale místo toho mi podjela zadní packa a já se posunul o dobrou jednu tlapku po kamenech. Super.
"Asi jo, ale ryby jsou ryby. Ty se stejně strašně rychle množí a zas taková pochutina nejsou. Mám radši savce, nebo spíš celkově zvěř, co není ve vodě. Jednou za čas ale i ta ryba potěší," řekl jsem. Černý vlk se představil jako Thaum a stále ze mě nespouštěl oči. Styl, jakým se vyjadřoval, byl trochu tajemný. Každý je nějaký. Nepřipouštěl si fakt, že byl náš rozhovor tak trochu zvláštní.
"Jako jo, léto mám i docela rád, ale hezčí je podzim. To kvůli těm barvám, ta červená a oranžová na listech vypadá vždycky hezky," v hlavě jsem si představil krásně vybarvený listnatý les a zasmál se s Thaumem. Měl pravdu, kdo by čekal, že v létě bude horko?

Srpen 3/10 - Thaum

Černý vlk si mě prohlížel se zájmem a úsměvem. Vypadalo to, že je přátelský, tudíž jsem nasadil přátelskou notu. Posadil jsem se kousek od zbytku ryby, přičemž mi trochu podjela přední tlapka na jednom mokrém kameni. Já jsem fakt marnej poslední dobou. Koukej, kam dáváš packy! Vynadal jsem si v duchu.
Když se přiblížil, všiml jsem si, že je to opravdu velký černý vlk. Vlastně na první pohled působil dost děsivě, ale já nikdy moc nehodnotil vlky podle vzhledu. Teda pokud nevypadali až moc jako ďábel, nebo tak něco. Vlk byl ale rozhodně mnohem vyšší a mohutnější, než jsem byl já sám. Bylo to na něm vlastně i docela atraktivní, teda jak jen to mohlo na vlkovi být.
"Veškeré ryby z jezera se nám určitě ulovit nepovede," zažertoval jsem. "Jmenuji se Linzire. Byl jsem na podvečerní procházce, ale jednou za čas dojdu sem k jezeru se ochladit. Dneska bylo horko, co?" prohodil jsem nakonec. Mrká ten vlk vůbec někdy?

Srpen 2/10 - Thaum

Ryba nechutnala vůbec špatně, i když jsem neměl tušení, jaký druh ryby vlastně jím. Skočil jsem po ní tak rychle a zakousl jí ještě rychleji, že jsem si ji vlastně ani neprohlédl. Teď už byla až moc vyžraná na to, abych poznal, jestli to je kapr nebo cejn. Místo toho jsem si užíval, jak mi malé kůstky křupají mezi zuby a opatrně je polykal tak, abych si je nezapíchl do krku.
Z mé večeře mě vytrhl zvuk za mnou. Byl to hlas jiného vlka, který se blížil směrem na pláž k jezeru. Očividně mě nechtěl vyděsit, ale já se i přesto lekl a trochu se mi zamotaly packy. Naštěstí jsem to ustál, teda alespoň tentokrát. Kdo by to byl řekl, že budou mokré kamínky klouzat, že?
"I tobě hezký večer!" zavolal jsem na něj zpátky vřele. "Nabídl bych ti zbytek, ale už toho moc není. Dneska jsou tu ryby ale hodně živé, takže asi nebude těžké chytit další," žvanil jsem, co mi jazyk dovolil.

Prosím kytky a mušle

Připsáno

Srpen 1/10 - Thaum

Užíval jsem si krásného podvečera při procházce kolem jezera a uvažoval nad tím, jestli se stihnu ještě smočit a uschnout, než zaleze slunce a bude tma. Zastavil jsem se na pláži jezera, která vykukovala z lesa a rozhlédl se. Nikde jsem nikoho neviděl, a tak jsem trochu povolil napětí v těle, sklonil se k vodě a hltavě se napil. Měl jsem už dost žízeň po dalším horkém dni. Začínal jsem toto léto mít pocit, že se mě snaží slunce každý den uvařit zaživa v mém krásném kožichu, ale zatím jsem stále odolával.
Dovolil jsem si popojít do vody tak, abych měl vodu po břicho a ignoroval to, jak mi podjela tlapka na kameni a já málem spadl čumákem napřed do vody. Konečně se mi pořádně ulevilo, protože voda byla stále studenější než vzduch. Šplouch, šplouch! Zhruba tak dvacet tlapek přede mnou najednou z vody vyskočila větší ryba a pleskla sebou zpátky do vody. Zajiskřilo mi v očích a já se okamžitě přepnul do lovícího módu. Při dalším výskoku ryby z vody jsem se po ní vrhl tlamou napřed. Ryba se cukala do té doby, než jsem pořádně skousl a tím jí zpečetil osud. Nevědomky jsem zavrtěl ocasem a spokojene vylezl zpět na pláž a začal se ládovat.

Moc děkuju za super akci. Herní úkoly mě strašně bavily!

Prosím o odměny následovně:

Linzire
Celkem bodů: 198
- Sleva 75 %
- Speciální vlastnost s 1 hvězdou - Řečník
- 2x 10 květin
- 3x 2 květiny
(Dohromady 26 květin)

+ slot na charakter
+ magii Mimika


Připsáno, děkuji za účast :>

Vlčice se mi vrhla do cesty, jako kdyby mě chtěla kousnout. Nebo teda takový jsem z toho měl alespoň pocit. Rychle jsem se otočil, abych nebyl k vlčici zády, ale v té rychlosti mi podjela noha a já prudce dosedl na zem, až jsem si skoro zadek narazil. Co ti je! V takovouhle chvíli začneš být nemotorný? Vynadal jsem si v duchu a nespouštěl z vlčice oči.
Vlčice ze sebe začala koktat nějaké vysvětlení a mému mozku chvilku trvalo dát dohromady, co se mi vlastně snaží sdělit. Začala mi až vyhrožovat, očividně se jí představa jezení vlčat nelíbila. To mě trošku uklidnilo, i když mě to asi mělo spíš vyděsit. Ale myšlenka toho, že mě vlčice přizabije za to, že bych ublížil vlčatům její smečky byla celkem normální. Kdežto jezení vlčat moc ne.
"Jo... takže tady... nejíte vlčata?" vysoukal jsem ze sebe, abych si srovnal myšlenky. Chuť okamžitě utéect z lesa mě pomalu opouštěla, ale stejně jsem zůstal trochu v pozoru, kdyby se náhodou ukázalo, že tu fakt nejsou normální.
Hnědá vlčice se omluvila za nedorozumění a představila se jako Zurri. "Zurri, jo, pěkné jméno," řekl jsem a stoupl si. Nenápadně jsem zavrtěl zadkem, abych z něj dostal zeminu, do které jsem si tak hezky kecnul. Zadek jsem měl v pořádku, zatím tedy.
"No, umím stopovat vysokou nebo nějaké zvíře, ale vlče nebo vlka bych možná zvládl taky, ale nevím to jistě. V rodné smečce jsem měl spíš rád smečkový lov," uvažoval jsem nad tím, jak moc mám přehánět. Sice jsem doma lovil, ale spíš pod dohledem a vedl jsem jen jeden lov a to ještě pod dohledem. Nakonec jsem dodal: "Ale určitě bych zvládl to stopování. Je tady něco, co bych mohl... očuchat, co patřilo tomu vlčeti?" cítil jsem sice ve vzduchu pach jiných vlků, ale jak jsem mohl vědět, co z toho bude vlče? A co když tady těch vlčat bylo víc?

Vlčice si mě prohlížela nedůvěřivě, očividně se mi moje zapůsobení moc nepovedlo. Co jsem ale nečekal byla její reakce na moji obyčejnou otázku. Tak bylo normální se zeptat, jestli je Alfa, ne? Jako mihla být třeba ochránce nebo tak, ale… já tu fakt necítím skoro žádný jiný pach než její. Pomyslel jsem si, ale z myšlenek mě vytrhlo náhlé výkřiky smíchu. Nelekl jsem se, ale očima jsem začal prohlížet les za vlčicí. Jenže já neviděl vůbec nic. Nikdo tam nebyl, až jsem si říkal, jestli se mi to nezdálo.
“Promiň, nechtěl jsem tě urazit nebo tak, jen tu převládá tvůj pach á nooo, asi jsem se spletl,” omluvil jsem se vlčici. Ta se v tu chvíli otočila směrem k lesu a zařvala do nej, že by alfou klidně být mohla. To už jsem přestal chápat naprosto všechno a začal litovat toho, kam jsem se to dostal. Třešničku tomu dodal smích z povzdálí, kterému to bylo úplně jedno a smál se snad ještě víc, než předtím.
S výrazem absolutního nechápání situace jsem poslouchal vlčici a čekal, co mi řekne. Dobré, alfy byly její přátele, to znělo nadějně. Očividně tady vlky nežerou jako hlavní chod. Moje zmínka o lovu ji ale viditelně přesvědčila, že nejsem k zahození. Ještě aby si myslela, že mě může jen tak odmítnout! Ušklíbl jsem se sám pro sebe v duchu.
“Ano, hodně rád lovím a baví mě to. Moje oblíbené je lovení vysoké nebo nějaké střední zvěře. Nevím, co přesně za zvířata máte tady v lese, ale možná nějaké menší zají-“ větu jsem nedokončil. Vlčice se mě zeptala, jestli nelovím i vlčata. Na tváři mi zamrzl vyděšený a překvapený výraz. Pomalu jsem začal couvat ven z lesa a snažil se ze sebe dostat větu.
“Eeeh, no víš… vlčata úplně nelovím, ani… nejím…” koktal jsem ze sebe a snažil se nenápadně zmizet.

Díval jsem se na hvězdy a na pomalu vycházející slunce a přemýšlel. Doopravdy jsem se chtěl přidat ke smečce? Jo, chtěl. Chyběl mi ten pocit rodiny a přátel, kterým můžu doopravdy věřit. Nebyl jsem zrovna nadšený z toho, že bych měl začínat jako zelenáč, ale zase... Vždyť mi bude stačit pár měsíců, než poznají, jak úžasný a užitečný jsem. Věřil jsem si, sice možná někde hluboko uvnitř byl slabý hlásek pochyb, ale rychle jsem je zahnal. Cíl jsem měl jasný a odhodlání ještě větší.
Z mého uvažování mě přímo vytrhla vlčice, co najednou vyskočila z křoví. Nebyl jsem posera, ale tady jsem si nebyl jistý, jestli jsem nevypustil duši. Povedlo se mi jen o vlásek zahnat výkřik a udržet si alespoň nějakou hrdost. To by nebyl moc dobrý první dojem. Alespoň kožich jsem měl čistý, i když ze mě bylo pořád cítit moře.
"Ahoj!" odpověděl jsem vlčici pohotově. "Jmenuji se Linzire," představil jsem se a snažil se vypadat co nejvíc přátelsky a přívětivě. Vlčice mi představila jméno jejich smečky a musel jsem uznat, že byla doopravdy přesná. Javorové listy všude kolem nás musely být na podzim nádherné. Ten je vlastně za chviličku, uvědomil jsem si najednou a těšil se, až to tady uvidím.
"Dobré jméno pro smečku a tady v tom lese hodně trefné," poznamenal jsem. "No, přišel jsem sem, právě protože jsem tu cítil smečku a no... rád bych se do smečky přidal. Ty jsi místní Alfa?" usuzoval jsem podle toho, že její pach tady byl nejsilnější. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli tady v lese byl i někdo jiný. Ale zdání mohlo klamat a já nechtěl moc předbíhat.
"Měl bych co nabídnout, jsem docela zdatný lovec," dodal jsem nakonec, abych taky něčím zaujal. Přece jsem nemohl na chudáka vlčici rovnou vybalit, jak úžasný jsem a o co všechno by přišli, kdyby mě odmítli.

>> Přímořská pláně

Došel jsem ke kraji lesa a hned mi bylo jasné, že jsem se nemýlil. Pach značkování byl neskutečně silný. Bylo doslova cítit, že tu někdo prošel nedávno. Co teď? Teď jsem mohl jen čekat.
Rozhlédl jsem se po lese, i když jsem toho v noci moc neviděl. Byl to krásný listnatý les plný křovin, které obrůstaly všemožné jedlé a možná i nejedlé bobule. Vypadalo to přesně jako místo, kde bych si dokázal představit žít. Snad tedy. Pořád jsem nevěděl, zda tu sídlí dobrá nebo zlá smečka. Neměl jsem se zlou smečkou za celý svůj život žádnou zkušenost, ale z doslechu jsem slyšel různé historky. O smečkách, co schválně útočí na ostatní a ničí jim jejich lesy. Nedokázal bych si představit se přidat do takového místa.
"Přestaň myslet na blbosti," vynadal jsem sám sobě potichu. Pach značkování mi byl až příjemný, což určitě znamenalo, že tohle nebylo území žádných zlosynů. Jo, určitě to tak bylo.
Z myšlenek mě vytrhlo šustění v okolí. Zaslechl jsem králíka, jak si to hopká mezi keři. Na sucho jsem polkl. Byl by velmi špatný nápad ulovit naprosto cokoliv na území smečky, stejně jako si dovolit utrhnout jakoukoliv bobuli. Nechtěl jsem dostat přes čumák a alespoň část rozumu jsem v sobě našel. Posadil jsem se na zadek a snažil se neposlouchal veškerou zvěř, která se mi v lese smála, protože jsem je nemohl ulovit.
Meztím jsem stočil pohled směrem k obloze a pozoroval mraky, jak plujou po obloze. Přemýšlel jsem nad tím, jaké různé tvary mi mraky připomínají, ale nedokázal jsem na nic moc přijít. Povětšinou to vše vypadalo jako... mraky. Náhle jsem sebou cuknul. Mraky se na chvíli roztrhly a já viděl krásnou oblohu plnou hvězd. Ale něco tam vypadalo zvláštně, najednou jsem viděl světlo, jak rychle přelétlo oblohu a zmizelo. A po chvíli zase. To je nádhera, pomyslel jsem si a usmál se.

>> Lachtaní pláž

Byl jsem zpátky na okraji pláně, přes kterou jsem pár dní zpátky doběhl na pláž. Tentokrát jsem se však vydal po jejím druhém okraji, tedy blíž k lesům. Kdybych pořádně nastražil uši, možná bych v dálce zaslechl nějaké to šumění moře, ale jistý jsem si tím nebyl. Přeci jen jsem odsud na moře už ani neviděl.
Zastavil jsem se a jediné, co jsem zaslechl bylo to, jak mi kručí v břiše. Jenže nikde nebylo nic, co by se dalo ulovit. To jsem si myslel až do chvíle, než jsem uslyšel kraba, jak si to vykračuje tím jejich bočním krokem. "Chutnáš vůbec dobře?" zeptal jsem se kraba, ale ten mi neodpověděl. Místo toho na mě výhružně zacvakal klepety. No co, i malá svačinka pomůže. Skočil jsem po krabovi, rychle ho vyhodil do vzduchu a pozoroval, jak padá na blízký kámen. Krab přistál zády napřed a já skočil po jeho břiše tlapkami. Odpověď na mou otázku, zda vůbec chutná dobře, jsem po chvilce znal odpověď.
Nebyl ani špatný, ale ani nijak dobrý. Asi bych se naučil mu přijít na chuť, ale neměl na sobě moc masa. To znamenalo, že za chvíli budu mít zase hlad. To byla taky věc, co mě přestávala bavit. Já, velký a chytrý kluk jsem měl dál lovit malou zvěř? A proč jako? Protože jsem neměl nikoho, kdo by se mnou lovil vysokou! Proto! Bylo to nervy drásající. Naposledy jsem byl součástí velkého lovu v rodinné smečce, ale to už byla celá věčnost.
Můj cíl byl jasný. Zkusím najít okolní smečky, třeba narazím na nějakou, o které mluvil Kessel nebo Varja. Ty zněly dobře, ale ani jeden z nich mi neřekl o smečce, která by tu v okolí byla až nebezpečná. Doufal jsem, že mám dostatečně velké štěstí a nenarazím na nějakou, kde mi přečísnou kožich.
Posadil jsem se a zavětřil, jestli ucítím něco v okolí. Směrem od moře jsem cítil pár vlků, ale kde by tam byla smečka? Pod vodou? To asi těžko. Ale z druhé strany jsem ucítil přesně to, co jsem hledal. Les, ze kterého se linul pach hned několika vlků. Jeden pach byl silný, skoro jako kdyby se jednalo o značkování někoho ze smečky.
"No, je načase vyrazit," řekl jsem si pro sebe a vydal se směrem k lesu.

>> Javorový les