Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 2/10 | Maia


Pachy kolem jezera byly všelijaké a já jim moc nevěnoval pozornost, proto jsem si nevšiml vlčice kousek ode mě, dokud se nerozešla mým směrem. Otočil jsem k ní hlavu a zarazil se. Oči mi musely svítit jak dvě žárovky a na tváři mi zamrzl udivený výraz. Měla překrásný kožich.
"Ahoj!" vyhrkl jsem ze sebe možná až moc prudce a rychle. Mírně jsem zavrtěl ocasem, automaticky, protože se mi líbilo, co vidím. "Panejo,"řekl jsem na chvíli se odmlčel. Prohlížel jsem si její svítivé tlapky ba co víc! Bylo to, jako kdyby na sobě měla celou noční oblohu.
"Teda pardon!" zastříhal jsem ušima a v duchu si vynadal, kam jsem dal svoje vychování. "Jmenuji se Linzire a ne, vůbec nerušíš. Tak nějak jsem doufal, že tu znovu na někoho narazím," usmál jsem se od ucha k uchu. Pak jsem uslyšel, jak vlčici zakručelo v břiše. Můžeme spolu lovit! Já a vlčice s krásným kožíškem! Jo! V duchu jsem se radoval a představoval si sám sebe, jak bych vypadal, kdybych také měl svíticí kožich a lítaly kolem mě krásné hvězdičky.
"Vidím, že máme oba dva stejný problém. Ale nejdřív, než tě pozvu se mnou ulovit něco na zub v lese mi pověz, jak se jmenuješ?"

Září 1/10 | Maia

Venku se pomalu stmívalo a já měl znovu namířeno lesem k místu, kde bylo jisto jisté, že narazím na nějakou další vlčí duši, která si bude chtít povídat. Kožich jsem měl ještě stále vlhký od jemného deště, co se před chvilkou prohnal po lese, ale zima mi nebyla. Očividně už mi začal růst zimní kožich.
Došel jsem až k okraji jezera a rozhlédl se. Vítr vlnil hladinu jezera, které touhle dobou bylo už dávno studené. Dneska to rozhodně na koupání nebylo. Sklonil jsem hlavu a pořádně se napil. Voda ještě nebyla úplně ledová, ale s počasím a blížící se nocí jsem to dneska na lovení ryb neviděl.
Možná bych se mohl vrátit do lesa a najít nějakého zajíce, nebo tak něco, uvažoval jsem a hleděl do dálky na odrážející se západ slunce na hladině. I takový noční lov mohl mít něco do sebe.

600, Prosím kititi mititi

Slunce pomalu vycházelo nad obzorem a už při tak brzkém ránu bylo jasné, že dnes bude nesnesitelné horko. Linzire byl už vzhůru a seděl před vchodem do úkrytu, koukal se směrem na nebe a přemýšlel. Vzduch byl horký a v lese panovalo bezvětří.
“Půjdeme se dneska k řece vykoupat?” ozvalo se za ním. Šedý vlk sebou cukl, protože mu jeho sestra promluvila prakticky vedle ucha. “Jo, můžeme. Vzbuď Zirellu a jdem,” rozkázal Azelii, jako kdyby tady tomu velel. A taky že velím! Pomyslel si a škodolibě se usmál sestře za zády.
Cesta k řece nebyla dlouhá, ale pro tři vyprahlé jazyky to byla jak cesta do Mordoru. Teda, ne že by měl někdo z nich ponětí, co to vůbec Mordor je.
“Už tam budeeeem?” řekl Linzire otravným hlasem a okamžitě se tomu začal neslyšně smát. Jeho sestra, která šla před ním, se zastavila a prudce otočila. “Zeptej se mě ještě jednou a ta řeka bude to poslední místo, na které se podíváš,” v očích jí bylo vidět, že to myslí vážně. Asi. “A proč by to mělo být poslední místo, kam se podívám?” řekl šedý vlk s předstíranou nechápavostí. “Protože tě v ní utopím!” Zirella se vrhla Linziremu po krku, ten ale stihl uhnout.
“Ticho, už jsme tady,” řekla Azelia a popostrčila je oba dva blíž ke korytu řeky. Sama pak udělala pár rychlých kroků a skočila do řeky. Sourozenci ji následovali, i když si u toho vyměňovali velmi kreativní nadávky.
Dopolední skotačení v řece však přerušil z ničeho nic prudký vítr. Tři páry oči vzhlédly k obloze akorát ve chvíli, kdy se od východu blížilo nebezpečně vyhlížející mračno.“Třeba nás to mine, ještě chvíli tu budem,” Linzire ani nestihl doříct větu a na obloze se rozsvítil blesk. Následovala rána, která jim jasně přikazovala okamžitě z vody ven.
Teplota vzduchu najednou prudce poklesla, takže jim kožichy po cestě zpět horko těžko usychaly. Vítr si také dělal, co se mu zachtělo. Chvíli je popohnával a postrkoval směrem k úkrytu, v tu další se jim prudce opřel do obličeje a přinutil je potrénovat tlapky, aby neodletěli zpátky k řece.
“Ráno bylo tak pěkně,” postěžovala si Azelia, když zrovna přestalo zlověstně hřmít. Pak uslyšela mnohem horší zvuk. Silný přívalový déšť jim byl v patách a s ním i další vlna prudkého větru. “Utíkejte!” zakřičel Linzire, jak jen to šlo. Trojice se bez váhání rozběhla lesem, přeskakovala spadané větve a vyhýbala se kmenům stromu, jako o život.
Byly na dohled od úkrytu, když je déšť konečně dostihl a znovu jim promočil kožichy. U vchodu do úkrytu na ně čekala ustaraná Lazula. Jakmile je spatřila, okamžitě se jí ulevilo. Nahnala je do vchodu a všem přikázala se co nejvíc oklepat, ať nepromočí celou jeskyni, pak je zavedla ke kožešinám a přinutila je se přitulit co nejvíc k sobě, aby se navzájem zahřáli a usušili.
A pak to přišlo. Hřmění horší, než jaké dokážou blesky.“TAK JSTE SE DOČISTA POMÁTLI?!” jejich máma řvala tak hlubokým hlasem, že celý úkryt zmkl. Bylo slyšet jen tlumené bušení deště o kameny. Najednou to nebyli dospělí vlci, ale znovu tři malá vlčata, co se jednou ztratila na průzkumech v lese.
“Omlouváme se,” vypadlo ze všech tří naráz, ale ani jeden nebyl schopen se jí podívat do očí. “Co vás to napadlo, to jste neviděli dopředu, jak se sem žene poslední letní bouře? To jsme vás nic nanučili? Vždyť jsem vám říkala před měsícem, že poslední bouře léta je vždycky nejhorší!” Lazula křičela a prskala na všechny strany. Kdyby nebyla slušně vychovaná, určitě by z ní vypadlo i pár sprostých slov. Nakonec se hluboce nadechla a vydechla.
“Hlavně, že jste všichni v pořádku.”

Držel jsem vší silou srnku a škubal a škubal. To, že jsem měl srnku znehybnit jiným způsobem mi došlo až příliš pozdě. Jeden špatně mířený kopanec mi prosvištěl těsně vedle ucha. Kdyby mi v uších nehučela krev, asi bych se pěkně vyděsil. Takhle jsem jen držel a dál vrčel. Další kopanec už škrtl o můj levý bok, ale já bolest pro tuto chvíli raději ignoroval.
Naštěstí záchrana přišla, Zurri popadla srnu za krk a najednou obě ležely na zemi a kutálely se lesem po kaštanech. Noha se mi vyškubla z tlamy a kus srsti mi zůstal mezi zuby. Pak přiskočila Šedá a srnku konečně umlčela. Oddechl jsem si. No, čekal jsem, že to půjde víc hladce.
„Jo, všechno dobré,“ řekl jsem i přes to, že jsem cítil, jak mi začíná v boku tepat. Čekalo mě bolestivé odpoledne. Kdo by byl řekl, že mě udýchá malý výpad po srnce? Já rozhodně ne, čekal jsem od sebe totiž mnohem víc.
Na pokyny Šedé jsem přikývl a dodal: „Ano, pomůžu. Odtáhneme ho tedy do lesa. Čeká tam na nás někdo? Nebo ji odtáhneme rovnou do úkrytu?“ Nemohl jsem si být jistý, jestli přišla Šedá do lesa sama, nebo s někým. Pachy se tam tak nějak motaly jeden přes druhý a většina z nich nebyla čerstvá.
Předem jsem věděl, že to není dobrý nápad, ale nehodlal jsem ze sebe dělat slabocha. Síly jsem moc neměl a bolavý bok tomu moc nepřidával. „Tak to naložte a jdeme,“ řekl jsem s úsměvem a nastavil záda. Srnka byla dost těžká, ale dávalo větší smysl ji odtáhnout tímto způsobem než ji tahat za nohy přes rokli. Pak mi došla to horší část mého úkolu. „Já budu mít celý kožich zadělaný srnčí krví,“ zašeptal jsem si pro sebe a zamáčkl pomyslnou slzu. Nemohl jsem chtít po vlčicích, ať ji se mnou táhnou až do lesa. Určitě ne po lovu. Na rtech mi uvízl tupý úsměv bez života, jak jsem se v hlavě smiřoval s osudem slepeného a smradlavého kožichu. Bolavý bok, na kterém jsem měl táhnou srnku? Nevadí. Špinavý kožich od krve? Konec.

Letmým pohledem na vlčice jsem viděl, že jsou připravené. A já? Já se narodil připravený na lov. Zkušeností jsem měl málo. Pouze to, co jsem se naučil od našeho hlavního lovce v rodné smečce, ale i tak jsem si přišel, že toho vím až dost. Sebejistě jsem čekal na pokyn.
Zurri zavelela a pomalu se vydala směrem k srnce. Já sám jsem trošku poodešel stranou tak, abych se po srnce kdyžtak vrhl z opačné strany, co vlčice. V tom se ale celý lov zvrtnul. Křupnutí větve nebylo nikterak hlasité, ale v mojí hlavně znělo, jako kdyby vybouchl samotný měsíc. Pro srknu bylo možná ještě hlasitější. Okamžitě zbystřila a připravovala se na únik.
Následující vteřiny mi připadaly stejně dlouhé, jako hodiny. Šedá vyběhla a okamžitě byla schopná ukočírovat srnku tak, aby měla jen jeden směr, kterým se mohla vydat. Rychle mi zadala úkol a já ho uhodl ještě dříve, než dořekla mé jméno. Vyběhl jsem proti srnce a najednou tam stála obklíčená. Neměla kam utéct. Podvědomě jsem na srnku zavrčel a vycenil zuby. Udělal jsem několik kroků na pravou stranu, a pak na levou. Nechtěl jsem, aby srnka čekala jakýkoliv náš pohyb, nebo aby se jen pokusila o útěk.
Už zbývala jen jedna věc, udělat první výpad. V hlavě se mi rychle vystřídaly dva plány a já se nakonec rozhodl jít na jistotu než riskovat. U hrdla jsem si nemohl být jistý, že se mi nevytrhne, ale noha? I kdyby se jí povedlo mě setřást, nemohla by tak rychle utíkat.
TEĎ! Zakřičel jsem v hlavě sám na sebe, přesunul váhu na zadní nohy a odrazil se. Skočil jsem srnce po přední noze a prudce kousl. Okamžitě jsem cítil krev a také sílu, kterou se srnka bránila a kopala kolem sebe. Já se zmohl jen na trhavé škubání hlavou a hlasité vrčení, které jsem ani nepoznával jako můj hlas. Teď je to na vás, pomyslel jsem si a naposledy prudce trhnul hlavou, jako kdybych chtěl srnce utrhnout nohu od zbytku těla.

>> Javorový les (přes rokli)

Cesta přes rokli do protějšího lesa byla klidná a na můj vkus až moc tichá. Počasí toho rána jasně říkalo, že přišel podzim. Nebe bylo tmavé a ponuré, ve vzduchu bylo cítit vlhko a blížící se déšť. Tmavá obloha naznačovala, že se může rozpršet každou chvilku. Zase mokrý kožich? Odfrkl jsem si a pokračoval v cestě za vlčicemi. Můj kožich čekaly znovu krušné časy, ale ten lov za to stál.
Došli jsme do krásného lesa, který hrál všemi barvami. Krásné kaštanové listy se v korunách začaly zabarvovat do oranžové a červené, ale ne tak nádherně, jako javory v lese smečky. Otázkou bylo, zda už to byla také má smečka? Šedá řekla, že mě berou, ale znamenalo to, že mě berou na lov, nebo mezi sebe? Avšak mluvila také o potřebě tenhle les ochránit a co bych to byl za vlka, kdybych jim nepomohl? Přátel jsem zde zatím moc neměl, spíš žádné. Bylo na čase si nějaké udělat.
Zurri se zastavila a zavětřila. Měla pravdu, kolem nás bylo spoustu lahodné zvěře a otázkou bylo, do jakého boje se pustíme. Na dva divočáky nás bylo trochu málo, kdyby se drželi u sebe, mohli jsme mít problém. „Souhlasím s vysokou,“ řekl jsem a snažil se zachytit pach srnek. Nebylo to moc těžké, byly kousek od nás.
Uprostřed lesa stála krásná srnka. Statná a svaly na všech správných místech. V tlamě se mi začaly sbíhat sliny. Přikrčil jsem se a tichým krokem došel až k Zurri. Sám jsem byl překvapený, že jsem se konečně zvládl pohybovat tiše a nezakopávat o každý kamínek.
Vyměnil jsem si pohled se Šedou i Zurri a přikývl. Byl jsem připraven. V uších mi zněly jednotlivé nádechy a výdechy srnky a můj vlastní tlukot srdce.

Netrvalo dlouho a já se konečně dokázal zorientovat v situaci a náladě, která mezi vlčicemi panovala. Byl z nich obou cítit smutek a nejistota. Úsměv mi zamrzl na tváři a já chvíli přemýšlel nad tím, co dělat dál. Tak někdo je rozveselit musí, přece bych nenechal dvě krásné vlčice v nesnázích. Alespoň sám pro sebe jsem si udržel můj optimismus.
Šedá se mi nepředstavila, ale to mě v tu chvíli moc netrápilo. Měla očividně důvod se strachovat. Po chvíli mi i došlo, proč se tak moc strachuje. Ta vlčata byla určitě její. Najednou mi připomněla mou vlastní mamku a udělalo se mi smutno. Nedokázal jsem si ani představit její výraz a trápení, protože mě nebo sestry nemůže najít. Srdce by mi puklo vidět takhle moje rodiče.
„Pomůžu!“ vyhrkl jsem ze sebe najednou. Věděl jsem, že je to správná volba. Potřebovali mou pomoc, a i když jsem nebyl zrovna silný vlk, ale dokázal jsem přidat tlapku k dílu.
V hlavě mi ale utkvělo to, co řekla Zurri. Lov. Lov! V duchu jsem začal jásat, protože konečně přišla možnost se zlepšit a znovu zažít ten pocit smečkového lovu. V očích se mi zalesklo nadšením a nevědomky jsem začal vrtět ocasem.
„Rád pomůžu s čímkoliv. Nejsem zrovna nejsilnější vlk, ale co nemám ve svalech, mám v hlavě a v jazyku!“ řekl jsem s pobavením. Snažil jsem se tím říct, že i kdyby sem přišel nějaký nepřítel určitě bych mu to rozmluvil. Možná. Doufejme.
Vyrazil jsem jako poslední za vlčicemi zpátky na pláň, ze které jsem sem přišel a uvažoval v duchu nad tím, jestli na zrovna takovém drsném porostu najdeme jakékoliv stádo, krom krabů. V hlavě jsem si přehrával jednotlivá slova hlavního lovce mé rodné smečky, že jsem si skoro ani sám nevšiml toho, jak mi znovu podjela tlapka na vlhkém kořeni stromu.

>> Kaštanový les

>> Javor

Vyběhl jsem z jeskyně a na chvíli se zastavil. Doopravdy jsem chtěl zkusit alespoň částečně stopovat, a tak jsem zavřel oči a pořádně nasál vzduch. Cítil jsem vlhkost vzduchu a pomalu se přibližující podzim. Pak se mi do nosu opřel pach vlků z lesa. Zurri pach byl nejsilnější, ale s ní byl cítit i další. Některé z těch pachů šlo cítit v úkrytu. Zamyšleně jsem se podíval do lesa a viděl jen javory, kterým se pomalu vybarvovaly listy.
Rozhodl jsem se neotálet o moc déle a vyrazil jsem směrem k pachům a hlavně za pachem Zurri. Snažil jsem se co nejvíc vyhýbat větvím a kamenům, ale štěstí pořád nebylo na mé straně. Znovu mi podjela zadní packa a já málem upadl. Rychle jsem se ohlédl a ujistil se, že to nikdo neviděl. Nepotřeboval jsem, aby se mi někdo smál.
Netrvalo dlouho a já mezi stromy rozpoznal dvě siluety vlků. Jednou z nich byla Zurri a vedle ní stála šedobílá vlčice. Chvíli jsem si myslel, že mě šálí vlastní zrak, ale jakmile jsem se přiblížil, bylo mi jasné, že nešálí. Její kožich měl opravdu krásné zbarvení, které vyniklo ve směsi javorů a jejich listů.
Kdo to je? Zurri ji očividně zná a vlče to není. Že by místní alfa? Uvažoval jsem, ale nakonec se rozhodl, že na tom stejně nesejde. Přece jsem zvládl oslnit kohokoliv, no ne?
Přiblížil jsem se k vlčicím tak, abych ani jednu z nich nevyděsil. "Ahoj!" řekl jsem vesele, protože jsem absolutně minul tíhu vzduchu a vážnosti, která panovala ve vzduchu těsně předtím, než jsem přišel. "Jmenuji se Linzire," představil jsem se vlčici a zazubil se. Očima jsem mezitím přejel po celém její kožichu a v duchu se rozplýval nad jeho barvami.
Pak mi došlo, že bych asi mohl vysvětlit, proč tu vlastně jsem. "Přišel jsem sem hledat smečku a nový domov. Doufám, že jsem tu správně. U hranic jsem narazil na tady Zurri áá no..." moc jsem nevěděl, jak vysvětlit tu další část. "Říkala, že potřebuje někoho najít, tak jsem si říkal, že bych jí mohl pomoct," mrkl jsem směrem na Zurri a raději nezmiňoval naše malé nedorozumění o žraní vlčat.

78

Pach vlčat byl tak slabý, že jsem byl rád za to málo, co jsem dokázal ucítit. Kdybych měl zdravé sebevědomí, tak bych už začal pochybovat o tom, jestli je vůbec možné je najít. Jenže já mel sebevědomí nezdravě vysoké, takže jsem si už sama sebe představoval jako zachránce, a jak mi všichni padnou k nohám a budou říkat, jak jsem skvělý.
“Hledáme oba? Počkej, ale proč ne i toho třetího?” Odpovědi jsem se ale nedočkal. Počet vlčat bylo něco, co mi mělo motat hlavu ještě na dlouhé dny dopředu. Tři, dvě, jedno, čtyři...
Situace vypadala čím dál tím víc mizerněji, protože Zurri si očividně nebyla jistá, kde je viděla naposledy. Té někdo svěřil vlče? Možná ho fakt snědla, pomyslel jsem si a zatvářil se, jako kdybych okusoval šťovík. Stejně jsem neměl nic lepšího na práci, než očividně běhat po světě a hledat ztracená vlčata.
"Můžeme to tam zkusit, za pokus nic nedáme," odpověděl jsem nakonec a znovu si přičichl ke kožešinám. Co jiného můžu ještě udělat pro to, abychom je našli? Můžeme sledovat stopy, ale když ani neví, kde je hledat... Hlavou se mi honilo zhruba tisíc myšlenek naráz, ale žádná z nich nebyla dostatečně přínosná. Místo toho jsem tam stál zády k Zurri a přešlapoval z tlapky na tlapku.
Ani jsem si pořádně nevšiml, že Zurri mezitím vyběhla ven z úkrytu zpátky do lesa asi k místu, kudy z lesa odcházela s vlčaty.
"Hej počkej!" vykřikl jsem za ní, ale bylo mi jasné, že mě už neslyší. Nevěřícně jsem koukal na cestu ven z úkrytu a uvažoval nad tím, co za blázna nechá cizince samotného v úkrytu smečky. Povzdechl jsem si a vydal se z úkrytu ven za Zurri. Po cestě ven se mi znovu povedlo mírně škobrtnout o kámen a v tu chvíli jsem byl rád, že moje nadávky nikdo neslyšel.

>> Javorový les

(77)
>> Javorový les

Dohnal jsem Zurri až těsně před obrovským stromem, který stál uprostřed lesa. Větvě obrovského javoru se skláněly k zemi a vytvářely nenápadný průchod k jeho kmenu. Udiveně jsem si to místo prohlížel a uvažoval, kam to vlastně jdeme. Kořeny stromu na mě zrádně vyhlížely a mně bylo jasné, že se o nějaký zase přerazím.
“Hmmm, takže tvůj pach, pak dva další pachy a dvě až tři vlčata?” nahlas jsem uvažoval nad tím, kolik pachů budu muset rozpoznat. Pachy dospělých vlků se lišily od těch vlčat, ale stejně jsem netušil, jak zvládnu rozeznat ze tří pachů ten správný. Proč řekla, že tu jsou tři, ale vlastně dvě vlčata? Složitý? Vždyť říkala, že vlčata nejí…
Pak mě pobídla, ať ji následuji. Netušil jsem, kam to vlastně jdu, dokud jsem mezi kořeny neprošel do jeskyně. Jeskyně, která byla určitě úkrytem místní smečky. Nelámal jsem si s tím moc hlavu. “Máte to tu moc hezké, takové přírodní. Libí se mi to,” řekl jsem a při prohlížení si krásných kořenů lemujících steny jeskyně, jsem o jeden na podlážce zakopl a mírně klopýtl.
“Takže celkem čtyři vlčata, nebo tři vlastně, nebo čtyři,” motal jsem se v počtu vlčat. Sám pro sebe jsem si povzdechnul. A to už jsem se nechtěl plést do rodinných záležitostí.
Došel jsem blíž ke kožešině a snažil se rozpoznat jednotlivé pachy. Moje čichové buňky bojovaly o holý život, jak se snažily rozpoznat pach vlčete. Cítil jsem tři asi malá vlčata? Dvě byla cítit i u vchodu do úkrytu, ale to třetí jako kdyby úkryt nikdy neopustilo. Po tváři mi přelétl zmatený výraz, ale v hlavě jsem to přičítal tomu zvláštnímu počtu vlčat, který mi Zurri řekla. Pak tu bylo cítit ještě jedno starší. To byla asi ta Namaari, o které mluvila. Nakonec jsem cítil pachy dospělých vlků, ale o ty jsem se v tu chvíli tolik nezajímal.
“Dobře, pachy v nose mám, ale kterého z nich hledáme?” zeptal jsem se, protože jsem neměl nejmenší tušení, které z těch vlčat doopravdy hledáme. Mohlo to být kterékoliv. “A taky asi by bylo rozumné začít někde, kdes to vlče viděla naposledy,” dodal jsem, jako kdybych to stopování vlků už někdy předtím dělal. Stopoval jsem rak maximálně zajíce lesem.

Neskutečně se mi ulevilo, když mě Zurri ujistila, že vlčata doopravdy nejí. Na mé tváři muselo být vidět, jak mi spadl kámen ze srdce. "Zajíce, koroptve, lišky," zopakoval jsem po ní a přikyvoval.
Na to mě hned začala ujišťovat, že určitě zvládnu stopovat malé vlče na útěku. To mi zalichotilo. Byl jsem rád, když někdo dokázal ocenit mé schopnosti. Očividně jsem vypadal jako spolehlivý mladý vlk. Má pravdu, já to určitě zvládnu. Alespoň Javorové smečce ukážu, že jsem skvělý schopný vlk. Cítil jsem se neskutečně pyšně a na tváři se mi rozlil spokojený výraz.
Zurri se na chvíli odmlčela a přemýšlela, kde by sehnala vlčecí pach. Stál jsem kousek od ní a skoro jsem i mohl vidět, jak se jí v hlavě víří myšlenky. Pak najednou vyskočila, pobídla mě a uháněla do středu lesa. "Počkej! Kam běžíš?" vykřikl jsem a rozběhl se za ní do lesa. Cestou jsem se snažil vyhnout pár klackům na zemi, avšak neúspěšně. Zakopl jsem o větev a málem přistál čumákem ve hlíně. Oklepal jsem se a musel zrychlit, abych Zurri doběhl.
„Kolik tu je žije vůbec vlků? Abych věděl, kolik pachů rozpoznat?“ řekl jsem mezi dechy, jak jsem se snažil hnědou vlčici dohnat.

>> Javor

Hlásím se!

Srpen 10/10

U tůňky stála krásná bílá laň. Vypadalo to, jako kdyby svítila, i když jsem moc dobře věděl, že žádná svítivá laň neexistuje. Představovala veškerou krásu téhle tůňky. Krásu celého lesa! Nedokázal jsem z ní spustit oči. Laň se rozhlédla kolem sebe a přelétla pohledem ze strany na stranu. Pak se předklonila a rty se dotkla vody. Pomalu se napila, a pak zvedla oči k nebi.
Byla to podívaná jako pro bohy. Mám ji zkusit ulovit? Ne! Nesmíš ji ublížit, podívej se, jak je krásná. Seřval jsem sám sebe v duchu. Kdo by mohl ublížit takové kráse? Já ne. Její srst byla dokonalá, bez jediného smítka, její rty mokré od vody. Pro tuhle laň by šel nejeden vlk do války.
Pozoroval jsem ji snad celou věčnost. Nepohnul jsem se až do chvíle, kdy se krásná laň otočila a zmizela v lese. Hlasitě jsem si oddechl a konečně uvolnil ztuhlé svaly. Při cestě od tůňky jsem nemotorně zakopl o tu samou větev, jako při cestě tam. Byl čas odejít.

Srpen 9/10

Snažil jsem se vyhýbat křupavým klacíkům, které se mi vždy jako na potvoru objevili v cestě.
Jednoho z nich jsem si ale všiml na poslední chvíli a mírně jsem o něj zakopl. V duchu jsem si zanadával a snažil se co nejvíc opatrně pokračovat v cestě, i když mi to trochu zhoršilo náladu. Nebylo to zas tak daleko a já najednou mezi keři spatřil první náznaky vody.
Tůň vypadala jako z pohádky, krásná modrá voda obklopená hustým lesem a keři. Slunce se skrz pár volných míst v korunách stromů odráželo od čiré vody. Byla to naprostá nádhera. Dokázal jsem si představit, jak sem jednou přivedu svou drahou polovičku a vyznám ji lásku. A co víc! O ruku bych ji požádal. O vlčata! Sám jsem se nad tou představou v duchu začervenal.
A pak jsem ji uviděl.

Srpen 8/10

Cestička mě nakonec zavedla až do hloubi lesa, kde jsem nikdy předtím nebyl. Les mi tady přišel mnohem tmavší, stromy rostly blízko u sebe a já pomalu nedokázal zahlédnout paprsky slunce skrz jejich koruny. Bylo tu i větší chladno, což bylo vždy pozitivní.
Zastavil jsem se a nastražil uši. Slyšel jsem nenápadné šplouchání, které se odráželo od korun stromů, a proto bylo trošku složitější určit, odkud ten zvuk přicházel. Pak se ozval zvuk křídel, jak pleskají o vodu a já měl jasno. Malá tůňka byla kousek doprava přede mnou a očividně tím směrem vedla i cestička. Nejspíš ji vyšlapala zvěř, co se chtěla napít chladné vody nebo si užít chvilky klidu.
Chvilka klidu vám ale skončila. Pomyslel jsem si škodolibě a sestoupil z cestičky a ignoroval mojí packu, která mi sklouzla po mechu.