Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Letmým pohledem na vlčice jsem viděl, že jsou připravené. A já? Já se narodil připravený na lov. Zkušeností jsem měl málo. Pouze to, co jsem se naučil od našeho hlavního lovce v rodné smečce, ale i tak jsem si přišel, že toho vím až dost. Sebejistě jsem čekal na pokyn.
Zurri zavelela a pomalu se vydala směrem k srnce. Já sám jsem trošku poodešel stranou tak, abych se po srnce kdyžtak vrhl z opačné strany, co vlčice. V tom se ale celý lov zvrtnul. Křupnutí větve nebylo nikterak hlasité, ale v mojí hlavně znělo, jako kdyby vybouchl samotný měsíc. Pro srknu bylo možná ještě hlasitější. Okamžitě zbystřila a připravovala se na únik.
Následující vteřiny mi připadaly stejně dlouhé, jako hodiny. Šedá vyběhla a okamžitě byla schopná ukočírovat srnku tak, aby měla jen jeden směr, kterým se mohla vydat. Rychle mi zadala úkol a já ho uhodl ještě dříve, než dořekla mé jméno. Vyběhl jsem proti srnce a najednou tam stála obklíčená. Neměla kam utéct. Podvědomě jsem na srnku zavrčel a vycenil zuby. Udělal jsem několik kroků na pravou stranu, a pak na levou. Nechtěl jsem, aby srnka čekala jakýkoliv náš pohyb, nebo aby se jen pokusila o útěk.
Už zbývala jen jedna věc, udělat první výpad. V hlavě se mi rychle vystřídaly dva plány a já se nakonec rozhodl jít na jistotu než riskovat. U hrdla jsem si nemohl být jistý, že se mi nevytrhne, ale noha? I kdyby se jí povedlo mě setřást, nemohla by tak rychle utíkat.
TEĎ! Zakřičel jsem v hlavě sám na sebe, přesunul váhu na zadní nohy a odrazil se. Skočil jsem srnce po přední noze a prudce kousl. Okamžitě jsem cítil krev a také sílu, kterou se srnka bránila a kopala kolem sebe. Já se zmohl jen na trhavé škubání hlavou a hlasité vrčení, které jsem ani nepoznával jako můj hlas. Teď je to na vás, pomyslel jsem si a naposledy prudce trhnul hlavou, jako kdybych chtěl srnce utrhnout nohu od zbytku těla.

>> Javorový les (přes rokli)

Cesta přes rokli do protějšího lesa byla klidná a na můj vkus až moc tichá. Počasí toho rána jasně říkalo, že přišel podzim. Nebe bylo tmavé a ponuré, ve vzduchu bylo cítit vlhko a blížící se déšť. Tmavá obloha naznačovala, že se může rozpršet každou chvilku. Zase mokrý kožich? Odfrkl jsem si a pokračoval v cestě za vlčicemi. Můj kožich čekaly znovu krušné časy, ale ten lov za to stál.
Došli jsme do krásného lesa, který hrál všemi barvami. Krásné kaštanové listy se v korunách začaly zabarvovat do oranžové a červené, ale ne tak nádherně, jako javory v lese smečky. Otázkou bylo, zda už to byla také má smečka? Šedá řekla, že mě berou, ale znamenalo to, že mě berou na lov, nebo mezi sebe? Avšak mluvila také o potřebě tenhle les ochránit a co bych to byl za vlka, kdybych jim nepomohl? Přátel jsem zde zatím moc neměl, spíš žádné. Bylo na čase si nějaké udělat.
Zurri se zastavila a zavětřila. Měla pravdu, kolem nás bylo spoustu lahodné zvěře a otázkou bylo, do jakého boje se pustíme. Na dva divočáky nás bylo trochu málo, kdyby se drželi u sebe, mohli jsme mít problém. „Souhlasím s vysokou,“ řekl jsem a snažil se zachytit pach srnek. Nebylo to moc těžké, byly kousek od nás.
Uprostřed lesa stála krásná srnka. Statná a svaly na všech správných místech. V tlamě se mi začaly sbíhat sliny. Přikrčil jsem se a tichým krokem došel až k Zurri. Sám jsem byl překvapený, že jsem se konečně zvládl pohybovat tiše a nezakopávat o každý kamínek.
Vyměnil jsem si pohled se Šedou i Zurri a přikývl. Byl jsem připraven. V uších mi zněly jednotlivé nádechy a výdechy srnky a můj vlastní tlukot srdce.

Netrvalo dlouho a já se konečně dokázal zorientovat v situaci a náladě, která mezi vlčicemi panovala. Byl z nich obou cítit smutek a nejistota. Úsměv mi zamrzl na tváři a já chvíli přemýšlel nad tím, co dělat dál. Tak někdo je rozveselit musí, přece bych nenechal dvě krásné vlčice v nesnázích. Alespoň sám pro sebe jsem si udržel můj optimismus.
Šedá se mi nepředstavila, ale to mě v tu chvíli moc netrápilo. Měla očividně důvod se strachovat. Po chvíli mi i došlo, proč se tak moc strachuje. Ta vlčata byla určitě její. Najednou mi připomněla mou vlastní mamku a udělalo se mi smutno. Nedokázal jsem si ani představit její výraz a trápení, protože mě nebo sestry nemůže najít. Srdce by mi puklo vidět takhle moje rodiče.
„Pomůžu!“ vyhrkl jsem ze sebe najednou. Věděl jsem, že je to správná volba. Potřebovali mou pomoc, a i když jsem nebyl zrovna silný vlk, ale dokázal jsem přidat tlapku k dílu.
V hlavě mi ale utkvělo to, co řekla Zurri. Lov. Lov! V duchu jsem začal jásat, protože konečně přišla možnost se zlepšit a znovu zažít ten pocit smečkového lovu. V očích se mi zalesklo nadšením a nevědomky jsem začal vrtět ocasem.
„Rád pomůžu s čímkoliv. Nejsem zrovna nejsilnější vlk, ale co nemám ve svalech, mám v hlavě a v jazyku!“ řekl jsem s pobavením. Snažil jsem se tím říct, že i kdyby sem přišel nějaký nepřítel určitě bych mu to rozmluvil. Možná. Doufejme.
Vyrazil jsem jako poslední za vlčicemi zpátky na pláň, ze které jsem sem přišel a uvažoval v duchu nad tím, jestli na zrovna takovém drsném porostu najdeme jakékoliv stádo, krom krabů. V hlavě jsem si přehrával jednotlivá slova hlavního lovce mé rodné smečky, že jsem si skoro ani sám nevšiml toho, jak mi znovu podjela tlapka na vlhkém kořeni stromu.

>> Kaštanový les

>> Javor

Vyběhl jsem z jeskyně a na chvíli se zastavil. Doopravdy jsem chtěl zkusit alespoň částečně stopovat, a tak jsem zavřel oči a pořádně nasál vzduch. Cítil jsem vlhkost vzduchu a pomalu se přibližující podzim. Pak se mi do nosu opřel pach vlků z lesa. Zurri pach byl nejsilnější, ale s ní byl cítit i další. Některé z těch pachů šlo cítit v úkrytu. Zamyšleně jsem se podíval do lesa a viděl jen javory, kterým se pomalu vybarvovaly listy.
Rozhodl jsem se neotálet o moc déle a vyrazil jsem směrem k pachům a hlavně za pachem Zurri. Snažil jsem se co nejvíc vyhýbat větvím a kamenům, ale štěstí pořád nebylo na mé straně. Znovu mi podjela zadní packa a já málem upadl. Rychle jsem se ohlédl a ujistil se, že to nikdo neviděl. Nepotřeboval jsem, aby se mi někdo smál.
Netrvalo dlouho a já mezi stromy rozpoznal dvě siluety vlků. Jednou z nich byla Zurri a vedle ní stála šedobílá vlčice. Chvíli jsem si myslel, že mě šálí vlastní zrak, ale jakmile jsem se přiblížil, bylo mi jasné, že nešálí. Její kožich měl opravdu krásné zbarvení, které vyniklo ve směsi javorů a jejich listů.
Kdo to je? Zurri ji očividně zná a vlče to není. Že by místní alfa? Uvažoval jsem, ale nakonec se rozhodl, že na tom stejně nesejde. Přece jsem zvládl oslnit kohokoliv, no ne?
Přiblížil jsem se k vlčicím tak, abych ani jednu z nich nevyděsil. "Ahoj!" řekl jsem vesele, protože jsem absolutně minul tíhu vzduchu a vážnosti, která panovala ve vzduchu těsně předtím, než jsem přišel. "Jmenuji se Linzire," představil jsem se vlčici a zazubil se. Očima jsem mezitím přejel po celém její kožichu a v duchu se rozplýval nad jeho barvami.
Pak mi došlo, že bych asi mohl vysvětlit, proč tu vlastně jsem. "Přišel jsem sem hledat smečku a nový domov. Doufám, že jsem tu správně. U hranic jsem narazil na tady Zurri áá no..." moc jsem nevěděl, jak vysvětlit tu další část. "Říkala, že potřebuje někoho najít, tak jsem si říkal, že bych jí mohl pomoct," mrkl jsem směrem na Zurri a raději nezmiňoval naše malé nedorozumění o žraní vlčat.

78

Pach vlčat byl tak slabý, že jsem byl rád za to málo, co jsem dokázal ucítit. Kdybych měl zdravé sebevědomí, tak bych už začal pochybovat o tom, jestli je vůbec možné je najít. Jenže já mel sebevědomí nezdravě vysoké, takže jsem si už sama sebe představoval jako zachránce, a jak mi všichni padnou k nohám a budou říkat, jak jsem skvělý.
“Hledáme oba? Počkej, ale proč ne i toho třetího?” Odpovědi jsem se ale nedočkal. Počet vlčat bylo něco, co mi mělo motat hlavu ještě na dlouhé dny dopředu. Tři, dvě, jedno, čtyři...
Situace vypadala čím dál tím víc mizerněji, protože Zurri si očividně nebyla jistá, kde je viděla naposledy. Té někdo svěřil vlče? Možná ho fakt snědla, pomyslel jsem si a zatvářil se, jako kdybych okusoval šťovík. Stejně jsem neměl nic lepšího na práci, než očividně běhat po světě a hledat ztracená vlčata.
"Můžeme to tam zkusit, za pokus nic nedáme," odpověděl jsem nakonec a znovu si přičichl ke kožešinám. Co jiného můžu ještě udělat pro to, abychom je našli? Můžeme sledovat stopy, ale když ani neví, kde je hledat... Hlavou se mi honilo zhruba tisíc myšlenek naráz, ale žádná z nich nebyla dostatečně přínosná. Místo toho jsem tam stál zády k Zurri a přešlapoval z tlapky na tlapku.
Ani jsem si pořádně nevšiml, že Zurri mezitím vyběhla ven z úkrytu zpátky do lesa asi k místu, kudy z lesa odcházela s vlčaty.
"Hej počkej!" vykřikl jsem za ní, ale bylo mi jasné, že mě už neslyší. Nevěřícně jsem koukal na cestu ven z úkrytu a uvažoval nad tím, co za blázna nechá cizince samotného v úkrytu smečky. Povzdechl jsem si a vydal se z úkrytu ven za Zurri. Po cestě ven se mi znovu povedlo mírně škobrtnout o kámen a v tu chvíli jsem byl rád, že moje nadávky nikdo neslyšel.

>> Javorový les

(77)
>> Javorový les

Dohnal jsem Zurri až těsně před obrovským stromem, který stál uprostřed lesa. Větvě obrovského javoru se skláněly k zemi a vytvářely nenápadný průchod k jeho kmenu. Udiveně jsem si to místo prohlížel a uvažoval, kam to vlastně jdeme. Kořeny stromu na mě zrádně vyhlížely a mně bylo jasné, že se o nějaký zase přerazím.
“Hmmm, takže tvůj pach, pak dva další pachy a dvě až tři vlčata?” nahlas jsem uvažoval nad tím, kolik pachů budu muset rozpoznat. Pachy dospělých vlků se lišily od těch vlčat, ale stejně jsem netušil, jak zvládnu rozeznat ze tří pachů ten správný. Proč řekla, že tu jsou tři, ale vlastně dvě vlčata? Složitý? Vždyť říkala, že vlčata nejí…
Pak mě pobídla, ať ji následuji. Netušil jsem, kam to vlastně jdu, dokud jsem mezi kořeny neprošel do jeskyně. Jeskyně, která byla určitě úkrytem místní smečky. Nelámal jsem si s tím moc hlavu. “Máte to tu moc hezké, takové přírodní. Libí se mi to,” řekl jsem a při prohlížení si krásných kořenů lemujících steny jeskyně, jsem o jeden na podlážce zakopl a mírně klopýtl.
“Takže celkem čtyři vlčata, nebo tři vlastně, nebo čtyři,” motal jsem se v počtu vlčat. Sám pro sebe jsem si povzdechnul. A to už jsem se nechtěl plést do rodinných záležitostí.
Došel jsem blíž ke kožešině a snažil se rozpoznat jednotlivé pachy. Moje čichové buňky bojovaly o holý život, jak se snažily rozpoznat pach vlčete. Cítil jsem tři asi malá vlčata? Dvě byla cítit i u vchodu do úkrytu, ale to třetí jako kdyby úkryt nikdy neopustilo. Po tváři mi přelétl zmatený výraz, ale v hlavě jsem to přičítal tomu zvláštnímu počtu vlčat, který mi Zurri řekla. Pak tu bylo cítit ještě jedno starší. To byla asi ta Namaari, o které mluvila. Nakonec jsem cítil pachy dospělých vlků, ale o ty jsem se v tu chvíli tolik nezajímal.
“Dobře, pachy v nose mám, ale kterého z nich hledáme?” zeptal jsem se, protože jsem neměl nejmenší tušení, které z těch vlčat doopravdy hledáme. Mohlo to být kterékoliv. “A taky asi by bylo rozumné začít někde, kdes to vlče viděla naposledy,” dodal jsem, jako kdybych to stopování vlků už někdy předtím dělal. Stopoval jsem rak maximálně zajíce lesem.

Neskutečně se mi ulevilo, když mě Zurri ujistila, že vlčata doopravdy nejí. Na mé tváři muselo být vidět, jak mi spadl kámen ze srdce. "Zajíce, koroptve, lišky," zopakoval jsem po ní a přikyvoval.
Na to mě hned začala ujišťovat, že určitě zvládnu stopovat malé vlče na útěku. To mi zalichotilo. Byl jsem rád, když někdo dokázal ocenit mé schopnosti. Očividně jsem vypadal jako spolehlivý mladý vlk. Má pravdu, já to určitě zvládnu. Alespoň Javorové smečce ukážu, že jsem skvělý schopný vlk. Cítil jsem se neskutečně pyšně a na tváři se mi rozlil spokojený výraz.
Zurri se na chvíli odmlčela a přemýšlela, kde by sehnala vlčecí pach. Stál jsem kousek od ní a skoro jsem i mohl vidět, jak se jí v hlavě víří myšlenky. Pak najednou vyskočila, pobídla mě a uháněla do středu lesa. "Počkej! Kam běžíš?" vykřikl jsem a rozběhl se za ní do lesa. Cestou jsem se snažil vyhnout pár klackům na zemi, avšak neúspěšně. Zakopl jsem o větev a málem přistál čumákem ve hlíně. Oklepal jsem se a musel zrychlit, abych Zurri doběhl.
„Kolik tu je žije vůbec vlků? Abych věděl, kolik pachů rozpoznat?“ řekl jsem mezi dechy, jak jsem se snažil hnědou vlčici dohnat.

>> Javor

Hlásím se!

Srpen 10/10

U tůňky stála krásná bílá laň. Vypadalo to, jako kdyby svítila, i když jsem moc dobře věděl, že žádná svítivá laň neexistuje. Představovala veškerou krásu téhle tůňky. Krásu celého lesa! Nedokázal jsem z ní spustit oči. Laň se rozhlédla kolem sebe a přelétla pohledem ze strany na stranu. Pak se předklonila a rty se dotkla vody. Pomalu se napila, a pak zvedla oči k nebi.
Byla to podívaná jako pro bohy. Mám ji zkusit ulovit? Ne! Nesmíš ji ublížit, podívej se, jak je krásná. Seřval jsem sám sebe v duchu. Kdo by mohl ublížit takové kráse? Já ne. Její srst byla dokonalá, bez jediného smítka, její rty mokré od vody. Pro tuhle laň by šel nejeden vlk do války.
Pozoroval jsem ji snad celou věčnost. Nepohnul jsem se až do chvíle, kdy se krásná laň otočila a zmizela v lese. Hlasitě jsem si oddechl a konečně uvolnil ztuhlé svaly. Při cestě od tůňky jsem nemotorně zakopl o tu samou větev, jako při cestě tam. Byl čas odejít.

Srpen 9/10

Snažil jsem se vyhýbat křupavým klacíkům, které se mi vždy jako na potvoru objevili v cestě.
Jednoho z nich jsem si ale všiml na poslední chvíli a mírně jsem o něj zakopl. V duchu jsem si zanadával a snažil se co nejvíc opatrně pokračovat v cestě, i když mi to trochu zhoršilo náladu. Nebylo to zas tak daleko a já najednou mezi keři spatřil první náznaky vody.
Tůň vypadala jako z pohádky, krásná modrá voda obklopená hustým lesem a keři. Slunce se skrz pár volných míst v korunách stromů odráželo od čiré vody. Byla to naprostá nádhera. Dokázal jsem si představit, jak sem jednou přivedu svou drahou polovičku a vyznám ji lásku. A co víc! O ruku bych ji požádal. O vlčata! Sám jsem se nad tou představou v duchu začervenal.
A pak jsem ji uviděl.

Srpen 8/10

Cestička mě nakonec zavedla až do hloubi lesa, kde jsem nikdy předtím nebyl. Les mi tady přišel mnohem tmavší, stromy rostly blízko u sebe a já pomalu nedokázal zahlédnout paprsky slunce skrz jejich koruny. Bylo tu i větší chladno, což bylo vždy pozitivní.
Zastavil jsem se a nastražil uši. Slyšel jsem nenápadné šplouchání, které se odráželo od korun stromů, a proto bylo trošku složitější určit, odkud ten zvuk přicházel. Pak se ozval zvuk křídel, jak pleskají o vodu a já měl jasno. Malá tůňka byla kousek doprava přede mnou a očividně tím směrem vedla i cestička. Nejspíš ji vyšlapala zvěř, co se chtěla napít chladné vody nebo si užít chvilky klidu.
Chvilka klidu vám ale skončila. Pomyslel jsem si škodolibě a sestoupil z cestičky a ignoroval mojí packu, která mi sklouzla po mechu.

Srpen 7/10

Procházel jsem se bezcílně lesem a poprvé za dlouhou dobu jsem měl v hlavě absolutní prázdno. Žádné myšlenky, které by mě rušily, žádné blbé poznámky, nic. Jen ticho, klid a zpěv ptáků v dálce. Užíval jsem si ten pocit, přece jen jsem ho moc neznal. Byl jsem zvyklý vždy nad nečím přemýšlet, nebo vymýšlet nějaké pitomosti. Avšak tento klid v mysli mi nikdy moc dlouho nevydržel. Proč? Protože jsem se po chvíli cítil až moc osamocený a měl nutkání si s někým povídat.
Úzká cestička lesem se klikatila a já se nechal unášet tlapkami pomalým krokem a poslouchal, jak mi pod nimi křupe uschlé jehličí a listí. Sem tam jsem měl co dělat, abych nezakopl o nějaký klacek. Pohoda a klídeček.

Horké letní slunce zahřívalo les Mechové smečky takovým způsobem, že většina osazenstva byla schopná se pouze válet v úkrytu, nebo někde ve stínu po lese. Alfa pár ležel rozvalený na snad jediném chladném místě v úkrytu, ale udržovali si od sebe náležitý odstup. Venku nebylo zrovna počasí na to, aby se mazlili. Dotýkali se pouze jedinou části těla a to tlapkami. Byl na ně vlastně strašně roztomilý pohled.
Na koho ale moc roztomilý pohled nebyl, byla vlčata skotačící po lese. Kde se v nich brala taková energie? Nikdo netušil. A už vůbec nikdo netušil, že se jim povedlo nenápadně vylézt z úkrytu a vzdálit se od všech dospěláků. Šedý vlk, jediný kluk z vrhu, šel jako první lesem a za ním cupitaly jeho dvě sestry. Měli namířeno k jejich tajnému bunkru, kam nikdo jiný krom nich nesměl. Teda nebyl to tak úplně bunkr, spíš obrovský vyvrácený strom, který utvořil krásnou schovku pod jeho větvemi.
Teď zpětně si nedokázalo ani jedno vlče vzpomenout, kdo vlastně tuhle jejich schovku objevil. Vlčecí paměť není zrovna to nejlepší pod sluncem. Šedý vlk však sestrám tvrdil, že to byl on, kdo ji pro ně našel, a tak si s ní může dělat, co se mu zachce. Jeho sestry samozřejmě s jeho tvrzením nesouhlasily, ale už dávno věděly, že se nemá cenu s ním hádat.
Společně dorazili k bunkru pod stromem a zarazili se. Tři malé čumáčky zavětřily něco, z čeho se jim až zvedal žaludek. Černá vlčice odstoupila a začala vydávat dávivé zvuky. Šedobílé krásce se zkřivil úsměv na rtech a přikrčila nos.
“Ble, co to tady sakra smrdí?” vykřikl šedý vlk a přikryl si čumák tlapkou. Byl to nesnesitelný smrad, skoro jako kdyby tam chodila kálet celá smečka a do toho se tam rozhodla zabydlet rodinka tchořů.
“Běž to prozkoumat,” vyhrkla šedobílá vlčice mezi nádechy, strčila do šedého vlka a rychle odskočila, aby byla co nejdál od zdroje toho smradu. Šedý vlk zakopl o větev a klopýtl směrem ke spadlému stromu. Naštěstí se mu to povedlo ustát. Otočil se směrem na svou sestru a nebezpečně zavrčel. Nejvíc nebezpečně, jak jen takové vlče dokáže.
“Jsi se zbláznila? Abych smrděl já? Tobě nevadí být špindíra, ty tam vlez,” vykřikl na sestru. Naneštěstí se mu při těch slovech dostal ten odporný zápach do tlamy a natáhlo mu.
Černá vlčice hodila pohledem po sestře i bratrovi. “Takže to mám být zase já, jste fakt šašci,” řekla a zadržela dech dostatečně dlouho na to, aby zvládla prozkoumat okolí stromu a zjistit, co tam tak strašně páchlo. Dva páry očí ji sledovaly a bedlivě čekaly na zprávu jejich sestry.
“To si děláš srandu, ty prase jedno! Co jsi to tu nechal? Zbláznil jsi se? Chceš nás všechny zabít tím zápachem!” řvala černá vlčice na celé kolo. Šedobílá si s bratrem vyměnila pohledy a vůbec nechápala, co se děje. Na koho z nich jejich sestra tak křičela? “Co je? Co tam teda smrdí? A proč tak řveš?” zakřičel na ni zpátky šedý vlk.
“Na tebe ty pitomče! Pojď sem, ať se taky podíváš na to, co jsi tu nechal. Ble!” šedému vlkovi se ani trochu nechtělo, ale nakonec sebral kuráž, zadržel dech a vlezl pod kmen stromu do jejich úkrytu.
Zápach tam byl mnohem horší a víc koncentrovaný, než před stromem, takže měl co dělat, aby se okamžitě nezačal dávit. Naštěstí si udržel obsah svého žaludku a zamžoural očima směrem na malou hromádku v jejich skrýši. Když tu byli naposledy, schoval si tu celou sbírku jahod se zbytkem jehněčího masa, co se mu povedlo ukrást ze smečkového úkrytu. Jenže to bylo před dvěma měsíci. “Jejda, to jsem tady nechal asi já.”

Srpen 6/10 - Thaum

Byl jsem rád za jeho nabídku pomoci, ale hlásek v mojí hlavě mi stejně jasně říkal, že bych si moc nepomohl. "To není nutné, ještě bych podkopl tlapky i tobě," řekl jsem s úsměvem. Jo, štvalo mě to, ale co jsem mohl dělat? Prostě jsem musel počkat, až budu méně nemotorný, nebo až uschnu. Rozhodl jsem se vstát a dojít k více travnatému a mechovému porostu lesa. Samozřejmě, že jsem škobrtnul o kámen, ale dělal jsem, jakože nic. Normální chůze, nic zvláštní.
"Sedí? Já si myslím, že to asi chutná všem vlkům ne? Nevím, jestli existují vlci vegetariáni, to asi spíš ne," představa vlka, co žere jen houby mě více než pobavila. Možná má takový vlk celou vlastní zahrádku keřů a hub někde v lese. Uchechtl jsem se vlastní myšlence.
Při jeho slovech, jak jsem dobrý lovec, jsem se vyprsil a zatvářil stylem 'ovšem že jsem!' I když je pravda, že o rybě se jménem střelec jsem nikdy předtím neslyšel. Možná právě proto, že ji nikdo předtím nechytil v mém okolí. "Střelec? To je zvláštní jméno, možná podle toho, jak vždycky vystřelí z vody, viď?"
Mladého a měkkého... Když to řekne takhle, tak to zní zvláštně, ale vlastně má pravdu. Pomyslel jsem si a dál uvažoval nad tím, jestli chutnají líp všechna mláďata. "Myslíš si, že mají životní zkušenosti kořisti a zvěře vliv na kvalitu masa? Čím starší, tím větší pravděpodobnost, že bude zvěř nemocná, nebo prolezlá parazity. Co když ale strach z toho, že budou sežráni vlky má špatný vliv i na to maso?" moje úvaha překvapila i mě samotného. I když jsem si říkal, že je to nejspíš pitomost. Maso je maso.

Srpen 5/10 - Thaum

Musel jsem vypadat, jako naprostý šašek. Už by mi stačilo si jen namalovat hlavu bahnem a jít skákat kolem Thauma a zpívat blbé písničky. Ale s tím, jak se mi teď vedlo, bych stejně uklouzl a spadl.
"Neuschnul no, pořád mám mokré tlapky, asi bych se měl přesunout dál z kamínků, ale s mým štěstím se ještě přerazím," řekl jsem a trochu zoufale si odfrkl. Měl jsem se vyprsit, usmát a tvářit se nad věcí a nebýt trapný vůl. Přední packa mi nepříjemně zajela pod kameny na pláži. Při snaze se vymanit, jsem si akorát stoupl na mou druhou tlapku. Povzdechl jsem si.
"Já mám nejradši asi takového mladého jelena. Jejich maso je hrozně lahodné a dobré, ale dospělí jelen taky není k zahození," uvažoval jsem nahlas a snažil se si vybavit, co dalšího dobrého jsem jedl. "Ještě vlastně! Kdysi jako malý jsem měl divoké prase, to byla neskutečná lahůdka. Škoda, že jsem byl moc malý a nemohl jsem pomoct s lovem," řekl jsem a představil si, jak před smečkou vlků utíká prase. Prasata a ty jejich zvláštní zuby... pomyslel jsem si a v tu chvíli se moje představa změnila na to, jak smečka prasat loví mě po lese a hrozí mi, že mě naberou na ty jejich trčící zuby. Pfuj.
"A co chutná tobě? Máš teda nejradši ryby? A víš, co bylo tohle za rybu?" ukázal jsem čumákem na vykuchanou rybu vedle mě.
Nakonec mi Thaum snad i polichotil. Líbí se mu moje srst? Ještě aby ne. Spokojeně jsem se uculil a přikývl. Moje srst doopravdy vypadala hezky a v podzimním listí asi úplně nejlépe. "To je pravda, ta tvoje zase určitě vypadá dobře v zimě. Umím si tě představit, jak krásně vynikneš v zasněžené krajině.