Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 10/10

Listí se mi nejdříve lepilo na kožich, ale později také uschlo a začalo ze mě zas opadávat. Já mezitím ležel na zádech a drbal se co to jen šlo o větvičky, co byly v hromadě listí schované. Vidět mě teď kdokoliv, tak se hanbou propadnu! Ale co, alespoň by se podívali na pořádnou proměnu! Nikdo jiný se nedokáže v řece drhnout tak důkladně, jako já.
Vstal jsem z listí a oklepal ze sebe části, co se dobrovolně pustily mého kožichu. Rozešel jsem se směrem k potoku a připravil se na studenou koupel. Už nebylo zrovna perfektní počasí na letní radovánky v potoce. Teď to byla spíš taková výzva pro začínající otužilce. Postupně jsem se ponořil až po krk a chvilku nechal vodu, ať čaruje a umyje moje záda alespoň ze základu. Pak přišel čas na druhé kolo. Přešel jsem k okraji potoka a lehl si do něj na záda. Zhruba stejně, jako jsem se před chvíli válel v listí, akorát tentokrát jsem se třel v řece o hladké kameny. Bylo to skoro jako kdyby kameny byly valcha a já byl kus hadru, který potřebuje pořádně vyprat. Samozřejmě krásný hadr!
Nakonec jsem znovu přešel do části potoka, kde bylo více vody a ponořil se i s hlavou do vody. Mozek mi začal okamžitě zamrzat, ale nějak jsem se probrat přece musel, no ne?

Září 9/10

Naposledy jsem se válel v kalužích a skotačil jako malé nezbedné vlče, co ještě nevědělo, že mít čistý kožich je základ charisma a popularity. Jakmile jsem byl starší, Zirella mě párkrát shodila do bahna a já ji na oplátku do něj strčil čumákem napřed. To byly časy…
Teď jsem tu stál jen já sám, celé záda od krve a přede mnou několik kaluží. Rozhodl jsem se trochu upustit páru. Rozběhl jsem se a skočil všemi čtyřmi tlapkami napřed do první kaluže. Voda se rozstříkla všude kolem mě, až mi po chvilce kapala ze zad a čumáku. Byl to zvláštní pocit. Pak mě napadlo, proč skončit jen u jedné kaluže? Rozběhl jsem se a skočil do další a další a další! Najednou jsem byl jak nezastavitelná bahnitá střela, která všude kolem sebe cákala bahnem a zaschlou krví.
Pak jsem najednou stál nadohled od řeky a začalo mi být až líto, že už jsou moje radovánky u konce. Zamyšleně jsem se rozhlédl a spatřil hromádku listí opodál. Tak mohl bych se v nich usušit od bahna, ne? Lišácky jsem se usmál a najednou byl čumákem napřed zabořený v listí.

Září 8/10

Bylo krásné ráno a konečně přestalo pršet. Což jsem viděl pozitivně i negativně. Byl jsem celý pořád zadělaný od krve a mým cílem bylo se jít okamžitě umýt do nejbližšího potoka či řeky. Jenže jak se ukázalo, ani to nebylo úplně snadné. Na zádech už jsem měl prakticky jen tvrdou krustu, která mě i trochu omezovala v pohybu. Počasí možná bylo krásné, ale náladu jsem měl pod psa.
Zastavil jsem se a nastražil uši. Hledal jsem jakýkoliv zvuk potůčku či vody, která by krásně posloužila mým potřebám. Kousek na západ jsem slyšel, jak voda naráží do kamenů, a tak jsem se vydal přesně tím směrem. Jenže cesta byla plná kaluží, které mi křížily cestu. Skoro jako kdyby říkaly: Linzire, pojď se do nás vyčvachtat! Ale ne! Nepodlehnu! Anebo... stejně už jsem byl celý špinavý, co bylo trochu bláta? A stejně se jdu umýt, no ne?

Znovu mohu psát 14.10.

Bylo brzké ráno, ale slunce už dávno hřálo zem a hrozilo, že když budu v jeho paprscích stát moc dlouho, možná mě i spálí. I když jsem věděl, že není možné aby mi chytl kožich a já začal hořet, stejně jsem se toho trochu obával. Ladně jsem kráčel přes větve a keře v lese, protože být teď na přímém slunci by byl velmi špatný nápad. Daleko jsem však nedošel, protože za chvilku jsem uviděl, jak se stromy přede mnou rozestupují, ale cestu mi křížilo neprostupné křoví, skrz které jsem sotva viděl na malý palouk uprostřed lesa. A sakra, nechtěl jsem tak rychle zpátky na sluníčko. Ono sice bylo brzy ráno, ale právě proto jsem si chtěl užít poslední chvíle, než zas bude pozdní den a já padnu vedrem.
Malá lesní mýtinka nebyl zprvu vůbec ničím zajímavá, nikde nebyla ani květina, ale můj čumák něco zavětřil. Louka najednou jako kdyby ožila a já uviděl rychlé zvířátka, jak běhají sem a tam. Moje oči pomalu ani nestíhaly jejich rychlosti, byly to jen pohyblivé mžitky, co vždy zmizeli v dírách. Chvilku jsem je pozoroval a uvažoval nad tím, co to je vlastně za zvířata? A mohl bych je ulovit a sníst? Tyhle myšlenky mě velmi rychle přešly, když jsem si všiml, že se jedná o celou partu svišťů, kteří běhali z nory do nory a někteří na sobě měli různé barvy a vlaječky v tlamičkách. Chaotická hra, kterou malý svišti hráli, mi nedávala ani trochu smysl. Lítali ze strany na stranu, mávali vlajkami a jednou za čas vypískli tak nahlas, že mi to málem urvalo ušní bubínek. Křoví, které mi bránilo v cestě na louku, bylo plné ostrých trnů, a tak jsem musel najít jinou cestu. Už jsem to chtěl vzdát při mém obcházení louky, ale nakonec jsem uviděl spadlý strom, přes který šlo snadno přejít na louku.
Udiveně jsem dál pozoroval sviští školu, mezitím co jsem lezel přes kmen. Neměl jsem daleko od toho, si pořádně nabít čumák, protože mi v jednu chvilku podjela nožka po ztrouchnivělé kůře stromu, ale nakonec se mi to povedlo ustát.
“Tamň mušíš!” sotva jsem slovům svišťů rozuměl. Lehkovážně jsem seskočil z kmene stromu a stál na jejich paloučku a zrovna zahlédl, jak v jedné díře mizí sviští ocásek. Kroutil jsem nad pravidlama jejich hry jen hlavou, protože mi nic z toho nedávalo smysl. Ledaže to byl ten účel, abych nic nechápal. Lehká pravidla pro sviště, ale těžká pro vlka.
Absurdní, jejich hra byla pro můj mozek prostě jen absurdní. Ideálně by mě to mohli svišti naučit, ne? Eventuelně bych si s nimi mohl i časem zahrát…

Pokus o orchidej... prosím kytky, mušličky

Připsáno

Chodit jsem mohl, ale bok se neustále ozýval, že doopravdy nikam nešel a bolest jen tak nezmizí. V duchu jsem syknul bolestí, ale nedalo se nic dělat. Někdo tyhle krásné dámy ochránit musí!
Byl jsem rád za pomoc se srknou na záda, protože sám bych si ji tam nedal, ani kdybych na to tu sílu měl. Cítil jsem, jak mi teplá srnčí krev teče po zádech a pomalu odkapává po stranách. Sečteno podtrženo, najednou jsem nebyl šedý, ale tmavě červený. Zvedl se mi žaludek, ale udržel jsem se, abych se nad představou sebe samého nepozvracel.
Pak se jedna z "krásných dam" dopustila toho největšího prohřešku, kterého se mohla na mé osobě dopustit. Nejenom, že se mi vysmála, ale dokonce mi rozmazala krev po tlamě! Já chtěl uhnout, ale píchlo mě v boku, obličej se mi trochu zkřivil bolestí a nestihl jsem ucuknout. "Co to děláš, dej to ode mě!" zařval jsem, jako smyslů zbavený, ale utéct jsem nemohl. Srnka na zádech fungovala jako skvělé těžítko.
Zurri mi najednou připomněla mou sestru, tu drzou a tu, co mě ráda škádlila a neustále jsme se prali jako malý. "Já ti dám takového bojovníka, že budeš taky celá od krve!" nasupil jsem se, ale uvnitř jsem byl rád, že mi alespoň trochu pomohla se srnkou.
Já jim dám mě takhle zapatlat krví, příště musím nevím, už umět lepší magie a nechat tu srnku odlevitovat až do úkrytu! Nezamažu se znovu tou krví, prostě ne! Fuj! V duchu jsem byl absolutně nepříčetný, ale zmohl jsem se jen na pomalé kroky směrem zpátky do lesa a směrem k úkrytu.
Když jsme přecházeli řeku, uvažoval jsem nad tím, že bych srnku pohodil vedle a šel se umýt, ale jak bych si pomohl? Stejně bych si ji musel znovu hodit na záda a zas bych byl celý od krve. "Až to odnesem, jdu se umýt," oznámil jsem do éteru tónem, který všem kolem oznamoval, že z celé této špinavé situace nemám ani trochu radost. Teď bylo přednější odnést srnku do úkrytu a neupustit ji, aby se nezkutálela zpátky do rokle.

>> Javor

Září 7/10 | Māia

Lov byl pro ukončen a mým tělem se rozlila radost a nadšení. Nutrii se nepovedlo mě kousnout, i když to bylo doopravdy těsně. Sundal jsem z nutrie tlapu a olízl si krev z tlamy. Bylo to odrostlé mládě, ale i to postačilo. “Občas je lepší jít na jistotu,” vysvětlil jsem.
Māia ke mě přinesla její nutrii, která byla větší a statnější, ale nejlepší léta už měla dle všeho za sebou. I tak jsem si všiml, že si při lovu vede lépe, než já. Budu na tom muset zapracovat, pomyslel jsem si. To bylo ale přesně to, co jsem teď dělal, učil se novým věcem při lovu.
Sám jsem se pustil do mé nutrie a byl jsem příjemně překvapen její chuti. Měla na sobě dost masa a chutí připomínala trochu zajíce. Pochutnával jsem si, dokud jsem se necítil dostatečně sytý a z nutrie už zůstávalo jen hodně málo.
Náš lov byl víc než úspěšný! A co ty, už jsi jen Māia, nebo jdeme ulovit další kousek?” zasmál jsem se a čekal, jestli vlčice bude se svým úlovkem spokojená.

Září 6/10 | Māia

Vyhnout se tlamě znělo ze začátku jako až moc lehký úkol. Zas tak velkou ji nutrie neměly, takže to muselo jít levou zadní. Ale představa nutrie, která se prudce otočí a okamžitě mě kousne do tlamy byla více než děsivá. Donutilo mě to přistupovat k lovu trochu opatrněji.
"Prostě musím být rychlejší, než je ona," povzbudil jsem nás. Teda spíš jsem se snažil povzbudit jen sám sebe, Māia moje povzbuzení asi nepotřebovala.
Vlčice me následovala a vybrala si druhou část houfu nutrií tak, abychom si navzájem nelezli do... nutrií. Přejel jsem očima mezi nutriemi, které se rozprchly do všech světových stran. Jedna však měla mnohem větší smůlu, než ty ostatní. Byla o něco menší, než zbytek, nejspíš to bylo jen mládě a to také znamenalo méně masa. Zas tak velký hlad jsem stejně neměl a i kdyby jo, vždycky mohu ulovit další. "Snad nebude další šance potřeba," odpověděl jsem a s elánem uháněl za večeří.
Malá nutrie utíkala, jen co jí nohy stačily, ale já byl bohužel pro ni rychlejší a mnohem větší. Odrazil jsem se a přední packou přistál nutrii přímo doprostřed krku a uslyšel malé křupnutí a jekot. Tlamou jsem vyrazil proti malému krku a zakousl se. Stihl jsem to doslova o fous, protože malá nutrie už měla namířeno pro mou nebohou tlapku.

Září 5/10 | Māia

Představa Života, co nedočkavě čeká na můj příchod, aby mě obšťastnil o nějaké schopnosti, magie a krásný kožich, mě tak nějak zahřívala u srdíčka. Bylo to božstvo a ty vždy fungují na úplně jiné bázi, než obyčejní smrtelníci. Možná doopravdy věděl, kdy přesně za ním přijdu a co mi daruje za obětinu, kterou mu přinesu v podobě květin.
Pak jsem myšlenek na božstvo raději zanechal, protože jsem se chtěl naučit něco víc o lovu nutrií. V hlavě jsem si snažil představit to, jakým způsobem mám zaútočit na nutrii a jak se vyhnout zubům. "Stoupnout na hlavu, pak zakousnout spíš vlevo tak, abych překousl tepnu?" zeptal jsem se, protože jsem si chtěl být jistý, než to půjdu zkoušet na ostro.
"No jo, to máš asi pravdu. Nikdo by nepoznal, že lžu. Teda alespoň myslím. I tak by mě to ale zasáhlo na cti," řekl jsem nakonec a vyprsil se, abych ukázal, že hrdosti mám na rozdávání, ale myslel jsem to spíš jako vtip, než že bych byl nějak šíleně namyšlený.
Vydali jsem se kolem jezera za pachem a po chvilce Māia spatřila nutrii. "Dobře, takže rychlý rozběh a snažit se co nejrychleji zašlápnout hlavu a kousnout," zopakoval jsem si instrukce sám pro sebe. Nádech, výdech. Jdeme na to, tentokrát ti nikdo do tlamy nedá!
"Každý teda jednu!" řekl jsem nakonec a rozběhl se po nutriích v plné rychlosti.

Září 4/10 | Maia

Život očividně uměl rozdávat, když zrovna někdo měl dostatek květin a odvahy se za ním vydat. Počkej, Život by měl být ten hodný, odvahu bych potřeboval ke Smrti, došlo mi najednou. Hodně kytek už jsem nasbíral, ale na takovou krásu jich asi bylo potřeba víc. Nechtěl bych, aby mi Život můj kožich odflákl, když bych mu dal málo kytiček. "Doufám, že je mi souzený nějaký krásný kožich.
Nakonec se přiklonila k nutriím, což vlastně byl i ten lepší nápad. Na nutrii toho bylo určitě víc, co sníst, než na zajíci a Hladová Māia očividně potřebovala hodně jíst. "Dobře, jak ji teda rychle usmrtíme? Nechci si odnést nějakou jizvu zrovna od takového zvířete. Od nějakého medvěda by to možná nebylo k zostuzení, ale těžko bych vysvětloval, že mě zřídila nutrie," otřásl jsem se nad představou nutrie ve velikosti medvěda. Ani jsem nevěděl, proč mě to zrovna napadlo.
"Ne, vůbec! Taky mám hlad a moc nemusím ryby. Navíc je docela chladno, tak se mi nechce do vody," řekl jsem a rozhlédl se kolem jezera. Snažil jsem se nasát co nejvíc vzduchu nosem a rozpoznat, jestli nějaký z pachů v okolí není nutrie.
"Kousek cítím starší pach, asi to bude nutrie, tak jdem," řekl jsem a mávnul směrem kolem jezera, odkud jsem cítil ten pach.

Září 3/10 | Maia

Trošku jsem se začervenal z toho, jak horlivě jsem vlčici obdivoval kožíšek. Ale už jsem prostě takový byl. Viděl jsem krásný kožich, musel jsem pochválit krásný kožich, jinak to prostě nešlo.
"Nedokážu si představit takovou změnu, ale třeba se mi jednou poštěstí. To bylo od..." zamyslel jsem se nad jednotlivými bohy, které mi představil Varja. "Od Života, že? řekl jsem nakonec.
Očividně jsem nebyl sám, kdo měl v těchto místech štěstí na setkávání se s novými vlky. A byl jsem za to rád, alespoň se tady dalo spolehnout na nějakou častější socializaci. Přece jen bez ní jsem měl tendenci si povídat sám se sebou, a pak jsem vypadal jak blázen.
"Māia, hezké jméno. Hladová ti říkají pořád, nebo jenom teď, když máš hlad? zavtipkoval jsem, i když mi bylo jasné, na co tím naráží. "Na co máš chuť? Nevím, co přesně je tady v lese, ale můžeme zkusit ulovit nějakého většího zajíce, nebo nějakou nutrii tady. Tady u jezera bych jich mohlo být spoustu a určitě jsou vypasené," zamýšlel jsem se nahlas nad tím, co bychom si mohli dát k večeři.

Září 2/10 | Maia


Pachy kolem jezera byly všelijaké a já jim moc nevěnoval pozornost, proto jsem si nevšiml vlčice kousek ode mě, dokud se nerozešla mým směrem. Otočil jsem k ní hlavu a zarazil se. Oči mi musely svítit jak dvě žárovky a na tváři mi zamrzl udivený výraz. Měla překrásný kožich.
"Ahoj!" vyhrkl jsem ze sebe možná až moc prudce a rychle. Mírně jsem zavrtěl ocasem, automaticky, protože se mi líbilo, co vidím. "Panejo,"řekl jsem na chvíli se odmlčel. Prohlížel jsem si její svítivé tlapky ba co víc! Bylo to, jako kdyby na sobě měla celou noční oblohu.
"Teda pardon!" zastříhal jsem ušima a v duchu si vynadal, kam jsem dal svoje vychování. "Jmenuji se Linzire a ne, vůbec nerušíš. Tak nějak jsem doufal, že tu znovu na někoho narazím," usmál jsem se od ucha k uchu. Pak jsem uslyšel, jak vlčici zakručelo v břiše. Můžeme spolu lovit! Já a vlčice s krásným kožíškem! Jo! V duchu jsem se radoval a představoval si sám sebe, jak bych vypadal, kdybych také měl svíticí kožich a lítaly kolem mě krásné hvězdičky.
"Vidím, že máme oba dva stejný problém. Ale nejdřív, než tě pozvu se mnou ulovit něco na zub v lese mi pověz, jak se jmenuješ?"

Září 1/10 | Maia

Venku se pomalu stmívalo a já měl znovu namířeno lesem k místu, kde bylo jisto jisté, že narazím na nějakou další vlčí duši, která si bude chtít povídat. Kožich jsem měl ještě stále vlhký od jemného deště, co se před chvilkou prohnal po lese, ale zima mi nebyla. Očividně už mi začal růst zimní kožich.
Došel jsem až k okraji jezera a rozhlédl se. Vítr vlnil hladinu jezera, které touhle dobou bylo už dávno studené. Dneska to rozhodně na koupání nebylo. Sklonil jsem hlavu a pořádně se napil. Voda ještě nebyla úplně ledová, ale s počasím a blížící se nocí jsem to dneska na lovení ryb neviděl.
Možná bych se mohl vrátit do lesa a najít nějakého zajíce, nebo tak něco, uvažoval jsem a hleděl do dálky na odrážející se západ slunce na hladině. I takový noční lov mohl mít něco do sebe.

600, Prosím kititi mititi

Slunce pomalu vycházelo nad obzorem a už při tak brzkém ránu bylo jasné, že dnes bude nesnesitelné horko. Linzire byl už vzhůru a seděl před vchodem do úkrytu, koukal se směrem na nebe a přemýšlel. Vzduch byl horký a v lese panovalo bezvětří.
“Půjdeme se dneska k řece vykoupat?” ozvalo se za ním. Šedý vlk sebou cukl, protože mu jeho sestra promluvila prakticky vedle ucha. “Jo, můžeme. Vzbuď Zirellu a jdem,” rozkázal Azelii, jako kdyby tady tomu velel. A taky že velím! Pomyslel si a škodolibě se usmál sestře za zády.
Cesta k řece nebyla dlouhá, ale pro tři vyprahlé jazyky to byla jak cesta do Mordoru. Teda, ne že by měl někdo z nich ponětí, co to vůbec Mordor je.
“Už tam budeeeem?” řekl Linzire otravným hlasem a okamžitě se tomu začal neslyšně smát. Jeho sestra, která šla před ním, se zastavila a prudce otočila. “Zeptej se mě ještě jednou a ta řeka bude to poslední místo, na které se podíváš,” v očích jí bylo vidět, že to myslí vážně. Asi. “A proč by to mělo být poslední místo, kam se podívám?” řekl šedý vlk s předstíranou nechápavostí. “Protože tě v ní utopím!” Zirella se vrhla Linziremu po krku, ten ale stihl uhnout.
“Ticho, už jsme tady,” řekla Azelia a popostrčila je oba dva blíž ke korytu řeky. Sama pak udělala pár rychlých kroků a skočila do řeky. Sourozenci ji následovali, i když si u toho vyměňovali velmi kreativní nadávky.
Dopolední skotačení v řece však přerušil z ničeho nic prudký vítr. Tři páry oči vzhlédly k obloze akorát ve chvíli, kdy se od východu blížilo nebezpečně vyhlížející mračno.“Třeba nás to mine, ještě chvíli tu budem,” Linzire ani nestihl doříct větu a na obloze se rozsvítil blesk. Následovala rána, která jim jasně přikazovala okamžitě z vody ven.
Teplota vzduchu najednou prudce poklesla, takže jim kožichy po cestě zpět horko těžko usychaly. Vítr si také dělal, co se mu zachtělo. Chvíli je popohnával a postrkoval směrem k úkrytu, v tu další se jim prudce opřel do obličeje a přinutil je potrénovat tlapky, aby neodletěli zpátky k řece.
“Ráno bylo tak pěkně,” postěžovala si Azelia, když zrovna přestalo zlověstně hřmít. Pak uslyšela mnohem horší zvuk. Silný přívalový déšť jim byl v patách a s ním i další vlna prudkého větru. “Utíkejte!” zakřičel Linzire, jak jen to šlo. Trojice se bez váhání rozběhla lesem, přeskakovala spadané větve a vyhýbala se kmenům stromu, jako o život.
Byly na dohled od úkrytu, když je déšť konečně dostihl a znovu jim promočil kožichy. U vchodu do úkrytu na ně čekala ustaraná Lazula. Jakmile je spatřila, okamžitě se jí ulevilo. Nahnala je do vchodu a všem přikázala se co nejvíc oklepat, ať nepromočí celou jeskyni, pak je zavedla ke kožešinám a přinutila je se přitulit co nejvíc k sobě, aby se navzájem zahřáli a usušili.
A pak to přišlo. Hřmění horší, než jaké dokážou blesky.“TAK JSTE SE DOČISTA POMÁTLI?!” jejich máma řvala tak hlubokým hlasem, že celý úkryt zmkl. Bylo slyšet jen tlumené bušení deště o kameny. Najednou to nebyli dospělí vlci, ale znovu tři malá vlčata, co se jednou ztratila na průzkumech v lese.
“Omlouváme se,” vypadlo ze všech tří naráz, ale ani jeden nebyl schopen se jí podívat do očí. “Co vás to napadlo, to jste neviděli dopředu, jak se sem žene poslední letní bouře? To jsme vás nic nanučili? Vždyť jsem vám říkala před měsícem, že poslední bouře léta je vždycky nejhorší!” Lazula křičela a prskala na všechny strany. Kdyby nebyla slušně vychovaná, určitě by z ní vypadlo i pár sprostých slov. Nakonec se hluboce nadechla a vydechla.
“Hlavně, že jste všichni v pořádku.”

Držel jsem vší silou srnku a škubal a škubal. To, že jsem měl srnku znehybnit jiným způsobem mi došlo až příliš pozdě. Jeden špatně mířený kopanec mi prosvištěl těsně vedle ucha. Kdyby mi v uších nehučela krev, asi bych se pěkně vyděsil. Takhle jsem jen držel a dál vrčel. Další kopanec už škrtl o můj levý bok, ale já bolest pro tuto chvíli raději ignoroval.
Naštěstí záchrana přišla, Zurri popadla srnu za krk a najednou obě ležely na zemi a kutálely se lesem po kaštanech. Noha se mi vyškubla z tlamy a kus srsti mi zůstal mezi zuby. Pak přiskočila Šedá a srnku konečně umlčela. Oddechl jsem si. No, čekal jsem, že to půjde víc hladce.
„Jo, všechno dobré,“ řekl jsem i přes to, že jsem cítil, jak mi začíná v boku tepat. Čekalo mě bolestivé odpoledne. Kdo by byl řekl, že mě udýchá malý výpad po srnce? Já rozhodně ne, čekal jsem od sebe totiž mnohem víc.
Na pokyny Šedé jsem přikývl a dodal: „Ano, pomůžu. Odtáhneme ho tedy do lesa. Čeká tam na nás někdo? Nebo ji odtáhneme rovnou do úkrytu?“ Nemohl jsem si být jistý, jestli přišla Šedá do lesa sama, nebo s někým. Pachy se tam tak nějak motaly jeden přes druhý a většina z nich nebyla čerstvá.
Předem jsem věděl, že to není dobrý nápad, ale nehodlal jsem ze sebe dělat slabocha. Síly jsem moc neměl a bolavý bok tomu moc nepřidával. „Tak to naložte a jdeme,“ řekl jsem s úsměvem a nastavil záda. Srnka byla dost těžká, ale dávalo větší smysl ji odtáhnout tímto způsobem než ji tahat za nohy přes rokli. Pak mi došla to horší část mého úkolu. „Já budu mít celý kožich zadělaný srnčí krví,“ zašeptal jsem si pro sebe a zamáčkl pomyslnou slzu. Nemohl jsem chtít po vlčicích, ať ji se mnou táhnou až do lesa. Určitě ne po lovu. Na rtech mi uvízl tupý úsměv bez života, jak jsem se v hlavě smiřoval s osudem slepeného a smradlavého kožichu. Bolavý bok, na kterém jsem měl táhnou srnku? Nevadí. Špinavý kožich od krve? Konec.