Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 3/10 | Teenage Mutant Ninja Turtle Donatello

No, tak tady chlapec asi smysl pro humor nemá, pomyslel jsem si, když vlk vypadal, že vystřelí jak čertík z krabičky. Moje zaraženost a vyděšení mě přešlo až ve chvíli, kdy se vlk uklidnil a začal mluvit společným vlčím jazykem, kterému jsem už rozuměl.
"Ah Dante, pěkné jméno. Ještě jednou se teda omlouvám, měl to být takový vtípek víš. Vždycky jsem tady potkal u jezera přátelské vlky, tak jsem to tentokrát vzal až moc na jistotu a no," odmlčel jsem se na chvíli a nejistě se usmál, "očividně mi to moc nevyšlo. Fakt promiň. Snad můžeme začít znovu."
Těžko říct, jestli bude mít vlček pochopení pro mé vtípky, ale další jsem raději teď zkoušet nehodlal. Pohlédl jsem místo toho na nebe, kde se znovu shlukovaly mraky a vypadalo to, že každou chvilku bude pršet. A oba dva už jsme stejně jak mokré slepice. Vylezl jsem z vody a postavil se dostatečně daleko od Danteho, abych ho při oklepání znovu neosprchoval. To už by mi asi fakt natrhl zadek.
"Jinak, kdo je tetička Lia? Asi tě má ráda, kdyby mi ukousla hlavu v případě, že by se ti něco stalo," zeptal jsem se, abych nás oba rozptýlil od mého blbého nápadu. "A jakým jazykem jsi to mluvil? Já si chvíli myslel, že se mě snažíš zaklít," nejistě jsem se usmál. Pořád tu byla možnost, že mě fakt zaklel.

Tři čerstvě dospělí vlci stáli na stráni. Teď přišel jejich čas, jejich vláda! Až na to, že všichni tři měli dohromady zhruba stejně rozumu, jako ryba v potoce. Zirella by vám na to řekla, že i taková ryba umí být chytrá, ale to ona spíš neumí chytat ryby.
Před nimi byla rozlehlá pláň, na které se sem tam pohnula tráva. Mezi stébly se pohybovali nejrůznější hlodavci a nad nimi sem tam proletěl dravec.
“Jak si myslíte, že chutná takový orel?” zeptal se Linzire a koukal na jednoho ptáka, co se střemhlav potopil do oceánu stébel. Jeho sestra se škodolibě zasmála. “Jaký orel? To je káně! Orel je mnohem větší a jeho křídla vypadají jinak. A kdyby tady nějaký orel byl, tak bys tu nebyl ty! Protože by tě odnesl ještě jako malé tupé vlče,” řekla se vší láskyplností Zirella. Uměla být i hodná a milá, fakt. Linzire jí odpověděl zavrčením a scvaknutím zubů.
“Dobře, tak jak si myslíš, že chutná ten PTÁK?” “Jak to mám vědět, tys snad někdy nějakého ptáka chytil ty chytrolíne?” Jejich následující konverzace byla plná slov vzájemného obdivu, respektu a lásky.
“No a jak třeba chutná takový krtek? Nikdy mě nenapadlo ho zkusit ochutnat, přišel mi vždycky moc malý a vyhrabat ho by bylo také moc práce,” Azelia se nahlas zamyslela, ale její sourozenci ji neposlouchali a už se dávno váleli po zemi a kopali do sebe packama. “Dávej pozor, ještě mi ušpiníš kožich!” Linzire vyskočil na všechny čtyři a vzdálil se od své krvelačné sestry. Zirella se na něj zákeřně usmála a přikrčila se na zemi. Nebyl to však postoj někoho, kdo je připraven se bránit nebo dát najevo svou submisivitu. Ne, tohle byl postoj připravený každou chvíli na útok.
“A co kdybych zjistila,” pomalu se přibližovala k Linziremu, “jak chutná takový šedý zadek?” a pak zaútočila! Skočila Linziremu tlamou napřed na zadek a jemně stiskla. Dostatečně na to, aby to cítil, ale ne tolik, aby mu ho ukousla. Ozval se řev, který naposledy slyšela tato planeta někdy v období druhohor. Jenže tohle nebyl dinosaurus, co oznamoval světu, že se zrovna páří. Tohle byl vlk, kterého právě sestra kousla do zadnice.
Azelia si povzdechla. Věděla, jak to skončí, vždycky to věděla. Kdykoliv někam šli, ona vždycky zůstala sedět a pozorovala dva své sourozence, jak si buď nadávají, nebo se pošťuchují. Kousání bylo moc ale i na ni.
Linzire se vytrhl sestře ze stisku kopancem do tváře, který připomínal spíš výkop divokého koně, než kopanec vlka. “Já vím jak chutnáš ty! Jako ježek, protože jsi pěkná osina v zadku,” křičel na ni bratr, mezitím co si olizoval bolavé místo. Jeho sestru to akorát rozesmálo. “Taky že jo, klidně se ti tam ta osina může vrátit zpátky. Nebo se má tentokrát zapíchnout do druhé půlky?” odpovědí jí bylo pouze varovné zavrčení.
Šedý vlk si důkladně prohlížel svou zadnici. Pak spatřil kus ukousnutých chlupů a celý se naježil vzteky. “Koukej, co jsi provedla!” Zirella si promnula packou tvář, kam schytala přímý kopanec a zamžourala na údajnou neplechu, co způsobila. “Vždyť tam nic nemáš. Azelio, řekni mu, že tam nic nemá a zdá se mu to,” popíchla sestru.
Azelia nadzvedla nevěřícně obočí a odfrkla si. “Vyřešte si to spolu, mě to nezajímá.” Šedý vlk ani jednu ze sester neposlouchal, raději si olizoval neexistující ránu na zadku a pochroumané ego.
“Ale teda taky by mě zajímalo, jak chutná takový dravý pták. Možná chutná jako krocan, nebo jako zajíc,” přemýšlela Azelia nahlas ignorující spoušť kolem ní v podobě sourozenců. “Anebo jak chutná taková želva? Ten krunýř jen tak někdo neprokousne, ale dát si takovou mladou želvičku, ta by mohla chutnat dobře.”

Střenice - Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.
Říjen 2/10 | Donatella Versace

Udělal jsem nejspíš chybu, obrovskou chybu. Vlk nejenomže se lekl, ale do toho mě ještě proklel. Lekl se mnohem víc, než jsem i já sám očekával, a tak jsem se zmohl jen na vyděšený výraz, jako kdybych já byl ten, kdo právě dostal infarkt.
Vlk na mě vrčel a štěkal, jako kdybych byl samotnou smrtí a on se mě snažil zahnat. On couval, já jsem couval, byla to jak scénka ze špatného filmu. "Jejda, promiň!" vyhrkl jsem ze sebe omluvně, protože jsem se na víc v tom šoku nezmohl. Vlček na mě vyštěkl v cizím jazyce, což mě překvapilo takovým způsobem, že jsem nadskočil ve vodě. Znělo to jako klení, zaříkávání, nebo se mě možná snažil začarovat? Vlk doopravdy mohl používat nějakou magii, která mi byla neznámá. V očích se mi zablýskl náznak vyděšení.
"Nerozumím ti," řekl jsem a dál couval od vlka. Co když to není vlk? Co když je to nějaká hříčka přírody? Vždyť ani neumí společný vlčí jazyk! Na tváři mi zamrzl nechápavý výraz, ocas se mi ani nepohnul. Snažil jsem se vypadat neškodně, abych vlka ještě víc nerozčepýřil.
"Asi jsem začal špatnou nohou, pardon. Jmenuju se Linzire," znovu jsem se pokusil uklidnit situaci, kterou jsem sám způsobil. "A jak se jmenuješ ty?" Vydal jsem ze sebe tim nejpřátelštějším a neklidnějším tónem, na který jsem se zmohl. Jojo, dobrý nápad, děsit cizí vlky!

Střelnice - Pokus se někoho vyděsit.
Říjen 1/10 | Dante Alighieri

Zas a znovu mě moje tlapky zavedly ke krásnému jezeru. Bylo průzračné a tiché. Pozdní slunce se odráželo od hladiny a u břehu házelo prasátka o krásné blyštivé kameny. Zhluboka jsem se nadechl chladného vzduchu a ucítil jiného vlka, jak se nachází kousek ode mě. Nejspíš byl na druhé straně špice jezera, která mi bránila ve výhledu.
Pomalu jsem prošel malým porostem a nenápadně z něj vykoukl, abych se podíval, co za vlka je na druhé straně. Ve vodě jsem zahlédl pískového vlka s černými zády, co si hrál a cákal vodu všude kolem sebe. Musel jsem se usmát, protože to vypadalo komicky a vlk byl vlastně úplně neškodný. Dle jeho kožichu jsem poznal, že asi nebude ještě tak starý. Anebo jsem to spíš poznal z toho, že si hrál ve vodě a vůbec nevnímal svoje okolí.
Bylo by... zákeřné ho zkusit vyděsit? pomyslel jsem si a usmál se od ucha k uchu nad svým nápadem. Snad bude mít vlček taky smysl pro humor. Opatrně jsem našlapoval a snažil se vlka neupozornit na mou přítomnost, dokud jsem nestál kousek za ním.
Přikrčil jsem se a připravil se na výpad. Vyskočil jsem do vzduchu, dopadl všemi čtyřmi napřed do vody a u toho co nejvíc nahlas zakřičel: "BAAAF!" Voda se rozcákla všude kolem, že i já jsem byl najednou úplně mokrý.

Září 10/10

Listí se mi nejdříve lepilo na kožich, ale později také uschlo a začalo ze mě zas opadávat. Já mezitím ležel na zádech a drbal se co to jen šlo o větvičky, co byly v hromadě listí schované. Vidět mě teď kdokoliv, tak se hanbou propadnu! Ale co, alespoň by se podívali na pořádnou proměnu! Nikdo jiný se nedokáže v řece drhnout tak důkladně, jako já.
Vstal jsem z listí a oklepal ze sebe části, co se dobrovolně pustily mého kožichu. Rozešel jsem se směrem k potoku a připravil se na studenou koupel. Už nebylo zrovna perfektní počasí na letní radovánky v potoce. Teď to byla spíš taková výzva pro začínající otužilce. Postupně jsem se ponořil až po krk a chvilku nechal vodu, ať čaruje a umyje moje záda alespoň ze základu. Pak přišel čas na druhé kolo. Přešel jsem k okraji potoka a lehl si do něj na záda. Zhruba stejně, jako jsem se před chvíli válel v listí, akorát tentokrát jsem se třel v řece o hladké kameny. Bylo to skoro jako kdyby kameny byly valcha a já byl kus hadru, který potřebuje pořádně vyprat. Samozřejmě krásný hadr!
Nakonec jsem znovu přešel do části potoka, kde bylo více vody a ponořil se i s hlavou do vody. Mozek mi začal okamžitě zamrzat, ale nějak jsem se probrat přece musel, no ne?

Září 9/10

Naposledy jsem se válel v kalužích a skotačil jako malé nezbedné vlče, co ještě nevědělo, že mít čistý kožich je základ charisma a popularity. Jakmile jsem byl starší, Zirella mě párkrát shodila do bahna a já ji na oplátku do něj strčil čumákem napřed. To byly časy…
Teď jsem tu stál jen já sám, celé záda od krve a přede mnou několik kaluží. Rozhodl jsem se trochu upustit páru. Rozběhl jsem se a skočil všemi čtyřmi tlapkami napřed do první kaluže. Voda se rozstříkla všude kolem mě, až mi po chvilce kapala ze zad a čumáku. Byl to zvláštní pocit. Pak mě napadlo, proč skončit jen u jedné kaluže? Rozběhl jsem se a skočil do další a další a další! Najednou jsem byl jak nezastavitelná bahnitá střela, která všude kolem sebe cákala bahnem a zaschlou krví.
Pak jsem najednou stál nadohled od řeky a začalo mi být až líto, že už jsou moje radovánky u konce. Zamyšleně jsem se rozhlédl a spatřil hromádku listí opodál. Tak mohl bych se v nich usušit od bahna, ne? Lišácky jsem se usmál a najednou byl čumákem napřed zabořený v listí.

Září 8/10

Bylo krásné ráno a konečně přestalo pršet. Což jsem viděl pozitivně i negativně. Byl jsem celý pořád zadělaný od krve a mým cílem bylo se jít okamžitě umýt do nejbližšího potoka či řeky. Jenže jak se ukázalo, ani to nebylo úplně snadné. Na zádech už jsem měl prakticky jen tvrdou krustu, která mě i trochu omezovala v pohybu. Počasí možná bylo krásné, ale náladu jsem měl pod psa.
Zastavil jsem se a nastražil uši. Hledal jsem jakýkoliv zvuk potůčku či vody, která by krásně posloužila mým potřebám. Kousek na západ jsem slyšel, jak voda naráží do kamenů, a tak jsem se vydal přesně tím směrem. Jenže cesta byla plná kaluží, které mi křížily cestu. Skoro jako kdyby říkaly: Linzire, pojď se do nás vyčvachtat! Ale ne! Nepodlehnu! Anebo... stejně už jsem byl celý špinavý, co bylo trochu bláta? A stejně se jdu umýt, no ne?

Znovu mohu psát 14.10.

Bylo brzké ráno, ale slunce už dávno hřálo zem a hrozilo, že když budu v jeho paprscích stát moc dlouho, možná mě i spálí. I když jsem věděl, že není možné aby mi chytl kožich a já začal hořet, stejně jsem se toho trochu obával. Ladně jsem kráčel přes větve a keře v lese, protože být teď na přímém slunci by byl velmi špatný nápad. Daleko jsem však nedošel, protože za chvilku jsem uviděl, jak se stromy přede mnou rozestupují, ale cestu mi křížilo neprostupné křoví, skrz které jsem sotva viděl na malý palouk uprostřed lesa. A sakra, nechtěl jsem tak rychle zpátky na sluníčko. Ono sice bylo brzy ráno, ale právě proto jsem si chtěl užít poslední chvíle, než zas bude pozdní den a já padnu vedrem.
Malá lesní mýtinka nebyl zprvu vůbec ničím zajímavá, nikde nebyla ani květina, ale můj čumák něco zavětřil. Louka najednou jako kdyby ožila a já uviděl rychlé zvířátka, jak běhají sem a tam. Moje oči pomalu ani nestíhaly jejich rychlosti, byly to jen pohyblivé mžitky, co vždy zmizeli v dírách. Chvilku jsem je pozoroval a uvažoval nad tím, co to je vlastně za zvířata? A mohl bych je ulovit a sníst? Tyhle myšlenky mě velmi rychle přešly, když jsem si všiml, že se jedná o celou partu svišťů, kteří běhali z nory do nory a někteří na sobě měli různé barvy a vlaječky v tlamičkách. Chaotická hra, kterou malý svišti hráli, mi nedávala ani trochu smysl. Lítali ze strany na stranu, mávali vlajkami a jednou za čas vypískli tak nahlas, že mi to málem urvalo ušní bubínek. Křoví, které mi bránilo v cestě na louku, bylo plné ostrých trnů, a tak jsem musel najít jinou cestu. Už jsem to chtěl vzdát při mém obcházení louky, ale nakonec jsem uviděl spadlý strom, přes který šlo snadno přejít na louku.
Udiveně jsem dál pozoroval sviští školu, mezitím co jsem lezel přes kmen. Neměl jsem daleko od toho, si pořádně nabít čumák, protože mi v jednu chvilku podjela nožka po ztrouchnivělé kůře stromu, ale nakonec se mi to povedlo ustát.
“Tamň mušíš!” sotva jsem slovům svišťů rozuměl. Lehkovážně jsem seskočil z kmene stromu a stál na jejich paloučku a zrovna zahlédl, jak v jedné díře mizí sviští ocásek. Kroutil jsem nad pravidlama jejich hry jen hlavou, protože mi nic z toho nedávalo smysl. Ledaže to byl ten účel, abych nic nechápal. Lehká pravidla pro sviště, ale těžká pro vlka.
Absurdní, jejich hra byla pro můj mozek prostě jen absurdní. Ideálně by mě to mohli svišti naučit, ne? Eventuelně bych si s nimi mohl i časem zahrát…

Pokus o orchidej... prosím kytky, mušličky

Připsáno

Chodit jsem mohl, ale bok se neustále ozýval, že doopravdy nikam nešel a bolest jen tak nezmizí. V duchu jsem syknul bolestí, ale nedalo se nic dělat. Někdo tyhle krásné dámy ochránit musí!
Byl jsem rád za pomoc se srknou na záda, protože sám bych si ji tam nedal, ani kdybych na to tu sílu měl. Cítil jsem, jak mi teplá srnčí krev teče po zádech a pomalu odkapává po stranách. Sečteno podtrženo, najednou jsem nebyl šedý, ale tmavě červený. Zvedl se mi žaludek, ale udržel jsem se, abych se nad představou sebe samého nepozvracel.
Pak se jedna z "krásných dam" dopustila toho největšího prohřešku, kterého se mohla na mé osobě dopustit. Nejenom, že se mi vysmála, ale dokonce mi rozmazala krev po tlamě! Já chtěl uhnout, ale píchlo mě v boku, obličej se mi trochu zkřivil bolestí a nestihl jsem ucuknout. "Co to děláš, dej to ode mě!" zařval jsem, jako smyslů zbavený, ale utéct jsem nemohl. Srnka na zádech fungovala jako skvělé těžítko.
Zurri mi najednou připomněla mou sestru, tu drzou a tu, co mě ráda škádlila a neustále jsme se prali jako malý. "Já ti dám takového bojovníka, že budeš taky celá od krve!" nasupil jsem se, ale uvnitř jsem byl rád, že mi alespoň trochu pomohla se srnkou.
Já jim dám mě takhle zapatlat krví, příště musím nevím, už umět lepší magie a nechat tu srnku odlevitovat až do úkrytu! Nezamažu se znovu tou krví, prostě ne! Fuj! V duchu jsem byl absolutně nepříčetný, ale zmohl jsem se jen na pomalé kroky směrem zpátky do lesa a směrem k úkrytu.
Když jsme přecházeli řeku, uvažoval jsem nad tím, že bych srnku pohodil vedle a šel se umýt, ale jak bych si pomohl? Stejně bych si ji musel znovu hodit na záda a zas bych byl celý od krve. "Až to odnesem, jdu se umýt," oznámil jsem do éteru tónem, který všem kolem oznamoval, že z celé této špinavé situace nemám ani trochu radost. Teď bylo přednější odnést srnku do úkrytu a neupustit ji, aby se nezkutálela zpátky do rokle.

>> Javor

Září 7/10 | Māia

Lov byl pro ukončen a mým tělem se rozlila radost a nadšení. Nutrii se nepovedlo mě kousnout, i když to bylo doopravdy těsně. Sundal jsem z nutrie tlapu a olízl si krev z tlamy. Bylo to odrostlé mládě, ale i to postačilo. “Občas je lepší jít na jistotu,” vysvětlil jsem.
Māia ke mě přinesla její nutrii, která byla větší a statnější, ale nejlepší léta už měla dle všeho za sebou. I tak jsem si všiml, že si při lovu vede lépe, než já. Budu na tom muset zapracovat, pomyslel jsem si. To bylo ale přesně to, co jsem teď dělal, učil se novým věcem při lovu.
Sám jsem se pustil do mé nutrie a byl jsem příjemně překvapen její chuti. Měla na sobě dost masa a chutí připomínala trochu zajíce. Pochutnával jsem si, dokud jsem se necítil dostatečně sytý a z nutrie už zůstávalo jen hodně málo.
Náš lov byl víc než úspěšný! A co ty, už jsi jen Māia, nebo jdeme ulovit další kousek?” zasmál jsem se a čekal, jestli vlčice bude se svým úlovkem spokojená.

Září 6/10 | Māia

Vyhnout se tlamě znělo ze začátku jako až moc lehký úkol. Zas tak velkou ji nutrie neměly, takže to muselo jít levou zadní. Ale představa nutrie, která se prudce otočí a okamžitě mě kousne do tlamy byla více než děsivá. Donutilo mě to přistupovat k lovu trochu opatrněji.
"Prostě musím být rychlejší, než je ona," povzbudil jsem nás. Teda spíš jsem se snažil povzbudit jen sám sebe, Māia moje povzbuzení asi nepotřebovala.
Vlčice me následovala a vybrala si druhou část houfu nutrií tak, abychom si navzájem nelezli do... nutrií. Přejel jsem očima mezi nutriemi, které se rozprchly do všech světových stran. Jedna však měla mnohem větší smůlu, než ty ostatní. Byla o něco menší, než zbytek, nejspíš to bylo jen mládě a to také znamenalo méně masa. Zas tak velký hlad jsem stejně neměl a i kdyby jo, vždycky mohu ulovit další. "Snad nebude další šance potřeba," odpověděl jsem a s elánem uháněl za večeří.
Malá nutrie utíkala, jen co jí nohy stačily, ale já byl bohužel pro ni rychlejší a mnohem větší. Odrazil jsem se a přední packou přistál nutrii přímo doprostřed krku a uslyšel malé křupnutí a jekot. Tlamou jsem vyrazil proti malému krku a zakousl se. Stihl jsem to doslova o fous, protože malá nutrie už měla namířeno pro mou nebohou tlapku.

Září 5/10 | Māia

Představa Života, co nedočkavě čeká na můj příchod, aby mě obšťastnil o nějaké schopnosti, magie a krásný kožich, mě tak nějak zahřívala u srdíčka. Bylo to božstvo a ty vždy fungují na úplně jiné bázi, než obyčejní smrtelníci. Možná doopravdy věděl, kdy přesně za ním přijdu a co mi daruje za obětinu, kterou mu přinesu v podobě květin.
Pak jsem myšlenek na božstvo raději zanechal, protože jsem se chtěl naučit něco víc o lovu nutrií. V hlavě jsem si snažil představit to, jakým způsobem mám zaútočit na nutrii a jak se vyhnout zubům. "Stoupnout na hlavu, pak zakousnout spíš vlevo tak, abych překousl tepnu?" zeptal jsem se, protože jsem si chtěl být jistý, než to půjdu zkoušet na ostro.
"No jo, to máš asi pravdu. Nikdo by nepoznal, že lžu. Teda alespoň myslím. I tak by mě to ale zasáhlo na cti," řekl jsem nakonec a vyprsil se, abych ukázal, že hrdosti mám na rozdávání, ale myslel jsem to spíš jako vtip, než že bych byl nějak šíleně namyšlený.
Vydali jsem se kolem jezera za pachem a po chvilce Māia spatřila nutrii. "Dobře, takže rychlý rozběh a snažit se co nejrychleji zašlápnout hlavu a kousnout," zopakoval jsem si instrukce sám pro sebe. Nádech, výdech. Jdeme na to, tentokrát ti nikdo do tlamy nedá!
"Každý teda jednu!" řekl jsem nakonec a rozběhl se po nutriích v plné rychlosti.

Září 4/10 | Maia

Život očividně uměl rozdávat, když zrovna někdo měl dostatek květin a odvahy se za ním vydat. Počkej, Život by měl být ten hodný, odvahu bych potřeboval ke Smrti, došlo mi najednou. Hodně kytek už jsem nasbíral, ale na takovou krásu jich asi bylo potřeba víc. Nechtěl bych, aby mi Život můj kožich odflákl, když bych mu dal málo kytiček. "Doufám, že je mi souzený nějaký krásný kožich.
Nakonec se přiklonila k nutriím, což vlastně byl i ten lepší nápad. Na nutrii toho bylo určitě víc, co sníst, než na zajíci a Hladová Māia očividně potřebovala hodně jíst. "Dobře, jak ji teda rychle usmrtíme? Nechci si odnést nějakou jizvu zrovna od takového zvířete. Od nějakého medvěda by to možná nebylo k zostuzení, ale těžko bych vysvětloval, že mě zřídila nutrie," otřásl jsem se nad představou nutrie ve velikosti medvěda. Ani jsem nevěděl, proč mě to zrovna napadlo.
"Ne, vůbec! Taky mám hlad a moc nemusím ryby. Navíc je docela chladno, tak se mi nechce do vody," řekl jsem a rozhlédl se kolem jezera. Snažil jsem se nasát co nejvíc vzduchu nosem a rozpoznat, jestli nějaký z pachů v okolí není nutrie.
"Kousek cítím starší pach, asi to bude nutrie, tak jdem," řekl jsem a mávnul směrem kolem jezera, odkud jsem cítil ten pach.

Září 3/10 | Maia

Trošku jsem se začervenal z toho, jak horlivě jsem vlčici obdivoval kožíšek. Ale už jsem prostě takový byl. Viděl jsem krásný kožich, musel jsem pochválit krásný kožich, jinak to prostě nešlo.
"Nedokážu si představit takovou změnu, ale třeba se mi jednou poštěstí. To bylo od..." zamyslel jsem se nad jednotlivými bohy, které mi představil Varja. "Od Života, že? řekl jsem nakonec.
Očividně jsem nebyl sám, kdo měl v těchto místech štěstí na setkávání se s novými vlky. A byl jsem za to rád, alespoň se tady dalo spolehnout na nějakou častější socializaci. Přece jen bez ní jsem měl tendenci si povídat sám se sebou, a pak jsem vypadal jak blázen.
"Māia, hezké jméno. Hladová ti říkají pořád, nebo jenom teď, když máš hlad? zavtipkoval jsem, i když mi bylo jasné, na co tím naráží. "Na co máš chuť? Nevím, co přesně je tady v lese, ale můžeme zkusit ulovit nějakého většího zajíce, nebo nějakou nutrii tady. Tady u jezera bych jich mohlo být spoustu a určitě jsou vypasené," zamýšlel jsem se nahlas nad tím, co bychom si mohli dát k večeři.