Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 9/10 | Feline

Rád jsem mluvil o své rodině, i když mě občas trochu píchlo u srdce, že jsem je nechal ve smečce a odešel. "Mám dvě sestry, Azula a Zirella. Azula je taková klidnější pohodářka, Zirella mi pěkně lezla na nervy, ale byla s ní hrozná sranda," zasmál jsem se a vzpomněl si na všechny výpravy a špatné nápady, co jsme se sestrami ve smečce provedli. "Odešel jsem od smečky, protože prostě byl čas se osamostatnit. Rodiče možná plánovali i další vrh. Sám jsem se rozhodl, že bych se měl vydat do světa," vysvětlil jsem.
Poslouchal jsem, jak Kessel naučil Feline s její magií. "Kessel mi vyprávěl o magiích a o místních bozích, očividně rád pomáhá, to je od něj hezké," byl jsem rád, že to byl zrovna on, na koho jsem tu narazil jako na prvního. Podíval jsem se Feline do očí. "Světle modré, takže vítr, že? Ten se vždy hodí. Já toho zatím se svou zemí moc neumím, ale třeba se to časem naučím," byl jsem si jistý, že se to naučím. Sám sobě jsem si přece slíbil, že se naučím magie pořádně ovládat.
Když Feline vyprávěla o mámě, vypadala doopravdy smutně. Moc zkušeností jsem s prostoduchými vlky neměl, ale dokázal jsem si představit, že to nebude úplně jednoduché. "To mě moc mrzí, ale určitě je v pořádku. Věř tomu. Stejným způsobem věřím, že jsou moje sestry v pořádku, i když jsou na míle daleko." Možná ne všichni byli tak optimističtí, jako jsem byl já, ale snažil jsem se být jí oporou.
Její myšlenka ohledně Bezhlavé losice dávala smysl. "Tak ona nevidí, jestli seš vlk nebo los. Nemá přece hlavu," hlasitě jsem se zasmál. Měl jsem svým způsobem pravdu, i když jsem se z toho snažil spíš vykecat. "Tak třeba si nechá hlavu, zjistí, že jí nepadne, a pak teprve vlka celého sežere," s předstíraným zamyšlením jsem se snažil znovu nerozesmát, i když mi cukaly koutky.
"Třeba ho jednou spolu ulovíme. Na to bychom potřebovali však celou smečku. V Javoru nás moc není, teda zatím jsem moc členů nepotkal. Já sice lov miluji, ale mám určitě co zlepšovat, abych si troufl na takové zvíře, jako je los."

Říjen 8/10 | Feline
Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty) 2/2

Feline mi vyprávěla o její sestře a o tom, jak se narodila v zimě. Pozorně jsem naslouchal a uvažoval nad tím, jaké to asi mohlo být. "Já se narodil uprostřed jara, takže jsem první zimu zažil až jako trošku starší. Sněhové vločky byly ze začátku fajn," zasmál jsem se. Dozvěděl jsem se i jméno její sestry. Bylo příjemné narazit na někoho, kdo si chtěl povídat podobně jako já. Moc zábran jsem neměl a špatných zkušeností vlastně taky ne.
"Sarumenský les? Hm... myslím si, že už jsem o něm slyšel od jiného vlka. Jmenoval se Kessel a vyprávěl mi o Gallieře, bylo to od něj hezké, že mi to tu představil, " usmál jsem se. Z mé zkušenosti tady totiž skoro každý byl přátelský a vstřícný. "Já se nedávno přidal do Javorové smečky. Nevím, jak daleko to je od tvého Sarumenu, ale snad ne tak daleko," byl jsem přesvědčený, že se určitě ještě potkáme. Sarumen... hm...
Šedou vlčici dle jejích slov hodně trápila její sestra Nerissa. Nevěděla, kde se nachází, ani jestli vůbec žije. Do toho ji opustila i máma. Nedokázal jsem si něco takového představit. Sice jsem to byl já, kdo opustil sestry i rodnou smečku, ale rozloučil jsem se a všichni jsme věděli, že nastal čas, abych se osamostatnil.
"To mě mrzí, snad se brzy znovu potkáte. Určitě se mají dobře a existuje nějaký důvod, proč se nemohli rozloučit. Občas to tak v životě bývá," snažil jsem se ji povzbudit.
Pak jsme plynule přešli do konverzace o Bezhlavé losici. Chtěl jsem trochu změnit téma, protože Feline vypadala smutně, když hovořila o své rodině. Nerad jsem viděl smutnou vlčici. "Jakmile začneš před losicí utíkat, probudí se v ní chuť po lovu a po krvi. Bude tě nahánět lesem a hrát si se svou potravou," pokusil jsem se o temný a hluboký hlas, ale i mně samotnému to připadalo spíš vtipné, než děsivé. "Loví zvláštním způsobem. Nejdřív si s tebou bude hrát. Obíhat tě, schválně ti chrčet za krkem, a potom ti začne podkopávat zadní nohy a smát se tomu, jak zakopáváš. Bude se ti snažit dostat do hlavy, protože to je přesně to, co chce. Tvoji hlavu!" ďábelsky jsem se zasmál, i když jsem měl potíže u toho zachovat vážnou tvář.
"Bezhlavá losice chce přesně to, co ji samotné chybí... hlavu nebohého vlka. Proč by vlkům měla zůstat hlava, když ona o ni přišla!" na chvilku jsem se odmlčel. "Příběh vždy končí tak, že losice dostane vlčí hlavu a vlk... no však víš. Proto by se v tomhle období neměl nikdo pohybovat po lese sám," lišácky jsem na Feline mrknul a rozesmál se. Očividně se mi nepodařilo ji vyděsit, ale možná to tak bylo lepší. "Reální losi se nachází spíš na severu někde v horách, alespoň myslím. Kdysi jsem ho viděl pouze z velké dálky, ale to jsem byl ještě malý. Tady v Gallieře jsem asi žádného ještě nepotkal."

>> Jezevčí hájek
Kočár Bezhlavého kočího - navštiv mrtvé.

Následoval jsem jezevce, dokud mi nepodjela nožka a já nezačal padat. Padal jsem dlouho, dokud jsem neviděl pod sebou trávu. Připravil jsem se na bolestivý pád, ten ale nepřišell. Pomalu jsem přistál tlapkami napřed v trávě a já se odvážil znovu otevřít oči. Doopravdy jsem stál na krásné trávě. Vůbec nevypadala jako běžná podzimní, trochu nažloutlá tráva. Místo toho byla krásně zelená, jako na jaře. Zahřálo mě to u srdíčka. Navíc tu nebyla taková zima, tudíž mi i pomalu začal usychat kožíšek.
"Pane jezevec, kde to jsem?" zeptal jsem se do vzduchu, protože jezevec jako by se vypařil. Místo toho jsem zůstal zírat na kouř, který pomalu nabíral tvar. Polekaně jsem couvl a napnul svaly v celém těle, abych byl připravený zareagovat. Kouř se postupně ztvárnil do tvaru vlka, narostl mu ocas, uši a i čumák. Za chvíli jsem před sebou opravdu spatřil vlka. Krásný kožich, trochu šedin kolem čumáčku a upřímné laskavé oči. Přímo před mýma očima se zhmotnila babička.
"Babičko! Tak strašně rád tě vidím!" vyhrkl jsem nadšeně a zamáčkl slzu. Věděl jsem, že to není reálné. Babička umřela už několik zim zpátky, byla už opravdu stará, ale já ji měl tak rád. "Můj malý Linzire, ach! Vyrostl jsi do krásy. Nekoukej se na mě tak smutně. No, tak jsem umřela, ale nemysli si, že jsem z tebe spustila oči! Jsem na tebe pyšná, vydal jsi se do světa a koukej, jak se ti daří!" babička pyšně vypnula hruď a pohladila mě packou po hlavě. Usmál jsem se od ucha k uchu a popotáhl. "Jsi ve smečce, pomalu si nacházíš kamarády. Ty můj malý Linzire... Tak ráda jsem tě znovu viděla!" zavrtěl jsem ocasem a opřel se o babičky hlavu. Dokonce i voněla stejně.
"Děkuju! Děkuju babičko!" vykřikl jsem za babičkou, když pomalu mizela v kouři. Znovu jsem zatáhl slzu. Smrt k životu patřila, s tím jsem se smířil už dávno, ale i tak bylo příjemné babičku znova vidět.
Otočil jsem se k odchodu a udiveně za sebou spatřil jezevce. Vševědoucně se na mě usmál a pokynul mi, ať jdu za ním. Bez otázek jsem ho následoval.

>> Narvinijský les (přes Jezevčí hájek)

>> Řeka Midiam (přes Narvinijský les)

Najednou jsem byl v krásném listnatém lese, který hrál všemi barvami. Byla to nádhera na pohled. Teda... byla to nádhera jen tak daleko, jak mi mlha dovolovala pohleděl. Mlha, mlha, mlha! Už ji mám plné zuby! Naštvaně jsem se v duchu zavztekal. Ta mlha všechno zkazila. Původně jsem měl jít s Nelly se pouze umýt, ale najednou jsem byl sám uprostřed neznámého lesa, nikde nikdo a kdo ví kde byla Nelly. Nehledala předtím Zurri její vlčata? Teda asi Nelly vlčata... Snad zůstala Nelly v lese a zabloudila tam a ne jak já tady někde v horní dolní. Asi by nebyla ráda, kdybych se vrátil a řekl, že jsem ztratil Alfu... Zmohl jsem se jen na zachvění, které jsem cítil v celém těle. To by byl šílený trapas.
Byl jsem zamyšlený a nepozorný. Udělal jsem krok a tlapka mi zajela do nory nějakého zvířete. Sprostě jsem zanadával, až jsem musel znít jako naprostý blázen. Vztekle jsem nohu vytáhl z nory a už si dával pozor, aby se mi to nestalo znovu.
V tom jsem před sebou viděl se mihnout malé zvíře. Nejspíš obyvatele místních nor. "Pojď za mnou!" řeklo malé zvíře, když jsem ho viděl proběhnout podruhé. "Proč to malé zvíře mluví!" řekl jsem si pro sebe a pomalu cupital za malým jezevcem. Musel jsem zjistit, kde se naučil mluvit. Je etické jíst něco, co mluví mou řečí? Hm. Ne, není. V duchu jsem měl jasno. Kdokoliv, kdo umí vlčí řečí, není k jídlu.

>> Za jezevcem

>> Zrcadlové hory (přes východní hvozd)

Ani jsem se nenadál a byl jsem venku z hor, venku z hvozdu a zpátky u řeky. Očividně jsem na mě při mém malém výletě štěstí. Už mi však žádné štěstí nezbylo na to, aby mě řeky zavedly zpátky domů. Místo toho mě vedly dál a dál, až jsem nepoznal jediný kamínek, prostě nic. V tomto zákoutí Gallirei jsem nikdy nebyl. Teda, snad jsem byl pořád na území tohoto magického světa. Jistě jsem to vědět nemohl.
Šel jsem kousek kolem řeky, dokud jsem nenašel vhodné místo, u kterého bych zvládl řeku buď přeskočit, nebo rychle přebrodit. Chvilku to trvalo, ale nakonec se povedlo přejít řeku bez úhony. Trochu jsem se vyděsil, když jsem najednou spatřil jeden z kamenů, jak se pohybuje kolem řeky. Naštěstí se ukázalo, že je to jen želva a já jsem se ještě dočista nezbláznil. Teda možná. Zatím.
Pokračoval jsem na cestě lesem, bloudil a v duchu doufal, že ta mlha konečně pomine.

>> Jezevčí hájek přes Narvinijský les

>> Mahtaë sever
Kočár Bezhlavého kočího - Ztrať se v horách.

Stočil jsem svou cestu od koryta řeky směrem doprava a najednou šplhal po úpatí hory směrem nahoru. Třeba z nejvyššího bodu hor uvidím Javorový les a zvládnu se tam v pohodě vrátit. Zas a znovu jsem se mýlil. Šplhání po hoře nebylo vůbec jednoduché. Každou chvilku jsem musel kontrolovat tlapky, přešlapovat z místa na místo, aby mi to neklouzalo. Vymyslel jsem si znovu nelehký úkol, ale měl jsem na výběr? Neměl.
Samozřejmě, že by bylo rozumnější tuhle mlhu někde přečkat, jenže to byl musel přiznat porážku. A přiznat porážku proti mlze? Tak to ani náhodou. Dál jsem šlapal po horách a rozhlížel se, abych našel nejvyšší bod. Támhle? Ne... Tak támhle? Chodil jsem v kruhu, aniž bych si to uvědomoval. Mlha perfektně maskovala veškeré indicie, které by mi poradily. Byl jsem ztracený v kamenných horách, pod tlapkami mi každou chvilku uklouzl kámen. Horší to už snad být nemohlo.
Posadil jsem se a zamžoural do mlhy. Viděl jsem obrysy kamenní, sem tam malé jezírko. Neprošel jsem kolem něj už? Musel jsem z jezírka udělat záchytný bod, jenže těch jezírek tam bylo až příliš. A aby toho nebylo málo, ani můj plán, že vylezu na horu a rozhlédnu se, nevyšel. Mlha mi to zas a znovu nedovolila.
Kdyby se mě zpětně někdo zeptal, jak jsem se zvládl z hor dostat, nebyl bych schopný mu odpovědět. Slezl jsem konečně z hor zpět dolů a vešel do lesa. Tady jsem potkal kdysi Kessela, ne? Jenže já znovu zvolil špatný směr a šel na východ, místo na západ.

>> Řeka Midiam (přes Východní hvozd)

>> Mahtaë Jih

Šel jsem rychlým krokem kolem řeky dlouho. Až podezřele dlouho. Řeka se příliš neklikatila, však to jsem ani nemohl tušit. Mlha tu byla hustá, až jsem místy neviděl na druhý břeh, bylo to nepříjemné. Ani jsem si nevšiml, že jsem při mé malé koupačce vylezl na druhém břehu. Štěstěna mi nepřála, ale to bych nebyl já, abych se neztratil pár dnů po tom, co jsem se přidal do smečky.
Další osudovou chybou bylo to, že jsem úplně přehlédl větvení řeky. To by mi napovědělo, že jdu špatně a nejspíš jdu i po břehu úplně jiné řeky. Ale já nic z toho netušil a pokračoval dál v cestě. Řeka se každý okamžik zužovala, ale já si s tím nedělal hlavu.
O problému, do jakého jsem se dostal, jsem přemýšlel až o pár okamžiků později, kdy se z mlhy po mé pravé straně objevily zvláštní kamenné hory. Nebyl jsem tady už někdy? Nechal jsem se opít malou známostí místa a doufal, že mě to zavede zpátky do mého nového domova.

>> Zrcadlové hory

>> Mahtaë jih (přes Ranský les)

Vběhl jsem do mlhy s přesvědčením, že je Nelly hned za mnou, možná vedle mě. Šeredně jsem se mýlil. Uběhl jsem sotva na konec lesa a otočil se. Byl jsem sám, uprostřed lesa. "Nelly! Kde jsi? Paní Alfo!" křičel jsem do dálky, ale nikdo neodpovídal. Nebál jsem se. Ne, ani náhodou. Byl jsem však nejistý.
Nová vlna husté mlhy se převalila přes les. Najednou jsem neviděl zhola nic. Odkud jsem přišel? Kam mám jít teď? Neviděl jsem si skoro ani na špičku nosu. Ajaj, tohle není dobré. Pořád jsem byl od krve. Nevěděl jsem, kam jdu. Nelly byla pryč. Několikrát jsem se kolem sebe dobře rozhlédl. Jedním směrem jsem rozeznal pár stromů, druhým směrem... další stromy. Nakonec jsem se rozhodl jít prostě za čumákem.
Každý malý krok jsem se koukal pod tlapky, abych si byl jistý, že se omylem nepřerazím. Za mnou se ozvalo hlasité houkání sovy. Zježily se mi chlupy na zátylku a celé moje tělo ztuhlo. Chvilka ticha mi dala falešný pocit bezpečí, ze kterého mě probralo dlouhé ptačí krákání. Nadskočil jsem a vyděšeně se rozhlédl. To počasí fakt dělá všechno mnohem děsivější.
Došel jsem až ke korytu řeky, ve které se leskla průzračná voda. Alespoň to se mi povedlo, když jsem netrefil zpátky do Javorového lesa. Vešel jsem do studené vody a okamžitě cítil chlad až v kostech. Byla to nutná oběť. Chtěl jsem mít zase čistý a lesklý kožíšek, přece jsem si nemyslel, že to bude zadarmo. Opatrně jsem si do vody lehl a nechal proud mi očistit tlapky a záda. Až jsem z toho skoro drkotal zuby. Po chvíli jsem znalecky prohlédl kožich a pochválil sám sebe za dobrou práci. Nebylo snadné ze zad dostat zaschlou krev a listí, ale já to dokázal.
Vylezl jsem z řeky, oklepal se několikrát za sebou a zamyslel se. Kudy teď? Přece jen kolem Javoru tekla řeka, tak třeba se proti směru dostanu zpátky na území smečky. Jak šeredně jsem se mýlil.

>> Mahtaë Sever

Říjen 7/10 | Feline
Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty) 1/2

Přikyvoval jsem na Feline názor na zimu. Měl jsem prakticky podobný. Jaro jsem naprosto miloval, všechno krásně kvetlo, panovala vždy dobrá nálada a sluníčko pomalu začínalo hřát. V létě bylo velmi snadné a bezbolestné dosáhnout čistého kožíšku pořádným vycachtáním se v řece. Ale v zimě? V zimě byla prostě zima. Sníh byl sice nádherný, ale po čase dokázal pěkně ubližovat.
"Máš naprostou pravdu. Sníh je fajn, můžeš z něj i něco vytvořit tlapkami, i když trochu neohrabaně. Ale jakmile začne pořádně mrznout, sníh ztvrdne a je z něj tak maximálně kostka ledu, co pálí na tlapky," vysvětloval jsem mé důvody. Můj kožich sice na zimu vždy zhoustnul, ale ani to nepomáhalo v těch nejmrazivějších dnech. "Občas je lepší v zimě prostě nevycházet ven z úkrytu a zabalit se do kožešiny."
Byl jsem upřímně překvapený z toho, že se tu Feline narodila. Ani jsem nevěděl proč. Vždyť to dávalo smysl, nejspíš tu bylo hodně vlků a někdo se tu narodit musel. Spíš já doteď nikoho takového nepotkal, nebo mi to neřekl. "Můžeme to tu někdy prozkoumat spolu," nabídl jsem nezávazně. Trochu jsem doufal, že se s ní potkám i jinde, než tady u jezera. Všechny vlky, co jsem tu potkal, jsem nikde jinde nespatřil.
Moje vyprávění ji očividně zaujalo. Naštěstí to vypadalo, že to nezkoušela. Sám jsem si nebyl jistý, jestli to je pravda nebo ne a testovat jsem to v plánu doopravdy neměl. Co když měla bábina pravdu a mě tu sežere nějaký mlhavec? Tak to ani nápad.
"Hmm, máš pravdu, nač pokoušet osud. Navíc nevím, na co bych zrovna teď chtěl odpověď," zamyšleně jsem hleděl do mlhy. Pak mě napadl jiný příběh, který mi vyprávěla tetka. Nejspíš se nás tehdy jako vlčata snažila akorát vyděsit, ale já na stradšila nevěřil.
"Také jsem slyšel příběh o Bezhlavé losici," řekl jsem, abych zaujal pozornost. "Los sám o sobě je hodně velké zvíře, nedokážu si představit, že by se mu postavil jen jeden nebo dva vlci. Teď si představ, že by existovala doopravdy Bezhlavá losice."
Na chvilku jsem se odmlčel, abych si v hlavě urovnal ten příběh. "V polovině podzimu, pod rouškou noci můžeš v lese spatřit tichou a na první pohled nevýraznou losici. Až po chvilce si všimneš zvláštně vypadajícího paroží. Skoro to vypadá, jako by ji vycházelo přímo z těla. Na chvilku se zastavíš, zamžouráš do tmy a najednou se ozve tiché 'pojď ke mě blíž...', jenže to už vidíš až moc jasně celou losici. Má krvavě rudé nohy, paroží ji vyráží přímo z hlavy a z míst, kde by měla mít statnou hruď, je pouze díra skrz na skrz!" sám jsem začal vidět zvláštní tvary v mlze. Očividně jsem děsil i sám sebe.
"A pak... losice vyrazí směrem k době! Bum! Prásk! Její nohy duní o zem a tobě nezbývá nic jiného než utíkat! Utíkat o život!" zakončil jsem děsivý příběh o Bezhlavé losici hlasitým proslovem. Pak jsem jen zůstal mlčky sedět a poslouchal zvuky lesa. Super, teď mám slyšiny, že se někdo žene za náma lesem nám ukrást hlavy...

//při psaní jsem si představila takového losa, takové monstrum

Pochvala od Alfy mi udělala radost, samozřejmě že ano. Zavrtěl jsem ocasem. Chválu jsem měl rád, to opravdu ano. Její oči byly stále trochu utrápené. Podobně jako když jsem na ni a Zurri narazil v lese a pozvali mě na lov. Vyptával bych se, ale něco uvnitř mě mi napovídalo, abych to nedělal. Kdyby se o tom chtěla bavit, poví mi to sama. Alespoň na tohle jsem měl dost rozumu.
"U moře jsem byl, dokonce jsem se přes něj plavil, ale slanou vodou bych se nerad umýval. Navíc máš pravdu, asi bych dostal nafackováno od vln," představa toho, jak dostanu ránu od vysoké vlny byla vtipná, ale ta představa soli v očích a v tlamě už moc ne.
Mlha nás opravdu pronásledovala a slunce pomalu zapadalo. Byla tak půlka podzimu a to vždy znamenalo, že se dny krátí a noc prodlužuje. "Opravdu je zima, ta mlha mi dává zabrat. Skoro nevidím, kam šlapu. Ale spíš je mi i chladno od zad. Ta krev se mi dostala snad až na kůži," postěžoval jsem si a skoro neslyšně pokračoval: "A taky je to pěkně nechutný, když jsem celý špinavý."
Pak jsem se rozhlédl a snažil se zorientovat, v jaké části lesa jsem. Jak daleko byl asi úkryt? Kterým směrem bylo vůbec moře? A kde jsme lovili? Mlha se mě pokoušla dezorientovat, ale já se nenechal. V dálce dlouze zahoukala sova a znovu jsem spatřil několik netopýrů. Bylo to opravdu děsivý podvečer.
"Chlad moc nemusím, ale to spíš až zimní mrazíky. V tu chvíli je nejlepší se tak maximálně schovat do úkrytu a zabalit do kožešin," ukázkově jsem drkotal zubama. Jaro a léto jsem měl mnohem raději. Všechno v tom období bylo krásné, kvetoucí a plné teplých slunečních paprsků.
Nelly se mi nakonec nabídla, že se můžeme zajít umýt spolu. Společnost mi nevadila a alespoň jsem nemusel sám bloudit po světě, abych našel nějakou tu tůňku. "Budu moc rád za společnost Alfo Nelly! Ale měli bychom se po koupeli hýbat, abychom tu rýmu opravdu nechytli."
Měli jsme tedy jasno. Bylo načase se vydat směrem, kterým mohla být voda. Na západ bylo moře, z toho místa jsem přišel. Nebýt mlhy, asi by bylo cestování snazší, takhle jsem se jen vydal přímo za nosem a doufal, že jdu alespoň trochu směrem na východ. Doufal jsem, že když půjdu špatně, Nelly mě opraví a povede správnou cestou.

>> Mahtaë jih (přes Ranský les)

Říjen 6/10| Feline
Stánek s dárkovými předměty - Vyměňte si s někým strašidelnou historku

Vlčice byla prvních pár okamžiků ostražitá, ale to se dalo očekávat. Přece jsme byli cizinci a kdo ví, jestli třeba ona nekouše. Asi jsem ji trochu vykolejil tím, jak jsem okamžitě spustil svůj kolovrátek, ale co se dá dělat. Prostě už jsem takový byl.
"Feline, moc hezké jméno," přátelsky jsem se usmál od ucha k uchu. "Tohle počasí je asi dobré na rozjímání, i když spíš na to v tom špatném smyslu. Kdyby svítilo slunce a bylo teplo, tak to člověka asi víc uklidní. Takhle má spíš tendenci se motat v tom špatném," zamyslel jsem se nahlas. Neměl jsem moc zkušenost v pitvání se ve špatných věcech, ale tohle počasí na to bylo absolutně perfektní. Takové ztělesnění deprese.
Feline měla roztomile černé ouška a ocásek, vypadalo to moc hezky. Snažil jsem se moc nezírat, ale ne moc úspěšně. "Já jsem šel na krátkou procházku, neměl jsem nijak velký cíl," přiznal jsem a koukal na její packu, jak hrabe v listí. "Nevím, jestli pořád mohu říkat, že jsem tu teprve chvilku, ale moc jsem z Galliery zatím neviděl."
Zamyslel jsem se a koukal směrem do mlhy. Chvilku jsem měl pocit, jako kdyby se mlha pohnula a začala se tvarovat. Připomnělo mi to jednu povídačku, co mi kdysi vyprávěla babička. "Babička mi kdysi říkala, že v mlze může vlk najít víc, než jen vlhkost a pokrývku. Když se dlouze podíváš do mlhy, můžeš v ní spatřit různé tvary a občas i... odpovědi. Stačí si pro sebe vyslovit nějakou otázku a mlha ti odpoví. Taky říkala, že se toho nesmí zneužívat, nebo se mlha zhmotní a zaútočí na každého troufalce, co položí příliš mnoho otázek. Prý se ta vševědoucí mlha zvládne dostat vlkovi do hlavy a vzít na sebe podobu něčeho, čeho se nejvíc bojí," hodil jsem očkem po Feline a mrkl. "Je to však jen báchorka, teda asi. Sám jsem to nikdy nezkoušel, ale když už jsme u toho rozjímání," vzpomínky na babičku mi vždy vykouzlily úsměv na tváři. Uměla nás se sestrami jako malé pořádně vyděsit, ale ta její moudrost! Ta byla k nezaplacení.

Stánek s pumpkin spice latté - Pohrajte si v napadaném listí.

>> Javor

Venku byla opravdu šílená mlha. Měl jsem problém vidět pod svoje tlapky, natož někam do dálky. Kdyby vedle mě stál sám medvěd grizzly, asi bych si ho nevšiml, dokud by nebylo pozdě. Chvilku jsem uvažoval, jakým směrem půjdu. Kde jsem naposledy viděl nějakou tekoucí vodu? Moře určitě ne, sůl by mi akorát slepila kožich a nebyl jsem si jistý, jestli by se těm lachtanům líbil nějaký narušitel v tomto ročním období.
Další možnost byla ta malá řeka, co jsme překročili při cestě na lov. Otázkou bylo, zda bych se tam zvládl dostatečně ponořit, protože většinu zaschlé krve jsem měl na zádech. Povzdechl jsem si, asi mi nezbývalo nic jiného, že se prostě vydat hledat vodu.
Neušel jsem nikterak daleko a narazil jsem v lese na pěknou hromádku javorových listů. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Nikde nikdo nebyl. Tak když už jsem od krve... třeba se mi povede nějakou tu krev z kožichu seškrábat, ušklíbl jsem se a skočil zády napřed do listí. Pořádně jsem si o vysušené kousky poškrábal zády, zadnici a krk, až jsem si u toho sám pro sebe bručel.
Stejně rychle jako jsem se začal válet, jsem i přestal. Hrdě se postavil, jako by se nechumelilo a protáhl si přední i zadní packy. Kopanec od srnky pořád trochu bolel, ale už ne tolik. Musel jsem to prostě rozchodit.
Na hranicích lesa jsem ucítil čerstvý značkování paní šéfové a po chvíli i samotnou šéfovou. "Ah, paní Alfo!" zavolal jsem na modrou vlčici a zavrtěl ocasem. "Odnesli jsme se Zurri do úkrytu maso. Stáhnul jsem z ní kůži a dal ji sušit, maso jsem dostatečně opracoval a také dal sušit. Nejedlé a neužitečné části srnky jsem zakopal v lese," pochlubil jsem se. "Teď jsem měl v plánu se jít umýt. Vypadám, jako kdybych ulovil přinejmenším celé stádo jelenů a srnek. Nevíš, kde najdu nejvhodnější řeku nebo jezírko, abych se umyl?" hodil jsem pohledem na svoje záda a v mém hlase bylo slyšet, jak jsem z toho otrávený.
"Vlastně, pořád nevím, jak se jmenuješ," došlo mi nakonec. Pořád jsem ji v hlavě říkal šéfová, paní Alfa, nebo prostě jen Alfa. Asi by bylo vhodné, abych konečně znal její jméno.

103
>> Kaštanový les
Střelnice - Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

Přišlo mi, že mám na zádech tu srnku od krve snad celou věčnost. Zurri mi ji pomáhala podpírat, za což jsem byl rád, i když nahlas bych to nikdy neřekl. Ještě by si myslela, že jsem slabý, pomyslel jsem si a na obličeji se mi zkřivil znechucený výraz. Nad představou toho, že budu v něčích očích budižkničemu a nad krví, co mi pomalu zasychala na kožichu.
Prošel jsem do vstupu do jeskyně pomalu a opatrně, abych omylem srnku neupustil. "Počkej, trochu doprava... teď doleva... super!" protáhli jsme srnku vstupem. Přes všechnu tu práci jsem si nevšiml pavučiny natáhnuté přes celý vchod úkrytu a vešel do ní obličejem napřed. "Doprčic!" začal jsem být až vzteklý z toho, jak se na mě neustále lepil bordel, špína a já vypadal jako blázen. Hlava od pavučiny, celé záda od krve, tlapky od bláta. Nezbyl na mě snad jediný chlup, který by nebyl špinavý. Chtělo se mi zvracet.
Položil jsem srnku na místo v úkrytu, kde mi připadalo nejvhodnější ji nechat. Pokusil jsem se z ní dostat její kůži v jednom kuse, aby se mohla využít jako podestýlka pro úkryt. Stáhnutou kůži jsem následně opláchl v malé studánce a nechal uschnout na suchém a chladném místě. Avšak musel jsem se ještě postarat i o maso. Paní Alfa říkala něco o usušení masa na zimu, to byl skvělý nápad. Snažil jsem se co to šlo, porcoval srnku a nevhodné části k jídlu dával na hromádku k východu úkrytu. Trvalo mi dlouho, než jsem byl se svým výtvorem spokojený. Byla to špinavá a nevděčná práce, ale to k lovu už patřilo. Nebýt srnčí krve na zádech, asi bych celou tu situaci snášel mnohem lépe.
"Půjdu ven zakopat někam zbytek srnky," pověděl jsem Zurri a u vchodu vzal zbytky a odtáhl je ven. Cestou ven mě překvapil netopýr, který mi proletěl velmi nízko nad hlavou. Ještě tys mě mohl pokálet! Měl jsem náladu pod vlka. Bylo načase, abych se vydal k nějaké řece a pořádně ze sebe smyl tu špínu.
Pohlédl jsem na nebe a nikde neviděl měsíc. Zamyslel jsem se nad tím, v jaké fázi teď měsíc asi je? Bude úplněk? Nov? Něco mi říkalo, že tuto noc se to nedozvím. Na nebi jsem viděl pouze zlověstně vypadající mračna a hustou mlhu před sebou.

>> Javorový les

Říjen 5/10 Feline
Stánek s dárkovými předměty - Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí

Při cestě kolem jezera jsem úcítil příjemný vlčecí pach. Cíl jsem měl jasný, přímo za vlčicí. Bylo zvláštní počasí na setkání. Všude kolem byla šílená mlha, že kdybych natáhl jazyk, tak ji snad mohu i olíznout. Nebo si dokonce i kousnout, ale raději jsem to neudělal, ještě bych vypadal pitomě.
Po chvíli chůze jsem uviděl šedou vlčici. "Ahoj!" pozdravil jsem z dálky, abych ji nevyděsil. Chtěl jsem zapůsobit jako přátelský vlk, kterým jsem i byl.
"Jmenuji se Linzire," pokračoval jsem, když jsem došel trochu blíž. Posadil jsem se kousek od ní a podíval se do dálky. Vlastně jsem se podíval pouze do mlžného oparu, přes který nebylo nic moc vidět. Byl i zázrak, že jsem vůbec viděl ji. "Není úplně krásné počasí, co? Strašná mlha, takovou jsem snad ještě nezažil. Být větší tma, tak se bojím naraženého čumáku," zavtipkoval jsem a hodil úsměv směrem k vlčici. "Jak se jmenuješ ty? A co tě sem přivádí?"
Možná jsem nemusel zrovna vlčici zahltit hned několika otázkami, ale já to jinak neuměl. Čím víc jsem mluvit, tím spokojenější jsem byl.

Kočár bezhlavého kočího - Zajdi si v noci na strašidelnou procházku
Říjen 4/10

Byla temná noc. Nemohl jsem si být jistý, co se skrývá za jakým keřem. Všechno vypadalo tak nějak stejně. Tma, obrysy. Někde v dálce zahoukala sova. Trhnul jsem sebou a rozhlédl se kolem. Sovu jsem nikde nespatřil. Možná mě šálil sluch, ale to nebylo možné. Vždyť jsem přeci vlk! Slyším tak daleko, jak si jen vlčí mozek dokáže představit. Sluch mě nešálil, jen věděl dřív něco, co mě hlavě došlo až mnohem později. Měl jsem tak trochu strach.
Já jsem byl ten predátor, kterého se měli ostatní obyvatele lesa bát, ne naopak! Jenže já cítil něco nebezpečného, něco magického. Magii jsem měl rád, ale tahle mela prazvláštní vůni. Spálená jelení kůže, pach shnilých květin s trochou překvašeného ovoce. Nic vábného.
Pak jsem uslyšel něco, co jsem v první chvíli nedokázal rozpoznat. Hlasitý zvuk se nesl lesem jako výstraha. Bylo to koňské řehtání. Les jako kdyby divokému koni odpověděl a všude najednou byla mlha.
To byla poslední kapka. Jasně znamení, že je čas vzít nohy na ramena. Nehodlal jsem tam vyčkávat na to, až koně spatřím, nebo až znovu uslyším sovu. Ne. Nehodlal jsem tam zůstat už ani minutu. Rozeběhl jsem se plnou rychlostí lesem, až mi jazyk málem vlál ven z tlamy.
Za mnou se ozvalo zahoukání slovy, následovalo další koní ržání a dusot kopyt po lesní cestě. Neběžel. Pouze šel pomalým krokem, jako by si byl jist, že mě dožene.
Měl jsem štěstí, opravdické štěstí. Vyběhl jsem z lesa na palouk a najednou bylo ticho. Nikde žádný kůň, žádná slova. Vzduch měl znovu svěží zimní nádech. Byl jsem v bezpečí.