Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Zrcadlové hory (přes východní hvozd)

Ani jsem se nenadál a byl jsem venku z hor, venku z hvozdu a zpátky u řeky. Očividně jsem na mě při mém malém výletě štěstí. Už mi však žádné štěstí nezbylo na to, aby mě řeky zavedly zpátky domů. Místo toho mě vedly dál a dál, až jsem nepoznal jediný kamínek, prostě nic. V tomto zákoutí Gallirei jsem nikdy nebyl. Teda, snad jsem byl pořád na území tohoto magického světa. Jistě jsem to vědět nemohl.
Šel jsem kousek kolem řeky, dokud jsem nenašel vhodné místo, u kterého bych zvládl řeku buď přeskočit, nebo rychle přebrodit. Chvilku to trvalo, ale nakonec se povedlo přejít řeku bez úhony. Trochu jsem se vyděsil, když jsem najednou spatřil jeden z kamenů, jak se pohybuje kolem řeky. Naštěstí se ukázalo, že je to jen želva a já jsem se ještě dočista nezbláznil. Teda možná. Zatím.
Pokračoval jsem na cestě lesem, bloudil a v duchu doufal, že ta mlha konečně pomine.

>> Jezevčí hájek přes Narvinijský les

>> Mahtaë sever
Kočár Bezhlavého kočího - Ztrať se v horách.

Stočil jsem svou cestu od koryta řeky směrem doprava a najednou šplhal po úpatí hory směrem nahoru. Třeba z nejvyššího bodu hor uvidím Javorový les a zvládnu se tam v pohodě vrátit. Zas a znovu jsem se mýlil. Šplhání po hoře nebylo vůbec jednoduché. Každou chvilku jsem musel kontrolovat tlapky, přešlapovat z místa na místo, aby mi to neklouzalo. Vymyslel jsem si znovu nelehký úkol, ale měl jsem na výběr? Neměl.
Samozřejmě, že by bylo rozumnější tuhle mlhu někde přečkat, jenže to byl musel přiznat porážku. A přiznat porážku proti mlze? Tak to ani náhodou. Dál jsem šlapal po horách a rozhlížel se, abych našel nejvyšší bod. Támhle? Ne... Tak támhle? Chodil jsem v kruhu, aniž bych si to uvědomoval. Mlha perfektně maskovala veškeré indicie, které by mi poradily. Byl jsem ztracený v kamenných horách, pod tlapkami mi každou chvilku uklouzl kámen. Horší to už snad být nemohlo.
Posadil jsem se a zamžoural do mlhy. Viděl jsem obrysy kamenní, sem tam malé jezírko. Neprošel jsem kolem něj už? Musel jsem z jezírka udělat záchytný bod, jenže těch jezírek tam bylo až příliš. A aby toho nebylo málo, ani můj plán, že vylezu na horu a rozhlédnu se, nevyšel. Mlha mi to zas a znovu nedovolila.
Kdyby se mě zpětně někdo zeptal, jak jsem se zvládl z hor dostat, nebyl bych schopný mu odpovědět. Slezl jsem konečně z hor zpět dolů a vešel do lesa. Tady jsem potkal kdysi Kessela, ne? Jenže já znovu zvolil špatný směr a šel na východ, místo na západ.

>> Řeka Midiam (přes Východní hvozd)

>> Mahtaë Jih

Šel jsem rychlým krokem kolem řeky dlouho. Až podezřele dlouho. Řeka se příliš neklikatila, však to jsem ani nemohl tušit. Mlha tu byla hustá, až jsem místy neviděl na druhý břeh, bylo to nepříjemné. Ani jsem si nevšiml, že jsem při mé malé koupačce vylezl na druhém břehu. Štěstěna mi nepřála, ale to bych nebyl já, abych se neztratil pár dnů po tom, co jsem se přidal do smečky.
Další osudovou chybou bylo to, že jsem úplně přehlédl větvení řeky. To by mi napovědělo, že jdu špatně a nejspíš jdu i po břehu úplně jiné řeky. Ale já nic z toho netušil a pokračoval dál v cestě. Řeka se každý okamžik zužovala, ale já si s tím nedělal hlavu.
O problému, do jakého jsem se dostal, jsem přemýšlel až o pár okamžiků později, kdy se z mlhy po mé pravé straně objevily zvláštní kamenné hory. Nebyl jsem tady už někdy? Nechal jsem se opít malou známostí místa a doufal, že mě to zavede zpátky do mého nového domova.

>> Zrcadlové hory

>> Mahtaë jih (přes Ranský les)

Vběhl jsem do mlhy s přesvědčením, že je Nelly hned za mnou, možná vedle mě. Šeredně jsem se mýlil. Uběhl jsem sotva na konec lesa a otočil se. Byl jsem sám, uprostřed lesa. "Nelly! Kde jsi? Paní Alfo!" křičel jsem do dálky, ale nikdo neodpovídal. Nebál jsem se. Ne, ani náhodou. Byl jsem však nejistý.
Nová vlna husté mlhy se převalila přes les. Najednou jsem neviděl zhola nic. Odkud jsem přišel? Kam mám jít teď? Neviděl jsem si skoro ani na špičku nosu. Ajaj, tohle není dobré. Pořád jsem byl od krve. Nevěděl jsem, kam jdu. Nelly byla pryč. Několikrát jsem se kolem sebe dobře rozhlédl. Jedním směrem jsem rozeznal pár stromů, druhým směrem... další stromy. Nakonec jsem se rozhodl jít prostě za čumákem.
Každý malý krok jsem se koukal pod tlapky, abych si byl jistý, že se omylem nepřerazím. Za mnou se ozvalo hlasité houkání sovy. Zježily se mi chlupy na zátylku a celé moje tělo ztuhlo. Chvilka ticha mi dala falešný pocit bezpečí, ze kterého mě probralo dlouhé ptačí krákání. Nadskočil jsem a vyděšeně se rozhlédl. To počasí fakt dělá všechno mnohem děsivější.
Došel jsem až ke korytu řeky, ve které se leskla průzračná voda. Alespoň to se mi povedlo, když jsem netrefil zpátky do Javorového lesa. Vešel jsem do studené vody a okamžitě cítil chlad až v kostech. Byla to nutná oběť. Chtěl jsem mít zase čistý a lesklý kožíšek, přece jsem si nemyslel, že to bude zadarmo. Opatrně jsem si do vody lehl a nechal proud mi očistit tlapky a záda. Až jsem z toho skoro drkotal zuby. Po chvíli jsem znalecky prohlédl kožich a pochválil sám sebe za dobrou práci. Nebylo snadné ze zad dostat zaschlou krev a listí, ale já to dokázal.
Vylezl jsem z řeky, oklepal se několikrát za sebou a zamyslel se. Kudy teď? Přece jen kolem Javoru tekla řeka, tak třeba se proti směru dostanu zpátky na území smečky. Jak šeredně jsem se mýlil.

>> Mahtaë Sever

Říjen 7/10 | Feline
Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty) 1/2

Přikyvoval jsem na Feline názor na zimu. Měl jsem prakticky podobný. Jaro jsem naprosto miloval, všechno krásně kvetlo, panovala vždy dobrá nálada a sluníčko pomalu začínalo hřát. V létě bylo velmi snadné a bezbolestné dosáhnout čistého kožíšku pořádným vycachtáním se v řece. Ale v zimě? V zimě byla prostě zima. Sníh byl sice nádherný, ale po čase dokázal pěkně ubližovat.
"Máš naprostou pravdu. Sníh je fajn, můžeš z něj i něco vytvořit tlapkami, i když trochu neohrabaně. Ale jakmile začne pořádně mrznout, sníh ztvrdne a je z něj tak maximálně kostka ledu, co pálí na tlapky," vysvětloval jsem mé důvody. Můj kožich sice na zimu vždy zhoustnul, ale ani to nepomáhalo v těch nejmrazivějších dnech. "Občas je lepší v zimě prostě nevycházet ven z úkrytu a zabalit se do kožešiny."
Byl jsem upřímně překvapený z toho, že se tu Feline narodila. Ani jsem nevěděl proč. Vždyť to dávalo smysl, nejspíš tu bylo hodně vlků a někdo se tu narodit musel. Spíš já doteď nikoho takového nepotkal, nebo mi to neřekl. "Můžeme to tu někdy prozkoumat spolu," nabídl jsem nezávazně. Trochu jsem doufal, že se s ní potkám i jinde, než tady u jezera. Všechny vlky, co jsem tu potkal, jsem nikde jinde nespatřil.
Moje vyprávění ji očividně zaujalo. Naštěstí to vypadalo, že to nezkoušela. Sám jsem si nebyl jistý, jestli to je pravda nebo ne a testovat jsem to v plánu doopravdy neměl. Co když měla bábina pravdu a mě tu sežere nějaký mlhavec? Tak to ani nápad.
"Hmm, máš pravdu, nač pokoušet osud. Navíc nevím, na co bych zrovna teď chtěl odpověď," zamyšleně jsem hleděl do mlhy. Pak mě napadl jiný příběh, který mi vyprávěla tetka. Nejspíš se nás tehdy jako vlčata snažila akorát vyděsit, ale já na stradšila nevěřil.
"Také jsem slyšel příběh o Bezhlavé losici," řekl jsem, abych zaujal pozornost. "Los sám o sobě je hodně velké zvíře, nedokážu si představit, že by se mu postavil jen jeden nebo dva vlci. Teď si představ, že by existovala doopravdy Bezhlavá losice."
Na chvilku jsem se odmlčel, abych si v hlavě urovnal ten příběh. "V polovině podzimu, pod rouškou noci můžeš v lese spatřit tichou a na první pohled nevýraznou losici. Až po chvilce si všimneš zvláštně vypadajícího paroží. Skoro to vypadá, jako by ji vycházelo přímo z těla. Na chvilku se zastavíš, zamžouráš do tmy a najednou se ozve tiché 'pojď ke mě blíž...', jenže to už vidíš až moc jasně celou losici. Má krvavě rudé nohy, paroží ji vyráží přímo z hlavy a z míst, kde by měla mít statnou hruď, je pouze díra skrz na skrz!" sám jsem začal vidět zvláštní tvary v mlze. Očividně jsem děsil i sám sebe.
"A pak... losice vyrazí směrem k době! Bum! Prásk! Její nohy duní o zem a tobě nezbývá nic jiného než utíkat! Utíkat o život!" zakončil jsem děsivý příběh o Bezhlavé losici hlasitým proslovem. Pak jsem jen zůstal mlčky sedět a poslouchal zvuky lesa. Super, teď mám slyšiny, že se někdo žene za náma lesem nám ukrást hlavy...

//při psaní jsem si představila takového losa, takové monstrum

Pochvala od Alfy mi udělala radost, samozřejmě že ano. Zavrtěl jsem ocasem. Chválu jsem měl rád, to opravdu ano. Její oči byly stále trochu utrápené. Podobně jako když jsem na ni a Zurri narazil v lese a pozvali mě na lov. Vyptával bych se, ale něco uvnitř mě mi napovídalo, abych to nedělal. Kdyby se o tom chtěla bavit, poví mi to sama. Alespoň na tohle jsem měl dost rozumu.
"U moře jsem byl, dokonce jsem se přes něj plavil, ale slanou vodou bych se nerad umýval. Navíc máš pravdu, asi bych dostal nafackováno od vln," představa toho, jak dostanu ránu od vysoké vlny byla vtipná, ale ta představa soli v očích a v tlamě už moc ne.
Mlha nás opravdu pronásledovala a slunce pomalu zapadalo. Byla tak půlka podzimu a to vždy znamenalo, že se dny krátí a noc prodlužuje. "Opravdu je zima, ta mlha mi dává zabrat. Skoro nevidím, kam šlapu. Ale spíš je mi i chladno od zad. Ta krev se mi dostala snad až na kůži," postěžoval jsem si a skoro neslyšně pokračoval: "A taky je to pěkně nechutný, když jsem celý špinavý."
Pak jsem se rozhlédl a snažil se zorientovat, v jaké části lesa jsem. Jak daleko byl asi úkryt? Kterým směrem bylo vůbec moře? A kde jsme lovili? Mlha se mě pokoušla dezorientovat, ale já se nenechal. V dálce dlouze zahoukala sova a znovu jsem spatřil několik netopýrů. Bylo to opravdu děsivý podvečer.
"Chlad moc nemusím, ale to spíš až zimní mrazíky. V tu chvíli je nejlepší se tak maximálně schovat do úkrytu a zabalit do kožešin," ukázkově jsem drkotal zubama. Jaro a léto jsem měl mnohem raději. Všechno v tom období bylo krásné, kvetoucí a plné teplých slunečních paprsků.
Nelly se mi nakonec nabídla, že se můžeme zajít umýt spolu. Společnost mi nevadila a alespoň jsem nemusel sám bloudit po světě, abych našel nějakou tu tůňku. "Budu moc rád za společnost Alfo Nelly! Ale měli bychom se po koupeli hýbat, abychom tu rýmu opravdu nechytli."
Měli jsme tedy jasno. Bylo načase se vydat směrem, kterým mohla být voda. Na západ bylo moře, z toho místa jsem přišel. Nebýt mlhy, asi by bylo cestování snazší, takhle jsem se jen vydal přímo za nosem a doufal, že jdu alespoň trochu směrem na východ. Doufal jsem, že když půjdu špatně, Nelly mě opraví a povede správnou cestou.

>> Mahtaë jih (přes Ranský les)

Říjen 6/10| Feline
Stánek s dárkovými předměty - Vyměňte si s někým strašidelnou historku

Vlčice byla prvních pár okamžiků ostražitá, ale to se dalo očekávat. Přece jsme byli cizinci a kdo ví, jestli třeba ona nekouše. Asi jsem ji trochu vykolejil tím, jak jsem okamžitě spustil svůj kolovrátek, ale co se dá dělat. Prostě už jsem takový byl.
"Feline, moc hezké jméno," přátelsky jsem se usmál od ucha k uchu. "Tohle počasí je asi dobré na rozjímání, i když spíš na to v tom špatném smyslu. Kdyby svítilo slunce a bylo teplo, tak to člověka asi víc uklidní. Takhle má spíš tendenci se motat v tom špatném," zamyslel jsem se nahlas. Neměl jsem moc zkušenost v pitvání se ve špatných věcech, ale tohle počasí na to bylo absolutně perfektní. Takové ztělesnění deprese.
Feline měla roztomile černé ouška a ocásek, vypadalo to moc hezky. Snažil jsem se moc nezírat, ale ne moc úspěšně. "Já jsem šel na krátkou procházku, neměl jsem nijak velký cíl," přiznal jsem a koukal na její packu, jak hrabe v listí. "Nevím, jestli pořád mohu říkat, že jsem tu teprve chvilku, ale moc jsem z Galliery zatím neviděl."
Zamyslel jsem se a koukal směrem do mlhy. Chvilku jsem měl pocit, jako kdyby se mlha pohnula a začala se tvarovat. Připomnělo mi to jednu povídačku, co mi kdysi vyprávěla babička. "Babička mi kdysi říkala, že v mlze může vlk najít víc, než jen vlhkost a pokrývku. Když se dlouze podíváš do mlhy, můžeš v ní spatřit různé tvary a občas i... odpovědi. Stačí si pro sebe vyslovit nějakou otázku a mlha ti odpoví. Taky říkala, že se toho nesmí zneužívat, nebo se mlha zhmotní a zaútočí na každého troufalce, co položí příliš mnoho otázek. Prý se ta vševědoucí mlha zvládne dostat vlkovi do hlavy a vzít na sebe podobu něčeho, čeho se nejvíc bojí," hodil jsem očkem po Feline a mrkl. "Je to však jen báchorka, teda asi. Sám jsem to nikdy nezkoušel, ale když už jsme u toho rozjímání," vzpomínky na babičku mi vždy vykouzlily úsměv na tváři. Uměla nás se sestrami jako malé pořádně vyděsit, ale ta její moudrost! Ta byla k nezaplacení.

Stánek s pumpkin spice latté - Pohrajte si v napadaném listí.

>> Javor

Venku byla opravdu šílená mlha. Měl jsem problém vidět pod svoje tlapky, natož někam do dálky. Kdyby vedle mě stál sám medvěd grizzly, asi bych si ho nevšiml, dokud by nebylo pozdě. Chvilku jsem uvažoval, jakým směrem půjdu. Kde jsem naposledy viděl nějakou tekoucí vodu? Moře určitě ne, sůl by mi akorát slepila kožich a nebyl jsem si jistý, jestli by se těm lachtanům líbil nějaký narušitel v tomto ročním období.
Další možnost byla ta malá řeka, co jsme překročili při cestě na lov. Otázkou bylo, zda bych se tam zvládl dostatečně ponořit, protože většinu zaschlé krve jsem měl na zádech. Povzdechl jsem si, asi mi nezbývalo nic jiného, že se prostě vydat hledat vodu.
Neušel jsem nikterak daleko a narazil jsem v lese na pěknou hromádku javorových listů. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Nikde nikdo nebyl. Tak když už jsem od krve... třeba se mi povede nějakou tu krev z kožichu seškrábat, ušklíbl jsem se a skočil zády napřed do listí. Pořádně jsem si o vysušené kousky poškrábal zády, zadnici a krk, až jsem si u toho sám pro sebe bručel.
Stejně rychle jako jsem se začal válet, jsem i přestal. Hrdě se postavil, jako by se nechumelilo a protáhl si přední i zadní packy. Kopanec od srnky pořád trochu bolel, ale už ne tolik. Musel jsem to prostě rozchodit.
Na hranicích lesa jsem ucítil čerstvý značkování paní šéfové a po chvíli i samotnou šéfovou. "Ah, paní Alfo!" zavolal jsem na modrou vlčici a zavrtěl ocasem. "Odnesli jsme se Zurri do úkrytu maso. Stáhnul jsem z ní kůži a dal ji sušit, maso jsem dostatečně opracoval a také dal sušit. Nejedlé a neužitečné části srnky jsem zakopal v lese," pochlubil jsem se. "Teď jsem měl v plánu se jít umýt. Vypadám, jako kdybych ulovil přinejmenším celé stádo jelenů a srnek. Nevíš, kde najdu nejvhodnější řeku nebo jezírko, abych se umyl?" hodil jsem pohledem na svoje záda a v mém hlase bylo slyšet, jak jsem z toho otrávený.
"Vlastně, pořád nevím, jak se jmenuješ," došlo mi nakonec. Pořád jsem ji v hlavě říkal šéfová, paní Alfa, nebo prostě jen Alfa. Asi by bylo vhodné, abych konečně znal její jméno.

103
>> Kaštanový les
Střelnice - Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

Přišlo mi, že mám na zádech tu srnku od krve snad celou věčnost. Zurri mi ji pomáhala podpírat, za což jsem byl rád, i když nahlas bych to nikdy neřekl. Ještě by si myslela, že jsem slabý, pomyslel jsem si a na obličeji se mi zkřivil znechucený výraz. Nad představou toho, že budu v něčích očích budižkničemu a nad krví, co mi pomalu zasychala na kožichu.
Prošel jsem do vstupu do jeskyně pomalu a opatrně, abych omylem srnku neupustil. "Počkej, trochu doprava... teď doleva... super!" protáhli jsme srnku vstupem. Přes všechnu tu práci jsem si nevšiml pavučiny natáhnuté přes celý vchod úkrytu a vešel do ní obličejem napřed. "Doprčic!" začal jsem být až vzteklý z toho, jak se na mě neustále lepil bordel, špína a já vypadal jako blázen. Hlava od pavučiny, celé záda od krve, tlapky od bláta. Nezbyl na mě snad jediný chlup, který by nebyl špinavý. Chtělo se mi zvracet.
Položil jsem srnku na místo v úkrytu, kde mi připadalo nejvhodnější ji nechat. Pokusil jsem se z ní dostat její kůži v jednom kuse, aby se mohla využít jako podestýlka pro úkryt. Stáhnutou kůži jsem následně opláchl v malé studánce a nechal uschnout na suchém a chladném místě. Avšak musel jsem se ještě postarat i o maso. Paní Alfa říkala něco o usušení masa na zimu, to byl skvělý nápad. Snažil jsem se co to šlo, porcoval srnku a nevhodné části k jídlu dával na hromádku k východu úkrytu. Trvalo mi dlouho, než jsem byl se svým výtvorem spokojený. Byla to špinavá a nevděčná práce, ale to k lovu už patřilo. Nebýt srnčí krve na zádech, asi bych celou tu situaci snášel mnohem lépe.
"Půjdu ven zakopat někam zbytek srnky," pověděl jsem Zurri a u vchodu vzal zbytky a odtáhl je ven. Cestou ven mě překvapil netopýr, který mi proletěl velmi nízko nad hlavou. Ještě tys mě mohl pokálet! Měl jsem náladu pod vlka. Bylo načase, abych se vydal k nějaké řece a pořádně ze sebe smyl tu špínu.
Pohlédl jsem na nebe a nikde neviděl měsíc. Zamyslel jsem se nad tím, v jaké fázi teď měsíc asi je? Bude úplněk? Nov? Něco mi říkalo, že tuto noc se to nedozvím. Na nebi jsem viděl pouze zlověstně vypadající mračna a hustou mlhu před sebou.

>> Javorový les

Říjen 5/10 Feline
Stánek s dárkovými předměty - Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí

Při cestě kolem jezera jsem úcítil příjemný vlčecí pach. Cíl jsem měl jasný, přímo za vlčicí. Bylo zvláštní počasí na setkání. Všude kolem byla šílená mlha, že kdybych natáhl jazyk, tak ji snad mohu i olíznout. Nebo si dokonce i kousnout, ale raději jsem to neudělal, ještě bych vypadal pitomě.
Po chvíli chůze jsem uviděl šedou vlčici. "Ahoj!" pozdravil jsem z dálky, abych ji nevyděsil. Chtěl jsem zapůsobit jako přátelský vlk, kterým jsem i byl.
"Jmenuji se Linzire," pokračoval jsem, když jsem došel trochu blíž. Posadil jsem se kousek od ní a podíval se do dálky. Vlastně jsem se podíval pouze do mlžného oparu, přes který nebylo nic moc vidět. Byl i zázrak, že jsem vůbec viděl ji. "Není úplně krásné počasí, co? Strašná mlha, takovou jsem snad ještě nezažil. Být větší tma, tak se bojím naraženého čumáku," zavtipkoval jsem a hodil úsměv směrem k vlčici. "Jak se jmenuješ ty? A co tě sem přivádí?"
Možná jsem nemusel zrovna vlčici zahltit hned několika otázkami, ale já to jinak neuměl. Čím víc jsem mluvit, tím spokojenější jsem byl.

Kočár bezhlavého kočího - Zajdi si v noci na strašidelnou procházku
Říjen 4/10

Byla temná noc. Nemohl jsem si být jistý, co se skrývá za jakým keřem. Všechno vypadalo tak nějak stejně. Tma, obrysy. Někde v dálce zahoukala sova. Trhnul jsem sebou a rozhlédl se kolem. Sovu jsem nikde nespatřil. Možná mě šálil sluch, ale to nebylo možné. Vždyť jsem přeci vlk! Slyším tak daleko, jak si jen vlčí mozek dokáže představit. Sluch mě nešálil, jen věděl dřív něco, co mě hlavě došlo až mnohem později. Měl jsem tak trochu strach.
Já jsem byl ten predátor, kterého se měli ostatní obyvatele lesa bát, ne naopak! Jenže já cítil něco nebezpečného, něco magického. Magii jsem měl rád, ale tahle mela prazvláštní vůni. Spálená jelení kůže, pach shnilých květin s trochou překvašeného ovoce. Nic vábného.
Pak jsem uslyšel něco, co jsem v první chvíli nedokázal rozpoznat. Hlasitý zvuk se nesl lesem jako výstraha. Bylo to koňské řehtání. Les jako kdyby divokému koni odpověděl a všude najednou byla mlha.
To byla poslední kapka. Jasně znamení, že je čas vzít nohy na ramena. Nehodlal jsem tam vyčkávat na to, až koně spatřím, nebo až znovu uslyším sovu. Ne. Nehodlal jsem tam zůstat už ani minutu. Rozeběhl jsem se plnou rychlostí lesem, až mi jazyk málem vlál ven z tlamy.
Za mnou se ozvalo zahoukání slovy, následovalo další koní ržání a dusot kopyt po lesní cestě. Neběžel. Pouze šel pomalým krokem, jako by si byl jist, že mě dožene.
Měl jsem štěstí, opravdické štěstí. Vyběhl jsem z lesa na palouk a najednou bylo ticho. Nikde žádný kůň, žádná slova. Vzduch měl znovu svěží zimní nádech. Byl jsem v bezpečí.

Říjen 3/10 | Teenage Mutant Ninja Turtle Donatello

No, tak tady chlapec asi smysl pro humor nemá, pomyslel jsem si, když vlk vypadal, že vystřelí jak čertík z krabičky. Moje zaraženost a vyděšení mě přešlo až ve chvíli, kdy se vlk uklidnil a začal mluvit společným vlčím jazykem, kterému jsem už rozuměl.
"Ah Dante, pěkné jméno. Ještě jednou se teda omlouvám, měl to být takový vtípek víš. Vždycky jsem tady potkal u jezera přátelské vlky, tak jsem to tentokrát vzal až moc na jistotu a no," odmlčel jsem se na chvíli a nejistě se usmál, "očividně mi to moc nevyšlo. Fakt promiň. Snad můžeme začít znovu."
Těžko říct, jestli bude mít vlček pochopení pro mé vtípky, ale další jsem raději teď zkoušet nehodlal. Pohlédl jsem místo toho na nebe, kde se znovu shlukovaly mraky a vypadalo to, že každou chvilku bude pršet. A oba dva už jsme stejně jak mokré slepice. Vylezl jsem z vody a postavil se dostatečně daleko od Danteho, abych ho při oklepání znovu neosprchoval. To už by mi asi fakt natrhl zadek.
"Jinak, kdo je tetička Lia? Asi tě má ráda, kdyby mi ukousla hlavu v případě, že by se ti něco stalo," zeptal jsem se, abych nás oba rozptýlil od mého blbého nápadu. "A jakým jazykem jsi to mluvil? Já si chvíli myslel, že se mě snažíš zaklít," nejistě jsem se usmál. Pořád tu byla možnost, že mě fakt zaklel.

Tři čerstvě dospělí vlci stáli na stráni. Teď přišel jejich čas, jejich vláda! Až na to, že všichni tři měli dohromady zhruba stejně rozumu, jako ryba v potoce. Zirella by vám na to řekla, že i taková ryba umí být chytrá, ale to ona spíš neumí chytat ryby.
Před nimi byla rozlehlá pláň, na které se sem tam pohnula tráva. Mezi stébly se pohybovali nejrůznější hlodavci a nad nimi sem tam proletěl dravec.
“Jak si myslíte, že chutná takový orel?” zeptal se Linzire a koukal na jednoho ptáka, co se střemhlav potopil do oceánu stébel. Jeho sestra se škodolibě zasmála. “Jaký orel? To je káně! Orel je mnohem větší a jeho křídla vypadají jinak. A kdyby tady nějaký orel byl, tak bys tu nebyl ty! Protože by tě odnesl ještě jako malé tupé vlče,” řekla se vší láskyplností Zirella. Uměla být i hodná a milá, fakt. Linzire jí odpověděl zavrčením a scvaknutím zubů.
“Dobře, tak jak si myslíš, že chutná ten PTÁK?” “Jak to mám vědět, tys snad někdy nějakého ptáka chytil ty chytrolíne?” Jejich následující konverzace byla plná slov vzájemného obdivu, respektu a lásky.
“No a jak třeba chutná takový krtek? Nikdy mě nenapadlo ho zkusit ochutnat, přišel mi vždycky moc malý a vyhrabat ho by bylo také moc práce,” Azelia se nahlas zamyslela, ale její sourozenci ji neposlouchali a už se dávno váleli po zemi a kopali do sebe packama. “Dávej pozor, ještě mi ušpiníš kožich!” Linzire vyskočil na všechny čtyři a vzdálil se od své krvelačné sestry. Zirella se na něj zákeřně usmála a přikrčila se na zemi. Nebyl to však postoj někoho, kdo je připraven se bránit nebo dát najevo svou submisivitu. Ne, tohle byl postoj připravený každou chvíli na útok.
“A co kdybych zjistila,” pomalu se přibližovala k Linziremu, “jak chutná takový šedý zadek?” a pak zaútočila! Skočila Linziremu tlamou napřed na zadek a jemně stiskla. Dostatečně na to, aby to cítil, ale ne tolik, aby mu ho ukousla. Ozval se řev, který naposledy slyšela tato planeta někdy v období druhohor. Jenže tohle nebyl dinosaurus, co oznamoval světu, že se zrovna páří. Tohle byl vlk, kterého právě sestra kousla do zadnice.
Azelia si povzdechla. Věděla, jak to skončí, vždycky to věděla. Kdykoliv někam šli, ona vždycky zůstala sedět a pozorovala dva své sourozence, jak si buď nadávají, nebo se pošťuchují. Kousání bylo moc ale i na ni.
Linzire se vytrhl sestře ze stisku kopancem do tváře, který připomínal spíš výkop divokého koně, než kopanec vlka. “Já vím jak chutnáš ty! Jako ježek, protože jsi pěkná osina v zadku,” křičel na ni bratr, mezitím co si olizoval bolavé místo. Jeho sestru to akorát rozesmálo. “Taky že jo, klidně se ti tam ta osina může vrátit zpátky. Nebo se má tentokrát zapíchnout do druhé půlky?” odpovědí jí bylo pouze varovné zavrčení.
Šedý vlk si důkladně prohlížel svou zadnici. Pak spatřil kus ukousnutých chlupů a celý se naježil vzteky. “Koukej, co jsi provedla!” Zirella si promnula packou tvář, kam schytala přímý kopanec a zamžourala na údajnou neplechu, co způsobila. “Vždyť tam nic nemáš. Azelio, řekni mu, že tam nic nemá a zdá se mu to,” popíchla sestru.
Azelia nadzvedla nevěřícně obočí a odfrkla si. “Vyřešte si to spolu, mě to nezajímá.” Šedý vlk ani jednu ze sester neposlouchal, raději si olizoval neexistující ránu na zadku a pochroumané ego.
“Ale teda taky by mě zajímalo, jak chutná takový dravý pták. Možná chutná jako krocan, nebo jako zajíc,” přemýšlela Azelia nahlas ignorující spoušť kolem ní v podobě sourozenců. “Anebo jak chutná taková želva? Ten krunýř jen tak někdo neprokousne, ale dát si takovou mladou želvičku, ta by mohla chutnat dobře.”

Střenice - Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.
Říjen 2/10 | Donatella Versace

Udělal jsem nejspíš chybu, obrovskou chybu. Vlk nejenomže se lekl, ale do toho mě ještě proklel. Lekl se mnohem víc, než jsem i já sám očekával, a tak jsem se zmohl jen na vyděšený výraz, jako kdybych já byl ten, kdo právě dostal infarkt.
Vlk na mě vrčel a štěkal, jako kdybych byl samotnou smrtí a on se mě snažil zahnat. On couval, já jsem couval, byla to jak scénka ze špatného filmu. "Jejda, promiň!" vyhrkl jsem ze sebe omluvně, protože jsem se na víc v tom šoku nezmohl. Vlček na mě vyštěkl v cizím jazyce, což mě překvapilo takovým způsobem, že jsem nadskočil ve vodě. Znělo to jako klení, zaříkávání, nebo se mě možná snažil začarovat? Vlk doopravdy mohl používat nějakou magii, která mi byla neznámá. V očích se mi zablýskl náznak vyděšení.
"Nerozumím ti," řekl jsem a dál couval od vlka. Co když to není vlk? Co když je to nějaká hříčka přírody? Vždyť ani neumí společný vlčí jazyk! Na tváři mi zamrzl nechápavý výraz, ocas se mi ani nepohnul. Snažil jsem se vypadat neškodně, abych vlka ještě víc nerozčepýřil.
"Asi jsem začal špatnou nohou, pardon. Jmenuju se Linzire," znovu jsem se pokusil uklidnit situaci, kterou jsem sám způsobil. "A jak se jmenuješ ty?" Vydal jsem ze sebe tim nejpřátelštějším a neklidnějším tónem, na který jsem se zmohl. Jojo, dobrý nápad, děsit cizí vlky!

Střelnice - Pokus se někoho vyděsit.
Říjen 1/10 | Dante Alighieri

Zas a znovu mě moje tlapky zavedly ke krásnému jezeru. Bylo průzračné a tiché. Pozdní slunce se odráželo od hladiny a u břehu házelo prasátka o krásné blyštivé kameny. Zhluboka jsem se nadechl chladného vzduchu a ucítil jiného vlka, jak se nachází kousek ode mě. Nejspíš byl na druhé straně špice jezera, která mi bránila ve výhledu.
Pomalu jsem prošel malým porostem a nenápadně z něj vykoukl, abych se podíval, co za vlka je na druhé straně. Ve vodě jsem zahlédl pískového vlka s černými zády, co si hrál a cákal vodu všude kolem sebe. Musel jsem se usmát, protože to vypadalo komicky a vlk byl vlastně úplně neškodný. Dle jeho kožichu jsem poznal, že asi nebude ještě tak starý. Anebo jsem to spíš poznal z toho, že si hrál ve vodě a vůbec nevnímal svoje okolí.
Bylo by... zákeřné ho zkusit vyděsit? pomyslel jsem si a usmál se od ucha k uchu nad svým nápadem. Snad bude mít vlček taky smysl pro humor. Opatrně jsem našlapoval a snažil se vlka neupozornit na mou přítomnost, dokud jsem nestál kousek za ním.
Přikrčil jsem se a připravil se na výpad. Vyskočil jsem do vzduchu, dopadl všemi čtyřmi napřed do vody a u toho co nejvíc nahlas zakřičel: "BAAAF!" Voda se rozcákla všude kolem, že i já jsem byl najednou úplně mokrý.