Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> řeka Kierb přes Ledovou pláň

Klidnou chůzí jsem se procházel po čerstvém sněhu, který sem tam trochu tál. To, že přicházím až moc blízko k jezeru, jsem si uvědomil na poslední chvíli. Kraje jezera byly zamrzlé, dokonce i docela pevným ledem, jenže po pár metrech bylo vidět, jak je ze sněhu trochu břečka. Ta pokračovala až skoro k samému středu jezera, kde se tyčil malý ostrůvek. Zvědavě jsem si ho prohlížel a uvažoval nad tím, že bych se tam vydal. Jo, spadnu do vody, a ještě se tu utopím, dál jak pár metrů mě ta voda neunese.
Netušil jsem, zda mám pravdu a led je dál od břehu doopravdy tak tenký, ale nehodlal jsem to pokoušet. Studená voda, mokrý kožich, zima. To znělo jako perfektní počasí na to se podchladit a umřít a já jsem teda rozhodně umírat nehodlal. A co víc! Ještě bych si zničil kožich tou studenou vodou.
Tlapkou jsem odhrnul sníh dva metry od břehu jezera a podíval se na led. Byl převážně průhledný, jen sem tam se někde objevila zmrzlá bublina. Zkušeně jsem přejel packou po ledu, abych zjistil, jestli led klouže a víte co? Klouzal. To se mi v hlavě objevil velmi špatný nápad. Slezl jsem z jezera a kousek od něj poodešel.
Tři. Dva. JEDNA! Rozběhl jsem se a sklouzl se po ledu. Jenže jsem to moc nevypočítal a klouzal jsem mnohem dál, než bych chtěl. Zastavil mě až sníh, co jsem tlapkami vesele hrnul před sebou. Měl jsem štěstí, obrovské štěstí. Nepropadl jsem se, ale za to led hrozivě praskal. Nehodlal jsem čekat na další varování a okamžitě jsem se otočil a vratkým pohybem po ledu se vrátil na břeh.
"No, to bychom pro dnešek měli dost špatných nápadů..." ohodnotil jsem vlastní pitomý nápad a vydal se na cestu zpátky k řece.

>> Řeka Kierb přes Ledovou pláň

>> Narvinijský les přes Kopce tary

Mlha ustoupila a já měl najednou pocit, jako kdybych v mlze ztratil snad i několik dní. Bylo těžké se rozkoukat. Dlouho jsem bloudil po lese s plný břichem, dokud jsem se neotočil špatným směrem. To jsem zjistil až ve chvíli, kdy jsem vylezl na kopec a rozhlédl se. Přede mnou v dálce jsem viděl zasněženou pláň.
"Zima je v plném proudu, a to je pořád ještě podzim," uchechtl jsem se nahlas a vydal se na cestu. Byl jsem rád, že konečně vidím na cestu, tak mě ani netrápilo, jakým směrem vůbec jdu. Měl jsem dobrou náladu a tu mi teď nedokázalo nic zkazit.
Na zimu byl můj kožich připravený, v úkrytu smečky bylo dost jídla. Všechny přípravy byly hotové, teď už jen stačilo čekat na pravou zimu, až vystrčí růžky. Těšil jsem se, ne kvůli zimě jako takové, ale kvůli tomu, co přichází po zimě. Krásné voňavé jaro.
Nakonec jsem došel až k řece, která na svých okrajích jevila známky zamrznutí. Byl jsem očividně hodně na severu, protože kdo kdy viděl, aby řeka zamrzla tak brzy? Očividně já. Teď a tady. K mé smůle se ozvalo moje hrdlo a já se rozhodl zariskovat a napít se ze studené řeky. Voda byla ledová, ale svým způsobem osvěžující. Cítil jsem, jak mi mrzne mozek, ale žízeň byla silnější, než jsem byl já sám.
Poté, co jsem se dostatečně napil, jsem vyrazil dál na cestu. Pláň byla pokrytá novým nánosem sněhu, ve kterém jsem zanechával otisky tlapek. Byl měkký a místy až mokrý, ale moje chloupky mezi packami mi sloužily jako skvělá izolace. Skoro jsem ani necítil, jak je studený, skoro.

>> Safírové jezero přes Ledovou pláň

// změna přesunu >> řeka Kierb přes Kopce Tary

Listopad (6/10) | Feline

Neměl jsem nejmenší tušení, kdo byl Jerry a Roland, ale zněli silně, když si s kojoty zvládly poradit. Očividně i její babička byla dost silná na to, aby s nimi vytřela lesní stezky.
„Tvoje babička asi bude ještě mladá, co? Moje byla vlastně taky, když jsem se narodil, ale teď už jí tak deset bude. Nedovedu si představit, že by šla srovnat kojoty do latě,“ zasmál jsem se a představil si, jak je všechny kope zadní nohou do tlamy.
Feline měla obrovskou výhodu toho, že její rodina byla z Gallirei a nepřišla sem jako cizinec. Do zázemí se vlastně narodila a nemusela ho tu budovat. Já s tím pomalu začal, ale nemyslel jsem si, že se tolika generacím mohu rovnat. Každý byl někdy někde nový a sama Feline i říkala, že tu ze světa toho moc nepoznala. Takže to asi zas až taková výhoda nebyla.
„Lišky… nevím, potkal jsem asi zatím jen jednu a ta byla taková zvláštní. Nejsou nebezpečné, jen asi divné,“ řekl jsem a koukal na sněhové vločky, jak pomalu padají kolem jezera. Všechny nás čekala zima, ať už jsme byli vlci, divné lišky, anebo zákeřní kojoti. Každý se musel připravit na možná krutou zimu.
Feline odpověď mě velmi potěšila. Ocas si dál žil vlastním životem a zametal čerstvě napadaný sníh na zemi, jako kdyby to byl smeták. Já se trapně uculoval, ale vůbec mi to nevadilo. „To budu velmi rád! Těžko říct, co tady můžeme potkat za místa a další vlky. Já mám moc rád květinové louky, ty bych chtěl na jaře vidět. Možná tu narazíme i na zvířata, které neznám, to by bylo taky fajn,“ přemýšlel jsem nahlas. Louky plné kvítí po tom, co roztaje poslední sníh a sluneční paprsky začnou mít znovu sílu, byly slast pro moje oči a nos. „Ale to bych se měl do té doby naučit je rozpoznat, že?“ zavtipkoval jsem na svůj vlastní účet.

Listopad (5/10) | Feline

Zasmál jsem se jejímu přeřeku, i když jsem si opravdu myslel, že se jednalo o lišku s vlčaty, co někde našla. Najednou to dávalo trochu větší smysl. Při zmínce o tom, že si navzájem nerozuměli, jsem zamyšleně hleděl do dálky. Přišlo mi to jako škoda. Proč si navzájem nemůžeme rozumět? Alespoň větší nebo příbuzná zvířata. Vlci, liška a kojoti by bohatě stačilo. Ani jedno zvíře není úplně vhodné na lov.
„Kojoty?! To asi dává smysl, sice nám asi jsou příbuzní dle toho, jak vypadají, ale chovají se mnohem víc barbarsky. Je to trochu škoda, ale do potyčky bych s nimi nešel, jsou zákeřní,“ řekl jsem, ale zkušenost jsem s nimi přímo neměl. Spíš jsem o tom slyšel od rodiny a jejich stesků s místní bandou kojotů, co jim chodila krást jídlo.
„To je dobře, že jste se domluvili. Sice asi nějací vlci lišky loví, ale já bych to asi nedokázal. Jsou nám docela podobné. To samé kojoti, sice si o nich myslím svoje, ale taky bych je nechtěl k jídlu,“ nechal jsem myšlenky plynout rovnou z tlamy. Možná by se magií dalo s nimi domluvit, ale to by nebylo jednoduché. Existuje vůbec magie, která nám dovolí rozumět jiným zvířatům?
Celou dobu, co jsme se bavili o kožichu jsem si Feline prohlížel. Byla mi dost podobná, což samozřejmě je jen pochvala, ale její povaha bylo to, co mě zaujalo nejvíc. Měla smysl pro humor, naslouchala mému vyprávění a vůbec si nestěžovala, že jsem jak kolovrátek. Když pohnula ocasem, sledoval jsem špičku jejího černého ocasu jak kočka vábničku.
„Nabízíš se?“ řekl jsem šibalsky a mrkl na Feline. „Můžeme spolu potom projít Gallireu a najít krásné zákoutí, žádný problém. Za tvou společnost budu velmi rád,“ řekl jsem s úsměvem od ucha k uchu a snažil se potlačit vlastní ocas, kterým jsem mával jako vlče, když se rodiče vrací z lovu. „Teda samozřejmě pokud bys o to stála,“ dodal jsem ještě.

Listopad (4/10) | Feline

Při vzpomínkách na vlčího starce a jeho bratra jsem na chvíli ucítil kolem sebe slabý vánek slané vody a tepla z moře. Věděl jsem, že se mi to jen zdá, ale i tak to bylo příjemné. Doufal jsem, že si všechno vyříkali.
„Ty jo, lišku? Ta liška dokázala mluvit vlčím jazykem? Nebo jsi jí jen pomáhala zachránit její… vlčata?“ byl jsem zmatený, jako lesní včely. Nedávalo mi to ani trochu smysl. Proč by se liška starala o vlčata? Co by je jako naučila, jak si vykopat noru a chechtat se tím jejich zvláštním smíchem po lese? Lišku jsem měl vždy spíš za lovnou zvěř než jako někoho, komu bych pomáhal. Možná za to mohla právě ta jazyková bariéra, ale kdo ví? Třeba doopravdy umí vlčím jazykem, jenom se s námi bavit nechtějí. To by byly pěkně namyšlené husy ty lišky.
„To mi musíš vysvětlit a povědět. Jak jako liška?“ řekl jsem s úsměvem, protože mě ten příběh upřímně zajímal. Najednou mi moje jízda po magickém voru a zvláštní truhla přišla jako nudná vzpomínka. S vlky se mluvilo běžně, ale s liškami?
Feline měla asi pravdu, mohl jsem se něco naučit od Zurri, nebo bychom se mohli učit spolu. Třeba byla dobrou učitelkou, i když jsem tomu moc nechtěl věřit.
„Sečteno uzavřeno, máme krásné kožichy a máme je víc vystavovat!“ vykřikl jsem nahlas a neočekával nic jiného, než nadšený souhlas!
Měla samozřejmě pravdu, jakmile bylo více vlků ve smečce, tak žádná barva kožichu nebyla překážkou. Jenže co když měl někdo kožich uzpůsobené spíš na teplejší podnebí? Já měl to štěstí, že můj kožich se dokázal tak nějak přizpůsobit jakémukoliv počasí, ale na velké vedra a kruté zimy taky nebyl úplně stavěný.
„Tuláci to mají tak nějak všechno těžké. Byl jsem tulák, když jsem odešel do světa a musím říct, že jsem musel v hodně ohledech dospět. Ale samotář ze mě nikdy nebude, jsem na to až moc společenský,“ usmál jsem se, protože jsem to vlastně ani nemusel říkat. Feline to mohla poznat hravě sama, protože jsem nedokázal zavřít tlamu.

Listopad (3/10) | Feline

Uvažoval jsem nad tím, jak bych nejsnadněji popsal ptáky, co jsem viděl na ostrově. "Nooo, papoušci jsou hodně barevní. Zelená, žlutá, červená, modrá. Často mají všechny tyhle barvy v peří najednou a strašně nahlas řvou," řekl jsem, když jsem si vzpomněl na to, jak krákaly při mém odjezdu. "Potkal jsem je na ostrově, kam jsem jel lodí, takže ani nevím, jestli se tam dá dostat suchou nohou a přes moře a vlny tam plavat je špatný nápad," zamyslel jsem se. Ten starý vlk mi ale říkal, že se tam může vlk dostat suchou nohou, o nějaké další cestě, jenže já neměl šanci ji najít.
Feline pak zmínila, že narazila jen na pár míst, ale moc toho zatím neviděla. Dle její poznámky jsem ale pochopil, že její rodiče očividně nežijí ve stejném lese, možná ani nikdy nežili. Přišlo mi to zvláštní, znal jsem jen typ rodiny, v jaké jsem vyrostl já. Rodinná smečka, ve vedlejší smečce další sourozenci mých rodičů, a tak dále. Sem tam nějací přátelé a další rodiny, co se postupně přidávaly. Ale že by někdo z rodičů žil od sebe jsem neviděl. Jiný kraj, jiný mrav. Asi by mi bylo líto vyrůstat bez mámy nebo bez táty...
Pak jsem si snažil vzpomenout na to, kdo další měl zelené oči, koho jsem znal? "Asi Zurri má zelené oči vlastně, něco by mě naučit mohla," uvažoval jsem nahlas. Nedokázal jsem si moc tu vlčici představit jako někoho, kdo by byl zdatný v magiích ale asi to bylo tím, že jsem ji neviděl je nikdy použít. Navíc jsem až moc dobře měl v hlavě to nedorozumění, když chtěla jít lovit vlčata.
Feline si mě důležitě prohlédla mezi tím, co mě ujistila o kráse mého kožíšku. Vypjal jsem hruď a zvedl hlavu, abych toho ze sebe co nejvíc ukázal. "To rád slyším! Přece jen si ho snažím udržovat. Teď bude zima, to si ho musím pořádně chránit, bez něj by mi byla zima. Kdybych ho omylem ušpinil, mohla by se mi vlhkost dostat až ke kůži a to pak hrozí umrznutí!" řekl jsem, jako kdybych byl expert na zimní teploty.
Zamyslel jsem se nad způsobem maskování kožichem a uvažoval nad tím, jaký kožich by pro to byl nejlepší. "Hnědý nebo pískový kožich má asi výhodu v lese nebo v letních dnech, kdy tráva žloutne a pomalu usychá. Nebo taky na podzim. Bílý má výhodu asi jen v zimě, ale v létě je to spíš snadný terč, ne? Představ si, jak se snažíš ulovit zajíce s oslnivě bílým kožíškem. To tě vidí i na kilometr daleko," zavtipkoval jsem. Přece jen lovení nebylo jen o barvě kožichu nebo maskování. Pořádně zdatný lovec si dokáže vždy poradit, i v těch situacích, kdy mu počasí nebo roční období nepřeje.

Listopad (2/10) | Feline

Rozhovor s Feline tak nějak plynul sám od sebe. Rozuměli jsme si, notovali jsme si. Měl jsem z toho radost, občas jsem tu svojí tlamu nedokázal zavřít, ale tady to očividně vůbec nevadilo. Spokojeně jsem se usmíval a sem tam zavrtěl ocasem na náznak toho, že je mi náš rozhovor příjemný. Nedělal jsem to však schválně, moje tělo reagovalo tak nějak samo.
"Zatím jsem tu velmi spokojený. Je to tu opravdu obrovské, takže ani nečekám, že to tu za život prohlédnu celé, ale ty nejzajímavější části bych snad stihnout mohl. I když sám si nejsem moc jistý, co přesně tady stojí k vidění. Zatím mě vzal Kessel na takovou zajímavou horu na severu u jezera, a pak jsem byl na zvláštním ostrově, kde bylo strašně moc papoušků," přemýšlel jsem, co všechno jsem viděl, ale bylo toho zatím pramálo. Nejzajímavější pro mě byly barvené kožichy ostatních vlků.
Moje malé kouzlení se Feline očividně líbilo. Byl jsem na sebe pyšný, že se mi to vůbec povedlo. Ještě nedávno jsem zvládl sotva pohnout s trávou, ale teď jsem dokázal i tohle. "No... nevím," přiznal jsem. Její otázka ohledně magie Země mě zaujala. Zkusil jsem přemýšlet, jestli mi název kytky sám nevyskočí v hlavě, ale nic se nestalo. "Hm, myslím si, že asi musíme taky studovat. Ale třeba nám to jde rychleji," zazubil jsem se. Znovu jsem si pořádně prohlédl kvítí, ale nepoznal jsem jedinou kytičku.
Věřil jsem, že se časem oba dva v magiích zlepšíme. Já jsem ale očividně musel pracovat i na mých znalostech květin a celkově botanii. Vědí všichni vlci s magií Země toho hodně o přírodě? Asi jo. Musím je dohnat!
Feline moje poznámka očividně vyvedla z míry. Usmál jsem se na ní od ucha k uchu, ale pak jsem se zarazil i já. "Počkej, počkej, počkej. Máš šedý kožíšek, krásnou špičku ocasu a říkáš tomu nudné? Já jsem celý šedý! A nudný kožíšek rozhodně nemám," řekl jsem s hranou nabubřelostí a postavil se jako model, aby si prohlédla můj krásný kožich. "Takové urážky na vlastní kožich si nesmíš říkat! Mám krásnou barvu kožichu, přece bys neřekla, že ho mám já ošklivý nebo nudný, no ne?"
Pak jsme přesunuli náš rozhovor zpátky ke smečkám. "Ajo... zima. No vidíš, proto máme tak krásné šedé kožichy, aby nám nebyla zima!" zasmál jsem se a přikývl na její poznámku o tom, že většina vlků se bude v zimě zdržovat v lese a v úkrytu. Je dobře, že jsme ulovili tu srnku a já ji pořádně obral a stáhl, ta kůže se bude hodit.

Listopad 1/10 | Feline

Feline byla dobrá posluchačka a skvěle se s ní povídalo. Rozuměla mi, i když to nebylo asi nic nevšedního. Nebyl jsem nijak složitý a už vůbec ne tajemný. Tlama mi jela jako kolovrátek, jen co se na mě někdo omylem podíval.
"Asi chápu. Třeba je jednou znovu navštívím, ale v nejbližší době asi ne. Chci nejdřív něco dokázat, poznat nový svět, naučit se novým věcem. Přece se nebudu vracet k mámě do úkrytu hned pár měsíců po tom, co jsem odešel," usmál jsem se na Feline, "navíc jedna ze sester by se mi šíleně vysmála."
Byl jsem rád, že alespoň s magiemi jsme na tom podobně. Na chvíli jsem se soustředil na mechem pokrytou zem kousek od nás a nechal vyrůst malé kvítí. Vypadalo až moc nápadně, protože tohle kvítí roste na začátku jara, ne na podzim. Ale i tak jsem byl se svým výtvorem spokojený, i když mi dal hodně zabrat.
Feline poté vyprávěla o její netradiční rodině. Byla to velmi zvláštní rodinná dynamika, ale vypadalo to, že má mámu i babičku hodně ráda. "Zajímavá rodina, ale alespoň jsi se dozvěděla něco o své magii. Brzy si všechny vlky s podobnou magií strčíš do kapsy," ujistil jsem ji. Sám jsem toho chtěl dosáhnout a to buď sám, nebo s pomocí Života.
"Měla by ses na sebe koukat víc, ty modré oči ti sluší," řekl jsem, jako by se nechumelilo a dál poslouchal její vyprávění. Bylo to docela obdivuhodné, protože já sám jsem moc nevěděl, co měli sestry za magie. Nikdy jsme to neřešili, protože jsme ji stejně neuměli používat.
"Třeba loví stejně, jako my vlci, ale kdo ví. Nikdy jsme ji lovit neviděli," konverzace o Bezhlavé losici byla zábava, ale víc mě bavila konverzace o lovu jako takovém. "Já lovil vysokou nedávno. Teda, nebyla to moc vysoká srnka, ale byla to srnka. Zvládli jsme to ve třech, ale dalo to práci. Něco málo jsem se z lovu naučil, tak snad to příště bude snažší," řekl jsem a cítil malé píchnutí v boku. Sice už mě bolet neměl, ale kopanec od srnky do boku byl kopanec od srnky do boku. Očividně to ještě nebylo úplně zahojené a můj magický výtvor procesu hojení taky zrovna nepomohl.
"Taky bych chtěl poznat zbytek smečky. Snad potkám alespoň vlčata paní Alfy... teda Nelly. Až se tam vrátím, snad potkám ten zbytek," řekl jsem a uvažoval nad tím, jestli už se ta její vlčata vrátila zpátky do Javorového lesa, nebo jestli je doopravdy budeme muset jít hledat.

Děkuji moc za akci! Nejvíc se mi líbily herní úkoly, na těch se dalo vyřádit

Odměnu prosím následovně, vše na Linzireho:
- 20 b - vymaxování základní vlastnosti taktika lovu
- 20 b - vymaxování základní vlastnosti vytrvalost
- 72 b - 144 kytek

Příště určitě zas vyfretkařím max odměnu

Připsáno a děkuji za účast :>

>> Jezevčí plácek
Mlsná fretka - Připrav hostinu

Jezevec mě odvezl na kraj lesa, zamával mi a poslal mě vlastní cestou. Protáhl jsem se jako kočka a přemýšlel. Mohl jsem se alespoň babičky zeptat, kudy se dostanu zpátky do Javoru... Povzdechl jsem si. V břiše mi kručelo, v hlavě jsem měl vzduchoprázdno a byl jsem už unavený, až byla škoda mluvit.
Rozhlédl jsem se po lese a skrz mlhu viděl mihnout se nějaké malé zvířátka. Tentokrát nešlo o jezevce, což bylo dobře. Nechtěl bych tomu hodnému jezevci sníst rodinu, to by asi nebyl rád. Místo toho po lese běhaly veverky. "Večeře?" zašeptal jsem si potichu a mlsně si olízl rty.
Udělal jsem pár rychlých kroků, výpad a už jsem měl jednu veverku v tlamě. Na chvilku jsem ji odložil stranou a soustředil se na druhou, která zrovna skočila z kmene stromu. Znovu jsem provedl výpad a ulovil i druhou veverku. "No, to by mohlo stačit. Ale něco tomu chybí," řekl jsem si pro sebe. V lese byly převážně listnaté stromy, což znamenalo pravděpodobný výskyt nějakých dobrých jedlých hub. Měl jsem pravdu, po chvilce hledání v mlze a odhazování listí jsem našel celou malou školku.
Tím byla má příprava hostiny ukončena. Spokojeně jsem si rozprostřel veškeré jídlo před sebe a s chutí se pustil do jídla. Houby jsem sice nevyhledával, ale k veverčímu masu to byla nutnost. Zvláštní chuť hub vždy dokázala oživit chutné malé hlodavce.
Spokojeně jsem si ulevil po hostině a rozhodl se pokračovat v mé cestě mlhou zpět do smečky.

>> Východní hvozd (přes Řeku Midiam).

Říjen 9/10 | Feline

Rád jsem mluvil o své rodině, i když mě občas trochu píchlo u srdce, že jsem je nechal ve smečce a odešel. "Mám dvě sestry, Azula a Zirella. Azula je taková klidnější pohodářka, Zirella mi pěkně lezla na nervy, ale byla s ní hrozná sranda," zasmál jsem se a vzpomněl si na všechny výpravy a špatné nápady, co jsme se sestrami ve smečce provedli. "Odešel jsem od smečky, protože prostě byl čas se osamostatnit. Rodiče možná plánovali i další vrh. Sám jsem se rozhodl, že bych se měl vydat do světa," vysvětlil jsem.
Poslouchal jsem, jak Kessel naučil Feline s její magií. "Kessel mi vyprávěl o magiích a o místních bozích, očividně rád pomáhá, to je od něj hezké," byl jsem rád, že to byl zrovna on, na koho jsem tu narazil jako na prvního. Podíval jsem se Feline do očí. "Světle modré, takže vítr, že? Ten se vždy hodí. Já toho zatím se svou zemí moc neumím, ale třeba se to časem naučím," byl jsem si jistý, že se to naučím. Sám sobě jsem si přece slíbil, že se naučím magie pořádně ovládat.
Když Feline vyprávěla o mámě, vypadala doopravdy smutně. Moc zkušeností jsem s prostoduchými vlky neměl, ale dokázal jsem si představit, že to nebude úplně jednoduché. "To mě moc mrzí, ale určitě je v pořádku. Věř tomu. Stejným způsobem věřím, že jsou moje sestry v pořádku, i když jsou na míle daleko." Možná ne všichni byli tak optimističtí, jako jsem byl já, ale snažil jsem se být jí oporou.
Její myšlenka ohledně Bezhlavé losice dávala smysl. "Tak ona nevidí, jestli seš vlk nebo los. Nemá přece hlavu," hlasitě jsem se zasmál. Měl jsem svým způsobem pravdu, i když jsem se z toho snažil spíš vykecat. "Tak třeba si nechá hlavu, zjistí, že jí nepadne, a pak teprve vlka celého sežere," s předstíraným zamyšlením jsem se snažil znovu nerozesmát, i když mi cukaly koutky.
"Třeba ho jednou spolu ulovíme. Na to bychom potřebovali však celou smečku. V Javoru nás moc není, teda zatím jsem moc členů nepotkal. Já sice lov miluji, ale mám určitě co zlepšovat, abych si troufl na takové zvíře, jako je los."

Říjen 8/10 | Feline
Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty) 2/2

Feline mi vyprávěla o její sestře a o tom, jak se narodila v zimě. Pozorně jsem naslouchal a uvažoval nad tím, jaké to asi mohlo být. "Já se narodil uprostřed jara, takže jsem první zimu zažil až jako trošku starší. Sněhové vločky byly ze začátku fajn," zasmál jsem se. Dozvěděl jsem se i jméno její sestry. Bylo příjemné narazit na někoho, kdo si chtěl povídat podobně jako já. Moc zábran jsem neměl a špatných zkušeností vlastně taky ne.
"Sarumenský les? Hm... myslím si, že už jsem o něm slyšel od jiného vlka. Jmenoval se Kessel a vyprávěl mi o Gallieře, bylo to od něj hezké, že mi to tu představil, " usmál jsem se. Z mé zkušenosti tady totiž skoro každý byl přátelský a vstřícný. "Já se nedávno přidal do Javorové smečky. Nevím, jak daleko to je od tvého Sarumenu, ale snad ne tak daleko," byl jsem přesvědčený, že se určitě ještě potkáme. Sarumen... hm...
Šedou vlčici dle jejích slov hodně trápila její sestra Nerissa. Nevěděla, kde se nachází, ani jestli vůbec žije. Do toho ji opustila i máma. Nedokázal jsem si něco takového představit. Sice jsem to byl já, kdo opustil sestry i rodnou smečku, ale rozloučil jsem se a všichni jsme věděli, že nastal čas, abych se osamostatnil.
"To mě mrzí, snad se brzy znovu potkáte. Určitě se mají dobře a existuje nějaký důvod, proč se nemohli rozloučit. Občas to tak v životě bývá," snažil jsem se ji povzbudit.
Pak jsme plynule přešli do konverzace o Bezhlavé losici. Chtěl jsem trochu změnit téma, protože Feline vypadala smutně, když hovořila o své rodině. Nerad jsem viděl smutnou vlčici. "Jakmile začneš před losicí utíkat, probudí se v ní chuť po lovu a po krvi. Bude tě nahánět lesem a hrát si se svou potravou," pokusil jsem se o temný a hluboký hlas, ale i mně samotnému to připadalo spíš vtipné, než děsivé. "Loví zvláštním způsobem. Nejdřív si s tebou bude hrát. Obíhat tě, schválně ti chrčet za krkem, a potom ti začne podkopávat zadní nohy a smát se tomu, jak zakopáváš. Bude se ti snažit dostat do hlavy, protože to je přesně to, co chce. Tvoji hlavu!" ďábelsky jsem se zasmál, i když jsem měl potíže u toho zachovat vážnou tvář.
"Bezhlavá losice chce přesně to, co ji samotné chybí... hlavu nebohého vlka. Proč by vlkům měla zůstat hlava, když ona o ni přišla!" na chvilku jsem se odmlčel. "Příběh vždy končí tak, že losice dostane vlčí hlavu a vlk... no však víš. Proto by se v tomhle období neměl nikdo pohybovat po lese sám," lišácky jsem na Feline mrknul a rozesmál se. Očividně se mi nepodařilo ji vyděsit, ale možná to tak bylo lepší. "Reální losi se nachází spíš na severu někde v horách, alespoň myslím. Kdysi jsem ho viděl pouze z velké dálky, ale to jsem byl ještě malý. Tady v Gallieře jsem asi žádného ještě nepotkal."

>> Jezevčí hájek
Kočár Bezhlavého kočího - navštiv mrtvé.

Následoval jsem jezevce, dokud mi nepodjela nožka a já nezačal padat. Padal jsem dlouho, dokud jsem neviděl pod sebou trávu. Připravil jsem se na bolestivý pád, ten ale nepřišell. Pomalu jsem přistál tlapkami napřed v trávě a já se odvážil znovu otevřít oči. Doopravdy jsem stál na krásné trávě. Vůbec nevypadala jako běžná podzimní, trochu nažloutlá tráva. Místo toho byla krásně zelená, jako na jaře. Zahřálo mě to u srdíčka. Navíc tu nebyla taková zima, tudíž mi i pomalu začal usychat kožíšek.
"Pane jezevec, kde to jsem?" zeptal jsem se do vzduchu, protože jezevec jako by se vypařil. Místo toho jsem zůstal zírat na kouř, který pomalu nabíral tvar. Polekaně jsem couvl a napnul svaly v celém těle, abych byl připravený zareagovat. Kouř se postupně ztvárnil do tvaru vlka, narostl mu ocas, uši a i čumák. Za chvíli jsem před sebou opravdu spatřil vlka. Krásný kožich, trochu šedin kolem čumáčku a upřímné laskavé oči. Přímo před mýma očima se zhmotnila babička.
"Babičko! Tak strašně rád tě vidím!" vyhrkl jsem nadšeně a zamáčkl slzu. Věděl jsem, že to není reálné. Babička umřela už několik zim zpátky, byla už opravdu stará, ale já ji měl tak rád. "Můj malý Linzire, ach! Vyrostl jsi do krásy. Nekoukej se na mě tak smutně. No, tak jsem umřela, ale nemysli si, že jsem z tebe spustila oči! Jsem na tebe pyšná, vydal jsi se do světa a koukej, jak se ti daří!" babička pyšně vypnula hruď a pohladila mě packou po hlavě. Usmál jsem se od ucha k uchu a popotáhl. "Jsi ve smečce, pomalu si nacházíš kamarády. Ty můj malý Linzire... Tak ráda jsem tě znovu viděla!" zavrtěl jsem ocasem a opřel se o babičky hlavu. Dokonce i voněla stejně.
"Děkuju! Děkuju babičko!" vykřikl jsem za babičkou, když pomalu mizela v kouři. Znovu jsem zatáhl slzu. Smrt k životu patřila, s tím jsem se smířil už dávno, ale i tak bylo příjemné babičku znova vidět.
Otočil jsem se k odchodu a udiveně za sebou spatřil jezevce. Vševědoucně se na mě usmál a pokynul mi, ať jdu za ním. Bez otázek jsem ho následoval.

>> Narvinijský les (přes Jezevčí hájek)

>> Řeka Midiam (přes Narvinijský les)

Najednou jsem byl v krásném listnatém lese, který hrál všemi barvami. Byla to nádhera na pohled. Teda... byla to nádhera jen tak daleko, jak mi mlha dovolovala pohleděl. Mlha, mlha, mlha! Už ji mám plné zuby! Naštvaně jsem se v duchu zavztekal. Ta mlha všechno zkazila. Původně jsem měl jít s Nelly se pouze umýt, ale najednou jsem byl sám uprostřed neznámého lesa, nikde nikdo a kdo ví kde byla Nelly. Nehledala předtím Zurri její vlčata? Teda asi Nelly vlčata... Snad zůstala Nelly v lese a zabloudila tam a ne jak já tady někde v horní dolní. Asi by nebyla ráda, kdybych se vrátil a řekl, že jsem ztratil Alfu... Zmohl jsem se jen na zachvění, které jsem cítil v celém těle. To by byl šílený trapas.
Byl jsem zamyšlený a nepozorný. Udělal jsem krok a tlapka mi zajela do nory nějakého zvířete. Sprostě jsem zanadával, až jsem musel znít jako naprostý blázen. Vztekle jsem nohu vytáhl z nory a už si dával pozor, aby se mi to nestalo znovu.
V tom jsem před sebou viděl se mihnout malé zvíře. Nejspíš obyvatele místních nor. "Pojď za mnou!" řeklo malé zvíře, když jsem ho viděl proběhnout podruhé. "Proč to malé zvíře mluví!" řekl jsem si pro sebe a pomalu cupital za malým jezevcem. Musel jsem zjistit, kde se naučil mluvit. Je etické jíst něco, co mluví mou řečí? Hm. Ne, není. V duchu jsem měl jasno. Kdokoliv, kdo umí vlčí řečí, není k jídlu.

>> Za jezevcem