Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!)
>> Dlouhá řeka přes Ragarské pohoří

Odběhl jsem od řeky směrem zpátky do hor a zastavil se. Ani za nic se mi nechtělo znovu zdolávat tu výšku. Sice to jezero v kopcích bylo hezké, ale za zlomenou packu to nestálo. Vydal jsem se raději kolem hor směrem na sever.
Moje tlapky mě dovedly až do zvláštního lesa. Z dálky jsem si myslel, že si konečně ulovím nějakého malého savce a zaženu tak tu chuť ryb z tlamy, ale šeredně jsem se mýlil. V lese jako kdyby veškerá zvěř umřela. Jenže já jsem neviděl žádné kostry ani žádného predátora, co by ji tam lovil.
Nemám tu z toho dobrý pocit, pomyslel jsem si. Váhavě jsem šel lesem s nastraženýma ušima. Byl jsem připravený reagovat na jakékoliv prasknutí větvičky a vzít nohy na ramena. Jenže lesem se neozval žádný zvuk. Slyšel jsem jen vlastní dech a tiché našlapování na zeminu lesa.
Neměl jsem tušení, proč jsem se radši neotočil na patě a nevydal se kamkoliv jinam. V lese vládl strach, který mě zároveň lákal čím dál tím víc do jeho středu. A pak jsem ji spatřil. Velkou zříceninu v lese, ze které sálala síla a nebezpečí.
"Já už asi vím, kde jsem," pošeptal jsem si pro sebe. Nejspíš jsem byl u domova jednoho z bohů, který by mě mohl obdarovat nějakou tou magií. S tím, jaká tu v lese panuje nálada, tak tohle bude sídlo Smrti, odtušil jsem. Strach mě prakticky ovládal. Co když mě tu cítí? Co když mě tu roztrhá? Nemám ještě dostatek kamenů, zpanikařil jsem. Tikavě jsem se rozhlížel po lese a uvažoval, jak si získám zpátky přízeň Smrti.
Kousek v lese byla hromádka nevzhledných kamenů. To by šlo, začal jsem rozhrabávat hromádku a hledat nějaký hezký vzhledný kamínek. Když jsem byl konečně s jedním spokojen, vrátil jsem se zpátky do blízkosti zříceniny a na jeden velký balvan kámen položil.
"Pro Vás, paní Smrt," řekl jsem a uklonil se směrem ke zřícenině. Nečekal jsem na odpověď, otočil jsem se rychlostí blesku a vystřelil ven z lesa, jako kdyby mi někdo zapálil ocas.

>> Sopka přes hůrky

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.
>> Dlouhá řeka

Sám jsem netušil, jak dlouho jsem obdivoval vodopády a všechnu tu zimní krásu. Slunce pomalu zapadalo a já si začal pomalu říkat, jestli bych neměl znovu vyrazit na cestu. Neměl jsem v plánu tam přimrznout zadkem k zemi.
Nakonec jsem se vrátil zpátky na vrchol vodopádů a vydal se znovu proti proudu řeky směrem k horám. Sice to nebyla nejlepší trasa, ale já stejně nevěděl, kam jinam jít. Možná se můžu znovu z hor podívat, jestli nenajdu nějaké javory? Myšlenka to byla dobrá, ale neočekával jsem, že budu o něco úspěšnější. Nelly i Zurri si o mě určitě dělali starosti. Tedy pokud si nemysleli, že jsem se zdejchl.
Pak mi však zakručelo v břiše. Vypadalo to, že si dám k jídlu zas a znovu další rybu. Měl jsem jich už plné zuby, ale nemohl jsem si zrovna vybírat. Samotný lov byl krátký, ale najít v tomhle ročním období rybu, která není někde u dna v jezeře a nepřezimuje dalo zabrat. Vytáhl jsem z vody spíš něco, co připomínalo rybí nanuk. Chvilku jsem ji nechal ležet u břehu řeky a pozoroval, jak ji postupně mrznou šupiny. To je fakt rybí nanuk. Co bych za takovou pochoutku dal v létě, kdy se mi potil zadek?
S chutí jsem se pustil do studené ryby a poslouchal, jak mi křupou jemné kůstky v tlamě. Nakonec jsem zapil rybu vodou z řeky a pokračoval dál směrem do hor.

>> Jedlový pás přes Ragarské pohoří

Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Seděl jsem u vodopádů a užíval si zvuk padající vody. Někdy v polovině mého sezení jsem si všiml, že se nejspíš kolem potulují další vlci. Cítil jsem je, ale nezahlédl jsem je ani jednou. Nejspíš i z důvodu, že jsem se je ani nepokusil hledat. Nechtěl jsem se moc zdržovat na mé cestě, i když jsem sám pořádně netušil, kam ta moje cesta vlastně vede.
Měl bych se vrátit ke smečce, ale... až bude zima horší, stejně pořád nevím, kudy se mám vrátit. Koukal jsem směrem na les, který mi trochu přípomínal ten, ve kterém jsem našel novou smečku, ale nebyl jsem si tím jistý. Ostatně nestrávil jsem tam dost času na to, abych si byl čímkoliv jistým.
Oklepal jsem ze sebe nános sněhu a i ten zvláštní pocit toho, že tu teď mám domov, kam se mám vrátit. Nasál jsem vzduch abych se ujistil, že nikdo kolem není a rozešel se směrem z kopce dolů kolem vodopádů směrem k rampouchům na jeho okrajích. Voda o ně cinkala a vydávala zvláštní přívětivou písničku. Třeba to zvládnu taky, zamyslel jsem se a začal tlapkou cinkat o jednotlivé rampouchy. Očividně jsem neměl moc velké nadání pro hudbu, protože to neznělo zrovna nejlépe. Povzdechl jsem si a položil tlapku zpátky na zem. Občas je lepší nechat kouzlit přírodu a nemotat se do toho.

>> Dlouhá řeka

Dej si s někým dalším slavnostní večeři
Prosinec 3/10 | Feline

Vlčice mě nazvala galantním mladým pánem. Okamžitě jsem zvedl hlavu a vyprsil se, jako bych byl samotný král celého světa a všechno mi patřilo. „Ale to víte mladá paní, to přeci nemůžu jen tak nechat,“ řekl jsem hraným vážným hlasem, při kterém mi cukaly koutky. „Já musím pomáhat, to jinak nejde, mám to v krvi. Dovolte mi, abych vám nabídl rámě a dovedl vás do bezpečí.“
Na břeh jsme se dostali bez větších problémů, což bylo s mým naraženým pozadím docela zázrak. Nestačil jsem se však ani pořádně rozkoukat a už mě vyrušil vlastní žaludek. Netušil jsem, jestli to mohla Feline slyšel, ale i tak jsem trochu zrudl v obličeji. Co když je i mladá paní hladová? Zavtipkoval jsem v myšlenkách. Byl čas nám obstarat nějakou menší večeři, co bychom si mohli dát.
„Paní, určitě musíte mít hlad! Co byste řekla na takovou hostinu?“ zeptal jsem se a už nosem zkoumal okolí, jestli nenajdu něco, co by se dalo ulovit. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem přece jen něco zachytil. Hodil jsem očkem po Feline, aby buď počkala nebo mě následovala.
Tichým rychlým krokem jsem zaběhl do lesa s čumákem přilepeným k zemi. Cítil jsem zajíce a nejspíš i jejich noru. Čím víc jídla, tím víc… jídla! Měl jsem pravdu, najednou jsem uviděl odhrabaný sníh a malé zaječí stopy. Stačila mi chvilka a měl jsem v tlamě prvního zajíce a následně i druhého.
S vítězným výrazem na tváři jsem se vrátil na břeh jezera a připravil nám hostinu. „Milá paní, koukejte, co pro vás mám,“ popostrčil jsem jejím směrem většího zajíce a počkal, až se jako první zakousne. Normálně bych k tomu zkusil najít nějaké bobule či houby, ale takhle v zimě musel postačit samotný zajíc a trochu sněhu jako koření.

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích / odvděč se za poskytnutou pomoc
Prosinec 2/10 | Feline

Při našem rozhovoru o věku a problémech stáří mi v hlavě utkvěla myšlenka, jestli se nedá ta magie použít i opačně. Mohl někdo pomocí magie dobrovolně zestárnout? Odpověď jsem neznal, ale vlastně to bylo jedno. Kdo by chtěl, aby ho bolely klouby, když mohl skákat do výšky a plavat ve vodě? Asi nikdo.
“Ach to čekání,” řekl jsem s úsměvem. Chtěl jsem si zimu užít, nebo alespoň tuhle chvíli s Feline u jezera. Měla naprostou pravdu, všechna roční období byla svým způsobem fajn. Správný vlk si měl užívat života za jakéhokoliv ročního období.
Očividně jsem to ale vzal až moc doslovně. Můj nápad na zimní soutěžení a sportování nebyl zrovna nejlepší. To mi došlo ale až v půlce sklouznutí a po nárazu mé krásné zadnice na led. Měl jsem neskutečné štěstí, že se led pod tou ráno nerozbil. Kdybych spadl do té ledové vody, asi by mi jen těžko někdo pomáhal. Možná by se Feline povedlo mě vytáhnout ven, ale jak bych se zahřál? Možná… Možná bychom se mohli… Ne! Ticho!
Feline mě sice varovala, ať jsem opatrný, ale kdy jsem byl naposledy opravdu opatrný? Asi nikdy. Trochu jsem toho litoval, když jsem se postavil na všechny čtyři. Tam bude modřina… ještě že nepůjde přes ty chlupy vidět.
Šedá vlčice byla dobrá, sklouzla se přímo ke mě a ještě dál, aniž by upadla. Očividně jsem se měl od ní co učit. “Povídej mi o tom, je dost bolestivé,” zasmál jsem se a pomalu se došoupal až k Feline. “Pojď, zpátky už se asi tak lehce nesklouznem. Tak ať si taky nenarazíš zadek, jako já. Pokud budeš padat, prostě se o mě opři. Když spadnu já, bude to menší škoda,” řekl jsem laškovně a usmál se jejím směrem. Snažil jsem se jí naznačit, ať se o mě opře. “Vždy rád pomůžu dámám v nesnázích.” I když jsem je do těch nesnází sám dostal.
Nedovedl jsem si představit, jak bychom se jiným způsobem ladně dostali zpět na břeh. Led opravdu klouzal a poslední, co jsem chtěl bylo to, aby si kvůli mě dáma nabila čumák. Už takhle to muselo vypadat dosti komicky. Ale alespoň tu byla jistota, že Feline neuklouzne a já tak tím odčiním to nebezpečí, které kvůli mě musela podstoupit.

>> Dlouhá řeka

Přes noc očividně hodně sněžilo, protože jsem se sněhem doslova brodil celou cestu ke svahu. Sníh pořádně studil a slunce bych na obloze hledal marně. Ta zima je fakt mizerná, postěžoval jsem si sám sobě v duchu.
Jakmile jsem byl na dohlednou vzdálenost od svahu, bylo mi jasné, že uvidím tady ze shora nádhernou podívanou. Řeka totiž tekla přímo dolů a tvořila tak krásný vodopád. Ty nejmenší kapičky vody se stihly před dopadem do řeky dole přeměnit v malé ledové krystalky, takže to vypadalo, jako kdyby stále padala nová sněhová nadílka. Voda tu také vypadalo dost čistá, ale já zatím neměl moc žízeň. Třeba sem přijde nějaká nebohá zvěř se trochu napít. Alespoň bych konečně ochutnal taky něco jiného, než jen ryby. Ale zas taková zmrzlá ryba taky není na škodu...
"No vida, alespoň na něco se dá v zimě koukat," usmál jsem se a posadil se tak, abych měl dolu ze svahu dobrý výhled. Vodopády byly obrovské, takže nejspíš nehrozilo to, aby v zimě celé zamrzly, ale asi spíš záleželo na přítoku. Po zahmouření očí na kraje jsem však byl vyveden z omylu. Na krajích se tvořily obrovské rampouchy o velikosti vlčích tlap. To kdyby na někoho spadlo, tak ho to propíchne raz dva, pomyslel jsem si trochu vyděšeně. Nechtěl jsem, aby ze mě byl vlčí špíz.

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport *
Prosinec 1/10 | Feline

Nepřekvapilo mě, když zmínila, že se tu vlci dokážou omladit skrz magii. To se i docela hodilo, alespoň jsem měl jistotu, že tu budu mít dlouhý život. "Magie omlazení zní fajn, alespoň si budeme i my v budoucnu na stará kolena pořídit nové klouby a zase běhat po lese jak vlčata," zavtipkoval jsem. Očividně zbytek její rodiny byl v jedné smečce, což dávalo smysl. Asi se tam měli dobře.
Pozoroval jsem Feline obličej, jak se rozplývá nad jarem a začervenal jsem se. Třeba se doopravdy jen těší na jaro a ne na náš výlet, nedělej si naděje! Musel jsem se trochu usměrnit, sice jsem měl krásný kožich, ze kterého nešlo spusti oči, ale kdybych byl až moc namyšlený, tak to zase spíš všechny odradí.
"A kdyby jaro trvalo, tak se do konce zimy určitě naučím lépe magii a nějaké květiny nám vykouzlím!" přidal jsem se. Jenže teď byla zima. Co hůř, byl teprve začátek zimy a jaro bylo až příliš daleko. Alespoň jsme měli víc času na učení, přesně jak řekla Feline. Zasmál jsem se tomu, jak jsme uvažovali nad tím stejným.
"Pravda, třeba se naučíme něco pak i od sebe navzájem," řekl jsem Feline a vyskočil na všechny čtyři. "Začíná být dost velká zima, měli bychom se zahřát," oznámil jsem do éteru a rozhlédl se kolem. Jezero před námi zmrzlo a já chvilku uvažoval, čím se můžeme zahřát. Ne! Tak jsem to nemyslel! Ticho buď! Okřikl jsem se, abych nepřemýšlel nad něčím nevhodným.
Pak jsem dostal skvělý nápad. "Už vím, čím se zahřejeme!" vyhrkl jsem ze sebe a přicupital blíž ke zmrzlému jezeru. Stoupl jsem si na led a opatrně po něm šel co nejdál. Když už jsem byl dobrý kus od břehu a led ani jednou nezaskřípal, vrátil jsem se opatrně zpátky. "Led je dost tlustý, takže by to neměl být problém! Kdysi jsme tohle zkoušeli se sestrami. Řeka kousek od naší smečky úplně zmrzla a my se na ní šli klouzat a soutěžit, kdo dojede nejdál," vysvětlil jsem při tom, co jsem se vrátil na břeh. Doběhl jsem až na konec pláže a otočil se zpět k jezeru. Jdu na to! Povzbudil jsem se v duchu a rozběhl se plnou rychlostí k jezeru. Jakmile se moje tlapky dotkly ledu, začal jsem klouzat a doufal, že dojedu co nejdál. "Přidej se!" houkl jsem na Feline a smál se na celé kolo.
Smích mě přešel až ve chvíli, co jsem se zastavil, chvilku běžel na místě, dokud mi to naposled nepodjelo a já prudce nedopadl zadkem přímo na led. "Au! Pozor na konci, ať nedopadneš jako já," varoval jsem Feline, připravený jí kdyžtak pomoct zpátky na nohy.

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.
>> Papouščí ostrov přes Západní úkryt

Vzduch se pomalu ochlazoval a můj velmi akční den se pomalu blížil ke konci. Jakmile jsem vyšel z úkrytu, přepadla mě žízeň a hlad. "Fakt mám hlad jako vlk, haha... ale notak, kdyby tu se mnou někdo byl, tak by se zasmál," pobídl jsem sám sebe směrem k řece. Voda v ní byla ledová, jako všechno v zimě. Se zaťatými zuby jsem nejdříve zkusil položit tlapku do vody, ale hned jsem věděl, že i jen to byla chyba. Joo… tak jak bude v zimě překračovat přes ty široké řeky, to fakt nevím. Hlavou mi proletěly všechny ty řeky, co jsem v Gallieře potkal. Mohl jsem jen doufat, že jich co nejvíc zmrzne.
Hltavě jsem se napil a okamžitě cítil, jak mi mrzne mozek. Bylo to nepříjemné, ale pořád lepší, než být dehydratovaný. Možná jsem měl radši zkusit začít jistí sníh. Posadil jsem se kousek od koryta řeky a díval se na svůj odraz ve vodě. Kožich jsem měl v průměrném stavu. Byl jsem trochu rozcuchaný a musel jsem si zpoza uší vytáhnout jednu pavučinu, do které se mi povedlo cestou úkrytem vlézt, ale nakonec ze mě byl znovu fešák.
"Ó úžasná říčko pověz mi, co mě čeká?" zavtipkoval jsem a díval se na svůj krásný odraz ve vodě. "Ach ano... Tenhle pruh vody mi říká, že ze mě bude nejlepší vlk v celém okolí, och ano. Tenhle zase říká, že si najdu pořádnou přítelkyni... ne! Dokonce manželku!" smál jsem se vlastním vtipům a dál koukal do vody. Doufal jsem, že jsou mé tipy správné, protože bych nikdy neodmítl mít vedle sebe krásnou vlčici.
"Ano, ano! Poznám celý svět, naučím se spoustu magií! Máš pravdu vodičko, máš pravdu!" znovu jsem se trošku napil, a pak rychle vyskočil na nohy a protáhl se. Snažil jsem si trochu rozproudit krev v žilách, abych brzy nepřimrzl ke korytu řeky. Vykašlal jsem se na můj pokus o věštění z vody a rozhlédl se.
Řeka tekla směrem na jih, kde jsem v dálce viděl jen velký sráz. Kam to asi vede? A najednou jsem byl zase na cestě vzhůru k dalšímu dobrodružství.

>> Vodopády

Navštiv Papouščí nebo Palmový ostrov a zamysli se, jak by vypadaly Vánoce v tropech.
>> Západní úkryt

Šel jsem tmou snad celé hodiny. Chvilku jsem si ani nebyl jistý, jestli se nevracím zase zpátky, protože bylo až příliš snadné v té tmě ztratit smysl pro orientaci. Pokaždé, když se chodba zúžila a já se bokem otřel o stěnu, nervózně jsem se oklepal. Nebál jsem se zúžených prostorů, ale netušil jsem, co za všemožné brebery mohlo žít na stěnách tak dlouhé chodby. Co když chytím do kožichu nějaké blechy? Fuj.
Najednou jsem viděl první sluneční paprsky v dálce a oddychl si. Už jsem byl skoro na konci. Přidal jsem do kroku a nezastavil se, dokud jsem necítil měkký písek mezi tlapkami. Slunce bylo nízko nad obzorem a odráželo se od hladiny mořské vody. Zhluboka jsem se nadechl a cítil příjemnou mořskou sůl.
Na ostrově bylo o poznání tepleji než na pevnině. Byla to příjemná změna po malém horském výletě. Zabořil jsem zadek do písků a zavřel oči. Naslouchal jsem vlnám, které se lámaly o pevninu a vzpomínal na můj malý letní výlet. Tohle byla jiná pláž, nejspíš úplně druhá strana ostrova než ta, na které jsme se vylodili.
Slaví tady nějakým způsobem Vlčíškův svátek? Jezdí sem vůbec Vlčíšek? Vždyť tu není žádný sníh a nevím o tom, že by moře v zimě zamrzalo. Jak by se sem asi dostal? Zajímalo mě, jaké zvláštní zvyky mohli místní vlci mít. Jenže jsem věděl jen o dvou vlcích, co tady bydlí a nechtělo se mi je jít hledat. V hlavě jsem měl pořád ty zvláštní oči vlka s lebkou opice a ty ptačí skřeky.
Možná si v zimě uloví rybu a společně ji sní. Třeba nějakou velkou, aby se rozdělili. Vždyť zimní svátky jsou hlavně o štědrosti a pomoci. Snad si to bratři vyříkali. Představil jsem si je, jak spolu s papoušky a opicemi hodují a zpívají zimní písně na písku u moře a nemohl se přestat smát. „To bych chtěl vidět ty dva starce takhle šaškovat.“
Udělal jsem si i malou procházku po ostrově, ale na nic moc jsem nenarazil. Jen jednou jsem si myslel, že jsem zahlédl papouška, ale nejspíš to byl jen výplod mé fantazie. Hlouběji do džungle jsem se raději nevydal. Místo toho jsem našel znovu jeskyni, kterou jsem přišel a vydal se na cestu zpět na pevninu.

>> Dlouhá řeka přes Západní úkryt

Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

>> Ragarské pohoří

Se zaječí kůži v tlamě jsem sestupoval opatrně z hory. Šel jsem zhruba směrem, kterým jsem viděl ten zvláštní ostrov. Mrakovous mi pověděl o tajné cestě na ostrov a kde jinde mohla být, než někde u kraje moře? Mou pozornost zaujala velká skála s otvorem, kterým mohlo vedle sebe projít hned několik vlků. To vypadalo naděje alespoň jaký provizorní přístřešek.
Vešel jsem do úkrytu a rozhlédl se. Necítil jsem žádné vlky a ani jinou zvěř, a to bylo vlastně i dobře. Kdo ví, jestli další vlk, na kterého narazím, bude přátelský. Položil jsem zaječí kožešinu na zem vedle starých kožešin, ze kterých nebylo možné rozeznat, jakému zvířeti patřily. Očividně nikomu nepatřil a také tu dlouho nikdo nebyl.
Na chvíli jsem ulehl na nejčistší místo a položil si hlavu na zaječí kožich. Usnul jsem prakticky hned a měl to štěstí, že se mi nic nezdálo. Probudil jsem se po necelých dvou hodinách spánku a protáhl si celé tělo. Očima jsem zamžoural do tmy hluboké jeskyně. Sem nejspíš chodí v zimě okolní zvěř, pokud nenajde nějaký úkryt v lesích. Rozhodl jsem se proto staré kožešiny alespoň vyklepat a uložit je tak, aby se tady mohlo jakékoliv zvíře schovat. Pokud nepřežije zvěř zimu, co budeme na jaře jíst? Alespoň taková byla moje myšlenka.
Spokojeně jsem si prohlédl své dílo a při tom si všiml, že to, co jsem považoval za temný konec jeskyně, je ve skutečnosti chodba. Měl jsem dostatek odvahy na to, se tou temnou chodbou vydat? Ani jsem si nestačil sám sobě odpovědět a už mě moje tlapky táhly směrem hlouběji do jeskyně.

>> Papouščí ostrov

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.
>> Jezero Nahi

Cestu dolů z hor jsem silně podcenil. Nahoru to byla sranda, vlk prostě stoupá, dává tlapku před tlapku. Jenže dolu? Každý krok mi podjela packa, drápky mi vůbec nepomáhaly. Chvilku jsem měl pocit, že spíš dolů jedu, než jdu. Na tváři jsem při tom měl zděšený výraz a brzdil, jak to jen šlo.
Konečně jsem se dostal na rovinku a oddechl si. Packy jsem měl tuhé a trochu bolavé od toho zdlouhavého chození a brždění. Potřeboval jsem si odpočinou, posílit se, a hlavně se zahřát. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uvažoval, kde bych tady našel něco k jídlo. Ty kopytnáči, jejichž otisky ve sněhu jsem tu našel, byly pro jednoho Linzireho trochu velký kousek. Nejspíš i pro dva Linzire by představovaly příliš velké sousto.
Sluneční paprsky se odrážely od sněhu a vytvářely krásnou podívanou na celé okolí. Všechno ve sněhu splývalo a bylo těžké v těchto podmínkách hledat nějaký menší úlovek. Štěstěna se na mě nakonec usmála v podobě malého sněžného zajíce. Nejspíš se ztratil na úpatí hory a nevěděl, kam dál. Nebo tu možná bydlel? To bylo fuk, stačilo jednoduché přikrčení, chvilka zdatného pozorování a správně načasovaný výpad. V tlamě jsem cítil chuť zaječí krve a teplo. Možná bych mohl využít i jeho krev...
Se zajícem v tlamě jsem šel hledat menší potůček, který jsem potkal cestou dolů z hory. Našel jsem menší proud vody a vedle kámen s menším ďůlkem, který se perfektně hodil k mým účelům. Hodil jsem králíka na kámen a nechal jeho krev vytéct do prohloubeniny v kameni. Z potůčku jsem nabral plnou tlamu vody a vyplivl ji na zajíce a nechal můj "krvavý čaj" louhovat. Pak jsem se pokusil zajíce alespoň trochu vymačkat a pitíčko bylo připravené. Zaječí teplá krev smíchaná s vodou a trochou sněhu. Hltavě jsem se napil a k mému překvapení to splnilo účel. Chutnalo to dobře, a ještě to zvládlo i zahřát. "Vskutku dobrý nápad!" pochválil jsem sám sebe. No co, někdo to udělat musel.
Po vydařeném obědě byl čas se vydat dál. Zajíce jsem úspěšně stáhnul z kůže a rozhodl se ji vzít na cestu s sebou. Přece jen se mohla hodit.

>> Západní úkryt

>> Ragarské pohoří

Po krátké pauze na kochání jsem se rozhodl vylézt ještě o trochu výš, abych mohl pak všem tvrdit, že jsem byl na samém vrcholu světa. "To budou čumět," zasmál jsem se a trochu rovnou zakašlal. Vzduch tu byl zvláštní, jako kdyby se mi ho nedostalo dost do plic. Každou chvilku jsem se musel zastavit a pořádně se nadechnout, i když to moc nepomohlo.
Konečně jsem viděl přes další vrcholek pohoří. Místo dalšího kopce tu byl spíš menší sráz dolů, který končil přímo v jezírku. Bylo to malé jezírko, ze kterého nedávno vítr nejspíš sfouknul většinu sněhu, protože jsem viděl rovnou průzračný led. Sestoupení k jezeru dalo práci a čas. Nechtěl jsem uklouznout na sněhu, či rovnou způsobit lavinu a ještě se ní nechat zavalit. To bych se pak neměl komu vychloubat s mým úspěchem.
Jezírko bylo celé zamrzlé, což mě nepřekvapilo, protože tu byla příšerná zima. To šlo cítit i přes můj úžasný kožíšek, který se mě snažil jen co to šlo chránit před zimou. Promiň, promiň, omluvil jsem se svému kožichu, protože jsem mu opravdu dával zabrat. Musel pracovat na plné obrátky, abych tu nedrkotal zubama.
Pití z jezírka mě ani nenapadlo. Zaprvé bylo celé zamrzlé a zadruhé by mi v něm ještě určitě zamrzl jazyk. Ne, děkuji. Avšak na malé sklouznutí? Na to byl led perfektní. Stačilo malé odstrčení a já se klouzal jak nejlepší bruslař na ledu. Drápami jsem zanechával rýhy v ledu a ocas používal jako kormidlo ke zpomalení. Byla to sranda.
Nakonec bylo na čase znovu vylézt trochu výš, abych si mohl vychutnat poslední pohled, než určitě vyhledám alespoň na chvíli nějakou teplou krajinu. Mé rozhlížení netrvalo dlouho. Najednou jsem ho viděl. Ten záhadný ostrov, na který mě odvezl Mrakovous. Třeba tam bude teplo!

>> Ragarské pohoří

>> VVJ přes Severní Galtavar

Nemýlil jsem se. Výhled byl hned po prvním stoupání úžasný. Viděl jsem na celé okolí. Všude kolem mě byly lesy, louky, dokonce jsem i viděl moře! Kochal jsem se, jak jen to šlo a užíval si každý krok. Sníh tady byl pevnější, protože v některých místech se tu nejspíš držel i v létě. To bylo pozitivní, protože to znamenalo jedno: žádné bahno.
Hory však skrývaly hodně neznámého. Ve sněhu jsem pozoroval několik otisků kopyt a dalších neznámých stop. Očividně tu žila velká zvířata, která asi takovým pachem vlka nebyla nadšená. No co, jednou lovec, navždy lovec. Uchechtl jsem se sám pro sebe a dál pokračoval ve stoupání.
Po zhruba půl hodině času jsem vystoupal do výšin, až jsem z toho byl celý udýchaný. Bylo čas si dát pauzu. Posadil jsem se zády ke skále a znovu se pořádně rozhlédl. Viděl jsem obrovské jezero a najednou mi došlo, kde jsem to ještě před chvílí byl. Není to stejné jezero, jako to, co mi ukazoval Kessel? No jasně že je! Támhle dokonce vidím ten vrcholek, na kterém jsme byli. Bylo zvláštní v tomto novém místě pomalu nacházet místa, která znám. Začínal jsem tu být doma.
To mě nabilo další energií pro stoupání, a tak jsem odlepil zadek od studeného sněhu a dál šplhal do sněhových kopců.

>> Jezero Nä'hi

>> Mahtae sever

Další jezero, ale tentokrát to byla opravdová nádhera. Krásná rozlehlá vodní plocha se leskla pod slunečním svitem. Voda byla překvapivě klidná, takže jsem hned viděl skrz čirou vodu ze břehu až na dno. Ryby očividně pomalu začaly zazimovávat, protože se ani jedné moc nechtělo do pohybu. Co jiného se od nich dalo čekat, když jim zmrzne v zimě celá střecha nad hlavou. Nebo jim zmrzne nebe? Chvilku jsem si nad tou otázkou lámal hlavu, ale nemělo to cenu. Stejně jsem nic nevymyslel.
Raději jsem své síly věnoval něčemu jinému. Tolik cestování způsobilo to, že mi znovu kručelo v břiše. A tak jsem se rozhodl jednu možná už zazimovanou rybu ulovit a sníst jako hlavní chod. Vybral jsem si dobře, protože byla vynikající. Po očištění celé ryby jsem zbytek hodil do dávno odrostlého rákosí a pomalým krokem šel kolem jezera.
Voda tu místy pomalu zamrzla, ale neodvážil jsem se na led vstoupit, dokud jsem nebyl až u samotné severní části jezera. Zde nejspíš díky studenému vzduchu z hor vypadal led pevnější. Pomalu jsem o něj opřel jednu tlapku a následně i druhou. Led nevydal ani hlásku a nechal mě přejít z jedné špice na druhou. V jedné části jezera jsem si byl dokonce jistý, že by se tu dalo docela hezky klouzat, ale odvahu jsem na to nenašel. První jezero mělo na sobě alespoň sněhovou břečku, tady šel led z tlustého, do tenkého a následně rovnou do vody. Nechci tu přezimovat jako ryba na dně jezera...
Bylo na čase jít dál. Znovu přímo za nosem, protože proč ne? Sám jsem netušil, kam to vlastně mířím, až dokud jsem nestál pod horami. Když vylezu nahoru, tak alespoň budu mít výhled a třeba uvidím, jakým směrem je Javorový les, pomyslel jsem si a vydal se šplhat.

>> Ragarské pohoří přes Severní Galtavar

>> Medvědí jezírka přes Mahtae jih

Šel jsem na sever podél západního břehu řeky a kochal se cestou, jak jen to šlo. Sem tam jsem cítil pach nějakých vlků, kteří se v okolí potulovali a v jednu chvíli jsem ucítil asi i pach smečky? Jistý jsem si být nemohl, přece jsem tam žádnou smečku nepotkal. Což je vlastně dobře, neměl jsem zájem strkat čumák do cizích záležitostí a území. Navíc jsem dokázal utočit tak maximálně jazykem.
Řeka každou chvíli zrychlovala a skrze čirou vodu bylo možné vidět, jak proudem unáší malé kamínky. Spadnout sem nějaké nepozorné vlče, nebo malé zvíře, tak ho to odnese možná až do moře. Vede ta řeka vůbec do moře? Nemělo smysl nad tím přemýšlet, v takovém případě by se vlk utopil nebo omlátil o kameny a do žádného moře stejně nedoplul.
Až zde se znovu ozvalo moje hrdlo a požadovalo trošku drzým způsobem, abych se znovu napil. Sestoupil jsem do koryta řeky a hltavě se napil. Voda byla ledová, až jsem trochu zalitoval, že jsem se radši nenapil v tom červeném jezeře. Nedalo se nic dělat, musel jsem to teď přetrpět, jako správný chlap.
Raději jsem po vypití studené vody trochu přidal do kroku, abych nezačal zamrzat zevnitř. Postupným cupitáním kolem koryta řeky jsem zjistil, odkud proudí. Narazil jsem na další jezero, tentokrát obrovské a s normální barvou.

>> VVJ