Příspěvky uživatele

>> Svět mimo Gallireu

Ladným krokem jsem se procházel po planině, která se táhla kam jsem jen dohlédl. Což teda nebylo zrovna daleko, protože mi na cestu svítil sem tam měsíc, který vykoukl zpoza mraků. Jestli začne pršet a já zase zmoknu a budu pak celý den smrdět jako mokrý vlk, tak už se fakt zblázním. Neměl jsem radši fakt zůstat u mámy? Tam mi bylo dobře... pomyslel jsem si. Myšlenka, že bych ještě teď spal schovaný v úkrytu s rodinnou smečkou byla lákavá, ale zároveň i pěkně odrazující. Velká smečka, málo místa a beztak se někomu zas narodili vlčata. Nechtělo se mi nad tím dál přemýšlet, rodina byla daleko a stejně jsem neměl v plánu se vracet.
Z myšlenek mě vytrhl kamínek, který se kutálel kolem mé přední tlapky, jako kdyby ho poháněl vítr. Nic zvláštního, kdyby se nekutálel do mírného kopečku.
"Co to má být?" řekl jsem potichu. Kamínek se zastavil na vrcholku malého kopečku. Došel jsem pomalu k němu a strčil do něj packou, aby se skutálel z kopce. Jenže kamínek se choval, jako kdybych se ho snažil kutálet do kopce. Kde jsem se to ocitl? Nedávalo to vůbec žádný smysl. Chvilku jsem si s kamínkem pohrával mezi tlapkami, dokud mi nezačalo kručet v břiše.
"Asi je čas pokračovat, co?" čas od času bylo fajn slyšet vlastní hlas, když už ne hlas jiného vlka. Už to bylo pár týdnů, co jsem potkal posledního tuláka, co si to trajdal krajinou stejným způsobem, jako já. Samota mě nebavila.
Rozběhl jsem se z travnatého kopečku, ale ani to moc nedávalo smysl. Najednou jsem měl pocit, jako kdybych běžel do kopce. "A dost, ať už jsem pryč," potichu jsem si pro jistotu ještě zanadával a vydal se směrem na východ. Teda alespoň jsem doufal, že jdu směrem na východ. Po mé levici by vysoký kamenitý kopec, ke kterému jsem neměl zájem se přiblížit. Ještě mě to vcucne nahoru a já se pak nedostanu dolu. Nebo hůř, zavalí mě nějaký uvolněný kámen, to tak.
Začal jsem se ohlížet po nějakém tom zákusku, který bych si ulovil, ale k mému neštěstí jsem nezahlédl a nezacítil vůbec nic. Bylo to až zvláštní, nikde žádný pach zvěře a to ať už malé či velké. Tohle místo bylo čím dál zvláštnější. Nemělo smysl setrvávát hladový na místě, kde není nic k zakousnutí, proto jsem přidal do kroku, dokud jsem v dálce před sebou neuslyšel vodu.
"Rybu už jsem dlouho neměl, nějakou pořádně dobrou a šťavnatou. Snad se mi zase nezasekne v tlamě kus kosti, naposled trvalo půl dne, než jsem ji vyndal!" při té vzpomínce jsem se otřásl. Stalo se to první měsíc na cestě a od té doby jsem se ryb pořádně nedotkl, i když mi tolik chutnaly.
Magické místo, divná louka, nic tu nedává smysl. Tady budu jako doma. Ušklíbl jsem se a doufal, že alespoň ryby v řece budou normální.

>> Řeka Kiërb