Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kessel vypadal jako milý vlk, který neměl problém s mojí výřečností, což bylo pro mě velké plus, protože jsem jen tak nehodlal zavřít tlamu a jít si po svých. Chtěl jsem se o místním světě dozvědět co nejvíce a hlavně taky to, kde najdu další vlky. Bylo riskantní se pohybovat po novém území bez nějaké společnosti a hlavně i bez jakéhokoliv ponětí, co se tu může pohybovat za nebezpečné vlky či vůbec celé smečky vlků. Nerad bych přišel o kožich či získal zbrusu nový otisk zubů na zadnici.
"Ne, nejsem zdejší. Vlastně tu jsem teprve pár dní a mezitím jsem stihl projít skrz mnoho zajímavých částí. Vlastně jsem se sem dostal náhodou. Bylo načase, abych se osamostatnil a já se prostě vydal na výpravu přesně za čumákem a došel sem." Kessel si začal prohlížet houby, které jsem zrovna snědl, ale taky nebyl zrovna jejich největší fanoušek.
Jeho poznámka o tom, abych tady taková kouzla nehledal mě donutila trochu přemýšlet. Řekl 'taková' kouzla, což znamená, že tu je víc kouzel, než které jsem viděl u nás ve smečce? Sám jsem měl nadání pro zemi, teda alespoň to tvrdila teta. Zatím jsem nedokázal nic lepšího než čas od času přikázat zavřenému kvítí, aby se otevřelo.
"Taková magie by byla asi fajn, ale co by pak bylo ze starého dobrého lovu? Nikdo by nechodil lovit zvěř a já bych přišel o nejlepší zábavu!" Usmál jsem se od ucha k uchu a pokračoval. "Ale s tou magií, té tady asi bude víc, co?" díval jsem se na pírko, které mu viselo kolem krku. V životě jsem něco takového neviděl, ale musel jsem uznal, že Kesselovi slušel. Ty modré věci kolem peříčka mu ladily k očím a podtrhovaly mu bílé odznaky na tlapkách a za krkem.
"To mě ještě napadá, je tady hodně vlků? Nebo co je tohle vůbec za svět?"

Zkoumal jsem postupně jednu houbu po druhé a žádná z nich nevypadala jako ty, které mi máma ukazovala jako nebezpečné. Jediné, co jsem si vybavoval bylo její peskování o tom, že těch červených se mám vyhnout, ale tady žádné červené houby nebyly.
Zrovna jsem žvýkal poslední houbu, když se za mnou ozval něčí hlas. Nadskočil jsem dobré dvě až tři tlapky nad zem, jak jsem se lekl. Normálně jsem měl o svém okolí docela ponětí, ale tentokrát jsem se nechal nachytat. I když byla pravda, že přehled jsem mýval jen o kořisti.
"Ah! Dobré ráno, fakt jsem se lekl, tohle mi nedělej," řekl jsem s úsměvem a prohlédl si vlka. Nevypadal nijak nebezpečně ani výhružně. Dle pár chloupků jsem poznal, že je určitě o dost starší, než jsem já. Třeba tenhle pán bude vědět něco o tomhle světě! Rozzářily se mi oči a mírně se mi zavrtěla špička ocasu.
"Jak se jmenuješ? Já jsem Linzire. Jsem tu chviličku, ale celé okolí je tu dost zvláštní," řekl jsem trochu zamyšleně a vybavil si tu divnou louku s kamínkama kutálející se do kopce a divnou loukou plnou vody.
Chtěl jsem se posadit, ale až na poslední chvíli jsem si vzpomněl, že mám pod sebou rozežrané houby, a tak si sedl vedle. "Chceš? Tyhle by neměly být jedovaté. Máma říkala, že jedovaté jsou ty, co jsou červené nebo pokud chutnají špatně. Nejsou úplně špatný, ale já stejně moc houby nemám rád. Trošku jsem doufal, že tady budou chutnat lépe, ale bohužel."

>> Esíčka přes Zrcadlové hory

Přeběhnout hory se zdálo zprvu jako hračka, ale až když jsem byl skoro u vrcholku, tak jsem si uvědomil, jak vlastně náročný výšlap to byl. Ta námaha za ten výhled ale stála. Koukal jsem se směrem na sever a vybíral si, kam se vydám. Les těsně pod horami vypadal hustý, ale říkal jsem si, že by nebyl špatný nápad se podívat alespoň na okraj. V dálce mě zaujaly mnohem vyšší zasněžené hory a obrovské jezero směrem na severozápad.
"Wau, to musí být těžké přeplavat, ale jako vytrvalostí závod proč ne," zasmál jsem se představě toho, jak hromada vlků plave čubičku přes obrovské jezero. Bylo mi jasné, že já bych se v polovině možná i utopil. I přesto jsem se vydal směrem k hustému lesu a držel se na jeho západním okraji a uvažoval, jestli to nakonec nestočit právě směrem k jezeru.
Jediný pohled směrem do hloubky lesa mi okamžitě potvrdil to, co jsem si myslel. Listnaté stromy v některých částech rostly neuvěřitelně blízko u sebe. Na chvíli jsem se zastavil a nasál okolní vzduch. Zachytil jsem pach zvěře, velké zvěře! Byli to kamzíci, což automaticky pro mě znamenalo, že mám smůlu. Sám bych si prozatím na kamzíka jen těžko troufnul, ale nahlas bych to nikdy nepřiznal. Třeba časem zvládnu skolit vysokou sám... anebo taky ne. Chtělo by to někoho, kdo by se mnou zvládl lovit. Zadíval jsem se do země a povzdechl si. Byl jsem sám, v novém světě, nikoho jsem neznal. Sem tam jsem cítil po mé cestě nějaký předchozí pach vlků, ale nebylo po nich ani vidu, ani slechu.
"Třeba se časem na mě usměje štěstí... konečně... moc prosím," špitl jsem si zoufale sám pro sebe a vydal z hrdla zvuk, který se spíš podobal vlčecímu zoufalému vypísknutí, než něčemu, co by měl vydat dospělí vlk.
Nakonec jsem se rozhodl, že si dám kratší pauzu, která by mohla prospět mému mentálnímu stavu, a půjdu se podívat, co roste ve hvozdu za rostliny. Sem tam jsem našel houby, o kterých mi kdysi máma říkala, že se dají jíst. Já jsem nikdy moc fanoušek hub nebyl, ale i přesto jsem je zkusil. Houba měla zvláštní texturu, vůbec ne takovou, jako maso, ale nechutnala špatně. Houbař ze mě nebude, ale nevadí. Neurazí, nenadchne.

//po domluvě s hráčkou se odpojuji

Vlk mi... neodpověděl. S tím jsem ani trochu nepočítal, takže jsem jen vykulil oči a nervózně zavrtěl ocasem. Vypadal reálně, ale dost možná jsem si ho celou dobu jen představoval. Přece jen to byla nějaká doba, co jsem naposledy viděl reálného vlka.
"Tak... tak já teda půjdu jo?" řekl jsem jen nejistě a obešel vlka. Ale ta srst vypadá reálně. Doopravdy jsem si nebyl jistý, jestli na mě jen nehraje moje mysl nějaký strašně špatný vtip. Ale co, nemělo smysl si s tím lámat hlavu. Rozběhl jsem se dál podél řeky a naposledy se ohlédl, jestli se vlk nerozběhne za mnou. Naštěstí se to nestalo a já mohl dál utíkat lesem.
Můj kožich už hezky proschnul po tom hrozném předchozím dni a já byl rád, že konečně můžu zase vypadat k světu. Šedý kožich skoro zářil pokaždé, když na něj posvítilo slunce. Dobrý no, ale kam půjdu teď? Nevím, kde jsem, nikoho neznám, to mám zase jít přímo za čumákem? Super. Nakvašeně jsem se ušklíbl a vydal se směrem k horám. Můj plán byl takový, že alespoň se zde porozhlédnu a pokud po cestě potkám nějakého vlka, tak to bude pro mne jen plus. Až někoho potkám, budu se ho muset zeptat na to, proč tu jsou modrý kamenný vlci a divný louky!

>> Východní hvozd přes Zrcadlové hory

Prosím květiny, mušličky a křišťály

Připsáno

Slunce bylo dávno za obzorem, vystřídaly ho těmně černá mračna. Zrychlil jsem do běhu, protože šance, že začne pršet, byla značná. Oči mi létaly ze strany na stranu a hledaly vhodné útočiště, kde bych mohl přečkat rušnou noc. V tom můj čenich v dálce zavětřil pach liščí nory, to by mi mohlo pomoct! Zamířil jsem tím směrem, sebejistý, že budu budu mít nocleh i s večeří. Jak moc jsem se mýlil, tohle mi nikdo neuvěří.
Uvnitř nory již na mě čekala liška. Seděla tam, koukala na mne tichá jako myška. “Krásný podvečer ti přeji šedý vlku,vidím, že jsi zde poprvé. Pověz mi, jaké je jen jméno tvé?” Z lišky úst vzešla věta, která mi zamotala hlavu. A já ani nedoufal, že tu budu mít i zábavu. “Linzire je jméno mé, doufám, že tě má přítomnost neruší.” Liška se usmála a pobaveně zastříhala uši.
“Ani trošičku nerušíš milý vlku, já jsem za každou společnost ráda. Tomu bys nevěřil, jak je v dnešním světě těžké najít pravého kamaráda!” Liška mávala svými ocasy po udusané podlaze nory na důkaz přátelství. I přesto jsem z ní citil jakési podprahové šibalství.
Svým očím uvěřit jsem nemohl, vždyť ta liška jich měla šest! Nelžu, přísahám k vlčímu bohu, na mou čest! Kouzelně s nimi mávala, až se ze země zvedal prach. Když jsem se na ně až moc zaměřil, šel z nich až strach. Zastříhala ušima a na jejích rtech objevil se šibalský úsměv. Noru najednou zaplavil její hlas, který z ničeho nic zněl jako líbezný zpěv.
“Doufám, že se ti tu líbí krasavče, můžeš tu zůstat klidně celou noc se mnou! Budeme tu mít intimčo, takhle hezky ve dvou.” Přejel mi mráz po zádech, ani jsem pořádně nevěděl proč. Něco v mé hlavě na mě křičelo: Okamžitě to otoč! Liška přešla po noře a nenápadně mi zavadila jedním ocasem po tváři. “No tak, neboj se, oba už jsme dostatečně staří.”
“Víš j-já, musím už jít… nechal jsem viset kožešiny a nechci je nechat zmoknout!” Výmluva to byla hloupá, lišce se okamžitě povedlo ji prohlédnout. To už jsem však byl polovinou hlavy z nory venku. “Počkej, vrať se do mého přístěnku!”
Volala marně, utíkal jsem lesem, přeskakoval větve a kořeny. Ach jak hrozné štěstí to mám na ženy!

K ránu mě z polospánku probrala moje nejhorší obava, největší noční můra. Samozřejmě že začalo ráno pršet, jak jinak taky. Já prostě nemohl mít štěstí. To, co z mého kožichu uschlo přes noc, bylo zase hned vesele mokré. Já jsem ale veselý nebyl. Vypadám jak mokrá slepice! Nechtěl jsem ani přemýšlet o tom, co si kdo pomyslí, jestli mě uvidí celého mokrého a ušmudlaného.
Pořádně jsem se protáhl, zývl a vyrazil na cestu. Hlavním úkolem teď bylo co nejdříve najít jakýkoliv úkryt, protože dle mraků to vypadlo, že jen tak pršet nepřestane. Do toho bylo ještě o něco chladnější vzduch, než včera a já měl vždycky radši teplo. Svižným rychlým krokem jsem se vydal proti proudu potoka a hledal jakýkoliv přístřešek, který by posložil k tomu, aby můj kožich uschnul.
V tom jsem ucítil pach jiného vlka. Zastavil jsem se a pořádně nasál vzduch, abych měl jistotu, že mě moje smysly nešálí. Čumák nelhal, opravdu jsem cítil pach jiného vlka, který každým krokem sílil.
Ne, ne, ne, ne, ne! Co teď? Strašně dlouho jsem nikoho neviděl a s nikým si nepovídal. Chci ale, aby mě takhle někdo viděl? Doprčic, já nevím! Neměl jsem moc na výběr. Pokud tady v okolí bude nějaký vlk, určitě se bude schovávat na nějakém místě, které bude suché a to bylo přesně to, co jsem hledal.
"Bude to v pohodě kámo, přestaň! Ne každý hned očumuje něčí kožich, jak ty," pošeptal jsem si sám pro sebe a vydal se směrem k lesu. To bylo místo, kde jsem měl jisté, že budu alespoň trochu mimo kapky deště. Po chvíli jsem dokonce rozpoznal siluetu vlka v dálce.
Zpomalil jsem do kroku a uvolnil se. Nechtěl jsem vypadat jako hrozba, boj mi nikdy nešel a rád bych se mu i tentokrát vyvaroval. Nemohl jsem předem tušit, zda se jedná o přátelského vlka, či o nějakého samotáře, co mi zpraví ciferník.
Když jsem se k vlkovi přiblížil, praštila mě do očí hned jedna věc. Proč je modrej? Ne buď ticho! Neptej se ho, proč je modrej, to je divná otázka... i když... V tu ránu jsem zapomněl na to, že bych si měl dávat pozor a na veškeré obavy z nepřátelského vlka.
"Ahoj, ty jsi místní?" zeptal jsem se. Přece jen by nebylo na škodu alespoň něco zjistit o tomhle zvláštním místě. "Já se jmenuji Linzire, těší mě." Nějaká ta zdvořilost ve mně přece jen zůstala. Moje oči však okamžitě začaly okukovat jeho kožich. Ten světle modrý odlesk byl krásný a hodně netradiční, až jsem mu ho začínal závidět, a to jsem ho ani neznal. To musím zjistit, přece se tu nerodí modrý vlci ne? I když z toho, co jsem tu zatím viděl za přírodu, by to asi nebylo tak překvapující.

Ladným krokem jsem se procházel po lese a užíval si pocit měkkého mechu mezi tlapkami. Les se kolem mě zrovna probouzel k životu, vítr si hrál s listím a já naslouchal jemnému šeptání. Listí šumělo, ale i přes to jsem zaslechl kousek od sebe tichý pohyb malého živočicha. Lasička neměla nejmenší tušení, že jsem se zastavil kousek od ní a pozoruji každý její pohyb, jak se rozhlíží kolem sebe, akorát absolutně špatným směrem. Lámej si hlavu s tím, jestli někde kolem není nějaký predátor. Lišácky jsem se uškíbl, ale nakonec si vymyslel jiný plán útoku. Lepší pro tebe bude, když to budeš mít rychle za sebou. Lapit lasičku pro mě nebyl žádný těžký úkol.
Lehce jsem se odrazil a skočil přímo na kořist, která neměla sebemenší šanci. Lasice chutnala dobře a aspoň na chvíli zahnala hlad a chuť, která se každý den hlásila o slovo. Lesk mechu potřísněného krví po dobrém jídle vždy dokázal zvednout náladu a přidat mi elán do života. Lehce jsem si olízl čumák a vydal se dál na cestu lesem.
Levá strana lesa byla pokryta hustým porostem, kterým bych se nechtěl prodírat ani v případě, že by mě chtěl zakousnout nějaký bubák z těch starých povídaček, co nám vyprávěla máma před spaním. Loudal jsem se proto směrem spíš doprava a hledal jakýkoliv zdroj vody, kterým bych mohl zapít oběd. Les jako kdyby vyslyšel mé prosby, po pár set metrech jsem uslyšel jemný proud vody vycházející ze studánky. Lemtal jsem studenou vodu po velkých doušcích a při té příležitosti si i očistil čumák od zbytků krve. Lahodná byla sice chuť krve na jazyku, ale nemusel jsem ji mít taky všude po tlamě, aby každý na půl kilometru hned věděl, co jsem měl zrovna k obědu.

>> Travnatý oceán

Konečně jsem se dostal z vody a narazil na malý potok. Ten se kroutil zhruba stejně jako had, co se snaží rychle utéct před nebezpečím. Chvíli jsem šel po jejich břehu, dokud jsem nespatřil jeden hladký osamocený kamínek na dně potoka. Leskl se v měsíčním svitu takovým způsobem, že mě okamžitě uchvátil. Co mě ale uchvátilo víc byl můj vlastní odraz ve vodě a v lesku kamínku.
"Dobře, dobře. Vyndám chaluhy, tak dobrý. Teď si trochu upravím čenich, ocas... Jo dobrý, to by šlo," pohroma tím byla zažehnána a můj kožich se zase začal podobat něčemu, na co se dalo alespoň trochu koukat. Našetěstí ani jednou nešlo o špínu jako takovou, protože jinak bych se neznal.
Položil jsem se vedle potoka na suché místo a přemýšlel, kam se vydám dál. Na druhé straně potoka jsem viděl malou louku, na které byly všemožné květiny. Jenže s mým štěstím v tomhle podivném světě by byly ještě všechny jedovaté, možná i masožravé. Bylo mi to líto, ale třeba až vysvitne slunce, tak seberu odvahu a půjdu se na ně podívat zblízka. Květiny jsem měl moc rád, hlavně ty červené.
Nakonec jsem se rozhodl, že bude nejbezpečnější tady přečkat noc. Sem tam jsem zahlédl nějakou tu rybku v potoku, takže ani o jídlo nebylo nouze. Doufám, že bude zítra hezky, abych se mohl pořádně rozhlédnout kolem sebe a prozkoumat to tu. To bylo tak jediné, co jsem mohl - doufat.

>> Řeka Kiërb

"Do vlčí pr-" začal jsem řvát jak na lesy ve chvíli, kdy jsem v plné rychlosti dupl na slizkou trávu na dně vody. Přísahal bych, že z dálky to vypadalo jako louka, ne jako nějaká divná travnatá zavodněná bažina. Musel jsem zpomalit, jinak by hrozilo, že přistanu hlavou napřed do té podivné traviny a nedej-vlčí-bože aby se mi nějaká chaluha zamotala do čumáku.
Přesunul jsem se raději do míst, kde vypadala voda mělce a schůdně, protože jsem doopravdy neměl zájem si pořezat packu o ostrou trávu. Proč já jsem sem lezl, zatím je to tady samá past, magické nevysvětlitelné místo, či rovnou jasná smrt. Tomuhle jen chybí, aby mě posral pták. Odfrkl jsem si a už teď si představoval, jak se asi budu sušit na druhé straně tohodle divného oceánu.
Ocas jsem držel co nejvýš to šlo, abych ho omylem nevymáchal ve vodě, nebo se mi na něj nepřilepila nějaká chaluha. Ty jsem musel snad každý druhý krok oklepávat z pacek, jinak bych se nikam nehnul. Tolik ke sprintu, kterým jsem se chtěl usušit.
Až vyjde slunce, tak aspoň pořádně uschnu, teď snad nevypadám tak hrozně, jak si myslím... Doufal jsem, že na druhé straně bude alespoň malý potůček, ve kterém si vyčistím tlapky a vyndám z kožichu ty hrozně lepivé chaluhy.

>> Esíčka

>>Převrácená planina

Zastavil jsem se před korytem velké řeky. Průzračnou se voda nazvat nedala, ale dokázal jsem rozeznat sem tam pohyb ryb uprostřed řeky. Jídlo! Tady hlady neumřu, ale budu se muset namočit, mokrý kožich nebylo zrovna něco, co jsem chtěl v tu chvíli řešit, ale nebylo moc na výběr. Chtěl jsem překročit řeku už jen z důvodu, abych se nemusel vracet na to proklatou pláň, která nedávala smysl.
Opatrně jsem kráčel podél řeky, dokud jsem nenašel vhodné místo na seskok do řeky. Přikrčil jsem se a vyčkával, až jedna z ryb připluje blíž, abych po ní skočil. Plesk! Dopadl jsem do vody a v tlamě vítězoslavně držel rybu, která se snažila vymanit z mého sevření, ale marně. Přeplaval jsem řeku a byl rozhodnutý, že na druhé straně si dám pořádnou hostinu. Vyšvihl jsem přes řeku ukázkovou čubičku a vyškrábal se na břeh.
"Ale, co to tady máme! Jak téhle rybě říkali u nás? Pstruh? Jo, Pstruh!" První zakousnutí do ryby bylo opatrné, přece jen jsem měl v hlavě pořád myšlenku zaseknuté kosti v tlamě, ale po prvních pár soustech to přešlo. Za chvilku z ryby zbyla jen část hlavy, která mi nechutnala.
Sakra, ale co teď budu dělat s tímhle? oklepal jsem ze sebe poslední zbytky vody a prohlédl si kožich. Šedé chlupy, místy slepené vodou, trošku zabahněné tlapky. Takhle jsem nemohl pokračovat. Co kdyby mě takhle někdo viděl? Znovu jsem se oklepal, tentokrát víc agresivněji. Pokud jsem chtěl co nejdříve uschnout, musel jsem běžet. Alespoň ta voda nijak nepáchla.
Přede mnou se rozléhala nekončící louka, a tak jsem se plnou rychlostí rozběhl vstříc novému dobrodružství.

>> Travnatý oceán

>> Svět mimo Gallireu

Ladným krokem jsem se procházel po planině, která se táhla kam jsem jen dohlédl. Což teda nebylo zrovna daleko, protože mi na cestu svítil sem tam měsíc, který vykoukl zpoza mraků. Jestli začne pršet a já zase zmoknu a budu pak celý den smrdět jako mokrý vlk, tak už se fakt zblázním. Neměl jsem radši fakt zůstat u mámy? Tam mi bylo dobře... pomyslel jsem si. Myšlenka, že bych ještě teď spal schovaný v úkrytu s rodinnou smečkou byla lákavá, ale zároveň i pěkně odrazující. Velká smečka, málo místa a beztak se někomu zas narodili vlčata. Nechtělo se mi nad tím dál přemýšlet, rodina byla daleko a stejně jsem neměl v plánu se vracet.
Z myšlenek mě vytrhl kamínek, který se kutálel kolem mé přední tlapky, jako kdyby ho poháněl vítr. Nic zvláštního, kdyby se nekutálel do mírného kopečku.
"Co to má být?" řekl jsem potichu. Kamínek se zastavil na vrcholku malého kopečku. Došel jsem pomalu k němu a strčil do něj packou, aby se skutálel z kopce. Jenže kamínek se choval, jako kdybych se ho snažil kutálet do kopce. Kde jsem se to ocitl? Nedávalo to vůbec žádný smysl. Chvilku jsem si s kamínkem pohrával mezi tlapkami, dokud mi nezačalo kručet v břiše.
"Asi je čas pokračovat, co?" čas od času bylo fajn slyšet vlastní hlas, když už ne hlas jiného vlka. Už to bylo pár týdnů, co jsem potkal posledního tuláka, co si to trajdal krajinou stejným způsobem, jako já. Samota mě nebavila.
Rozběhl jsem se z travnatého kopečku, ale ani to moc nedávalo smysl. Najednou jsem měl pocit, jako kdybych běžel do kopce. "A dost, ať už jsem pryč," potichu jsem si pro jistotu ještě zanadával a vydal se směrem na východ. Teda alespoň jsem doufal, že jdu směrem na východ. Po mé levici by vysoký kamenitý kopec, ke kterému jsem neměl zájem se přiblížit. Ještě mě to vcucne nahoru a já se pak nedostanu dolu. Nebo hůř, zavalí mě nějaký uvolněný kámen, to tak.
Začal jsem se ohlížet po nějakém tom zákusku, který bych si ulovil, ale k mému neštěstí jsem nezahlédl a nezacítil vůbec nic. Bylo to až zvláštní, nikde žádný pach zvěře a to ať už malé či velké. Tohle místo bylo čím dál zvláštnější. Nemělo smysl setrvávát hladový na místě, kde není nic k zakousnutí, proto jsem přidal do kroku, dokud jsem v dálce před sebou neuslyšel vodu.
"Rybu už jsem dlouho neměl, nějakou pořádně dobrou a šťavnatou. Snad se mi zase nezasekne v tlamě kus kosti, naposled trvalo půl dne, než jsem ji vyndal!" při té vzpomínce jsem se otřásl. Stalo se to první měsíc na cestě a od té doby jsem se ryb pořádně nedotkl, i když mi tolik chutnaly.
Magické místo, divná louka, nic tu nedává smysl. Tady budu jako doma. Ušklíbl jsem se a doufal, že alespoň ryby v řece budou normální.

>> Řeka Kiërb