Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Linzire na Záhadu

Vlka s parožím neviděl? Hm... Tak to si nejspíš dělal srandu, pomyslel jsem si, jenže pak mi došla jiná věc. "Počkej, takže vlka s křídly jsi viděl?" Vyhrkl jsem s překvapením. V mé hlavě vypadal vlk s křídly zhruba stejně komicky, jako jezevec, co se snaží tancovat. Začínal jsem být trochu nedůvěřivý, vždyť to všechno nemohla být pravda. Nebylo možné, aby tady bylo na jednom místě tolik vlků, co se vzepřeli přírodě. Jenže možná to byl ten důvod. Očividně v Gallieře byla magie všudypřítomná, a proto tohle místo lákalo speciální a zvláštní vlky, aby se zde usadili. Znamená to, že jsem výjimečný? Jo, já si myslím, že znamená.
Bohové mě zaujali, ale moc jsem netušil, co bych po nich měl zatím chtít. Možná, aby mě naučili nějakou tu magii? Jak s ní zacházet? "Rozumím, takže bohy žádat o laskavost jen na vlastní nebezpečí. Přeci jen to jsou bohové, nemusí mi splnit každé přání. I když kdo by odolal tak lesklému kožíšku, jako je můj?" Zavtipkoval jsem, i když mi bylo jasné, že kdybych tohle řekl před Bohem, tak mi urve ocas a narve mi ho do tlamy.
"Tak to abych potom vylezl na nějakou vyšší horu. Támhle vidím sníh, ten nikdy netaje? Vždyť je horko a léto," řekl jsem udiveně. Byl jsem z kraje, kde se hezky střídá roční období a i když na horách občas zbyl nějaký ten sníh, nebylo ho určitě tolik. I počasí tu je magické, dobré vědět. To by vysvětlovalo, proč předtím tak strašně pršelo.
Shrnuto podtrženo, nacházel jsem se na magickém místě, kde i zvířata měla místo bobků pozůstatky nějakého toho kouzla. Nevěděl jsem, jestli to je pozitivní nebo negativní, ale alespoň tu byla vidina toho, že se něco naučím. Znamená to, že tu jsou vlčice magicky překrásné? Kdyby to bylo možné, tak se začervenám nad tou představou nadpozemské krásky. Musel jsem zatřást s hlavou, abych tu myšlenku dostal z hlavy.
"Škemrat u bohů... Byl jsi tam někdy? Nebo jsi ten šťastlivec, co se u něj vyvinula magie sama od sebe? Taky bych chtěl, abych se naučil poroučet Zemi bez pomoci bohů. Nerad o něco prosím nebo jak ty říkáš škemrám." Bylo mi celkem fuk, co by si o mě myslel někdo jiný, kdybych za Bohy šel. Moje vlastní ego chtělo alespoň jednoho boha poznat a promluvit si s ním. No přece kdo by nechtěl vědět, jak přemýšlí takový vlčí bůh? Jenže já si zároveň přál být natolik výjimečný, abych se tu magii naučil ovládat zcela sám.

>> Východní hvozd

Po očku jsem pozoroval staršího vlka a byl jsem příjemně překvapen, že zvládne vylézt až na vrchol bez větších problémů. Bylo mi absolutně jasné, že já v jeho věku už bych se tak maximálně nechal nést a kdo ví jestli by to nebylo v rakvi. Mít někoho, kdo by mě ve stáří nosil, jo to by byl servis.
"No, nikdo mi ještě neupálil kožich nebo mě nesejmulo tornádo, ale nějaké pozůstatky jsem asi už viděl. Nevím teda, jestli bych chtěl mít barevný kožich. Možná to na někom vypadá dobře," zamyslel jsem se a snažil si sám sebe představit, jak mám barevný kožich. Jenže můj mozek v tu chvíli odmítl fungovat a já si zvládl představil můj kožich jen v křiklavě žluté barvě.
"Počkej, co jsi to řekl? Paroží? Křídla? Ty mi chceš říct, že tady nějací vlci umí lítat? Někdo z nich má parohy jak jelen?" Tak to mě naprosto odrovnalo. Šokovaně jsem se zastavil a zůstal na Kessela jen nevěřícně zírat. Byl jsem zvyklí na spoustu věcí, ale tohle byla šílenost. V hlavě se mi přeřvávaly myšlenky až hrozilo, že mi začne stoupat pára z uší a moje hlava vybuchne.
Jen napůl jsem zvládl další informaci o bozích, ta mě ale tolik nepřekvapila. O nějakých jsem slyšel kdysi dávno od babičky, která mi vyprávěla pohádky. Byla to už jen taková třešnička na dortu se dozvědět, že doopravdy existují.
"Takže bohové mi můžou splnit jakékoliv přání? Jako jaké třeba? Počkat... Bohové jsou ti, co tady obarvují vlky a dávají jim křídla a parohy?" Vlastně to i dávalo smysl. Kde jinde by vlk získal tak úžasné schopnosti, než u vlčích bohů.
Na vrcholku kopců byl neuvěřitelný výhled. Kessel se postavil na kraj kamenné římsky a nejspíš čekal, až se přidám. Měl štěstí, z výšek jsem strach neměl. Posadil jsem se vedle něj a rozhlédl se po krajině. Gallirea. Konečně jsem znal jméno toho zvláštního světa. Před sebou jsem viděl lesy, jezero a krásné zasněžené hory. "Je to tu dost velký, to jsem nečekal."
"To je dobře. Měl jsem v plánu si tu udělat mnoho přátel a rád slyším, že je tu hodně vlků a smeček. Teda nevím, jestli bych se měl hned k nějaké přidat. Původně jsem opustil rodinnou smečku abych si našel partnerku, ale teď jak nad tím přemýšlím, spíš bych si měl najít nějaké pořádné přátele," řekl jsem s nadšením. Hodně smeček znamenalo i hodně vlků a hodně vlků znamenalo, že tu byl pořádný zástup možných kamarádů. I když jsem teda ohledně případné známosti nemluvil úplně pravdu. Hodil bych nějaké to očko po hezké vlčici, ne že ne. Přijít mi tu do cesty nějaká kráska...
"Určitě bych se chtěl naučit pořádně ovládat mou magii. Co víc ale? Můžu se naučit víc magií?" Byla pravda, že jsem vždycky obdivoval magie, pro které měly nadání moje sestry. Počkat. Tady je to magické! Určitě se tady naučím další magie a vytřu sestrám zrak! Otázkou bylo, zda svoje sestry ještě někdy uvidím. S trochou štěstí se třeba taky odtrhnou z rodné smečky a vydají se na cestu po světě. Sice jsme si všichni lezli na nervy, ale i přesto jsem je měl rád.

Vůně, jaká to krásná vůně! Teda alespoň jsem doufal, že bude dobře vonět. Louka, krásná louka plná květin, která se nacházela na území naší smečky. Máma mi o ní vyprávěla celou zimu, protože jsem byl minulé jaro ještě moc malý na to, abych si tu krásu dokázal pořádně vychutnat. Už od začátku února jsem nemyslel na nic jiného! Jaké barvy bude louka mít? Co tam je za květiny? Dají se jíst? Přiláká vůně nějakou zvěř, která se bude dát ulovit? Tolik otázek! Jak moc jsem toužil po tom je všechny vidět a pořádně si k nim přičichnout.
“Mami, mami! Jakou mají barvu? Kolik jich tam tak je?” Chrlil jsem ze sebe jednu otázku za druhou, div jsem se nekousl do jazyka. Lazula se mnou měla svatou trpělivost, přece jen jsem byl takový její mazánek. “Linzire můj malý, všechno uvidíš, všechno bude. Až přijde čas, Zentaro a Ambros tam tebe a tvoje sestry zavedou, ano?” Slíbila mi máma. Ocas mi vrtěl takovou rychlostí, že jsem si ho málem vykloubil, ale vůbec jsem to nebral v potaz. Uvidím kytičky!
Měsíce utekli zhruba stejnou rychlostí, jakou jsem byl já schopný přeběhnout les, tudíž neskutečně rychle. Jedno ráno mě probudil táta a strýc s tím, že se jdeme projít.
“Kam jdeme?” Zeptal jsem se rozespale, protože jsem úplně zapomněl na to, co mi měsíc zpátky máma slíbila. Zentaro se laškovně usmál a jen mi sdělil, že je to překvapení. Procházka nám trvala zhruba dvacet minut, než mi došlo, že se blížíme ke květinové louce. Rozběhl jsem se lesem přímo za čumákem a nechal za sebou zbytek skupiny. Strýc za mnou volal, ať počkám a jen bylo slyšet, jak uhání celý bez sebe za mnou. Dělal jsem, že ho neslyším. Přece si nenechám ujít takový krásný výhled! Posledních pár metrů a najednou byla krásná louka přímo přede mnou. Ta jako kdyby hrála všemi barvami duhy. Zelené traviny doplňovaly oranžové květy, sem tam nějaké modré kvítko a vzadu v dáli byla celá část louky rudě červená.
“Wau!” Zvládl jsem ze sebe vydat. Můj malinký vlčecí mozeček jen těžko zvládal příval tolika podnětů naráz. Barvy, vůně, vítr, lesk. Stál jsem na okraji a jen periferně si všiml, že mě konečně dohnal zbytek rodiny. Azelia skákala mezi kvítím a Zirella se očividně snažila přičichnout ke každé květině na louce.
“Tak co, stálo to za takové čekání?” Strýc se posadil vedle mě s úsměvem. Já zvládl jen horlivě přikývnout. Počkat, ale co máma? Ta zůstala u úkrytu. Přece si taky zaslouží vidět kytičky... Najednou mi z té myšlenky bylo smutno, ale měl jsem nový plán. Najdu tu nejkrásnější kytku, kterou tahle louka nabízí a přinesu ji zpátky!
Nemusel jsem hledat dlouho, protože krátce na to jsem spatřil nádherný červený květ, který jako kdyby měl na sobě napsaný moje jméno. Opatrně jsem překousal stonek a vítězoslavně se otočil na patě a vydal se směrem k úkrytu.
“Počkej! Půjdu s tebou. Ambrosi, zůstaň tu se zbytkem,” přikázal Zentaro, jako kdyby tušil, co jsem měl v plánu a vydal se za mnou směrem k mámě.
“Požzor na kchytišku,” zamumlal jsem tak, aby mi kytka nevypadla z tlamy. Táta se jen zasmál a vedl mě lesem tak, abych nezakopl a omylem ji nezlomil.
“Lazulo, tady malý Linzire pro tebe něco má,” zavolal táta před úkrytem a lišácky na mě mrkl. Máma okamžitě vystrčila hlavu z úkrytu. “Nejste zpátky nějak brzo? Ale Linzire, copak to držíš?” Vyměnila si úsměvný pohled se Zentarem, který se jí pantomimou snažil vysvětlit, že mě nikdo nenavedl a celé jsem si to vymyslel sám.
Položil jsem ji květinu k předním tlapkám a hrdě řekl: “Nejkrásnější květ pro nejkrásnější maminku!”

Červen 10

Bahno jsem měl až po krk a bylo mi jasné, že tady umřu. Neměl jsem jak uniknout a jediné, co mi probíhalo hlavou bylo to, jak strašně můj kožich musí vypadat. Poslední, co jsem viděl, byl úšklebek víly. Pak jsem naposledy zalapal po dechu a ocitl se celý v jezírku bahna, ze kterého nebylo úniku. Svíjel jsem se v bolestech z nedostatku kyslíku, snažil se vyplavat na vzduch. Marně. Byl to můj konec.
S cuknutím jsem se probudil. Byl jsem zpátky pod kmenem stromu a svět kolem mě vypadal normálně. Byl to sen! Celé se mi to jen zdálo! Vyskočil jsem na nohy a zajásal. “O vlčí bože děkuji ti! Byl to jen sen!” Bohužel mi bylo jasné, že zubatého králíka a divného koloucha s křídly z hlavy už nikdy nedostanu.
Rozběhl jsem se plnou rychlostí směrem z lesa, protože jsem doopravdy nehodlal pokoušet, že se vrátím zpátky do světa snů a znovu uvidím to hrozně divnou vílu. Pár dní si asi koloucha nedám, pro jistotu.

Červen 9

To, jak velkou chybu jsem udělal mi pořádně došlo, až když jsem ucítil něco mokrého pod tlapkami. Zvedl jsem přední tlapku a podíval se, co se děje. Bahno! Najednou jsem stál v jezírku plném bahna, které se mi sápalo po tlapkách, jako by bylo živé. “Fuj! Dej to pryč!” Křičel jsem a mával končetinami ve vzduchu, až bahno létalo po celém lese. Snažil jsem se vyskočit z jezírka, ale nešlo to. Moje nohy se neměli o co opřít a já se jen zoufale sápal na břeh, který se každým pohybem spíš vzdaloval.
“Na tohle nikdy nezapomeneš vlku. Budeš z posmrtného života sledovat, jak si z tvého zabahněného kožichu udělám nový koberec!” Hrůza v mých očích se nedala popsat. Kdyby si chtěla můj kožich vystavit jako něco krásného, tak prosím, to bych ještě bral, ale takhle? Zabahněný?! To ne! To se nesmělo stát.

Červen 8

Víla křičela takovým stylem, že i kdybych stál na druhé straně lesa, tak si přikryju uši. Místo toho jsem ji měl těsně vedle hlavy a málem z toho zvuku omdlel. Křídlo jsem pustil až ve chvíli, kdy jsem ucítil na jazyku něco šíleně hořkého. Očividně povídačky nelhaly, doopravdy měly víly na křídlech nějaký magický prášek.
“Pfuj!” Začal jsem ze sebe chrchlat sliny, protože ta pachuť byla doopravdy nesnesitelná. Inna mezitím spadla opodál do mechu a těžce oddychovala. “Tak za tohle… za tohle zaplatíš šedý vlku,” zašeptala hrubějším hlasem, než jakým mluvila předtím. Chlupy na zátylku se mi zježily a já pomalu začal couvat směrem od víly. Najednou mi došlo, že jsem si možná až moc zahrával. Já zaútočil na vílu! Co to do mě vjelo? Rozhlédl jsem se kolem sebe a uvažoval, kam uniknout před blížícím se útokem.

Červen 7

“Jo tak magii.” Víla se zastavila ve vzduchu a chvíli dělala, jako že přemýšlí. “Tohle ale není žádná magie. Tohle je tvůj nový svět! A já jsem tvoje nová bohyně.” Víla zakroužila ve vzduchu a kolem ní se objevila celá škála barev a třpytek.
Jo tak bohyně, tak to ani náhodou mi malá moucho, prskl jsem v hlavě, protože už nemělo cenu na ni dál mluvit a snažit se komunikovat. Bylo mi jasné, že tahle potvora rozumí jen hrubé síle, které jsem sice neměl zrovna moc, ale můj lov byl něco, o čem si mohla většina vlků jen nechat zdát. Zahrabal jsem přední packou a vyhodil do vzduchu hromadu duhového jehličí, které jsem využil jako clonu. V tu samou chvíli jsem vyskočil a chňapl tlamou po Inně, která na poslední chvíli ucukla do strany. Už jsem si myslel, že jsem neuspěl, ale v tlamě se mi zatřepotalo křídlo. Vítěz!

Červen 6

Inna se nahlas zasmála a obletěla mě takovou rychlostí, že jsem ji nestačil sledovat očima. “Ty hlupáčku, víš ty vůbec, s kým máš tu čest? Jasně, že nevíš! Ještě aby to takový hlupák, jako ty, věděl,” její tón byl kousavý a plný jedu. Vycenil jsem zuby a zavrčel. To se mi ani trochu nelíbilo. To ona vůbec netušila, s kým má tu čest! Byl jsem Linzire z rodu Mechové smečky! Jo jako! A byl jsem připravený jí ukázat, že to já mám navrch.
“To ty vůbec nevíš, co jsi provedla. Okamžitě ze mě sundej tu magii, ať se můžu vrátit domů, nebo uvidíš, co se ti stane,” výhružně jsem se ušklíbl a přenesl váhu na zadní nohy, abych se mohl kdykoliv odrazit a vyskočit po té nanicovaté víle. Inna kroužila kousek nad mojí hlavou a smála se každému mém uslovu. Nevěřila mi, to se dalo od někoho tak hloupě malého očekávat.

Červen 5

“Tady!” Ozvalo se od někud nade mnou. Vytřeštil jsem oči a zvedl hlavu. A opravdu! Najednou jsem ji viděl. Jenže jsem vůbec nechápal, na co se koukám. Zhruba ve výšce tak čtyř velkých vlků naskládaných na sobě létala ve vzduchu malá divná moucha? Komár? Ne. Mělo to velká barevná křídla, tělo koloucha a divné kočičí uši. Proporce víly nedávaly ani trochu smysl a nemělo cenu se to snažit pochopit.
“Nečum na mě jak puk! To ty sis lehl ke mě domů, ne já k tobě! A vůbec, jmenuji se Inna, ne žádný ‘to’!” Super. Takže všechno kolem mě bylo barevné, mluvil na mě létající kolouch a ještě měl tu drzost mě poučovat! Tak to teda v žádném případě.
“Jak k tobě domů? Tohle je les! veřejné prostranství! Já si jen ustlal pod stromem a najednou jsem se probudil tady. To je určitě tvoje dílo, že? Nelži mi, já ti to vidím na.. UŠÍCH!” Kočkám se nedalo věřit, to jsem moc dobře věděl!

Červen 4

Uvažoval jsem nad tím, jestli se mám k zajíci přibližovat. Nechtěl jsem od něj upravit fasádu těma tesákama a už vůbec ne dostat facku uchem. Při představě toho, že mě zajíc nakopne, jsem se otřásl a zašklebil. To by mi tak zbývalo, odnést si tady z toho divného místa ještě jizvy, nebo hůř! Zničený kožich. Co když mě to tady obarví na neonově žlutou? Co budu dělat? Budu vypadat jak ranní moč! Zhnuseně jsem si odfrkl nad tou představou. Nevím, co bych dělal, kdybych si omylem počůral kožich, natož celý vypadat jako ochcaný kus trávy.
“Ale ale, koho to tu máme? Kdo se to válel v mém krásném mechu?” Ozvalo se posměšně za mnou a já měl co dělat, abych nevyletěl z kůže, jak jsem se lekl. Z hrdla se mi ozval vysoký pisklavý zvuk. Rychle jsem se otočil a hledal, zdroj hlasu. Jenže za mnou nic nebylo, jen duhový les, barevné křoví a v dálce spadlý strom, pod kterým jsem si ustlal.

Červen 3

Zvedl jsem se a zkusil lesem popojít. Opatrně jsem našlapoval, jako kdyby barevné jehličí, mech a dokonce i větve byly jedovaté. V tom jsem zaslechl, jak se něco pohlo v duhových keřích. Podíval jsem se tím směrem právě včas, abych zahlédl divného zajíce. Měl obrovské uši, skoro čtyřikrát větší, než byl on sám. To na něm nebylo ani zdaleka to nejdivnější. Zajíc měl hráškově zelenou barvu, obrovské zadní tlapy a špičaté přední zuby. Dvakrát poskočil dopředu a jeho uši zavály ve větru stejně jako listí na stromě. Pak přiskočil ke stromu a začal ho agresivně okusovat těmi svými tesáky. Je to jasný, já jsem se dočista zbláznil! Pomyslel jsem si a na sucho polkl. Lesem se ozýval nesnestielný zvuk, jak zajíc škubal kůru ze stromu a sem tam praštil uchem do větve nad ním.

Červen 2

Kdybych tušil, co mě jen čeká, asi bych si ten kmen nikdy nevybral. Vlastně bych radši běžel celou noc a ani jednou se nezastavil. Bohužel, osud chtěl něco jiného. S trhnutím jsem se probudil a rozlepil oči. Chvilku jsem mžoural na svět kolem sebe a všiml si, jak les krásně hraje všemi barvami. Počkat. Proč byl ten strom modrý? Proč byly listy toho keře křiklavě růžové? Proč jsem ležel na červeném mechu? S hrůzou jsem vyskočil a pořádně se rozhlédl. Všechno kolem mě hrálo barvami, které jsem doteď nikde v přírodě neviděl. Zkusil jsem si promnout oči, jestli nemám něco se zrakem, ale nepomohlo to. Celý les kolem mě jako kdyby se mi vysmíval. Ocitl jsem se na místě, které nedávalo ani trochu smysl. Co to má sakra být? Pomyslel jsem si a pro jistotu si zkontroloval kožich.

Červen 1

Byl pozdní večer a já měl to štěstí, že jsem zrovna našel perfektní místo na to, abych se mohl pořádně vyspat. Našel jsem krásný starý vyvrácený strom, který měl pod kmenem menší díru, která byla celá vystlaná krásným měkkým mechem. Ale víte co bylo nejdůležitější? Ten mech byl čistý! Ani skvrna na něm nebyla. Přesně jako kdyby to místo čekal na mě, na vznešeného Linzireho, aby na něj ulehl. Celý natěšený jsem si lehl na mech pod kmen, položil si hlavu na přední tlapky a ocasem se přikryl. Ihned jsem cítil, jak se mě zmocňuje únava a pomalu se mi zavírají oči. Těsně před upadnutím do spánku jsem uslyšel jemný smích a zahlédl malé zablýsknutí, ale únava mě přemohla a já spokojeně usnul.

Starší vlk měl naprostou pravdu. Byli jsme vlci a v první řadě jsme masožravci. Samozřejmě jsem si sem tam dal nějakou tu borůvku, jahodu, ostružiní, houbu, či nějakou ostrou trávu, abych si pročistil žaludek. Nic však nedokázalo nahradit chuť krve, tuku, svalstva a šlach kořisti v puse. Úplně se mi sbíhaly sliny, jen jsem na to myslel. Naposledy jsem měl rybu z potoka, možná by brzy bylo na čase si chytit nějakého toho králíčka. Pšt! Ještě si poslinstáš kožich a budeš pak před Kesselem vypadat jako nějaký ušmudlanec.
"To je pravda!" Usmál jsem se a zavrtěl ocasem. Pak se začal Kessel rozhlížet a já s ním, protože jsem se snažil najít, co tam asi hledá. Nakonec se jeho pohled zastavil směrem do kopce, který vyčuhoval na druhé straně hvozdu. Neváhal jsem ani chvilku a šel za ním. Sice mi prolétla hlavou myšlenka, že bych neměl důvěřovat jen tak někomu, ale Kessel mi přišel takový až neškodný. Trochu mi připomínal starší moudré vlky, kteří kdysi zavítali do naší rodné smečky. Jenže to byli hrozný suchaři a ta babča mě nutila, abych k ní měl úctu. Pche, to tak.
"Jo tak moji představivosti tady hýbe určitě. Cestou sem do hvozdu jsem dokonce viděl jednoho vlka, co byl modrý. Vůbec jsem to nedokázal pochopit, ale pokud je to tu plně magie, tak to asi trošku smysl dává." Šel jsem klidnějším krokem vedle vlka, ale sem tam jsem mu dával prostor, aby nás vedl. Výšlap to nebyl jednoduchý, ale nic, co by moje mladé hbité tělo nezvládlo.
"Vím, že mám nadání pro Zemi a viděl jsem i další magie, ale nejspíš to nebylo nic neobvyklého. Já sám jsem se ještě nenaučil ji pořádně ovládat, ale třeba tomu časem přijdu na kloub," řekl jsem sebevědomě s absolutním přesvědčením, že jednou budu tu magii ovládat na mistrovské úrovni.

>> Orlí skály