Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// teleport od řeky Kierb

Všude kolem mě bylo světlo a zároveň tma. Nic nemělo tvar ani barvu. Snažil jsem se nadechnout, ale nešlo to. Byl jsem v mezičase a meziprostoru, kde nebylo nic, ale zároveň všechno. Cítil jsem, jak se měním na prach a znovu zhmotňuji. Kdyby se mě na cokoliv z toho zpětně někdo zeptal, nezvládl bych mu to popsat. Nezvládl bych si na celou tu věc ani vzpomenout.
Najednou jsem stál uprostřed lesa, který mi byl zvláštním způsobem povědomí. Někdy v minulosti jsem tudy musel projít, chvilku se tu zdržet, něco tu prožít. Něco v mé hlavě mi našeptávalo, ať se pořádně rozhlédnu.
Měl jsem štěstí, les alespoň trochu zvládl uklidnit vítr bouře. Sníh mě přestal štípat v očích a nehrozilo, že by mi násilím poryv větru vyškubal kožich. To kdyby se stalo, tak osobně vyhlásím počasí válku! Můj kožich... MŮJ KOŽÍŠEK! Vztekal jsem se v duchu a při tom si olizoval pomyslné rány a narovnával kožich tak, aby se na mě zase dalo alespoň trochu dívat.
Jakmile jsem byl se svým vzhledem spokojený, rozhlédl jsem se po lese a snažil se najít jakékoliv indicie radící mi, kde jsem se to ksakru ocitl. Stromy tu byly převážně listnaté, protože teď se ve větru ohýbaly jen prázdné větve. Neozývalo se šumění listí, ani zvláštní zvuk, co vydává jehličí ve větru. Pouze výhružné skřípání větví, které tím varovali nic netušící chudáky, jako jsem byl já, že jim mohou kdykoliv přistát na hlavě. Nic z toho mi však nepomáhalo zjisti, kde to jsem.
Vydal jsem se proto na průzkum. Chůze po lese byla mnohem snazší, než tam u řeky na volném prostranství. V jednom místě jsem zkusil i zahrabat ve sněhu, jestli nebudu mít alespoň trochu štěstí a nevyhrabu něco ze sněhu. Vítr se mnou ale nesouhlasil a vždy mi do vyhrabané díry nahnal další horu sněhu.
"Co to je za počasí! Plný zuby toho mám! Kožich mokrý, čumák celý podrážděný od sněhu. Zima mi je, nevím ani, kde jsem!" nadával jsem, že kdyby mě slyšela moje máti, tak mi půjde vymáchat tlamu v ledové řece. Já toho měl už doopravdy plné zuby.
Na konci mého vztekání jsem zahlédl něco červeného mezi stromy. Kdyby byl pozdní podzim, tak bych tomu ještě rozumněl. To mohl být list, nebo něco podobného. Ale teď? Když naprosto všude bylo bílo? To zaujalo mou pozornost, ale musel jsem být opatrný, nechtěl jsem přijít k úhoně. Udělal jsem pár kroků mezi kmeny stromů a v dálce spatřil sedět zvláštního černého vlka s červenou šálou?
"Dobrý večer mladý pane! Pojďte se podívat na můj sortiment, určitě nepochybíte. Dneska tu mám na výběr z mnoha věcí. Pojďte blíž!" zavolal na mě černý vlk. Jeho hlas byl laskavý, připomínal mi vlastního dědečka, když nám se sestrami vyprávěl pohádky. Ten mi asi neublíží, ne?
"Dobrý večer, vy tu něco prodáváte?" zeptal jsem se a odvážil se přijít blíž ke starému vlkovi. Všiml jsem si zvláštní brašny, kterou si odepnul z těla a postavil ji před sebe. Rozložil ji na zem do sněhu tak, abych do ní dobře viděl. Měl tam spoustu zvláštních věcí. Divně barevné houby, zvláštně tvarované kameny, hrstku nádherných květin a třpytivé perly. Z úžasem jsem na to všechno koukal. "Pane... Kdo jste?" odvážil jsem se zeptat.
"Já jsem Stařešina. Občas zavítám sem na Gallireu, abych uzavřel nějaký ten obchod," odpověděl mi a usmál se. Znovu jsem si prohlédl obsah jeho brašny a zamyslel se. "A kolik to tak stojí?" sám jsem neměl tušení, jestli mám vůbec čím zaplatit. Stařešina se laskavě usmál. "No... rád vyměnuji mou měnu za jinou. Občas někomu nadělím znalosti z nějaké té magie, nebo je obdaruji jiným způsobem. Vždy záleží, na co mám náladu a jak moc se mi daný vlk líbí."
"Dobře, ale já zrovna u sebe nemám nic," řekl jsem smutně. Všechny moje krásné kytičky a kamínky byly v úkrytu, který byl kdo ví kde!
"To není problém, obchoduji s magií a sám z ní něco umím. Domluvíme se na ceně a já si to pak vezmu z tvého úkrytu. Přece jen je odsud kousek, jen přes rokli a řeku," řekl a vševědoucně na mě mrkl. Já jsem v tom lese, kde jsme lovili se Zurri a paní Alfou! Opravdu jsem byl co bych kamenem dohodil od domova. Radostně jsem zavrtěl ocasem a s úsměvem poděkoval Stařešinovi.
"Myslíte si, že byste mi mohl poskytnout nějakou tu informaci o mé magii?" zeptal jsem se a hodil po něm upřímný smutný kukuč. "Chtěl jsem se v magii Země už dlouho zlepšit, ale když trénuju sám, nic moc nového se nenaučím.
"Och, to není problém. Uvidíme, co se dá dělat. Až půjdeš dnes večer spát, poradím ti co a jak ve snu," odpověděl mi Stařešina. Radostně jsem přikvýl, i když jsem sám nerozuměl, jak se mi mohl starý vlk zjevit ve snu a naučit mě tak magii.
Pak mi řekl, kolik taková sranda bude stát. To je... docela dost, řekl jsem si v duchu a zkusil riskovat. "A pane... no... myslíte si, že bych mohl dostat... trochu slevu z té ceny?"
Stařešina se upřímně rozsemál. "No, uvidím. Nech se překvapit! A teď upaluj, nebo tady zmrzneš!" řekl mi Stařešina a kývl hlavou směrem, kterým jsem se měl vydat do Javorového lesa.
"Ještě jednou děkuji pane!" zavolal jsem přes rameno a rozběhl se směrem k domovu.

>> Javorový les

//Nákup

Omezený sortiment
1+1 hvězda do vrozené magie - 40 kytek + 2 perly

Výměna
chci 60 kytek za 10 perel
+ zkouším smlouvat, uvidíme

>> Ledová pláň

Vymyslel jsem si opravdu nesmysl. Jak dlouho už jsem lítal po okolí? Co mě to vůbec napadlo? Od té doby, co začalo sněžit, jsem nebyl v lese smečky, takhle to přece dál nešlo. Musel jsem se vrátit.
Jenže kudy? Kudy jsem se měla vrátit? Na těch cestách jsem měl několikrát pocit, že jsem hned na dohled od Javorového lesa, ale nikdy se mi nepoštěstilo najít cestu zpátky.
"Kdybych tehdy neztratil paní Alfu v té mlze," potichu jsem si pro sebe zanadával. Všude kolem mě byl sníh. Naprosto všude. Na zemi, ve vzduchu, v mém obličeji! Píchal a štípal, až mi to vhánělo slzy do očí. Neviděl jsem ani na krok, takhle jsem přece nemohl jít hledat můj les.
Smilujte se nademnou někdo. Vždyť takhle se nikam nedostanu. Nebylo mi to vůbec podobné, se takhle v duchu modlit. A ke komu jsem se vůbec modlil? Já v žádné speciální bohy nevěřil. Maximálně v Život a Smrt, kteří tu byli, jenže ti mi neměli jak pomoci.
Vzpamatuj se! Jestli něco nevymyslíš, tak tady zůstaneš. Navždy! Chceš tady snad umřít? Aby se někdo chodil smát a okusovat tvoje kosti? Nechceš! Vstávat! Jdeme! Křičel jsem sám na sebe v duchu, ale bylo mi to k ničemu.
Udělal jsem jeden krok, druhý, ale neustále se mi podlamovaly nohy. Všechno klouzalo. Bouře hrozila, že mi začne vyškubávat srst po trsech. Všechno, jen můj kožich ne! A přesně v tu chvíli se to stalo, moje záchrana. Najednou se vše kolem mě rozsvítilo, pohltila mě mlha a já zmizel.

// teleport do Kaštanového lesa

10 území.

Beru si
1. Zlatavý les
2. Louku vlčích máků
3. Tulipánová louka
4. Márylouka
5. Pláž odvážných
6. Rybníček štěstí
7. Ostružinovou louku
8. Houbový ráj
9. Paseka
10. Meduňková mýtina

Leden 2/10 - Juniper

Usmíval se od ucha k uchu a klouzal se po ledu vedle vlčice. Měl radost z toho, že také byla přátelská a chtěla si povídat. "Tohle jezero je velké snad pro všechny vlky, co tu žijí," zavtipkoval jsem a rozhlédl se na protější břeh jezera. Přes sněžení prakticky nešel vidět, ale já věděl, že tam někde bude.
"Jmenuji se Linzire, moc mě těší Juniper," představil jsem se jak se sluší a patří. Nemohl jsem si nedovolit hodit očkem po jejím krásném kožichu.
"Já se byl nedávno klouzat na jednom ledovém jezeře na severu pod horami. Nevím, jak se to tam jmenuje, ale všude kolem byla zasněžená pláň," popsal jsem místo, kde jsem byl na začátku zimy zkontrolovat stav ledu. "Jsem místní! Teda jestli se tomu dá tak říkat. Už nějaký ten den se tu potuluji a přidal jsem se do jedné smečky. Javorové, abych byl přesný," spustil jsem jako kolovrátek.

Leden 1/10 - Juniper

Měl jsem toho šíleného sněžení už plné zuby. Co nejdřív jsem měl v plánu se vrátit zpátky do Javoru, kdybych se tedy zrovna neztratil. Stávalo se mu to zatím až moc často, protože to tu prostě ještě neznal tak dobře. Navíc v zimě vypadalo všechno naprosto stejně. Zima, sníh, žádné listy.
Stromy se postupně rozestupovaly, až dohlédl znovu k jezeru, kde to měl tak moc rád. Alespoň najednou věděl, kde je. Odtud už bude hračka se dostat zpátky domů. I když...
Na ledu se klouzal dospělí vlk a očividně si tu zábavu užíval. Usmál jsem se a hned mi bylo jasné, že se musím přidat. Nechtěl jsem vypadat jako naprostý podivín, tak jsem radši na vlka nejdříve promluvil. "Zdravíčko," zavolal jsem s úsměvem a přidal k tomu pohyb ocasu, abych ukázal, že jsem neškodný. Pokud by byl vlk nebezpečný, tak jsem asi v loji, ale co se dalo dělat.
"Jsem Linzire, těší mě. Můžu se přidat?" řekl jsem a pomalu stoupl na led za vlkem. Držel jsem si prozatím odstup a začal se taky klouzal. Alespoň k něčemu to drkotání zubů bylo. Led byl tak pevný, že i kdybych chtěl, tak se z vody nenapiju.

Varjo, moc děkuju za skvělou akci. Jsem moc ráda za spojení loterie + jiná akce, protože loterie sama o sobě je dost gamble, na kterém můžu strávit tisíc let a stejně nakonec dostat prd. Takhle jsem si mohla nahrabat lístky tím, že jsem plnila kalendář a i tak vyhrát nějaké pěkné věci.
Doufám, že si teď dáš nohy nahoru a budeš mít na chvilku klid a pohodu. Jsem ráda, že tě akce baví, protože bez akcí by trpg nebylo ono. Moc si vážím tvé práce a jestli chceš, nechám ti nějaký elixír... nepotřebuju je všechny... gratuluji Lennie k tolik elixírům, taky bych jich chtěla tolik...


VELKÉ ODMĚNY:
• Řečnictví – Azathir
• 2* do speciální vlastnosti – Azathir - Řečnictví

Střední odměny:
• 3* do magie – Azathir - Oheň
• 3* do vlastnosti – Azathir - Rychlost

Malé odměny a elixíry:
• 1* do magie - Linzire
• 1* do magie - Linzire
• 1* do magie – Azathir - Oheň
• 1* do magie – Caedric Etney - Elektřina
• 1* do vlastnosti – Azathir – Taktika lovu
• 1* do vlastnosti – Azathir - Obratnost
• 1* do vlastnosti – Azathir - Obratnost
• 1* do vlastnosti – Caedric Etney – Taktika lovu
• Teleportační lístek - Linzire
• Teleportační lístek - Azathir
• Teleportační lístek - Caedric Etney
• Elixír nedotknutelnosti - Linzire
• Vlčecí pitíčko - Azathir
• Drag - Azathir
• Elixír mírumilovnosti - Linzire

Měna:
• Křišťály: 48
• Drahokamy: 28
• Perly: 18
• Oblázky: 23
• Květiny: 48
• Mušličky: 11
Všechnu měnu Azathirovi.

+ Posílám teď i kalendář konečně

Linzire
1. 25 oblázků
2. 3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - Rychlost
3. Drag
4. 5 křišťálů
5. Nová magie od Života bez hvězd - Voda
6. 30 drahokamů
7. Hvězdička do magie pod 5* - Země
8. 50 oblázků
9. Vlčecí pitíčko
10. 30 květin
11. Vymaxování jedné vlastnosti - Obratnost
12. 10 perel
13. Nová magie od Smrti bez hvězd - Počasí
14. 3x teleportační lístek
15. 10 křišťálů
16. 3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - Mimik
17. 30 oblázků
18. 5 perel
19. 50 květin
20. Hvězdička do magie nad 5* - Země (2 hvězdičky si dávám z loterie)
21. 30 oblázků
22. Vymaxování jedné magie - Počasí
23. 25 drahokamů
24. 25% sleva na modifikace
25. +75% sleva

Azathir
1. 25 oblázků
2. 3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - Vytrvalost
3. Drag
4. 5 křišťálů
5. Nová magie od Života bez hvězd - Myšlenky
6. 30 drahokamů
7. Hvězdička do magie pod 5* - Oheň
8. 50 oblázků
9. Vlčecí pitíčko
10. 30 drahokamů
11. Vymaxování jedné vlastnosti - Síla
12. 10 perel
13. Nová magie od Smrti bez hvězd - Bolest
14. 3x teleportační lístek
15. 10 křišťálů
16. 3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - Oheň
17. 30 mušlí
18. 5 perel
19. 50 drahokamů
20. Hvězdička do magie nad 5* - Oheň
21. 30 oblázků
22. Vymaxování jedné magie - Bolest
23. 25 květin
24. 25% sleva na modifikace
25. +75% sleva

Caedric Etney
1. 25 oblázků
2. 3 hvězdičky do jedné libovolné vlastnosti - Rychlost
3. Drag
4. 5 křišťálů
5. Nová magie od Života bez hvězd - Myšlenky
6. 30 drahokamů
7. Hvězdička do magie pod 5* - Elektřina
8. 50 oblázků
9. Vlčecí pitíčko
10. 30 drahokamů
11. Vymaxování jedné vlastnosti - Síla
12. 10 perel
13. Nová magie od Smrti bez hvězd - Elektřina
14. 3x teleportační lístek
15. 10 křišťálů
16. 3 hvězdičky do libovolné (i výjimečné) magie - Elektřina
17. 30 oblázků
18. 5 perel
19. 50 drahokamů
20. Hvězdička do magie nad 5* - Elektřina (jednu hvězdičku si hážu z loterie)
21. 30 oblázků
22. Vymaxování jedné magie - Příkaz
23. 25 drahokamů
24. 25% sleva na modifikace
25. +75% sleva

Připsáno :> a moc děkuji za pochvalu každopádně, jak se znám, tak dostanu zas nějaký spontánní nápad a pak vám sem něco nahodím elixíry raději daruj Leninovi, slyšela jsem, že jich má pořád málo.

Děkuji za akci!

Prosím 24 drahokamů a 10 oblázků - na Linzireho
Zapsáno.

Vyválej někoho ve sněhu *
Prosinec 5/10 | Feline

Byl jsem rád, že jsem na Feline udělal dojem. Vypadala při jídle spokojeně a pochutnávala si. Hrozně jsem si přál ji potkat znovu, jenže to se mi zatím nepovedlo s nikým, koho jsem tady na tom zvláštním místě potkal. Musel jsem alespoň nějak zajistit, abych ji znovu potkal.
"Nevím, jestli jsem se ptal... Ale Sarumen, ten je někde na jihu? Kde přesně?" zeptal jsem se mezi sousty. Chtěl jsem si být jistý, že ji znovu najdu. Někdy v budoucnu. Hned na jaře. Dal jsem si jasné předsevzetí a hodlal jsem ho dodržet.
Můj obličej se rozzářil, když pochválila zajíce i jídlo. Šťastně jsem zavrtěl ocasem a přikývl. I když jsem následně ji pomohl trošku škaredým způsobem umýt tlapky. Házení sněhových koulí byla sranda, ale Feline mezitím pokročila a začala si ve sněhu mýt i čumák. Uvědomil jsem si, že ho mám nejspíš taky celý od krve. Došel jsem tedy k Feline a také si umyl čumák ve sněhu. Omylem jsem však při tom škobrtnul a přepadl na šedou vlčici.
"Aj!" vykřikl jsem, ale už nám nebylo pomoci. Přepadl jsem na Feline a omylem ji i se sebou vyválel ve sněhu. "Promiň!" vyhrkl jsem, ale neměl se moc k tomu se zvedat, "alespoň jsme teď oba stoprocentně čistí!" zajásal jsem.

>> Sopka přes Sněžné velehory

Procházka po dalších horách a nově zasněženém sněhu byla více než zajímavá. Sníh nebyl ještě pevný, takže se rozpadal, klouzal a každou chvilku bortil přímo pod tlapkami. Na konci cesty jsem funěl jako drak, až jsem se divil, že nechrlím oheň.
Z dálky jsem viděl jezero, na kterém jsem se klouzal pár dní zpět. Teď už bylo celé zamrzlé a nejspíš by uneslo celé stádo vlků, nebo celé stádo čehokoliv. Tady na severu byla zima krutá, ale na téhle pláni obzvlášť. Měl jsem pocit, že mi mrzne krev v žilách a z tlamy mi postupně rostou rampouchy.
"Měl bych se vypakovat zpátky na jih," zabručel jsem si sám pro sebe. Měl jsem problém poznat vlastní hlas přes to zvláštní chraptění. Zima nedělala mému krku dobře.
Rozhodl jsem se co nejrychleji z pláně zmizet. Míjel jsem jeden zasněžený balvan za druhým, když v tom jsem zahlédl něco hnědého ve svém zorném poli. Prudce jsem se zastavil a ohledél. Uprostřed pláně stálo celé stádo sobů.
Mrkl jsem jednou, dvakrát, třikrát. Co tu dělají? Vždyť tu není nic k jídlu! Sobům to očividně vůbec nevadilo. Mohla jich být klidně dvacítka. Neodvážil jsem se přijít blíž a začít je počítat. Na to jsem si byl až moc dobře vědom rizik, které takové velké zvíře přinášelo. Stačil by jeden kopanec a byl bych na místě mrtvý.
Po chvilce se vítr otočil a pár sobů zvedlo hlavu a rozhlédlo se. Je čas zmizet, než mě udupou.

>> řeka Kiërb

Uspořádej s někým dalším koulovačku
Prosinec 4/10 | Feline

Tahle hra na aristokrata mě bavila. Culil jsem se od ucha k uchu a doopravdy se nesl jako král jezera. Feline vypadala nadmíru pobaveně, takže jsem pokračoval dál. Nic nám na ledu nehrozilo, přece jen jsme měli drápky a mohli s nimi kdykoliv zabrzdit.
Na břehu jsem si však byl jistější a okamžitě jsem sám sobě odpověděl na kručení v břiše lovem. Moje společnice si nejspíš ničeho nevšimla, nebo jsem v to doufal. Nechtěl jsem vypadat jako nějaký hladový blázen, ale jako někdo, kdo se dokáže postarat a ulovit kus žvance v každé situaci. Nesmím zklamat, určitě ne při lovu! Ten skončil až podezřele snadno a rychle. Očividně jsem se ze svého tuláckého života leccos naučil a dokázal to teď hravě využít za každé situace.
Vrátil jsem se zajíci zpátky k Feline a nabídl jí jednoho. Vypadala, že má hlad a uvítala můj úlovek. "Jo, bylo to docela snadné. Asi jsem se toho dost naučil na cestách," vysvětlil jsem Feline mezi sousty. Zajíc měl lahodnou chuť a byl pořád teplý od krve, prostě perfektní hostina.
"Doufám, že Vám chutná paní," zavtipkoval jsem ještě naposled a počkal, než Feline také zhltne zajíce. Kožich a čumák měla trochu od zaječí krve, ale na kráse jí to ani trochu neubralo. Vlastně vypadala docela roztomile. Raději jsem se díval jinam aby neviděla, že se trochu červenám.
Taky bych měl ze sebe tu krev dostat, pomyslel jsem si a začal si tlapky čistit ve sněhu. Jak jsem je tak čistil, povedlo se mi uhňácat pěknou sněhovou kouli. Mohl bych jí trochu pomoci se umýt, ne? Hodil jsem očkem po Feline abych se ujistil, že už dojedla.
"Počkej, pomůžu ti si umýt tlapky," řekl jsem a hodil jí na přední tlapky sněhovou kouli a začal rovnou připravovat hromadu dalších. "Sice budem trochu mokří, ale alespoň čistí!" dodal jsem se smíchem a poslal jejím směrem další sněhovou kouli.

Hoď sněhovou kouli do sopky.
>> Jedlový pás přes Sviští hůrky

Zvláštní stavba, ve které nejspíš bydlela sama Smrt mi vrtala hlavou celou cestu přes hory, až jsem si ani nevšiml, že se kolem mě značně oteplil vzduch. Když takhle vypadalo okolí, jak asi vypadá ona? Co když mě zabije, až za ní přijdu pro laskavost? Co když nebudu mít dost kamínků? Celý vyděšený jsem radši ani nespal. Na to jsem se až moc bál, že si pro mě ve snech přijde a já už se nikdy neprobudím. Ta obětina v podobě pěkného kamínku musela být dostatečná, jinak jsem byl mrtvý vlk.
Sníh najednou zmizel. Pod tlapkami jsem měl znovu kameny a hlínu. Jenže kameny a hlína nebyly mokré ani bahnité. Byly naprosto suché. Že by... Vrátil jsem se zpátky ke sněhu a uplácal pěknou kouli a vzal ji s sebou na výšlap. Ten byl strmý a co chvíli jsem měl chuť se začít jen tak smát a to jsem ani nemyslel zrovna na něco vtipného.
Za chvilku jsem byl na vrcholu a udýchaně hleděl do dálky. Nahoře začalo být pěkné horko a já viděl, jak mi z kožichu pomalu stoupá pára. Pak jsem si vzpomněl na kouli, která se pomalu začala proměňovat na vodu. Rychle jsem ji hodil do středu sopky a koukal, jak se sníh okamžitě rozpouští. Kámen ve středu sopky bublavě zaprskal. Heh, alespoň tam není přímo tekoucí láva, pomyslel jsem si.
Počkal jsem na vrcholku, než mi úplně oschl kožich z cesty a pořádně si ho učesal čumákem. Jakmile ze mě byl zas fešák, vydal jsem se zpět dolů a pokračoval ve výpravě.

>> Ledová pláň přes Sněžné velehory

Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!)
>> Dlouhá řeka přes Ragarské pohoří

Odběhl jsem od řeky směrem zpátky do hor a zastavil se. Ani za nic se mi nechtělo znovu zdolávat tu výšku. Sice to jezero v kopcích bylo hezké, ale za zlomenou packu to nestálo. Vydal jsem se raději kolem hor směrem na sever.
Moje tlapky mě dovedly až do zvláštního lesa. Z dálky jsem si myslel, že si konečně ulovím nějakého malého savce a zaženu tak tu chuť ryb z tlamy, ale šeredně jsem se mýlil. V lese jako kdyby veškerá zvěř umřela. Jenže já jsem neviděl žádné kostry ani žádného predátora, co by ji tam lovil.
Nemám tu z toho dobrý pocit, pomyslel jsem si. Váhavě jsem šel lesem s nastraženýma ušima. Byl jsem připravený reagovat na jakékoliv prasknutí větvičky a vzít nohy na ramena. Jenže lesem se neozval žádný zvuk. Slyšel jsem jen vlastní dech a tiché našlapování na zeminu lesa.
Neměl jsem tušení, proč jsem se radši neotočil na patě a nevydal se kamkoliv jinam. V lese vládl strach, který mě zároveň lákal čím dál tím víc do jeho středu. A pak jsem ji spatřil. Velkou zříceninu v lese, ze které sálala síla a nebezpečí.
"Já už asi vím, kde jsem," pošeptal jsem si pro sebe. Nejspíš jsem byl u domova jednoho z bohů, který by mě mohl obdarovat nějakou tou magií. S tím, jaká tu v lese panuje nálada, tak tohle bude sídlo Smrti, odtušil jsem. Strach mě prakticky ovládal. Co když mě tu cítí? Co když mě tu roztrhá? Nemám ještě dostatek kamenů, zpanikařil jsem. Tikavě jsem se rozhlížel po lese a uvažoval, jak si získám zpátky přízeň Smrti.
Kousek v lese byla hromádka nevzhledných kamenů. To by šlo, začal jsem rozhrabávat hromádku a hledat nějaký hezký vzhledný kamínek. Když jsem byl konečně s jedním spokojen, vrátil jsem se zpátky do blízkosti zříceniny a na jeden velký balvan kámen položil.
"Pro Vás, paní Smrt," řekl jsem a uklonil se směrem ke zřícenině. Nečekal jsem na odpověď, otočil jsem se rychlostí blesku a vystřelil ven z lesa, jako kdyby mi někdo zapálil ocas.

>> Sopka přes hůrky

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.
>> Dlouhá řeka

Sám jsem netušil, jak dlouho jsem obdivoval vodopády a všechnu tu zimní krásu. Slunce pomalu zapadalo a já si začal pomalu říkat, jestli bych neměl znovu vyrazit na cestu. Neměl jsem v plánu tam přimrznout zadkem k zemi.
Nakonec jsem se vrátil zpátky na vrchol vodopádů a vydal se znovu proti proudu řeky směrem k horám. Sice to nebyla nejlepší trasa, ale já stejně nevěděl, kam jinam jít. Možná se můžu znovu z hor podívat, jestli nenajdu nějaké javory? Myšlenka to byla dobrá, ale neočekával jsem, že budu o něco úspěšnější. Nelly i Zurri si o mě určitě dělali starosti. Tedy pokud si nemysleli, že jsem se zdejchl.
Pak mi však zakručelo v břiše. Vypadalo to, že si dám k jídlu zas a znovu další rybu. Měl jsem jich už plné zuby, ale nemohl jsem si zrovna vybírat. Samotný lov byl krátký, ale najít v tomhle ročním období rybu, která není někde u dna v jezeře a nepřezimuje dalo zabrat. Vytáhl jsem z vody spíš něco, co připomínalo rybí nanuk. Chvilku jsem ji nechal ležet u břehu řeky a pozoroval, jak ji postupně mrznou šupiny. To je fakt rybí nanuk. Co bych za takovou pochoutku dal v létě, kdy se mi potil zadek?
S chutí jsem se pustil do studené ryby a poslouchal, jak mi křupou jemné kůstky v tlamě. Nakonec jsem zapil rybu vodou z řeky a pokračoval dál směrem do hor.

>> Jedlový pás přes Ragarské pohoří

Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Seděl jsem u vodopádů a užíval si zvuk padající vody. Někdy v polovině mého sezení jsem si všiml, že se nejspíš kolem potulují další vlci. Cítil jsem je, ale nezahlédl jsem je ani jednou. Nejspíš i z důvodu, že jsem se je ani nepokusil hledat. Nechtěl jsem se moc zdržovat na mé cestě, i když jsem sám pořádně netušil, kam ta moje cesta vlastně vede.
Měl bych se vrátit ke smečce, ale... až bude zima horší, stejně pořád nevím, kudy se mám vrátit. Koukal jsem směrem na les, který mi trochu přípomínal ten, ve kterém jsem našel novou smečku, ale nebyl jsem si tím jistý. Ostatně nestrávil jsem tam dost času na to, abych si byl čímkoliv jistým.
Oklepal jsem ze sebe nános sněhu a i ten zvláštní pocit toho, že tu teď mám domov, kam se mám vrátit. Nasál jsem vzduch abych se ujistil, že nikdo kolem není a rozešel se směrem z kopce dolů kolem vodopádů směrem k rampouchům na jeho okrajích. Voda o ně cinkala a vydávala zvláštní přívětivou písničku. Třeba to zvládnu taky, zamyslel jsem se a začal tlapkou cinkat o jednotlivé rampouchy. Očividně jsem neměl moc velké nadání pro hudbu, protože to neznělo zrovna nejlépe. Povzdechl jsem si a položil tlapku zpátky na zem. Občas je lepší nechat kouzlit přírodu a nemotat se do toho.

>> Dlouhá řeka

Dej si s někým dalším slavnostní večeři
Prosinec 3/10 | Feline

Vlčice mě nazvala galantním mladým pánem. Okamžitě jsem zvedl hlavu a vyprsil se, jako bych byl samotný král celého světa a všechno mi patřilo. „Ale to víte mladá paní, to přeci nemůžu jen tak nechat,“ řekl jsem hraným vážným hlasem, při kterém mi cukaly koutky. „Já musím pomáhat, to jinak nejde, mám to v krvi. Dovolte mi, abych vám nabídl rámě a dovedl vás do bezpečí.“
Na břeh jsme se dostali bez větších problémů, což bylo s mým naraženým pozadím docela zázrak. Nestačil jsem se však ani pořádně rozkoukat a už mě vyrušil vlastní žaludek. Netušil jsem, jestli to mohla Feline slyšel, ale i tak jsem trochu zrudl v obličeji. Co když je i mladá paní hladová? Zavtipkoval jsem v myšlenkách. Byl čas nám obstarat nějakou menší večeři, co bychom si mohli dát.
„Paní, určitě musíte mít hlad! Co byste řekla na takovou hostinu?“ zeptal jsem se a už nosem zkoumal okolí, jestli nenajdu něco, co by se dalo ulovit. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem přece jen něco zachytil. Hodil jsem očkem po Feline, aby buď počkala nebo mě následovala.
Tichým rychlým krokem jsem zaběhl do lesa s čumákem přilepeným k zemi. Cítil jsem zajíce a nejspíš i jejich noru. Čím víc jídla, tím víc… jídla! Měl jsem pravdu, najednou jsem uviděl odhrabaný sníh a malé zaječí stopy. Stačila mi chvilka a měl jsem v tlamě prvního zajíce a následně i druhého.
S vítězným výrazem na tváři jsem se vrátil na břeh jezera a připravil nám hostinu. „Milá paní, koukejte, co pro vás mám,“ popostrčil jsem jejím směrem většího zajíce a počkal, až se jako první zakousne. Normálně bych k tomu zkusil najít nějaké bobule či houby, ale takhle v zimě musel postačit samotný zajíc a trochu sněhu jako koření.