Linzire se dá popsat mnoha slovy: šílenec, pohodář, dobrý přítel, ale také zahleděný do sebe a problém. Už od brzkého mládí to byl veselý a přátelský vlk, který si ze všeho zvládl udělat srandu. Jeho blízcí přátele by řekli, že i v tu nejhorší chvíli zvládne zvednout náladu, i když občas jeho vtipy mohou působit nuceně a způsobit podrážděný povzdech z toho, jak trapné jsou. Pro klidného a introvertního vlka je zprvu noční můra, která nikdy nezavře tlamu a pořád musí vše komentovat a obkecávat. Pokud ho však pozná blíž, zjistí, že Linziremu jde jen o to, aby řeč nestála. Ve chvíli, kdy introvertního vlka pořádně pozná, dokáže i vycítit a přizpůsobit jeho ukecanost situaci a potřebám druhých.
Při prvním setkáním s cizincem se Linzire snaží co nejvíce zapůsobit svým přirozeným šarmem a humorem, ale při tom pozoruje každičký pohyb na tváři neznámého vlka a analyzuje jeho reakce, aby náhodou nepřišel o pár chlupů z kožichu v případě, že cizince něčím naštve. Ne že by si dělal příliš starost s tím, co si neznámý vlk myslí, spíš nechce otisk cizích zubů na svém krku. Jakákoliv
K přátelům je vřelý a zvládne i naslouchat jejich problémům. Pokud někomu kolem něj není zrovna do smíchu, jeho první myšlenka je, jak daného kamaráda rozveselit a zlepšit mu den. Nerad vidí své blízké smutné nebo zrdcené, ať už je to z čehokoliv. Za dobré přátele by dal packu do ohně, prošel peklem a dokonce i ten kožich by si dobrovolně zašpinil, jen by u toho trošku nadával. Linzire je svým přátelům a rodině velice věrný a je pro něj nemyslitelné, že by někoho z nich zvládl zradit. Avšak nedělá mu nejmenší problém se s kamarádem pohádat, když je přesvědčený, že má pravdu, což si myslí skoro vždycky.
Problém je, že pokud Linzireho něco naštve, dokáže to v sobě držet pěkně dlouhou dobu a otravovat s tím všechny kolem sebe. Začne být nevrlý, pořád si potichu pro sebe opakovat to, co ho rozčílilo a má tendenci v rozhovorech na otázky spíše jen odsekávat. V takovou chvíli je lepší ho nechat na pokoji a snažit se zmizet, protože jinak se bude vztekat tak dlouho, dokud ho to nepřestane bavit, nebo ho něco nerozptýlí.
Bohužel pro Linzireho a všechny kolem něj, tenhle vlk nezná hranic. Špatný nápad? Jediné, co slyší je “V životě jsem neslyšel lepší nápad, jdeme na toho” a nejradši by byl, kdyby se mu do toho povedlo zatáhnout i další kolem něj. Příprava vtípků na ostatní mu není cizí, akorát jediné, co ho odradí, je představa z jeho špinavého a vypelichaného kožichu. Víte, pro něj je jeho kožich to nejcennější na světě. Jeho hlava funguje tím způsobem, že klidně může umřít, ale hlavně ať u toho vypadá dobře a jeho kožich zůstane přinejlepším bez poškození. Snaží se pomalu ale jistě pracovat s jeho odporem ke špinavému kožichu, ale jde mu to velmi pomalu. V tomto ohledu ho čeká ještě velká práce plná vzteku a znechucení.
Díky jeho pozitivní extrovertní povaze se velmi rád seznamuje a dlouhodobá samota mu nedělá dobře. Pokud je delší dobu sám, začne si povídat sám pro sebe, aby měl jeho mozek alespoň částečnou stimulaci a on naprosto nezešílel. Nejlépe je mu v prostředí smečky, kde má pořád někoho kolem sebe, s kým si může povídat. Socializace je pro něj důležitá, proto je mu nejlépe, když je součástí nějaké smečky. Jediný jeho problém je, že vyrůstal jakožto rozmazlený synek alfy a občas má jazyk rychlejší, než mozek. Tím se dostává do situace, kdy je drzý na autoritu, ke které by si tohle neměl dovolit a je jen otázkou času, kdy se mu to pořádně vymstí. Poslouchat rozkazy mu nedělá problém jen od vlka, kterého doopravdy respektuje, nebo který si u něj tento respekt získá nebo vydobyl. Do té doby bude Linzire s úsměvem na tváři rád odporovat a vtipkovat. Jednou se mu to šeredně vymstí.

Byl teplý jarní den, slunce prosvítalo mezi větvemi a pomalu rostoucími listy. Na menší mechové mýtince ukryté mezi vyvrácenými stromy v lese ležela šedá vlčice s tmavě modrýma očima, hluboce dýchala a sem tam ji z úst vyšel tichý nářek. Kolem ní poskakoval panikařící černo-šedý vlk s červenýma očima, sem tam vlčici olízl čumák, ale nedokázal chvíli vydržet stát.
Opodál seděla bílá vlčice s fialovýma očima, která upřeně hleděla na šedou vlčici před sebou a neklidně stříhala ušima. Její druh, vlk pískové barvy seděl čelem k lesu a nehybně se upíral zelené oči do dálky.
“Lazulo, dýchej a tlač,” radila z povzdálí bílá vlčice té šedé. “Mauve, tobě se to říká, ty ještě nevíš, jaké to je,” vyštěkla Lazula na svou sestru a z hrdla ji uniklo tiché zavrčení plné bolesti. Cítila, jak se ven na svět těší několik uzlíčků budoucích problémů.
“No tak, neboj se, to bude dobré, dýchej. Jsem tady, pomůžu ti,” vyhrkl ze sebe bleskovou rychlostí černobílý vlk. Když si všiml výrazu jeho drahé Lazuly, okamžitě zmlkl. Ta v tu chvíli vypadala, že kdyby v tu chvíli nerodila jejich první vlče, tak mu rozsápe hrdlo. “Zentaro, já ti říkala, že máš držet jazyk za zuby.” Mauve si povzdychla, zvedla se a popošla blíž ke své sestře.
Chvíli na to vykouklo na svět první vlče. Pod tenkou vrstvou plodové blány se skrýval šedý vlk. Jeho matka z něj okamžitě začala okusovat blánu. Vlče se nadechlo a tím začal celý jeho příběh. Po něm přišly na svět dvě jeho sestry, jedna celá černá, druhá šedobílá.
“Šedé vlče se bude jmenovat Linzire, malá šedobílá kráska bude Zirella a černé klubíčko Azelia.”

Jakmile vlčata začala běhat, ukázalo se, že stačit jim je občas nesplnitelný úkol. Všechny tři byla zvědavá a jejich nejoblíbenější činnost byla kousání Zentara do ocasu.
“Jak to můžeš vydržet, vždyť ti za chvíli ten ocas utrhnou,” divila se bílá vlčice. Před ní seděl Zentaro, vrtěl ocasem, po kterém mu střídavě skákala tři vlčata. Ocas měl už celý oslintaný, ale i přesto se nezvládl zlobit. “Mauve, to brzy pochopíš, až přijde řada na tebe a Ambrose.” Mauve zmrzl úsměv na tváři, protože nemohla uvěřit svým uším, její nadšení prozradil ocas, kterým zametala jehličí. “Netvař se tak, jste naše milované bety, bez vás bychom tuhle smečku jen těžko uživili.”
Linzire v tu chvíli přistál předníma tlapkama napřed na otcově ocasu, vzal ho do tlamy a začal tahat. Zentaro lehce zavrčel a malé šedé vlče instinktivně pustilo ocas. Neměl tušení, o čem se dospěláci baví a v tu chvíli ho to vůbec nezajímalo. Jeho jediným cílem bylo ulovit ten černý ocas s bílou špičkou, co ho sem tam praštil přes hlavu.
“Jsme zpátky,” zavolal Ambros z povzdálí a v tlamě nesl dva zajíce. V závěsu za ním šel druhý lovec Mechové smečky, který nesl dvě nutrie. O jídlo neměli nouzi.
“Jídlo!” vyhrkla Zirella a rozběhla se směrem k tetě a zajícům. “Hej, to není fér!” vykřikla Azelia a rozběhla se za ní. Linzire nespěchal, ani nemusel. Věděl, že jakmile se přiblíží k jídlu, sestry mu ustoupí a nechají ho se najíst první. Čas od času za to schytal přednášku od Zentara, ale co, alespoň se vždycky najedl první a měl ty nejchutnější části. Nebyl při jídle vybíravý, jen si užíval ten pocit, že má přednost a někdo se mu přizpůsobí.
“Alespoň už konečně můžou jíst přímo z kořisti a nemusíme jim to předžvýkávat,” řekla Lazula s úlevou a pohodila ocasem ze strany na stranu. Vzala si jednoho zajíce jen pro sebe, aby jí ho vlčata neokousala. “Podle mě ho rozmazlujem,” odfrkl si Zentaro a pohlédl na Linzireho, který je vůbec nevnímal.
“Já vím, ale sebevědomí je taky zdravé, tys do jejich narození nebyl jiný.” Zentaro se naštvaně ušklíbl, ale neměl na její poznámku co říct, protože to byla pravda. Linzire byl sebevědomí a drzý po něm.
Šedé vlče s plným žaludkem padlo do čisté mechové pokrývky a začalo pomalu trávit tu velkou hostinu. Les kolem něj šuměl ve větru a kolem sebe slyšel hlasy ostatních. Jeho pozornost upoutalo lesní kvítí kousek před jeho očima. Všechny květy byly rozkvetlé, až na jeden, jako kdyby čekal právě na něj. Proč zrovna tohle není otevřené? Hm… Z poupěte vykukoval malý kousek červeného lístku a on si strašně přál vidět, jak by vypadal rozkvetlý. Květina se jako na povel mírně zatřásla a poupě se rozevřelo v nádherný červený květ.
“Au!,” vyjekl Linzire a zavřel oči, protože ho z ničeho nic začaly svědit. Když je znovu otevřel, jeho zlaté oči se proměnily v zelené.

Tři členové smečky šli pomalu po kraji jejich území a vždy po pár set metrech se zastavili. Zentaro spolu s Ambrosem učili malého Linzireho, jak značkovat území smečky, jak nejlépe otřít pach o kmen stromu, kde nejlépe si ulevit, aby to bylo cítit co nejdále. “Rozumíš tomu, proč je to důležité?” zeptal se Ambros Linzireho ve chvíli, kdy ho vlče napodobovalo v otírání se o strom. Linzire u toho vypadal, jako kdyby ho šíleně svědil zadek, ne ladně, jako to zvládl udělat Ambros.
“Jo, rozumím. Aby případná sousední smečka nebo tulák věděli, že tady to území je naše a nemají sem bez pozvání lézt,” řekl Linzire a zvedl levou zadní nohu a dělal, že si ulevuje na místní keř, jako to před chvílí udělal jeho otec. “Správně, učíš se rychle.” Linzire se usmál od ucha k uchu. “Díky, jsem rozený talent. Nepotrvá to dlouho a všechny si vás strčím do kapsy.”
Nestačil to ani doříct, protože v tu chvíli přepadl přes kmen stromu, který musel spadnout při poslední bouři, protože při poslední procházce tam rozhodně nebyl. Zentaro měl co dělat, aby se nezačal strašně nahlas smát. Dělal teď důležitou práci alfy, učil svého syna jak značkovat! Ale když jeho synek byl pořád malé nemotorné vlče. “Koukej se raději na cestu, ty tele.”
Šedé vlče rychle vyskočilo zpátky na všechny čtyři, oklepalo ze sebe lesní zeminu, do které spadlo hlavou na před a pokračovalo v cestě, jako by se nic nestalo. “Až vyrostu, budu ten nejlepší lovec,” řekl sebejistě a v hlavě si představoval sám sebe, jak spolu s jeho budoucí smečkou uštve vysokou zvěř. Jak vítězoslavně donesou obrovskou večeři zpátky k úkrytu smečky. “Určitě budeš, vůbec o tom nepochybuji,” Zentaro byl pyšný na svého šikovného syna.
O pár měsíců později přišel čas, aby se nová vlčata Mechové smečky zúčastnila lovu. Tři přerostlá vlčata čekala kousek od úkrytu a hádala se o tom, kdo z nich uloví víc zvěře, kdo z nich skolí vysokou a kdo z nich bude poslední. Linzire sebejistě tvrdil, že on samozřejmě uloví nejvíc zvěře a samozřejmě bude i ten, kdo zakousne jelena. Jeho sestry se zajíkaly smíchy z jeho přehnaného sebevědomí a optimismu, ale šedý vlk to ignoroval.
“Nikdo z nás nebyl doteď schopen ulovit ani vlastní ocas a ty tu mluvíš o tom, že budeš pomalu lepší lovec jak Ambros,” smála se Zirella. “Prosím tě, příště nám řekne, že se u něj projevily všechny magie a bude tvrdit, jak při správném odrazu světla jsou jeho oči duhové,” řekla Azelia s úšklebkem a švihla ocasem Linzireho přes čumák. Ten na ní zpátky zavrčel a už přesouval váhu na zadní tlapy, aby se pořádně odrazil a skočil po své sestře. V tom mu zabránil Ambros, který ladně přiběhl mezi ně.
“Tak se zase uklidníme děcka, jinak s námi na žádný lov nejdete. Pro lov je důležitá koordinace, výdrž a hlavně důvěra. Musíte poslouchat, co vám říkám a ve chvíli, kdy není možné mluvit, se soustředit na vlastní instinkt. Pokud chceme dneska jíst, musí se nám lov povést. V opačném případě si já ulovím zajíce a vy půjdete spát hladoví.” Ambros byl neúprosný, pokud šlo o lov. Linzireho fascinoval pokaždé, když mluvil o lovu, taktice a jak snadno uhnat jakoukoliv zvěř. Považoval se za jeho nejlepšího žáka, ale dneska byla první praktická hodina a on věděl, že uspěje. Nepřipouštěl si žádné selhání.
Čtveřice se rozběhla lesem a Ambros mezitím vysvětloval složité chování jednotlivé zvěře, v jaké hodiny je nejlepší lovit, kam je zahnat, na koho ze stáda se zaměřit. Vlčata vydávala souhlasné zvuky a a žádné z nich si nedovolilo skočit hlavnímu lovci do řeči, ani Linzire, a to už bylo co říct.
“Jsme tady. Dnes se pokusíme ulovit kolouška, Azelio, ty poběžíš vpravo, budeš chňapat po nohách zveře a snažit se ji nahnat směrem doleva. Zirello, budeš dávat pozor, aby neutekl hlouběji do lesa nebo zpátky k jeho skupině. Linzire, tvým úkolem bude chňapat po zátylku či kamkoliv, kam dosáhneš. Pokud uvidím, že už jste unavení, zakousnu ho sám. Jasné?” Vlčata souhlasně přikývla a čekala na chvíli, kdy hlavní lovec smečky zavelí.
Ambros vyšel jako první, kráčel k mýtině ladným krokem a neustále kontroloval, jakým směrem vane vítr, aby je jejich pach neodhalil příliš brzy. Linzire pozoroval každý jeho krok, každý sval, který se napínal v jeho těle a snažil se co nejvíce okoukat veškerý jeho um. Najednou se prudce rozběhl a všichni tři s mírným zpožděním za ním, jejich cílem byl malý koloušek, který se na malinkou chvilku oddálil od matky. Ta zareagovala rychle, doběhla ke svému mláděti a naváděla ho směrem do lesa. Vlci byli neúprosní. Azela zrychlila a najednou se objevila na pravé straně kolouška. Druhé sestře se povedlo vtěsnat mezi matku a její mládě, přitom bravurně uhnula výkopu, který by ji v opačném případě vyřadil z lovu.
Linzire čekal na správnou chvíli, snažil se vypočítat, v jakou chvíli bude nejlepší se odrazit a skočit kolouškovi po krku. Ambros se od nich na chvíli odtrhl, aby odehnal matku pryč a tím přeběhl kořisti přes cestu. To byla šance pro šedého vlka. Napnul veškeré svalstvo, vyskočil do vzduchu. V jeho očích byl jen jediný cíl - krk plný života, krve a masa.
Na jazyku ucítil krev. V jeho čelisti se smýkalo tělo kořisti a zoufalé křiky kolouška ho naprosto ohlušovaly. Nesmím ho pustit, za žádnou cenu, drž! řekl si v duchu Linzire. Obával se, že mu dojdou síly a bude muset povolit, před tím ho ale zachránily jeho sestry. Azelia a Zirella se zakously do krku zvěře vedle Linzireho. Zvuky z hrdla nevinné oběti utichly.
“Možná jsem pro vás zvolil až moc snadnou kořist,” řekl Ambros, když jim pomáhal odtáhnout kolouška k úkrytu smečky. “Čekal jsem, že vás trochu prožene, že to bude trvat delší dobu. Dobrá práce Linzire, ale příště si dávej pozor. Kdyby jsi minul, akorát bys podrazil sestrám nohy a bylo by po lovu,” pokáral ho s úsměvem.
“Jenže já neminul a ani potom nepustil jeho krk. Tudíž vlastně jsem ho celého skolil já sám. Příště už nebudu potřebovat pomoc ani jednoho z vás,” řekl Linzire sebejistě. Jakmile byli na dohled k úkrytu, pustil kolouška a nechal svoje sestry, ať ho odtáhnou, mezitím co šel před nimi.
“Blbeček,” řekla Zirella otráveně. Byla na podobné chování bratra zvyklá, ale stejně by ho většinu času nejraději zakousla. Azela jen protočila oči a přála si, aby mohla přehlušit Linzireho chvástání se, které bude muset v nejbližší době poslouchat.
“Má milá Mechová smečko, koukejte, co jsem ulovil!” naparoval se hlasitě Linzire před celou smečkou.
“No nene!” řekla Lazula s předstíranou nevěřivostí. “Vidím, že váš první lov byl více než úspěšný a jste zpátky docela brzy,” poznamenal Zentaro s úsměvem. “Jsme na vás pyšní, přivedli jsme na svět opravdu schopnou budoucí generaci.”

Byl brzký, netradičně teplý podzim a Linzire si užíval poslední sílu slunce, které mu rozpalovalo jeho šedý kožich. Ležel s otevřenýma očima a díval se do dálky. Brzo bude čas, pomyslel si zachmuřeně a uvažoval, co bude dál dělat. Partnerku neměl a moc dobře věděl, že v oblasti Mechové smečky ani žádnou nenajde. Vidina opuštění jeho rodiny mu nevadila tolik, jako představa, že by se měl toulat po světě, dokud nenajde místo, kde by bylo vhodné se usadit.
Pomalu se posadil a uvažoval nad různými možnostmi. Mohl se vydat taříkajíc “za čumákem”, ale kdo ví, kam ho tahle strategie zavede?
“Co tě trápí?” ozvalo se za ním starostlivým hlasem. Lazula se zadívala Linziremu do očí a okamžitě pochopila, co se asi může dít. Věděla, že byl nejvyšší čas, aby se vlčata vydala vlastní cestou. Trhalo jí to srdce ale i tak věděla, že to jednou přijít muselo.
“Ale víš mami, uvažuju nad budoucností, co všechno bych chtěl vidět a dokázat. Přece jenom ne každý může být tak statečný a bystrý jako já,” řekl Linzire s úsměvem od ucha k uchu. Lazula pobaveně nadzvedla obočí. “Tam venku se s tebou ale nikdo mazat nebude.” Ozvalo se z povzdálí od Linzireho otce.
“Neboj, já s nimi taky ne,” šedý vlk se narovnal a vyprsil, aby ukázal svému otci, jak za ty roky vyrostl. Pokud měl Linzire pochybnosti, nedával je najevo.
“Dobrá tedy. Dostáváš povolení odejít,” řekl Zentaro. Linzirem projela vlna nejistoty, vzrušení a očekávání. “Měl bych se asi rozloučit s ostatními,” řekl smutně. Lhal by, kdyby řekl, že mu celá Mechová smečka nebude chybět. Přece jen to byl jeho milovaný domov. Naučil se tady vše, co uměl a stejně se chystal je všechny opustit.
Druhý den ráno ho přišli vyprovodit všichni důležití vlci v jeho životě. Zirella a Azelia stály vedle sebe, černá vlčice potlačovala slzy, mezitím co šedobílá ji uklidňovala. “No tak neboj, kdykoliv se můžeš vydat za ním. Teď vyvádíš, ale pak ti stejně nebude ani chybět,” řekla Zirella a mrkla směrem k Linziremu. Ten stál naproti nim a když viděl sestru brečet, znejistil. “Ty taky brečíš?” Linzire sebou cuknul a rychle zatřásl hlavou. “Blbost! Jen mi něco spadlo do oka, já bych v životě nebrečel,” zatáhl slzu a pročistil si krk, aby nezněl tak zahleněně. Zirella se na něj pousmála.
“Budeš nám chybět, ale ty moc dobře víš, že se můžeš kdykoliv vrátit,” Lazula láskyplně strčila do Linzireho hlavou, a pak se postavila zpátky vedle Zentara. Ten hleděl nehybně na svého syna. Jeho oči se malinko leskly. “Vy dva jste fakt skoro stejní,” utrousila Mauve a strčila do Zentara, kterému málem ukápla slza do mechu.
“Přestaňte všichni brečet! Vždyť si jdu jenom najít životní lásku, prozkoumat svět, zabít princeznu a osvobodit bájnou nestvůru… nebo tak něco,” zavtipkoval Linzire.
Rozloučení s jeho rodinou trvalo déle, než by kdokoliv z nich dnes přiznal, ale krátce před polednem už Linzire běžel lesem na cestě za novým dobrodružstvím.