Gallirea - Příspěvky uživatele

Už už jsem se chtěla uvolnit ze svojí pozice a normálně se narovnat, ale pak mi došlo, že mi pořád hrozí kopanec do hlavy, takže jsem radši zůstala přikrčená, i když mě ta poloha začínala náramně vytáčet. Všechno mě náramně vytáčelo. Jenom jsem chtěla, aby to prostě bylo hotový. Přišlo mi, že jsem toho udělala až až, a tak jsem nechápala, proč už nemám u nohou laň nebo dvě. Měla jsem hlad a začínala jsem mít protivnou náladu.
Proto se mi ulevilo, když dva Meinerové a mladší vlk konečně rozhodli a skočili po slabším kusu. Sama pro sebe jsem se usmála, že je hotovo, ale úsměv mi z tváře po chvilce zmizel. Vypadalo to, že Launee se rozhodla chytit další kus. A že potřebuje pomoct. A že ostatní kromě mě a šedé toho mají na práci moc. Půjde ona, napadlo mě okamžitě. Mně nějaká ta rána nevadila, ale nechtěla jsem se zamazat od krve. Vrhla jsem po vlčici vedle sebe významný pohled, že by měla jít, ale... trvalo to jenom pár vteřin, než mi z tváře zmizel. Možná to byl její první lov. A Meinere si ze mě dělal srandu, že to je taky můj první lov. Ale nebyl. A tak jsem se přikrčila ještě o něco víc a rozešla jsem se pomalu k alfačce. Jelen vypadal, že potřebuje poslední ránu, ale já mu nechtěla prokousnout hrdlo. Nechtěla jsem mít krev všude na sobě. Ale neměla jsem dost síly ani prostoru na to, abych mu zlomila vaz, nebo tak něco. Musela jsem ho prostě zakousnout, nebyla jiná možnost. Rozhodla jsem se to udělat rychle a nepřemýšlet nad tím, abych nedostala hysterák. Vyhnula jsem se předním nohám, chytila jsem zvíře těsně pod hlavou a prostě jsem začala škubat a trhat. Nelítostně a rychle, dokud nebyla krev úplně všude, a zvíře nezačalo zvolna zpomalovat pohyby nohou. Když už se sotva vrtěl, pustila jsem ho. Bylo mi docela jedno, jestli už natáhnul bačkory nebo ne. Byl ve stavu, kdy už neuteče, a utrpení byla daň za to, že se nenarodil jako šelma. Obličej mi úplně slepila krev a byla to prostě hrůza, takže to měl vlastně na oplátku. Okamžitě jsem svojeho rozhodnutí začala litovat. Chtěla bych vidět někoho, kdo toho pro smečku obětoval víc, pochválila jsem se aspoň sama pro případ, že by to neudělal nikdo jiný, a beze slov jsem se odporoučela k několik desítek metrů vzdálené řece. Teď už byla moje práce hotová určitě. Potřebovala jsem si okamžitě opláchnout tu krev. A vysušit tvář. A vůbec! Měla bych dostat medaili. Jsem tady nejužitečnější. A k tomu i nejhezčí.

Lehce mě uklidnilo, když se vedle mě po chvíli objevila i mladší vlčice, jejíž jméno jsem zapomněla, stejně jako skoro všechny cizí jména na Gallirei. Znamenalo to, že jestli se náš kus otočí do protisměru, budeme ho zahánět dvě, a to už docela stačilo. Kromě toho to byl chaos jako blázen. Už už jsem se chtěla v rámci vrčení vztekle ošít, že naše neschopná smečka ještě nezvládla vybrat kus, ale vypadalo to, že Meinere jeden vyhlídnul, a že jsme ho docela hezky obklíčili. Nejdůležitější bylo, aby těch pár dalších zmizelo a přestalo překážet, což ale nebyl problém. Stádo se vyplašilo tak, že začalo nekontrolovatelně zdrhat do všech směrů. Zbývalo jen doufat, že nikdo nedostane kopytem do hlavy. Kromě toho to ale šlo. Bylo nás teď... šest? A to bohatě stačilo k tomu, abysme to nepodělali.
Pomalu jsem zabrzdila - tak, abychom s druhou vlčicí uzavřely obklíčení. Pořád jsem byla naježená a vrčela jsem. Vlastně jsem si dala hezky záležet, protože to bylo to poslední, co jsem pro tenhle lov hodlala udělat, kromě toho, že se potom přijdu najíst, až kořist dotáhneme zpátky do lesa. Stačilo, že jsem toho naběhala nejvíc, a že jsem stádo otočila ke zbytku smečky. Stačilo, že jsem tu vůbec byla. Párkrát jsem vzrušeně zamávala ocasem do strany, těkajíc očima po okolí, abych pořádně hlídala případný útěk našeho kusu, a aby mě do hlavy nekopnul někdo další ze stáda. Podle mě byl tak akorát čas, aby se po něm vrhli a zakousli ho, protože většina ostatních už vzala roha, a měli tak docela volnou cestu. Já jsem byla připravená zasáhnout, kdyby se náš kus otočil a zkoušel zdrhnout, nebo se něco pokazilo.

Nepočítala jsem s tím, že by se u řeky mohlo kusů pohybovat víc. Vlastně se mi to nelíbilo. Kdyby tu byla nějaká laň sama a prostě se jenom přišla napít, bylo by to snazší. Takhle se nám mohlo stát, že zazmatkujeme při vybírání a utečou nám všechny, protože ačkoliv s námi byla Launee, přišlo mi, že nám tak nějak chybí leader. Meinere sice vyložil plán, ale... nevěděla jsem, jestli přímo nějakej kus vybere a pustí se do něj. Já jsem to dělat nehodlala, a na začátku jsem to objasnila dost. Považovala jsem za maximální participaci už jenom to, že jsem tu byla.
Jakmile se ozvalo vytí, radši jsem se k laním rozběhla rovnou. Tak, abych některé z nich nahnala do chřtánu zbytku smečky. Však oni si vyberou. Začala jsem vrčet a kličkovat tak, aby se mě lekly víc než toho vytí. Aby neběžely směrem ke mně, ale směrem ke zbytku. Vítr koneckonců foukal v prospěch tohohle plánu, a Bianca to doufejme jistila na druhé straně od řeky, kdyby se rozhodly uhnout tam.
Jakmile jsem k laním doběhla, zmatek už byl v plném proudu. Byla jich tu celá skupinka. Naježila jsem se, začala jsem vrčet víc nahlas a rozběhla jsem se k nim. Pár z nich se v tom zmatku rozuteklo za mě nebo směrem k šedé vlčici, ale dvě nebo tři se daly na úprk směrem, kde se měl přibližně nacházet zbytek naší smečky. Tiše jsem zadoufala, že když už dělaj rámus, tak jsou aspoň v pohybu a blíží se ke stádu. Rovnou jsem tedy zavyla taky, abych mladší vlčici i zbytku dala znamení, že pár laní běží jejich směrem podél řeky, a stačí vybrat jeden kus. Já jsem se za laně v tuhle chvíli jenom zařadila, aby to nezkoušely otočit, a tiše jsem doufala, že se ke mně po zavytí připojí ta mladší šedá vlčice. Pořád hrozilo, že jakmile se menší stádo potká s třemi dalšími vlky, budou se snažit otočit směrem ke mně. Proto jsem ani za běhu nepřestávala vrčet.

Chvíli jsem jenom tak postávala a měřila si okolí. Byla jsem připravená na uražený odchod zpátky do lesa, jakmile by mě někdo naštval, protože se mi vlastně lovit nechtělo, ale bohužel se všichni chovali docela normálně. Kromě Meinera. Ten prohlásil nějakou náramnou pitomost, kterou jsem radši pustila jedním uchem dovnitř a druhým ven, abych se moc nerozčilovala. Stačilo, že jsem tady. Lov by zvládli úplně v klidu i ve čtyřech. Až na to, že... Launee se očividně nehodlala zúčastnit. Našpicovala jsem uši a změřila jsem si jí, když to řekla. Pravda, byla nějaká kulatější než normálně. Aha. Gratulace jsem se rozhodla nechat na ostatních. Já osobně jsem z dalších parchantů ve smečce moc radost neměla, a ani jsem neměla sílu to hrát, protože jsem se šetřila na lov. Třeba budou mít aspoň štěstí a naroděj se hnědý. Nepřítomně jsem zamrkala.
Probrala jsem se vlastně až ve chvíli, kdy Meinere vyložil plán. Unaveně jsem si protáhla nohy a neříkala nic. Šedobílá vlčice se ke mně chtěla přidat s běháním. Už už jsem se po ní chtěla ohnat, že jsem si to zabrala první, ale potom mi došlo, že stejně potřebujeme uzavřít dvě strany. Na třetí straně byla řeka a na druhé doufejme Meinere s tím mladším vlkem, jestli se to povede. "Když poběžíme okolo, můžu kořist předběhnout a ty se mnou. Jenom se včas odpojíš a zpomalíš, abys jí nepustila zahnout pryč od řeky. Musíš běžet tak nějak paralelně s ní," zamrmlala jsem směrem k mladší vlčici. Bylo to spíš vysvětlení, kterým jsem sama sebe ujišťovala, že jsem správně pochopila Meinerův plán. Takhle bych kořist předběhla, zatímco by k ní on a mladší vlk naběhli zezadu a mladší vlčice uzavřela půlkruh z druhé strany naproti řece. Měli jsme docela výhodu. Řeka nám šetřila práci. Jenom jsem potřebovala být dost děsivá na to, aby mě kořist nezkoušela oběhnout. Aby se otočila rovnou na Meinera a Saturna. Abych tam byla první, a ona o zbytku smečky ještě nevěděla.
Launee nejspíš chytila stopu a ubírala se rovnou jejím směrem. Pořádně jsem zavětřila, jako kdybych alfačce snad nevěřila, ale čich jí nešálil. Rozhodla jsem se tedy výrazně přidat do kroku a uhnout se směrem od řeky, abych kořist mohla předběhnout, aniž bych jí předtím vyplašila. Potřebovala jsem před ní nabrat dostatečný náskok. I proto jsem se po pár desítkách vteřin rovnou rozběhla, nadávajíc sama sobě, že jsem si přidělila úkol, pro který je potřeba urazit největší dálku. Možná jsem měla šedé vlčici prostě ukrást úlohu, kterou jsem pro ní sama vymyslela, a sevřít kořist mezi sebou a řekou.
Stačilo jen pár stovek metrů a čenich mi prozradil, že se nacházím na opačné straně od kořisti, než jsem se nacházela, když jí zavětřila Launee. To znamenalo, že je někde mezi mnou a zbytkem smečky. Vydýchala jsem se a začala jsem se pomalu plížit směrem k ní. Vítr foukal tak, že unášel můj pach směrem ke kořisti a pach kořisti směrem ke zbytku smečky, což bylo dobře. Znamenalo to, že se k nim možná odkloní, aniž bych jí musela fyzicky vyhrožovat. Ještě jsem jí neměla vyloženě na očích, ale určitě jsem se blížila. Z pachu jsem bohužel neuměla určit, o jak velký kus se jedná, a jestli je to zdravý jedinec. Mohli jsme jen doufat, že co největší. V tuhle chvíli hrálo všechno v náš prospěch.

//Mecháč přes Kierb

"Donutila jsem jí odejít přece tak, že jsem zatraceně přesvědčivá," odpověděla jsem po chvilce přemýšlení Meinerovi, ještě když jsme obcházeli les. Vždyť jsem tý šedivý chudince už vyhrožovala několikrát, že jestli mi bude chodit na oči, normálně jí zabiju, nebo si její smrt u někoho objednám. Asi jsem prostě... naháněla dostatečnou hrůzu. Meinere to koneckonců musel vědět. Znal mě. "Musí ze mě bejt chudák strachy bez sebe. Ani necekla a málem se při cestě podělala, no viděls to?" musela jsem ještě doplnit, protože jsem ze sebe měla očividnou radost. Měla jsem radost, že vyvolávám strach. Chtěla jsem, aby se mě ostatní báli. To byla beztak nejsnazší cesta k moci.
Zařadila jsem se tak nějak vedle něj, částečně za něj, když jsme se začali přesouvat směrem, kterým se nakonec Launee rozhodla jít. Tedy... já jsem pro tenhle směr taky hlasovala, a ten mladší vlk ze smečky se přidal, takže jsme se vlastně rozhodli tak nějak většinově. Našpicovala jsme uši, když Meinere položil otázku. "Snad si nemyslíš, že ti řeknu, že to bylo bůhvíjak dávno," zabručela jsem. I když to tak z jeho tónu třeba nevyznělo, brala jsem to vztahovačně automaticky jako rýpnutí. Jako vždycky. "Nelovím proto, protože se mi nechce. Né proto, že bych to neuměla," zabrblala jsem ještě. A vůbec - mohl být rád, že jsem šla taky. Všichni mohli být rádi, že jsem se obětovala, že se tady budu namáhat a smečce s lovem pomůžu. A s tím souvisela další věc - určitě jsem nemínila tu zvěřinu nějak hryzat a útočit na ní, nebo něco takovýho. Nepotřebovala jsem se zaprasit od krve. Chtěla jsem nadbíhat.
Když jsme proto došli alfačku, okamžitě jsem se o svou roli přihlásila. "Launee, přála bych si být nadbíhač. Předběhnout tu kořist zepředu, až nějakou najdeme, chápeš," oznámila jsem, aby hned pochopila, že já určitě nejsem pronásledovatel, ani zakusovač, ani nic podobnýho. Jestli jsem se měla nějak dotýkat krve a masa toho zvířete, tak jedině až po jeho smrti. Nešlo mi o jeho utrpení, to mě vůbec nezajímalo. Prostě jsem se nechtěla umazat.

A jak jsem řekla, tak ta šedivá chudinka udělala. Zmlkla a div se po cestě nepodělala strachy, když cupitala ven z lesa. Spokojeně jsem se usmála a pyšně jsem zvedla hlavu a ocas. Dělalo mi radost, když mě ostatní poslouchali na slovo. A navíc mi tenhle výstup určitě pěkně dodal na vážnosti. "Jdi se utopit," procedila jsme ještě mezi zuby, jak se mi po tváři roztáhnul samolibý úsměv. Potom už nezbývalo, než se otočit ke zbytku výpravy. Mezitím dorazili i Launee a Meinere. Vetřelkyně byla pryč, takže jsme tu stáli celkem v pěti. "Jako kdyby ta pitomá nána snad neměla čuch, nebo co. Jako kdyby Meinere ten les značkoval pro srandu králíkům. Zbytečná existence," postěžovala jsem si, ale hlasem mi pořád trmácela pýcha na sebe samotnou, jak jsem vlčici pěkně zahnala. Až když Launee prohlásila, že tahle vlčice unesla Jaimie a Lorenza, napadlo mě, jestli jsem jí tu vlastně neměla spíš nechat, aby je zneškodnila. Neměla jsem je ráda. Ale Šedivku jsem neměla ráda víc.
Ještě víc jsem pyšně přivřela oči, když mě Launee pochválila. Mínila mě zaúkolovat nějakou funkcí. Nebyla jsem si docela dobře jistá, jestli to jde ruku v ruce s povýšením. Určitě jsem nechtěla mít nějakou práci bez toho, abych byla povýšená. I tak jsem ale ledabyle přikývla na souhlas. Ochránce stejně jenom ošklivě vyprovázel ostatní vlky z území, no ne? To by mi šlo.
A poslechla jsem si možnosti, co nám alfačka nabídla. Osobně mi přišel nejlepší nápad s jeleny. Zmiňované území bylo jednak nejblíž a druhak byl jelen největší kořist. Bylo nás pět, takže jsme to mohli v klidu zvládnout, a bylo to víc masa pro všechny, kdyby se nám povedlo chytit dospěláka. Plus bylo jelení maso určitě lepší než kamzíčí. "Jsem pro jeleny," utrousila jsem suše. Argumenty pro svojí volbu jsem nechala jenom v mysli a nevyslovila je, protože jsem nechtěla dělat všechnu mentální práci, protože jsem to princezna rodu určitě nebyla zvyklá dělat.

Líbilo se mi, že Meinera taky znervóznila představa, že by se k nám někteří mladší členové smečky měli přidat na lov. O některých zdejších jsme podle všeho měli stejné mínění. Když už jsem se měla uráčit lovit, určitě ne s Jaimie ani s Lorenzem. A zdálo se, že podle slov Launee dokonce ještě pořád žije i Sirius, jenom je s jeho bratrem někde zaneprázdněn. Musím si ho pak najít.
Našpicovala jsem uši, když řekla, že s námi půjdou Saturnus a Bianca. Ty jsem neznala. A i když jsem neměla radost, nakonec jsem překvapila i sebe samotnou tím, že jsem smířlivě přikývla. Nakonec... čím víc pacek na lovu, tím míň práce pro mě. "Dobře," prohlásila jsem dost kysele na to, abych ze sebe nedělala smečkovou dobroserku, ale v duchu jsem se vlastně docela těšila.
Spíš jsem se zarazila, když jsem alfa vlčici přečetla na obličeji něco, co se vzdáleně podobalo vzteku. I její varovné vytí, při kterém jsem připlácla uši k hlavě, mi to potvrdilo. Očividně jsme měli v lese vetřelce, a ona se s ním nechtěla zahazovat. To já jsem se s tímhle vetřelcem rozhodně zahazovat chtěla, když jsem se po zavětření dozvěděla, kdo to je. Úplně mi z toho stoupnul krevní tlak. Týhle cácoře jsem snad něco řekla, když jsme se viděly naposledy, ne? "Půjdu napřed," vyhrkla jsem ze sebe. Tohle byla naprosto výjimečná situace, při které mě Meinere i Launee mohli spatřit, jak doslova pospíchám k místu, odkud se linul pach Šedivky, a další dva pachy... hádám, že to byli zmiňovaní Saturnus a Bianca.

Stačilo jen pár desítek velice svižných kroků, než jsem celá nažhavená dorazila k té trojici. K vetřelkyni a... zbytku. Vůbec jsem se nestyděla se do konverzace vetřít. "Co tady hledáš, ty špíno?" skočila jsem jí do řeči, zatímco se snažila něčim vypláchnout mozek těm dvěma. "Chceš jim vymluvit díru do hlavy s těma tvejma blitkama, nebo co?" zeptala jsem se. Bez vrčení, bez náznaku podráždění, jenom jsem to ledově klidně recitovala a na tváři se mi pomalu usadil pobavený a opovržlivý úšklebek, jak jsem si jí tak prohlížela. Tahle chudinka. Takoví by se měli fakt házet ze stráně. "Neřekla jsem ti náhodou něco, když jsme se naposledy viděly? Že ti slibuju, že jestli se mi nebudeš vyhejbat obloukem, tak nedopadneš dobře? Jsi normální mentál, že mi lezeš do smečky?" teď už jsem možná lehce vrčela, ale oči mi pořád jiskřily. "Takže co kdybys odsud ten tvůj náramně hnusnej zadek vypakovala, a to bez keců? Dřív, než se nehorázně naštvu? Radim ti dobře. Nechci slyšet... už ani... slovo," zavrtěla jsem výhružně hlavou. Byla jsem opravdu přesvědčivá... až moc. Jeden by mi z obličeje vyčetl jedině to, že jsem každou vteřinu připravená jí zlomit vaz jenom křivym pohledem. Když už jsem u toho byla a byla jsem vzeklá a v ráži, hnula jsem jí s jednou tlapkou tak, aby měla ten odchod jednodušší. "Ani slovo... a běž, ano? Jestli se ti příště znovu omylem nepovede se mi vyhnout, tak se neznám," zopakovala jsem ještě jednou, nespouštějíc z ní oči. Přišlo mi, že tohle je mnohem strašidelnější, než jí zmlátit. Koneckonců - ona magii nesnášela, ne?

//Uhhh, pardon za čekání... nevim, jestli jste mě kopali, ale nevěděla jsem, že píšu :Dddd

Sledovala jsem pozorně situaci. Srna byla od Saturna, kamzík asi od Rzi... vypadalo to, že jsme s Meinerem zvládli zaměstnat cizí vlky do pozice lovců, aniž bychom sami museli hnout packou. Musela jsem se nenápadně spokojeně uculit. A potom jsem pár chvil jenom tupě seděla a čekala, až s Launee doklábosej o ledu. Byl to fajn nápad... to jsem musela uznat. Ale vůbec jsem nevěděla, co bych k tomu měla říct, takže jsem jen pokývala hlavou, předstírajíc zamyšlenou. Výjimečně jsem musela uznat, že magie vody a země atakvůbec jsou prostě něco, v čem nejsem dostatečně zblěhlá. Tim líp - míň práce a věcí na řešení pro mě. Někdy bylo fajn být nekompetentní.
Zato další otázka od Launee byla jako rána pánví do hlavy. Snažila jsem se na obličeji za každou cenu zamaskovat to, jak moc jsem se v tu chvíli chtěla vypařit, ale už nebylo útěku. Nejspíš mě dohnalo to, že jsem pro smečku zatím nic moc neudělala, ale pořád jsem si užívala její výhody. Těkla jsem očima po Meinerovi. Nevěděla jsem, jak je na tom on. Potom jsem se otočila zpátky na Launee. "Dobrá tedy," pronesla jsem. Musela jsem do toho přednesu dát poslední špetku pozitivní energie, aby to neznělo moc sarkasticky. Lovit... určitě se mi nechtělo, ale na druhou stranu... co všechny překvapit a opravdu něco udělat? Teda - nemínila jsem někde poskakovat a prasit se krví, to ne. Spíš nadbíhat, komandovat a... a tak vůbec. Mohlo to bejt zajímavý. "Asi záleží který mladý, jestli nechceš, abych u toho někoho zabila," musela jsem nakonec utrousit, aby bylo jasno. Kdyby to měla bejt Jaimie nebo nedejbože Lorenzo, radši bych se zabila. Siriuse jsem dlouho neviděla a zbytek jsem neznala. A neměla jsem z čeho odhadnout, o kom mluví.

Mluví se o nich. Možná se o nich mluvilo, ale v dobrym beztak ne. Potkala jsem z nich dva. Oba byli rozcuchaný, zjizvený, divný, zbytečný a smrděli. To mi stačilo. Já jsem možná sem tam chtěla, aby se mě ostatní báli, ale odpuzovat jsem je určitě nechtěla. Minimálně ne co se zevnějšku týkalo. Takže se mi vlastně ulevilo, že nemám na co žárlit, že se toho o někom snad ví víc než o mně. Koneckonců jsem v těhlech končinách byla necelý půlrok. Měla jsem ještě dost času. Jenom tu Styx jsem docela toužila poznat. Tam jsem byla na pár věcí náramně zvědavá.
Reakce mě samozřejmě víc zajímala ve chvíli, kdy jsem Meinerovi pověděla tu citlivou informaci. Byla jsem zapálená pro další drama. "Ach ne, nezkřivil mi ani chlup, nejsem žádná pitomá lehká nána," zavrtěla jsem důležitě hlavou, ale napůl ublížený a poznamenaný výraz jsem si nechala. Možná jsem chtěla, aby mu dal Meinere pořádně přes držku. A kdyby k tomu mělo dojít, určitě jsem se na to chtěla i dívat. Takhle se to všechno hezky spojovalo. Noroxe jsem poslala za Jaimie, Meinera za Noroxem a sama jsem zůstala sedět na zadku. Zbavovala jsem se vlků jenom vlivem řečí. Jenom Meinera by mě nikdy nenapadlo se zbavovat. Pořád pro mě měl tak nějak největší význam ze všech zdejších. Dokonce by mě asi mrzelo, kdyby se mu mělo něco stát, a to už bylo co říct.
Škoda, že nebyl čas to pořádně dořešit. Přišla Launee, a namířila si to rovnou k nám dvěma. Docela dlouho jsem jí neviděla. Vypadala podezřele vesele, takže jsem se ani nemínila zvedat a dělat vzornou členku smečky. Očividně to nebylo potřeba. "Zdravíčko," pousmála jsem se. "Mám pocit, že mi o něčem říkala Rez," odpověděla jsem jí na otázku se srnou a kamzíkem, ale jistá jsem si nebyla ničím a mozek jsem si kvůli tomu zavařit nemínila. Jenom jsem měla dojem, že šedá vlčice o jídle ve smečce mluvila, když jsme se pár dní zpátky viděly. Jestli jsem kecala, tím líp pro ní. Další otázka už mi přišla směřovaná spíš na Meinera, tak jsem zůstala potichu a těkla jsem očima k němu.

Trošku jsem poposunula zadkem, uvelebila jsem se na místě pohodlněji a znovu jsem se opřela o strom. Za normálních okolností bych už sháněla někoho na peskování, nebo vizitýrovala po cizích smečkách, nebo podnikala něco, čím se ostatním dostane do podvědomí moje existence, ale... teď jsem byla moc unavená, takže vysedávání s Meinerem v lese bylo ideální. Byli jsme jako dva důchodci. Jak jsem tak vedle něj seděla, musela jsem se na něj podívat. Zkontrolovat ho, zkontrolovat mu obličej. Bylo mi jedno, jestli si všimne, že na něj zírám. Prostě jsem na něj koukala ráda. Byl moje oblíbená anomálie. A chtěla jsem zkontrolovat, jestli náhodou nešediví, nebo tak něco. Kdyby jo, navrhla bych, že mu ty šedivý chlupy vytrhám. Ale vypadal na svůj věk vlastně dost dobře. Věkovej rozdíl mezi náma byl, to jo, ale... na Gallirei to bylo asi ve finále jedno.
Znovu jsem stočila pohled dopředu a spokojeně jsem mlaska. Jenom mě štvalo, že má zase malomluvnou chvíli. Víc mě bavil, když se rozkecal. Když mi slovní rány vracel, aniž by se naštval nebo upadnul do depresí. V takový chvíle to bylo úplně nejlepší.
"Mluví se o ní docela hodně... mluví se o ní docela hodně," zopakovala jsem. Takoví vlci mě zajímali. Chtěla jsem jí poznat. Ještě spíš jestli k ní měla blízko Rez, protože ta mě taky náramně zajímala. A vůbec - mínila jsem prostě strkat čumák do všeho, o čem jsem toho zatím nevěděla dost. "Tak to se nemůžu dočkat, až jí potkám. Ale její sourozenci stojej pěkně za houby. Kdybych si s tim chtěla dávat práci, udělala bych si z obou těch trapáků rohožku," rozhodla jsem se mu nakonec povyprávět o svých zážitcích víc detailně. "Ta... ta její ségra - ta je úplně marná. Je špinavá a vošklivá a ještě mluví jak dlaždič. Rovnou jsem jí řekla, že až jí příště uvidim, přiměju jí skočit ze stráně, tak ať se mi laskavě klidí z cesty i s těma svejma blechama a jinejma parazitama," vylíčila jsem jakoby jen tak mimochodem, načež jsem se musela hluboce nadechnout. "A... ten její bratr! No páni, on by mě snad normálně obskočil! Vážně! A... a... to jsem ho neprovokovala, ne, vůbec jsem mu k tomu nedala záminku. Teda - já vím, že jsem krásná, ale... to je tak všechno, čím jsem se provinila," zavrtěla jsem zamračeně hlavou. Tak nějak jsem tím Meinerovi dávala zpětně za pravdu, že mě někdo asi fakt může znásilnit, ale explicitně jsem to říct odmítala. Nikdy bych totiž nepřiznala svojí vlastní chybu v úsudku. Ale spíš než to jsem tím vyprávěním chtěla všeobecně způsobit chaos. Třeba dá Kyklopovi přes držku, až ho příště potká. Jestli jo, chci se na to dívat. Musela jsem se sama nad sebou i přes to usmát. Vždycky jsem ze všeho vyšla nejlíp, ať už to bylo cokoliv. Protože jsem si to prostě uměla zařídit.

Přišlo mi, že snad nevěřím svým uším. Po tom všem, co jsem za posledních pár dnů zažila, jsem neměla náladu prakticky na nikoho kromě sebe, natož na tohohle divnýho oprsklýho fakana, kterýho měl někdo včas strčit ze strže, ale bohužel se tak nestalo. Pořád je čas, uklidnila jsem sebe samotnou v hlavě, jak jsem se tak na něj koukala. Náramně mě rozčiloval. Hned mě napadlo, že bych mohla objednat i jeho vraždu, když už jsem objednala vraždu jeho sestry. Ale pak mi došlo, že aspoň nebude vadit, když si je Kyklop splete a zabije toho druhýho, a pak rovnou i toho prvního, takže mě prostě a dobře zbaví obou. Až se zlepším v příkazu, budu ze strže posílat všechny, co mě naštvou. Tyhle myšlenky mě dokázaly uklidnit. Vyloženě spokojená jsem nebyla, ale aspoň jsem nedostala hysterák, jako obvykle. Teď jsem na něj neměla ani sílu ani náladu. A navíc ho byla škoda pro tohohle zvláštního ničemu. "A nevracej se," pokývala jsem na něj hlavou, když se dal konečně na odchod. Reagovala jsem mnohem klidněji, než bych normálně reagovala.
Když odešel, prostě jsem se opřela o kmen stromu a chvíli civěla dopředu, než jsem se otočila zpátky na Meinera. "Zbytečná existence," zhodnotila jsem jenom. Zbytečnost. Zbytečnej rozhovor. A teď už jsem ani nevěděla, kde jsme předtím skončili, a asi bylo stejně zbytečný se k tomu vracet. "No - kde jsme to skončili? Seznámila jsem se se Rzí, docela dlouho jsme spolu cestovaly. Je opravdu zajímavá. Měla by se každou chvíli vrátit sem, nebo to aspoň tvrdila. Asi má ještě něco na práci mimo smečku," navázala jsem nakonec na něco, co jsme probírali předtím předtím, a neurčitě jsem mlaskla. "A nebavila jsem se jenom s ní. Potkala jsem docela dost vlků. Byl to fajn výlet," zapřemýšlela jsem ještě nahlas. "Ty hele... co víš o Styx?" zeptala jsem se nakonec, zase neurčitým tónem. Tak, aby z něj nešlo nic vyčíst. Potřebovala jsem informace. A věděla jsem, že Meinere má docela přehled. Kdyby jí neznal podle jména, pro jistotu jsem se rovnou zamyslela nad tím, jak bych vlčici měla popsat. Sama jsem jí neviděla, ale věděla jsem toho o ní až až. Možná, že mi o ní dokonce někdo dřív říkal... že by sám Meinere? Těžko říct, ale v hlavě mi jí oživila až Rez.

Ahoooj,
akci bych chtěla moc pochválit, přišla mi skvělá a věřím, že její organizace dala hooodně práce, takže děkujeme! :) Lindu to dostalo do spousty zajímavých situací, takže mám hru hezky okořeněnou :D

Mám 107 bodů a poprosím o:
- 2 křišťály za návrhy úkolů pro ostatní
- vlastnost řečníka
- 35 bodů a 35 bodů a 35 bodů (105 bodů) = 9 hvězd do řečníka
- 2 zbývající body = 5 oblázků za 1. bod a 5 oblázků za 2. bod = 10 oblázků

Celkově tedy: 2 křišťály, vlastnost řečníka, 9 hvězd do řečníka, 10 oblázků :)

Díky moc!

Debata se nám nějak přiostřila. Nebo... se spíš ubrala směrem, kterým jsem rozhodně nečekala, že se bude ubírat. Na to, že jsme na sebe ještě před půl hodinou byli náramně uražení, jsme teď probírali věci, o kterých bychom se jindy ani nebavili. Možná to byla moje jarní nálada. Zarazila jsem se, když položil otázku. Můj vlastní tok myšlenek mě převrhnul úplně přes palubu. Vlastně jsem nevěděla, co chci. A klasicky mnou zmítal pocit, že za to nemůžu já. Já jsem přece nemohla nikdy za nic. Já jsem prostě nechybovala. Když vlk vedle mě prohlásil, že by se nejradši vrátil do oázy, zatoužila jsem mu horlivě vylíčit, že si vlastně přeju stejnou věc. Chtěla jsem mu říct, že jsem to tam předevčírem dokonce šla zkontrolovat, a že je všechno na svojem místě. Chtěla jsem mu říct o Rzi. Stačilo si to jenom naformulovat v hlavě, což jsem normálně ani nedělala, ale teď se mi prostě chtělo si svoje slova promyslet.
Bohužel ale nebyl čas je vyřknout. Někdo přišel. Už když se k nám začaly blížit kroky, lehce jsem se od Meinera odtáhla. Seděli jsme u sebe moc blízko.
Bylo to jedno z těch vlčat, co jsem viděla v lese už tehdy, když jsem se přidala. Poznala jsem ho okamžitě. Byl to šišlalky bratr. Jeden z těch, co bych nejradši shodila ze stráně už jenom za zbarvení kožichu. Jediný jeho plus bylo, že se posledně narozdíl od sestry zdvořile představil. Jméno už jsem stačila zapomenout. A svraštila jsem čelo hned ve chvíli, kdy pochválil kožich Meinerovi. Takže má i problém s očima. "Kdybys neměl tak katastroficky hnusnej kožich a tvoje sestra se nepodělávala na veřejnosti, taky bych si tě bývala nepamatovala," prohlásila jsem chladně, skákajíc mu do řeči už na konci věty. Jestli si mě nepamatoval, bylo na čase mu říct něco, co si pamatovat bude. Jeho otázka o počasí mě zas tak nevzrušovala. Jestli chtěl, mohli to probrat třeba s Meinerem. V tu chvíli jsem se prostě mentálně vystřelila někam daleko do vesmíru a můj zájem konverzovat klesnul ze sta na nulu. Zírala jsem takhle do prázdna až do chvíle, kdy se mě cizí vlk znovu na něco zeptal. "Ne," odpověděla jsem suše. Tady ani nebylo co dodávat. Tou stupidní otázkou s veverkama se potopil sám.
Potom už jsem si jenom prohlídla drápky a začala znovu koukat do blba. Najednou jsem chtěla pryč. Kdybych se chtěla kamarádit s miminama, šla bych do... no jo, my jsme vlastně byli v Mecháči.

Vypadalo to, že jsem ho tak akorát zmátla. Aby ne - sama jsem neměla absolutní tušení, co to vlastně říkám a dělám. Sama jsem byla zmatená. Já jsem vlastně byla tak nějak zmatená skoro pořád, jenom bych to nikdy nepřiznala. Ale bavilo mě mást ostatní. Náramně. Jako třeba teď.
Sem tam jsem k vlkovi naproti sobě zabloudila očima, pořádně jsem ho s nima proskenovala a pak se zase začala dívat jinam. Sem tam jsem se mírně poposunula blíž, nebo jsem se jen tak zavrtěla na zadku, protože se mi prostě nechtělo sedět na místě bez hnutí. "Myslím, že to není otázka vnímání nebo nevnímání," pronesla jsem potichu a lehce jsem zavrtěla hlavou, nespouštějíc z něj oči. To už jsem přece zažila u vodopádů. Tam jsem to taky nechtěla vnímat a vnímala jsem to. Jinak to vysvětlit nešlo. Ledaže by mě tmavší vlk očaroval, nebo tak něco. Sám ale nevypadal, že má situaci pod kontrolou. "Jsme prostě zvířata, Meinere," ušklíbla jsem se jako nějaká bludička, spokojená sama se sebou. Jaro. Přišlo mi, že je trochu nervózní. A já měla radost, že je. Ráda jsem ostatní znervózňovala. "Asi nebo určitě?" naklonila jsem se k němu laškovně ještě o něco blíž, jako tehdy v úkrytu. Bavilo mě si s ním hrát. Jenom jsem věděla, že nemůžu zajít extra daleko. Pořád jsme byli na veřejnosti. V lese. Byly tu vlčata. A další otrapové. Nebýt nich, bůh ví, co by se mnou jaro udělalo. V tomhle jsem byla hrozná. Houby princezna. Byla jsem normální vlkodlak.

Pořád jsem vlka nenápadně pozorovala. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Možná, že byla škoda to předtím zamlouvat, ale už se stalo. Co jsi řešil s alfákem, hmmm? Důležitej, zakládající člen smečky, vzpomněla jsem si. Třeba to bylo něco náramně důležitýho. Něco, co bych měla vědět. Teď už se ale nehodilo se zpětně ptát, a tak jsem prostě musela zatnout zuby a nějak se smířit s tím, že nemůžu vždycky vědět všechno, i když mě to štvalo. Bylo na čase se naučit neřešit věci. Být ještě lhostejnější, než jsem byla doteď.
"Jak hráblo?" zopakovala jsem po něm potichu, protože jsem si potřebovala pořádně rozmyslet odpověď. "Jak hráblo, no jak hráblo... jaro je prostě náročný... období," vyloudila jsem ze sebe naivně, jako kdybych snad byla včerejší, nebo tak něco, a naklonila jsem se k němu o trochu blíž. Pořád jsme od sebe přece jenom seděli docela daleko. "Ty to necítíš? Ve vzduchu? To... něco?" Teď už jsem se k němu nejenom naklonila, ale i posunula. Proč jsme od sebe seděli tak daleko? Chtěla jsem sedět blíž! "Určitě víš, o čem mluvim," mlaskla jsem, naklánějíc se ještě blíž, propichujíc ho náramně svůdnicky očima, než jsem je na poslední chvílí odvrátila a otočila se znovu lehce do strany. "Jsem ráda, že se vidíme znovu," navázala jsem rovnou na jeho slova. Přemýšlela jsem, jak mu jenom říct, že jsem tuhle u vodopádů měla náramně zvláštní setkání s Norim. Byla by sranda, kdyby začal žárlit. Třeba Noriho znal. Ale nakonec jsem si řekla, že to teď není potřeba. Spíš jsem čekala, jak zareaguje. Ještě před pár hodinami jsme po sobě křičeli, a já nevěděla, jestli moje nálady stíhá nebo ne. Někdy jsem je nestíhala ani já.