Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Fajn, pro mě za mě to klidně označkuj za mě," odfrkla jsem si po Meinerově poznámce. Pro mě bylo hlavní, že jsem naznačila, že bych les označkovala já, a byli u toho dokonce tři smečkoví svědci, když bych do toho počítala i pana prcka. Nemusela jsem to rovnou i udělat, když se ochotně nabídnul někdo jinej. Zas tak zapálená jsem do práce nebyla. Minimálně ne do práce, která mě zas tolik nebavila... na značkování mě bavil jenom ten výsledek, kdy jsem si mohla přivlastnit a podepsat celý les, jako kdyby mi patřil. "A je mi jedno, do čeho ho uvedeš, ryba neryba. Hlavně ať nechcípne hlady. To by před alfou nevypadalo dobře, já jsem s povýšením docela spokojená," shrnula jsem to suše. Navíc by to byla skoro škoda hezkýho štěněte, ale to jsem nahlas říkat nehodlala, abych mrňousovi nezvedla ego... nebo nedejbože Meinerovi z toho, že si ho vybral a půjčil on.
Hlavní bylo, že nakonec převzal otěže ohledně problému s krmením, takže jsem to dál nemusela řešit já a Rez. Pomalu jsme se vydali do lesa a já jsem se vedle vlčice zařadila. "Ten sraz se nám posledně nějak nevydařil. Čekala jsem na tebe, ale asi ne dost dlouho," utrousila jsem jenom. Skoro bych až zadoufala, že na mě taky někde nečekala, ale zas tak empatická jsem nebyla. Jenom slušná. A to vyjímečně... k vlčici, která mi nevadila tolik jako ostatní.

//Mech

Přihlášení:

Star
Sunstorm
Parsifal
Meinere
Makadi
Nemesis
Bouře
Tasa
Tesai
Sheya
Arcanus
Santé
Styx
Alastor
Erlend
Saturnus
Lucy
Rayster
Kessel
Kaya
Nickolas
Darkie
Zakar
Norox
Elora
Bianca
Odin
Baghý
Alfredo
Shireen
Amnesia
Evelyn
Cashmere

Hádat může i ten, kdo se nepřihlásil. Máte 1 tip na každé jméno. Čím víc tipů, tím větší šance na výhru. Vzkazy prosím Lindase.

Rez trvala na tom, že bychom měly něco ulovit. Já osobně jsem byla proti a lovit jsem teda nehodlala, ale taky jsem jí nehodlala v lovu bránit, jestli se do něj chtěla pustit sama. Já byla ochránce, ne lovec. A vůbec - určitě byl čas se vrátit do smečky a označkovat les, abych zase dala všem najevo, že je to můj les, a že tam žádná špína nesmí. "No jo, očividně má hlad," ukázala jsem znovu pohoršeně na vlče, jako kdyby tam s náma nestálo, abych mohla mluvit přímo na něj. "A navíc ztrácí hodiny a dny, kdy ho někdo mohl vychovávat! No co z něj bude, když se bude pořád flákat s Meinerem? Někdo by mu měl dát pár lekcí ze života," namítla jsem dramaticky, i když já sama jsem to přirozeně taky dělat nehodlala, protože jsem nebyla ani pečovatel, ani lovec, ale ochránce. I tak jsem nechtěla, aby se z vlčete stal další Meinere. Ten mi bohatě stačil jeden. A taky bylo potřeba využít toho hezky vznešenýho kožichu.
A když už jsme u Meinera - stihnul se mezitím vrátit. Když mu Rez odpověděla na tu jeho stupidní otázku, jenom jsem intenzivně přikývla, abych mu dostatečně naznačila, že souhlasím. "Meinere by měl něco ulovit, když si ho půjčil. My můžeme jít označkovat les. A pak se tam sejdeme. Co myslíte?" navrhla jsem, náramně spokojená sama se sebou. Takhle jsem mohla dělat tu míň bolestivou práci a ještě to vypadalo, že mám pro smečku přínos, takže by mě klidně mohli zase povýšit. Prcka jsme mohli klidně vzít s sebou, aby ho neměl Meinere na obtíž, to už bylo fuk. "Aspoň ho třeba rovnou předáme Launee," doplnila jsem ještě. Byla jsem vyloženě génius. Teď už jenom zbývalo, aby se Rozpůlenec sebral a ulovil nějakou minisvačinu pro miniexistenci a moc u toho neremcal. Skoro bych až použila slůvko "prosím", ale to by mě potom bolela tlama.

"A dobře jim tak, nemaj se rodit porouchaný," opáčila jsem pohotově Rzi, jako kdybych svoje výhrady k vlkům s jinou barvou srsti uměla nazpaměť jako básničku. "Tohle škvrně má aspoň kožich, a né ošklivej bledej hadr na vytírání kaluží." Měla jsem chuť do prcka názorně strčit packou, aby se začal hejbat a mluvit, nebo tak něco, ale k jeho štěstí jsem na něj nedosáhla a posouvat se mi nechtělo.
"Jo, to asi bude. Koukni na něj, jak je malomluvnej," odpověděla jsem Rzi na otázku, kterou položila prckovi. Protože bůh ví, jestli by nám odpověděl sám, že jo! Když tak málo mluvil! Až po chvilce se tak trochu rozremcal, ale byl samá otázka, asi jako každý smrádě, takže to bylo snad ještě horší, než když před chvilkou mlčel. Ještě že tu byla Rez, aby na otázky odpovídala místo mě. Ta se na mě nakonec ale i tak otočila s otázkou v očích, jestli ho vezmeme zpátky domů. Protočila jsem panenky a vydechla jsem čumákem. Pravda, že u řeky jsem už tvrdla dlouho - to byl tak jedinej důvod, proč jsem byla ochotná absolvovat eskortování prcka někam, kde nám přestane překážet. "Lov?" zasekla jsem se po její další otázce. To se mi teda rozhodně nechtělo. Kde byl Meinere? "Nezůstalo něco v lese?" zamračila jsem se. Snažila jsem se najít jakoukoli výmluvu. "Může ten prcek vůbec už jíst maso?" změřila jsem si štěně podezíravě. Určitě mohl, ale... každá pochybnost teď hrála v můj prospěch.

Netrvalo dlouho a Sionn, synáček alf z Asgaaru, nás opustil. Jaká škoda! Málokdo se mi za poslední dobu jevil jako výhodnější spojenec, než tenhle vlk. Takže jakmile nás opustil, hezky jsem si vepsala do mozku, že ho asi budu muset navštívit – čím dříve tím lépe, aby na mě náhodou nezapomněl. Oproti ostatním chudákům a špínám měl aspoň trochu jméno, postavení a význam, což se mi samozřejmě náramně líbilo. Když odešel, zbyla jsem tu vlastně jenom s ubožáky, ale aspoň to byly moji oblíbení ubožáci, jako třeba Meinere a Rez.
„To není moje!“ vyvedla jsem příchozí přítelkyni okamžitě z omylu, ještě než jsem jí stačila pozdravit, aby si mě s harantem nezkoušela spojit. Neměla jsem šajn, kde přesně ho sebral Meinere, ale moje starost to nebyla… a moje vlče už vůbec. Vždyť to bylo úplně zamlklý chudě, houby Assassín! Ale zbarvení měl prcek fajn, to zase ne že ne. Než jsem se ale probrala z myšlenek, Meinere byl pryč a přihrál ho nám… mně a Rzi. Rez se k němu aspoň trochu měla, takže to skoro vypadalo, že já nebudu muset dělat nic, ale stejně se mi moje nová úloha vůbec nelíbila a mínila jsem protestovat a stěžovat si – mámu přece měl, tak proč bychom hlídaly my? „No, chytit, chytit!“ napomenula jsem odbíhajícího Meinera, ale ten už byl tatam. A vlče mělo hlad. A Launee v nedohlednu. „Nevzpomínám si, že bych dostala funkci chůvy. Za to bych musela bejt minimálně beta,“ nakrčila jsem nos a podívala jsem se na to škvrně. Bylo ještě malý, tvárný, ne úplně porouchaný chybnou výchovou… a zbarvení mělo fajn. Mohlo jedině doufat, že bude víc po mámě, než po tom podpantoflákovi otci. „Co s nim?“ zeptala jsem se svojí společnice nezaujatě. Jasně – radši bych se s ní válela někde u jezera a drbala, ale teď jsme tu byly bohužel i s fakanem, takže to úplně nešlo.

"Maj starosti s harantama," odpověděla jsem na jeho otázku prostě, skoro až ublíženě. Každá normální vlčice by asi byla v lese a pomáhala alfačce s dětma, ale mě tohle vůbec nezajímalo. Za naše duo takovýhle věci dělal spíš Meinere, protože já jsem vlčata nesnášela. Neřeknu, kdybych si je udělala sama, ale co bych se starala o cizí? Nechápala jsem potřebu pečovatelů starat se o cizí parchanty, přišlo mi to absurdní.
"Ale ano, líbí se mi tvoje srst. Vypadá náramně hladce a zdravě," pochválila jsem ho, když už se zeptal, i když jsem osobně nebyla fanouškem zrovna tohohle odstínu. Ale na Gallirei byl každej střapatej jako vandrák, málokdo měl hezkou a zdravou srst. Bylo to umění. Možná to bylo tím, že byl syn alf. "Jak moc velká smečka je velká? Podle mě je docela normální," usoudila jsem po chvilce přemýšlení. I když mi bylo docela fuk, jestli něco prozradím nebo ne, protože jsem nebyla zrovna vlastenec přes smečku, vlastně jsem nevěděla, jak odpovědět. Neviděla jsem v poslední době moc smeček, se kterými bych to mohla porovnat. Potom už jsem se jenom vřele pousmála, když mi oplatil prohlášení, že mě těší.
Rýma mě naštěstí docela rychle opustila a kromě toho se toho kolem nás začalo dít nějak moc. Zničehonic se odněkud ozval hlas Meinera, kterého jsem víceméně čekala, takže jsem mu jenom pokývnutím hlavy oplatila pozdrav. Spíš mě překvapilo, že tu byl s harantem, a že se znal se Sionnem, ale na vysvětlování byla spousta času. "To je od Launee?" zeptala jsem se odměřeně na to vlče. Má jenom jedno? Doufám, že zbytek nevychcípal, nebo tak něco. Nemám truchlení ráda. Do toho všeho se navíc odněkud z druhé strany lesa ozvala Rez, která se podle všeho taky blížila. Konečně... trocha zábavy. Spokojeně jsem pohodila hlavou a mrskla ocasem. Zvedat jsem se zatím nechtěla, protože se všichni tak nějak shromažďovali kolem nás, takže jsem zůstala sedět na zadku a čekala, co se poděje.

Když mi vlk znovu zopakoval to, co řekl předtím, už jsem si opravdu začala lehounce podupávat tlapkou, abych někudy vysypala ten svůj příchozí záchvat vzteku a zabránila mu. Neměla jsem ráda, když mě někdo zdržoval, neodpovídal a vůbec - plýtval mým drahocenným časem. "Dobře, jak myslíš, pane bezdomovec," uznala jsem tedy nakonec, ale vypadalo to, že se mojí teorií o smečce nakonec odhalit nechal. Musela jsem se spokojeně usmát a mrsknout ocasem. Napětí ze mě najednou opadlo a úsměv mi na tváři zůstal. "Jestli jsi dobrý lovec, tak spolu klidně na procházku můžeme," pozvedla jsem obočí a přistoupila jsem k němu o pár kroků, abych si ho mohla ještě lépe prohlédnout. Srst měl opravdu hezkou, to jo, i stavbu těla. Nelíbila se mi snad jenom ta barva, protože jsem prostě měla radši hnědou, potažmo černou a bílou, rozhodně ne nic mezi. Tady se to ale skoro dalo omluvit. Zvlášť po tom, co prohlásil, že je syn alf z Asgaaru. A k tomu lovec! Najednou se mi oči rozjiskřily úplně, protože přede mnou místo random tuláka stál potenciálně náramně výhodný spojenec.
"Bydlíme jenom kousek na západ odtud," odpověděla jsem přívětivě na otázku, až jsem skoro nevěděla, kde se to ve mně bere. Aniž bych nad tím přemýšlela, nasáčkovala jsem se k němu ještě o něco blíž a posadila jsem se. Nakonec to bylo fajn setkání! Viděla jsem v tom super potenciál. "Těší mě, Sionne z Asgaaru," začala jsem, ale vtom mě do nosu něco... trklo. Doteď jsem z dálky čichala jenom Meinera, ale najednou mě začal celý čenich svědit a pálit a tak vůbec, až mě z toho rozslzely oči. Neřikej mi, že má Sionn z Asgaaru nějakou nechutnu nemoc! Hluboce jsem se nadechla, ale uprostřed nádechu mě cosi donutilo kýchnout... a znovu... a potřetí. Až potom jsem se zarazila. "Pardon," prohlásila jsem s údivem, a ještě větší údiv ve mně vyvolalo to, jak chraplavě můj hlas najednou zněl. "Omlouváb se, asi dějaká alergie," otočila jsem se na vlka vedle sebe, a jak jsem mrskla ocasem ze strany na stranu, dotkla jsem se při tom jeho vlastního ocasu.

//promiň ,_,

„Jak tak různě?“ Na tváři se mi vyloupnul úsměv, už tak nějak automaticky, ale zněla jsem lehce netrpělivě. A když mi začal vysvětlovat, že občas je tu a občas tam, málem bych si u toho začala podupávat tlapkou. „Hloupost! Domov je přece tam, kde v noci složíš hlavu, aniž by ses bál, že tě tam jeden z těch zdejších psychopatů udusí ve spánku!“ poučila jsem ho, načež jsem si ho v denním světle znovu pečlivě změřila. „Nevypadáš přece jako tulák. I když do šedivý nejsem vůbec fanoušek, srst máš docela decentní. Jsi ze smečky,“ zavrtěla jsem naléhavě hlavou, aby to teda koukal vyklopit. Nechtěla jsem hrát hry. Ne, že bych je neměla ráda, ale měla jsem na ně náladu jenom někdy.
„Můžeme se projít spolu, ale zatím ani netuším, s kým mám tu čest. A s cizíma se na procházky jen tak nechodí,“ narovnala jsem se chytrácky. „To já ti to klidně řeknu – jsem Lindasa I., z rodu Assassínů. Nejdůležitější člen Mechové smečky, která se mnou přirozeně stojí a padá,“ pochválila jsem se. Ráda jsem se chválila sama. Na ostatní v tomhle nebyl spoleh.
Když jsem potom při pauze mezi slovy nenásilně zavětřila, čenich mi napověděl, že je někde blízko Meinere. Bohužel v obklopení těch dalších otravů ze smečky, takže se mi za ním zatím moc nechtělo. Ale byla jsem ráda, že je blízko.

Sledovala jsem vlka, jak tak stojí ve vodě. A napadlo mě, jestli by to nebyla náramná zábava vyzkoušet si na něm nějakou magii, nebo tak něco. Byli jsme spolu sami, byl to cizinec... kdyby se něco zvrtlo, nikdo by se to nedozvěděl. Ale... nebyla jsem psychopat. A už vůbec ne v náladě se vyčerpávat magií. Tu si budu moct vyzkoušet, až zase potkám jednu z těch špín. I tenhle vlk měl ale taky šedou barvu. Třeba k nim patřil? Nestačila jsem s ním prohodit tolik slov, abych si ho uměla zařadit. Abych zjistila, jestli je to taky mentál.
Na obě moje otázky odpověděl souhlasně. "Aha. A kam normálně patříš?" zajímala jsem se hned, abych z konverzace hezky rychle mohla začít těžit. Nevěděla jsem proč, ale nezdálo se mi, že by byl tulák. Třeba patřil do smečky. Třeba měl spoustu zajímavejch informací. A já měla informace ráda. "Šla jsem se jenom tak projít," pokrčila jsem rameny. Výjimečně jsem dokonce mluvila pravdu. Asi jsem neměla úplně směr. Chtěla jsem se stavit za Životem a Smrtí, ale proč se po cestě trochu nezdržet?
Na vteřinku jsem znepokojeně svraštila čelo, když se mi do čumáku vloudil pach Rzi... a Noriho. Nachvíli jsem tiše zadoufala, že se k nám nepřipojí, protože bych nedejbože asi musela vysvětlit pár věcí, ale potom jsem si řekla, že to asi budu muset udělat stejně, takže je to fuk. Dál jsem se tak očima věnovala vlkovi před sebou, ale do vody jsem se k němu nepřidala. To nebylo nic pro mě.

//Mecháč

A tak jsem vystřelila z lesa. Teda - ne vystřelila, ale ladně vytancovala, tak, jako jsem to měla ve zvyku. Co teď se životem? Nemám už našetřeno dost na to, abych navštívila Smrt? Nebo Života? Spíš jsem ale očekávala, koho po cestě potkám. Ačkoliv jsem měla aktuálně náladu na společnost, byla jsem na ní pořád hodně vybíravá, takže bohužel záleželo, kdo to bude - jakou bude mít barvu kožichu, jestli bude mít odstávající chlupy nebo zvláštní obličej.
Jak jsem nad tím tak uvažovala, málem bych minula vlka, který stál z nějakého zvláštního důvodu po tlapky ve vodě, ale naštěstí si to můj mozek zpětně uvědomil, a tak jsem zacouvala o kousek zpátky, abych se na toho chudáka podívala. Blázen. A šedivej. Určitě patří k tý rodině magorů. Ale... byla jsem docela osamělá. Nebo jsem se spíš nudila. A les byl poblíž, aby mě někdo případně přišel zachránit, kdyby se to zvrtlo. A kdo ví - třeba to nebyl jeden z těch magorů, ale naopak někdo náramně vlivnej. A to jsem měla ráda. Takže jsem to mínila zjistit. "Zabloudil ses? Je ti horko?" vybrala jsem ze šuplíčku hned dvě otázky, co mě v tuhle chvíli zajímaly nejvíc, a ladně jsem se posadila kousek od řeky. Vytasila bych jich klidně dalších pět, ale zatím jsem ho nechtěla vystrašit.

Jako kdybych najednou přirostla k lesu. Ach ano – možná toho bylo na mou královskou maličkost prostě až příliš. Možná jsem se příliš dlouho procházela po tomhle divokém a bizarním a zvláštním kraji. To jednoho přece vyčerpá! A princeznu dvojnásob!
Ale… probudilo mě to teplo, co se Gallireou stihlo za posledních pár dní rozhostit. Že by konečně přicházelo pravé jaro? Nebo dokonce léto? Musela jsem se v duchu zaradovat, protože pod letním sluncem vypadala moje srst snad nejlépe z celého roku. A možná proto jsem se donutila konečně otevřít oči. Pomalu jsem se zvedla na nohy pečlivě jsem se protáhla. Jakmile jsem zjistila, že nikdo není v těsné blízkosti, rovnou jsem si i oklepala kožich, abych z něj jednak vyhodila bordel z lesa a druhak zabránila tomu, aby můj obličej vypadal napůl přeležele. Co se dělo? Kde byl Meinere? Zavětřila jsem, ale nezdálo se, že by se zdržoval v lese. Možná byl dole a pomáhal s porodem? Těžko říct.
Víc mě při větření ale znepokojilo, jak slabě už byl jeho pach cítit. To uběhla taková doba, co jsme byli na lovu? Já jsem taky ochránce. Neměla bych s tím něco dělat? Abych byla upřímná – nic se mi pro smečku dělat nechtělo. A už vůbec ne, když se nikdo nekoukal. Na druhou stranu… kdybych se rozhodla les označkovat, bylo by to na něm minimálně cítit, takže by všichni věděli, že jsem pro smečku odvedla kus práce. A navíc – označit si celý les? Jako kdyby mi patřil? Najednou ta práce vypadala mnohem víc lákavě.
S pocitem důležitosti jsem se do toho tedy hned dala. Začala jsem stromem, ke kterému jsem měla nejblíž. Vlastně… jsem vůbec nemusela chodit ke stromům, když jsem byla samice. Protože… no, vlastně jsem nikdy les neznačkovala, takže jsem moc nevěděla, co a jak. Páni – ale tvářila jsem se u toho náramně důležitě! Jakmile jsem usoudila, že to stačí, hned jsem se přesunula o kousek dál a udělala dřep i tam. Měla jsem výhodu, že ta část lesa, ve které jsem byla, byla docela prázdná. Nebyla tam ani tlapka. Proto jsem se při jinak-docela-potupné-práci cítila náramně sebevědomě a důležitě. Protože tam byla vidina toho, že až dílo dokončím, bude to jako kdybych si náš les podepsala.
Jedna oblast by byla… ne, že bych se ve značkování vyznala – i když bych to nepřiznala – ale to asi bohužel nestačilo. Okamžitě jsem tedy popoběhla i dál. Nejdříve k východnímu okraji lesa, poté jsem to pomalu stočila k jižnímu. A po cestě jsem poctivě značkovala s pravidelnými rozestupy. Přišlo mi, že jestli si to správně pamatuji, nejvíce cizích smeček se nacházelo právě těmito směry, hlavně jižně, a proto jsem si v této části lesa dala hezky záležet. Potom už byl jenom čas stočit svůj směr chůze západně a zaopatřit to i tam. Byla jsem na sebe náramně pyšná, že prokazuji smečce službu. Úplně jsem viděla, jak mě potom Launee povýší na ještě lepší pozici! A s tímhle vědomím jsem označkovala i posledních pár stromů, než jsem se na svoje dílo náramně pyšně otočila a zavětřila. Zdálo se, že to funguje. Les byl úplně profesionálně označkovaný. Jenom idiot bez čichu by se do něj snažil vetřít.
Kromě toho jsem si v tuhle chvíli ale nepřála zůstat v lese. Rez se ještě pořád nevrátila, Meinere byl bůhvíkde a kromě toho mě nenapadal nikdo, s kým bych se tam aktuálně měla chtít bavit. A odpočatá jsem byla až až. A funkci ochranáře jsem zodpovědně naplnila. Takžeee… byl čas na další průzkum.

//ještě nevím, ale mimo les

//Narvinij

Netrvalo dlouho a byli jsme v lesíku. Zavětřila jsem, abych zjistila, kdo všechno tu je, ale mojí pozornost po chvilce odvedly Meinerova slova. "Myslíš, že porodí každou chvílí? Jakože už teď? " začala jsem zase strkat čumák do něčeho, do čeho mi nic nebylo, a vlk vedle mě to pravděpodobně ani netušil a nemohl tušit. Zařadila jsem se vedle něj, když navrhnul, že bychom měli obejít les. "No jo, kde je vůbec Therion?" zamračila jsem se. To byli přesně samci! Vyrobit vlčata a vypařit se! Jenom... mi nepřipadalo, že by byl náš alfa zrovna tenhle typ. Jestli tu nebyl, byla tu podle mě i docela dobrá možnost, že se někde zranil nebo přizabil, nebo že je třeba v zajetí. Jinak jsem si to neuměla vysvětlit.
Přiklopila jsem uši k hlavě, když nám po lesíku začal někdo výt. Nemohla jsem si pomoct, ale i jako vlk jsem tohle hlasitý upozorňování na sebe nesnášela. Meinere navrhnul, že tam dojde, a já se můžu jít nažrat. "Kdyžtak zakřič," pokrčila jsem tedy rameny a naše cesty se nachvíli rozdělily. Jestli to chtěl obstarat sám a mně dovolil, ať se jdu najíst, i když jsem byla taky ochranář, byla bych blbá, kdybych tu nabídku nepřijala. Navíc jsem ty dva podle pachu neznala, takže to aspoň nebyl ani jeden ze zdejších psychopatů, co už jsem stačila potkat.
Otočila jsem se tedy na patě a rozešla jsem se směrem k úkrytu. Maso na mě čekalo.

A vida! Zdálo se, že zatímco jsme byli neuvěřitelně zaneprázdnění lovem, udělalo se najednou opravdu jaro. Měla jsem z toho tichou radost, protože jaro dělalo mojí srsti (a vůbec - celému zevnějšku) mnohem lépe, než nějaká krutá zima nebo podzimní deště. Jinak mi zima asi nevadila, protože jsem měla svůj královský zimní kožich hustý dostatečně. Na léto se můj kožich potom vždycky o něco změnil.
"Ta Launee je teda těhotná? To vážně? Usoudila, že má náš les parchantů málo?" optala jsem se následně, jako kdyby měl vlk naproti mě snad vědět víc. Třeba věděl. Pořád jsem byla proti tomu, aby se tady na Gallirei vlčata vyráběla jako na běžícím páse. Měla jsem za to, že vlčata by měli rodit opravdu jenom zástupci vznešených rodů. "Domluvila si už aspoň někoho, kdo se o to bude starat? Ještě, že my dva jsme ochranáři, protože já bych teda opravdu nechtěla," pokračovala jsem v tlachání. Ráda jsem se z věcí... vypovídávala, když to bylo potřeba. Meinere nakonec schválil i náš návrat do lesa, což bylo dobře. Opravdu jsem měla hlad a opravdu jsem chtěla stihnout co nejlepší kousek masa. Bohužel - ani princezna jako já se nemohla živit jenom dýcháním vzduchu okolo sebe. A navíc bych potom vypadala jako mrtvola - třeba jako Tasa, nebo ten její divnej kámoš.
A tak jsme se rozešli směrem k lesu. "Aha, hmm," přikývla jsem hlavou, když se mi snažil trochu přiblížit toho mladšího vlka, ale žádná konkrétní důležitá informace vlastně nezazněla. Bylo zvláštní, že jsem pár vlků z naší smečky pořád neznala. A kde je vlastně ten Sirius? Než ho znovu potkám, bude z něj dospělec.

//Mech

Docela udiveně jsem sledovala, jak se dva Meinerové zase pomalu spojili v jednoho. Vypadalo to bolestivě, takže jsem usoudila, že podobnou magii nepotřebuju a nechci jí mít, i když by dvě Lindasy byly naprostá paráda a konečně bych se mohla vidět pořádně, a né jenom v odrazu ve vodě. Tu magii měl asi od Smrti. Nepřišlo mi, že by Život něco takového uměl. A navíc jsem byla ráda, že je normální Meinere zpátky, i když se mi víc jednoznačně líbila jeho černá polovina. Děsilo mě, když tu byli dva.
Usmála jsem se, když potom vyslyšel mojí prosbu a opravdu okolo mě ohřál vzduch. Přivřela jsem oči a čekala, až mi srst uschne. V hlavě jsem si poznamenala, že si tuhle magii budu muset pořídit taky, až půjdu příště navštívit Života. Byla super užitečná. A Meinere tu nebyl úplně vždycky, aby mi srst osušil. "Děkuju," mlaskla jsem spokojeně, když už jsem měla obličej úplně v suchu. Navíc se udělalo docela teplo, takže mi na něj ani nebyla zima. Že by konečně jaro?
Vypadalo to, že do lesa se mu moc nechce, protože zvěřinu nejí. "No ale já mám hlad," chtěla jsem si skoro až dupnout, jak jsem byla protivná, že jsem dlouho nejedla. A teď jsem měla možnost si dát úplně čerstvou kořist. Co mi bylo po tom, že pán to nežral? "Hm, nestačila jsem je moc poznat," pokrčila jsem nad Biancou a Saturnem následně rameny, sledujíc je, jak odcházejí do lesa. "Ale je pravda, že ta vlčice udělala to, co jsem jí řekla," musela jsem uznat. A já měla náramně ráda, když mě někdo poslouchal.

Přistoupila jsem k řece a začala jsem si z hlavy důkladně drbat krev. S pocitem na zvracení jsem sledovala, jak se plaví řekou pryč. Ale opakovala jsem to stejně ještě několikrát, dokud jsem si nebyla stoprocentně jistá, že je můj obličej v absolutní čistotě. Když bylo hotovo, ještě jsem nechala hlavu nad vodou a zkusila jsem jí co nejvíc oklepat, aby mi voda netekla všude po krku, hlavě, hřbetu a dalších částech těla. Nesnášela jsem vodu na kožichu. Obzvlášť když ještě pořád nebylo nějak extra teplo.
Až potom jsem se narovnala a zjistila jsem, že mi smečka začala za zády mizet zpátky do lesa i s kořistí. Launee mi aspoň poděkovala, ale to mi nestačilo. Chtěla jsem exkluzivní kousek toho masa. Měla jsem hlad.
Očividně jsem u řeky nebyla sama, protože kousek ode mě stál blešivec. Nebo spíš... blešivci. Ještě jednou jsem zamrkala, abych se ujistila, že mi jenom nenateklo do očí, ale byli tu opravdu dva. Bylo to zvláštní, ale otázky jsem pokládat nechtěla. Celočerná půlka nakonec vypadala mnohem líp, než když byl Meinere vcelku. Taky jsem mu nejednou navrhla, aby se nechal rozpůlit Životem. "Ty se mi líbíš víc," houkla jsem na černou polovinu. Bylo mi fuk, kdo je kdo. Jestli jsou oba on, jeden on, půlka a půlka... nerozuměla jsem tomu. "Usušíš mi obličej?" zeptala jsem se náramně zmoženě. Tak moc jsem nechtěla mít mokrou hlavu, až jsem málem řekla "prosím", ale to se nakonec nestalo, protože jsem s prosím šetřila. Aspoň jsem to celé vyslovila jako otázku a ne jako příkaz. "Půjdeme se najíst?" zajímala jsem se ještě. Když už jsme si to ulovili.