Gallirea - Příspěvky uživatele

//Mahar přes Ježčí mýtinu

Z prostranství jsem se konečně přesunula přímo pod kopce. Když se jeden pohyboval podél řeky a zvládnul se normálně vyhnout větší části močálů, nebyla to z našeho lesa zas tak nepohodlná cesta. Navíc mě vyhlídka kopců hřála už teď. Měla jsem v plánu se u Života nechat trochu posilnit na nadcházející zimu. Jeden nikdy nevěděl, co ho může potkat a jak se všechno vyvine.
Těsně než jsem se ale pustila do výšlapu, cvrnknul mě do čumáku pach Launee a těch jejích dvou štěňat, plus Měsíčníka a jeho sestry. Na jejich jména jsem si bohužel vzpomínala jen stěží, musela bych je slyšet znovu, abych si oživila paměť.
Už bylo moc pozdě a byla jsem příliš blízko na to, abych předstírala, že neexistuju, nebo že pro mě neexistují oni. Ze slušnosti jsem se k nim svižně přimotala večerní ponurou krajinou a když jsem byla blízko, zpomalila jsem. Kývnula jsem na pozdrav všem dohromady, ale mluvit jsem chtěla jenom k Launee. Zbytek mi byl fuk "Meinere se Rzí každou chvíli přitáhnou do úkrytu velkou zdravou laň," oznámila jsem neutrálně. Protože mě každé další slovo unavovalo, detailů jsem jí ušetřila. Neřekla jsem, že nám Litai pomáhala, že jsem označkovala les, proč už s nimi nejsem, nebo kde jsme k lani přišli. Nebyla jsem typ na normální povídání. Byla jsem vybíravá na vlky, co mi stáli za konverzaci. A kromě toho mě bavilo jenom nadávat a kritizovat, pro což teď nebyl důvod. "Jdu k Životovi. Chci tam být než zapadne slunce." To bylo všechno, co jsem měla na srdci. Odtušila jsem, že oni už tam byli. Vynutila jsem ze sebe něco jako úsměv, ale i to mě po chvíli přešlo, mrskla jsem ocasem a pokračovala hrdě v cestě.

//Vrchol

//Mecháč přes Kierb

Necítila jsem se provinile, že opouštím les skoro bez dozoru. Jednak byli tři další členové smečky na lovu hned jižně pod ním a druhak jsem ho nechala tak dobře označkovaný, že by tam teď mohl páchnout jenom absolutní idiot. Třeťak jsem tam nechtěla trčet sama a čekat na něco, co se beztak nestane, a jestli jo, tak to není moje starost. Proto jsem se rozhodla, že v rychlosti navštívím Života hned teď, načež se potom oklikou procházkou vrátím zpátky k Mecháči. Tou dobou už tam určitě Meinere se Rzí tu srnu dotáhnou. Třeba jim pomůže i Litai. Rozhodně jsem se chystala ochutnat. I proto jsem se do lesa chtěla vrátit. Nechtěla jsem si nechat ujít kousek čerstvého masa, na jehož získání jsem se sama podílela. Taková potrava navíc dělala jednomu dobře na srst, na zuby a tak vůbec! Ne jako když se jeden pořád dokola živil hrabošema, jako prašiví tuláci. Bylo důležité se před zimou pořádně najíst. Jeden nikdy nevěděl, jaký budou mít zdejší mrazy dopad, a jak bude vypadat stav vysoké na našich územích. Navíc jsme v Narvijini našli docela fajn kus. Vypadal zdravě a urostle.
Podél řeky jsem se dostala až k močálům, které jsem se pokusila tak nějak šikovně obejít a pokračovat jižně.

//Narrské kopce přes Ježčí mýtinu

//Narvinij

Dorazila jsem do lesa, dost možná právě včas. Poslední pachy co se tu rozléhaly patřily nám, čtyřem odchozím na lov. Kromě toho se tu nikdo za celou tu dobu neukázal, nebo byl tak dobře schovaný v lese, že jsem ho nezaznamenala ani po zraku, ani po čichu. Možná byl někdo v úkrytu, ale to nestačilo na to, aby si sem nikdo jen tak nenakráčel. Pokud jsem větřila správně, naposledy to tady značkovala Launee, ale muselo to být dávno, na konci léta nejpozději. Hranice zeslábly tak, že skoro nebylo poznat, že jde o něčí území. Od Života se podle všeho ještě nevrátili, takže to bylo na mně. Byla to koneckonců i moje práce. Kuchat srnu mi přišlo mnohem horší, takže jsem se rozhodla si to s chudákem Meinerem násilně prohodit a označkovat les sama.
Už na hranicích jsem pravidelně označkovala prvních pár míst na jižní straně, směrem k Narviniji, kde se zrovna lovilo. Protože nás od toho území dělila řeka, stačilo ho označkovat míň než západní část u sopky nebo otevřenou východní část, kde bylo značkování docela zásadní. I když... od doby, co se dala zdejší řeka přejít suchou nohou hned na několika místech, jeden nikdy nevěděl, kdy se bude označení hodit. Pečlivě jsem tedy obešla celou jižní hranici a rozhodla jsem se to od ní vzítít nejdřív okruhem východně, kde náš les přecházel v holou pláň bez přírodních zábran, a tak tam bylo potřeba zanechat co nejvíc pachu pro odrazení vetřelců.
Až u kraje lesa jsem stočila chůzi směrem k severu a došlo mi, že vlastně nevím, co se nachází bůhvíjak daleko tímhle směrem. Když jsem se sem před dobou vracela, vracela jsem se vlastně ze severní strany, ale už jsem si vůbec napamatovala, jaké jsou tam podmínky. Les, louka, zase les... ale vlků mnohem míň, než se jich nacházelo přímo tady na Galliree. Rozvážně jsem tedy označila i severní hranici, jenom tak pro jistotu. Jeden nikdy nevěděl, co nebo kdo se může ze severní strany přivalit.
Když jsem potom putovala lesem konečně směrem na západ, směrem k sopce, rozhodla jsem se to vzít tak trošku cik cak, a označit les i vevnitř, abych označení hranic ještě zesílila a potvrdila. Sem tam jsem se zastavila u stromku, pařezu, nebo prostě jen tak na plácku uprostřed lesa. Nechávala jsem za sebou pravidelný vzor, abych pachovou značku vyrovnala. Až když jsem byla na východní straně, zahnula jsem znovu směrem k jihu, abych zvládla dokončit i pomyslný kruh okolo lesa. Teď už to bylo kompletní. Nachvíli jsem se zastavila, nadechla jsem se čumákem, mrskla jsem ocasem a vypravila jsem se po krátkém přemýšlení zpátky k jihu. Teď už jsem byla moc líná se vracet a pomáhat s lovem, ale pořád jsem tu měla tu nevyřízenou návštěvu u Života.

//Mahar přes Kierb

//Pardon, ale dneska je deadline na mojí slevu u Života i značkování lesa, takže jdu na to ,_,

Situace se vyvíjela dobře. Zprvu to dokonce vypadalo, že se kromě lítání po lese už nebudu muset zapojovat, a že bude bohatě stačit moje role naháněče. Problém by nastal asi až ve chvíli, kdy bychom se rozhodli pro lov dvou kusů, což ale podle mě nemělo cenu. Ve smečce se nás nezdržovalo tolik, aby se to snědlo než se to úplně zkazí, a navíc to nevypadalo, že by byla v tuhle chvíli nouze o vysokou. Do zimy jsme mohli jít klidně lovit znovu, vzít větší tým a ulovit rovnou dva kusy. Ale beze mě, heh. Já už toho pro smečku beztak udělala až až.
Meinere se úspešně zakousnul do srny. Úlevně jsem vydechla a zvolnila jsem běh, až jsem se skoro zastavila na místě kousek od místa dění. Už nebylo kam spěchat. Bylo jasný, že to zvládne, a i kdyby ne, dopomůže si magií. Navíc se k němu přidala Rez, takže tím to bylo dané. Když se pod zvířetem chvíli zmítali a ono sebou začalo zoufale kopat kolem sebe, došlo mi, že ještě není vyhráno a přiběhla jsem blíž. Popadla jsem rychle jednu zadní nohu, pokusila jsem se nechytit jednu do hlavy tou druhou, a začala jsem pořádně škubat hlavou. Chtěla jsem, aby zvíře zesláblo a konečně kleslo k zemi. Po chvíli jsem se pustila, rychle se přesunula k druhé zadní noze a nemilosrdně s ní párkrát zaškubala taky. Neměla jsem takovou sílu a žaludek, abych mu nohy zmrzačila úplně, ale stačila jsem aspoň trochu pojistit, že kdyby náhodou ještě zkusilo zdrhnout, moc daleko se nedostane. Zadní část těla mu klesla a začalo zoufale vrávorat. "Dokončete to," zabručela jsem neutrálně. "Jdu označkovat les. Je bez dozoru moc dlouho," vymluvila jsem se z jatek, protože jsem si nechtěla zašpinit kožich, a udělala jsem pár kroků severně. Kdyby se to ještě mělo zvrtnout, pořád tu byla k dispozici Litai a Meinerovy magie. Nebála jsem se, že by to nezvládli. Meinerovi i Rzi jsem při odchodu nějak tak očima naznačila, že se sejdeme potom, ale protože měli plno práce, byla tu možnost, že si ani jeden nevšimne.

//Mechový les

//abecední challenge, písmenko 2/21

"Bohužel máš asi pravdu," přitakala jsem hořce, protože jsem nerada přiznávala, že mají ostatní pravdu, a vůbec mi to nešlo přes tlamu. Byla to ale rozhodně menší námaha, než se vyloženě omlouvat, nebo tak něco. Bláboly s omluvnou tématikou byly něco, co ode mě ostatní slyšeli jednou za uherskej rok, když měl zrovna veliký štěstí. Beztak jsem to nemyslela vážně, když už na to vyjímečně přišlo.
Bronzově zabarveným komplexem chodeb se rozlehla Meinerova další slova. Bohužel to vypadalo, že se k používání magie nemá, a hnedtak se odtud tedy nedostaneme. Budeme muset pěšky. Bezva, protočila jsem očima, ale neremcala jsem. Běžně jsem chodila ráda, ale rozhodně ne v místech jako tohle. Bylo studený, vlhký, nechutný... vyloženě továrna na zničení kožichu. "Báječně, chození je moje nejoblíbenější činnost. Běhání v nechutnejch podzemních jeskynních jakbysmet," usmála jsem se pořádně sarkasticky na svojeho společníka, ale k chůzi jsem se nakonec přidala. Beztak jsme nějak museli najít cestu ven, jestli jsme chtěli na denní světlo. Bez chůze by to nešlo. Brblat taky nemělo smysl, ale stejně jsem se do toho pustila.
"Blbý bludiště. Bude trvat věčnost, než najdeme cestu ven. Bylo by fajn si zapamatovat, kudy jsme sem přesně žuchli, abychom se k tomu kdyžtak mohli aspoň vrátit," namítla jsem ještě. Bombovej plán. Bez šance, zapamtovat si něco takovýho. Beznadějný to bylo už teď.
Bylo to ale něco, co jsem chtěla zmínit, abych pak mohla případně vítězoslavně prohlásit, že jsem to říkala. "Byl jsi tu někdy?" optala jsem se ještě. Bála jsem se, že to tu neznáme ani jeden, ale pořád existovala dost dobrá šance, že sem třeba Meinere už někdy zapadnul. Byl na Gallirei přecijen nejmíň věčnost.

Jednoho dne, když jsem se pořádně nekoukala na cestu, zapadla jsem do nory. Mohly za to nejméně tři faktory. Déšť, mlha... to, že nebyl vidět obzor! Rozhodně ne to, že jsem nedávala pozor. Princezna se přeci vždycky kouká pod nohy. Jestli tam na ní nečíhají cizí brlohy.
Každopádně - pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Teď už jsem byla dole v noře, rudá vztekem. "Kdo tady bydlí nebo nebydlí? Čí je to obydlí?" Rozhlédla jsem se vztekle po noře. Přivřela jsem oči, byla tu tma jako v komoře. "Moje, moje drahá. Nevím, proč se sem pořád někdo tahá." Stála tu nevkusná oranžová kreatura, podobná vlku. Měla jsem chuť jí skočit po krku. Vytasila jsem na ní kusadla. Pak mi ale došlo, že nemůže za to, že jsem sem zapadla. "To je fuk, pomoz mi se na vzduch dostat." "Proč, když tu můžeš zůstat?" Zůstat - to tak - bylo to tu nevkusné až hrůza. Teskně malá nora a do toho ta zrzavá čůza! Nikdy bych tu nezůstala. Prostě bych to neustála! "Pusť mě ven." "Na co chodit ven, když stejně deštivý je den? Zůstaň ještě chvíli. Venku vítr kvílí." Protočila jsem oči. Není divu, že nemá kamarády, jestli takhle otravuje každého, kdo sem vkročí. Otočila jsem se na svojí srst. Od pádu jsem na ní měla hlíny hrst. Oklepala jsem se, až drobky odletěly na lišku. Nemohla jsem dopustit, aby zůstaly v mojem kožíšku. "Hej, přestaň to na mě házet! Jenom jsem ti řekla, že je lepší nevycházet!" "Takže můžu jít?" "Proč, nechceš mojí společností být?" "Nechci, liško, zařiď si lepší a větší noru. Potom se možná stavím zpátky dolu." Na jejím obličeji bylo vidět, že se urazila. Aspoň jsem jí to ale ujasnila. Nebylo divu - vždyť tahle podzemní vlhká atmosféra absolutně ničila srst! Navíc si při vstupu jeden mohl zlomit nohu, nebo prst. Já bych tu teda bydlet nechtěla. A liška si mě tu rozhodně nechat nesměla. Proto jsem se rozhodla jí proteď opustit. Heh, bude mi to muset odpustit.

//Pardon za přeskakování, ale je to už 6 dní a já musím být 30.9. u Života

Ještě jsem se stihla ušklíbnout, když Meinere prohlásil, že by mě chtěl prásknout Launee. Lovec, to tak! Lov byla snad vůbec ta nejhorší věc, co se mohla jednomu stát. Byla to týmová práce, to na tom bylo asi to nejhorší. Původně jsem se lovům zamýšlela vyhýbat úplně, ale protože jsme očividně měli úplně neschopnou smečku, účastnila jsem se za tu krátkou dobu už druhého. Nesnášela jsem to. Proto jsem to chtěla mít rychle za sebou, a proto jsem začala svoje kolegy urgentně komandovat. Ne proto, že bych snad toužila po další funkci. Funkce ochranáře mi bohatě stačila. A navíc mi seděla. Představa vyhazování tuláků a dalších ubožáků z území ve mně vyvolávala neobvyklou radost.
Rozběhla jsem se směrem na jih po západní straně lesa. Protože jsem to zase brala tak trochu obloukem, byla moje trasa delší, takže jsem musela přidat. Vybrala jsem si jí ale proto, abych mohla nadbíhat a nemusela zvíře skládat k zemi. To jsem chtěla nechat na Rzi a Meinerovi, potažmo na Litai. Byli větší než já, silnější. Minimálně Rez a Meinere. Já jsem měla co dělat, abych při běhu do jižní části lesa udržela tempo. Budu muset poprosit Života o trochu síly.
Dostali jsme se k jižnímu cípu. Pár zvířat se tu opravdu toulalo. Jeleni, dva nebo tři kusy. Nám ale stačil jeden. Dala jsem do toho všechno, abych stačila doběhnout na jejich úroveň. Zanedlouho nám cestu na obzoru opravdu začala tarasit řeka, takže byl čas. Stočila jsem svůj běh směrem ke skupince vysokých zvířat a začala se k nim přibližovat z pravé strany. Doufala jsem, že si mě všimnou, začnou panikařit a buď se zastaví, nebo se rovnou otočí směrem na Meinera, Rez a Litai. Což se taky stalo. Přišlo mi, že jeden z kusů zaváhal, jakmile zjistil, nemůže doprava ani dopředu... a to ještě nevěděl, že jiná cesta mu taky nepomůže. Byla to jednoznačně naše chvíle, ale já nebyla ten, co by ho zvládnul složit. Tiše jsem zadoufala, že Meinere vycítí příležitost, ale pro jistotu jsem zavrčela tak hlasitě, až se to rozlehlo lesem a zvíře se vyplašilo ještě víc. Sama jsem se k němu rozeběhla, ale tiše jsem doufala, že tam ostatní budou dřív, abych si nemusela mazat tlapky a tlamu krví.

//abecední challenge, písmenko 1/21

A bylo to! Aby toho nebylo málo, na jedné z našich procházek se nám s Meinerem podařilo se prostě a normálně propadnout do země. Ani by mě to nepřekvapilo, protože jsme to byli my dva, spolu, a Rozpůlenec přirozeně přitahoval smůlu. Aspoň jsem tomu věřila, protože s nikým jiným kromě něj se mi nikdy nestalo tolik zvláštních příhod jenom v rozmezí jednoho roku. Asi to prostě přitahoval, jinak jsem si to neuměla vysvětlit. Ačkoliv mi přišlo, že si na cestu dávám docela dobře pozor, povedlo se mi zapadnout taky. A už to bylo.
Až příliš zabraní do konverzace a vlastních myšlenek jsme se tedy zničehonic octli pod zemí, v prostorách Zelených nor, nebo jak se jim to říkalo. Asgaarský les se docela určitě rozprostíral jenom kousek odtud, pokud jsem se správně orientovala. Ale to teď bylo fuk, protože jsme zničehonic nebyli nad zemí, ale pod ní. Abnormálně velký jeskynní komplex nás prostě úplně spolknul. Ačkoliv to nebyl zrovna nejpříjemnější pád, a jako princezna jsem přirozeně nebyla zvyklá nikam padat, oklepala jsem se docela rychle. Absolutně vztekle jsem se rozhlédla po okolí, jako kdybych snad hledala někoho, kdo za tuhle fatální chybu může. Ale byl tu jenom Meinere. "Absolvovat s tebou procházku je vždycky ohrožení na životě," ohnala jsem se po něm, jako kdyby to byla jeho chyba. Abych si vybila vztek. Až po chvilce mi došlo, že on za to nemůže, že jsme prostě na cestu nekoukali ani jeden. Agresivita neměla smysl, tentokrát ne. "Achjo," vzdychla jsem nakonec úplně jiným tónem. Akrobati jsme nebyli, abychom se zvládli dostat zpátky nahoru. Asi tady zkejsnem a umřem. Akorát ostatní ze smečky by se po nás mohli shánět. Alfačka, třeba, když jsme teď ochránci. Ani tomu jsem ale nevěřila. Asi jsme na to byli sami. Akorát my dva. A jediná cesta ven byla jinudy, než kudy jsme sem spadli. Ale kudy? Apaticky jsem se otočila na svojeho společníka. Abych v jeho pohledu zkusila najít aspoň jiskru naděje, že má nápad, kudy se dostat ven. Asi nezbývalo než si udělat pořádně dlouhý výlet po zdejším jeskynním komplexu, což mě docela děsilo.

//Mecháč

Nepřekvapovalo mě, že mě všichni následovali. Tenhle les byl na lov ideální, takže to nebyl špatný nápad. Spíš mě překvapovalo, jak rychle a bez keců se za mnou všichni vydali. Sama jsem o lovu nic nevěděla, nebavil mě a nechtěl jsem se účastnit, ale když už to teď vypadalo jako moje iniciativa, zajímalo mě to samozřejmě o chlup víc. Samolibě jsem se ušklíbla, když jsem jako první překračovala hranice lesa.
S Červenou se naštěstí dál konverzovala Rez, takže nebylo ani ticho, ani jsem se nemusela hovoru účastnit já. To byl ideální stav. Vlčice se zmínila, že se tady narodila. Tak to jsme se asi opravdu potkaly v dětství, přimhouřila jsem zamyšleně oči. Jestli ano, určitě to ode mě pěkně schytala za svůj vzhled. A nelitovala jsem toho. Vlkům jako ona někdo musel udělat jasno v tom, kde je na příčce vkusu jejich místo. Někde úplně na dně.
Zatáhla jsem nás hlouběji do lesa a zavětřila jsem. Pečlivě. I když jsem lov nesnášela a nepraktikovala, vysokou jsem po čichu dokázala poznat spolehlivě. V lese mohly být dva až čtyři kusy, ale takhle z dálky šlo jen těžko poznat, jestli se některý z nich už nevzdálil někam jinam. "Na jihu je řeka neklidná. Ani vysoká jí nepřekročí, takže nebude moct na jih, západ ani jihovýchod. Stačí nám to spolehlivě pokrýt ze severu," oznámila jsem nevzrušeně. Znala jsem ten výběžek na konci lesa. Když se nám tam povede jeden kousek nahnat, řeka udělá práci za nás. Stačili by na to klidně dva. Což mi pořád dávalo naději, že se nebudu muset zas tolik snažit.
Zastavila jsem se. "Poběžíme na jih. Po cestě potkáme pár kusů, jeden si vytipujeme za běhu. Ten, co se neuhne do strany a bude s námi co nejdéle pokračovat do jižní části lesa. Já půjdu západní stranou a vy dvě východní," podívala jsem se na Rez a Litai. "Meinere půjde prostředkem. Vybere jeden z kusů a my to budeme jistit ze stran, aby nezdrhnul zpátky na sever," usmála jsem se nakonec na Rozpůlence. Moje slova zněla jako ten nejlepší nápad na světě. Absolutně nebylo co namítat. "Skočíš po něm první, až přijde čas. Klidně teprve až dole u řeky, jestli to vydržíme," oznámila jsem prostě Meinerovi. Mělo to logiku. Byl nejsilnější a měl spousu magií, co se daly použít, když se cokoliv zvrtne. Vlastně jsem vyplivla celej tenhle plán, jenom aby to bylo rychle a jednoduše za námi. "Jdeme," zamumlala jsem nakonec a sama jsem se rozvážně vydala po západní části lesa směrem na jih, až jsem nakonec přešla do pomalejšího běhu. Chtěla jsem to mít rychle za sebou.

Přijato.
Herní:
1. ✓
2. ✓
3. Popsat noční návštěvu Lesa ztracených duší (na minimálně 3 posty). ✓
4. Projít sama po tmě od Sopky až do Zrcadlových jeskyní (na 80 řádku) a leknout se tam vlastní ozvěny.

Neherní:
1.
2. ✓
3. Nakreslit Kaskády v podzimních barvách - tak, jak by vypadaly v říjnu. (Splnění: fotka/obrázek)
4. Naučit se vařit dýňovou polévku ,_, - k tomu se totiž odhodlávám už tak 3 roky (Splnění: sepsání receptu + jak to chutnalo/dopadlo - osobně mě to zajímá :D)

Bonusy:
1.
2. ✓
3.

Střihla jsem ušima. Byla to ta šedá alfa. Samice. O jedno nevkusný zbarvení míň, pomyslela jsem si lhostejně. Navíc o jednu vysoko postavenou samici míň, což mi vždycky dělalo dobře. Samice na vyšších postech jsem neměla ráda, dokud nebyly dost tolerantní, aby mě nechaly na pokoji, jako třeba Launee. Samice jsem vlastně vůbec nemusela. Pár jsem si byla schopná vybrat a tolerovat, jako třeba Rez, ale i s tou jsem se dlouho neviděla. Chtěla jsem s ní spoustu věcí prodrbat o samotě, ale bohužel k tomu nebyl čas ani příležitost.
Neznala jsem Šedou. Ani Sionna jsem neznala dost na to, aby mi bylo byť jenom špetku líto, že mu zemřela matka. Spíš mě zajímalo, co k tomu Styx vedlo. Jestli to dělala jenom pro zábavu, nebo sledovala vlastní cíl. Třeba by nebylo na škodu se s takovou vlčicí poznat. Těkla jsem při dumání očima ke Rzi, která se s ní důvěrně znala. A Meinere vlastně taky. Mohli by mě představit. Měla jsem tenhle typ spojenců ráda. Vlky, co neměli moc co ztratit.
"Jo, do Asgaaru. Předstírat lítost, popřát upřímnou soustrast... zjistit, jak na tom jsou s počtem členů," přitakala jsem tak, že víc lhostejně a sobecky už to nešlo, a začala jsem se pomalu skládat na nohy, protože bohužel všechno nasvědčovalo tomu, že opravdu jdeme lovit.
Elegantně jsem se protáhla a nasměrovala jsem zrak k jihozápadu. "Měli bychom jít do lesa za řekou. Když si dá jeden záležet a dostane vysokou do toho výběžku v jižní části, skoro tři strany mu pokryje voda," prohlásila jsem náramně přesvědčivě i přes všechnu tu nespokojenost v tónu, načež jsem se pro jistotu protáhla ještě jednou, kdybych opravdu musela při lovu něco dělat. "To znamená, že bych já nemusela dělat nic," ušklíbla jsem se a ležérním krokem jsem se vydala k řece.

//Narvinij přes Kierb

"Therion se choval divně vždycky," namítla jsem souhlasně směrem ke Rzi, aby se téma rychle stočilo od Noriho někam pryč. Náš alfa byl mlčenlivej, zakřiknutej... neuměla jsem si představit, co bych dělala, kdybych se snad sama narodila s takovou příšerně uťáplou náturou. No hrůza. Bylo mi ho vlastně líto, i všech jemu podobných. Kuňky a introverti. Když jsem byla mladší, byla to moje oblíbená kategorie na šikanu. Možná odtamtud jsem znala tu příšerně červenou vlčici, co se k nám přidala. Litai... Litai. Můj mozek si ne a ne vzpomenout. Rozhodně ne podle jména. Víc mi o ní řeklo její zbarvení. Jestli jsem jí tehdy na Galliree potkala, asi to nebylo nejpříjemnější setkání. Rozhodně ne pro ní. A líto mi to nebylo. Možná nejhorší zbarvení, co jsem kdy viděla. Teď jsem ale neměla náladu na rozbroje. Maximálně na špetku pasivní agrese, a i tu jsem si nakonec odpustila, abych vyjímečně nedělala dusno.
Rez k vlčici prohodila pár slov. Padlo tam něco o partnerovi, tak jsem si to v hlavě dala do šuplíčku na později. Zajímalo mě, jestli její partner taky vypadal, jako kdyby na něj někdo vylil barvu. Třeba zelenou. Krátce a neznatelně falešně jsem se souhlasně usmála, než mi koutky zase spadly, jak jsem napjatě poslouchala, co má na srdci Meinere. Styx... že zabila alfu Asgaaru? "To je věc," nadhodila jsem zvesela, jako kdyby to vůbec nebyla znepokojivá informace. Jako kdybych to četla v novinách. Bylo to drama a vzrůšo, takže mi bylo jedno, kdo při tom natáhnul brka. Zaznamenala jsem, že se Červená karkulka nechytá, tak jsem jenom krátce na objasněnou mlaskla "Styx," načež jsem pokračovala v poslouchání. Rez mě předběhla s otázkou, na kterou jsem se chtěla zeptat taky, tak jsem jenom našpicovala uši. "Měli bychom se tam podívat co nejdřív. Zjistit, jak na tom jsou. Třeba se rozpadnou. Území na lovení není nikdy dost," načala jsem bez špetky empatie. Neměla jsem v úmyslu tam nakráčet a chovat se takhle necitlivě. Naštěstí jsem uměla dobře předstírat prakticky cokoliv, co jsem si usmyslela... zármutek, radost, zájem. Až po chvilce mi došlo, že z Asgaaru byl možná Sionn. Poznala jsem ho asi měsíc zpátky u řeky. Nebyl to jejich syn? Bude teď alfa on? Lehce jsem se zamračila. Jestli jo, je dobře, že se známe. A to bylo tak všechno, co jsem si o tom myslela. Teda... ještě jedna věc. "To musela bejt perfektní alfa, že tulačce povedlo jí zabít," prohlásila jsem pohrdavě a zkontrolovala jsem si drápky na přední noze. Dneska může mít podle všeho smečku každej mamlas.

Meinere mě nakonec utvrdil v tom, že Měsíčník není syn Launee. Taky se mi to nepozdávalo, takže jsem byla ráda, že nemusím čelit další vlně zmatení z toho, jak zvláštně je naše smečka poskládaná. Taky z něj vypadlo, že Therion zdrhnul po tom, co se Launee narodily vlčata. Kriste pane. I když to nebyla kladná informace, musela jsem se na svojeho společníka škodolibě usmát, jaká drbna se z něj stala. Tak se mi líbil. "No to je hrůza. Takže máme jenom jednu alfu," zauvažovala jsem nahlas zdrceně, ale v hlavě jsem začala nadšeně počítat. Jedna alfa, dvě gammy, žádná beta. Znovu jsem se škodolibě usmála, když jsem si sama sebe představila na druhém nejvyšším postu ve smečce. Navíc určitě náležel mně... a Meinerovi! Dělali jsme toho pro smečku přece habaděj. Kdyby si to místo vysloužil někdo další, asi bych mu prostě dupla na krk a začala ho vydírat.
Z myšlenek jsem se probrala až po dalších slovech Rzi. "Nori?" zopakovala jsem po ní pohotově, jako kdybych moc nevěděla, o kom mluví. Věděla jsem to ale až moc dobře. A nenapadlo mě, že bychom ho snad cestou mohli potkat. Potěš koště. Navíc mě vyděsil tón, kterým to řekla. Nakukal jí ten idiot něco? Zatímco se ty dva bavili o Styx, v hlavě mi kumulovalo, kdo všechno mě ještě může při návštěvě smeček zaskočit, ale nakonec jsem to hodila za hlavu. Byla to koneckonců pracovní obchůzka. "Povídej!" otočila jsem se nakonec celá natěšená na Meinera, když načnul další drb. Mezitím se sem ale vloudila další vlčice. Pozdravila. Sjela jsem jí pohledem od hlavy až k patě. Měla příšerný zbarvení. Naprosto nejhorší, co jsem kdy v životě viděla. Když vyslovila moje jméno, stočila jsem oči k těm jejím a začala jsem intenzivně uvažovat, odkud bych jí jako měla znát. Litai? Možná někdo z dětství. Na to jsem si v mozku místo nevyhrazovala, takže jsem spíš pořád neměla páru, o koho jde. Nezaujatě jsem jí tedy kývla na pozdrav. "Ale ano, přidej se," odtušila jsem neutrálně a hlavou jsem pobídla Meinera, ať klidně pokračuje v drbání.

Dneska už nebylo tolik teplo, jako několik posledních týdnů. Vlastně bylo ideální počasí. Ani vedro, ani zima. Sluníčko. A ani vítr moc neotravoval. Skoro bych se nad tím hezkým dnem pousmála sama pro sebe, protože mi dělal krásnou srst, ale zas tak emotivní nána jsem nebyla, a k úsměvu mě donutilo jenom máloco. A k upřímnému obzvlášť.
Nevzrušeně jsem se ušklíbla nad tou debatou, co měli Rez s Meinerem o řekách a ledu a rybách. Neměla jsem ráda ani led, ani ryby, ani řeky, takže jsem naštěstí necítila potřebu se zapojit do diskuze, jenom jí pobaveně poslouchat. Já byla ten, co potom přijde, aby ty ryby povečeřel, když je Meinere chytí. Nestarala jsem se, co se děje předtím.
Launee, její děti a Měsíčník se po pár chvilkách začali pakovat z lesa. Asi k Životovi. Tam bych si taky měla zajít. I ke Smrti. "Máš toho teď hodně na práci?" šťouchla jsem si slovně do Rzi, snad abych jí vyhecovala a naznačila, že bych smečky ráda obešla co nejdřív, protože teď mám sama houby co na práci, a tohle bylo nejmíň únavný a nejvíc zajímavý předstírání výpomoci smečce, co jsem si uměla představit. "Nebudem je otravovat. Uděláme si přehled," opravila jsem Meinera chytrácky. Do tónu hlasu se mi napůl prodralo nadšení, jak jsem se na to těšila. Skoro jsem se odtáhla, když se mi následně Rozpůlenec naklonil moc blízko k hlavě, ale jakmile to začalo znít jako drb, okamžitě jsem hlavu vrátila do původní pozice. Něco o Therionovi. No jo... kde vůbec byl? V tomhle jsem byla úplně nezasvěcená. "Kde vězí?" vypadlo ze mě šeptem na oplátku. Nebylo moc hezký někoho zbouchnout a potom zmizet. Přesně proto jsem hodlala mít vlčata jedině sama se sebou.
Poslední otázku Rzi jsem nechala na Meinerovi. Určitě toho o Měsíčníkovi věděl víc než já, protože já jsem nevěděla vůbec nic. Pochybovala jsem ale, že by to byl syn alf. Jeho sestra se jim ani za mák nepodobala, a pachově mi to taky nesedělo.

//Kierb

"Dobře, tim líp, odpracuj si to sám," odvětila jsem tak nějak citově nezabarveně. Pro mě to bylo vlastně lepší, že chce les označkovat sám. Oba jsme měli stejný post, a jestli se mu tak moc chtěla dělat naše společná práce, tim líp pro mě. Měla jsem tak čas na další věci. "Mohli bychom se jako ochránci porozhlédnout po dalších smečkách. Diplomaticky," navrhla jsem po chvilce. Představa toho, jak si to namyšleně štráduju po cizím území s Meinerem jako bodyguardem mě neskutečně bavila. Chtěla jsem cizím smečkám pomluvit úkryty, pošlapat jim flóru na území a ujistit je, že jsme spojenci, abychom potom mohli hrát na všechny strany. A navíc poznat další vlky. To by mě bavilo. "Já a ty. A Rez?" otočila jsem se i na naší smečkovou společnici. Nevěděla jsem, co má v plánu, ale tohle byla rádoby lhostejná pozvánka, že se k nám může nebo nemusí přidat. I když bych ve skutečnosti byla docela ráda, kdyby šla. Nevadila mi, jako jedna z mála. Jenom jsem to obtížně dávala najevo.
Ve smečce na nás už čekal houf vlků. I když jsem z naší smečky pořád nebyla bůhvíjak hotová, bylo fajn, že se uměla takhle sejít pohromadě. Byla tu Launee, její druhý vlče (co podle mě nebylo zdaleka tak hezky zbarvený, jako to první) a ten mladší vlk, co s námi byl před létem na lovu. "Zdravíčko," vypustila jsem ledabyle z tlamy směrem k alfačce. Ostatní mě moc nezajímali. Zařadila jsem se do kruhu, elegantně jsem se protáhla a začala jsem líně mžourat po okolí a po ostatních. Neměla jsem v plánu přispívat do diskuze, ani se zajímat o vlčata, ani se zajímat o cokoliv dalšího. Bylo moc brzo ráno na to, abych předstírala zájem.