Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//abecední challenge, písmenko 4/21

Dostatečně dlouho už jsme bloudili jeskyní, nebo mi to tak minimálně přišlo, protože mi každá taková chvilka utrpení přišla o ráz delší, než normální chvíle radosti, nebo prachobyčejně neutrální momenty. Dalo by se říct, že mi přišlo, že to trvá věčnost, ale to jsem ve vlastní hlavě pouze dramaticky přeháněla. Drama jsem měla moc ráda, žila jsem pro něj... aspoň do chvíle, kdy se začalo dít mně.
Dálka za námi a mechové stopy nasvědčovaly tomu, že už jsme se posunuli o kus jinam, ale pořád jsem neměla absolutní tušení, kde to jsme, protože jsem to tady neznala. Denní světlo bylo v nedohlednu a to šero mě začínalo štvát. Divně mi to vadilo na oči. Doufala jsem, že až se opravdu dostaneme ven, nepodaří se mi oslepnout, nebo něco takového. Dost by mě mrzelo, kdyby se ze mě stal krtek. "Doufám, že změníš názor, až začneme chcípat hlady, nebo tak něco," pokrčila jsem jenom rameny. Dál jsme si to štrádovali tmavou změtí chodeb a na každé křižovatce bylo potřeba rozhodnout, kudy se vydáme. Dneska mi bylo všechno tak nějak jedno, takže jsem prostě vždycky nezaujatě uhnula tu jedním směrem, tu druhým, aby jsme ve finále postupovali tak nějak rovně. Depresivní bylo, že jsem nevěděla, jestli to tak funguje... možná jsme vůbec nešli rovně, ale točili jsme se pořád dokola. Doposud jsme ale nenarazili na vlastní mech, co nechával Meinere za sebou, takže jsem předpokládala, že se nám daří se posouvat z bodu A do bodu B, ať už byly oba tyhle body cokoliv.
"Definitivně tě nebudu prosit," zakabonila jsem se nad jeho dalším návrhem a podívala jsem se na něj, abych zjistila, jestli mu snad ruplo v kouli, nebo tak něco. Dost možná měl po kapsách pár magií, ale nehodlala jsem ho prosit, aby je použil. Dala jsem mu to pohledem hezky najevo, načež jsem se zase otočila dopředu, abych o něco nezakopla.

//Ježčí mýtina

Slunce se po další noci líně vyšplhalo na oblohu, ale ničemu to nepomohlo. Jeden by si toho skoro ani nevšimnul. Obloha byla zatažená, pršelo a bylo jediné štěstí, že dým válcuje zatím jenom západní stranu Gallirei, ne východní, jinak by byla minimálně do poledních hodin pořád noc. Zamračila jsem se na obzor. Teď už se mi to trochu přestávalo líbit. Pořád to vypadalo, že to snád válcuje pobřeží a nížiny, takže do Mecháče by se to dostat nemuselo, ale jeden nikdy nevěděl. Navíc jsme nevěděli, o co jde. Nebyla to nějaká prachobyčejná písečná bouře, požár, nebo tak něco. Tohle vypadalo úplně jinak. Nikdy v životě jsem nic takového neviděla.
Navíc se mi ani trochu nelíbilo, že prší. Hebká hnědá srst mi postupně vlhla a lepila se mi na tělo. Nebyla jsem ten typ, co se chvíli co chvíli oklepe, aby si rozcuchal srst, otočil si jí do protisměru a pak stejně znovu zmoknul. Byla jsem zvyklá prostě stát v dešti jako sloup, když už to jednou za čas přišlo... a potom si najít úkryt, kde se o svojí srst a o svoje pohodlí postarám. Můžeme se jít schovat do Mecháče. Konečně nám ten úkryt k něčemu bude. Ano, přesně tohle jsem myslela, když jsem se tehdy rozhodla, že se mi s přicházející zimou bude smečka hodit. V úkrytu bylo nejspíš taky maso z lovu, na které jsem taky cílila. Měla jsem hlad jako... jako vlk!
Zpomalili jsme a při posledních pár krocích jsem se málem zabila o oranžovou věc, která se jen tak válela v pláni. Dýně! Tohle tu nikdy nebylo. Zvláštní úroda... až magická, dalo by se říct. Ale v Galliree asi nic neobvyklého. Neobratně jsem zamaskovala to, že jsem vlastně zakopla, a otočila jsem se na Meinera, jestli vidí to samé, co já. Zastavil se, tak jsem se zastavila taky. Posadila jsem se k jedné z menších dýní. Jenom na chvilku, řekla jsem si v hlavě. Ještě jsem nechtěla začínat fňukat a škemrat, ať jdeme spát a jíst a schovat se do úkrytu. To jsem měla v plánu až za chvilku. Až se mi kožich promáčí úplně.
Chvíli jsem Meinera pobaveně a skoro až povýšenecky sledovala, jak si hraje s dýní. Mimino. Během toho, co mluvil, jsem si k sobě ale tu menší ze zvědavosti přitáhla taky. Co to vůbec bylo zač? Dalo se to jíst? Dalo se to využít? K čemu to bylo? Víc mě naštěstí zajímalo to, co říkal můj společník, takže jsem se nad tím dlouze nezamýšlela. "Och, já taky," přitkakala jsem. Zamrzelo mě, že to ode mě ve víru konverzace najednou zní jako ironie, protože jsem se včerejší noc doopravdy taky lekla zvláštního dění a zvuků ve zvláštním lese. Kdybychom s Meinerem ale byli na stejném místě, určitě bych to věděla.
Překulila jsem dýni packou a začala jsem z ní škubat stonek, poslouchajíc mezitím jeho výklad. Nejdřív jsem do ní ryla drápkem, ale když mi došlo, že to nepůjde, normálně jsem tu ošklivou zelenou část na vrchu vyškubla tesáky a odložila o kousek vedle. Zevnitř se na mě vyvalila zvláštní oranžová hmota. Bylo to k jídlu, nebo ne? Vypadalo to jedovatě až hrůza. Nechtěla jsem si od toho špinit tlapky, takže jsem dýni zkusila přetočit a pořádně z ní zatřást, aby se ten kekel dostal ven sám. Byli jsme jako děti, ale nevadilo mi to. Odpoutávalo to mojí pozornost od toho, že je zima a prší, a my jen tak sedíme na pláni. "To je zvláštní. Kde jsi to byl?" vylezlo ze mě nakonec. Nebyla jsem zrovna terapeut, ale položit takovou otázku na mě byl vlastně docela počin. Normálně bych se mu asi vysmála, že je magor, stejně tak komukoliv jinému, kdo by mi tohle řekl.
Už už jsem se taky chtěla zeptat, jak ten dotyčný vypadal, kromě černé barvy, ale Meinere se mi rozhodnul udělat názornou ukázku. Škodolibě jsem se uchechtla. Jeho dýně vypadala příšerně, šklebila se na všechny strany, budila hrůzu. Taky jsem si to chtěla zkusit, takže jsem nestydatě strčila tlapku do menší dýně a začala jsem v ní taky šermovat tlapkou. Šlo to docela těžko, a bohužel jsem neměla žádnou použitelnou magii. Kdyby to nebyl Meinere, vůbec bych takovou blbovinu nedělala, ale před ním mi tak nějak nevadilo propustit na povrch svoje dětinštější já. Když už jsem na to neměla nervy, prorvala jsem poslední díru do dýně tak, že měla jedno oko výrazně větší než druhé. Vypadala naprosto hrozně. Nasměrovala jsem jí tak, aby se dívala přímo na Meinerovu dýni. Vypadaly jako dvojčata. Divný, děsivý dvojčata. Potom jsem si začala čistit tlapky. O trávu, protože jsem nechtěla olizovat to zvláštní oranžový fuj.
Zvedla jsem zrak a zamračila jsem se po jeho dalších slovech. Duch jeho otce? Věděla jsem vlastně něco o jeho otci? Řekl mi o něm něco už předtím? Jestli ano, bylo to sakra dávno, a bylo toho sakra málo. "Myslíš, že to byl doopravdy on, nebo to bylo jenom v tvojí hlavě?" zajímala jsem se, zatímco jsem teď už čistýma tlapkama znovu otáčela svojí dýni zpátky k sobě, abych jí udělala poslední kosmetické úpravy. Vypadala příšerně, takže to asi nemělo cenu. Hodlala jsem jí tu nechat, aby strašila kolemjdoucí.
Začala jsem se pomalu zvedat, když navrhnul, že se vrátíme. Byl to tak trochu souhlas mlčky. Už jsem se viděla v úkrytu a s jídlem. A se suchou srstí. Naposledy jsem dýni posunula tlapkou, aby se dívala směrem na západ. Tam, odkud se k nám blížil ten kouř. Vlastně na něj docela hezky upozorňovala pro případ, že by si ho ještě někdo nestačil všimnout.

//Mahar

//Náhorní plošina

Slunce zapadlo a my jsme se zdánlivě vzdálili od kouře, i když to tak trochu vypadalo, že nás pořád pronásleduje. Po cestě jsem se chvíli zamýšlela nad tím, jestli ta moje schopnost opravdu funguje, nebo jestli Život kecal. Možná jsem měla Sigymu zkusit ublížit nějak víc, otestovat si to na něm. Byl přece jenom vhodnej fackovací panák... kromě toho, že se znal s Launee, ale co chtěl udělat? Jít žalovat? Pořád jsem měla čas mu nakecat, že to nemá dělat. A i kdyby to stihnul dřív, mohla jsem nakecat Launee, že to neni pravda. Když jsem teď očividně uměla nakecat komukoliv cokoliv.
Přidala jsem do kroku, abych se opravdu vyrovnala vedle Meinera. Upustil ty kytky, ale mně se je taky nosit nechtělo. Nebyla jsem si jistá, jestli půjdeme rovnou do smečky, nebo se ještě někam oklikou zastavíme, a nechtěla jsem mít celou tu dobu ucpanou tlamu kytkama. A už vůbec ne kytkama s trním. Nachvíli jsem se zastavila, neznatelně jsem vzdychla a pokračovala jsem v chůzi, nechávajíc je za sebou. Nedalo se nic dělat.
"Ducha? Proč?" svraštila jsem zmateně čelo. Jedině minulou noc v tom lese. Ne, že bych teda chtěla dvakrát prozrazovat historku o tom, jak jsem se minulou noc málem podělala strachy sama v lese.

//Ježčí mýtina

Skoro bych se tlumeně uchechtla, když Meinere potvrdil, že je vlk invalida, ale nakonec se mi ten proces povedlo zastavit už v hrdle a zabránit mu. Těžko říct, proč jsem měla najednou potřebu se chovat náramně profesionálně a mírnit se. Sem tam jsem to asi prostě zkoušela, abych věděla, že to ještě umím. Kdybych měla dneska špatnou náladu, všechno by dopadlo jinak. Béžovákovi bych mohla začít normálně nadávat do kriplů, vyprovokovat ho a pak Meinera nechat ho zmasakrovat. Byla by to zábava, ale dneska jsem prostě neměla náladu. Kdybych se takhle chovala ke všem na Gallirei, postupem času by mě to dohnalo. Nemohla jsem podněcovat nenávist a strach všude... čas od času bylo potřeba se uklidnit. Navíc jsem se pořád nemohla rozhodnout, jestli mě tenhle vlk štve nebo ne.
Ignorovala jsem jeho slova, že nás varoval. Já si od úderu blesku ani jednou nestěžovala, Meinere taky ne, takže jsem nepochopila, proč to říká. Blesk nikoho nezasáhnul, a kdyby zasáhnul mě, Meinere by toho chudáka nejspíš zaživa upálil, nebo tak něco. Ale nestalo se to. Naštěstí. Znuděně jsem se podívala kamsi ke kouři na obzoru a když jsem se podívala zpátky, byl tu had. Očima jsem těkla k Meinerovi. Patrně to byla jeho práce, takže já jsem se neměla čeho bát, narozdíl od Sigyho. Ten se toho jako správnej magor očividně taky nebál. Kytku mi dovolil si vzít, ale udělal to za mě Meinere, načež se dal k odchodu. Nikdo nebyl zraněn... jaká škoda, byla by to větší zábava. Otočila jsem se za černobílým a pomalu jsem se rozešla východním směrem. Než jsem ale odešla úplně, krátce jsem se na Sigyho otočila. Neřekla jsem nic, jenom jsem se na něj chvíli dívala. Možná moje oči říkaly 'děkuju za kytku', možná 'na shledanou' a možná 'dej si na mě pozor, nebo si z tebe udělám loutku a budeš můj dvorní zahradník'. Bylo na něm, jak si to bude interpretovat. Potom jsem se mlčky otočila východně a přidala do kroku, abych Meinera dohnala.

//Tenebrae přes Středozemku

//abecední challenge, písmenko 3/21

Celkem rychle jsem se nakonec smířila s tím, že jsme prostě zapadli tohohle zvláštního bludiště, a že si tu ještě nějakou dobu pobudeme, než se dostaneme ven. Co se dalo dělat? Čirou náhodou tu se mnou byl i Meinere, co nás sice nějakým způsobem mohl dostat ven, ale očividně se mu nechtělo, a já neměla energii ho nutit. Celá ta situace se nám navíc mohla nakonec vyplatit - co kdyby tady někde byl poklad, nebo tak něco? Cetky jsem měla ráda, a navíc se daly dobře směnit u Smrti za nějakou zajímavou magii. Cíl najít poklad byl v tuhle chvíli ale nejspíš naivní a absurdní, a určila jsem si ho jenom proto, aby mi nevadilo trávit čas v téhle díře. Čas, co jsem mohla trávit nad povrchem, šikanováním nebo nějakou jinou zábavnou činností!
Částečně jsem se rozkoukala a začala jsem se vnímavě koukat kolem nás. Černočerná chodba měla jenom málo záchytných bodů, takže bylo dobře, že za námi Meinere nechává nějakou stopu. Cestičku z mechu... docela dobrý nápad, ale chválit jsem ho nemínila, aby si na to moc nezvykal. "Čekat než nás přijde sežrat nějaká stvůra by asi bylo horší," přitakala jsem s klidem, ale jeho prohlášení odemklo úplně novou fóbii. Co když tu něco žilo?
"Což znamená, že víš, kudy se dostat ven?" reagovala jsem na jeho další prohlášení, protože to vypadalo, že zdejší jeskyně už zná. Celkem se to hodilo, ale těžko říct, kolik si toho mohl pamatovat. Celkově jsem vždycky radši počítala s nejhorším - jeden byl potom míň zklamaný, když to nejhorší opravdu přišlo. Čich mi ale naštěstí zatím neprozrazoval, že by se tu měl nacházet něco další, nebo že by nás něco mělo pronásledovat. "Co když nenajdeme cestu ven a pojdeme tu hlady, co? Čirou náhodou... bys nás potom mohl dostat ven, ne?" ujistila jsem se, ale nedala jsem na sobě znát obavy. Celkem ráda jsem předstírala, že mám situaci pod kontrolou.

Spokojeně jsem se ušklíbla, když Sigy pokýval hlavou, a neutrálně jsem s ní pokývala na oplátku, když odtušil, že jsme od Launee ze smečky. Mohl si myslet co chtěl, ale znamenalo to, že moje schopnost nejspíš funguje. Kdybych mu nakecala, že nejlepší by bylo se zvednout, odejít po těch svejch třech funkčních tlapkách ke strži a skočit z ní dolu, bůh ví, co by se stalo. Byl to pro mě tak trochu bod zlomu. I když nebylo radno si vymýšlet scénáře, přišla jsem si najednou o dost mocnější. Kdyby to tak skutečně bylo, mohla bych si loutkařit, jak se mi zlíbí. "Pořád jsem taky mohla říct, že jsi kripl," ohnala jsem se po něm slovně s ledovým klidem, aby měl možnost pochopit, jak vypadá běžná koverzace se mnou. Normálně bych to nechala být, ale ten chytrák mi zase zkoušel předhodit, že jsem stará. "Bejt invalida je bohužel faktickej stav," doplnila jsem se a pokrčila jsem rameny. Nebyla to přece urážka, a nebylo na tom nic špatnýho. Teda... pro normální vlky ne, mně osobně to přišlo dost hrozný, ale dokud se nezačal utrhovat, nechtěla jsem z toho dělat vědu. Smůla, že mě urážky bavily mnohem víc, když se oběti začaly bránit, ba dokonce takhle vyhrožovat. A mohla to bejt taková klidná konverzace. Vypadalo to nadějně.
Naštěstí se atmosféra změnila, když přivolil, že bude kouzlit. Oči mi zajiskřily a výraz se mi změnil. "Ano, prosím. Vykouzli pro nás něco," začala jsem si znovu horlivě koledovat o... no - o cokoliv. Ještě jsem nevěděla, co to bude. Lehce jsem zacouvala a zařadila jsem se přesně vedle Meinera, ba dokonce kousek za něj, pro případ, že by se něco zvrtlo. Taky jsem ale zůstávala v pozoru, abych mohla kdyžtak hned uzurpovat tu věc, co Sigy vyčaruje. Lehce jsem se zamračila, když řekl, že je to na vlastní nebezpečí. Možná v magii prostě nebyl dobrý, nebo to byla neschopnost. Na druhou stranu jsem ho prakticky donutila, takže chudák neměl na vybranou.
Když se před námi objevil první květ, spokojeně jsem vydechla. Přesně to jsem si představovala. Růže se ale začala zvětšovat v keřík, a ten ještě ve větší keř. Obloha se zatáhla a ozvala se rána. Obrovská rána. Blesk. Bylo to hrozně blízko. Nadskočila jsem a už už bych se schovala někam k Meinerovi do kožichu, ale naštěstí se mi povedlo zůstat jakž takž důstojně na místě. Sotva jsem se probrala z šoku, chtěla jsem si jít vyzvednout jednu z těch růží, ale nevěděla jsem, jestli je to bezpečné. Těkla jsem očima k Meinerovi. Tak trochu jsem od něj čekala útok, takže jsem radši nejdřív počkala, co se stane. "Můžu si jednu vzít?" ozvala jsem se neobratně do napjaté chvíle ticha. Ptala jsem se jenom ze slušnosti. Kdyby mi to Sigy chtěl zakázat, nebo keř odčarovat, nejspíš bych ho donutila to i přes všechno to nebezpečí udělat znovu. Ty růže za to stály. Dlouho jsem neviděla takovou nádheru. Takže pán je zahradník. Třeba by se mi koneckonců hodil.

Čim víc světla bylo, tim líp jsem si toho béžovce mohla prohlídnout. Chromá tlapka, to bylo to, co mě zaujalo. Ideální oběť, která neuteče moc daleko. Těkla jsem očima po Meinerovi. Byla jsem vděčná, že je tu se mnou. Takhle jsme působili jako trpasličí tyran a jeho o něco hodnější gorila. Teď už jsem se prostě jenom nudila a chtěla jsem se zabavit, než se vrátíme do Mecháče. V lese si toho jeden moc neužil, nepotkal se s cizinci. Musíme na tu vizitu do ostatních smeček. Když se ty dva asi tak deset vteřin vykecávali spolu, změřila jsem si krátce kouř na obzoru. Opravdu to nevypadalo dobře, ale strach jsem neměla. Naivně jsem počítala s tím, že to spolkne pár zbytečných smeček a tuláků, načež se to před Mecháčem zázračně zastaví.
Střihla jsem ušima a otočila jsem se zamračeně zpátky na cizince. Vůbec se mi nelíbilo, že mi oplatil oslovení. Neměl na to právo, pořád byl o ráz starší než já. "Takhle mi už nikdy neřekneš, nebo ti vytrhneme jazyk a nacpeme ti ho do zadku. Teď kejvni, jestli jsme si rozumněli" usmála jsem se na něj stejně jako on na mě Tohle napětí se mi líbilo. Nebylo to jako s idiotem Noroxem, nebo s jemu podobnými existencemi, kterým hned rupla žilka na čele. Měla jsem ráda přetlačovanou. "Těší mě, Sigy. Já jsem Lindasa, tohle je Meinere," otočila jsem se na černobílého s opožděnou otázkou v očích o svolení prozradit jeho jméno. Slušelo se se přeci představit. "Vím, kde je Launee," skočila jsem Sigymu do řeči rovnou na konci věty. To nebylo to, co mě zajímalo. Lehce jsem si odkašlala. "Zpátky k tématu. Není pravda, že na tobě neni nic vyjímečnýho. Já vidím minimálně jednu věc," upozornila jsem na jeho tlapku. Ne všichni na Galliree jsou invalidi. Vlk měl štěstí, že mám dobrou náladu, a nehodlám ho za to šikanovat. "Spíš mě ale zajímá, k čemu jseš užitečnej. Něco přece určitě umíš," zvedla jsem povzbudivě obočí. Náramně povzbudivě. "Co kdybys pro nás musel vykouzlit nějakou super věc? Prostě bys musel, nebo by ti vybouchla hlava. Co by to bylo? Co si u tebe můžem vykoledovat?" pokračovala jsem na svůj vkus možná až moc hravě. Tak nějak jsem se vžila do role chaoticky znuděné princezny, co se potřebuje nějak zabavit při návštěvě poddaných. Oči mi zajiskřily a ještě jednou jsem se otočila na Meinera. Jeden nikdy nevěděl, čeho všeho jsou ostatní schopní. Vlci na Galliree ovládali spoustu magií, uměli spoustu triků. A já se nudila. Doufám, že jseš aspoň trochu zábavnej, béžováku.

Slunce začalo pomalu stoupat na oblohu, ale pořád bylo zvláštně ponuro. Nelíbilo se mi to, ale co se dalo dělat? Počasí jsem neovládala. Zatím. Světlo mi aspoň prozradilo, jak vypadá cizinec přede mnou. Kožich měl docela v pořádku. Jeden z lepších, co jsem ve zdejších končinách viděla. Víc jsem si z jeho vzhledu vyvěštit neuměla. Ani oči neměl zabarvené podle magie. Měla jsem náladu na trochu dramatu, ale sama jsem ho vyvolávat nechtěla. Nebyla jsem na to dost silná, dost mocná. Potřebovala jsem si na někom vyzkoušet tu věc, o které jsem mluvila se Životem, ale co kdyby se něco podělalo?
Naštěstí se jako na zavolanou přikodrcal Meinere. Podívala jsem se na něj s náznakem hraného provinění, že nejsem v lese, ale někde úplně jinde, než jsem slíbila. Bavilo mě dělat proviněnou. Skutečnou verzi takové emoce jsem snad nikdy nepocítila, tak možná proto. Kdo tedy zůstal v lese? Rez? A maso. Určitě jsem se tam chtěla stavit pro sousto, to jo. Teď, když už tady byl Meinere, se ale plány změnily. Černobílého vlka jsem sice na žádnou akci nepřipravila, ale byla jsem ráda, že je tady taky. Věděla jsem, čeho všeho je s pomocí magie schopný, kdyby se něco pokazilo. Na otázku béžového jsem jenom pokrčila rameny. Odpověď jsem neznala. "Jsme od Launee. Přicházíme v míru. Řekni nám, co jsi zač, staříku. V čem vynikáš? Co je na tobě vyjímečného? Z jaké smečky jsi přišel?" začala jsem nezaujatě s osobním dotazníkem, abych věděla, co všechno se z tohohle vlka dá vyždímat, ale nějakým zvláštním způsobem jsem zněla jako někdo, komu chtějí všichni svěřit i svá největší tajemství. Naprosto důvěryhodně. Pomalu jsem se zvedla na nohy a udělala jsem pár kroků dopředu, ale pořád jsem zůstala dostatečně daleko. Měřila jsem si rosu na trávě pod námi a to, jak se v ní odráží světlo, načež jsem zvedla oči k tázanému.

//Les ztracených duší

Vystřelila jsem z lesa až příliš rychle na to, jak jsem normálně byla zvyklá se pohybovat. Teď jsem vyloženě spěchala. Jakmile jsem překročila jeho hranice, unaveně jsem vydechla, ale nepolevila jsem. Chtěla jsem být ještě o kousek dál, dostat se na pláň, rozkoukat se. Byla velice temná noc. V lese nebylo vidět vůbec nic, tady na pláni aspoň něco, a čím víc jsem se přibližovala jejímu středu, tím lepší to bylo. Jak dlouho jsem spala? To teď nebylo důležité. Spíš... co to tam vydávalo zvuky? Už teď jsem byla rozhodnutá, že znovu se tam nikdy nepodívám. A navíc nikdo nesměl vědět, jak moc mě návštěva toho lesa vylekala. Ne, o tom nikomu neřeknu.
Ještě chvíli mi trvalo, než jsem na obzoru poznala rozmazanou postavu vlka. Jeho pach se ke mně vyjímečně donesl později než jeho zjevení, ale to bylo asi tím, že kráčel z druhé strany. Věděla jsem to, protože jsem ho na pláni míjela už cestou do lesa. Takže jsem asi nespala zas až tak dlouho. Známý od Launee... nebo tak jsem to aspoň vydedukovala. Jestli se s ní bavil, určitě to nebyl bůhvíjakej zmetek. Patrně to byla nějaká postarší nezajímavá existence. Zvláštní, že zrovna na to bych tipla společenský okruh naší alfy. To teď ale nehrálo roli - tenhle vlk se mi hodil. Byla jsem vyděšená, v tuhle zvláštní noc jsem skoro neviděla na krok, a do lesa bylo daleko. Najít si normální společnost bylo bezpečnější. Minimálně do rána, nebo než mě vyzvedne Meinere. "Zdravím," vypravila jsem ze sebe bez okolků, naposledy jsem mírně vyčerpaně vydechla, a hodila jsem ocasem, aby se mi na něm narovnala srst. Posadila jsem se kousek od něho. Normálně jsem ostatní nerada oslovovala jako první, ale okolo nebyl nikdo, před kým by mi tahle touha po kontaktu pokazila reputaci. Proč bych si nemohla udělat novou známost? Kdyby se nechtěl kamarádit, pořád ho můžu přinutit.

Zrovna když mě v mém příliš skutečném snu zradily tlapky, zakopla jsem a už už jsem padala na zem přímo na tlamu, probudila jsem se s cuknutím a trhaným nádechem. Škubla jsem sebou tak, až jsem si trochu dala hlavou do stromu, pod kterým jsem ležela. Sykla jsem a začala jsem se zmateně rozhlížet. Byl to takový ten hluboký spánek, kdy jeden úplně zapomene, kdy a kde přesně usínal, když šel spát. Proto jsem byla ještě mnohem zmatenější a znepokojenější, když mi došlo, že nic nevidím, když otevřu oči. Oslepla jsem? Navíc se okolím rozléhal nějaký zvláštní zvuk. Jako kdyby někdo naříkal. Sen ve snu? Ne, ne, tohle bylo až příliš skutečné. Určitě jsem byla vzhůru, a tohle byla určitě realita. A nevím, jestli mě víc děsilo to, že nevidím vůbec nic, nebo ta meluzína. Bylo to zatraceně děsivý.
Během pár vteřin jsem se potichu oklepala a začala se pomalu skládat na nohy. Bála jsem se udělat prudší pohyb nebo vydat hlasitější zvuk. Bůh ví, co to tady kvičelo. Bůh ví, jestli mě tu někdo nenašel, a nestál jenom kousek ode mě. Necítila jsem nikoho, ale co když... to bylo něco, co nemělo pach? Na Galliree se přece takové věci děly.
Přistihla jsem se, že se bojím tolik, že jsem začala přerývaně dýchat, což mě znervóznilo ještě víc. Děsila jsem sebe samotnou. Vždycky jsem myslela, že mi hrůzu kromě ošklivého kožichu nenažene snad nic, ale očividně jsem se pletla. Teď jsem byla k smrti vyděšená. Ten zvláštní zvuk jako kdyby se přibližoval. Rozléhal se dlouze a žalostně celým lesem. A nebylo vidět na krok.
Pomalu jsem se vydala ve vlastních stopách ven, ale čim dál jsem šla, tim větší strach jsem měla, a tim víc jsem zrychlovala, až jsem skoro běžela. Snažila jsem se vymotat ven skrz stromy, tak jako jsem přišla sem, ale už jsem si nepamatovala, kde přesně stály. Sem tam jsem se o nějaký otřela, nebo do něj narazila ramenem, ale nezastavovala jsem se. Chtěla jsem vystřelit z lesa na pláň. Tak, abych viděla aspoň něco. Aspoň měsíc, nebo pár hvězd, nebo dalšího vlka, cokoliv. Tady už jsem nechtěla být ani minutu.

//Náhorní plošina

Netrvalo dlouho a začala jsem pod kmenem stromu klimbat. Protože jsem si přišla naprosto bezpečně, schovaně a neohroženě, nebylo zas tak těžké spokojeně usnout. Nerada jsem spala v okolí ostatních vlků, přišla jsem si potom ohrožená a nepřipravená. Kromě toho zvláštního pocitu a faktu, že nevidím ani na krok, mě tu nemohlo nic a nikdo vyrušit. Byla jsem skoro nedohledatelná. Jedině po pachu, ale to neznamenalo, že si můj nálezce nejdřív nerozbije hlavu o strom. Když mi začala pomalu padat víčka, nebránila jsem se. Párkrát jsem se naposledy hluboce a pomalu nadechla, načež jsem upadla do hlubokého spánku. Očividně už jsem to dlouho potřebovala.
Spala jsem docela dlouho. Spokojeně. Aspoň do chvíle, než se mi začal zdát zvláštní sen. O to zvláštnější, že se mi normálně sny nezdály, takže jsem na to nebyla zvyklá, ani připravená. Jako kdyby mě někdo pronásledoval noční tmou, snad přes celou Gallireu. V tmavě modrém oparu jsem poznávala některá území, jako třeba močály, pláň a dokonce i velké jezero na severu. Běžela jsem tudy, co mi síly stačily, okruhem snad přes celou kouzelnou říši. Přišlo mi to hrozně skutečné, všechno do sebe zapadalo. Až do chvíle, kdy jsem se snažila běžet do Mecháče, kde bych se mohla schovat do úkrytu, eventuelně schovat za někoho, ale najednou se kolem mě všechno opakovalo, a nemohla jsem se nikam reálně dostat. To, co se mě snažilo dohnat, se rychle blížilo. Nebyla síla, která by mi pomohla utéct, ani Život sám. Nestačila jsem. Už jsem nemohla běžet dál. Tlapky se mi podlamovaly, začala jsem panikařit a ohlížet se a proklínat toho boha na kopcích a vlastní tělo, že mi nepomůžou utéct. Mihalo se to mezi stromy za mnou, ať už to bylo cokoliv. Hledala jsem místo na schování, ale kdykoliv jsem zaběhla někam za strom nebo kámen, jako kdyby se vypařil a zmizel. A šlo si to pro mě. Bylo to pořád blíž, blíž a blíž. Dýchalo mi to na záda a krajinou se rozléhalo jenom mé zoufalé lapání po dechu.

//Náhorní plošina přes Středozemku

Původně jsem sice měla v plánu se jenom oklikou projít po jižní a západní části Gallirei, prozkoumat, kudy kdo chodí, kde se co šustne a zase jít domů... ale když jsem dorazila na okraj zvláštního menšího lesíka, který byl skoro až u moře, přišla na mě najednou zvláštní únava. Co se setmělo, po okolí se rozlehla úplně černočerná tma. Úplně černočerná tma a ticho. Atmosféra se změnila a já najednou ucítila lehkou nervozitu, ale na druhou stranu jsem byla opravdu unavená. Žaludek jsem měla jako na vodě.
Vstoupila jsem za prvních pár stromů a pronikla dovnitř. V lese byla snad ještě větší tma než venku na pláni, kde se jeden aspoň jakž takž orientoval. Kdyby na mě něco číhalo tady, po zraku bych nepoznala nic. Když jsem otevřela oči, viděla jsem prakticky skoro stejnou tmu, jako kdybych je měla zavřené. Možná, že mě to trochu děsilo. Ale možná to taky bylo ideální místo na krátký, nerušený spánek.
Začala jsem se po tmě motat mezi stromy tak, abych do žádného nenarazila. Když mi došlo, že opravdu moc nevím, kudy šlapu, raději jsem zpomalila, abych si nikde nenarazila čumák. Vlnila jsem ve tmě ocasem a stříhala ušima, aby mi nic neuniklo. Sem tam kolem mě praskla větvička, sem tam jsem se ocasem otřela o strom, kterého jsem si předtím nevšimla. To mě donutilo zpomalit ještě víc. Koneckonců jsem byla dost hluboko. Kdyby se mě sem někdo vypravil hledat, chvíli by mu v té husté tmě trvalo, než by mě našel. A i kdyby šel po pachu, hrozilo, že narazí do jednoho ze stromů, který jsem těsně minula.
Jakmile jsem byla se svojí lokací spokojená, nejistě jsem se rozhlédla kolem sebe, snad jako kdybych čekala, že v té tmě něco zahlédnu. Nic. Jen tma. Zacouvala jsem k jednomu ze stromů a jakmile jsem do něj narazila zadkem, otočila jsem se a začala jsem ho pečlivě obcházet. Hledala jsem místo, kde si lehnout, a nakonec jsem zvolila místečko hned vedle stromu, kde se mohl jeden schoulit mezi kořeny tak, že mu strom hezky kryl záda. Nerada jsem spala s volným prostorem za zády, protože mě to děsilo. Párkrát jsem se otočila a plácla jsem sebou na zem. Ocas jsem obtočila okolo těla a položila jsem si hlavu na vyvýšené místo na kořenu. Nebylo to nejpohodlnější spaní, ale přišla jsem si jako špión. Jako kdybych splynula s lesem. Neměla jsem v té hluboké tmě strach. Zatím.

//Tenebrae přes Kopretinku

Na pláni se vyjímečně nerozléhalo tolik pachů jako obvykle - možná tím, že byla noc, a začínala být zima, takže se tu nemotalo zas tolik otrapů. Podle všeho tu před chvílí ve večerních hodinách prošel ten stejný vlk, kterého jsem cítila dole pod kopci, když jsem potkala Launee a její vlčata. Musel se s ní znát, protože jeho pach zůstal pod kopci na místě setkání. Asi se vykecávali, než jsem přišla. Zajímalo mě, kdo to je, ale ne tolik, abych ho pronásledovala bůhvíkam. Jenom jsem si v hlavě do šuplíčku spojila jeho pach s tím, že se zná s Launee, kdybych to někdy v budoucnu potřebovala. Informací nebylo nikdy dost.
Po chvilce chůze jsem zjistila, že se zas až tak daleko nedostal, protože se pořád nachází tady na pláni. Stočila jsem tedy vlastní cestičku mírně jižně, abych ho nemusela potkat. Neměla jsem náladu na setkávání se s kýmkoliv, natož s cizincem. Bůh ví, kdo to byl.

//Les ztracených duší přes Náhorní plošinu

//Vrchol přes Narrské kopce

Když jsem sešla z kopců a dostala se do nížin v jižní části Gallirei, byla už tma. Noc. Nebyla jsem naštvaná, že jsem se nestihla vrátit, dokud ještě bylo světlo. Chtěla jsem to vzít oklikou a trochu se projít, a noční procházka mi nevadila. Přišla jsem si svěží, silnější - tak jako vždycky, když šel jeden na návštěvu k Životovi. Kdybych na to nebyla moc hrdá a líná, zkusila bych si zaběhat a pozorovala, jak dlouho to vydržím, než se zadýchám. Jak moc mi Život asi pomohl? Květin jsem mu odevzdala dost, tak ať pomáhá, připomněla jsem si. Nic nebylo zadarmo, a já to věděla. Třeba bych si u něj příště mohla vyfňukat nějakou slevu. U Smrti taky, ostatně. Přesvědčivá jsem na to dost. A když už jsme byli u přesvědčivosti - co že to ten mamlas na kopcích tvrdil? Měla jsem snad nějakou magii, která přiměje vlky dělat to, co jim přikážu? To by totiž byla paráda. Byla to asi tak poslední věc, co by mě dělila od absolutní nadvlády. Budu to na někom muset otestovat.

//Středozemka přes Kopretinku

//Narrské kopce

U Života byl výšlap vždycky mnohem náročnější než sešlap. Ne proto, že tak je to logicky vždycky, ale taky proto, že z Narrských kopců se jeden většinou vracel plný nové síly a energie. Tak, jak jsem se dneska mínila vrátit já. Už nějakou dobu jsem pociťovala, že to není ono. Že má moje tělo dávku nevyužitého potenciálu, který se mi nedaří aktivovat. Nechtěla jsem si přiznat, že stárnu – určitě jsem nestárla. Přišla jsem si nesmrtelná, věčně mladá. A i kdybych nebyla, přemluvila bych Života, ať mi to zařídí. Věděla jsem, že by to pro něj nebyl zas takový problém.
Návštěvy kopců mi nikdy nevadily. Jeden při nich cítil jako král světa. Tady jsem vždycky měla pocit, že mám hebčí srst, bělejší tesáky, ostřejší drápy… zůstala bych v Životově květinové zahradě věčnost, kdyby to šlo. Škoda, že jsem měla příliš mnoho povinností a zájmů dole pod kopci. U jeho sestry jsem se necítila tak dobře, ale to nevadilo. Uměla jsem s tou tmavou fúrií mluvit tak, aby mi dala, co potřebuju a chci. Vždycky jsem měla dost drahokamů, abych utěšila tu její úchylnou lásku k cetkám.
Abych se při výšlapu úplně nezadýchala a nevypadala jako idiot se vzteklinou, dala jsem si pořádně na čas a šla spíš vycházkovým tempem. Stejně jsem nikam nespěchala. Život měl určitě taky času dost a nikam se nechystal. Snad nikdy se nehnul z kopců. Sem tam mě napadlo, jak ho to vůbec může bavit. Celej den strávit sám na kopcích a příležitostně se vykecávat s tou zdejší lůzou. Přišlo mi to jako noční můra. I já od něj ale potřebovala pár věcí. A na něco se možná zeptat. Měla jsem dojem, že poslední dobou mnou cloumá zvláštní schopnost rozkazovat ostatním, co se mi zrovna zachce. Nebo jsem jí měla odjakživa? Měla bych se ujistit.
"Ujistit o čem?" ozvalo se přede mnou, až jsem málem nadskočila. Nečekala jsem, že už jsem tak daleko, že by mě mohl zastihnout, ale podle všeho ano. Nejdřív jsem se zatvářila, jako že mě jeho božská prozřetelnost náramně obtěžuje, ale byla jsem to koneckonců já, kdo zavítal na jeho území. "Zdravím," vyloudila jsem ze sebe kysele, vycházejíc posledních pár metrů, abych se dostala úplně na vrchol. "I já tebe, Lindaso. Co tě k nám přivádí?" optal se přívětivě. Vždycky se ptal náramně přívětivě. "Potřebovala bych nabrat trochu síly na zimu," odpověděla jsem prostě. Byla to pravda. Dneska jsem vlastně měla docela jednoduchý požadavek. "To je rozumné. Jeden nikdy neví, jaká bude zima. Gallirea je samé překvapení." "Ty bys o tom možná něco vědět měl," šťouchla jsem si. Nebyla jsem si jistá, kdo může za jaké pochody na Galliree, ale nechtěla jsem mu věřit, že nemá představu o tom, jaká bude letos zima. Naštěstí jsem byla moc hrdá a líná na to, abych z něj tu informaci zkoušela jakkoliv tahat. "Vím spoustu věcí. Jako třeba to, co potřebuješ vědět," narovnal se nachvíli od květin zpátky ke mně a zatvářil se náramně záhadně. "Což je co?" optala jsem se netrpělivě. Když šlo o informace, byla jsem od přírody nedočkavá. "Máš zvláštní dar. Nevím, kde jsi ho vzala, protože ode mě ne, ale mám dojem, že budeš v budoucnu jedním z nepřesvědčivějších vlků na Galliree," rozpovídal se. Oči mi zajiskřily. Jeden z nejpřesvědčivějších? Chtěla jsem být nejpřesvědčivější. "Řekni mi víc," začala jsem naléhat. "To nemůžu, protože víc nevím. Zkus si k tomu najít cestu sama. Sama uvidíš, jestli tě ostatní poslechnou," nadhodil. Můj vztek z toho, že mi nechce odpovědět, naštěstí úplně přehlušilo vzrušení, které ve mně jeho slova vyvolala. Ostatní... že by mě poslouchali na slovo? Jen tak? Jako teď při lovu Rez s Meinerem?
Nechtěla jsem ale vypadat, že mě to bůhvíjak ohromilo. Na to jsem zas a znovu byla moc pyšná. Ráda jsem předstírala, že už všechno dávno vím. "Pomůžeš mi tedy zesílit?" připomenula jsem se, abych změnila téma. Potřebovala jsem být rychlejší, vytrvalejší... potřebovala jsem víc energie. Léto dávno skončilo a teplo se pomalu ztrácelo. "Ale jistě, už se stalo," zabroukal spokojeně, "sama to poznáš, až seběhneš dolu z kopců." Nezbývalo mi, než mu věřit. Ale... nepotřebovala jsem náhodou ještě něco? Zatím se mi pořád nechtělo odcházet. "Pobudeš tu se mnou?" optal se, jako kdyby mi četl myšlenky. "Už bych měla jít," začala jsem se sbírat na nohy, ale první krok jsem neudělala. "Mohli bychom se pobavit o tvé magii myšlenek. Nějak ji zanedbáváš, nemyslíš?" Tím mě trochu naštval, takže se ve mně touha odejít znovu probudila a udělala jsem prvních pár kroků k odchodu. "Snad příště," vyloudila jsem ze sebe falešný úsměv. Problém s mojí magií byl v tom, že mě nezajímalo, co si ostatní myslí. Jestli byla užitečná i k něčemu dalšímu, tak sem s ní, ale do té doby ne. "Dobrá. Rád tě tu znovu přivítám," ozvalo se za mnou, když už jsem byla o dalších pár metrů daleko. Jen jsem se letmo ohlédla a kývla, načež jsem se rozešla dolu.

//Tenebrae přes Vršky
✂----------------------------------------------------------------------------------------------
NÁKUP (15% sleva - deadline dnes):

ID - V01/síla/2* = 100 květin = 85 kopretin (po slevě)
ID - V01/rychlost/2* = 100 květin = 85 pomněnek (po slevě)
ID - V01/vytrvalost/1* = 50 květin = 33 vlčích máků a 10 pomněnek (po slevě)
(5 hvězdiček = 250 květin = 213 květin po slevě)

V úkrytu zůstane: 0 vlčích máků, 3 pomněnky, 1 kopretina (s ostatními jednotkami kromě květin to nehne)