Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ahooj, moc díky! Akce byla skvělá, jako každej rok:)

Poprosím o:
- magie nemrtvých s 1*
- 25 % sleva k Životovi
- 25 % sleva ke Smrti
- 65 drahokamů
- 65 květin
- 55 oblázků
- 55 mušlí
- 3x bonus štěstí
- 3x teleportační lístek

rozhodně jsem to neopsala od Meinera

Přidáno!

Odměřeně jsem přikývla, když se omluvil. Na jednu stranu neměl bejt tele, na druhou stranu se tohle (kromě mě) mohlo stát každýmu, a navíc byl dost slušnej na to, aby mu došlo, že je tohle cizí území a musí se podle toho chovat. Jeho jméno, Parsifal, se mi zas tolik nelíbilo, ale na druhou stranu tam měl R, a docela se zněním podobalo jménům, co samci dostávali v našem rodě. "Jsem Lindasa," utrousila jsem, jako kdybych mu svým jménem žehnala, nebo tak něco. Neviděla jsem důvod, proč by ho nesměl znát. Naopak bylo možná dobře, že ho znát bude.
Ještě jednou jsem si ho dobře přeměřila. Podle všeho ho někdo dobře vychoval. Smrděl tou smečkou z jihovýchodu, o které jsem měla dost informací už jenom z vyprávění, ale neměl tu hnusnou šedou srst, jako všichni tam. Nebyl jejich, minimálně ne alf. Alfačka vlastně nedávno natáhla bačkory. Musíme urychlit tu vizitu.
Vlček mi to nakonec vysvětlil a moje podezření se potvrdilo. Nebyl ani alf, a překvapivě ani nikoho dalšího ze smečky. Nebyl ani z Gallirei. "Co je v Taranském pohoří?" zajímala jsem se. Podle názvu jsem ho neznala určitě. Kdyby mi prozradil nějakou klíčovou poznávací informaci, možná bych se zkusila rozpomenout, ale na místa jsem měla paměť mizernou. "Takže mi chceš říct, že tu bloudíš sám? Bez smečky a rodiny? Doufám, že se nechceš přidat k nám, protože mladejch máme dost," poznamenala jsem hořce. "To tě nikdo z Asgaaru nemá na starost? Nehledá?"

Ahoj, mám 22 bodů, prosím o:

- 110 kytek

Děkujiiii

Přidáno!

I když teď oblohu i okolí zabarvil oranžový filtr, měla jsem příležitost si skrčka trochu prohlídnout. Měl jediný štěstí, že na sobě neměl žádnou hnusnou a dráždivou barvu. Navíc bylo jeho zbarvení docela souměrný. Na vzhledu mu ubíralo snad jenom to, že vypadal, jako kdyby ho někdo pěkně poválel po zemi. Taky mi přirozeně vadilo, že je vlče, protože ty jsem nesnášela. Měl pár šrámů, nových, což mě trochu rozrušilo. Jestli utíkal před někým nebo něčím a zabloudil při tom sem, prostě ho použiju jako štít. Zvedla jsem hlavu, ale nevypadalo to, že ho někdo pronásleduje. Tak asi prostě jenom blbnul, jako každý stupidní vlče.
Už už jsem ho chtěla napomenout, jestli snad oněměl, ale vtom se dal do řeči sám. Madam. Pozvedla jsem obočí a sledovala ho, jak se uklání, ale nenechala jsem se tou zdvořilostí hned obalamutit. Dobré ráno jsem mu taky neoplatila, protože se to nehodilo. Na zdvořilosti nebyl čas. Měla jsem hlad. A plnila jsem funkci. Vyslechla jsem ho. Chudák podle všeho škobrtnul, rozbil si držku a teď nemůže ani odejít. Ještě jednou jsem lehce protočila očima a vydechla. Kde je Meinere s těma jeho léčivejma kravinama, když ho jeden potřebuje? Já jsem nic takovýho neuměla, a i kdybych uměla, nechtěla bych se s tim obtěžovat. "Třeba dvě chvíle, jestli se pak vypakuješ," usoudila jsem nakonec a rozhodla jsem se mu za tu všechnu slušnost na oplátku věnovat chvíli času, i když jsem od přírody trpělivá rozhodně nebyla. "Kde ses tu vůbec vzal? Přišel jsi z jiný smečky," pokračovala jsem. Když už tu byl, mohla jsem z něj aspoň vytáhnout informace. To bylo jediný, co na mě platilo.

//Kierb

A byla jsem tady. V lesíku. Konečně. V žaludku mi lehce zakručelo a poctivě jsem zavětřila, abych zjistila, jestli už tu někdo je. Meinere, Launee, Měsíčník, minimálně ty tři jsem poznala. Byl tu i jeden cizí pach táhnoucí se až do středu lesa, ale usoudila jsem, že jestli jsou tu oni, už je o to postaráno. Nebo to možná byl jeden ze členů smečky, který mi nestál za zapamatování.
Hranice byly pořád značené docela jasně. Aby ne - sama jsem si s tím nedávno dala práci. Zvláštní, že takhle po ránu mě návrat do smečky skoro až dojímal. Aby ne - měla jsem se dobře, neřešila jsem aktuálně žádné problémy, v úkrytu na mě čekalo maso a odpočinek... navíc tu byla Launee, se kterou jsem se beztak chtěla vidět, nebo se s ní pobavit, nebo se jí aspoň ukázat, že jsem zpátky a existuju. Meinere tu byl taky, stejně jako původně slíbil.
Už už bych se šla přidat ke zbytku smečky hlouběji do lesa, ale vtom mě vlastní sluch přesvědčil o tom, že na hranicích nejsem sama. Sluch - dřív než čich! Znělo to jako náraz, menší rána do stromu. Veverka by takovej bordel nedělala, protože se po stromech přece uměla pohybovat, proto mi to přišlo zvláštní. Protočila jsem očima, odložila jsem snídani na neurčito a otočila jsem se doleva, abych původce zvuku následovala. Teď už mi vánek prozradil, že je to vlk. Spíš vlče. Naposledy jsem si změřila nádherně oranžovou ranní oblohu, přesunula jsem se o pár desítek metrů severněji a když jsem sklopila zrak, už jsem spočínala pohledem na vetřelci. Měla jsem chuť si na něm hnedle vyzkoušet nějakou magii a nehezky ho vypakovat, ale vypadal chudák nějak dezorientovaně a zraněně? Napadlo mě, jestli to neni jeden z našich smečkovejch harantů, ale až moc věcí naznačovalo tomu, že ne. Smrděl cizí smečkou. "Tudy se nechodí," oznámila jsem mu chladně. Neměla jsem náladu jako robot opakovat ty kraviny o smečce a hranicích. Čich přece určitě měl, takže sám musel dobře vědět, kde se nachází. Otázka byla, proč tu byl.

//abecední challenge, písmenko 6/21

Famózní provokatér Meinere si samozřejmě pořád stál za tím, že bych ho mohla poprosit, nebo že bych ho minimálně mohla poprosit, když je to konkrétně on. Fér by bylo, kdybych mu třeba poděkovala za to, až nás odtud vysvobodí, ale prosit ho předem se mi nechtělo, protože takovýhle platby předem byly vždycky zrádný. “Fakt ne, to tu radši pojdu, protože teď už jsi na mě vyvinul až moc velkej tlak,” postěžovala jsem si ublíženě. Furt mě do toho nutil, což bylo přesně to, co mi zablokovalo mozek až do tý míry, že jsem se rozhodla, že radši skutečně pojdu hlady, žízní a únavou, než abych ho o cokoliv prosila. Falešná naděje, že budeme co nevidět venku, mi naštěstí dodávala dostatečně velkou jistotu a sebevědomí, abych všechno tohle divadlo vydržela relativně v klidu hrát.
Famózně zahraný pocit klidu mi narušil až lehký pohyb půdy pod tlapkama a otřes našeho okolí, o kterém jsem si nejdřív myslela, že se mi zdá, ale nezdál. Fakticky se třásla zem, celá chodba se třásla. Fikaně jsem se chtěla schovat za Meinera, ale to by asi nemělo žádnou cenu, protože jsem nevěděla, odkud případné nebezpečí přijde. “Furt nás odtud nechceš vysvobodit?” ohnala jsem se po svojem společníkovi lehce podrážděne, protože jsem začínala mít strach. Fér by přece bylo, aby v tuhle chvíli přestal riskovat naše životy a normálně nás osvobodil, když na to měl magii. Furt ty magie používal, furt s nima něco vymejšlel, takže teď by se to hodilo taky.

//Mahtae sever přes VVJ

Zvláštní. Když jsem tudy šla asi dvě hodiny zpátky, nevšimla jsem si pachu Rzi. Možná proto, že když jsem tady šla dvě hodiny zpátky, byla jsem příliš zabraná do myšlenek, nebo jsem povědomě pořád počítala s tím, že řeka a les si na sobě nechaly její pach z momentů, kdy jsme tu byli na lovu.
Zbývalo mi posledních pár chvil a stovek metrů, než se dostanu do lesa. Vidina masa v úkrytu a odpočinku mě hnala dopředu jako nic jiného na světě. Švihla jsem ocasem a začala jsem se mezi stromy proplétat rychleji, až se mi v zorném poli skutečně objevila moje oblíbená společnice ze smečky. Byla tu s někým dalším, koho jsem neuměla zařadit, ale světle šedý kožich mě odrazoval už na dálku, div jsem si z toho znechucení neodplivla do trávy. Kdybych neměla Rez relativně ráda, bývala bych jí dávno vyčetla i její vlastní kožich. Nebo jsem to možná už udělala?
Každopádně (i když jsem nejelitnější drbna v kraji) nebyl můj business, co přesně tady vlčice dělá. Zapamatovala jsem si pach, který s sebou nesla její společnost, a zeptala jsem se v duchu sama sebe, jestli ho náhodou neznám. Paměť na vlky jsem měla mizernou, takže se to dalo určit jenom těžko. Možná později.
Oklepala jsem si z tlapek zbytky vody z podzimní chodby a pomalu jsem překročila dobře značené hranice lesa.

//Mecháček miláček

//Zrcadlové jeskyně přes Mahtae jih

Jakmile jsem se zařadila vedle řeky, začala jsem vedle ní prostě kráčet podélně proti proudu. Byla to zaručená cesta k lesíku, nad kterou nemusel jeden moc přemýšlet. Stačilo minout jezero a napojit se na tu druhou řeku, která už z jedné strany obepíná Mecháč a ve které se nachází ten les, kam chodíme lovit.
Když se moje chůze sladila s břehem řeky a já jsem si byla jistá, že nemusím dávat pozor pod na tlapky, protože tu není nic, o co bych mohla zakopnout, stočila jsem zrak doleva a ještě jednou si přeměřila východ. Dým se na nás valil, jako kdyby měl nastat konec světa. Zamračila jsem se na něj a dětinsky u toho zadoufala, že ho můj pohled třeba odežene a otočí. Čert věděl, co to vlastně bylo zač. Ale vypadalo to, že moje metoda nefunguje. Nabručeně jsem si pro sebe něco zamrmlala a pokračovala jsem severozápadně kolem jezera.

//Kierb přes VVJ

//Sopka - dlouhopost je tam

Jakmile se mi začalo v zorném poli objevovat denní světlo a tak se zvětšila i šance na to, že se brzo dostanu ven z vlhkého a tmavého komplexu chodeb, znovu jsem přidala do kroku. Byla jsem zvláštním způsobem ráda, že to mám za sebou, i když to byl původně můj nápad. V hlavě bych se skoro pokárala, že si na tohle příště budu muset najít sluhu, nebo nějakou oběť, která bude tyhle pokusy dělat za mě, abych si u toho nešpinila tlapky já. Na druhou stranu mohla být tahle zvláštní podzemní úniková cesta mým zvláštním malým tajemstvím.
Vylezla jsem na denní světlo, krátce jsem se rozmrkala, stočila jsem koutky do spokojeného úšklebku a rovnou jsem se napojila na řeku, abych mohla konečně do lesíka. Měla jsem hlad a byla jsem unavená. Zasloužila jsem si si dobít energii v lese. Navíc tam na mě nejspíš čekal Meinere.

//Mahtae sever přes Mahtae jih

//Kierb přes východní úkryt

Místo Mecháče jsem nakonec na poslední chvíli uhnula o kousek východněji, směrem k sopce. Teď, když jsem byla po delší době úplně sama a rušily mě snad jenom vlastní myšlenky, došlo mi, že ten kouř na východě by vlastně mohl být o dost větším problémem, než se nám na první pohled zdálo. Když teď byl den, bylo dobře vidět, že se pořád drží na stejném místě, ba dokonce přibližuje. Něco tak zvláštního jsem neviděla snad za celou dlouhou dobu, jakou jsem na Gallirei za svůj život strávila. Nachvíli jsem stála a měřila si obzor, než jsem se rozhodla od Mechového lesíka uhnout k sopce, odkud jsem doufala v lepší výhled.
Trvalo mi to pár desítek minut, než jsem od podzimních kaskád došla až sem. Nechtělo se mi vyloženě nahoru na sopku, takže jsem chvíli stála na úpatí a snažila se vidět o něco víc, než kolik bylo možné vidět z normálního nadmořského bodu. Nezajímalo mě to zas až tolik, abych vyloženě lezla nahoru, ale i tak jsem byla zvědavá dost. Toužila jsem o kouři vědět víc, minimálně víc než ostatní, abych se na to mohla fyzicky, psychicky i strategicky připravit, kdyby se náhodou mělo něco přihodit. Dovedla jsem si živě představit, kolik vlků tráví čas v těch zakouřených oblastech. Na jihu a na východní straně středozemní Gallirei sídlily minimálně dvě smečky, a pokud byla moje orientace v prostoru správná, hádala jsem, že kouř brzy začne být i jejich problémem. Dokonce se mi zdálo, že naše smečka je od toho všeho nejdál. To kdyby pořád existoval Smrkáč, byl by to teprve problém. Až jsem si málem nostalgicky zavzpomínala, kde se tak může moje stará smečka a její členové nacházet. Nepředpokládala jsem, že by se někam přesouvali hromadně, takže se nejspíš prostě rozpadli a rozutekli různě po krajině. Zajímalo mě, kde je matka, ale vidina našeho setkání mě děsila z několika důvodů. Na druhou stranu jich nebylo tolik, aby je nepřebila zvědavost z toho, jak teď vypadá, a kam se za ta léta poděla. Gallirea jako kdyby za mnou už párkrát přivábila pach Fiéra, otce nebo Izara, kterého jsem dokonce potkala. Po matce ani stopy. Možná, že bude otec vědět víc.
Sešla jsem o kousek dolu a ke svému překvapení jsem narazila na něco, co vypadalo asi jako dost dobře schovaný vchod do chodby. Takový ten průchod, co je dobře vidět, když je jeden uvnitř něj, ale špatně vidět zvenčí, protože zatímco dovnitř prosakuje denní světlo, zvenčí by ho jeden jen těžko rozeznal od některého ze zvláštních skalnatých útvarů a děr, co po okolí sopka natropila, když před dávnými časy rostla do nebe. Měla jsem štěstí, že mému zvědavému oku unikne opravdu jenom máloco.
Sklouzla jsem o pár metrů níž, a ladně jsem docupitala až k otvoru. Byl dost velký na to, aby se tam vlk s přehledem protáhnul, dokonce i větší jedinec, a stejně byl na dálku tak špatně vidět. Tentokrát jsem nad ničím moc nepřemýšlela a proklouzla jsem rovnou dovnitř. Kolem Gallirei se stahoval zvláštní dým, a ani Život sám podle mě nevěděl, kam až to zajde a co to způsobí. Úniková cesta nebo náhodný úkryt se mohly hodit vždycky. A kdo je znal a uměl najít, ten měl značnou výhodu. A já jsem si ráda užívala privilegia a výhody. Zvlášť když jsem si je zařídila sama tím, jak geniální ve skutečnosti jsem.
Moje tlapky dopadly na vlhkou podsadu jeskyně a já jsem se nespokojeně zašklebila. Rozhodně se mi nelíbilo, že je tu takhle vlhko a nechutně, ale co se dalo dělat? Aspoň tu byla docela dobrá viditelnost, nejspíš i proto, že jsem byla teprve na začátku, a venku byl bílý den. Udělala jsem prvních pár kroků a komplex kaluží se mi rozvlnil pod tlapkama. Byla jsem sama, nebo jsem v to aspoň doufala. Naznačoval to pach, ale jeden nikdy nevěděl, co může číhat za další zatáčkou, zvlášť pokud to jde z druhé strany. Přidala jsem do kroku. Nechtěla jsem se tu zdržovat příliš dlouho. Zanedlouho už jsem dokonce byla tak hluboko, že se za mnou ztratil otvor, skrz který prosvítaly zbytečky denního světla. Otočila jsem se odhodlaně dopředu. Sice jsem si tady nemusela na nic hrát, protože jsem patrně byla sama, ale to neměnilo nic na tom, že jsem se docela bála. Život mi sám řekl, že na tom ještě nejsem s magiemi a fyzičkou tak dobře, abych se sama ubránila, a vždycky jsem se cítila bezpečněji, když se mnou byl aspoň Meinere. Takhle jsem musela čelit všemu sama. Kdybych potkala vlka, jednoduše bych na něj použila tu svojí schopnost a přemluvila ho, ať mě nechá na pokoji. Kdyby to ale bylo něco jiného - nedej bože duch, nebo tak, tak těžko říct, co bych dělala. Od té noci v lese už jsem nebyla zase tak dobře přesvědčená o tom, že duchové neexistují. Bylo to zvláštní, opravdu zvláštní. Celá Gallirea byla poslední dobou zvláštní, ponurá, strašidelná... možná to opravdu dělal ten dým. Těžko říct.
Cukla jsem uchem, když mi najednou přišlo, že se vedle mě něco hnulo. Mohla to být stékající kapka, nebo prostě jenom kamínek, co se odlomil v nesprávnou chvíli, ale stejně jsem sebou cukla. Jak daleko v jeskynním komplexu jsem byla? Byl blíž ten vchod, kterým jsem přišla, nebo východ, kterým jsem měla vyjít ven? Co když jsem se nacházela někde na prostředku, takže pro mě ani jedna cesta úniku nebyla výhodná? A nevedlo to náhodou do slepé uličky? Protože kdyby jo, zatraceně bych se potom cestou zpátky bála. Taky to mohlo vést do nějakého zvláštního doupěte, nebo dalšího komplexu. Kdyby tahle jasně široká a dlouhá mokrá chodba nebyla tak výrazně hlavní podzemní stezkou, už bych se bývala třikrát ztratila, a ani by mě nemusel nikdo najít. "Halooooo?" zavolala jsem najednou. Ani nevím, proč mě to napadlo. Prostě jsem chtěla impulzivně zkusit, co se stane, když zavolám. Zavolala jsem jemně, nikterak nahlas. Nechtěla jsem upoutat nechtěnou pozornost, nebo si celý komplex shodit na hlavu. "Haloooooooo," ozvalo se najednou. Ani jsem neuměla říct, jestli to jde zepředu nebo zezadu, ale nadskočila jsem a srdce mi začalo bít jako o závod. Nevěděla jsem, jestli je to moje vlastní ozvěna, nebo mi někdo odpovídá, ale v tuhle chvíli veškerá racionalita prostě a jednoduše opustila moje tělo. Aniž bych nad tím extra přemýšlela, přidala jsem do kroku ještě o něco víc, až jsem nakonec běžela lehkým klusem. Stále za čumákem, i když rozumnější a chytřejší by asi bylo se prostě otočit a běžet zpátky. To jsem ale nechtěla. Chtěla jsem zjistit, kam chodba vede, a dokázat si, že jí zvládnu projít sama bez doprovodu, protože přece nejsem žádná bačkora, a můžu dělat cokoliv, co si zamanu.
Voda z kaluží mi začala odletovat od tlapek, jak jsem přidala do kromu. Mermomocí jsem se snažila nenakopat vodu na vlastní tlapky a břicho, protože jsem nesnášela mokrou srst. Od deště mi to ještě tolik nevadilo, ale jakmile bych na sobě měla mít tuhle stojatou břečku, ve které si nejspíš máchala nohy spousta špín, zvedal se mi z toho žaludek. Radši jsem zpomalila, abych tolik necákala, i když to znamenalo, že bude nepříjemný pocit trvat déle. Najednou jsem byla absolutně paranoidní. Měla jsem pocit, že je někdo přede mnou, za mnou, kdekoliv... ani jsem si kvůli tomu nevšímala těch zajímavých drahých kamenů, které se rozprostíraly v některých částech komplexu. Napadlo mě, že sem budu muset vzít Meinera a projít si to znovu, pořádně, a beze strachu. Až jsem na sebe byla naštvaná, jak jsem se lekla a jak jsem se bála. Duchové přece neexistují, opakovala jsem si v hlavě, abych se uklidnila, a snažila jsem se rozptýlit tím, že budu myslet na něco jiného. Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Zadoufala jsem, že tu opravdu někdo nečíhá a neslyší mě, nebo tak něco. Nebo že to není chodba, o které se dlouho ví, a vlci skrz ní chodí normálně. Měla jsem normálně pocit, že jsem objevila Ameriku. Byla to paráda a nemohla jsem se dočkat, až se o to chytrácky podělím s těmi správnými vlky. Na druhou stranu už se mi tu opravdu přestávalo líbit. Vlhkost se mi nasakovala do srsti a konec byl v nedohlednu. Až po dalších několika minutách mi začalo připadat, že se v dálce konečně zrcadlí denní světlo. S úlevou jsem si vydechla a přidala jsem do kroku. Znamenalo to, že jsem se nejenom neztratila, ale že bude chodba nejspíš doopravdy užitečná, což mi udělalo radost. Byla to hodnotná informace. Jenom zbývalo si zapamatovat, kudy se tam leze z druhé strany, aby mi to opravdu k něčemu bylo. Moje osobní úniková chodba!

//Zrcadlové jeskyně

//Kaskády přes Východní hvozd

Naše konverzace tak nějak vyšuměla do prázdna. Měla jsem chuť se po černobílém společníkovi ještě ohnat pár slovy, ale než jsem se nadála, zmizel mi z dosahu i dohledu. Očividně měl na spěch, asi proto, aby hodil bludičky do úkrytu co nejdřív. Bál se, že se naštvou, nebo tak něco. Nebyl to špatnej nápad, vrátit se do Mecháče. Nechali jsme ho tak nějak prázdnej a nehlídanej. I když jsem se ráda tvářila, že to není moje starost, smečková funkce mi asi přinášela víc výhod než nevýhod, takže jsem hodlala aspoň předstírat, že jí zodpovědně plním. Na druhou stranu to neznamenalo, že v lese budu nonstop. Mnohem víc mě bavilo se procházet a prozkoumávat různá zákoutí Gallirei, i proto jsem sama navrhla tu speciální diplomatickou misi, o které jsem se hodlala ještě zmínit Launee, aby náhodou nikdo nepřehlídnul, že dělám něco pro smečku.
Pomalejším tempem jsem se vydala oklikou k severu, k lesu.

//Sopka přes východní úkryt

//Mahar

Dostali jsme se ke zvláštním kaskádám, které zdobily… patrně asi už severní část Gallirei, i když mi nepřišlo, že by to od nich do Mecháče bylo bůhvíjak blízko. Rozhodně to byl ještě kus cesty, navíc přes řeku, dvakrát přes řeku, jestli jsem se nepletla. I proto jsem začala doufat, že s Meinerem zvolíme jinou cestu, obejdeme to nějak okolo, nebo tak. Dál jsem ho ale mlčky nechávala, ať nás vede. Když jsem nad cestou nemusela přemýšlet já, bylo to beztak příjemnější. Když jsem chodila sama, většinou jsem bloudila a tápala a pořád jsem si nebyla stoprocentně jistá, kudy se jde kam, i když bych si to nikdy nepřiznala. To bylo něco, s čím by mi magie asi nepomohla… i když by vlastně asi mohla, kdybych hodně hezky poprosila tetičku Smrt. Ta uměla vyvolat ledajakou magii, jestli jsem si to správně pamatovala.
Našpicovala jsem uši. Jestli se Meinerův otec vrátil ze záhrobí jenom proto, aby mu oznámil, že je ošklivej, byla to vlastně docela sranda. „To se vstal z mrtvých, aby ti oznámil něco, co už dávno víme?“ rýpla jsem si do něj a ještě na chvíli jsem svůj pohled upřela soustředěně dolu pod nohy, i když už jsme byli kousek za močály. Jeden nikdy nevěděl, do čeho zapadne, a princezna by prostě nikam správně zapadat neměla, protože na rozdíl od osatních zdejších nul by měla umět chodit. Ještě zábavnější bylo, že Meinerův otec podle všeho vypadal stejně jako on. Jenom jsem se nad tím ušklíbla. „A jak vypadala matka?“ zajímala jsem se, když už jsme v tom byli. Byl jeden jeho rodič černý a druhý bílý? Nebo oba rozpůlení? Jak to fungovalo? A nebavili jsme se o tom už někdy? V duchu jsem mezitím sama poděkovala bohu, že nevypadám jako otec. Zbarvení po otci naštěstí zdědil Fiér. Dobře mu tak, mašťákovi jednomu. Napadlo mě, že ho časem taky budu muset nějak najít a zkontrolovat a dát mu pořádně za uši prostě jenom za to, že žije… jestli teda žije. Tahle šikana mi chyběla. Poslední dobou jsem si neměla na kom vybíjet vztek.
„Ne,“ odpověděla jsem prostě, když se zeptal, jestli má pustit bludičky. Chtěla jsem se jenom tvářit jako jejich zastánce, abych si nějak neznepřátelila lesní duchy, nebo tak. Ve skutečnosti jsem ale byla ráda, že nám svítí na cestu. Co jsou vůbec zač? Nějakej další Gallirejskej magickej výmysl, jako vždycky. Jeden už se tady ničemu nediví. Kouř jako kdyby polykal všechno na východ od nás, takže viditelnost byla pořád horší. Co to vůbec bylo zač? Nějaká magie? Nepovedenej kousek? Vyvolal to někdo? Nebo to byl přírodní úkaz? Taky to vyvolávalo spoustu otázek. „Beztak se jim u nás v úkrytu bude líbit víc než v tom lese,“ odůvodnila jsem nakonec svojí odpověď. Ten úkryt jsem koneckonců designovala já. Určitě se tam líbilo každýmu. Hned mě napadlo, že bych tam měla trávit víc času, když už jsem si na tom dala práci, a že sada magickejch světýlek je vlastně možná ta úplně poslední třešnička na dortu, která tam chybí. Taky jsem si řekla, že jestli tam přijdu a bude to tam zaneřáděný nebo jinak zničený, viníka si najdu a nacpu mu jeho vlastní ocas do krku.
Znovu jsem stočila zrak pod nohy, když jsme teď stoupali nahoru nad kaskády. I když mě štvalo, že musíme vyjít kopec, bylo to potřeba, abychom se dostali do lesa. Zpozorněla jsem při dalších slovech Černobílého. „Zrovna jsem nad tím přemýšlela,“ přikývla jsem a přejela jsem zrakem obzor v tom místě, kde už kouř pohltil horizont. „Jestli je to práce někoho ze zdejších, dojde to sem a načichne mi od toho kožich, osobně si ho najdu a vykuchám ho,“ rozhodla jsem. Jakou by musel mít magii a moc, aby vyvolal něco takovýho? Zaprvý jsem neznala magii, která by tohle uměla, a zadruhý by to pro takovou sílu a intenzitu buď musel dělat někdo opravdu mocnej, nebo rovnou víc takovejch vlků najednou. „Spíš za to může nějakej bůh, polobůh nebo jinej tatar, jako za všechno na Gallirei.“ Ach, magií oplývající Gallirea. Jednomu magie opravdu mohla zjednodušit život, ale taky to bylo za cenu toho, že musí trpět všechno tohle. Lesy a doupata plný duchů a příšer, kouř, divný počasí, divný oblasti, divný jedinci, divná atmosféra, divný jevy... „Taky by mě zajímalo, jak daleko se to dostane. Třeba se budeme muset schovat na sopce a trčet tam bůhvíjak dlouho, nebo tak něco,“ vytasila jsem nejhorší scénář, co mě zrovna napadnul. Ještě horší by to samozřejmě bylo, kdyby kouř zasahoval až do takových výšin, jako byla sopka nebo hory. A vůbec… kdyby se jeden nějakym způsobem zavřel v úkrytu, jak dlouho by tam asi tak přežil? Radši jsem se nad tím rozhodla přestat přemýšlet. Koneckonců jsem měla výhodu, protože jsem měla po boku Meinera, jednoho z nejmagičtějších vlků co znám. Těžko říct, jestli bylo něco, co by neuměl. Určitě to byl možná nejelitnější bodyguard na Gallirei. I proto jsem si ho značně vážila, což o sobě mohlo říct jenom hodně málo živých bytostí.
Trochu jsem se zasekla, když se mě optal na mojí schopnost. Úplně jsem mu o tom zapomněla říct, i když jsem to měla v plánu. Ráda jsem dělala tajemnou, ale někdy bohužel až do té míry, kdy jsem sama zapomněla, že jsem vlastně měla něco na srdci. „Oh, ano,“ začala jsem, než jsem si to musela urovnat v hlavě. „Po lovu a značkování jsem si odskočila k Životu, nabrat sílu a tak. Povídali jsme si a z toho starýho mizery vypadlo, že mám nějakou super schopnost. Vyjímečnou, jinou než magie, vzácnou. Asi se nedá jen tak sehnat, nebo koupit u Smrti,“ začala jsem, aby mu došla váha toho, jak moc mocná a vyjímečná teď vlastně jsem, i když to už určitě věděl. „Nevěřila jsem mu, tak jsem si to potřebovala ozkoušet. Použila jsem jí na Sigyho… i na vás v rámci lovu,“ přiznala jsem lehce provinile, ale jenom lehce. Byl zázrak, že jsem to vůbec přiznala. Normálně bych to neudělala, a omlouvat jsem se nehodlala už vůbec. Měla jsem v rukávu něco lepšího. „Vždycky to fungovalo bez problému. Mám pocit, že kdybych někomu nakecala, že je skvělej nápad skočit ze stráně, tak to udělá,“ zapřemýšlela jsem nahlas. Bůh ví, jak mocná ta schopnost byla. Jak daleko sahala. Mohla jsem si o tom ještě popovídat s Životem, nebo jsem si to mohla na nějaký oběti vyzkoušet sama. Otočila jsem hlavu k Meinerovi. „Myslím si, že s tím budu do budoucna docela nebezpečná, jestli mi to vydrží a půjde. Chtěla bych tě poprosit, abys o tom s nikym nedrbal, dokud nezjistíme, co všechno to umí,“ promluvila jsem na něj, až jsem se začala sama divit, že ho zasvěcuju. Byl to koneckonců můj nejbližší spojenec. A taky nejužitečnější. A taky dobře věděl, že jestli někde bude přílišně drbat s někym jinym než se mnou, udělám mu ze života peklo. „Taky bych ti chtěla říct, že na tobě jí používat nebudu. Udělala jsem to jednou a už to neudělám. Myslím, že jeden to vlastně nepozná, když ho ovládám. Prostě mu to všechno přijde normální a přirozený. Vynechám tě z toho,“ stočila jsem hlavu neutrálně zase dopředu. Nemusela jsem to dělat, ale přišlo mi, že mu to dlužím. Navíc mě zajímalo, jestli poznal rozdíl, když jsem ho tehdy ovládala při tom lovu. Nebo jestli to poznala Rez. Asi ne. To byla právě výhoda celý tý schopnosti, podle všeho. Byl na Galliree někdo další, kdo jí měl? A poznám to, když jí bude používat na mě? „Každopádně jsem si to nekoupila. Přišlo to samo,“ nadechla jsem se nakonec, „Gallirea je opravdu zvláštní místo. Žije si vlastnim životěm a dělá si, co chce. Nelíbí se mi, když se takhle chová někdo jinej než já, a už vůbec ne, když je ten někdo magická země, ale co můžu dělat?“ ušklíbla jsem se nespokojeně a podívala jsem se dolu z kaskád.
Byl den, ale šero bylo jako by byl večer nebo brzké ráno. Sluníčko se co nevidět mělo přehoupnout kamsi zpátky pod kouř. Přišlo mi, že se noci prodlužují, a kouř je prodlužuje ještě víc. Léto se dávno ztratilo někde za námi a čekala nás zima. Se svojí novou schopností jsem se jí bála o ráz míň. Co se týkalo psychiky, nebála jsem se o sebe vůbec. S fyzičkou už to nebyl takový zázrak, ale tuhle mezeru stejně většinu času vyplňoval Meinere. Navíc jsem doufala, že se to do budoucna zlepší. Stala bych se úplně nepřemožitelnou, a ta představa mě nadchla jako máloco dalšího. Moc. Pořád mě bavila, i její předsava. Nezapřela bych v sobě matku, ani jsem se o to nikdy nepokoušela.
„Už si vůbec nepamatuju, co měli za magie,“ přiznala jsem váhavě k jeho další otázce. Matka byla asi myšlenkářka, to jsem měla po ní. Otec? Těžko říct. Neměla jsem moc vzpomínek, kde by magii používali, protože byli oba líný jak blázen. To jsem ostatně taky měla po nich, i když bych si to nepřiznala. „Máma myšlenky,“ zamrkala jsem očima, aby bylo jasný, po kom je mám. Měla jsem po ní koneckonců všechno, včetně kožichu a minimálně 80% mozku. Ach, kam se moje máti poděla? Mohla bych si se svojí novou schopností najmout vlky, aby jí šli hledat a přivedli mi jí? A chtěla bych to vůbec? Jak by naše setkání vypadalo? Neudělalo by se mi špatně, když bych zjistila, že stárne? Možná, že méně jsem se bála potkat otce, ale na tom teď nezáleželo. „Podle mě je to dědičný. Jenom nevím, proč se někomu zabarví oči a někomu ne,“ vypadlo země. To jsem si opravdu neuměla vysvětlit, ale pořád to bylo něco, na co jsme se mohli zeptat Života.
„Blbostí a magie je tahle země plná,“ pokrčila jsem rameny nad jeho posledními slovy k magii a shlédla jsem dolu do údolí. Čim víc se o magii mluvilo, tím zvláštnější mi přišla a tím víc mě děsila… a to jsem si nemyslela, že mě může něco opravdu vyděsit. Zírala jsem dolu pod kaskády a rovnala si myšlenky notnou chvíli, takže by mi skoro utekla další Meinerova otázka. „Do oázy se vrátíme,“ ujistila jsem ho a začala jsem se pomalu líně protahovat, abychom mohli jít dál. Oáza byla skvělá. Moc se mi tam líbilo a vlastně mi chyběla. Bylo by fajn jít zjistit, kolik tepla tam zůstane přes zimu. Ale zase jsem nechtěla, aby mě hnusná zimní podoba oázy nějak zklamala.

//abecední challenge, písmenko 5/21, ugh, E je fakt hrozný :D

Evidentně nás tady Meinere nehodlal mučit navěky, ani nás nechat umřít hlady v případě, že bychom se snad neměli dostat ven někdy v příštích několika hodinách. Energicky jsem se nadechla, jak mi tahle naděje na vysvobození vlila krev do žil, ale můj výraz se změnil ve chvíli, kdy začal Černobílý čachrovat, že ho budu muset nejdřív poprosit. Ego jsem měla tak vysoké, že mi normálně nedovolilo kohokoliv o cokoliv prosit. "Ehhh, tak až budu opravdu umírat hlady, žízní nebo únavou, zkusím se nad tím zamyslet," mávla jsem nad tím prozatím tlapkou. Extra moc se mi do prosení nechtělo - i když to bylo jenom jedno slůvko, z nějakého důvodu bylo mnohem víc vyčerpávající než jakékoliv jiné. Ekvivalentem snad už byla jenom slovíčka "děkuji" nebo "omlouvám se". Empatie jsem v sobě měla pramálo, abych tuhle část slovníku měla potřebu v průběhu života aktivovat nebo nějak extra používat.
Ejhle, a za další zatáčkou... další dlouhá chodba. Energie mě začala pomalu opouštět, ale prohru jsem si nechtěla přiznat. Eventuelně jsme tu klidně mohli chodit pořád dokola, dokud nechcípneme, a navíc tu taky byla možnost, že Meinere povolí dřív než já, i když nepravděpodobná. "Extra nevkusný místo, tyhle chodby," odtušila jsem nakonec, protože jsem předpokládala, že v tom bychom se mohli shodnout. Eklhaft. Evidentně to ale mohlo být i horší, takže jsem si nestěžovala... nebo minimálně ne tolik, co normálně. Eště (//lol) se může objevit nějaká příšera, to by byl vrchol.

//Zubří vysočina

V rámci noci se udělala pořádná zima, což mi na mojí mokrou srst nedělalo vůbec dobře. Kdykoliv jsem mrkla, už už jsem se viděla v teple úkrytu, na měkkém mechu, s kouskem masa z lovu. Koneckonců jsem si to zasloužila. Poslední dobou jsem pořád někde lítala, něco zařizovala, no prostě hrůza! Potřebovala jsem svůj odpočinek krásy... opečovat si srst, zkontrolovat si drápky. I když jsem se po návštěvě Života cítila opravdu svěží, po té noci v lese a nynějším výletě v dešti to ze mě docela rychle vyprchalo.
"Tak to by to asi mohl být on," usoudila jsem jenom prostě. To by to koneckonců vysvětlovalo. Meinerovu problému jsem v tomhle nerozuměla. Oba svoje rodiče jsem znala velice důvěrně, sourozence taky, dokonce i strýce. A potom taky pomalu celý zbylý rodokmen z matčina vyprávění. Muselo být zvláštní mít v tom mezeru, ale ten pocit jsem opravdu neznala, abych se do něj uměla vžít. "Co řikal?" optala jsem se nakonec, aby řeč nestála. Vlastně mě to zajímalo, ale zas ne tolik, abych to dala na výrazu nebo tónu nějak přehnaně znát.
Začala jsem si dávat pozor na cestu. Byli jsme v močálech, takže jsem zrak upřela pod nohy. I když těžko říct, jestli to k něčemu bylo - kvůli tomu kouři byla absolutní tma. Mnohem větší, než v normální podzimní noc, nebo mi to tak minimálně přišlo. Našlapovala jsem opatrně, abych se někam nedejbože nepropadla, nebo si moc nezamazala nohy. Zrak jsem zvedla až ve chvíli, kdy mě Meinere na cosi upozornil. Zamžourala jsem do obzoru a opravdu - sem tam močály protínalo zvláštní světlo. Světlušky? To v tomhle období těžko. Duchové? Tep se mi nepatrně zrychlil, ale zůstala jsem klidně stát. Neměla jsem energii na unáhlené závěry. Zato Meinere se rovnou rozhodnul ty věci chytit a udělat z nich lucernu. Musela jsem se ušklíbnout. Bylo fajn mít na cestu světlo, to jo. "Určitě jsou to bludičky. Obyvatelé močálů, nebo tak něco. A ty je jen tak unášíš, jako zajatce," zkusila jsem se hraně zlobit, ale mlela jsem z posledního, tak mi to moc nešlo. Spíš jsem zněla, jako že svým slovům sama nevěřím.

//Kaskády

"Aha. Já byla kousek od moře," přiznala jsem rozvážně. Dávalo koneckonců smysl, že jsme nebyli ve stejném lese. To byla blbost, protože bych o jeho přítomnosti opravdu musela vědět. On byl někde u řeky, já kousek od západního pobřeží. Možná to opravdu nebylo místem, ale nocí. Možná se tu noc stalo něco zvláštního všem na Gallirei. Asi už bych se ani nedivila. Blížil se k nám zvláštní kouř, listí se barvilo a padalo, atmosféra byla zvláštní, pořád se dělala zima, mlha a pršelo... byl to asi prostě normální podzim, ale tentokrát byl ještě podzimovatější než obvykle. I když... vloni se taky děly zvláštní věci, jestli jsem si to správně pamatovala. Nechtělo se mi věřit, že jsem tu už rok.
"Jestli jsi ho nikdy neviděl, tak jak víš, že to byl on?" optala jsem se ještě. Nebylo to rýpnutí, nebo nějak bůhvíjak stupidní otázka. Spíš jsem se chtěla ponořit víc do hloubky celý tý historky. Mezitím jsem se zvedla na nohy a pomalu jsem Meinera následovala směrem k severu. Šli jsme do smečky? Možná to byl nejlepší nápad. Chtěla jsem se najíst a schovat před deštěm, a navíc jsme nechali les prázdný.
Černobílý svojí dýni ještě rozšlápnul. Já jsem jí to nechala jako ošklivou strašáckou výstrahu. Měla jsem zvláštní ponurou náladu, a moje umělecký dílo to krásně vysvětlovalo.

//Mahar