Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kierb

A tak jsem se rozhodla, že prostě půjdeme po severní straně Gallirei, dokud nenarazíme na Vlčíška. Měla jsem mu toho spoustu co říct. Měla jsem spoustu přání, co jsem si mermomocí chtěla nechat vyplnit, takže jsme ho prostě museli najít. Nebo klidně já sama, kdyby se ke mně Meinere nemínil přidat, ale o tom jsem silně pochybovala. Beztak udělá cokoliv pro to, aby se nachvíli vzdálil od smečky. Já koneckonců taky.
Cestou jsem si změřila sopku, kterou jsme obcházeli z jižní strany. Takhle v zimě na sobě dokonce i ona měla na vrcholu sníh. Byli jsme koneckonců na severu na Gallirei, kde byla mnohem větší zima a mnohem větší závěje, a to i na mořské úrovni úplně na západě u moře. Byla jsem si ale docela jistá, že sníh ze sopky roztaje úplně nejdřív ze všech vrcholků z okolí. Nebyla součástí žádného většího pohoří, jako hory na západní straně. Byla ve větším teple. A v horších podmíkách pro to, aby se tady udržel. Jestlipak taky někdy roztál, protože začala být aktivní?
"Ehm, Vlčíšek! To je přece prazvláštní vlk, co se objevuje jenom v zimě a splní ti úplně všechna přání!" oznámila jsem důležitě, načež mi pár vteřin trvalo, než jsem si uvědomila, že takovouhle otázku a tímhle hlasem mi přeci nepokládá Meinere, nýbrž že se s k nám na cestě přidal nezvaný host. Meinere koneckonců sám taky odpověděl na otázku, akorát o dost jinak než já. Ten Šedivák, co jsem ho chtěla taky utopit, se k nám nakonec přidal. No... jestli uměl držet krok, neměla jsem snad nic proti tomu, aby šel taky. Vždy mohl posloužit jako návnada nebo třeba jako oběť pro medvěda, kdyby nás někde nějaký začal nahánět. Otočila jsem se na Meinera a očima jsem mu naznačila otázku, jestli ty vlčata snad přitahujeme jako magnet, že se na nás tak lepí, ale nejspíš se s tím prostě nedalo nic dělat. "Já doufám, že se z něj bude dát vytřískat dost," ušklíbla jsem se nakonec v reakci na Meinerovo povídání.

//Jedlový pás přes Západní Galtavar

//Díky moc za hru a pardon za přeskok, jdeme plnit dál :)

Paráda. Zdálo se, že si vlčata vymyslela nějakou náramně záludnou strategii a opravdu se jim povede tenhle boj o život přežít. Topit je by stejně dalo až moc velkou práci, se kterou jsem si teď nechtěla lámat hlavu a obtěžovat tělo, i když jsem jim nefandila a ve smečce jsem je nechtěla. Aspoň teď skrčci věděli, s kým mají tu čest. Spokojeně jsem se ušklíbla. Kdybychom je s Meinerem chtěli porazit, samozřejmě bychom je porazili. Stačilo by je lehce zašlápnout, no prostě přišlápnout k zemi, a už by neměli šanci se ani pohnout. To by byla určitě náramná zábava, takže jsem skoro litovala, že mě to nenapadlo dřív, ale nevadí. "Příště si pořídim brankáře se dvěma vočima," zahlásila jsem provokativně směrem k Meinerovi, i když jsem vlastně byla ráda, že je nechal vyhrát, a otočila jsem se pomalu okolo stromu, načež jsem se líně protáhla. Byl čas zase někam vyrazit. Za Vlčíškem, možná.
Malá hnědá se nějak narychlo zapakovala a rozhodla se odejít, patrně zpátky do smečky. Aby ne, když si tam teď vydobyla místo. "Na shledanou," zahlásila jsem za ní, skoro až výhružným tónem, ale víc jsem se jí nevěnovala. Menšího Šediváka jsem si jenom krátce změřila. "Gratuluju k přežití," ušklíbla jsem se škodolibě, načež jsem se konečně otočila na Meinera, jestli teda někam půjdeme, nebo jestli tady budeme dál mrznout jako pohozený šutry. Chtěla jsem se pohybovat. Pomalu jsem vyrazila kamsi. "Ten Vlčíšek se nenajde sám."

//Sopka

Ignorovala jsem Meinerovu poznámku, že jsme v nevýhodě. Možná, že o tom to bylo. Možná to byl jedinej důvod, proč měla vlčata aspoň trošku šanci nás porazit. Topit je by beztak byla až moc velká dřina, a těžko by se to potom dohadovalo s Launee. Líně jsem zamžourala kamsi před sebe a líně jsem zívla. Co pro prcky hra na život a na smrt, to pro mě docela ucházející kratochvíle. Stejně jsem neměla co na práci. Minimálně nic, co by spěchalo. "Tak kde je?" otočila jsem se posměšně na malou vlčici, ale byla to spíš otázka do větru. Kde byla její rodina? Proč nám smrděla ve smečce a ne někde, kam opravdu patří? Jestli vůbec někam patří. Líbila se mi představa, že do ní budu takhle rýpat a měřit, jak dlouho to potrvá, než se rozbrečí. Tak se koneckonců poznal charakter. Na šedého vlčka jsem to radši vůbec nezkoušela. Kožichem si to u mě tak nějak pokazil už předem, ale na druhou stranu měl plus za to, že aspoň nepředstírá, že nějakou rodinu někde má. Prostě chudák tulák sirotek. Hrozný.
Bedlivě jsem sledovala, jak se pomalu dávají do práce. Nejdřív si spolu něco domluvili a potom přišlo na uskutečnění plánu. Naprosto rozkošná věc, jak důležitě se u toho tvářili, protože si opravdu mysleli, že jim běží o život. Musela jsem se spokojeně ušklíbout. Já jsem se zatím bavila královsky, takže to účel víceméně splnilo. Očkem jsem těkla po Meinerovi, abych dobře viděla, jak útok na bránu dopadne.

Lehce překvapeně jsem se na Meinera podívala, když zahlásil, že je beta. Byla jsem ráda, že se mu to dobře vyslovuje, a že svůj titul začal hned používat. Aby taky ne. Beta už byl aspoň trochu někdo, na rozdíl od všech těch ostatních chudáků, co byli třeba delta a níže, nedej bože tulák. Spokojeně jsem se ušklíbla. Hurá na smečkovou vizitu. Určitě jsme nejlepší bety na Galliree. Minimálně já jsem nejhezčí.
Přestala jsem si prohlížet drápky a s hraným údivem jsem stočila zrak zpátky ke Karoe, která začala vysvětlovat, proč se představila místo toho, aby řekla, kde se tu vzala. Bylo mi fuk, co má na srdci. Chtěla jsem jí ukázat, v čí smečce se teď nachází, aby si začala hezky zvykat. "Nebo je to možná tím, že se 'rodiče mě opustili a nechali pojít' špatně vyslovuje. Jednomu by se z toho chtělo skoro brečet," ohrnula jsem čumák. Poslední dobou to u nás bylo samý vlče bez rodičů. Vlčata, co rodičům nebyly ani dost dobrý na to, aby si je nechali, nebo je zkusili neztratit. Kdo se o to všechno potom má starat? Kdyby to nebylo na Launee, ale na mně, nechala bych přírodu, ať rozsoudí, jestli přežijí nebo ne. Vlče na mě stále urputně zíralo, ale mně to dneska nestálo ani za oční přetlačovanou, takže jsem se nezaujatě podívala zpátky na Meinera, jestli teda už půjdeme.
Můj názor nakonec změnila až ta rána šiškou, co dal Šedivák Karoe. Měla jsem chuť se znovu uchechtnout, ale tohle bylo tak po desátý, co tu někdo po někom mrsknul šišku, takže to zas tak vtipný nebylo. Očividně měli oba přehršel energie. "Tak hele, budižkničemové," zahlásila jsem a významně jsem se podívala na Meinera, který stál zrovna příhodně u dvou stromů, co byly asi tak metr daleko od sebe. Meinere uměl všechno, takže jsem mu jako brankáři důvěřovala. "Jestli se vám povede tu šišku společně dostat za támhlety dva stromy, můžete ve smečce zůstat, smrdět nám v úkrytu a žrát nám jídlo. Jestli ne, tak vás tady s Meinerem utopíme. Launee řekneme, že to byla nehoda," zamrkala jsem pobaveně. Vlčatům se ale zdálo, že to myslím smrtelně vážně. Měla jsem ráda hry. Zvlášť hry, co mě mohly aspoň na chvilku zabavit v tomhle ukrutně nudném světě. Natáhla jsem se k jednomu z bližších stromů, opřela jsem se o něj a pohledem jsem jim naznačila něco jako "a hlídejte si tu šišku dobře, jinak vám jí čórnu", jakožto další pravidlo hry. Na Meinera jsem jenom škodolibě mrkla, aby je koukal trochu postrašit a moc jim případnou výhru nedaroval. Nechtěla jsem si s vlčatama hrát jen tak. Když už, tak ať se u toho bojej o vlastní život.

Situace se nám začala nějak přiostřovat. Vyjímečně se mi nechtělo tropit scénu, protože jsem neměla náladu se bavit s vlčaty, takže jsem to nechala na Meinerovi a sama jsem si hledělá spíš okolí a sněhuláka. Můj společník se vlčete-vlčice nakonec zeptal, kdo je, a mrsknul po ní šišku. Až v tu chvíli jsem zpozorněla, protože mě to pobavilo. Na tváři se mi rozlil škodolibý úsměv, když jí to zasáhlo. Odpověděla nám jménem. Karoe. Nelíbilo se mi. Znělo mi kostrbatě, nedostatečně hladce. Bolelo mě do uší. Na jméno druhého škvora jsem se snad radši ani nechtěla ptát. "Ptal se tě, kdo jseš, ne jak se jmenuješ," objasnila jsem, když se náramně hrdě představila. "Možná nejsi nikdo... v tom případě stačí to jméno," prohlédla jsem si nezaujatě drápky. Když už se nehodilo cizí vlčata topit, mohla jsem je aspoň zkusit psychicky deptat. Jakmile šiška znovu odletěla naším směrem a minula Meinera, popošla jsem a znovu jsem jí nakopla směrem k menší vlčici, ale trefila jsem se spíš k šedivému. "Proč Launee pořád bagruje do smečky tyhle zbytečný malý existence?" optala jsem se řečnicky Meinera, jako kdyby tam s námi vlčata ani nebyla.

Tak dlouho jsem zírala na svého sněhového oškliváka, na to báječné veledílo, až jsem si nevšimla, že se k nám přimotalo další vlče, se kterým se naštěstí začal vykecávat Meinere, abych nemusela já. Sotva těch pár spratků v Mecháči konečně dorostlo do normální velikosti, bůhvíproč se začali odněkud objevovat další. Nesnášela jsem vlčata. Zmiz, skrčku, těkla jsem párkrát pohledem od sněhuláka k malýmu šedýmu ošklivýmu, nevkusnej kožich až hrůza!
Aby toho nebylo málo, odněkud se následně vynořilo další. Nechtělo se mi věřit, že s nimi má Launee trpělivost a ještě je nezačala topit. To já jsem byla určitě pro hromadné utopení v řece u sopky, aby je to vyplavilo až někde dole na jihu, kde je nikdo nenajde. Z hrdla se mi vydralo tiché zavrčení, když se vlčata začala motat moc blízko u nás. Jedna z nich toho ošklivějšího zasáhla šiškou. Protočila jsem očima a naznačila jsem Meinerovi, jestli nepůjdeme někam pryč, ale podle všeho jedno z těch vlčat znal. Já jsem je znát nechtěla. Měla jsem chuť jim tu šišku třeba zabavit, aby je znovu nenapadlo jí kamkoliv házet. Obě jsem přísně probodla pohledem.

Rozzářila jsem se, když se Meinere zeptal, jestli má Ošklivák být on. To byl vlastně super nápad. Přímo excelentní nápad. O to víc, že by Ošklivák potom hlídal hranice lesa z říční strany. Nejmíň celou zimu! Nadchlo mě to tak, až jsem se nevědomky trochu buransky oklepala od sněhu, co mi mezitím stihnul napadat na hlavu a na záda, ale naštěstí tu byl jenom Meinere a nikdo další, takže jsem nemusela být princezna na sto procent. "Tak jsem to původně nezamýšlela, ale můžeme předstírat, že jo," ušklíbla jsem se na něj spokojeně, zatímco jsem se na sněhovou příšeru snažila nahrabat víc a víc sněhu, který jsem potom plácáním tlapek nebo ocasu tvarovala, aby se to aspoň vzdáleně čemusi nebo komusi podobalo. "Je jako ošklivější bratr," zasnila jsem se, když se monstrum začalo aspoň náznakem a siluetou podobat něčemu, co by snad mohlo být živé. Pořádně jsem ho z obou stran poplácala po tom, z čeho jsem chtěla mít obličej, a mile jsem se na něj usmála. Moje monstrum. Kéž by si jeden mohl uplácat celou armádu.
Protočila jsem očima a vydechla, když Meinere položil otázku. "Protože Ošklivák bude hlídat smečku, přece! Dýňáky jsme tam nechali jenom proto, aby strašili chudáky tuláky. Ošklivák má funkci," prohlásila jsem hrdě. Možná, že můj zápal do stavby příšery ze sněhu byl zralý na nějakou diagnózu, ale momentálně jsem tím byla tak zaměstnaná, že mi to bylo jedno. Veledílo už skoro bylo. "Meinere, vyčaruj mu, PROSÍM, oči a čumák. Nebo ne oči, ale oko! Jako máš ty!" navrhla jsem, když už mi přišlo, že je to skoro hotové, a zacouvala jsem, abych se na to podívala s odstupem.

//Mech

Zastavili jsme u řeky. Možná to tak bylo lepší, protože byla ještě pořád tma a pokračovat někam závějí nebyl úplně nejlepší nápad. Když už jsme ale takhle hrdinsky vyrazili z lesa, vracet se by taky nebylo úplně super a nevypadalo by to dobře. Vypadalo by to jako prohra. Předstírala jsem, že neslyším Meinerovu poznámku o tom, že nejsem nejmladší, protože to samozřejmě nebyla pravda a lži jsem hodlala ignorovat. Jak jsem tak stála na místě a nechtěla jsem si sedat do ledovky, začala jsem si nervózně pohrabovat tlapkou ve sněhu. Kožich mě hřál, ale jestli mělo přijít větší ochlazení, hodlala jsem celou zimu strávit nejlépe v úkrytu.
Vlčíška Meinere podle všeho taky neznal. Protočila jsem očima a mávla nad tím tlapkou, načež jsem zkontrolovala hromádnku, kterou jsem si pod sebe nahrabala, a trochu jsem od ní poodstoupila. Už byla docela velká, a mě najednou napadlo, jestli by nebylo super tady postavit monument, nebo tak něco. "Tak asi Vlčíšek nic nechce nosit tulákům. Třeba ti něco přinese, když jsi teď beta," zachytračila jsem, zatímco jsem tlapkou uplácávala tu sněhovou příšeru. Původně jsem chtěla postavit svojí vlastní sochu, ale to by se bohužel asi nepovedlo, protože jsem tak štíhlá, že by mé tenké sněhové nohy neudržely zbytek mého tenkého sněhového těla. Zamračila jsem se a pohledem jsem zabloudila k černobílému, abych mu naznačila, že mi má spěchat pomoct. "Pojď se mnou postavit oškliváka," pobídla jsem ho pro jistotu i slovně, aby to pochopil, protože samci byli samozřejmě pomalejší. Mohli jsme tu nechat příšeru, stejně jako tehdy ty dýně v tom poli. Může hlídat Mechovou smečku za nás, když budeme někde pryč, zasnila jsem se. Kéž by to tak fungovalo.

"Děkujeme," vypravila jsem ze sebe tak nějak automaticky, když nám alfačka pogratulovala k povýšení. Těžko říct, jestli jsem se zrovna v myšlenkách vrátila k nebožtíkovi Therionovi, nebo jestli jsem si jenom intenzivně představovala sebe samotnou, jak vládnu všem svým podřízeným poddaným. Mohli bychom Launee dohodit někoho nového, napadlo mě v jednu chvíli. Její nálada a zájmy mi byly upřímně fuk, ale čím míň smutná alfačka, tím líp fungující smečka. To bylo to, na čem mi najednou nově záleželo, když jsem se teď stala betou. Následně nás vybídla, ať si jdeme užít trochu srandy, což jsme beztak původně plánovi. Mně osobně teda okounění a kritizování po cizích smečkách přišlo jako náramná zábava, takže jsem se na to moc těšila.
Jakmile se od nás odvrátila a vzdálila, nezvykle dobře naladěná jsem se otočila na Meinera. Nechtělo se mi věřit, že jsme ve smečce už takovou dobu, a že jsme to vlastně v podstatě společnými silami dotáhli tak daleko. Můj společník ale nevypadal zas tolik nadšeně. "Byl jsi prašivej tulák a teď jsi beta, no. Ani nevíš, kolik vlků by si něco takovýho přálo. Trochu života do toho umírání," drcla jsem do něj hraně rozčíleně, aby si laskavě uvědomil, že teď je čas se mnou sdílet nadšení. "Beta je alfy pravá ruka, skoro nejmocnější vlk ve smečce. Když je jeden beta, hned je důležitější, ať už za hranicemi, nebo v jejich rámci, přece," poučila jsem ho, aby věděl. Pro případ, že by to jeho tuláckej zadek ještě neznal. To já už jsem se náramně těšila, až se na diplomatické misi budu představovat jako beta a pomyslně všem šlapat po hlavách. "Ano, jdeme se provětrat," přikývla jsem nakonec. Odpočinku v lese bylo už dost. Plus jsme pořád nedošli na tu inspekci, jak jsme původně chtěli.
A tak jsem se po jeho boku vydala kamsi jižně. Přirozeně jsem při tom potřebovala ventilovat spoustu myšlenek, Therionem a povýšením počínajíce, ale ještě něco dalšího mě teď tlačilo v hlavě a nechtěla jsem na to zapomenout. "Ty, Meinere, ty jsi o dost starší," začala jsem svůj monolog naschvál, abych černobílého zvládla vytočit hned v první větě. "Když jsem byla malá, matka mi vyprávěla o... no... o takovym tom chytrákovi, co nosí dárky vlkům na Galliree, víš? Určitě víš. Jak on se to jenom jmenoval? Mělo to v sobě č, určitě to v sobě mělo č, snad Vlkočíšek, Vlčíšek, nebo nějaký jiný takový naprosto hloupý jméno," začala jsem horlivě vysvětlovat, až jsem se musela pořádně důkladně nadechovat mezi jednotlivými větami a odmlkami, abych to zvládla. "No určitě existuje, podle mě určitě existuje, tehdy jsem ho snad viděla. Nebo mi někdo říkal, že ho viděl, no ale to neni podstatný, to neni to, proč se na to ptám," pokračovala jsem, zatímco jsme míjeli Launee a zbytek a Meinere se s nimi loučil. Já jsem samozřejmě vedla monolog, takže jsem se nestíhala s nikým zdravit nebo loučit, takže jsem smečce jenom pohledem naznačila, že jdu prostě pryč, a zase jsem se radši zadívala dopředu před sebe, abych se nestihla na čerstvě napadaném sněhu nedejbože rozmáznout, nebo tak něco. "No prostě by se toho dalo nějak využít, ne? Jestli nosí každýmu to, co chce. Tak já toho třeba chci spoustu. Kdybych nebyla beta, určitě bych si přála se stát betou. Ale kromě toho chci přirozeně spoustu dalších věcí, nejmíň tisíc dalších věcí, a tak si řikám, jestli to ten mamlas může zařídit, jestli to vůbec umí, víš?" nahustila jsem do svého společníka další várku informací, ale nedalal jsem mu ani prostor zareagovat. Prostě jsem hned pokračovala. "No a taky bych teda potřebovala vědět, kde ho najdu. Připomněl mi ho teď ten sníh, je zima, víš? A tak. A já si myslim, že chodil v zimě. No a já bych toho po něm spoustu chtěla, ale co je to vlastně zač? Něco jako Život? Ale kde bydlí, jestli jo? Přes rok ho jeden skoro vůbec nenajde. Já bych mu ráda nadiktovala, co všechno chci, ale nevim, kde mám něco takovýho udělat, nebo jak ho přivolat," vysvětlila jsem konečně svůj záměr. Teď už jsem se odmlčela na trošku delší dobu, než mě napadnul další podnět. "Taky bychom o něm neměli nikomu moc říkat, aby nám ho někdo přílišně nezaměstnal. Nebo nezkusil vyfouknout. No prostě aby nás někdo nepředběhnul. Ale jestli ten chytrolín umí vysolit všechno, co si jeden přeje, tak to přece musí bejt hotovej zlatej důl. Takže já bych ho ráda potkala a poznala, samozřejmě," vydechla jsem. Tak. A to už bylo snad všechno, co jsem chtěla říct. Po posledních slovech jsem se na Meinera horlivě otočila, abych zjistila, jestli teda něco ví, nebo nemá absolutní tušení, o čem to vlastně vykládám.

//Kierb

Smečkosraz. Neměla jsem je nikdy moc v lásce, když se zrovna neprobíralo nic důležitého. Zatímco měla Launee proslov o přátelství a důvěře, opovržlivě jsem si prohlížela ostatní členy a nasoustředila jsem se na to, abych nepřešlapovala ze strany na stranu jako buran, ale stála hezky rovně. Další bod programu zněl podle úvodu o něco zajímavěji, takže jsem našpicovala uši a zvědavě k alfačce upnula zrak. Therion umřel. Potlačila jsem v sobě hrané zalapání po dechu a hlavu mi začala zaplavovat spousta otázek. Jak umřel? Kdy? Rozpadne se kvůli tomu smečka? To asi těžko. Svraštila jsem čelo. Smutné to možná bylo, ale já jsem ho zas tolik neznala. Nic to ve mně nevyvolávalo. Na druhou stranu tohle oznámení dalo odpověď všem těm spekulacím a drbům.
Až když se ke mně Launee otočila, začala jsem se tvářit o něco víc duševně přítomně a pořádně jsem se narovnala. Netušila jsem, co nám s Meinerem může chtít, a povýšení mě velice příjemně překvapilo, aniž bych to na sobě dala znát. Tedy - z jejího proslovu to šlo tak nějak odtušit, ale pozice bety? Bleskově jsem projela všechny vlky okolo a neubránila jsem se představě, jak mám o ráz vyšší postavení než oni všichni. Beta. Konečně to začínalo být zajímavé. Otočila jsem se na Meinera, na kterého Launee mluvila první, ale nevypadalo to, že se stoprocentně rozhodnul. "Ale samozřejmě!" vyprskla jsem, možná až příliš vesele a nahlas. Postavení bety bylo, hned vedle postavení alfy, beztak to, po čem jsem velice dlouho prahla. Když se totiž jeden mohl představit jako beta, znělo to hned o ráz důležitěji. Najednou jsem se na tu vizitu smeček těšila ještě víc. A vůbec - na moment jsem byla celá veselejší. Znamenalo to, že si můžu z většiny Gallirei udělat rohožku - ne, že dřív bych to nedělala. Teď jsem ale měla skoro i oprávnění. "Velice ráda, velice," dodala jsem souhlasně, abych to alfačce definitivně potvrdila.

//abecední challenge, písmenko 9/21

Jak se prodlužoval čas, co jsme tady dole s Meinerem strávili, byla jsem čím dál tím zoufalejší a zoufalejší. Jídlo - to mi už taky dost chybělo, kromě dalších věcí. Ještě taky spánek, odpočinek, úkryt, denní světlo... vlastně všechno, co si mohl jeden užívat, když zrovna nebyl na tomhle hnusnym místě. Jeskynní komplex se mi protivil pořád víc a víc, až už jsem vlastně nechtěla nic jinýho, než se dostat ven. Jo - to jsem chtěla i na začátku, ale teď jsem to chtěla mnohem víc. Jestli jsme ale měli šanci se odtud nějakým způsobem dostat, promarnili jsme jí nejspíš ve chvíli, kdy jsme opustili tu díru, kterou jsme se sem úplně původně propadli. Já osobně bych nás nahoru nedostala, ale nevěřila jsem, že by to v danou chvíli nedokázal můj společník, co uměl s magií umožnit a vytvořit ledacos.
Jenomže ten měl příliš mnoho práce s vymýšlením kravin a strašením mojí osoby. "Já tady ale žádnýho dalšího blbouna s magií země nevidim," obořila jsem se na něj, zatímco se začal zkoušet vykrucovat z toho, že si tu ze mě dělá celou dobu legraci tím, že třese naším okolím. "Jestli jsi tím otřesem zablokoval nějakej východ, použiju tě jako beranidlo," upozornila jsem ho následně a zatvářila jsem se velice přísně a důležitě, jako kdybych z nás dvou snad já byla ta silnější a schopnější. Jako kdybych měla právo mu vyhrožovat, a jako kdyby on měl mít důvod se obávat. Jakmile totiž moje fyzické schopnosti nestačily, přicházel na řadu absolutní mentální teror, což Meinere určitě moc dobře věděl a znal. "Jalový nápady," zabrblala jsem si ještě pod fousy. Jenom tak potichu - abych mu naznačila, že teď se s ním chvíli rozhodně nebudu bavit, dokud se mi neomluví, že vymejšlí takový kraviny a děsí mojí osobu.

//abecední challenge, písmenko 8/21

Invaze nějaký nechutný podzemní příšery… to jsem si jako katastrofický scénář v tuhle chvíli představovala já, i když bylo možné, že jde třeba “jen” o zemětřesení. Ihned mě taky napadlo, že kdyby nám na severu u Mecháče vybuchla ta vedlejší sopka, taky by to nebylo zrovna super, ale naštěstí jsem v úkrytu nenechala nic důležitého, aby mě to nějak extra mrzelo. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby šlo jen o nějaký menší otřes, který pro nás vůbec nic neznamená, ale jeden nikdy nevěděl, jestli to třeba nezasypalo nějaký důležitý východ. Idea toho, že bychom tady dole v jeskyni umřeli na hlad nebo žízeň, se mi ani trochu nelíbila. Intrikář Meinere vedle mě už musel být beztak taky bez sebe strachy, takže jsem se divila, že ještě nepoužil žádnou svojí magii, ale možná byl prostě stejně v šoku jako já. Imaginární hlas v hlavě mi radil, ať prostě začnu vřískat, abych ho přinutila, ať s tím něco dělá, ale těžko říct, jestli by se to tím jenom nezhoršilo. Iracionálně taky poznamenal, že nás ta věc možná neviděla, že o nás možná neví, ale tady v jeskyni se jí přece nebylo kam schovat, jestli nás dožene! Idiot si vůbec neuvědomuje, v jak velkym nebezpečí jsme.
I když… po chvilce se mi začalo zdát, že to přestalo. I můj společník na to poukázal, a když jsem se zarazila, opravdu už jsem necítila vůbec žádné vibrace. Ihned mě začalo napadat, co to teda sakra mělo znamenat, a když Meinere dořekl poslední slova, málem mi vybouchla hlava vzteky. “Idiote, tos byl celou dobu ty?” rozvrčela jsem se na něj, a už teď jsem si byla jistá, že se mu budu muset nějak ošklivě pomstít. Infarkt by mi přivodil, blbeček jeden!

A bylo to tady. Další "proč?" otázka. Jestli jsem vlčata nesnášela, bylo to kvůli tomuhle natvrdlýmu vyptávání. Jenom počkej, až potkáš třeba Noroxe. "Měl bys přestat dělat dospělýho, než se ti to vymstí. Zdejšim krajem se pohybujou vlci, který ta tvoje přehnaná slušnost nedojme," poradila jsem mu chladně a narovnala jsem se, abych vypadala vyšší. Co kdybych si tu schopnost vyzkoušla na něm? Malej, zraněnej, nikdo ho nehlídá. Párkrát jsem přemýšlivě zamrkala do dálky, ale potom jsem tu myšlenku vyhnala z hlavy. Launee nás volala a na další hrátky nebyl čas.
Potom dodal, že jeho zranění není nic vážného. Vynutila jsem ze sebe nepatrný úsměv. To znamenalo, že se o to nemusim dál starat a může se vypakovat. "Výborně. V tom případě se odtud začni pomalu pakovat... pomalu, ale hned. Svolává nás alfa, nepotřebujeme k poradě nezvanýho hosta," mlaskla jsem a začala jsem se otáčet k lesu. Důvěřovala jsem svojí schopnosti, takže jsem nehodlala čekat a zírat, až se odbelhá. "Jestli tě do tý doby nikdo nesežere, třeba se potkáme znovu," ušklíbla jsem se, abych ho tu chudáka nenechávala úplně odkopnutýho. Potom jsem ale nelítostně zmizela mezi stromy.

...

Když jsem dorazila do srdce lesa, byla tu už snad celá smečka. Launee, její fakani, její adoptovaný fakani a potom ta vlčice, co s námi byla na lovu. A Meinere. Zbytek jsem si nepamatovala nebo neznala. Kývla jsem na pozdrav Launee a Meinerovi a váhavě jsem se posadila. Smrdělo ze mě to cizí vlče, což snad omlouvalo můj pozdní příchod.

//abecední challenge, písmenko 7/21

Horlivě jsem se ohlédla za sebe, jestli za námi Meinere pořád nechává ten jeho mech, ale těžko říct, jestli mě nechození v kruzích neznervózňovalo víc než chození v kruzích. Hluboký jeskynní komplex mohl vést až někam úplně do háje, a čím dál jsme šli, tím víc jsem se obávala, že v jednu chvíli prostě narazíme na slepou uličku a budeme se celou tu velkou dálku muset vracet zpátky. Hlavní problém teď navíc nebylo mapování jeskynního prostoru, ale to, že po nás očividně něco šlo, a to něco bylo pěkně velký a hlučný a nejspíš i nebezpečný. “Hele, tohle neni vtipný,” sykla jsem k Rozpůlenci. Hrozně jsem ho chtěla okřiknout, nějak se po něm ohnat nebo zvýšit hlas, ale ten strach z podzemní příšery mě nutil mluvit spíš potichu nebo vůbec. Hlas jsem se rozhodla skoro nepoužívat, což u mě nebylo zvykem. Honem jsem se odtud chtěla dostat pryč, ale můj společník nechtěl spolupracovat a vysvobodit nás. Hodlal nás tu pravděpodobně nechat chcípnout, protože jinak jsem si to neuměla vysvětlit. “Hezky nás dostaneš ven, nebo se rozbrečim,” zavyhrožovala jsem znovu. Hořce jsem se při tom zakabonila, abych na to dala ještě větší důraz, a s bušícím srdcem jsem pozorovala a poslouchala, jak se jeskyně třese víc a víc. Horší bylo, že Meinere vůbec nervózně nevypadal. Hádala jsem, že mu naše situace buď nedochází, nebo prostě umřít chce, což byla taky možnost. Hned mě ale nemusel brát s sebou, jestli měl tohle v plánu! Hraně jsem fňukla a zastavila jsem se na místě, protože jsem odmítala jít dál.

"Tvůj řád? Ty máš řád?" optala jsem se vlčete až teatrálně zvědavě a pochybovačně. Taky jsem chtěla mít řád. To slovo mělo zvuk. Znělo to vznešeně. Jeho další slova můj zájem ale docela zničila. Pomáhali nemocnejm chudákům poutníkům, nebo tak něco. To by se mi rozhodně nechtělo dělat. Nechtěla jsem pomoct ani tomuhle prckovi, ani jsem neměla jak. Blbý bylo, že jestli nemůže chodit, nemůźe ani odejít. Co s nim? Ještě jednou jsem si ho váhavě prohlídla. Řád, řád. To budou nějaký vyplachovači mozku. Na svých cestách jsem je rozhodně nepotkala, to bych si pamatovala.
Nad jeho dalšími slovy jsem se taky zakabonila. "Když je slečna Iska tak náramně chytrá, proč si tě nepohlídala líp?" odfrkla jsem si. V Asgaaru měli očividně návod na všechno, jenom pak kulhalo si to opravdu pohlídat. Protočila jsem očima. O tomhle si s nima promluvíme. "Někdo by tě měl mít na starosti, protože jsi tele, co si rozbije držku v lese a pak umře hlady, protože se zraněnim nemůže chodit," odvětila jsem mu stejně věcně, jako se zeptal. Protože to byla pravda. Už byl větší, ale stejně tu neměl co dělat sám. A já mu chůvu dělat nehodlala.
Stáhla jsem uši k hlavě, když se lesem ozvalo vytí. Vytí alfy. Launee nás volala a já nechtěla chybět, jestli se zase mělo něco drbat. Těkla jsem očima do lesa a zpátky na štěně. Co s tebou? S sebou na poradu jsem ho přece vzít nemohla.