Příspěvky uživatele

//Erinijská skála

Vyletěla jsem ven. Bylo toho sice tolik, co bych mohla prozkoumat nebo objevit, ale zrovna já jsem musela hledat toho idiota, protože jsem to slíbila mámě. "Fiérlee," pískla jsem těsně před jeskyní, protože utekl moc rychle a mně naprosto unikalo, jakým směrem mohl jít. "Fiérrrr," zkusila jsem to hlasitěji a začala jsem se kolébat.. prostě rovně, přesně za nosem. "Máma tě zbije ty haaade," broukla jsem si potměšile jen tak pro sebe. Kdybych to vykřikla nahlas, nejspíš by ho to totiž nepřesvědčilo k návratu, ba naopak. Proto mě napadlo to udělat opačně. "Něco jsem naššlaaaa," nahodila jsem veselým tónem, narovnala jsem se a nahodila jsem vřelý úsměv. Přesně jako každé jiné normální vlče, které se poprvé dostalo ven z úkrytu.
Najednou jsem v dáli spatřila tři postavičky. Podle zbarvení to vypadalo jako otec, potetovaná a to třetí, to zakrslé, to jsem nerozeznávala. Ale kolik může být ve smečce vlčat? Byl to Fiér a šel k otci. Třeba úplně hloupý není. Ale blbost, je! Dala jsem se do vlčecího poloběhu (to ja takový ten, jak se vlče kolébá ze strany na stranu). Kdybych chtěla, určitě běžím rovně, ale chtěla jsem působit roztomile a bylo to úspornější, co se týkalo energie. Nemohla jsem za nimi doletět celá udýchaná a rozcuchaná od větru! Zastavila jsem se až kousek od nich, kde jsem se nakonec dala do normálního běhu rovnou k otci. "Tatí," namáčkla jsem se bez dalších okolků k jednomu ze dvou velkých vlků. Až když jsem si byla jistá, že vypadám jako vzorné, hodné vlče, odlepila jsem se od něho a hodila jsem pohledem k potetované. "Ahoj," vypravila jsem ze sebe falšovaným, avšak přesvědčivým milým tónem. Nakonec jsem pohled věnovala Fiérovi. "Máma se bude bát," zakroutila jsem nad ním hlavou, jako kdybych snad já sama nebyla vlče na útěku z úkrytu a mírně jsem se ušklíbla. Já se o sebe aspoň postarám, on by ještě spadnul do nějaké jámy.

Celá napjatá jsem poslouchala máminy legendy. A jak jsem čekala, Fiér byl opravdu urozený a čistokrevný vlk. Tak proč se po něm jmenuje tahle chyba? Podívala jsem se na svého bratra, který mi odsekl, že Fiér je. "Dobře. Had Fiér," spokojila jsem se nakonec s kompromisem a tak mu to prostě muselo stačit. Kdybych mu říkala jen Fiér, někdo by se mohl splést a třeba si myslet, že je urozený, nebo tak něco. Nenechala jsem se tím ale dál rušit a poslouchala jsem mámu. Když dopověděla legendu o Fiérovi, synu Izara a o sobě samé, vysvětlila mi, kde se bere mé jméno. Řekla, že za něho může otec se jsem v tomto rodu první, která se tak jmenuje. "Lindasa prlvní," zasnila jsem se a představovala jsem si, jak se tak v budoucnu bude jmenovat spousta dalších, urozených vlčic a jejich matky jim budou vyprávět, kdo že to ta velevážená úplně první Lindasa byla. To znamenalo, že v tuto chvíli už nebyl na nic čas! Musela jsem se ihned zvednout a jít psát dějiny, dokud nebude pozdě. První legenda. Urozená Lindasa se zbavila černé ovce rodiny, aby pročistila rod! Dlouze a váhavě jsem se zahleděla na Fiéra, který si prozatím jen tak ležel. Mezitím máma definitivně dokončila svou mluvu a ten spratek začal namítat, že má modrou krev. Modrou krev! Kde by jí vzal? Nebo možná ano. Nepřekvapilo by mě, kdyby on stříbrnou neměl. Hodila jsem očima od Fiéra k mámě a můj malý úcul jako kdyby jí varoval, ať ho radši rovnou vydědí, než se začne někde chlubit, že je z našeho rodu a přitom má modrou krev. A nebo že se ho můžu rovnou zbavit já, jestli chce.
Než jsem stačila otočit hlavu, něco se kolem mě prohnalo. Něco malého, otravného a divně zbarveného. Takže Fiér. Váhavě jsem se zvedla a znovu jsem zrak stočila k mámě. Ona za ním nepoběží! Ale co když se ten trouba ztratí? Nebo nám udělá ostudu? Musím ho chytit! Houpala jsem se ze strany na stranu, jako kdybych nevěděla, co mám dělat. Byla jsem v šoku. Naprosto jsem nechápala, jak si něco takového mohl dovolit! Na druhou stranu mě ale svět mimo jeskyni také lákal. Přiběhla jsem k mámě, pocuchala jsem jí srst na hrudi, aby to nebrala jako zradu a kývnutím jsem jí ujistila, že ho dovedu. A když ne, zůstaneme chvíli u otce. Pomyslela jsem si nakonec, tiše doufajíc, že mé myšlenky uslyší, stejně jako předtím.
//Erynijský les

Najednou jsem měla o moc lepší náladu. Potetovanej zadek už musel být tak na půl míle pryč a Alfa s Indiánkou se dobrovolně odklidili kamsi ke vchodu. Počítajíc s tím, že tam chvíli zůstanou jsem si buď mohla odpočinout, nebo se bavit na účet někoho jiného. Povšimla jsem si, že máma zdraví Alfu. A dokonce ho označuje jako "ctihodného" Alfu. To by mě zajímalo, co je na takovém světlohnědákovi ctihodného. Pomyslela jsem si napůl pro sebe, napůl jsem to možná směřovala k mámě jako otázku. Tmavě hnědá, ta je lepší. Spokojeně jsem se nakonec usmála a jen jsem k Alfovi kývla, abych si nemusela dát práci s mluvou. Od toho tu byl náš malý génius, Izarek. Když bude vždy dělat nejchytřejšího, nebude mít žádné kamarády Odfrkla jsem si sama pro sebe a hodila jsem na něj půlminutkový nenávistný výraz, stejně jako později na Fiéra. Ten se naštěstí zatím nesnažil o další z jeho mimořádně "vtipných" kousků a alespoň chvíli seděl na jeho štěněčím zadku. Dokud se tedy nezvedl a nenazval mámu "Weriošášou". Pohotově jsem se zvedla a strčila jsem do něj, aby se od mámy samovolně klidil, nebo ho začnu znovu cupovat na kousky. "Weriosasa, ty hade," objasnila jsem mu a zavrhla jsem ho pobaveným výrazem. Nebyl vtipný, chytrý, ani hezký. Až mi ho bylo opravdu líto. Ale kdo měl nervy mu to všehno ještě vysvětlovat? Jak už jsem řekla, byl ztracen ještě, než se narodil. Jak se mohlo v takovém rodě narodit něco takového? Navíc, kdybych si dala tu práci a zkusila mu vysvětlit, jak se chovat normálně a dustojně, stejně by nakonec utekl bůh ví kam a sežrala by ho první šelma. Což vlastně až tolik špatný nápad nebyl.
Ještě chvíli jsem ho sjížděla pohledem, dokud máma nenavrhla, že nám poví další legendu. Zvedla jsem se, rozběhla, neohleduplně zabrzdila o Izara a skončila jsem rovnou u ní. Legendy o našem rodu jsem milovala. Byl to základ a v dospělosti jsem s tím mohla chlubit. Podala hned několik návrhů na to, co nám může vyprávět. Sjela jsem pohledem Izara i Fiéra, naznačujíc, že vybírám já, tak ať raději nic nezkoušejí. Stejně ten ničema Fiér ale vykřikl, že má vyprávět o Fiérovi. Nejspíš myslel Fiéra, po kterém se jmenoval, což by mi vlastně tolik nevadilo. "Ty nejsi Fiélr. Jestli patřil k nám, tak ne. Hade," tušila jsem, že Fiér mohl být vznešený, krásný a čistoktevný vlk se všemi třemi pé pohromadě, stejně jako maminka, ale v tom případě se po něm neměl jmenovat tenhle idiot. Rodiče za to ale nemohli. Pořád je tu čas ho přejmenovat. Zůstala jsem tedy u toho, čistě ze zvědavosti, abych se dozvěděla, kdo ten Fiér byl. "Fiélr," vybrala jsem nakonec, zjišťujíc, že je toho ale víc, co chci slyšet. "A Weriosasa," doplnila jsem se, abych udělala radost mamince, to mě také zajímalo. "O, a Lindasa!" doplnila jsem se nakonec. Nepochybovala jsem, že to byla úžasná vlčice. Nebo jsem snad byla první svého jména? Lindasa první? Rozhodla jsem se nechat se překvapit, zavrtala jsem se do mámina teplého, čokoládového kožichu a nastražila jsem uši.

Jak už jsem se tedy rozhodla, nastal čas se s Fiérem (jakožto špínou rodiny) přestat zahazovat. Však on to schytá i bez mé pomoci. Když ho nezkolí máma, tak nějká infekce. Mohl by přestat cucat, co do tlamy nepatří. Pokud jsem věděla, do tlamy patřilo jídlo a pití. Nejlépe od rodičů. Třeba u té potetované šklebivky bych si nebyla jistá, jestli ho neotrávila. Pozitivní bylo, že to, že bude naší pečovatelkou, nepřicházelo v úvahu. Ona sama namítla, že je lovec a loví to, díky čemu jsme na živu. "Pff," vydala jsem ze sebe při té poznámce, sedíc hezky pod ochrannými křídly mé máti. Mně zatím drželo na živu její mléko, tudíž se mě nic takového rozhodně netýkalo. Tak ať si nehraje na spasitelku, máma se jídla o ní ani nedotkla přeci! Div se mi nekouřilo z hlavy, jak jsem se namáhala přemýšlením. Nakonec jsem toho tedy nechala. Do jeskyně přišla nová vlčice. A nezdála se tak pozorná a sebevědomá, jako Delta a Alfa, či-jak-se-to-ti-dva-jmenovali. Zvedla jsem se. Přišlo mi to jako slušnost a musela jsem dobře zapůsobit, pokud jsem chtěla, abych se jí líbila tak, jako se líbím máti a nepochybně i všem ostatním. Zeptala se, jak se jmenujeme. To se mi přesně hodilo. "Linda-sa," začala jsem pochopitelně se svým jménem. Izarovi jsem nechala prostor, ať se představí sám, když je tak chytrý. Fiér by to ale nezvládl. "Had," breptla jsem a kývnula jsem k němu hlavou. Tak mu přeci matka řekla. Usmála jsem se tak falešně, že to muselo být poznat. Budu mu tak říkat, ať je to cokoli. Dál jsem se usmívala, dokud mě něco nebouchlo do očí. Ten divný flíček, co měla vlčice pod okem. "K-do," naklonila jsem hlavu na stranu, přemýšlejíc, jak větu dokončit. Od poslechu jsem tak velkou slovní zásobu zatím neměla. "..tě kopnul?" optala jsem se, tváříc se trochu ustaraně. Vlastně mě to skutečně ani nezajímalo, jen jsem na ten flíček chtěla upozornit. Třeba mi při té příležitosti někdo vysvětlí, co to dělá na jejím obličeji.

Izar se mi pro jeho dobro a štěstí ztratil z dohledu a z cesty, potetovaná se uklidnila, alfa hezky sledoval a matka mě pyšně chválila, jak masakruji svého bratra. On ale začal odporovat! Hned u prvního ze tří pé začal odmlouvat. Tohle nepřežije. S každým jeho otravným „NĚ“ a „NĚ“ mě to vlče točilo víc a víc. Taky jsem se snažila stupňovat tlak, kterým jsem ho mačkala k zemi. To ale při mé štěněcí síle nic nebylo. Muselo to bolet asi jako když zafouká studený vítr. Štípe to, ale víc už nic. Nakvašeně jsem z něho slezla, vypnula jsem hruď, zvedla jsem hlavu a všem jsem pohledem dala najevo, že já jsem rubín rodiny a s někým tak otravným si nemusím dávat práci. Naposledy jsem na to nedochůdče hodila pohled. Byl otravný asi jako brouci v kožichu. V tom jsem si ale všimla, že.. to snad ne! On se právě snažil matku přemluvit, aby se potetovaná stala naší pečšovatělkou, či co! Rozhodně jsem nevěděla, co to je, co jsem chtěla bylo to, abych jí dnes viděla naposledy v životě. „Ne,“ vyhrkla jsem proti němu, asi i proto, abych mu ukázala, že to slovo umím vyslovit lépe, než on. Už jsem ho slyšela, bylo to jednoduché slovo a on na to šel prostě špatně. „Ne, ne ne ne a ne!“ vpálila jsem mu do obličeje co nejprotivněji jsem uměla. Bylo mi ho až líto. Předem pokažené vlče, škoda vůbec růst. Potom jsem se otočila a přistoupila jsem k máti, překvapivě s úplně jiným výrazem v tváři. Dokázala jsem ho z pohledu samotného vládce pekel na pohled pomněnky, kterou někdo vytrhl ze země změnit tak obratně a s takovým efektem, jako málokterý dospělý vlk. „Ne-bude,“ přisála jsem se k mé drahocené matičce, aby mě i ona ujistila, že je bratr hlupák a nic takového nepřichází v úvahu. Ještě by nás utopila někde v močálech! Namáčkla jsem se k matčině kožichu, celá vystresovaná z toho, aby se nestalo něco, co by se mi nakonec nelíbilo. Matka ale byla jistota. Nikdy by to nedopustila.

//Eh tedy, Linda nemá šanci žádné z území znát, tak jsem ho tam zkusila zavést takhle. Pochopím, když mi to nikdo neveme :D

Pro smůlu mě a stejně tak i všech ostatních okolo jsem stále nebyla středem pozornosti. Toho, jak bravurně jsem vlčici odmrštila svým argumentem si téměř nikdo nevšiml. Veškerou pozornost měl ten ničema Fiér. Ať už negativní z matčiny srany či neutrální z jakéhokoli jiného koutu jeskyně. Proč? Protože si strkal věci do tlamy? Cizí, špinavé tlapy a mrtvá zvířata? S trochou štěstí ta sláva bude trvat jen chvíli, dokud neumře na cizí parazity. Pak si možná všichni konečně všimnou toho, že já jsem matčino nejoblíbenější a nejkrásnější vlče, které zaslouží víc pozornosti než mí dva bratři dohromady násobeno dvěma.
A ještě víc mě nakrklo, když se ta potetovaná pokoušela se usmát. Musela mě špatně pochopit, protože já to viděla tak, že jsem jí urazila jako nikdo předtím. To ale teď nevadilo. Nakvašeně jsem se vracela zpět na místo zrovna ve chvíli, kdy otec opouštěl jeskyni a drcnul do Izara. Rovnou jsem do něho drcla z druhé strany, aby se narovnal a uhnul mi z cesty. Vzhledem k tomu, že to měl po předchozí zkušenosti udělat automaticky jsem si asi neměla dávat další práci s odsouváním a rovnou ho shodit na zem. Ale tak zlá jsem tu před všemi vlky být nemohla.
Chvíli na to se ke mně máma sklonila. Zopakovala pravidla tři pé, o kterých nám předtím vyprávěla v rámci legendy. Ten systém se mi líbil, až na to, že z těch tří slov jsem rozumněla asi jen jednomu a to částečně. Matně jsem si to z jejího vyprávění pamatovala. Zvedla jsem se, vypjala jsem hruď a než jsem stačila cokoliv udělat, tupý Fiér začal štěkat nesouhlasná slova. To už by stačilo. Nasadila jsem ten nejvýhružnější pohled, dopotácela jsem se až k mému bratru a stoupla jsem si nad něj. "Původ," zabrblala jsem si pro sebe, chytla jsem ho za ocas a zatahala ho pryč od velké vlčice a tedy od jakékoli ochrany. "Pýcha," bez obtíží jsem vyslovila i druhé slovo. Posledním jsem si nebyla tolik jistá, takže jsem se rozhodla to trochu ošidit. Jako kdyby to snad byla hra, začala jsem bratra malými, neškodnými zuby hryzat všude po srsti. "Plnvní!" zabreptala jsem, dala jsem na něho obě přední packy a snažila jsem se ho udržet na zemi, abych mu ukázala, jak jsou pravidla tři pé důležitá a jak je bude muset dodržovat, jinak mu ukážu. Koneckonců - za každou bolístku, kterou by způsobil mně by ho matka asi nenechala na živu.

Než jsem stačila pochytit, co se děje kolem mě, kdo všechno to přišel a že máma očekává, jak se posadím po jejím boku, táhla mě k ní nějaká neviditelná síla. Zajímavé je, že to jsem v tu chvíli vůbec neřešila. Řešila jsem, jak je zatraceně možné, že je můj bratr vedle ní jako první. To přece znamenalo, že si vedle matky zabere to nejlepší místo. Existuje vlastně nejlepší místo? A není to jedno? Ovšem, že je. Stejně jsem usoudila že mu musím ukázat, kdo je v naší štěněcí hiearchii číslo jedna a velice elegantně jsem ho odtlačila, načež jsem se vedle matky posadila sama a po očku hlídala, aby se náhodou nepokoušel vrátit do své pozice nebo se k matce nesunul z opačné strany. Dělat si tu práci a odsouvat ho odtamtud bych už vzhledem ke svému vzrůstu a nedokonalé rovnováze nemusela zvládnout. Ještě bych se ponížila před alfou a deltou. Takki, Weriosasa, Delta, Alfa, Fiér, Některá ze jmen mi ještě dělala problém.
Ze své pohodlné pozice (nebyla o nic pohodlnější než jakákoli jiná část jeskyně, ale byla Izarova) jsem tedy začala vnímat situaci, abych se něco dozvěděla a mohla do toho taky něco říct. Docházelo mi, že ta počmáraná a ten se zvláštní věcí na krku sem nepatřili. Drželi si od naší rodinky odstup. Počítala jsem, že je to naše jeskyně a vůbec se mi nelíbilo, že se máma musí na potetovanou vlčici rozčilovat. Vždyť tu neměla co dělat! Rozhodla jsem se zasáhnout a napravit tak pár chybek, které jsem udělala v chůzi a mluvě. Všimla jsem si, jakým tónem se ta počmáraná vyjadřuje, když nepřestávala mluvit. Hrdinsky jsem tedy předstoupila před matku a nespouštěla jsem ze záškodnice pohled, plně rozhodnutá zopakovat jediné slovo, které jsem z její mluvy zaslechla. A že slovo "divný" tak složitě nevypadá. "Ti. Tif. Tivný," vyprskla jsem po ní, uznale jsem sama nad sebou pokývala hlavou a rozhlédla jsem se po jeskyni, abych se ujistila, jak mě všichni oslavují a fandí mi. Aby ne! Tak mladá a tak šikovná! Nejdelší pohled jsem věnovala Izarovi, který se nacházel vedle matky kousek za mnou. On by takové slovo určitě nevyslovil, akorát by si zamotal jazyk, hlupáček. Nad Fiérem jsem jenom zakroutila hlavou a nechala jsem ho plavat, dokonale tak napodobujíc matku. Ten malý ničema byl ztělesněním ostudy. A navíc, okusováním nohou všech okolo mi kradl pozornost.