Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Erynijský les

Hned jak jsme vešly dovnitř (já namáčknutá na vlčici a potetovaná kousek od nás), začala
černobílá vlčice kydat pochvalná slova o mé máti. Byla jsem dost velká na to, abych poznala, že to je ironie. Už už jsem otevírala tlamu, že něco rychle namítnu, ale vzpomněla jsem si, že matka.. mě vlastně naštvala! Ano, moc mě naštvala, ponížila mě před Izarem, což byla naprostá podpásovka. Když se do dokonalé rodiny narodí princezna, stejně časem musí srazit královnu. Zamávala jsem nad tím lhostejně hlavou a zůstala jsem mlčet s kamenným výrazem. Až do chvíle, kdy řekla, že není společenský tvor. V tu chvíli jsem se mírně ušklíbla při vzpomínce na to, jak mi 'vykoupala a usušila' otce a on se po ní jen ohnal. Otrok maká zadarmo.
Ještě chvíli jsem jen tak postávala, dokud se do mluvy nedala Lucy. To, co říkala. To, co říkala! Byla hudba pro moje uši. "Chm," zvedla jsem namyšleně hlavu a postavila jsem se do ukázkového postoje. Musím jí představit matce a hlavně Izarovi. Třeba ten ničema konečně pochopí, kdo je nejkrásnější a nejdokonalejší z rodiny. "To víš, Lucy, jsme stříbrná krev. Stříbrná. Jméno mi vymyslel otec, jsem první toho jména v rodu!" vysvětlila jsem jí důkladně a zvedla jsem hlavu tak, abych se jí chvíli koukala do očí. "Jsem Lindasa, Lindasa první," odmlčela jsem se a užila si, jak je ležící vlčice na stejné výškové úrovni jako já. "Chůvu jsem nechala daleko za sebou. Nechci si stěžovat, ale je to špína! Služka. Nemá nás už co naučit," odkašlala jsem si a usmála se od ucha k uchu, abych vlčici dopřála drobnou pauzu, než se dám znovu do mluvy. Nechtěla jsem jí tím zavalit, spíš mi dělalo dobře, jak hezky o mně mluví, takže jsem jí chtěla dát prostor.
Navíc, i potetovaná se začala dožadovat informací. "Jak se jmenuješ?" skočila jsem jí prvně do řeči, abych o tom konečně získala přehled. "Chůva je Indilasa, Indiánka, nebudu jí říkat normálním jménem, bolel by mě z toho jazyk," objasnila jsem znechuceně. Chůvu jsem nesnášela. "Je to ta, co jí někdo kopnul do obličeje." Bavila jen Fiéra a podlézal jí jen Izar. Mě prostě byla ukradená.

Jak jsem očekávala, potetovaná se hned rozvrčela a chystala se odejít. To né, proč zkazí všechnu zábavu? Pff, stařena. Smutně jsem hodila očkem po druhé vlčici, kterou měla nejspíš provést po našem území. Zdálo se, že jí jsem udělala radost a vlčata měla ráda, takže stálo za to s ní trošku času strávit, abych tím naštvala černobílou. Musela jsem se jí moc, moc líbít. Konečně někdo. Rozhodla jsem se, že si budu užívat, dokud mi někdo věnuje takovou pozornost a nenechám ji jen tak odejít. Už když se loučila, tvářila jsem se skoro jako na rozplakání. A taky.. jsem si rovnala srst na hlavě. Cuchat mě nemusela ale!
Celé mi to vlastně vnuklo nápad, že určitě nebude dělat problém, když půjdu s nimi a také se tu o tom něco.. dozvím. Ach, až tolik jsem se nudila. "Jdu s vámi," zapípala jsem vesele a kývla jsem alfovi na rozloučenou, neztrácejíc ten sladký úsměv. Plán byl jít se usušit do jeskyně a příležitostně naštvat černo-bílou tím, že se na ní nalepím a neodlepím se do doby, dokud nenajdu lepší zábavu. Nuly spí dole, heh. Konečně si připustila vlastní barvu. Nenápadně jsem se tedy mihala elegantní chůzí za nimi, dokud jsem je nedohnala. Vlčice se zrovna ptala, jestli jsme tu jako vlčata sama, bez hlídání. "Už ne,"dala jsem o sobě vědět, jak jsem cupitala za nimi. "Ach, nemůžete mě tam nechat samotnou, jdu s vámi," fňukla jsem a naschvál se otočila na potetovanou, co na to poví ona. "Šla jsem od řeky sama domů, ale nikoho tu neznám, jen chůvu, a tu nemám ráda," dodala jsem velice smutně a přimáčkla se během chůze blíž k nové vlčici, jako největší chudinka. Popravdě jsem se trochu bála, že mě potetovaná někam odloží a nechá mě tam, nebo mě vrátí k chůvě. S tím si práci dávat nebude.
Zkusila jsem se vyškrábat na římsu jak nejelegantněji to šlo. Měla jsem velice krátké nohy. Ale nakonec se mi to samozřejmě povedlo. Nebylo nic, co by ostatní dokázali a já ne.
>>> Skála

// Řeka Mahtaë

Dlouhou cestu jsem zakončila až v rodném lese. Kdo to tu zase smrdí? Ještě párkrát jsem se ohlédla, jestli se náhodnou cháska mé vlastní krve neuráčí jít za mnou, ale byla jsem pevně přesvědčená, že můj odchod byl tak úderný a ctižádostivý, že se ani nepokoušeli. Obratně jsem se vyhnula skupince 'flekáč, Indiánka a oblíbený-nesnášený bratr' a pokračovala jsem ještě o kousek dál. Cítila jsem alfu. Taky novou vlčici a potetovanou. Tohle složení se vzdáleně blížilo zábavě, rozhodně tedy více, než složení mého bratra a dvou nečistokrevných vlků s ním. Elegantně jsem k nim přišla, sjela jsem je pohledem a přebrala si v hlavě všechno, co mi kdy matka radila o slušném chování. Rozhodla jsem se.. ano, rozhodla jsem se, že si poprvé v životě zkusím své herecké schopnosti.
Hned k začátku jsem se tedy hezky uklonila a ozářila všechny okolo širokým úsměvem. "Zdravím, velectěný alfo," narovnala jsem se a zamávala ocasem. Dokonce i situaci jsem odhadla, což se dalo využít. "Gratuluji ke schválení," broukla jsem co nejsladším hláskem k hnědo-bílé vlčici a otočila jsem se k poslednímu článku poblíž, tedy k potetované. "Lovkyně," .. ty rašple stará, kde jsi nechala tetování? Snad jsem správně odhadla, že myšlenky čte jen ona. Ono ostatně - kdyby je četl i alfa, ničemu by to nevadilo. Znal mou matku a už mě viděl cupovat bratry. Stejně jsem ale mohla zkusit si zahrát na hodnou, abych to později mohla využít.
Nadále jsem se tedy tvářila asi jako měsíček na hnoji a čekala jsem, kdo všechno to zbaští. Třeba mě smradlavka neuvidí ráda a budou jí mít za kanibala. Při pohledu na ní se mi v očích zračil záblesk něčeho, co by se vlastně dalo popsat jako pobavení. Ale to se samozřejmě nedalo poznat! Můj úsměv to maskoval tak spolehlivě a dokonale, že jsem se na projevy svých emocí nemusela ani soustředit.

Otci se očividně nelíbilo, že jsem k němu přišla. Zeptal se, jestli je mi dobrý až nyní, když tu není máti. Já myslela, že naší pozornost nechce, tse. Odfrkla jsem si jen tak pro sebe a neodpovídala. Proč se namáhat a vysvětlovat mu, že máma mě zklamala a potřebuji psychickou podporu! To se přeci vlastnímu otci vysvětlovat nemusí! Ale jak řekla matka: našeho otce nejspíš musí každý ke všemu postrkovat, protože sám nic neudělá. Všichni jsou tak nespolehliví. Jen jsem se tedy zvedla a našpicovala uši. "Nevím, doufám, že ano. Ještě Izara," zasyčela jsem nabubřeně a švihla jsem ocasem.
Vtom však již zmiňovaný bratr přicupital a celou mě pocákal. "Špíno," zvedla jsem se. Už jsem to nevydržela. Mé nářky nikdo neposlouchal, tudíž jsem to musela vyřídit sama. Zvedla jsem se, odsunula si Izara od otce jako po narození od matky, abychom ho nepocákali, a rovnou jsem se na bratra vrhla. Nějak jsem si odhadla, že určitě budu silnější, nebo přinejmenším rychleji jednající, takže bych boj mohla vyhrát. Prostě jsem ho přirazila k zemi a chvíli vrčela, dokud mi nedošlo, že nevím, co mám dělat. Můžu mu ublížit? Nebude se mi hodit? Zarazila jsem se, sundala jsem z něho tlapky, jen ne zadní, tu jsem si to něho úhledně utřela. A poodešla jsem. Princezna nebojuje. Princezna má prince, nebo přinejmenším rytíře, který bojuje za ní! Kde je sakra rytíř? Ještě pohrdavě jsem ho sledovala takovým 'zmiz mi ze života' pohledem, který jsem nakonec odvrátila a posadila se vedle otce. Měla jsem ho plné zuby. Mám svoje práva, nemůže na mě! Olízala jsem si obě packy a najednou začalo poprchávat. Což znamenalo, že nějaká jeho voda mi může být úplně ukradená. Pobaveně jsem pokynula hlavou k obloze a ještě jednou si oba zklamaně změřila. "Mám tu toho dost, jdu domů," utrousila jsem, elegantně otočila zadek a vydala se k lesu. S hlavou a ocasem až do oblak! Cestu jsem znala a chůva tam byla, takže jim to mohlo být ukradené. Já jen byla ráda, že odteď se tu budou oba nudit. Fiér je zlatý důl. Snad nepůjdou za mnou. Naposledy jsem zavelela ocasem a zmizela jsem jim v lese, na cestě za otravováním někoho jiného.

//Erynijský les

Izar se mi začal smát, že budu tlustá a sádelnatá. Nevím, co si ten ničema myslel, protože já už v tuhle chvíli byla štíhlejší, drobnější a vůbec elegantnější než on. "No, narozdíl od našeho bratra aspoň nežeru králíky. A co ty? Mám pocit, že jsem tě viděla uždibovat," začala jsem se tvářit podezíravě. Velice přesvědčivým způsobem. Protože nebylo přeci lepší provokace, než někomu připisovat něco, co neprovedl. Udělal to. Vsugerovala jsem si a loupla jsem pohledem jinam. Neni tu šance, abych byla tlustá a sádelnatá. Bohové netloustnou!
Pak bratr zase nosil ten svůj štěněcí zadek po vodě. Nějak brzo ale vylezl. "Ale notak, už jsi se unavil? Šup tam zpět," mrkla jsem na něho, snad abych ho upozornila, že tohle je ubohý výkon a měl by trochu přidat. Dál už mě nezajímal. Zajímalo mě všechno okolo, jen ne on. Například to, že ta stydlivá šedivá špínorodka se uráčila odejít. Jde nějak brzo, mohla být sranda. Zavrtěla jsem za ní hlavou. "Táhni, málem jsem chytila nemoc neušlechtilého rodu," sykla jsem si jen tak pro sebe. Poslední vlčice, co kdy s Izarem udělala oční kontakt. Nebo ne, poslední budu já. Až mu budu ty zatracené oči dloubat! On nemůže být následník rodu!
Máti opět chválila Izara a pak mě napomínala, nebo něco takového. Nikdo mě nebude opravovat, tss. Věděla jsem, co dělám. V tomhle mi tedy nemohla radit ani ona. Nakonec odešla. Možná jsem byla ráda. Teď už tu nebyl nikdo, kdo by Izara bránil a chválil. A já se s ním už zahazovat nechtěla. Byla jsem nešťastná a cítila jsem se zrazeně. Že by mi snad matka přestala nadržovat? Co mi teď pro vlčího boha bude zvyšovat sebevědomí? Nevezmu si žádné urozené vlče, ona taky otci pořád nadává! Nevezmu si nikoho. Vezmu si sama sebe. Jenom tak bude mít ten život smysl! Uvolněně jsem se zvedla z místa, udělala jsem několik kroků k otci a tam jsem si beze slov lehla. Chtělo to vymyslet nějaký plán. Chtělo to spoustu plánování do budoucna! Já neměla šanci se v životě ztratit, ale stejně to chtělo mírně doladit. Udělám si poslíčka z Fiéra, není to hrozba a svolí. Odcestujeme do dalkých krajin, kde se já stanu vlčí královnou s tisícem vlků pod sebou. "Otče, jak jsi potkal máti?" zeptala jsem se nakonec, aby to nevypadalo, že jsem snad uražená.

Izar se ozval, že já jsem posední, komu by dělal otroka. "Ano, poslední, nejdřív bys ho dělal mému partnerovi, pak mně. Kdykoli bych si rozkázala. Jinak bych tě vykázala do pustin," zašklebila jsem se na něho. Musel počítat s tím, že takový chod jednou nastane. Předehnat mě v čemkoli měl marné už od prvního okamžiku jeho mizerného života.
Plavání mu nakonec šlo. Škoda, že mně se vyrovnat nemohl. Ten než na to přišel! Tse, vypadá jako ryba na suchu, ať si v té vodě zůstane ještě o pár minut déle. Pak se uvidí, kdo tu umí plavat! A když se vracel zpět, dokonce se opovážil předstírat, že mu není zima. Jen jsem se na něho spokojeně zašklebila, protože narozdíl od mé maličkosti, on musel extrémně trpět zimou mimo teplý kožich matky a ještě předstírat, že mu to nevadí. Jestli se takhle bude chovat dál, nikdy si nikoho pořádně neochočí. A nebo - možná měl nějakou zvláštní poruchu, při které necítil okolní teplotu, která byla (ve chvíli, kdy jsme se máčeli) pomalu na bodu mrazu. Já si ho jen vesele představovala, jak mu hoří ocas a on to necítí.
A pak! Ten idiot si dovolil se přiblížit, olíznout mi srst a jen tak si odejít. Měla jsem jí celou od slin a ještě rozcuchnutou do opačného směru! "Izare, Izare, fuj! Mamii," nakvašeně jsem se zvedla a propíchla jsem ho pohledem. Máti ale hned zafungovala a srst mi uhladila. Díky. Bože. Jen to, co řekla, to se mi nelíbilo. "Nikdo mě nikam házet nebude, ani se k tomu nepřiblížim," namítla jsem a sledovala, jak chválí Izara. Kdyby to vlci uměli, v tu chvíli bych asi celá zrudla, načež by mi vybouchla hlava a všichni by brečeli, že ve svém ubohém životě přišli o jedinou krásnou a dokonalou vlčici. Ale - musela jsem se tvářit, že mi to nevadí. "Správně Izare, mazej tam znovu a buď tam třeba půl hodiny, a jestli v tu chvíli nebudeš brečet, tak dalších půl hodiny. Dokud prostě brečet nezačneš, nebo se neutopíš," zasyčela jsem na něho celá zakomplexovaná v žalu z toho, jak ho matka poplácala po hlavě a mně ne.

//Erynij

"Beta už se mi nelíbí, je to poskok," pronesla jsem snad první námitku na mámina slova za celý svůj život. Nemyslela jsem to zle, jen jsem jí chtěla naznačit, že získat si náklonnost alfy nebo jeho nástupce pro mě v budoucnu nebude žádný problém. Další mluvu pronášela k Izarovi, a i když to tedy vůbec nebylo mířeno na mě, musela jsem si jako správný provokatér také rýpnout. "Jo, Izárle, koukej, ať je z tebe ASPOŇ ta beta, abys mohl skákat kolem mě a..možná i mého nastávajícího," doporučila jsem mu s naprostou vážností, jak by měl do budoucna žít. Takový styl života akorát odpovídal tomu, že je sice z rodu Assassinů, ale nikdy nebude nejoblíbenější, nejpůvabnější, nejkrásnější a nejchytřejší potomek tohoto vrhu.
Další hodnou chvíli jsem se soustředila na chůzi, než mě vyrušil mámin hlasitý výkřik. Zvedla jsem ušiska a natočila jsem hlavu. Máti nejspíš křičela na otce, který své útočiště pro "čištění hlavy" našel právě zde. Nemá náhodou odpočívat až bude starý? Rozpomněla jsem se, jak mi říkal, že se o něho budu muset starat. Ale on se teď nestará o mně!
Nasadila jsem nejelegantnější chůzi, jakou jsem uměla a následovala jsem máti. Ta nejdříve mluvila k oběma vlkům, představovala nás (v tu chvíli jsem se tvářila jak nejvznešeněji to šlo) a tak podobně, ale v jednu chvíl na nás hodila takový ten "teď sledujte" pohled.
Napjatě jsem pozorovala, co se chystá udělat. Dopadlo to tak, že otec měl hlídat, abychom se neutopili a cizinka měla sloužit jako záchranné lano. "Jdu první,"pousmála jsem se potměšile a sebevědomě zároveň. "Nechci nechat Izara to zkazit, když se koukají i cizí," doplnila jsem se mezitím, co jsem si pobaveně prohlížela divné zbarvení té vlčice. Takhle se narodit, radši se hned zabiju a budu doufat, že v příštím životě budu mít větší štěstí na zbarvení. Proč jsou v těhle končinách vlci tak výstřední? Až mě oči pálí. Můj pohled neminul ani otce, kterému jsem výrazem naznačila, že na nikoho dávat pozor nemusí, protože plavání je něco, v čem vyniknu a už od začátku. Cítila jsem to v kostech. Jako u všeho ostatního. Potom už nebyl na předvádění čas. Jen jsem se ladně dobelhala k řece. Teď přemýšlej. Když jsem byla trošku z dosahu těch všech a měla jsem chvíli na rozmyšlenou, došlo mi, že jsem jen vlče a zázrak to nebude. Ano - ani dokonalý vlk si nemusí ve všem věřit. Existuje něco, jako pud sebezáchovy, přece.
Pomalu jsem ve vodě smočila své přední tlapky. Byla studená. Zatraceně studená. A okolní teplota to ještě zhoršovala. Ale co jsem mohla dělat. Bylo jen na mě, jestli se Izar na nějakém příkladu naučí plavat. A jako vlk z rodu Assassinů to umět musel. Proto jsem se do vody po chvíli rozhodla prostě skočit. Odrazila jsem se od břehu, vplula jsem do mírného říčního proudu a začala jsem pod vodou zběsile mávat packama. Jak se to dělá? Ještě chvíli jsem zběsile mávala, než mi došlo, že.. to je ono? Mávat hloupě packama? V ledový vodě? To je plavání? Ubohost! Aby se ale neřeklo, když mi to hned tak hezky šlo, obeplula jsem pár dokonalých koleček kolem dokola jen tak na okrasu a elegantně jsem se vrátila zpět ke břehu, protože ta zima se nedala vydržet. Tam jsem se oklepala a namířila jsem si to rovnou k matce. "Hloupost, je to k ničemu," zhodnotila jsem celé plavání jakožto činnost a spěchala jsem k máti. Nejen proto, aby mě zahřála, ale také aby mi olízáním zarovnala srst po tom, co jsem z ní musela hloupou vodu setřást. "Takhle se to dělá, bratře," vzdychla jsem, dmouc se sebepýchou. "Ty takový potenciál nemáš, takže radši jen na provázku, než se to naučíš, ano?" nepochybovala jsem, že když jsem takové štěstí na první plavání měla já, on ho mít nebude. To nebylo možné. "Voda je akorát," dodala jsem jasně sarkasticky, protože jsem se v tu chvíli celá klepala, namáčknutá na máti.

Máma na mě začala mluvit. Chápala jsem to tak, že zrovna narážela na Indilasu, takže jsem se hned rozhodla to hrát s ní. "Ovšem máti, ani si to nedovedu představit, mít za partnera takovou špínu. Chci nějakého alfu. Nebo jeho nejsilnějšího potomka," vzorně jsem se na ní usmála. Matka také souhlasila, že bratr s námi na mé vyžádání půjde, přičemž mě nazvala Lindasou I. z rodu Assassinů. To se mi líbilo, byla jsem ve svém živlu. Strčím ho do vody, chci vidět, jak plave. Prozradila jsem máti svůj plán v myšlenkách a doufala, že svolí. Kdyby se topil, možná se slituju a hodím po něm.. něco. To "něco" by si někdo u topícího se vlka představoval nejspíš jako dřevo. Já bych po něm nejspíš hodila kámen. Ale to už bylo detailní. Doplnila jsem se, aby se matce minulý nápad nezdál příliš zbytečný, či snad nebezpečný. To ale nehrozilo. Já jsem byla nejdůležitější z rodiny.
Matka určila směr a pomalu se jím rozešla. Vydala jsem se za ní, přičemž jsem před sebou nechávala místo pro bratra, aby mi hezky vyšlapal cestičku. "Slyšíš jí? Slyšíš? Jak si myslí, že jí někdo poslouchá. Mrcha stará," zakrákala jsem k Izarovi i máti zároveň v reakci na počmáranici a její falešné vytí. Kdo se v dnešní době ještě namáhá s vytím. Dál už jsem se starala jen o to, abych šla rovně, elegantně a s hlavou vztyčenou, aby si mě každý všiml dříve, než Izara.

→ řeka Mahtaë

Než jsem stihla dvakrát znovu pohledem přesmažit všechny okolo, otec byl zase v čudu. Odejde, když ho jeden nejvíc potřebuje. Narovnala jsem se a znovu jsem tu chásku projela pohledem. Bylo mi z nich na zvracení. Indiánka byla stará, ošklivá, jedovatá služka, Fiér byl průšvihářské klišé a Izar se mi snažil šlapat na paty, ale ve skutečnosti byl tak daleko za mnou, že za deset jeho životů by mě nedohnal ani v jednom ze tří pé. Nejvíc ze všeho mě trápilo přemýšlení nad tím, jak může třeba právě naše služka být příjmána společností. O Fiérovy mléčný zuby, že nejen nemá partnera, ale ještě ke všemu se na ní nikdo radši nekouká, protože se bojí, že by se mu udělalo to samý znamínko, co má na ksichtě. To už mi dělala radost představa, jak by asi vypadal můj bratr bez zubů, a že by se to klidně dalo zařídit, protože jsem na něj před pár sekundami kecla to s hlínou a matka se na něho hned vrhla, že za trest zůstane v lese místo výletu k jezeru. "Vycházka k jezeru?" otočila jsem se na mámu nadšeně. V očích se mi po dlouhé době leskla radost. Jednak proto, že jsem věděla, že když to budu požadovat, tak to dovolí a navíc s námi Fiér nebude moci jít, což pro něho byl tak nejhorší trest. "Slyšel jsi? Budeš tu hnít se služkou," vysmála jsem se mu z bezpečí pod máminými ochrannými křídly. Dokonce i na Izara se zavrčelo, což mou radost trojnásobilo, možná i čtyřnásobilo. "Ten taky zůstává," rozkázala jsem, ale nakonec se mi vybavilo, že když už budeme u vody, možná mu budu moci konečně vysvětlit, kdo je tu alfa-vlče a třeba ho tam strčím. "A.. nebo ne. On půjde taky," opravila jsem se. "Ale ať se sebou něco udělá, nebo nám budě dělat ostudu," doplnila jsem.
Už to vypadalo, že to nemůže nic pokazit, ale ještě ke všemu se ozvalo falešné vytí, které hned od poslechu muselo patřit potetované. Mírně jsem zavrčela, takový zvuk mi rval uši. Určitě se od-urazila a jde zase oxidovat. Snad ne k nám.

Nespouštěla jsem oči z té blyštivé věci, která se otci houpala na krku. Začal mi o tom vypravovat. Že prý je to přívěšek a oba s mámou ho našli u jezera, ale on že má o moc hezčí. Nemohla jsem posoudit, který z nich je hezčí, ale otcův byl jisto-jistě výraznější. Odtrhla jsem od něj oči a místo toho jsem se zadívala na otce. Řekl, že možná někdy také nějaký najdu. To bylo to, co mě zajímalo. "Důležitost, magická síla, páni, páni, páni," už už jsem se viděla, jak se s přívěškem vytahuji Izarovi, potetované mrše a všem ostatním, které tolik nesnáším a nemají ho. Budu hledat u jezer. Nebo pošlu Fiéra, aby hledal za mě! On by o něco takového stejně nestál. Nadšeně jsem se na otce usmála a rozhlédla jsem se po okolí.
Přišlo mi, že cítím sladkou, známou vůni.. přerušovanou nějakým hnusem.. a hned na to dalším hnusem. Hned mi došlo, že je to matka. Od pohledu v doprovodu Indiánky a Izara. Tím se to všechno vysvětlovalo. Byla jsem ráda, že matka míří k nám, ale ty dva sebou brát nemusela. Zařadila jsem se vedle otce a začala jsem se tvářit znatelně zklamaně. Dokud matka nedošla k nám, v tu chvíli jsem nasadila ten nejsladší úsměv a nechala jsem se olíznout. "Měla jsem se skvěle, potetovaná odešla a Fiér.." pokroutila jsem nad tím zmetkem hlavou, raději nedokončujíc větu. Nebo vlastně..líbila se mi představa, že mu matka uštědřuje výchovnou za to, co provedl. "..Fiér na mě naházel spoustu hlíny a jehličí," ublíženě jsem zvedla hlavu a zavřela oči na náznak toho, že já jsem ale byla dost šikovná na to, abych to ze srsti dostala a ještě si jí učísla a srovnala.
Když jsem nakonec otevřela oči, hned jako první...věc..jsem zahlédla Izara. Koukal se na mě! A tak ošklivým pohledem. V tu chvíli mi bylo jedno, že máma něco říká. Začala jsem do ní silně drcat v pravidelných intervalech, abych jí přiměla přestat mluvit a začít se koukat, co to ten odporný ničema zkouší. A do toho všeho ještě začala něco namítat Indiánka! A já si nemyslela, jak si užiju chvíli klidu! Nabručeně jsem se mámě zabořila čumákem do srsti, vstala jsem a poposunula jsem se k otci, abych se vyhnula tomu Izarovu protivnému pohledu a Indiánčiným kecům. V tuhle chvíli prostě nebylo zbytí a máma se musela zařídit podle mě, protože z jejich přítomnosti by mě mohl chytit šlak, nebo tak něco.

Když jsem se očistila od veškerého toho hnusu, zeptala jsem se černé, jestli má na sobě čmárance schválně. Překvapivě odvětila, že ano. Smutné, pomyslela jsem si. Věděla jsem, že mé myšlenky slyší. Na venek jsem se ale jen pobaveně šklebila a sledovala jsem, jak se uboze snaží předvést všechny své magie tím, že dělá sprchu i osušku mému otci. Hlavně jsem byla zvědavá, jak bude reagovat, to mě opravdu zajímalo. On se po ní ohnal, jestli by jí snad za to měl děkovat. Sledovala jsem to celé jako divák v kině. Ona opáčila tím, že proto nedělá dobré skutky. To už jsem vstala a těkala škodolibýma očima mezi ní a otcem. Zdálo se, že se urazila, protože nakonec pronesla, že nemáme zlobit tatínka a odešla. Už zase nesla ten svůj těžký, potetovaný zadek pryč. Ať za nikym neleze, když se stejně nakonec urazí. Neni s ní zábava. Nadšeně jsem se otočila na otce a už jsem kolem něho chtěla začít hopsat a děkovat bohu, že jí to tak nandal, ale byl to zrovna on, kdo mě v tom přerušil. Řekl, že musím růst a nabírat zkušenosti, abych se o něho postarala, až na tom bude zle, nebo tak něco. Normálně bych nic takového neslibovala, ale rodiče představovali výjmku. Byli součástí rodu, to od nich jsem se měla všemu naučit. Zamávala jsem ocasem a pokývala jsem hlavou na náznak, že se může spolehnout.
"Pjassijcooo?" naklonila jsem nechápavě hlavu, když mi řekl, že mě zachránil před takto znějícím jménem. Napřed jsem to nechápala, ale potom mi to došlo. Vzpomněla jsem si, jak mi matka říkala, že za mé jméno může můj otec, že ho vymyslel a proto jsem první v rodu, kdo se takto jmenuje. "Jsem Lindasa. První," pronesla jsem nadšeně. Vůbec mi nevadilo, že se tak jmenuju. Nic proti matce, ale to první jméno bych neuměla vyslovit, takže by měl Izar zase navrch, takže bych byla naštvaná a vlastně - pokazilo by mi to celý život od základů! Izar, určitě se teď všem v úkrytu vtírá do přízně! "Tatí," rozhodla jsem se to vyrovnat tak, že já se naopak budu bratříčkovat s tátou, abych si i u něho vybudovala spolehlivost, že mě má radši, než mé sourozence. "Odkud to máš?" přiťapala jsem k němu, očima spočívajíc na té blyštivé věci, co se mu houpala na krku. To chci.

Nemohla jsem si nevšimnout, jak otec mírně zavrčel, když se ke mně vlčice tak ošklivě přiblížila. To se mi mimořádně líbilo. Jen mě to utvrzovalo v tom, že hrozně přehrává a chyba je na její straně. Žádný normální vlk by se přece tolik nenavztekal jenom kvůli malému vlčeti! Vtom mi byla poslána do hlavy další myšlenka. Byla od ní, už dle obsahu. Tvrdila, že jestli jí budu tancovat na hrobu, bude mě navždy strašit. Strašíš všechny, už teď. Především těma čmáranicema na těle. Odbyla jsem to, stejně jako jsem chvíli poté odbyla pouhým šklebivým kývnutím poznámku otce. Byla jen otázka času, dokud nebudu velká jako všichni ostatní tady. Pak už mi nebude nic překážet. Navíc - brala jsem to tak trošku tak, že dokud jsem malá, nikdo mi ublížit nemůže.
A když už jsem si myslela, že si po těch všech kecech alespoň v klidu posedím, Fiér na mě začal hrabat hlínu. Čekala jsem nehnutě na místě, dokud nepřestal. Poté jsem se pomalu otočila. Chtěla jsem ho zmydlit jako nikdy! Ale pak mi něco došlo. Chtěla jsem se na něco zeptat. Jak jsem se tak koukala na jehličky a hlínu v mém krásném kožichu, došlo mi, že se to nemálo liší od těch čmáranic, co má na sobě černobílá. "Fuj, to nikdy!" začala jsem se všelijak oklepávat a převalovat v sametově jemné trávě. Nebylo to vůbec špatné. Dělala jsem to, co normální vlčata. Jen za jiným účelem. Hned na to, když už jsem v kožichu měla jen sem tam nějaký drobek, což jsem ještě plánovala napravit, jsem se zvedla a otočila na černobílou. "Máš to na sobě schvvválně?" zeptala jsem se, tváříc se tak, že jsem jen zvědavá, jako jiná vlčata. Ve skutečnosti se mi tomu ale nechtělo věřit. A vlastně! Až teď jsem si všimla, že má.. bílý čenich? Bůh ví, kam ho strkala. A to byl tak blízko u mně! Pozorně jsem čakala na odpověď, mezitím, co jsem se přesouvala pryč od Fiéra a blíž k otci a vyndavala jsem si ze srsti poslední fuflíky špíny.

Fiér začal odmlouvat, že nikam nejde. Jak jinak, mě ovšem zajímala reakce černobílé. Nepředpokládala jsem, že se nechá vydírat, ale jelikož mluva je tak nejméně namáhavá věc, kterou jsem mohla v tuhle chvíli podniknout, zkusit jsem to musela. A ta-dá! Jasně, že se naštvala. Dopotácela se až ke mně, dala mi hlavu nebezpečně blízko k obličeji a začala vrčet. Stála jsem tam bez změny výrazu, jen jsem sem tam hodila okem do strany, jestli se dívá otec. Nějakým zvláštním způsobem mi dělalo dobře, že se mi povedlo jí naštvat a přiměla jsem jí se takhle ksichtit. Nakonec z ní vypadlo, že to se mnou nedopadne dobře. Až na to dojde, budu ti tancovat na hrobu, rašple. koukala jsem na ten její potetovaný zadek, když se konečně začala sunout pryč ode mě a já mohla začít dýchat, protože přestalo hrozit, že bych chytila nějakou hrozivou nemoc, nebo jinou barvu krve. Nadechla jsem se, posunula a prudce jsem vydechla, nespouštějíc oči z těch jejích. "Fuj," ošila jsem se nakonec, nasadila jsem zkažený úsměv a ladně jsem se otočila čelem vzad a domašírovala jsem si to blíž k otci a Fiérovi. Fiér si dal zajíce a zrovna končil v jeho konzumaci, tedy nejspíš. A pokud ne, tak stejně skončí. Přišla jsem k němu, drcla jsem do něho ze strany tak, že kdyby to vyšlo, čenich by mu znovu skončil v tom zkrvaveném hnusu. Dobře mu tak, tyhle naschválky mu taky nemohly procházet věčně. A vůbec, jestli bude takhle hazardovat se svým dobrým jménem a zdravím, brzy se mu to vymstí, stejně, jako se to podle potetované má vymstít mně. Nakonec jsem došla k otci, posadila jsem se kousek od něho a pozorně jsem je sledovala. Kdyby něco zkusili, jsem přece blízko u něho! A i s předtuchou, že on by mě stejně nebránil, jsem si byla jistá aspoň tím, že ho při nějaké neplánované honěné můžu použít jako oběhovou překážku.

Přesně jak jsem čekala, Fiér si zajíce kamsi odsunul, namítajíc, že on má krev bílou. Aha. Takže modrá už není v kurzu. Hlavně mlít nesmysly, hlupák! Hrozivě jsem se na něho ušklíbla, že po něm snad skočím, ale nakonec jsem jen vydechla a rozhodla jsem se nedávat si tu práci. "Tak si to sežel, hade," pobaveně jsem se nad ním ušklíbla, jako kdybych jen čekala na to, jak se zadusí krví, otráví, protože to měla v puse ta potetovaná, nebo ještě lépe - nebude to vůbec moci nakousnout a shnije mu to pomalinku přímo před očima. A bylo vystaráno.
Se zájmem jsem se otočila na otce, který mi na výmluvu kývl a poznamenal, že kdo ho bude štvát, půjde do jeskyně. Proč tam Fiér nemůže jít rovnou, když štve mámu? Ptala jsem se sama sebe. Dobře jsem věděla, že asi nejvíc by v tomhle momentě Fiérovi ublížilo, kdybych ho tam prostě dostala zpátky. A hezky bez zajíce. Taky jsem to měla v plánu.
Už už jsem se k němu chtěla se vší grácií vypravit, ale přerušila mě pro změnu potetovaná. A jak jsem tak na ní hleděla, ignorujíc její kecy, najednou mi to docvaklo! No nebyla by ona dokonalý bodyguard? Nosič? Ochránce? Hned mi došlo, že bych jí měla honem přetáhnout na svou stranu. Matka by nadšená nebyla, ale zkusit to můžu. A tak jsme se já a můj geniální mozek rozhodli, že jí trošku využijeme. "Vem Fiéra," pronesla jsem s lehkou nadsázkou v hlase Do tlamy a zubama, heheh! ".. a půjdu," pozvedla jsem obočí, zvědavá, jak bude reagovat. Určitě přece měla spousty poviností a otec jakbysmet. Chtěli se nás zbavit, bylo mi to hned jasné! Pohledem jsem naznačila, že jestli je to nutné, mohou vzít i zajíce. Stejně ho pak matka v jeskyni zabaví.

Fiér za celou tu dobu neřekl ani slovo. Alepsoň né mně. Ovšem, nepochybně byl podělaneý až za ušima a dělal, že nic, protože věděl, že kdyby pronesl něco křivého, zavolala bych na něho mámu, nebo bych ho do té jeskyně třeba odnesla úplně sama! Srab. Pokroutila jsem nad ním hlavou. Očividně se tu zrovna bavil se svou novou kamarádkou, která ho cosi učila. Výborně, to se mu bude hodit, až to bude dělat za mě. Celé jsem to smázla a snažila jsem se tu šarádu ignorovat.
Vtom se mě otec zeptal, jestli jsem také utekla matce. Nevěděla jsem, jak to mám pobrat, protože (dle mě) aby ta výchova fungovala, otec měl dávát přednost mně, stejně jako máma, ale nezdálo se, že to dělá. Tedy prozatím. "Ne. Můžu sama. Máma mě nechala," usmála jsem se na něho a poté jsem znechuceným pohledem sjela i ty další dva. Jestlipak by tohle dovolila i Fiérovi? Smála jsem se v mysli. Což mě přivedlo k myšlence, že tu mám nějakou "povinost". Měla jsem se i s Fiérem vrátit zpět. Ale.. mohla jsem se chvíli zdržet, vzhledem k tomu, že jsem je našla takřka rovnou. A dokonalý Izarek určitě zůstane sedět na dokonalém zadku. Zhodnotila jsem to nakonec.
Zbystřela jsem až, když potetovaná Fierovi nabídla, že později může sežrat zajíce, kterého nejspíš ulovili. "Ne," jednoduše jsem odpověděla za něj. Dobře jsem věděla, že ho k tomu ta mrcha akorát navádí, aby vytočila mámu. "Fiérl, přemýšlej," otočila jsem se na něj. "Jsi modrá krev?" zeptala jsem se ho. To přece sám řekl, dokonce přemlouval mámu, aby mohl být modrá krev místo stříbrné. "Modrá krev to nejí," ujistila jsem ho, jako kdyby mě opravdu zajímalo, co ten zkažený ničema žere. Ale v tomhle jsem matku musela zastoupit. Už mě s tou jeho rebélií unavoval. A ta potetovaná zas s tím pobízením, jenom aby mámu naštvala. Dělala jsem dobrou věc. Přesně jsem věděla, co se stane. On si ho vezme, já po něm skočím a začnu mu znovu trhat chlupy, otec nebo potetovaná mě z něho sundají a já to nabonzuju mámě.