Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Když už, tak kterého! Mluv prosím vlčí řečí, buď tak laskav. A ano, znám spoustu takových vlků. Třeba Izara, nebo tebe, nebo Indilasu, nebo Skyliethasu" vyprskla jsem po něm a protočila jsem očima. Jestli to byla nějaká hloupá hádanka, tak mě vůbec nebavilo jí luštit. Existovalo tolik vlků, které nikdo nemá rád. Já měla aspoň to pojištění, že mě měli rádi rodiče, takže si to o mě nikdo nemohl dovolit říkat. Navíc - všichni vlci, kteří mě nenáviděli, mi beztak jen záviděli mou krásu a dokonalost.
"Můžeme začít kde chceš, ale do vody půjdeš první ty. Jestli plaveš tak hezky, jak tvrdíš a já neumím plavat, jak také tvrdíš, tak ti jistě nebude dělat problém mě potom zachránit, kdybych se náááhodou topila," vesele jsem souhlasila s jeho návrhem a naklonila jsem hlavu na stranu, jestli tedy půjdeme, nebo co se vlastně poděje.
Když nás poté při sourozenecké rvačce vyrušilo hřmění a blesky v dáli, Fiér to hned začal svádět na mě. "To není pravda! Určitě tě varují, abys po své malé sestřičce příště takhle neskákal, protože bys jí mohl ublížit," poučila jsem ho a nastražila jsem uši. Zdálo se, že kousek od nás se něco šustlo. Fiér se za tím hned rozběhnul. Zůstala jsem chvíli stát na místě, ale podle pachu mi nakonec došlo, že je to otec.
"Fiére, přestaň tatínka zasypávat svými vlastními problémy," pronesla jsem, když jsem se k nim elegantně blížila hustým porostem. Nakonec jsem se dostala až k otci a lehla jsem si vedle něho. "Omlouvám se, že jsem odešla, tati. Naštval mě Izar," vysvětlila jsem s mírným úšklebkem a zahleděla jsem se tam, kam se dívali on i Fiér. "Co jsou ty věci na obloze?"

"Jo, jasný. Tak mě trochu podpoř, když tvrdím, že je to služka! Ty se kolem ní jen motáš a nic neřekneš. Buď trochu chlap, vlky bez názoru nemá nikdo rád!" dloubla jsem ho v hecu do žeber a ušklíbla se. Měla jsem pravdu. Nechával všechno důležité a obtížné na mně. Kdyby se jednou jedinkrát přimluvil!
Noc už tu byla. Naprostá tma. Mělo to pozitivní i negativní stránky. Unavená jsem nebyla, líbilo se mi, že je tma, ale na druhou stranu mě napadlo, že nás rodiče třeba hledají. Nezajímalo mě, jakou jim dá hledání práci, spíš jsem si dělala starost, že v době mé nepřítomnosti udělají z Izara rodiného nástupce. Aspoň, že toho troubu skoro nevidím. Odfrkla jsem si sama pro sebe při pohledu na siluetu svého bratra. Tedy, viděla jsem siluetu, odlesky srsti odrážející se od záře z oblohy a nepatrné rysy těla a obličeje.
"Já ti své plavecké schopnosti ukážu mileráda, hlupáku. Tak proč si se mnou nechceš zaplavat?" oplatila jsem mu úsměv a na oko jsem zamávala ocasem. Já plavat uměla, takže tam žádný problém nebyl. Nemohla jsem tam ale přece skočit jako první. To by mi utekl a nemohla bych se mu posmívat.
Pak se stalo asi to, že Fiér na mě skočil, mě to srazilo na zem a když jsem mu to chtěla oplatit, docela silně jsme se srazili packami. Ještě chvilinku jsem se tak držela a snažila se odrazit od těch jeho, ale vtom se za námi v dálce ozval burácivý zvuk. Zbystřela jsem, stoupla si na všechny čtyři a ohlédla se za tím zvukem. Daleko za obzorem se po obloze mihala zvláštní světla. Dělalo to spoustu rámusu. "Konec světa, Fiére!" vykřikla jsem tak, že to muselo být slyšet minimálně až ve Smrkáči. "Šup, šup, musíme toho spoustu stihnout, než umřeme! Takhle se nikdy nestanu alfou! Nikdy nevyhraju soutěž o nejkrásnější vlčici světa! Nikdy nevyrostu a nenakopu zadek Skyliethase!" začala jsem v rychlosti brblat sama pro sebe, nespouštějíc pohled z těch blikajících světel v dálce.

Stmívalo se hodně rychle. Každými pár minutami tu bylo o něco méně světla. Nebyla jsem unavená, před chvílí jsem odpočívala. Jen jsem prostě zastávala názor, že - protože v noci není nic vidět (a tím pádem ani já), tak to není ani trochu hezká denní část a vůbec se nedivím, že se v tu dobu má spát. "Ovšem, že by jsi mě ochránil, tupče. Otroci makaj zadarmo a se vší samozřejmostí," vysvětlila jsem mu s odfrknutím. To jsem řekla moc hezky. Ten jeho tón, ten se mi vůbec nelíbil. Každý má normálního otroka, jen můj musí být hloupý, ošklivý a otravný.
"Podívej, plavu perfektně. A ty určitě taky.. plaveš. Tak hurá do toho, kde je problém?" vychrlila jsem už docela netrpělivě a poklepala jsem přední nohou o zem. Celé to ztrácelo smysl, když vyprchalo všechno to napětí, které se ještě před chvílí dalo krájet. Kdyby tam teď spadl, nejspíš by mi to ani neudělalo pořádnou radost. Chtělo to vymyslet novou strategii. Zamyslela jsem se, ale vtom Fiér cosi prohlásil a já si na setinu sekundy pomyslela, že se snad opravdu chystá skočit. Kdyby opravdu skočil a uměl by to, asi by mě to dost vytočilo. A dělala bych, že to nevidím. To on ale neudělal. Ten idiot to otočil a skočil rovnou na mě.
"Fiérožbluňk," vyhrkla jsem ještě těsně před tím, než do mě narazil. Protože jsem to rozhodně nečekala a stála jsem ve výstavním postoji, rozhodilo mi to rovnováhu a spadla jsem na zadek. To bylo až až. Nemohla jsem se přece nechat ponižovat! Zacvakala jsem zářivě bílými zoubky, oprášila se a vrhla se po něm ve snaze ho povalit na zem a držet. Bylo mi jasné, že to nebude fungovat a stejně z toho bude jen další štěněčí hrátka na rvačku, u které se ušpiníme. Ale co se dalo dělat. Na někom jsem si to natrénovat musela. Snad brzo dorazí máma a umyje mě.

Poledne se přehouplo v odpoledne a odpoledne ve večer. Začalo se pomalu stmívat. "Ty, Fiére, je to dobrý nápad, abysme tu byl po setmění? NE, ŽE BYCH SE BÁLA," druhou větou jako kdybych mu spíš vyhrožovala, než ho jen upozorňovála. Nebála jsem se, ovšem, že ne. Jen jsem nebyla nejšťastnější, když byla tma a nebylo vidět na krok. A stála jsem u toho.. uprostřed louky.. u řeky.. několik stovek metrů od smečkového úkrytu. Brrr. Naštěstí jsem mohla použít bratra jako obětního beránka. Potom bych možná stihla utéct.
Když jsem Fiéra začala tlačit do řeky, nejprve frajeřil, že mám dokázat, že lže. To tak. S tím jsem si já práci dělat nemusela. Stačilo ho dál strkat a čekat, až se vzdá sám. Vnímala jsem jeho strach. Úplně jsem cítila, jak to v něm budí paniku. Čim blíž ke břehu, tim víc se mu v hlavě musely vařit plány, jak se z této situace dostat. Dovedla jsem si živě představit, jak mu bylo, protože Skyliethasa mi něco podobného udělala jen asi den zpátky. "Fiére, mně je úplně jedno, co se dělo a nedělo. Každý vlk plave stejně. A já chci jen vědět, jak krásně to jde tobě," zazpívala jsem s falešnou přívětivostí v hlase a neodstupovala jsem od tlačení. Až do chvíle, kdy jsme byli na kraji řeky. Stačilo by dloubnout ještě jednou, rozhodit mu rovnováhu. "Hurá do toho, bráško. Držím ti palce," usmála jsem se ještě zářivěji a zahleděla se mu do očí. Asi jsem ho tam moc chtěla strčit a vylít si tak vztek na Skyliethasu na něm. Na druhou stranu bych se taky moc bavila, kdyby se místo všeho toho hrdinství začal teď, v možném ohrožení zdraví a života, vymlouvat a snažit se plavání vyhnout. "Tak co, co bude? Skočíš šipku? Kufr?" uchechtla jsem se a dala mu ještě malinkou chviličku na rozmyšlenou. Nebyla by to zábava, kdyby silnější nenechávali slabším náskok!

Párkrát jsem se přerušovaně zachechtala, jak Fiér utíkal porostem a neustále padal a zakopával. Samci neumějí dělat dvě věci najednou. Fiér dokonce ani sledovat směr a běžet. Zastavila jsem kousek od jezera a bděle se rozhlédla. Bratr se dostavil o něco později, ale vzhledem k tomu, že mi nic neprovedl a ani mě nehodil do řeky, docela jsem se divila, proč celou tu šaškárnu dělal.
"Kéž by, bratříčku," nastražila jsem uši a snažila se dělat, že tu část s "jenom" jsem neslyšela. "Izar se procpe i cedníkem, znáš ho. Bude hodně těžké se ho jednou zbavit," našlápla jsem dopředu a ohlédla jsem se k němu, jestli jeho snad nenapadá nějaké šikovné provedení atentátu na našeho bratra. Až bude Izar pryč, zbavovat se tohohle trouby bude to nejmenší. Přemýšlela jsem mezitím, co on brblal nějaké nesmysly. Dělala jsem, že mě to nezajímá. Až do chvíle, kdy mi přišlo, že si naschvál až moc vymýšlí a vytahuje se. "Smrdíš, Fiére. Špíno prolhaná," odfrkla jsem si a obešla jsem ho tak, aby byl blíž k vodě on. "Tak nám ukaž, jak plaveš," uchechtla jsem se a začala ho pomalu strkat směrem k vodě předníma packama a hlavou. Bůh mu žehnej, jestli ne. Proud pod vodopády byl moc silný na to, aby se v něm učilo plavat vlče. A ještě ke všemu poprvé. "Ukaž, jak tě to naučila. Ta nána, co o ní básníš. No?" nepřestávala jsem ho sunout směrem k vodě, dokud jsme u ní nebyly opravdu blízko a já mu tedy dala malou chvíli si to rozmyslet a odvolat svá hloupounká slova. "Zlatá krev, pche. Máma tě vydědí," prakticky jsem ho jen seznámila s tím, že dřív nebo později ho rod stejně vyhostí, protože dělal až moc blbostí a mlel nesmysly o modré a zlaté krvi.

//Erynijský les

Dál už mi bylo jedno, jaké kecy má Fiér, Indiánka a nedejbože i ten šedý trouba. Zvedla jsem hlavu, ocas, narovnala záda a co nejladněji jsem se vypravila k Vodopádům. Rodina drží pohromadě, no ne? Otočila jsem se na bratra. Nikde nebyl, ale tušila jsem, že jde za mnou. Sem tam se mihal mezi okolními stromy. Skutečně mě následoval, takže jsem mu věnovala co nejvýznamnější povýšenecký pohled (který nejspíš nepostřehl) a pokračovala jsem v chůzi. "Představ si, Fiére! Učili jsme se plavat! S Izarem. Dovedeš si představit, že jsem byla o moc lepší," načala jsem pěkně nahlas a změřila si pohledem vodopády, které se nám rozprostíraly před očima v dáli. "Taková škoda, že ty plavat neumíš," přivřela jsem zamyšleně oči a mrskla jsem ocasem. "Můžu tě to naučit, jestli chceš," špitla jsem a vesele si představovala, jak se můj bratr topí a unáší ho proud vody. Na ubližování jsem ale byla moc líná. Bylo pozdní poledne, rodiče jsem neviděla docela dlouho a měla jsem hlad. "Ale něco za něco," zvýšila jsem hlas. "Mám hlad. Když něco seženeš, slibuju, že tě to naučím," broukla jsem trochu ufňukaně a zastavila jsem se kousíček od vody. Dost daleko na to, aby mě tam můj bratr ale nemohl strčit. "Neviděl jsi máti?" zeptala jsem se takticky. Otce jsem viděla nedávno, tudíž na něho jsem se ptát nemusela. Máti mi svým způsobem chyběla. Chybělo mi to, jak mě vždy povyšovala. Otce jsem taky měla moc ráda. Kdybych s ním mohla trávit víc času o samotě! Ale né, všude se přicpou bratři. Bratři nebo Skyliethasa. Otec uměl vysvětlovat věci nejlíp ze všech vlků na světě. Asi i lépe, než máti. A vymyslel mé jméno, naprosto dokonalou věc. Táta je super.

//Nějak nevim, co na to mám říct :DDDDD
Přijď, u Vodopádů bude velká rodiná kalba bez máti pššššt

Když Fiér zabrblal, že bude o jednu otravu méně, jen jsem nad ním protočila očima a zaměřila jsem se na Indiánku. "Je mi jedno, že nevíš, kde je Atray," zasyčela jsem, abych jí udělala trochu jasno v tom, v jaké situaci se to vlastně nachází. "To je o tom, že pohneš svym špekatym zadkem a najdeš ho," doplnila jsem se a začala zběsile pokynovat hlavou do všech možných směrů lesa, aby šla šéfa okamžitě hledat. "No! Bude to? Šup, šup," ještě jednou jsem do ní drcla. Jakym jazykem to chce říct? Ptačí řečí? "Pohotovost, červený kód, nebezpečí čtvrtýho stupně," vypálila jsem ze sebe, nespokojeně jsem vydechla a narovnala se do ukázkové pozice. "Tohle nemá cenu. Podám výpověď. Tvojí výpověď," ztratila jsem veškerou naději a nalepila se blíže k bratrovi. "Fiére, buď trochu chlap a udělej mi křoví!" úhledně jsem se zařadila vedle něho. Bylo mi jasné, že se ten zmetek hned uhne, ale provizorně to stačilo.
Když se Indilasa zeptala, jak že mě to Skyliethasa chtěla zabít, samozřejmě jsem se dala do pohotového vysvětlování. "Nic hroznýho jsem neudělala! Upravila jsem jí jméno, jsem vlče. Málem mě zabila! Mohla mě schodit ze skály. ZE SKÁLY. SKÁ-LY. Nevím, jestli to chápeš, ale chtěla mě schodit z tý vysoký skály támhle," dala jsem se mluvy, aby to slyšeli všichni okolo. K vyřčení posledních pár vět jsem se ale pro efekt naklonila blíž k Indilase. "Přísahám bohu, že má nějakej psychickej problém. Je to šílenec," zasyčela jsem a stáhla se zpět na své místo vedle Fiéra. "Tohle nemá cenu. Pojď, bratříčku. Musím s tebou mluvit. O SAMOTĚ! Je mi líto, že to říkám, ale jsi nejnormálnější tady," propálila jsem pohledem oba dospělé vlky, nabrala svého bratra celým bokem a začala ho sunout směrem k druhé části území. Až do chvíle, dokud mě to nepřestalo bavit a prostě jsem se tím směrem rozešla, očekávajíc, že mě bude následovat. Napadlo mě, že se s ním spojím a poštvu ho proti Izarovi, protože ten představoval ve veškerém následovnictví a dědění větší hrozbu.

//Vodopády

//Skála

Když jsem zkontrolovala, jestli se nikdo nedívá a mohla tak vylézt z našeho smečkového úkrytu i pod rizikem pádu, začala jsem se z něj pomalu škrábat. Cesta dolu byla mnohem snadnější, než cesta nahoru. Dokonce jsem to celé zvládla bez pádu a přistála na všech čtyřech. V tu chvíli mě až zamrzelo, že se zrovna nikdo nekouká.
Oprášila jsem se, srovnala si všechny chlupy na těle až do posledního, povýšenecky zvedla hlavu i ocas a rozhlédla se, jestli není Skyliethasa někde okolo. Smradu tu po ní zůstalo dost, ale asi je pryč. Usoudila jsem a rozhodla se, že půjdu prudit někoho jiného. To ale bylo těžké. Kropenáč se vypařil, Indilasa byla na obzoru, ale nebavila mě.. Fiér.. se dal považovat za možnost, protože kdyby se otec nebo máti vztekali, kam se toulám, aspoň by se to dalo svést na něho.
Zaměřila jsem se tedy na trojici vlků, která stála kousek ode mě. Byl tu i nějaký nový, šedý. Nikdy jsem ho neviděla. Bez rozmýšlení jsem se zastavila až u nich a změřila jsem si je pohledem. "Nazdar, " vyprskla jsem směrem k Fiérovi, i když to bylo myšleno na všechny podprůměrné tvory okolo. "Smečková lovkyně se pokusila o vraždu. Nevíte někdo, kam to mám nahlásit? Nebo rovnou - kde je alfa?" Změnila jsem tón hlasu a vrhla jsem přísný pohled na chůvu. Pohled "měla bys to ihned začít řešit, služko". "No šup, šup, ještě se vrátí a opravdu mě zabije!" začala jsem vlčici popohánět a horlivě do ní dloubat. Kdyby nás přece nehlídala a nechránila, dostala by padáka, byla by odsouzena jako nespolehlivá a alfa by ji svrhl na pozici omegy, ne-li vyhodil. Švihla jsem ocasem a čekala, co s tím ostatní hodlají dělat, mezitím, co jsem hlídala bratra, aby se nepokusil o další z jeho vadných atentátů.

Znepokojeně jsem ohrnula nos, když jsem zaregistrovala, jak unaveně se Lucy tváří. Jestli chce spát, ať si spí! "Ani to neuvidíš," přesvědčila jsem jí, protože i kdybych jí svojí krev ukázat chtěla, nebudu se kvůli tomu přece sebepoškozovat. A už vůbec se nenechám poškozovat od ní! Musela mi holt věřit. Až po odsunutí jsem se spokojeně uvelebila v ukázkovém sedu, i když ne na dlouho. "Ano, tři pé," zopakovala jsem se samozřejmostí v hlase. Dobře jsem ale věděla, že bych si o nich otvírat tlamku neměla. Ne, dokud mi to nedovolila máti.
Svou další větou se se mnou hnědobílá vlčice prakticky rozloučila, protože já jsem se chystala jít ven a jí se očividně nikam nechtělo. "Dobrá Lucy, já na vzduch půjdu, tady to úplně zatuchlo od Skylieth," odfrkla jsem si, zvedla zadek ze země a párkrát jsem zamávala ocasem. Ještě jsem přemýšlela, že jí snad řeknu něco na rozloučenou, ale to nedělal ani můj vlastní otec. Ocházel z místa, aniž by něco řekl. Mně se to nikdy nelíbilo, ale proč bych se tím tedy měla namáhat já? A tak jsem jen chvíli stála u východu, dokud se vlčice nezačala věnovat samostatné prohlídce jeskyně. V tu chvíli jsem se otočila a začala se pomalu šplhat dolu ze skály. Ke komu se půjdu pověsit teď?

//Erynijský les

Fakt jsem se začala ztrácet v tom, co po mně Lucy chce. Líbila jsem se jí, ale pořád mě opravovala. Vyptávala se a pak mě opravovala! Vlk aby v týhle smečce pohledal normální vlky.
"To bys chtěla, co? Stříbrnou krev! To tak," odfrkla jsem si a nedůvěřivě jsem se od ní odsunula, kdyby to snad myslela vážně. "Ty si opravdu myslíš, že se s tebou budu dělit o krev? Máš jí snad málo? Nebo závidíš, že není stříbrná?" Tak moc, že by jí brala mně? Odsunula jsem se raději ještě o kousek dál, kde jsem se konečně uvelebila a ještě do třetice si zkontrolovala celou srst. Byla čistá a žádný chlup mi netrčel. Skylieth mě tak krásně umyla, usušila a vyfoukala.
"Matka je dokonalá, ale naštvala mě," zabrblala jsem si jen tak pro sebe, abych svou šílenou lásku k matce zdánlivě umírnila po tom, co Lucy reagovala tím, že mi dala za pravdu.
"Až jí potkám, zeptám se, jestli ti můžu vysvětlit pravidla tři pé," ujistila jsem jí nakonec. Řekla bych, že by docela mrkala, co všechno to zahrnuje a co pro to vlk musí dělat! Nenápadně jsem zkontrolovala sama sebe, zda se jich stále držím, ale zdálo se, že v poslední době ano. "Vlky ze smečky neznám. Víš, mám zářnou budoucnost, takže se tu v dospělosti stejně zdržovat nebudu. Jak už jsem říkala - je tu máti, otec, mí dva bratři, naše chůva, lovkyně a alfa. Chůva je pěkně prohnaná, zkoušela mě obelhat! Nikoho dalšího neznám. A taky Skylieth mi tu vadí. Je emočně nestálá," odfrkla jsem si při poslední větě a hodila jsem pohled na Lucy.
"Nechceš pak jít ven?" zeptala jsem se jen tak mimo. Prostředí jeskyně mě nějak přestávalo bavit. Venku už jistě přestalo pršet. Navíc to tu všude smrdělo po Skylieth.

"Kdyby mně někdo řekl, že vypadám jako žába, byla bych prostě přesvědčná, že nevypadám a oplatila bych mu to. To je věc sebevědomí. Já vím všechno nejlíp," pokusila jsem se jí vysvětlit, když se mě snažila poučovat o tom, jak bych neměla vlkům říkat, že jsou oškliví. Mezitím, co jsem jí vysvětlovala pár věcí okolo našeho rodu, sledovala jsem, jak se přetáčí. Nakonec z ní vypadla docela zajímavá otázka. Docela mě zaskočila, protože na to jsem odpověď neznala. A i když jsem se tedy bála, abych neřekla něco špatně, rozhodla jsem se si něco vymyslet a vysvětlit jí to tak. "Za prvé - nikdo neřekl, že otec nemá ušlechtilou krev. Možná je zlatá, to nevím, zeptej se třeba mámy. Každopádně - já jsem přesně po ní, z otce nemám ani špetičku, to bratři, takže já si s tímhle starost dělat nemusím," vysvětlila jsem jí to tak, jak to vidím a chápu já. Ale co to taky je, bavit se s vlčetem o genetice, že? "Matka je nejkrásnější a nejdokonalejší vlčice na světě a já jsem přesně po ní! Otec je.. velice inteligentní. A když se to smíchá, vzniknu já. A když se zametou zbytky, jsou z toho mí bratři," vyhrkla jsem ze sebe nakonec, jako kdybych na to právě přišla. A taky že ano.
"Pravidla tři pé jsou jediná tři pravidla, kterými se vlk stříbrné krve, vlk jako já, musí v životě řídit. Řekla bych, že ti o nich nic prozradit nemůžu, protože by ti to nebylo k ničemu a máma to nedovolila," pokrčila jsem 'rameny' a zamyslela se, že Indiánce to ale stejně vysvětlovala. Kdo věděl, jak to funguje.

Pobaveně jsem sledovala, jak ze sebe Skylieth valí spoustu nesmyslných žvástů. "Neuvěřitelné, jak vlk zešílí z toho, že někdo zkomolí jeho jméno," ušklíbla jsem se směrem k Lucy. "Ať je ráda, moje verze zní líp," zvedla jsem hlavu k černobílé vlčici, která opravdu jako kolovrátek. To jo, zabíjet a stahovat z kůže. Co umí, když nemá ty její směšné magie? V jednu chvíli jako kdyby se mě snad snažila napodobit. Hezký, jen bys k tomu ještě musela být elegantní, hezká, inteligentní a.. prostě dokonalá. Ani nemělo cenu protáčet panenky, ještě by mi kvůli ní praskla žilka. Nebo by aspoň mohla vypadat jako vlk. Když se po chvíli s poslední snůškou trapných keců odporoučela ven a ztratila se, stočila jsem hlavu k Lucy. "Jak mám být svatoušek a zároveň nějak vlkům stručně vysvětlovat, že jim přečnívá chlup, jsou naprosto hloupí, nebo prostě vypadají jako žáby?" ohrnula jsem nad její poznámkou nesouhlasně čenich. "Tady není chyba ve MNĚ, tady je to ONA, kdo má vážnou poruchu osobnosti!" vyprskla jsem, když jsem si znepokojeně dorovnávala posledních pár zacuchaných chlupů. "Kdyby tohle viděla máti. Všechno jí povím, všechno. A uvidí, mrcha jedna stará. Hm, hm! Dostane přes čenich," utnula jsem svůj nefalšovaně falšovaný vztek a narovnala jsem se do stejně elegantního postoje, v jakém jsem stála, dokud mi nerozházela rovnováhu.
Lucy nějaký její dramatický odchod (stejně jako mě) vůbec nezajímal a místo toho se zajímala o náš rod. Hezký. "Mám dva bratry, Fiéra a Izara. Ale nic moc, oni sami tuší, kdo je křišťál rodiny. Já, já to jsem, Fiér je špína, furt by se v něčem válel a něco žral. A Izar to zase nemá v hlavě v pořádku. Asi si myslí, že jsem já, nebo něco takového. Naše matka je Weriosasa III z rodu Assassínů, kde máme všichni stříbrnou krev a řídíme se pravidly tři pé. Ty na tebe asi aplikovat nebudu, řekla bych, že na to je moc pozdě. Je to unikátní metoda," vysvětlila jsem jí a ladně se posadila. "Takže jsme tři. Bohužel, v tomto momentě nevím, kde se nachází jediný člen mé rodiny. Vlastně ano, Fiér je v lese," vzpomněla jsem si a doufala, že se za ním nebude Lucy chtít vypravit.

To, co se dělo dál, bylo neuvěřitelné. Stalo se to, co jsem čekala. Skylieth se naštvala. Pěkně se naštvala. A začala používat ty své čáry. Za sebou jsem jen zaslechla Luciin(//dafuq skloňování:D) křik a kolem mě se objevily plameny. Stoupla jsem si na všechny čtyři a zamračila jsem se. Nebála jsem se, ale nelíbilo se mi to. Byla jsem moc důstojná na to, abych v teple vyplazovala jazyk jako nějaký čokl. Ale když už se to skoro nedalo, oheň naštěstí nahradila bouře a Lucy si mě v tu chvíli přimáčkla k sobě. Mimo to do nás obou také udeřil blesk, do obou. "Náno," vypískla jsem rozhozeně směrem ke Skylieth. Nejen že ubližovala mně, ale ubližovala i nové člence smečky! Lovkyně smečky ublížila nově příchozí a vlčeti, to se bude alfovi pěkně vyprávět. Pomalu jsem se nechávala tlačit k okraji jeskyně. Cítila jsem se bezpečněji, díky Lucy, ale stejně mě to nenadchnulo. Schoď mě, schoď mě a uvidíš to divadlo. Zachechtala jsem se v duchu. Už tak to ale měla spočítané. Tohle se nedozví jen máti a otec!
"Ach, Lucy, říkám jen holou pravdu! Podívej na ten teror. Kdyby na mě nebyla tak prachsprostě zlá už v minulosti, třeba bych jí nechala v klidu, ale tohle!" fňukla jsem zpoza plamenů. Ty nakonec ustaly a vlčice ke mně přišly. Zastrašující kecy Skylieth jsem odignorovala a otočila jsem se rovnou na Lucy, celá nervózní z toho, jak mi ta rašple pocuchala srst. Začala jsem si jí rozhořčeně rovnat a přiblížila jsem se k vlčici, abych mohla naopak pošeptat něco k ní. Tak, aby to slyšela jen ona. "Dělá mi to od malinka, nesnáší vlčata. Nesnáší všechny. Jednou jí rupnou nervy," povedlo se mi po tom šoku tak parádně rozklepat hlas, že to mohlo znít i věrohodně. Odtáhla jsem se, dorovnala si srsta namáčkla se k vlčici blíž.
"Tohle si pro sebe nenechám," informovala jsem Skylieth a odvrátila jsem od ní zrak. Měla by se začít hlídat, než někoho zabije, maniak jeden! Co dělá ve smečce?

Skylieth nad Indilasou protočila panenky. Namířila jsem k ní tlapku a pokývala jsem hlavou. "Hm! Na co si to hraje? Nána podprůměrná," zamávala jsem nad naší chůvou pohoršeně hlavou. I když se jí matka snažila vysvětlit, jak ctěný rod jsme sebevíc, ona to prostě nechápala. Asi se jí to nevešlo do mozku. Když se vlčice hned na to představila jako Skylieth, našpicovala jsem uši. "Skyl.. Skyliethasa, Skylithasa, Skylitasa," začala jsem pobaveně zkoušet její trpělivost. No, kdyby byla alespoň trošičku chytrá, to jméno by mi přece neříkala. Popravdě jsem se jí vůbec nebála. Kdyby mi cokoliv udělala, pykala by za to. U matky a.. dejme tomu, že i u alfy. A čehokoliv méně vážného, co mi mohla udělat, jsem se prostě nebála. Mohla si vrčet, cenit zuby a vyhrožovat mi. Do té míry mi to bylo šumák.
"Taktéž mě těší, Lucy," mlaskla jsem a rozhlédla se okolo, jestli snad není v jeskyni ještě někdo, jen tak pro jistotu. "Vlastně je to chůva, ale chůva.. má hlídat vlčata, učit je. To ona nedělá, pokud vím. Takže je to prostě služka," zatvářila jsem se, že je mi to stejně lhostejné, protože s ní nebudu mít nic společného dokud nevyrostu, a pak už to chůva nebude.
Dál už bohužel rozebíraly něco, co mě moc nezajímalo. Až když se Lucy zeptala, jestli má Skylieth partnera. "Ne," odpověděla jsem za ní, prohlížejíc si drápky na předních nohách. Tohle jsem věděla s jistotou a to jsem o ní vlastně nic nevěděla. Jen na základě toho, jak jsem jí znala. Kdo by jí chtěl?
K mému údivu ale Lucy nějak přestala chválit, jak krásná a roztomilá jsem. Znovu jsem se k ní tedy dobelhala, posadila se zívla tak, jak nejvíc štěněcím roztomilým způsobem jsem uměla. "Kde je mááma?" broukla jsem smutně a protáhla jsem se.