Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk.
"Ale krucinál," zanadávala jsem rozespale sama pro sebe. Nevim, jestli mě v tu chvíli víc štvalo to otravné bubnování, ty slizké dešťové kapky nebo to, že je noc a já nevím kde jsem a ani jak jsem se tu vzala. Ale to snad ne.
"Matko, otče!" vyjekla jsem a hodila jsem hlavou do obou stran. "Blboune, slizáku!" pro jistotu jsem ještě zkusila zavolat na své dva bratry, i když ty dva klacci by se jen těžko ozvali. Nikde nikdo. "To assasínskou princeznu, jedinou soběstačnou, pohlednou, dokonale vypadající, šarmantní, inteligentní mladou dámu nikdo nehledá, nebo jako co?" pomalu jsem se zvedla ze zablácené země a vztekem jsem vykopla první trs trávy. "Indilaso, máš padáka, ty slepice! Počkej až si tě najdu!" zkusila jsem volat pro jistotu ještě jednou. Nic.
"Vidím, že si to všechno zase budu muset zařizovat sama."
Krok jedna - najít matku, aby mě proboha očistila, než mě tak někdo uvidí. Musím být k nepoznání! Možná.. možná vypadám dokonce tak hrozně, jako vypadá Fiér normálně. Krok dva - ztrestat blbouna a slizáka za to, že mě v těhle nebezpečnejch krajinách neopatrujou. Krok tři - zařídit, aby Indil konečně vyhodili. Kůže líná tlustá!
Nakvašeně jsem ohrnula nos a už jsem si to metala do Smrkáče, protože jsem měla opravdu, opravdu důležité zařizování.

//Smrkáč

//Pff... co teď? Můžu napsat ve čtvrtek. Pokud se vám nechce čekat, asi odejděte a nechte Lindu prostě být, protože od 11.7 budu mít absolutní galliabsenci na 3 týdny a druhý char jsem kvůli tomu už zajistila... omlouvám se za komplikace, užívejte si prázdniny a dejte vědět, zda ma cenu, abych ve čtvrtek napsala.

Snažila jsem se všechno vnímat tak půl napůl, abych nakonec mohla hromadně reagovat. To se ale bohužel vůbec nedalo. Třeba ten šedý vlk. Zezačátku měl nějaké kydy, ale když to přešlo ve vztek a on na mě začal křičet, překvapeně jsem se zachechtala a podívala jsem se na další dvě vlčice, jestli jim to snad přijde normální. "Nemusíš na mě křičet, že se mám uklidnit. Slyšíš, jak divně ta věta zní? Křičet na mě, že se mám uklidnit?" prakticky jsem mu doporučila, aby se raději uklidnil on a znovu jsem si začala kontrolovat packy. Nebylo to potřeba, samozřejmě byly úplně v pořádku, jako vždy. Když mi je nějakej klacek nerozhází.
Vlk nepřestával mluvit. Protočila jsem očima a konečně jsem s nima sjela k jeho obličeji. "Blbce z vás nikdo nedělá," načala jsem skoro slušně, "..a ani nemusí" ušklíbla jsem se, opatrně jsem si oprášila kožich a zvedla jsem se. Protože vlk se s další snůškou keců kamsi odporoučel, konečně jsem měla čas řešit i Indilasu a Lucy. Což mi připomíná - není náhodou Lucy jediná vlčice, které jsem ještě nepřiřadila vhodnou příponu ke jménu? "Kdybych chtěla, tak zamíchám s hiearchií takovym způsobem, že se z toho neprobereš!" vyprskla jsem, protože její poznámka se mi vůbec nelíbila. Já si můžu rozhodovat o čem a o kom chci, tak ať se do toho radši nemontuje!
"Víš, ale dobrý. Ten plán se mi líbí. Až na dvě věci. K vodě si nedojdu a ty mě už do tlamy NIKDY nemáš povolení vzít, takže.. no, někdo pro ní prostě musí. S masáží se smířím, ale strhnu ti to z podílu potravy," pokývala jsem hlavou a počkala jsem si, až domluví. "Nenenene, tys mě nepochopila. Já jsem princezna. Princezna nemusí dělat nic, na to má otroky. A otroci makaj zadarmo. Fiérovi se tohle musí vysvětlovat pořád dokola, takže ti radim si to zapsat za uši, protože jestli to budu muset vysvětlovat znovu, tak mě klepne a zfackuje vás sama boží ruka," rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že všichni poslouchají a je jim to jasné.
Bum! Šedý vlk se vrátil a hodil přede mě zajíce. Bez váhání jsem ho propálila pohledem. "Řekni mi, jak si něco takovýho můžeš dovolit!" ohrnula jsem nos a kopla jsem do zajíce předním packou, čímž jsem mu ho úhledně vrátila přímo k nohám. "Budeš se vařit v pekle!" nakvašeně jsem svůj zlostný pohled stočila k Lucy, která vypadala dost proviněně na to, abych s ní teď mohla manipulovat. "Bolí mě toho rozhodně víc než tebe, když tu ze sebe děláš mrtvou. Seber se a dones mi rybu, nebo cokoliv, co přebije pach celý týhle tragédie a proboha, asi chcípnu na hlad, takže pronto!" zlostně jsem se otočila kolem dokola, vycouvala jsem od nich, stoupla jsem si o kousek dál a začala jsem si pro sebe cosi zlostně brblat mezitím, co jsem si rovnala naježenou srst.

Ještě chvíli jsem ležela v trávě a dělala jsem mrtvýho brouka, než se moje chůva neuráčila přijít a konečně se začít starat. No proto! "Ach, Indilaso! Napadl mě nějaký hnědý špinavec. Naprostý psychopat! Pro pána boha, kdybych se mu nebyla nevysmekla (protože jsem hrozně šikovná), už by se mnou byl ámen! No, není tvoje povinost mě hlídat? No není to náhodou tvoje povinost? Kde jsi jako byla?" nasupeně jsem na ní přerušovaně vychrlila během toho, co mě pohotově nesla k jejím přátelům. "Ne jasně, pokračuj si v pikniku, když je ti to milejší, než členství ve smečce!" upozornila jsem jí sarkasticky. Jak jí mohlo vůbec napadnout se mnou takhle kinklat, když jsem tak dokonale předvedla bolest celého těla. Kdyby ta bolest byla opravdová, při tom jejím zákroku bych ze sebe nejspíš doklepala poslední kousky duše. "Pust mě k čertu, ještě to zhoršuješ!"
Pomalu jsem dopadla na zem a hrozně nakvašeně jsem se celá očistila a upravila. I když nejkrásnější vlčice z okolí bych byla levou zadní i bez toho. Zvlášť vedle Indilasy, která tím svým rozkopaným obličejem úplně kazila atmosféru.
Otočila jsem se na Lucy, která se Indil zrovna ptala, jestli jsem tu sama. Vyčítavě jsem se na ní otočila, protože zrovna na tohle jsem taky chtěla znát odpověď. Udělala jsem 'tak šup, šup' obličej a mrskla jsem ocasem, čekajíc na vysvětlení. Až po chvíli mi došlo, že to nemá cenu, protože z ní beztak vypadne nějaká naprostá blbost.
Pomalu jsem se zvedla, znovu jsem si zkontrolovala celou srst, postavila jsem se na pár sekund do výstavní pozice a nakonec jsem se ladně dokolébala kousek od nich, kde jsem se posadila a zastříhala jsem ušima. "Hodně se teď držím, abych se nezbláznila bolestí!" vyprskla jsem nakonec, protože mě už nebavilo tu bolest předstírat. "Řeknu vám, co potřebuju - vodu, něco k jídlu, masáž a oči jednoho vlka, který je o území odsud. Kdo ponese vodu, ten udělá i masáž. To dává dohromady tři úlohy. Přesně pro tři vlky. Budu tak hodná a dovolím vám si to rozdělit tak, jak chcete." vyložila jsem jim, co mají za úkol mezitím, co jsem si prohlížela drápky na přední pacce. "Jo, a někdo by moh taky najít matku. Neviděla jsem jí dny, možná týdny."

//Vvj

Cesta zpět trvala jen chvíli, i když v brzkých, šerých hodinách bylo poměrně obtížné jí najít. V dálce byly tři postavy. Přesně jsem věděla, kdo to je. Znala jsem je až do jednoho. "Lucy!" křikla jsem už z dálky. Tahle bílohnědá vlčice byla jediná, kterou bych tu opravdu potřebovala, ale další dva mi nijak nepřekáželi. Byla jsem vyčerpaná a potřebovala jsem se nadopovat cizí lítostí. Když jsem ale přišla blíž, zdálo se mi, že mají něco na práci. Byli u vody. K té jsem zrovna nechtěla.
"Pro vlčího boha!" křikla jsem ještě jednou, začala jsem předstírat, že kulhám a když jsem se přiblížila k nim, skácela jsem se rovnou do trávy. "Potřebuju doktora! Dostali mě! Taková bolest! Vlčí bože, proč zrovna já?" Začala jsem nadávat, mezitím, co jsem rádoby těžce oddechovala. Chvíli to trvalo, než jsem se dostala do role, ale muselo to vypadat dokonale. Už z toho důvodu, že cestu sem jsem utíkala, takže těžké dýchání jsem ani nemusela předstírat. Potřebovala jsem vodu a jídlo. Ale ta voda.. a ty ryby.. byly tak.. daleko. Navíc jsem je ani neuměla lovit a do vody se mi nechtělo. Začala jsem tedy předstírat mrtvou a čekala jsem, kdo sem dokluše na záchranu jako první. "Pomoc!" vykřikla jsem pro jistotu ještě jednou, naposledy jsem nad sebe vykopla zadní packou a potom jsem se přetočila na břicho a zůstala jsem ležet. Tak kde to vázne?

Přivřela jsem oči, vyposlechla jsem si hloupé kecy obou vlků a mlaskla jsem, než jsem se konečně dala do povídání. "Než odejdete, chtěla bych vám vyvěštit budoucnost." Nezajímalo mě, jestli chtějí nebo ne, ale potřebovala jsem mít poslední slovo. První šel na řadu hnědý vlk. "Ty skončíš jako něčí rohožka, protože nejsi to, na co si hraješ. Podívej! Sejmula bych tě i já, proboha, tak klidni hormony, trosko," uplivla jsem si ještě jednou k nohám bílé a když už jsem byla u toho, rovnou jsem se pustila do ní. "No, rozdíl mezi mnou a tebou je asi takový, že já jsem dokonalá i po rozcuchání, ale ty bys vypadala jako kousek hadru i po božském doteku. Běž radši vlézt někomu do zadku. Jo - a bacha na kožíšek. Zanedlouho by mohl nahodit jinou barvu," doporučila jsem jí a sledovala, jak žene ten svůj tlustý zadek pryč.
Přesně ty nicotné, ubohé trosky, kterým už život vyprchal a nechtějí si to přiznat. Jenom si něco dokazují. Ona si hraje na drsnou a on si na to snad ani nehraje, ale opravdu si to myslí. Jeden ubožejší než druhý.
Takoví vlci neměli v mém životě co dělat. Čekala mě zářná budoucnost. A bylo mi docela jedno, že oni dva v ní nebudou. Všichni ostatní byli jen vlci, co dělali chybu. Už jen tím, že si ode mě nenechali kecat do života. Pomiňme, že by potom byl minimálně stokrát lepší. Kdyby ten hnědý měl trochu rozumu, třeba by měl šanci jednou skončit jako můj bodyguard. Ale když někdo neumí poznat poslední naději ani když mu jí naservírují před držku, už se holt nedá nic dělat. Já potřebovala někoho lepšího. Mladou a silnou krev. Né dvě nicky, co se zrovna poznali a stejně skončí spolu, udělají spousu nechutných, strakatých, bílo-hnědých vlčat a chcípnou.
Přeložila jsem packu přes packu a neztratila jsem dokonalý postoj, i když se teď nikdo nedíval. Byla jsem sama. Zase.
Měla bych vyrůst. Kde to sakra vázne? Takhle mě nikdo nebude brát vážně! Protože jsem teď neměla být na koho vytočená, začala jsem se prostě vztekat na systém přírody. Bylo na čase jít obtěžovat někoho jiného. A přesně jsem věděla, kdo to bude.
//Vodopády

Než jsem stačila cokoliv udělat, vlk mě držel na zemi a vyhrožoval mi, že oko vyoperuje on mně. Otráveně jsem protočila očima. "Jsem Tvoje Veličenstvo, takže mě okamžitě pusť, nebo ucítíš nejen můj hněv, ale hněv celé Gallirei!" zahlásila jsem. Z toho, jak mě držel jsem nějak extra vítr neměla, protože jsem cítila únikovou cestu, kterou představovala jeho slabě přimáčknutá tlapka. "Na doktora si vůbec nehraj, vlčí bože. Doktoři musí být inteligentní, o tom jsi nikdy neslyšel?" když jsem tuto větu dořekla, trhla jsem hlavou, klovla jsem ho rovnou do drápu, který měl těsně před mým obličejem a využila jsem toho, že to nejspíš nečekal. Povedlo se mi se vykroutit zpod jeho zadní tlapky, překulila jsem se dozadu a vyskočila jsem na nohy. Sama do sebe bych neřekla, jak šikovná jsem v sebeobraně.
"Tak!" poodstoupila jsem, prohlédla jsem si celý kožich a srovnala jsem si chlupy, které mi přečnívaly. Tohle jsem si musela hlídat, protože z trčících chlupů té bílé vlčice a vlka přede mnou mi bylo na zvracení.
"I ty siláku. Povalil jsi na zem vlče," pobaveně jsem se ušklíbla, raději se ani nezmiňujíc o tom, že se mi povedlo se mu vykroutit. Pohled jsem věnovala té bílé. Ta neustále mrmlala nějaké výhružné kecy, ale vůbec mi to nesedělo jak k jejímu vzhledu, takže jsem to úplně odignorovala. Jen jsem si odplivla a nespouštěla jsem jí z očí, dokud konečně nezavřela tlamu a prostor pro mluvu tak nezůstal mně. "Jestli se chceš ukázat, proč se radši nepustíš do ní? Copak si necháš kecat do toho, co děláš?" obrátila jsem pohled z pobaveného na starostlivý a zastříhala jsem ušima. Měl by všechen můj obdiv, kdyby to samé udělal jí. Takhle zůstával jako nicka. O to spíš kdyby se znovu pustil do mě. Stejně bych se zas vykroutila.

Než jsem se nadála, můj hloupý bratr Fiér si prostě odignoroval všechny mé poznámky a odešel. Už. Zase. "Vždycky uteče. Není divu, že se nemá od koho naučit, jak se správně chovat," vyprskla jsem spíš k bratrovi ještě ve chvíli, kdy odcházel. Tupec jeden. Abych ale řekla pravdu, o jeho přítomnost jsem vůbec nestála. Spíš ty další dva mě zajímali. Ty jsem ješě neznala. "Nazdar, Fíro. Leť brečet za mámou, která tě stejně dřív nebo později vydědí," rozloučila jsem se co nejsladším způsobem a konečně jsem se mohla začít věnovat bílé vlčici a hnědému vlku.
Hnědý začal mít kydy hned zkraje, což mě úplně zklamalo. Začalo to tak hezky! Má moc hezký oči a určitě se umí rvát, když má tolik jizev! Jak mluvil, tvářila jsem se stále nakvašeněji. Někde u posledního slova už jsem ho prostě musela přerušit, protože ty rozmrzelé kecy se poslouchat nedaly. "Hele, hele, hele. Tak za prvé - bez slunce by jsi nežil, jestli se nepletu. Za druhé - nemusíš mi cpát, že se ti nelíbí, a už vůbec ne dvakrát. Tak se třeba zahrab do země. Na druhou stranu se mi líbí to oslovení 'Vaše Veličenstvo', mohl bys to říct ještě jednou?" ke konci své dlouhé řeči jsem se sladce uculila, přehoupla jsem váhu do druhé části těla a pohledem jsem hodila po té bílé.
Ta zase měla kecy, že slunce nejsem a že děkovat nebude. "Páni, tos mě teda potrestala," zasyčela jsem, jako kdybych jí hecovala k dalším nenávistným slovům.
"Podívej - takhle to nefunguje. To ty jsi ta, co půjde pryč. Víš, jak to funguje? Bylas tu dřív, takže i dřív odejdeš." osvětlila jsem jí své logické myšlenkové pochody a mrskla jsem ocasem.
"Ani mě nehne. Mám jiný návrh. Odejdi sama a nech mě tu s tvým kamarádem. Mám takový dojem, že bych s ním měla něco probrat," mrkla jsem na ní a otočila jsem se na hnědého vlka s velice významným výrazem v obličeji. Bylo mi naprosto jedno, co si myslí on. Já jsem s ním měla velké plány.
"Pche, tebe snad z její barvy oči nebolí? Přestaň si je s ní kazit. Je mi jasný, že původ asi nemáš nic moc, ale oči máš moc zajímavý. Uvažuju, jestli by se ti daly nějak odoperovat," začala jsem přemýšlet nahlas. Tohle sice nebyl ten plán, který jsem s hnědým vlkem měla, ale musela jsem to říct.

Ohyzdný pach mého bratra se táhl celou dlouhou cestu kolem řeky až k jednomu z dalších jezer, které tohle území čítalo. Voda, všude je voda. Kdo si má pořád dávat práci, aby ho tam nějaký závistivý idiot neshodil? Hodila jsem hlavou do stran a pak dopředu. Přede mnou se rýsovaly tři vlčí postavy. Velký hnědý vlk, bílá vlčice a.. ten idiot. Stoupla jsem si do výstavního postoje kousek od nich a sjela jsem bratra znechuceným pohledem. Zase byl celý mokrý. Ani jsem si nedovedla vybavit, jak se vždy stihne tak rychle něčím zohyzdit a umazat. "Vidíš to, Fiére, naučila jsem se stopovat!" vykřikla jsem oslavně a dala jsem si chvilkovou odmlku, jestli mě snad někdo nechce pochválit. Nechce? Nechce. Ani nemusí, pochválit jsem se uměla sama. "Pro vlčího pána boha! Fiére, okamžitě si něco udělej se srstí, nebo tě vydědím. Zkus mít trochu ohled na tyhle dva cizí usmrkance a snaž se vypadat alespoň na oko hezky, buď tak laskav! Biješ do očí už z dálky," nespokojeně jsem mlaskla a pohled jsem začala konečně věnovat těm dvěma dalším. "Omlouvám se za svého bratra, za svou demenci pravděpodobně nemůže, mnoho vlků se s tím narodí. Já jsem Lindasa první, z rodu Assassínů a přinesla jsem na Gallireu slunce. Děkovat netřeba," vyplavila jsem ze sebe a jen tak mimochodem jsem mrkla po velkém hnědém. Byl veliký a měl zvláštní oči. Takové oči jsem v životě neviděla. Zkoumavě jsem si je prohlížela tak půl minuty. S takovýma očima bych už byla stoprocentně nejkrásnější na světě, ne jen v těhle smradlavejch končinách.
Zato druhá vlčice nebyla žádná sláva. Bílé oči a do toho bílý kožich. "Nerada ti to řikám, ale nechtěla bys přestat tolik svítit? Proboha, skoro bych tě nahlásila za obtěžování civilistů. Jsi jako slunce, jenom na zemi. Takže tu nemáš co dělat," zakrákala jsem po ní a povýšenecky jsem se zakroutila ve svém dokonalém postoji, načež jsem si pomalu sedla.

Ještě chvíli jsem sledovala, jak Fiér mizí za obzorem. S ním není žádná zábava. Utíká kdykoliv nad nim začínám mít navrch. Nenávistně jsem probodávala jeho zadek pohledem, dokud se mi neztratil úplně. Potom jsem si nespokojeně odfrkla a stočila jsem pohled k otci.
Ten mi řekl, že první setkání jeho a matky pochopitelně začalo hádkou. To jsem si mohla domyslet. Nikdy jsem si nevybavovala něco extra romantického, protože se stejně pořád hašteřili. Čas od času mě dokonce napadlo, proč jsou spolu. Ale to bylo asi něco, co budu mít možnost pochopit jako starší.
Vzhlédla jsem k obloze. Slunce zrovna vyšlo, ale už bylo pěkně teplo. Něco mi napovídalo, že dnes budu mít co dělat, abych ty teploty přetrpěla. Od té doby, co jsem se narodila, bylo vlastně pořád tepleji. Možná jsem to sem přinesla já. Škodolibě jsem se usmála, protože jsem si našla další argument, kterým mohu okouzlit všechny nové vlky, kterým potkám. "Jsem Lindasa I. z rodu Assassinů a přinesla jsem na Gallireu slunce."
"Víš ty co, tati?" pomalu jsem se zvedla, oprášila a zamávala jsem ocasem. "Půjdu zkusit najít Fiéra. Jednak se musím naučit stopovat, protože on už to umí. A druhak hrozí to, že se tu každou chvílí objeví ten strýc, o kterém jsi před chvílí mluvil," nahodila jsem, pár kroky jsem se přiblížila a olízla jsem mu tvář, aby mu snad nebylo líto, že v příštích pár chvílích přijde o mou dokonalou společnost. "Budu hned zpátky, ale asi se vrátím rovnou do lesa," udělala jsem pár kroků dopředu. "Slibuju, že si tě najdu!" Předpokládala jsem, že strýc a matka by sem mohli po nějaké chvíli přijít, takže být otcem, taky bych se tu dlouho nezdržovala.
Poté už jsem jen doběhla k místu, kde se mi Fiér vypařil, zapojila jsem čenich a elegantně jsem se vypravila po nejčerstvějším pachu, který se tu nacházel.

//VVJ přes Mahtae

Když jsem Fiéra vyhecovala, ať mi tedy poví něco o magiích, on se k mému překvapení hned rozpovídal. Nedávala jsem nic znát a místo toho jsem vymýšlela, jak mu celou radost zkazím a jeho důkaz mu neschválím. "To je málo. Tohle všechno ti nakecala Indil. To přece vím i já. A já si bláhově myslela, že ti snad budu muset uvěřit, protože mi řekneš něco, co neví každé malé vlče. No, nějaké další důkazy, bratříčku? Lituju, ale začínám o existenci té tvé Arliasy vážně pochybovat," uchechtla jsem se a švihla ohonem. Mimo to jsem také hodila očkem po otci, jestli se nad ubohostí mého bratra od srdce nezasměje se mnou. Nečekala jsem, že ano, ale líbilo by se mi to.
Spokojeně jsem se usmála, když otec pronesl, že nejsme tak hrozní. Beztak se mu jen nechce říkat, že já jsem super, ale Fiér a Izar jsou prostě chodící pohromy.
Ještě chvíli jsme všichni tak leželi, dokud se Fiér nerozhodl, že odejde. Srab, pořád utíká. "Super, rovnou je odlákej," zabručela jsem za ním a sledovala jsem, jak valí svůj tlustý zadek pryč.
Teď už jsme tu zůstali jen my. Já a otec. Posunula jsem se k němu blíž tak, abych se o něj mohla zboku opřít. "Jak jste se s matkou poznali? Posledně jsi mi neodpověděl," zajímala jsem se a zastříhala jsem ušima. Jen tak, aby řeč nestála. Nakonec jsem zvedla hlavu k obloze a zkontrolovala jsem, jestli se snad ty otravné mraky už nehodlají odporoučet z oblohy. Nezdálo se.

Otec se schválně zeptal Fiéra, čemu ho Arlia naučila. Nastražila jsem uši a očekávala jsem odpověď. Tohle mě opravdu zajímalo. Jestli to bylo něco, co už uměl, tak lhal. Jestli to bylo něco, co nám nebude schopen předvést, tak lhal. Šach mat. Fiér se samozřejmě hned rozpovídal a ještě urazil mámu, tak jsem se rozhodla toho využít. "Tak šup, šup. Pověz mi něco o magiích. Protože plavat jsi nechtěl a chovat se pořád neumíš, zatím se pořád zdá, že žádná Arlia neexistuje," pravila jsem pobaveně se zasmála.
Když táta řekl, že nemá rád skoro nikoho, uznale jsem pokývala hlavou. Alespoň jsem věděla, po kom to všechno mám. Vadili mi vlastně všichni. Kromě rodičů. To byli nejlepší vlci na světě. Tedy, pokud máma zrovna nechválila Izara. V tu chvíli byl nejlepší vlk na světě táta, protože jsem na mámu byla nakvašená. Následně jsem se chtěla zeptat, jestli má otec rád mě, ale Fiér to smázl otázkou, zda má rád NÁS. "Klidně můžeš odpovědět zvlášť," doplnila jsem svého bratra, kdyby snad otec chtěl říci, že mě má raději než bratra.
"Matka má bratra?" udivila jsem se. "O něm nám nikdy nevyprávěla," zapřemýšlela jsem nahlas. Asi to mělo své důvody. "Nechci ho poznat!" zaprotestovala jsem nakonec. Ještě bych zjistila, že je to dospělá kopie Izara, nebo něco podobného. "Nemají namířeno sem, že ne?" zakňourala jsem a sjela jsem okolí pohledem. Nikde nikdo. Bylo mi dobře tam, kde jsem byla a s kým jsem byla. Tedy, kdyby odešel Fiér, vůbec by mi to nevadilo, ale ten se dal zanedbat. Protáhla jsem si vleže přední packy a zamávala jsem ocasem.

Zdálo se, že noc už skončila, protože najednou bylo všude mnohem více světla.
Významně jsem se na Fiéra podívala, když otec prokoukl, že lže. Dál už mi bylo jedno, co říkal. Jak to vyvrátil táta, bylo to jasně dané. Prostě ho prokoukl. "Věděla jsem, že lže!" Bylo to tak průhledné a očividné. Nikdo jako Arlia nikde poblíž nebyl. A Fiér to taky neuměl hrát. Škodolibě jsem se uchechtla. Nemá žádné kamarády, tak si musí vymýšlet imaginární, chudinka jeden.
"Neboj. Indilasa stejně vždycky všechno svede na mě," ujistila jsem otce a hodila jsem pohrdavý pohled po bratrovi. On proti ní nikdy nic nepronesl. Tedy, ne před ní. A ještě horší byl Izar. Ten na ní dokoce nějakou dobu byl hodný, pokud jsem si to správně pamatovala. Izar byl mazaný, proto pro mě představoval takové nebezpečí. Dělalo mi tedy radost, že naštval otce. Ještě matce by konečně mohlo dojít, že je to jenom malej zmetek.
Postavila jsem se na packy a srovnala si srst. Pořád jsem jí měla rozcuchanou od boje s Fiérem a nevypadalo to vůbec hezky. Když jsem si byla stoprocentně jistá, že mi nepřečnívá jediný chlup, ulehla jsem zpátky do trávy. Chvíli jsem pobaveně pozorovala bratra, jestli snad neudělá to samé, ale věděla jsem, že to byl špindíra od přírody. Když chce vypadat jako usmrkanec, ať si tak vypadá.
"Co dělá máma?" Neptala jsem se proto, že bych jí snad potřebovala. Chtěla jsem jen mít přehled, co důležitého může mít, když si neudělá čas na vlastní vlčata. Jen těžko loví. Zavrtěla jsem hlavou a čekala, co mi na to otec odpoví.

"Žádná Arlia neexistuje. Fiér si jí vymyslel," informovala jsem otce, když se podivil nad takovým jménem.
Když povolil Fiérovi kousat Indilasu do ocasu, musela jsem se připojit. "Můžu taky? Je to pěkná nána! Pořád mě napomíná," zabrblala jsem při vzpomínce na to, jak se mi snažila nakecat, že pochází ze vznešeného rodu. Beztak maskovala, že to co má na ksichtu je kopanec. Určitě od jejího vlastního partnera.
Jak jsem tátovi vylíčila co všechno mi Skyliethasa prováděla, docela jsem se divila jeho reakci. Když jsem si naposledy na něco stěžovala, matka mi řekla, že nemám fňukat. Otec mě místo toho začal utěšovat, že kdyby mě zabila, oni by ji zabili taky. "Vážně?" zamávala jsem překvapeně ocasem. "Jo, vím to od začátku, že mi závidí! Všiml sis, jak je stará? A prý ještě nikdy neměla partnera, to jsem slyšela dokonce od ní! Vůbec se nedivím. Takové záchvaty vzteku." řekla jsem trochu tišším hlasem, jako největší drbna.
"Izara? Nesnáším Izara! Hrozně si mě dobírá a matka ho pořád chválí." zareptala jsem a nakvašeně něco načmárala drápkem do hlíny.
Fiéra jsem z rozhovoru úhledně vyřadila, abych nemusela poslouchat jeho kecy a mohla si tak povídat jen s otcem.

Táta Fiérovi vysvětlil, že ten rámus a světla jsou jen bouřka. Bouřka. Nic takového jsem nikdy neslyšela, ale otec to řekl s takovým klidem, že to nejspíš nebylo nic tak špatného. "Slyšíš, Fiére. Jen bouřka. Nemusíš hned všechno svádět na ostatní, když ani nevíš, co to je!" ohnala jsem se po něm. Tedy, jen slovně. Zůstala jsem u toho ležet v trávě a koukat na to samé místo. Už jsem neměla náladu se s ním prát. "NEBÁLA JSEM SE! Myslela jsem si, že je konec světa a chtěla jsem ještě něco stihnout, než umřu!" nakvašeně jsem ho opravila a zavrtěla nad jeho nepřijatelnými slovy hlavou. Nebála jsem se ničeho a nikoho. Kromě smečkové lovkyně a jejího ksichtu.
Táta mi trpělivě vysvětlil, co to vlastně je, co se to mihá vzadu na obloze. Blesky. "A proč to dělají?" ohlédla jsem se na něj nechápavě. Táta nám ale místo toho položil jinou otázku. Počkala jsem, až dopovídá Fiér a při poslední větě už jsem mu prostě netrpělivě skočila do řeči.
"Já jsem s Indilasou nebyla. Ale představ si! Pamatuješ si tu vlčici, která tě spláchla tím umělým mrakem? Skyliethasu? Málem mě zabila. Mám svědky, opravdu. Byla jsem strachy bez sebe! Použila proti mě oheň, vodu, vítr, prostě všechno! Mohla jsem umřít," zahlásala jsem jak nejdramatičtěji to šlo a otočila jsem se na otce. Nepředpokládala jsem, že s tím něco udělá, ale těšila jsem se, že jí třeba bude společně se mnou pomlouvat, jaká je to hloupá nána. "A co ty? Kde jsi byl?" zamávala jsem nakonec spokojeně ocasem. Kdyby tu otec nebyl, musela bych se nadále hádat a prát s Fiérem o to, kdo skočí do vody jako první.